Na útesu

"Takže je to pravda? To ty jsi Sylar?"
Bylo nezvyklé, že nezaslechl její kroky. Obvykle byl schopný rozeznat kroky určitých lidí na míle daleko. Ale její neslyšel. O to víc ho znepokojilo, že ho dokázala najít. Vždy se jí dokázal skrýt. Jako už tolikrát. Nikdy předtím ho nehledala. Vždy byla ochotná počkat, až za ní přijde sám. Proč ne dnes? Ještě ne. Ještě se s ní nechtěl vidět. Ještě nebyl dost připravený. Ještě pořád nebyl sám sebou. Ale ona ho našla. Dřív, než kdokoliv, kdo se o to samé snaží už tolik měsíců. Jakoby měla nějakou schopnost. A teď tu stála. Jen deset metrů od něj. A ať už o tom věděla nebo ne, neoddalatelně se řítila do záhuby. Právě teď. V tuhle chvíli.
Soustředěním zatnul zuby a pocítil, že jeho obličej ovál chladný severní vítr. Mořské vlny se rozbíjely o skálu pod ním.
Aniž by si toho všiml, najednou se ocitla těsně u něj. Opět žádné náznaky toho, že by k němu došla normálními, lidskými, pravidelnými kroky. Žádné křupání skalních kamínků pod botami. Žádný šustivý zvuk větru rozvířejícího její oblečení. Jakoby se vedle něj prostě zhmotnila.
"Doufal jsem, že to nezjistíš. Že zrovna ty o tom nebudeš vědět." Odpověděl tichým, klidným, tajemným hlasem. Rty měl při tom těsně přivřené. Jakoby se přemáhal.
"A přitom jsem jediná, kdo to ví."
Ještě ne, říkal si. Ta myšlenka se mu pořád opakovala v hlavě. Každá vteřina, kdy jen stála vedle něj, to zhoršovala. Tu touhu, kterou nenáviděl.
"Víš, jaké to je, nenávidět touhu?" otočil k ní obličej. Tentokrát vánku neunikla. Cuchal jí dlouhé, zrzavé vlasy a vytvářel tak rudý závoj.
"Vím mnoho jiných věcí. Vím, že's to udělal. To všechno." Její hlas byl podivně klidný. To ho neuklidňovalo, ani neznepokojovalo. Čím klidnější člověk, tím větší nevinnost. Tím hlubší výčitky.
Nenacházel slova.
"Myslel sis, že to nezjistím? Že to nikdo nezjistí?"
"Nechtěl jsem tě znepokojovat."
Znepokojovat. To slovo se zdálo v této situaci tak směšné. Ale ani jeden z nich se nesmál.
"Bál ses. To je-"
"To je přirozené." Doplnil ji.
"Je to lidské." Dodala.
Jeho oči vyhledaly její. Ve tváři kamenný výraz. I tak z ní dokázala číst.
"Já nejsem obyčejný člověk."
"Ne, nejsi. Ani já ne. A možná proto jsem jediná, kdo tě může pochopit." Její i jeho tón hlasu byl stále stejný.
"Proč to děláš?"
Ani tahle otázka, která by se jindy zdála naprosto všední, ho nevzrušila.
"To ne já. To on."
"Sylar?"
"Ano, Sylar. Já musím."
"Nic nemusíš, Gabrielli."
"Myslíš, že to takhle chci?"
Oba měli ruce svěšené podél těla. Dívali se před sebe, a pokud se v nich něco dělo, dokázali to dost dobře skrývat. Skoro jako by byli bez emocí. Bez citů.
"Tak mu řekni, že to nechceš. Tohle musí skončit."
Ohlédl se k ní. "Nemůžu mu to říct, Michelle." Jeho tvář se otočila zpět k moři. "Bez něj to nejsem já."
"Ale on musí jít pryč."
Na okamžik zaváhala. Jeho hlava se blesku rychle otočila zase k ní. Během vteřiny byl od ní na deset centimetrů daleko. A jeho tvář už nebyla tak strnulá. V jeho očích se blýskal výsměch a rty se mu zkroutily do křivého úsměvu plného potlačovaného pohrdání.
"Já nechci, aby odešel."
Šeptal. Ačkoliv to znělo děsivě a výhružně, nepohnula se. Stála pořád vzpřímeně a dívala se u do zdivočelých očí.
"Přátelství. Láska. Oddanost. Důvěra. Žádná z těch krásných lidských vlastností ti už nic neříká? Na ničem z toho ti už nezáleží? Tebe baví takový život?"
Na chvíli se zdálo, že ji chce políbit, jak se jeho obličej přiblížil k jejímu. I ona o tom na vteřinu zapochybovala.
"Byl jsem předurčen k takovému životu." Zašeptal. Cítil, že hodinky dotikávají. Hodinky jejího života. Tahle měla být poslední.
"Nemarni svůj čas na útesu se mnou, Michelle. Špatný krok, a mohla by ses zřítit." Odtáhl se a upřel svou pozornost k čiré hladině.
"Můj čas vždy patřil jen tobě. Pamatuješ?" z džínsů vytáhla malé kapesní hodinky pověšené na zlatém řetízku a podržela mu je před očima. Slyšel ten tikot. Tik. Ťak. Tik. Ťak. A pomalu se ten tikot zpomaloval. "Jen si je poslechni, zda se nezpožďují."
"Jak jsi mě našla."
"Stačilo jít po stopách výčitek." Krok kupředu a blíž k němu být nemohla. Hodinky se jí pohupovaly na řetízku, který visel z její dlaně. "Sylar si to utrpení nevyčítá, ale Gabriell Grey ano."
Zmocnil se ho chtíč, obrovský chtíč, který šlo jen těžko potlačit. Právě mu dokázala to, co si už dlouho myslel. Tak proto ho našla. Proto to bylo dnes. Nikdy předtím ho nehledala, neměla důvod. Proto se nebála. A přitom jsi byla po celou tu dobu tak blízko.
"Neděsí tě, že se nebojím otevřeně bavit s mnohonásobným vrahem?" tentokrát povytáhla obočí. Ta otázka byla osudová.
Jeho tvář se opět vmžiku ocitla centimetr od její a jeho oči svítily chtíčem. Stejně jako jeho úsměv. Hodinky visící jí z ruky měl těsně u ucha.
"Vlastně mě to… obrovsky… vzrušuje."
Podle výrazu v jejím obličeji se zdálo, že si to vyložila v jiném smyslu, než v jakém to myslel.
"Gabrielli…" zašeptala.
"Ale kdepak, lásko. Ten už je pryč." Řekl Sylar.
Ještě ne.
Tik.
Ťak.
Cvak.
Teď.
Slyšel to. Hodinky vedle jeho ucha dotikaly.
Vzal její tvář do dlaní a vášnivě ji políbil.
V jedné vteřině tam stál, ruce i tvář potřísněné krví, která kontrastovala s jejími rudými vlasy, a v další vteřině byl pryč, stejně rychle, jako když udeří hrom a vzápětí zase odezní.
S novou schopností v moci. Se slastným úsměvem ve tváři.

O několik hodin později našel mladý zamilovaný pár na skalním útesu zkrvavené dívčí tělo.
O kousek dál zrzavý skalp oddělený od zbytku těla.
A o pár kroků od něj ležely rozbité zlaté hodinky s roztrženým řetízkem.

Ať se proti tomu bouříme, jak chceme, je smutným údělem člověka, že si své životní zkoušky nemůže vybírat.

- Mohinder Surresh