jeanette's world

"Takže je to pravda? To ty jsi Sylar?" Bylo nezvyklé, že nezaslechl její kroky. Obvykle byl schopný rozeznat kroky určitých lidí na míle daleko. Ale její neslyšel. O to víc ho znepokojilo, že ho dokázala najít. Vždy se jí dokázal skrýt. Jako už tolikrát. Nikdy předtím ho nehledala. Vždy byla ochotná počkat, až za ní přijde sám. Proč ne dnes? Ještě ne. Ještě se s ní nechtěl vidět. Ještě nebyl dost připravený. Ještě pořád nebyl sám sebou. Ale ona ho našla. Dřív, než kdokoliv, kdo se o to samé snaží už tolik měsíců. Jakoby měla nějakou schopnost. A teď tu stála. Jen deset metrů od něj. A ať už o tom věděla nebo ne, neoddalatelně se řítila do záhuby. Právě teď. V tuhle chvíli. Soustředěním zatnul zuby a pocítil, že jeho obličej ovál chladný severní vítr. Mořské vlny se rozbíjely o skálu pod ním. Aniž by si toho všiml, najednou se ocitla těsně u něj. Opět žádné náznaky toho, že by k němu došla normálními, lidskými, pravidelnými kroky. Žádné křupání skalních kamínků pod botami. Žád