Kapitola 14: Utajený záznam číslo 268000

Calleigh uměla pracovat velice rychle. Ještě za jízdy si zavolala o adresu na jméno Roger Lee. Nacházela se v jedné z velkých bytových oblastí v centru Miami-Dade. Calleigh zazvonila, pak se na dotyčného andělsky usmála a než si nebohý Roger stačil uvědomit, že blonďatý anděl stojící v jeho dveřích je ve skutečnosti kriminalistka, která ho odveze na policejní stanici, už seděl na zadním sedadle policejního humeru.

Ve výslechové místnosti čekal detektiv Speedle. V první řadě uzmuli podezřelému pár usvědčujících vzorků a předali je Ericovi, který se s nimi odebral do laboratoře.

Calleigh i Timovi okamžitě došlo, že muž, který seděl naproti nim přes stůl, přesně odpovídá popisu vraha. Teď už jen z něho dostat doznání a porovnat důkazy.

Nic se nemohlo pokazit.

Sotva podezřelý usedl do křesla, Timmy před něj hodil tlustou složku s nejrůznějšími fotografiemi.

"Tak, Rogere," řekl, když tlustý svazek dopadl na desku stolu. "Myslím, že nám toho máte hodně co vysvětlovat."

Tim Speedle Rogerovi vůbec nebyl už od první chvíle sympatický.

A vítězoslavně se tváříci detektiv Calleigh Duquesneová mu už vůbec nepřipadala jako anděl…

Eric mohl udělat jen dvě věci. Vzorek DNA odnesl příslušnému oddělení k Maxine a na otisky prstů se mohl podívat sám. Vložil pásku do speciálního skeneru a spustil systém. Tomu mohlo vyhledávání trvat tři minuty, ale taky třeba tři hodiny… Řekl si, že než se dozví výsledek, přerovná v zásuvce spisy.

Dveře od jeho laboratoře se otevřely ani ne za dvacet minut. Objevil se v nich Tim Speedle s přímo vražedným pohledem ve tváři.

"Hodinu se tam s nim s… Sakra, nemáme nic. Ani slovo."

"Tvrdohlavec?" povytáhl obočí Delko a urovnal poslední spis.

Timmy bezmocně zakroutil hlavou a opřel se o Delkův stůl. "Vůbec nic. Z toho nedostaneme doznání, ani kdybychom před něj hodili tisíc důkazů."

Erica začala pomalu opouštět dobrá nálada. "No, tolik jich zase nemáme."

"Jestli ty vzorky nebudou odpovídat, tak vážně nevím."

Počítač zablikal jako na zavolanou. Oba muži se k němu napjatě otočili.

Eric se zamračil a Timmy podezíravě povytáhl obočí.

"K zobrazení výsledku analýzy musíme mít oprávnění." Řekl Eric a tázavě se podíval na staršího kolegu.

"Ty jsi tady vedoucí oddělení otisků prstů, proč tě to tam nechce pustit?" nechápal Speedle.

"To nevím." Odpověděl Delko a vytáhl z kapsy telefon. "Ale vím, kdo by to oprávnění mohl mít."

Právě jsem zavírala dveře od kanceláře Adell Sevillové a chystala jsem se konečně věnovat chudince Jill, která na mě už pěknou dobu čekala, když se mi kapsu prosvítil naléhavý telefon.

Volajícím byl Eric. To jsem prostě nemohla ignorovat.

"Croftová." Řekla jsem netrpělivě. "Problém s oprávněním?" nechápala jsem. Eric se mi v rychlosti snažil vysvětlit situaci. "Aha… no rozhodně to můžu zkusit. Víš co? Pošli mi to. Podívám se na to a hned ti zavolám zpátky. Jo, hned teď, neboj."

Chudinka Jill mi musela dát ještě několik pár minut, tohle prý nepočká. Doběhla jsem k počítači. Než jsem dosedla, stačila jsem si všimnout malinké blikající obálky, Eric byl skutečně rychlý. Otevřela jsem ji a systém mě okamžitě přepojil. Takže jsem teď na obrazovce měla mít úplně to samé, co měl v laboratoři na své Eric.

Pro vstup bylo vyžadováno jméno, číslo policejního průkazu a heslo.

Nebylo mi jasné, proč Eric k záznamu nemohl a myslel si, že já jako detektiv snad budu moct. Ale za pokus člověk nic nedá, zadala jsem příslušné údaje a vida - tabulka zezelenala a ve mně zatrnulo.

Jediným stisknutím tlačítka na telefonu jsem vyslala Horatiovi naléhavou zprávu, ať rychle přijde, že s tímhle si sama neporadím.

Než dorazil, zadala jsem si v databázi jméno Roger Lee. Od pohledu buran a násilník, ale trestní rejstřík měl úplně čistý. To nedávalo smysl, někdo musel zařídit, aby se v databázi neobjevil žádný záznam. Tak přímé důkazy přece…

"Jeanette?" ozvalo se mi za zády.

"H, zdravím. Myslím, že by ses na něco měl podívat, sama si s tím nevím rady." Odpověděla jsem pohotově. Vůbec jsem nedávala najevo, že mě vylekalo, jak rychle a neslyšně se za mě připlížil.

Skoro jako by tam byl pořád.

"Utajený záznam. Volal mi Eric, nemůže dokončit analýzu, protože ho systém nechce pustit." Vysvětlovala jsem rychle, přitom na počítači zadávala několik údajů. "Já se tam ale dostala. Podívej se na to."

Na monitoru vyskočilo malé okno.

"Utajený záznam číslo 26800…", pronesl zamyšleně Horatio.

"Je to Brian O'Shey, H." řekla jsem. Tak potichu, jak to jenom šlo.

"Ano. To všechno vysvětluje."

"Čisté trestní rejstříky, důkazy nedbale poházené po místě činu…" dovtípila jsem se.

"… pohrdání lidským životem a absolutní netolerance zákona. Jsou pod jeho ochranou." Doplnil mě Horatio. "Jeanette, pokračuj ve své práci. Tohle…"

Tázavě jsem se na Horatia zadívala. Vytáhl telefon a měl se na odchodu, když vytáčel číslo. "Tohle se pokusím zařídit já."

Jak pokusím? Horatio uměl všechno zařídit hned, nemusel se o to pokoušet!

Ale tohle byl průšvih. Brian O'Shey. Byl to nadřízený můj, Timův, Ericův, Hollisův i Horatiův.

Byl to ten, před kým jsem přísahala na stát Florida, na město Miami.

Byl to utajený záznam číslo 268000. Jeden z těch, kteří nikdy neměli být podezříváni.
Byl to šéf policejního okrsku Miami-Dade.

Nejhorší bylo, že teď, v tuhle chvíli jsem jim nesměla nic říct. Dokud to Horatio nevyřeší. Teď, aniž by mi o tom dal vědět, do mě vkládal důvěru.

Vlastně celá policie do mě vkládala důvěru, když mi dovolila vstoupit do systému, kam měl Eric vstup zakázán.

Utajený záznam. To je u nás asi stejně přísné jako na federálním úřadě obálky označené nápisem TOP SECRET.

"Ericu. Mám špatné zprávy. Musíte toho chlapa pustit."

"Pustit? Ty vzorky se neshodovaly?" nechápal Delko.

"Ale ano, je to náš člověk. Je to náš vrah. Ale musíme ho pustit." Říkalo se to těžko, ten telefon jako by dělal můj hlas pořád hlasitější a já ho tím víc nenáviděla.

"Jakto? Nerozumím tomu. Co se děje?"

"Utajený záznam. Nezlob se, ale v tuhle chvíli ti nemůžu říct víc. Doopravdy nesmím, Ericu. Sama toho moc nevím. Prostě… ho musíme nechat jít. Alespoň dočasně."

"Říkáš, že vzorky tedy odpovídaly?" ujišťoval se Eric.

"Ano, počítám, že mi každou chvíli zavolá Valera, že má stejný problém jako ty. Vzorky se shodují. Ale v tuhle chvíli to nestačí k zatčení pachatele."

Znatelně si povzdechl. "Utajený záznam."

"Ano. Dva šest, Ericu. Dva šest. Teď mám práci, ale později se u tebe stavím. Nějak se ti to pokusím vysvětlit."

"Dobře, já to chápu. Zatím ahoj."

Takže… Utajený záznam číslo 268000 způsobil, že teď prostě pustíme vraha na svobodu. Ale dlouho mu to neprojde. Nesmí…!

"Jill, moc se omlouvám. Pojďte, pojedeme služebním autem."

"Humerem?" vykulila oči. Vůbec nevypadala naštvaná, že mi to trvalo tak dlouho.

"No, když chcete humerem," usmála jsem se.

"Takže vám to dovolili? Smím tam jít?"

"Když dodržíme jisté podmínky… Už jste někdy jela humerem?"

Jen se tvářit, že se nic neděje, Croftová. Ta dívka se nesmí dozvědět, že její pronásledovatel nejspíš právě svobodně vychází z budovy policejní stanice.

Když je Roger Lee pod ochranou utajeného záznamo číslo dva šest, jak mám já, pouhý detektiv na té nejnižší funkci, ochránit mladou Jill, aby jí znovu neublížili?