Mrtví se někdy vracejí...
Tehdy přišel déšť…
(Then the rainstorm came)
…a ta ulice najednou nebyla rozkvetlá, ani slunečná, ani plná lásky. Jen tmavá, mokrá a červená. Ten déšť byl doprovázený bouřkou…
…zmáčel mne.
(over me)
To jsem si ale uvědomoval jen sotva. Nevím, jestli to způsobil hlasitý hrom doprovázený výstřelem nebo výstřel doprovázený hromem, že jsem upadl na zem a najednou viděl tu spoustu rozteklé červené. Tu červenou rozmíchal déšť a mně byla strašná zima. Nemohl jsem dýchat, snažil jsem se nadechnout, pokaždé když jsem chtěl polapit trochu vzduchu, jako by ho ze mě právě tolik vyprchávalo. Potom si pamatuji jen bolest, velikou pichlavou bolest v hrudi, tvůj obličej…
…a pak mě má duše opustila.
(And I felt my spirit break)
Bylo to hrozně zvláštní. Jako bych jen na krátkou chvilku zavřel a zase otevřel oči, najednou jsem tam stál, jenom stál, a klidně se díval na své mrtvé, krvácející tělo. Už jsem nemusel zoufale lapat po dechu, protože jsem nepotřeboval dýchat. Stál jsem v dešti, aniž bych zmokl. Mohl jsem kráčet, aniž bych pod svýma nohama cokoliv cítil. Klidně jsem mohl křičet, ale nikdo by mě neslyšel. Můj vrah proběhl skrze mě, cestou zahodil pistoli, která pustila mou duši z těla ven, a zmizel za nejbližším rohem. Mohl jsem se za ním rozběhnout a dostihnout ho. Domy by pro mě nebyly překážkou, jen bych jimi prošel. Ale nerozběhl jsem se. Přišel jsem ke svému vlastnímu tělu, leželo před tou naší restaurací, všude kolem byla ta rudá barva zředěná dešťovými kapkami a moje pistole, ta potvora, která mě zradila, když tvrdohlavě odmítla vystřelit, když jsem to po ní chtěl, za jejíž paličatost jsem zaplatil životem, ležela odhozená na té naší lavičce. A z našeho stromu kapaly cáry vody z deště, jeho větve byly pod tíhou té vody prohnuté, vypadal, jako by plakal. Policejní odznak, který jsem měl připnutý na opasku, vrhal odražené záblesky světla do dálky, jako by říkal: Vemte si mě, tomuhle policistovi už k ničemu nebudu.
Ztratil jsem to, že jsem byl…
(I had lost all of my)
…zbyla mi jen ta duše, která tu nešťastně bloudí a dohlíží na tebe, abys moc neplakala, aby tě to snad moc nebolelo. Já necítím bolest. Ta bolest v plicích, když jsem se nemohl nadechnout, byla poslední. Ale to neznamená, že mě pohled na tvoje smutné oči netrápí. Pokaždé, když jsem se na tebe od té doby podíval, tvé oči byly smutné. Ve chvíli, kdy ti řekli tu zprávu, stál jsem hned vedle tebe a viděl, jak jsi ze šoku upustila hrnek s čajem, aby sis mohla rukama přikrýt obličej a vyplakat se. Viděl jsem tvé smutné oči na pohřbu, když do země pouštěli hnědou rakev a uložili ji pod náhrobek s mým jménem. Plakala jsi. Vím to, protože jsem tam byl, ale nebyl jsem jen uvnitř té dřevěné schránky, taky jsem stál u tebe a držel jsem tě za ruku. Jenže jsi nemohla vidět, jak ti hledím do očí. Nemohla jsi slyšet, jak ti říkám Neplač a nemohla jsi mě cítit, když jsem se tě dotknul, abych tě utěšil. Já ti neumím říct, že jsem celou tu dobu s tebou. Nevíš to, ale jsem tu.
Ležíš na naší posteli, ani nevíš, kolik je hodin. Díváš se na moji fotku, kterou beztak už zpaměti znáš, prohlížíš si ji, jako bys ji viděla poprvé, jako bys na ní chtěla najít něco nového, čeho sis dříve nevšimla. Sedím vedle tebe, na naší posteli, tolik bych si přál, abych mohl přikrýt tvé nahé paže, aby ti bylo teplo. Ale to nemůžu. Tak tě jen hladím po tváři a doufám, že to ucítíš. Přivíráš víčka, možná jsem tě tím hlazením doopravdy uspal, a během chvilky pravidelně oddychuješ. Hlupáčku, ta lampa přece pořád svítí. Často jsi při ní usínala, když jsme tuhle postel sdíleli spolu. A já teď udělám to, co jsem dělával vždycky, když jsem uviděl tvou nevinnou tvář ozářenou světlem z lampy. Tehdy stačilo potichu stisknout tlačítko. Dnes to musím udělat jinak. Sfoukávám to světlo jako hořící svíčku, aby tě ve tvém nerušeném spánku pohltila tma. Nemohu se jí dotknout, ale přesto jsem schopen ji zhasnout. Zvláštní, něco mi říká, že ve tmě nejsem tak neviditelný jako za světla…
Věř tomu, co vidíš -
(Belief you see)
- mému mrtvému tělu v rakvi, mému náhrobku na hřbitově, mému úmrtnímu listu, věř krvi, která navždy zůstane před tou naší restaurací. Ale věř i tomu, co nevidíš… Kolikrát od té doby se ti zdálo, že jsem stále s tebou? Ne, není to bláznivé… Víš, proč ses každou chvíli ohlížela ke dveřím? Doufala jsi totiž, že se v nich objevím. Stále jsi neuklidila moje věci. Všechny moje košile i kalhoty pořád visí v naší skříni, moje boty leží rozházené vedle botníku, ani tě nenapadne je narovnat. Myslím, že víš, že tu jsem. A já jsem tu pořád…
A pochop mou chybu,
(And relized my mistake)
i když vím, jak je těžké tomu věřit. Tolik bych ti chtěl říct, jak to vlastně bylo, vždyť kdo by to měl vědět líp, než já? Ano, zapomněl jsem tu zbraň před použitím nabít. Ta moje jen cvakla. Ta jeho vystřelila. Smůla? Chyba. Prosím tě, když na tebe někdo někdy vytáhne zbraň, měj nabitou tu svoji. A pokud ti pohrozí, že stiskne spoušť, nepřemýšlej nad tím, zda to myslí vážně. Ať se po smrti nemusíš dívat na smutné obličeje všech, kteří pro tebe budou plakat, tak jako se na ně dívám já.
Probouzíš se. Po tak krátké chvíli, kdy jsi usnula, se probouzíš. Snad jsem tě svou přítomností neprobudil. Díváš se nedůvěřivě na lampu, hádáš, kdo ji asi zhasnul, zda si nepamatuješ na to, že jsi to byla ty, nebo zda jsem ji snad nevypnul já. Ve tmě se rozhlížíš. Na jediný kratičký okamžik se zdá, že se díváš přímo na mě. Jako by ti náhle došlo, proč nesvítí. Lampu znovu nerozsvěcíš. Vstáváš. Jak se zvedáš z postele, přímo procházíš skrze mě, skrze mou průsvitnou duši. Taky vstávám. Na prostěradle po mně nezůstává žádný záhyb. Mé kroky nejsou slyšet.
Můj mladý obličej není vidět. Přesto tu stále jsem, jako jsou pořád na světě všichni, pro něž někdo někdy plakal.
Asi tě probudil ten déšť. Slyšíš? Prší. A ten déšť snad smyje z toho chodníku stopy mojí smrti. Škoda, že je nemůže smýt i z tvého nešťastného srdce. Prší jako tenkrát. A ty jdeš k oknu. Otvíráš ho a hledíš do dálky. Déšť obtéká tvůj obličej a smývá z něj slzy. Stojím hned za tebou. Objímám tě kolem pasu. Cítím tvou vůni, ale necítím, jak na mě dopadají kapky deště, stejně jako ty necítíš můj dotyk na svých zádech.
Slyšelas? Rám od toho okna právě zavrzal. To nebyl vítr…
Vím, na co myslíš. Hledíš do dálky a vyhlížíš tu naší ulici. Škoda, že u toho pláčeš. Poznám to, i když tvé slzy zakrývá déšť. Víš, nechci, aby sis pokaždé, když tou ulicí projdeš, říkala: To tady, tady se to stalo, tady mi ho vzali. Chtěl bych, aby ses pokaždé, když tam půjdeš, usmála a vzpomněla si: To tady jsme se poprvé políbili. Ale teď tam nechoď, ta lavička je teď mokrá a ten strom už nekvete…
Ale občas se za mě pomodli,
(But time through a prayer, to me)
to když si na mě vzpomeneš, protože časem, časem to bude bolet pořád míň a míň, potom to přestane bolet úplně a nakonec, nakonec na mě možná zapomeneš…
…a všechno okolo mě utichne. Potřebuji lásku, láska je božská.
(And all around me became still. I need love, love's divine)
Jedině to, že jsi kvůli mně plakala, jedině to, že jsi byla smutná, když ses to dozvěděla, jen proto, že mě postrádáš, proto jsem tu zůstal. Měl jsem na výběr. Mohl jsem odejít. Ale nedovolil mi to tvůj smutný pláč. Tvoje láska je to, co mě tady drží, láska je to, díky čemu svět ještě drží pohromadě. To ona mě přinutila zůstat tady s tebou.
Prosím, odpusť mi,
(Please forgive me)
že jsem ti ráno slíbil, že se vrátím a nesplnil jsem to.
Teď už vidím, jak jsem byl slepý,
(Now I see, that I've been blind)
když jsem si myslel, že se moje práce končí tím, že přijdu domů a pohodím věcmi do kouta, když jsem si myslel, že tu pistoli nemusím nabít, vždyť i tenhle pátek měl být jako každý jiný - naprosto v klidu… Až teď, když ti utírám slzy z plačící tváře, aniž bys o tom vůbec věděla - ty nebo ty slzy - si uvědomuji, že sobě jsem ublížil tak málo… Mnohem víc mě mrzí, že jsem poranil duše těch ostatních, těch, kteří se mnou ještě měli tolik věcí v plánu, když jsem na ně v tu jedinou chvíli, kdy jsem si zastrkával nenabitou pistoli do pouzdra, nemyslel, když jsem kašlal na to, jak mě všichni máte rádi. Vy všichni, kdo jste kvůli mně plakali. Ale hlavně ty…
Dej mi lásku…
(Give me love)
…když mi jí budeš stále dávat tolik jako teď, pak nemusím nikdy odejít, můžu tu s tebou zůstat, ačkoliv se tě už nikdy nebudu moci dotknout. Snad budeš s láskou vzpomínat, protože dokud se vzpomíná, ještě se neumřelo. Tvoje…
…láska je to, co potřebuji, abych poznal, co vlastně jsem.
(love is what I need to help me know my name)
Kdo jsem? Co jsem?
To není sluneční paprsek, co proniká ti oknem, když se ráno probudíš, to tě já hladím po tváři.
To není vánek, co jemně ovívá tvou tvář a cuchá ti vlasy, to jsem já, když tě líbám na ústa a po obličeji a proplétám svými prsty prameny tvých vlasů, tak jako dřív.
To není sníh, ten ledový kokos, co padá z nebe, to já pro tebe pláču ledovými střípky štěstí, abych ti svými, něžnými, radostnými slzami udělal radost.
To není slunce, co svítí na nebi, to je moje láska, když tě ráno hřeje a večer tě objímá v mém náručí stříbřitým, měsíčním pláštěm.
Po bouřce a dešti přišlo světlo…
(Through the rainstorm came sanctuary)
Po každé bouřce vyjde slunce a věř, že i tenhle tvůj hluboký smutek je jen bouřka, že přejde a všechno bude zase dobré, i když už nikdy ne takové, jako dřív. Tehdy na tom chodníku jsem si naposledy vzpomněl, co všechno jsem ti slíbil, že už konečně promažu ty vrzající dveře, že s tebou na lodi přepluju oceán, že tě naučím, jaký je rozdíl mezi pochůzkářem, poručíkem a detektivem, že se vrátím domů. A teprve když jsem si to uvědomil…
…a ucítil jsem, jak se moje duše vzdálila,
(And I felt my spirit fly)
uvědomil jsem si, že už nejsem schopen nic z toho splnit. A potom, někde daleko…
…jsem našel celou tu svojí skutečnost…
(I had found all of my reality)
…a uvědomil si, co to znamená,
uvědomuji si, kam se to ubírá.
(I realized what it takes)
Už se tě nikdy nebudu moci dotknout.
Nemůžu sázet,
(I donť bet)
že se ti ukážu a pak mi odpustí ti ostatní, pro které kdo kdy plakal.
Nemůžu uhýbat
(Don't bend)
před následky, které bych způsobil třeba jen tím, že bych ti pronikl do snu a snažil se tě přesvědčit, ať věříš tomu, že tu stále jsem.
Nemůžu zlomit
(Don't break)
všechna ta pouta, která spojují mrtvé s živými a živé s mrtvými, protože pak bych musel odejít a jiní, kteří zůstali tady na tomhle smutném světě s těmi, kteří pro ně plakali, by museli jít se mnou. Ti všichni by museli jít pryč. A jak jinak říct živým, že tu stále jsme?
Jsem ten vítr, sluneční paprsek, voda, oheň, měsíc, jsem den a noc, jsem i ten déšť, který pláče s tebou.
Ukaž mi, jak žít,
(Show me how to live)
když budeš žít šťastná, plná radosti a nadějí, pak tě ve snu navštívím, ale…
…slib mi, že si budeš chtít zanechat…
(and promise me, you won't forsale)
…jen vzpomínku. Protože dokud si mě budeš pamatovat, neodejdu, protože mě budeš mít v srdci.
Byl jsem u toho, jak za tebou můj kamarád přišel a řekl:
Chtěl bych říct, že všechno je v pořádku, ale uvnitř cítím, jak mě ta lež sžírá.
(Well, I try to say there's nothing wrong, but inside I felt me lying all along)
Objal tě, místo toho, aby ti řekl celou pravdu,
ale ta zpráva byla naprosto jasná. Věř mi,
(But the message will plain to see. Believe me)
že vaše objetí, tvoje a mého nejlepšího přítele, mě donutilo neodejít,
protože láska mi pomáhá pochopit, co jsem.
('Cause love can help me know my name)
Ale nezapomeň, že moje láska je tu taky, ta se nedá jen tak zabít. To ona způsobuje, že se ti někdy zdá, že cítíš moji přítomnost. Moje láska tu s tebou bude tak dlouho, jak ji budeš chtít a opětovat.
Budu tě opatrovat, aby ses nedostala do nebezpečí, rozesměju tě, když budeš smutná, pohladím tě, když se ti zasteskne po slunečních paprscích, zapláču, když si budeš přát sníh, políbím tě, když budeš chtít cítit vánek. Každou noc tě budu objímat a při úplňku se s tebou budu milovat. Přijdu ti na pomoc pokaždé, když ji budeš potřebovat.
Copak? Ty pláčeš? Zavíráš okno a znovu pláčeš? Láskou a žalem či smutkem? Neplakej. Snad jen, pokud si myslíš, že tvé smutné slzy vyléčí svět z otravy, když ho pokropíš, z otravy ze všech těch zbraní, válek, lidské hlouposti, nenávisti a surovosti. Nejsem jedinou obětí světa otráveného lidmi. Nejsem první ani poslední, kdo zemřel dříve, než měl nadejít jeho pravý čas. Pokud si alespoň jeden člověk na tomhle zbídačeném světě uvědomí, co ho ničí, pokud se bude snažit zabránit jeho zkáze, pak má náš svět snad ještě nějakou naději. A pak za tebou třeba doopravdy přijdu a třeba se mě budeš moct i dotknout. A až slunce jednou nevyjde, až měsíc nebude svítit stříbrně, až moře přestane být slané, až tě med bude pálit v ústech, pak budeš vědět, že jsem to na tomhle světě už doopravdy vzdal…
Komentáře
Okomentovat