jeanette's world

Miluji příběhy, protože příběhy jsou neuvěřitelně tvárné, nevyzpytatelné a upřímné. Časem se zamotají a vyvíjí se společně s tím, co vám život přináší a co chcete pak v příběhu záměrně satirovat nebo nějak vystihnout. A když si vlastně uvědomím, jaká shoda náhod způsobila, že vzniklo Jsi jeden z nás, musím se pousmát. Možná i vás překvapí, když vám teď odhalím věci, které jste možná netušili... ... jak je to s časovou osou? Povídku jsem začala psát v lednu 2011. Dokončena byla až v lednu 2019. Proč tak dlouhá prodleva? Těžko říct. Jiné zájmy, velké životní změny, podtrženo a zkráceno. Ale když jsem se zhruba na konci léta do psaní zase pustila, zjistila jsem, že žít bez psaní příběhů bylo velmi obtížné a nenaplňující. Příběh by se měl odehrávat asi týden po smrti Horatiova bratra Reymonda. Logicky to trochu nezapadá, protože podle extra reportu z Miami, na který Jsi jeden z nás navazuje, už by musel Reymond být dlouho po smrti. Pravdou ale je, že když jsem začala psát, ve sledování k...

Ann vedla za jednu ruku Matta. V druhé třímala madlo obrovského kufru, který ji na kolečkách poslušně následoval. Zdálo se, že letiště nezná pojmy jako pracovní den nebo víkend. Bylo tu neustálé rušno. Na neděli velmi nezvyklé. Lidé pospíchali z jedné strany na druhou, hlásiče se překřikovaly v hlášení a jen stěží se dalo rozeznat, kde končí fronty, které se táhly od všech obchůdků, kaváren nebo informačních středisek. Všechno tu připomínalo naprostou disharmonii a chaos, což nebyl stav, který by Ann pokládala za ideální. Měla ráda, pokud bylo vše uspořádané a věci měly svůj řád. Ale co , řekla si nakonec. I život je občas jeden velký chaos a jeden velký zvrat. "Matte, vydrž, musím najít ty letenky. Nikam nechoď a drž se u mě." řekla, když se ocitli přímo uprostřed haly miamského letiště. Matt poslušně zůstal stát a rozhlížel se okolo. Batůžek na jeho malých zádech s motivem komiksového hrdiny Batmana napovídal, že je ještě jenom malý klučík. Ale Ann si přeci jen musela uvěd...

Bylo pozdní odpoledne. Poručík Caine a detektiv Duquesneová se dívali na Rogera skrze sklo do výslechové místnosti. Calleigh stále vnímala hořkou pachuť prohry, když musela před pár dny Rogera propustit, kvůli jeho policejní ochraně. Byla své nové kolegyni vděčná, že jí poskytla důkaz a možnost, jak Rogerovi jednou pro vždy utnout tipec. Nešlo jí ani tak o osobní vítězství. Vždy ji klidnilo vědomí, že na každého jednou dojde, a pokud teď cítila ve svalech vnitřní napjetí a adrenalin, bylo to proto, že důkazy opět zajistily, aby pravda vyšla na povrch. A ona měla moc ráda, když takovou pravdu mohla obhajovat. A na základě ní potom zatýkat ty zlé. Horatio se vedle ní zjevil zčistajasna, skoro jako duch. Vůbec neslyšela jeho příchod, jen pocítila jeho přítomnost vedle sebe. Nevylekala se. Byla na něj takhle zvyklá. A adrenalin v její krvi ještě více narostl. "Nezdá se ti, že když jsme ho propouštěli, měl ve tváři víc vítězoslavný výraz?" Calleigh se pousmála. "Tíha vlastníh...

Když jsem se vracela po obědě na komisařství, moje nálada už byla přeci jenom v lepší kondici. Oběd s Timem zahřál v žaludku i u srdce. Nechala jsem se pozvat na naprosto báječně připravené těstoviny v malé restauraci za rohem, což mou sešlou pracovní náladu trochu uklidnilo. Timmy toho moc vysvětlovat nemusel.  Když mi vyprávěl, že se včera srazil s Henrym ve výtahu, pak mu pomáhal s balíky k recepci a zaslechl moje jméno, samozřejmě už jsem si byla schopná domyslet, jak si celou situaci asi vysvětlil. To proto byl zřejmě tak nevrlý. Bohužel to neměnilo nic na tom, že když jsem se mu včera před výjezdem chtěla jít omluvit, což se mi opravdu moc nepovedlo, protože mi suverénně oplatil v odpověď mojí vlastní mincí, cítila jsem se jako blázen. Ještě teď mě nepříjemně bodá u srdce to jeho: "Jo, vlastně jsi měla pravdu. Akorát bychom jeden druhému ublížili." Dohodli jsme se na kompromisu. Já přestanu o budoucnosti přemýšlet jako by mě s ní mělo potkat jen to nejhorší a začnu se s...

Následující den mé kroky mířily rovnou do laboratoře. Zbývalo prohledat Jillin počítač a zkontrolovat záznamy z kamer. Schválně jsem si to druhé nechala až na konec. Tak nějak jsem tušila, že tento důkaz bude hlavní a zatím jsem si sama nechtěla pravdu moc připouštět. Ale jako budoucí policistka bych se asi měla v první řadě naučit kráčet pravdě vstříc. Ať je jakkoliv krutá a vina jakkoliv těžká. V laboratoři pro analýzu digitálních důkazů se nacházel Eric Delko a nějaký vysoký chlápek, kterého jsem neznala. Byl urostlý a docela dobře stavěný. Sympatický. Světlovlasý. Modrooký. Docela fešák. Dva fešáci vedle sebe v laboratorních pláštích se zamyšleně dívali na monitor laboratorního počítače. Ten byl dráty propojený s notebookem Jill Abottové. Eric měl ruce založené na prsou a soustředil se tak, až se mračil. Ten druhý, modrooký, měl ruce ležérně vložené do kapes dlouhého pláště. Když jsem vstoupila, nejdřív vzhlédl ten, kterého jsem neznala, po něm Eric. "Dobré ráno," věnoval...

Když Tim Speedle dorazil do márnice, Alexx Woodsová ho zastihla v jeho typické, ležérní poloze. S jednou rukou zastrčenou v kapse kalhot, košilí pomuchlanou a odvážně nahoře rozepnutou, a soustředěným výrazem ve tváři. "Ahoj." pronesl přátelsky. Doktorka Woodsová položila na stolek desky s hlášením a věnovala Timovi obdivný zářivý úsměv, jaký dokázala jenom ona. "Ale... Neber to osobně, ale dneska ti to fakt sluší." Speedle se pousmál. Byl rád, že mu dneska někdo trochu zvedl náladu. Pracovní doba už se pomalu chýlila ke konci a on nechtěl odejít z práce ve stejně zachmuřené náladě, s jakou dnes začal, když se ve výtahu srazil s poslíčkem. "Proč jsi chtěla abych přijel? Ten případ patří Jeanette." "Přijde také. Ne, že bych ji chtěla podceňovat, ale vím, že Jill pro ni nebyla jen obyčejná svědkyně. Udělala si k té dívce vztah a tak jsem tu chtěla mít i někoho, kdo si udrží objektivní postoj." odpověděla lékařka. "Někdy je těžké nepouštět si t...