jeanette's world

Zdálo se mi, že mě pohřešovali… (I dreamed I was missing) …když jsem se připoutal ke křeslu, abych zavřel oči a nemusel si dělat starosti s tím, zda se nezačnu vznášet jako vločka sněhu ve stavu beztíže. Když jsem usnul, Země byla ještě zelená, voda se dala pít a lidé se měli rádi alespoň natolik, aby v sobě našli dostatek úcty, a nesáhli druhému na život. Na snech je nejlepší, že se v nich člověk může narodit třeba o sto let dřív, ještě před třetí světovou válkou, před jadernými hrozbami, které se ještě nestaly skutečností. Říkali o mně, zmiňovali se v rychlozprávách, že jsem se ztratil, ale ne proto, že by mě někdo postrádal, bylo to jedině proto, že… …ty jsi byla tak vystrašená… (you were so scared) …trvalo to sotva pár sekund, nebylo důležité, že jsem se ztratil, lidský život neměl větší cenu, než vzdušný automobil nebo krystalová plazmová obrazovka. Nevěnovali tomu ani celu minutu. Nikdo by neposlouchal, protože nikoho nezajímalo… (But no one would listen, 'cause no one else c

Pamatuješ na tu ulici, kde je ta restaurace, co jsme v ní spolu poprvé obědvali? Je tam i ta lavička, co jsme se na ní o pár dní později poprvé políbili. Je tam i ten strom, pod kterým ta lavička stojí. Tehdy zrovna kvetl… Ta ulice vypadala docela jinak, když jsem ji viděl naposledy. Tehdy přišel déšť… (Then the rainstorm came) …a ta ulice najednou nebyla rozkvetlá, ani slunečná, ani plná lásky. Jen tmavá, mokrá a červená. Ten déšť byl doprovázený bouřkou… …zmáčel mne. (over me) To jsem si ale uvědomoval jen sotva. Nevím, jestli to způsobil hlasitý hrom doprovázený výstřelem nebo výstřel doprovázený hromem, že jsem upadl na zem a najednou viděl tu spoustu rozteklé červené. Tu červenou rozmíchal déšť a mně byla strašná zima. Nemohl jsem dýchat, snažil jsem se nadechnout, pokaždé když jsem chtěl polapit trochu vzduchu, jako by ho ze mě právě tolik vyprchávalo. Potom si pamatuji jen bolest, velikou pichlavou bolest v hrudi, tvůj obličej… …a pak mě má duše opustila. (And I felt my spirit b