Epilog: Bílé růže

Ann vedla za jednu ruku Matta. V druhé třímala madlo obrovského kufru, který ji na kolečkách poslušně následoval. Zdálo se, že letiště nezná pojmy jako pracovní den nebo víkend. Bylo tu neustálé rušno. Na neděli velmi nezvyklé. Lidé pospíchali z jedné strany na druhou, hlásiče se překřikovaly v hlášení a jen stěží se dalo rozeznat, kde končí fronty, které se táhly od všech obchůdků, kaváren nebo informačních středisek. Všechno tu připomínalo naprostou disharmonii a chaos, což nebyl stav, který by Ann pokládala za ideální. Měla ráda, pokud bylo vše uspořádané a věci měly svůj řád. Ale co, řekla si nakonec. I život je občas jeden velký chaos a jeden velký zvrat.
"Matte, vydrž, musím najít ty letenky. Nikam nechoď a drž se u mě." řekla, když se ocitli přímo uprostřed haly miamského letiště. Matt poslušně zůstal stát a rozhlížel se okolo. Batůžek na jeho malých zádech s motivem komiksového hrdiny Batmana napovídal, že je ještě jenom malý klučík. Ale Ann si přeci jen musela uvědomit, že občas míval víc rozumu, než ona sama se všemi svými tituly a právnickými diplomy.
Chlapec matku asi minutu pobaveně pozoroval, ale byl nerad, když se rozčilovala a něco jí nevycházelo, protože zpravidla bývala kvůli tomu vždy trochu nevrlá. A tak se rozhodl, že jí pomůže.
"Dávala sis je do té přední kapsy kabelky, mami."
Ann zuřivě rozepla přední kapsu kabelky. Čouhaly z ní dva dlouhé lístky. Úlevně je vytáhla. Už se lekla, že je nechala na stole Macova bytu.
Věnovala synovi vděčný pohled. "Je fajn, že alespoň jeden z nás si nechává v těchto situacích klidnou hlavu."
Matt byl ještě chlapec, ale často se přistihla, že když se mu dívá do tváře, vidí obraz jeho otce. I on ji dokázal uklidnit a jen díky pouhému úsměvu na tváři dokázat, aby se přestala bát, aby se přestala stresovat nebo aby získala jistotu.
Vzpomínka na manžela ji na chvíli začala přemáhat. Raději věnovala svou pozornost zase letenkám.
"Do odletu zbývá ještě hodina. Dal by sis čokoládu?"
Mattovi se rozzářila očka. Následoval mámu do první cukrárny, kde dostal velký pohár s horkou čokoládou a velkou porcí šlehačky.
"Proč jsi nedovolila Ericovi, aby jel s námi?"
Ann se usadila ke stolu k synovi, velký kufr postavila vedle stolu. Poté vzala z talířku nízkotučnou smetanu. Roztrhla malý kelímek a jeho obsah skončil v čerstvé kávě.
"Víš, zlato, Eric už je velký kluk. Sám si řekne, kam pojede nebo ne."
"Proč jsi doma teda vyvěsila telefon?" ptal se zvídavě Matt.
"To aby mi nevolali z práce."
"Z práce ti volají vždycky na mobil. Ten sis vypla až v autě." protestoval syn. Byly mu teprve čtyři. A už teď se Ann obávala, že brzy nebude snadné ho mámit dětskými výmysly. Byl neobyčejně bystrý.
Její telefon skutečně mrtvě ležel v kabelce. Nechtěla Ericovi ztěžovat rozloučení. Bylo lepší nechat to být, protože si byla jistá, že by to nemělo budoucnost. Dělily je stovky kilometrů. A byla by chyba nechat celý život v New Yorku pro jeden den strávený s Ericem, ačkoliv si po dlouhé době připadala zase blízko k tomu pocitu být znova zcela šťastná. Počínaje tím, jak příjemné jí bylo s ním tancovat v klubu, kam se vydala jeden večer s Jeanette. A co víc, šťastně vypadal i malý Matt.
V pátek, když spolu byli u Cortezových, ji Eric vzal na večeři. A bylo to velmi příjemné. Věděla, že se v Miami nezdrží moc dlouho a chtěla, aby se s Mattem viděl, protože se měli moc rádi. Pozvala ho tedy k sobě. A byl to ten nejkrásnější večer, který za posledních několik let zažila. Nejdříve ve třech u televize, u výtečného rodinného filmu, a když pak Matt šel spát, tak sami ve dvou.
A když se ráno probudila, Eric spokojeně ležel v posteli, jako by vůbec nepřemýšlel o tom se pomalu zdejchnout a nezanechat za sebou ani závan prachu, jako to bylo zvykem u ostatních. A jak to možná Eric u některých holek dělával, což si byla schopná domyslet, vzhledem k jeho pověsti. Naopak byl moc rád, když se potkal v kuchyni s Mattem a potom spolu strávili krásnou sobotu na pláži, společný oběd a radovánky v písku.
Ann ho večer poprosila, aby je nechal odejít domů, protože nechtěla, aby Matt Erica podruhé doma viděl, aby si na něj nezvykl a jeho zranitelné srdíčko neutrpělo, kdyby ho snad chtěl vidět i potřetí, a to už by nebylo možné. Eric to respektoval a ona mu slíbila, že se mu ještě v neděli před odletem ozvou. Že letadlo odlétá večer.
Jenže bylo půl jedné odpoledne. Ann si umínila, že bude lepší, odjet bez rozloučení, aby krásné zážitky umřely stejně tak rychle jako vznikly. Bylo krásné si připadat, jako by po dlouhé době byli zase normální rodina. Ale věděla, že to není možné, tak proč drásat srdce sobě i Mattovi. Připadala si jako podvodnice, že se mu vyhýbá a co bylo horší, Matt moc dobře věděl, o co jde. Že jsou mu tyhle dospělácké výmysly mnohem blíž, než by čekala. Byl chápavý, citlivý a vnímavý. Bylo zbytečné mu lhát.
Zadívala se skrze prosklenou stěnu letištní cukrárny do klubka spěchajících lidí, a docela se poddala svým myšlenkám.
Z klubka se začala po několika minutách vynořovat povědomá postava. Ne, že by si tak úplně uvědomovala jeho přítomnost, jako spíš to, že Matt vyskočil ze židle, vrhnul se k prosklené stěně a začal zběsile mávat.
Eric se blížil k cukrárně a jakmile postřehl široký úsměv malého Matta, skoro se rozběhl. Jak vkročil do místnosti, Matt mu skočil kolem krku.
Ann nechala kávu kávou, vzala kufr, popadla kabelku a vydala se za nimi.
Eric měl na sobě bílé triko, tmavé džíny a černou koženou bundu. Slušelo mu to. A vůbec nevypadal naštvaně. Výčitky jako by ji praštily znova.
Hala byla stále plná spěchajících cestujících lidí. Ale teď jako by se čas zastavil.
"Letadlo změnilo čas odletu?" Eri povytáhl obočí. V jeho obličeji nebyl vztek, spíše pobavení a radost z toho, že je stihl.
Ann zakroutila hlavou. "Víš, popravdě ani ne."
Matt Erica tahal za ruku, byl tak rád, že ho vidí. Eric mu podal balíček. "Něco pro tebe mám."
Chlapec se po balícím papíru hladově vrhl. Uvnitř byla dětská napodobenina policejního odznaku, pout a kuličková pistole.
"Páni! Děkuju Ericu!"
"To máš abys mohl trénovat. Abys byl jednou dobrý policista."
"Jako ty?"
"Jako tvůj táta."
Ann sledovala Erica, jak se sklání k Mattovi a do očí se jí hrnuly slzy.
"Zlato," řekla po chvíli. "Budeš tak hodný a pohlídáš mi ten kufr? Běž se támhle chviličku posadit. Hned za tebou přijdu, jo?"
Matt poslušně chňapl madlo kufru a vzdálil se k sedačce, která od nich byla vzdálená sotva pět metrů. Byl plně zaujat dárkem od Erica.
"Víš, ještě nikdy jsem neměl pocit frustrace z toho, že jsem se nějaký ženský nemohl dovolat, protože jsem ji chtěl zase vidět." pokračoval Delko.
"Promiň. Zdálo se mi to takhle jednodušší. Kvůli Mattovi."
"Podle mě v tom má víc jasno než my dva dohromady."
Ann to nezvládla a unikl jí tichý vzlyk. Odvrátila hlavu a utřela slzu. "Přesně kvůli tomuhle jsem si vypla mobil."
"Ale no tak. Vždyť by to byla škoda se nerozloučit. Byl to pěkný víkend."
"To ano. Ale já jsem nechtěla, aby tě Matt bral jako samozřejmost. Víš dobře, že by to nešlo. Ty jsi tady v Miami a já mám spoustu práce v New Yorku."
"Já to chápu."
Eric byl pro ni jako opora, kterou už dlouho postrádala. Byla s ním legrace a Matt ho zbožňoval. Občas se přistihla, jak o něm přemýšlí jako o někom, kdo by jejího manžela mohl nahradit. Ale ještě si nepřipadala dost silná a zralá. Rána byla stále hluboká. I když díky Ericovi na všechno krásné ještě úplně nezanevřela, nebylo by rozumné v tom pokračovat.
"Vlastně jsem za vámi šel, abych vám dal něco na rozloučenou." Eric sáhl do kapsy bundy a vytáhl malý balíček. "Něco aby sis vzpomněla, že na tebe myslím i když budeš v New Yorku."
"To ti tak věřím." odpověděla Ann. Balíček ale se zájmem vzala do ruky. "Nebude ti vadit, když si ho rozbalím až doma?"
"Nechám to na tobě." odpověděl Eric. "Když mi nikdo neotvíral, napadlo mě, že jste možná chtěli odletět dřív a tak jsem doufal, že vás ještě stihnu."
"Ericu, to letiště má tři kilometry. Jak jsi nás tu našel?"
"Není tu moc cukráren, kde dělají horkou čokoládu."
Ann nevěřícně zakroutila hlavou.
Odněkud se ozval hlásič. Cestující do New Yorku se měli neprodleně dostavit k terminálu. Matt poslušně sesedl ze sedačky, vzal kufry a zamířil k Ericovi s Ann.
Eric beze slova přitiskl Ann k sobě. Nesnažil se ji políbit, prostě ji chtěl jen k sobě přivinout a obejmout ji. Omotala mu ruce okolo krku a dlouze ho objímala. "Děkuju ti za všechno."
"Já tobě taky."
Oba šeptali. Pak se Ann Erica pustila a věnovala mu poslední, vděčný úsměv. "Tak zase někdy, detektive Delko."
Vzala Matta za ruku a oba zamířili opačným směrem. Eric se za nimi díval. Matt se chvílemi ohlížel, dokud mu mávající Eric nezmizel v chumlu spěchajících lidí. Ann se neohlédla, protože se bála, že by i na tu dálku poznal, že pláče.
Když se potom letadlo odlepilo od země, propustila uzdu myšlenkám a chvíli se snažila představit, jak by asi její život vypadal, kdyby se rozhodla ho trávit tady v Miami.
Matt měl na uších sluchátka a díval se z okna. Vytáhla Ericův balíček, který jí měl připomínat, že na ni každý den myslí.
Rozbalila zdobený, skleněný rámeček. Uvnitř byla zalitá bílá růže.

Byl krásný nedělní večer. Nohy jsem měla zabořené v měkké trávě, sluníčko mi hřálo do vlasů a do obličeje. Bílé sandály se opuštěně válely vedle mých nohou, abych je zbytečně nemusela svazovat.
Byla jsem oblečená do krátkých, bílých šatů, takže jen málokdo by mohl hádat, že jsem ve skutečnosti policistka, která se přišla rozloučit s dívkou, která spáchala sebevraždu. Smuteční náladu mohl připomínat jen tenký černý pásek okolo pasu. Nebyl to smutek. Bylo to smíření a rozloučení.
Ruce opřené o kolena, oči zavřené. Vánek jako by mě hladil a šeptal, jako by chtěl odvát vše, co už bylo za mnou.
První výslech. Snažila se zapřít, že ztratila kontaktní čočku. Ne proto, že by chtěla úmyslně lhát. Ale nechtěla přiznat, že trpí vadou. Protože ji kvůli tomu nevzali na školu.
Podruhé za barem v klubu Palermo. Ne proto, že by chtěla vyčistit rejstřík, ale proto, aby pomohla nejlepší kamarádce z průšvihu.
A nakonec po smrti, na světlé sedačce u ní doma. Ne proto, že by byla sobecká. Ale proto, že chtěla odhalit ošklivé věci, které se v Palermo děly.
Všechno konala pro jiné. Pro rodiče. Pro přátele. Pro lid. Aby se zločinem mohla bojovat. Akorát, že na to byla sama. Sama proti světu.
Moc jsi mi pomohla, Jill. Malá policistko.
Bílá růže, která spočívala na jejím náhrobku, jako by zářila a vnášela do smutku z její smrti něco smířlivého, něco, co symbolizovalo, že to jednou bude všechno dobrý.
Vnímala jsem sluníčko, které příjemně hřálo. Se zavřenýma očima jsem vnímala vánek, který pořád opakoval, že to jednou přejde.
Užívala jsem si svůj splněný sen. Tak dlouho jsem si přála dostat se sem, mít svůj vlastní stůl na policejním komisařství, po strašně dlouhé době jsem potkala Tima a všichni ostatní mě přijali líp, než bych vůbec doufala.
Můj sen byl splněn. A takové věci, jako to, co se stalo Jill, holt můj život budou provázet den co den. Nezbývalo, než se s tím smířit.
Neměla jsem odvahu přijít na její páteční pohřeb, i když by mi to nikdo neměl za zlé. Chtěla jsem se vyhnout pohledu jejích rodičů. A chtěla jsem se s ní rozloučit sama. Stejně mi ale docházelo, že i když můj první případ navždy zůstane vrytý v mé paměti jako něco nezapomenutelného, vzpomínka na Jill časem vybledne, stejně jako bílé lístky růže na jejím hrobě opadají. Jen šrám na duši jejích rodičů bude jejich životy provázet navždy, dokud budou na světě.
Tráva vedle mě se rozevlála. Sandály stále ležely pohozené vedle mých bosých nohou, ale z druhé strany jsem ucítila něčí přítomnost, jak vedle mě někdo zlehka dosedl.
Kdyby nás teď viděl kdokoliv jiný, musel by si myslet, že jsme se domluvili. Měla jsem bílé šaty a bílou čelenku. Můj oděv zdobil černý pásek, jako by chtěl připomenout, že stále cítím smutek. On měl na sobě černé kalhoty a svou andělskou bílou košili. Podíval se na Jillin náhrobek a poté se jeho hlava pomalu otočila ke mně.
"Napadlo mě, že tu budeš."
"Chtěla jsem se s ní naposledy rozloučit."
Timova růže byla žlutá. Natáhl se a položil ji na Jillin hrob vedle té mojí bílé. Pak se podíval zpátky ke mně a usmál se.
"Víš, na policejní akademii tě naučí, jak máš přemýšlet, na co se máš soustředit a zaměřit, jak máš postupovat nebo jak se máš zorientovat v policejních databázích. Ale nikdo ti neřekne, že okolnosti, lidé, osudy a nespravedlnost, že to všechno bude nakonec tak těžké."
"Když jsem v New Yorku začínal, dělal jsem s Horatiem na případu kluka, který se zastřelil proto, že neunesl ztrátu svého kamaráda, který zemřel nešťastnou náhodou. Přemítal jsem nad tím, jak to mohl udělat a co jsem mohl já udělat pro to, abych mu v tom zabránil."
Timmy se odmlčel. Zvědavě jsem se na něj podívala. Nohy stále skrčené, ruce spojené pod koleny. Vánek příjemně vál, takže mi vlasy okolo čelenky lehce poletovaly.
"Když mi ale potom jeho rodiče přišli poděkovat za to, že jsem se tím zabýval a objasnil to a díky mně můžou syna pohřbít, uvědomil jsem si, že to nedělám jenom kvůli těm mrtvým. Ale taky proto, aby mi mohli věřit i ti ostatní. Ti, kteří moji pomoc jednou třeba budou potřebovat."
"A co se tomu jeho kamarádovi stalo?"
"V opilosti to do něj napálil nějaký blázen v protisměru. Ten kluk umřel v nemocnici, protože přitom utrpěl náraz do hlavy. Otekl mu mozek a už se neprobudil. Bylo mu dvacet tři. Byl tenkrát o dva roky starší než já."
Mluvil potichu a pomalu, díval se do země, viděla jsem, jak ho vzpomínky přemáhají. Ruce měl na kolenou položené podobně jako já a jako by se na zemi snažil najít nějakou nit, která by mu pomohla pokračovat. Představila jsem si Tima jako mladé ucho, jak stojí na svém první místě činu, má v ruce foťák a okolo sebe hromadu pozůstalých, kteří se chtějí dozvědět, proč se jejích blízký zastřelil.
Přesně jako se to teď stalo mně.
"Viděl jsem Margaret, jak ti byla vděčná, když jsi jí dala druhou šanci, Jeanette. A pokud se Paula napraví a díky tomu, že jsi objasnila smrt Jill už se nebude vrhat na scestí, pak jsi odvedla dobrou práci. To jsou lidé, pro které tu práci děláš."
Jeho pravá ruka se pomalu přesunula za moje záda.
Chvíli bylo ticho. Nikdo nemluvil. Timmy se nejspíš ponořil do dávných vzpomínek a já přemýšlela o tom, na kolik náhrobků ještě přijdu položit bílou růži.
"Chtěla jsem ti poděkovat. Hodně jsi mi pomohl. Už tenkrát před lety a teď bych to asi nezvládla, kdybys se mnou nebyl u těch kamer, pak u Pauly a nakonec když přijeli Jillini rodiče."
"Jo, kolegové si pomáhají." bylo mi hořkosladkou odpovědí.
"A navíc... Jsem si říkal, tenkrát, když jsi odletěla, že by to možná bylo fajn, jestli se jednou vrátíš." jeho ruka se něžně zvedla k mým ramenům. "Těch pět let tady muselo být dlouhých."
"Nebyla jsem tady na to úplně sama. Měla jsem dost práce se studiem a navíc mi pomáhal Horatio, když bylo nejhůř. Rok po mně se sem nastěhoval i brácha. Takže jsme to táhli ve dvou."
"To, že ti rád pomůžu, pořád platí."
Věnovala jsem mu vděčný úsměv. Opřela jsem se o něj a položila mu hlavu na rameno. Cítila jsem, jak mě jeho ruka po ruce něžně hladí.
Jakmile jsem po několika spokojených minutách zavřela oči, cítila jsem, jak mi z pod víček uniklo několik slaných pramínků. Byly to slzy štěstí i smutku zároveň. Timmy nic neříkal a možná stejně jako já vnímal smířlivou atmosféru a vánek, který šeptal do uší.
Když jsem oči zase otevřela, Timova ruka stále ochranářky spočívala okolo mých ramen. A když jsem se zahleděla do dáli, jak zapadalo slunce za obzorem, zdálo se, že tam vidím Jill. Byla zdravá, krásná a dívala se směrem k nám. A tvářila se tak, jak jsem ji vídala jenom velmi málo.
Šťastně se usmívala.

Následující pracovní den začínal zdánlivě obyčejně. Horatio ani nepřemýšlel nad tím, že by na něj cestou na stanici mohl narazit. Na jednu stranu byl ale rád.
Když ho Brian zaregistroval, zpomalil. Buď ho dohnala tíha vlastní viny, nebo se chce zpovídat sám, napadlo Horatia. Ale věděl moc dobře, že jakmile se někdo dostane do tohohle kolotoče zločinu, vina pro něj není nic víc, než slovo. Nebyla to pro něj spravedlnost, pocit, kvůli kterému by se měl nad sebou zamyslet. Znamenalo to pro něj jen to, že by se měl přesunout jinam. Ale rozhodně ne skončit.
"Horatio. Jsi spokojený? Konečně ses mě zbavil. Dosáhl jsi svého. Už vás v Miami - Dade nebudu obtěžovat." řekl, sotva k poručíkovi došel.
"Briane, mě zajímá jenom jedno." odpověděl Horatio. Čekal nějakou takovouhle reakci na uvítanou, takže nebyl ani trochu vyvedený z míry. "Proč? Vždyť... jsi jeden z nás."
"Vyhrožovali mojí rodině. Psychicky mě dostali na kolena. Kdybys to prožil, tak bys to pochopil."
"To ale není důvod poskytovat policejní ochranu tomu, kdo si ji nezaslouží."
"Já jsem musel." odsekl bývalý šéf okrsku, jako by si myslel, že by to snad mohlo jeho činy omluvit.
"Ano? A sám se zapojovat do nelegálních obchodů pro své vlastní obohacení, to jsi taky musel? Kvůli tomu všemu zemřeli dva mladí lidé. A to nemluvím o tom, kolik životů jsi zničil kvůli tomu, co se v tom podniku dělo." Horatio dal ruce v bok a zadíval se Brianovi do očí. Ten měl pocit, jako by ho Caineův pohled propaloval.
"Jak jsem řekl, už se tím nemusíš zabývat. Ty a tvoji kriminalisté jste dosáhli svého."
Horatio se nedal tak rychle odbýt. "Takže to začne zase odznova, jenom někde jinde?"
"Pokud to nebude spadat do tvé jurisdikce, pak tě to nemusí zajímat."
"Briane, chci aby sis pamatoval, že pokud to začne někde jinde a zemře kvůli tomu jen jeden jediný člověk, budu tam a znovu to skončím."
Věděl moc dobře, že by ho čekal náročný úkol, protože prsty organizovaného zločinu jsou propletenější, než si dokázal představit. A srazily na kolena už mnoho policistů. Přesto, pokud by tím mohl zachránit jen jeden jediný lidský život, alespoň by se o to pokusil.
"Pak tedy hodně štěstí." odpověděl Brian a otočil se. Zamířil po dlouhých schodech dolů přímo ke svému autu. Horatio věděl, že by to jeho i jeho tým stálo velké usilí. Kdyby se našly důkazy, stačilo by soudce podplatit, aby se důkazy ztratily nebo prohlásily za nedostačující. Spisy o zločinech se záhadně ztratí.
Věděl moc dobře, že když na to přijde, není žádný soudce dost neúplatný, žádný důkaz dost usvědčující a žádný svědek dostatečně pravdomluvný.
Přesto si přál věřit tomu, že spravedlnost existuje.
Na každého jednou dojde.