Kapitola 22: Jedna z těch nepředvídatelných situací

Mým úkolem bylo chvíli zpovzdálí sledovat slečny na podiu a až si jedna půjde odpočinout, měla jsem ji zastoupit. Aneb - odborné zaučení.

Pevně jsem doufala, že mají velkou výdrž.

Hudba nebyla tak krutá, jak jsem předpokládala. Co to povídám, krutá? Spíš nebyla tak obscénní, sexy a úchylná, jak se na tyhle kluby sluší.

Pravda, ještě nebyla půlnoc. Modlila jsem se, aby to do ní Hagen stihnul. Měl na to ještě dvaadvacet minut.

Jakmile jsem viděla hlavním vchodem vejít Tima Speedla (nebo Jakea Cullena?), spadl mi kámen ze srdce. Takže speciální služby dnes nebudu muset poskytovat. A pokud ano, tak jedině Timovi.

To nebyla zase tak drastická představa. Už bych alespoň věděla, do čeho jdu…

V duchu jsem se profackovala.

Hudba začala znít rytmickými a pravidelnými tóny. Dvě slečny, oblečené snad ještě méně než já - ale ony také měly o dost delší nohy - zamířily mezi návštěvníky a každá si jednoho z nich namátkou vybrala a dotáhla si ho na parket. Timmy se jen tak tak vyhnul tmavé zrzce. Raději dělal, že si něco objednává u baru a přitom hodil na zem peněženku, takže se pro ni jako musel sehnout. Poté se ohlédl ke mně a propaloval mě pohledem, v ruce třímajíc netknutou sklenku čehosi.

Nenápadně jsem Timovi přikývla, ačkoliv mi nebylo zcela jasné, co mi vlastně chce říct.

A pak ve mně hrklo. Vykulila jsem oči. Za barem se oháněla mladá, drobná blondýnka. Po Miami se takových prochází stovky, s tím rozdílem, že já jsem jméno právě téhle znala. Žádná jiná drobná blondýnka se nejmenovala Jill Abottová.

Třikrát se snažila dostat na policejní školu a dneska točí pití v klubu plném drog a kdoví čeho všeho dalšího.

Copak snad taky potřebuje vyčistit rejstřík…?

Timmy si všiml mého výrazu a na dálku mi přikývnutím naznačil, že má vše pod kontrolou. Nevěděla, že tu jsem. Zatím.

A to bylo dobře, protože kdyby mě poznala, prozradila by mě, ať už úmyslně nebo ne a tyhle podpatky, přelakované vlasy i podprsenka z kokosu a sukně z kusu hadru by mi byly úplně k ničemu.

"Podívej," řekla Margaret, která u mě stála, aby mi dala pokyn, kdy mám jít. "Támhle je Jake."

Jake. A jé. Teď mi to dá pěkně sežrat.

"Jen se běž přidat na pódium. Je škoda, že tu kočka jako ty jen tak postává. Všichni tady zaplatili, aby se na tebe mohli podívat…"

Ta umí člověku zvednout sebedůvěru. Měla jsem chuť vytáhnout jí dlouhé jehlice z vlasů a vrazit jí je do nosu.

Nic jiného mi ale nezbývalo, pokud jsem chtěla mít v ruce ty důkazy. Na vysokých botách jsem se pomalu vydala ke schůdkům a začala sestupovat…

Zajímalo by mě, jestli smím tancovat se svým vlastním přítelem?

Doufala jsem, že Tima napadne jít mi naproti, protože pokud bych měla dojít až k baru, Jill by mě poznala. Beztak už musela zaregistrovat Speedla a to nebylo dobré. Má na paměti kriminálku Miami. Bude ostražitá.

Došlo mu to. Sice už po pár vteřinách, co na mě omámeně civěl, nicméně včas se zvedl a vyšel mi vstříc.

"Snad nemusíš…"

"Musím!" odsekla jsem vztekle a chytila ho za bílý rukáv. Zatvářil se napůl vyděšeně a napůl natěšeně. Bylo na něm vidět, že kdyby tato situace nenastala v naší poměrně vypjaté policejní situaci, kdyby na tomto činu nezáviselo, jestli získáme usvědčující důkazy, nejspíš by se rozesmál. 

Srdce mi bušilo a žaludek udělal asi sto přemetů. Za jiných okolností bych měla rozklepané ruce a nohy z cela jiného důvodu. Ale na paměti jsem pořád měla jen usvědčující dokumenty a minuty, které se zdály nekonečné, zatímco Hagen se pořád někde flákal.

No, ale pamatuj, byl to přece tvůj nápad, Jeannie…

Kolem nás prošla obnažená slečna s tácem plným panáků. Po jednom jsem ze zoufalství sáhla, za chodu ho do sebe vyklopila a prázdnou sklenku jsem postavila na nejbližší stůl, kde sedělo pár udivených mládenců, doufajíc, že mi to pomůže tolik tuhle situaci neprožívat.

Sice mi už tak bylo horko a panák mě ještě víc zahřál, ale alespoň se mi tak neklepaly ruce.

Kdo by to byl řekl, že práce v utajení je taková dřina.

"Croftová, nepanikař…"

"Alespoň jeden z nás to musí brát trochu vážně, pane Cullene."

"Promiň! Nic jiného mě zrovna nenapadlo."

Vylezli jsme na pódium, abychom se přidali k mým dvěma sličným kolegyním a napodobili je i jejich slintající partnery.

Alespoň, že Timmy tolik neslintal, na rozdíl od jejich partnerů. Tedy prozatím.

Proč o půlnoci v klubech tohoto druhu pouští zrovna takové písně, to opravdu nechápu. Bylo mi jasné, že se na ten song od této chvíle už nikdy nebudu dívat jako dřív. Ale v tu chvíli to byla moje nejmenší starost.

Ksakru. Doteď jsem tu píseň měla ráda. Teď mi pokaždé, když ji uslyším, bude připomínat tohle.

Pochopila jsem smysl tohohle vystoupení. Tanečnice měly svými pohyby dostat zákazníky do té správné, vášnivé nálady. A to všechny, nejen ty na podiu. Hudba byla rytmická a poddajná. Text poměrně... výstižný.

Ohlédla jsem se ke kolegyním, abych se patřičně inspirovala. V tu chvíli jsem si to rozmyslela. TAM mu kolena strkat fakt nebudu. A TAM on mi taky strkat ruce nemusí.

Mé myšlenky začala pomalu obklopovat panika. Svírala mi orgány jako železná pěst a když jsem si uvědomila, kolik lidí se na nás kouká, málem se mi udělalo mdlo.

Čemu jsem se to upsala?

Z tohohle bude mít celá kriminálka Vánoce ještě rok. Chtělo se mi omdlít.

"Tak pojď, Croftová." Zašeptal mi Timmy do ucha. "Improvizuj."

Hrozně jsem se Tima chtěla dotýkat, ale vadilo mi, že to v tuhle chvíli bylo tak strašně zvrácené. A nepřirozené, že jsme to měli jenom hrát.

Tělo jsem k němu přitiskla a ruce položila okolo krku. Speedle ty své položil na mé boky. Začali jsme se pohupovat do rytmu.

"John by měl zasáhnout rychle. Nemáme čas."

"Hm... Proč? Do půlnoci zbývá asi čtvrt hodiny." odpověděl Speedle šeptem, rty měl jen pár milimetrů od mých. Musela jsem se potichu zasmát.

"Mohl bysis to přestat užívat? Jsme tady pracovně!" prskla jsem šeptem, ruce spojené za jeho krkem.

"Co bych pro práci neudělal…" zasnil se. Jasně. Hlavně, že jsi byl jako jediný proti tomuhle celému nápadu. Ach Speedle… Ty jsi tak průhledný.

Uhnula jsem hlavou. "Ne, už mě nelíbej. Stačilo."

Zatvářil se nepřístupně. "Proč? Já pracuju v utajení, nerad bych, aby nás odhalili..."

O důkazů nás dělilo jen pár minut a pár dveří.

Ruce mu sjely níž a škvíra mezi námi se zúžila. Byla jsem vzteklá, že mě tak provokuje.

"Je tady Jill Abottová." Upozornila jsem ho.

"Jo, já vím."

"Poznala tě?"

"Možná, nevím. Každopádně nemá žádné podezření. Policisté si asi podle ní normálně chodí zaflámovat do klubu Palermo."

Chápavě jsem přikývla. Teď už to bylo jedno, nenapadne ji, že v těch hadříkách s hřívou učesanou jako nějaká lvice se skrývá detektiv Croftová. Navíc, Tim mi zakrýval obličej.

Zrychlila jsem rytmus tance. Ruce jsem ležérně položila na jeho ramena a opřela čelo o jeho.

"Co to děláš, Croftová?"

"Pracuju." Odpověděla jsem šeptem. "Jak ses jenom dostal na pódium klubu Palermo, Time Speedle?"

"Pro mě je to stále menší potupa, než pro tebe…"

"Ty!"

"Promiň. Máš pravdu, vlastně vůbec nevím, co mě to napadlo jít sem namísto Delka."

"Můžeš na mě sahat a jsem polonahá. Ještě si stěžuj."

Uvědomila jsem si, že objímám detektiva Speedla a v tom panáku, který jsem zhltla, určitě nebyla limonáda. Ale musím přiznat, že abych sebrala odvahu k tomu svého partnera svléknout do půli těla a strčit mu koleno mezi nohy, jako to dělaly mé nové kolegyně, na to byl asi jeden málo. Na to jsem skutečně odvahu neměla. Místo toho jsem se snažila neztrácet rytmus, abychom jaksepatří zapadli a naše pozice se vyměnily. Byla jsem k návštěvníkům zády a Tim byl teď v pozici, kdy mohl mít přehled o tom, co se mezi nimi děje.

Bylo mi jasné, že až se zítra ráno probudím, budu se chtít odstřelit, budu si nadávat a bude mě děsně bolet hlava. Ale v tomhle stavu jsem prostě nedokázala přestat, i když jsem věděla, že si to budu strašně vyčítat.

Jediným rychlým pohybem jsem zakryla mezeru mezi námi a přitiskla se k němu břichem.
I přes košili jsem cítila, jak je jeho tělo horké a... pevné.

"Jestli se od tebe někdy odlepím, nejspíš pobouřím všechny v téhle místnosti."

Rozesmála jsem se. "Jen klid. Nepanikař. Improvizuj."

Jak pozoruhodně se naše role obrátily stejně jako naše pozice. Teď jsem situaci přeci jen měla na chvíli pod kontrolou já, na rozdíl od chvíle, kdy se píseň rozezněla a Tim musel zachraňovat mě, jinak bych rozklepanou rukou panáka vylila, a ne vypila.

Zastrčil mi vlasy za ucho a zabořil do mé hřívy tvář. Moje boky se začaly kroutit do zrychlujícího rytmu.

"Jeannie…" vydechl.

"Co? Mám to v popisu práce. Nechci, aby nás odhalili..." Ten panák mi vážně trošku odlehčil. Kdoví, co v něm vůbec bylo.

Timmy se nosem otřel o můj. Přitom jsme se pořád nepřestávali pohupovat v rytmu hudby.

A když se jeho rty začínaly přibližovat k mým, když od nich byly jen centimetr, matně jsem se snažila vybavit, jestli mám líbání také v pracovní smlouvě…

Proč jsme vlastně chtěli nějaký důkazy?

Něco mi říkalo, že není dobré na toto místo zatahovat romantiku. A polibky rozhodně jsou romantické.

Moje ruce bezděčně sklouzly k prvnímu knoflíku jeho košile. Jakmile se mých rtů letmo dotkl já znovu vdechla vůni jeho touhy, pracovní smlouva šla stranou…

"Policie Miami! Zachovejte klid. Všichni hosté ať rychle opustí podnik! Všechny zaměstnance do posledního chceme mít tady kvůli prohlídce. Dostali jsme anonymní hlášení ohledně nepovoleného množství drog. Neklaďte žádný odpor…"

Hagen. Konečně. Však měl na čase.

Policejní razie - chaos, zmatek, nervy, křik. Nikdo si nevšimne, že Jeannie se ztratila z pódia…

"Mizíme. Honem, než si toho někdo všimne." Řekl rychle Speedle, chytil mě za ruku a zatáhl za ni tak rychle, až jsem se na vratkých jehlách zapotácela.

"Doprčic! Zamčeno…" zaklela jsem, když jsme potají dorazili k šéfově kanceláři. Celou cestu se nám podařilo nikoho nepotkat, zdálo se, že John a ostatní policisté se své role zhostili velice dobře a zburcovali skutečně celý klub. Ovšem nepochybuji, že ty největší ryby pro jistotu uplavaly. Třeba okny nebo zadním vchodem.

"No, to není moc překvapivé, pokud tam schovává drogy a papíry, které by ho mohly usvědčit. Nebo lépe - někoho nad ním." Odpověděl rádoby chytře Speedle.

Kdybych tak měla něco špičatého…

Třeba jako ta spona, co mám ve vlasech.

Timmy chvilku s podivem sledoval mé zoufalé počínání.

Želízko v zámku zarachotilo, ozvalo se tiché cvak a dveře rozevřely svou náruč…

"Tohle taky učí na policejní škole…?" povytáhl obočí Timmy a tvářil se, že ho to vůbec neohromilo.

"Je to v nových osnovách."

Uvnitř naštěstí nikdo nebyl. Čekala jsem alarm nebo nějakou podobnou vymoženost, ale zdálo se, že kancelář není tak zabezpečená. Přesto bych očekávala, že dokumenty takové důležitosti schová spíš někam do trezoru, než do šuplíku… Amatér je prostě amatér.

Rychle jsem rozsvítila a zamířila ke stolu. Sice jsem se málem přerazila na vysokých botách, ale bylo mi to úplně jedno - protože pokud tam ty papíry nebudou, boty, spony ve vlasech a všechno to ostatní bylo k - .

Bylo to tam. Ze srdce mi spadla skála. Už žádné tančení, už žádné schovávání před Jill Abottovou, už žádné nahé břicho a žádné odhalené nohy.

"Mám to. Jdeme."

Bylo mi jasné, že kdyby se všichni zaměstnanci objevili dole u razie policistů a já bych tam nebyla, asi by každému došlo, kdo ve skutečnosti jsem. Proto jsem dala desky s papíry do ruky Timovi, a zatímco on zamířil k zadnímu vchodu, já jsem šla do klubu, abych se "jako" nechala zatknout.

"Tady vás máme, slečno!" zatímco pro ostatní to mělo vypadat, jako že jsem něčím vinna, pro mě to byl signál, že akce se vyvedla a končíme.

John mě chytil za ruce, zkroutil mi je za zády a přitlačil mě ke zdi. Vedle něj stál vysoký, zrzavý Hollis. Doprovázeli je dva strážníci a další tři stáli venku a prohledávali návštěvníky a zaměstnance klubu.

Dělala jsem, že nevím, o co jde.

Dnešní večer byl celý pěkné divadélko.

Hagen zastrčil pistoli za pas. Jak jeho ruka putovala k opasku, dovtípila jsem se, že z vnitřní kapsy svého saka vytáhl malý sáček s bílým práškem. Svoje ruce hbitě posunul zase ke mně a dělal, že mě prohledává.

"Copak to tady máme?" i kdybych to u sebe vážně měla, nedokázala bych si sama představit, kam bych to asi tak mohla schovat. "Půjdete s námi."

Ostatní policisté sklonili zbraně a John mi jako nasadil želízka.

"Pro dnešek zavíráme, vážení. Jděte domů." Řekl Hollis. 

"Máme to?" chtěl vědět John, když jsme vyšli před klub. Želízka samozřejmě sundal.

"Jo." Odpověděla jsem se značným oddechem. "Naštěstí to celé snad vyšlo."

"Výborně." 

Slova uznání, která vážně pronesl detektiv Hagen? A směrem ke mně, která zasedla stůl jeho kolegovi Reyovi? Neuvěřitelné, stejně jako to, že tahle šílenost vyšla.

"Tolik povyku kvůli troše cukru..." pronesla jsem ironicky směrem k malému sáčku s bílým práškem, který pořád držel v ruce.

Usmál se. "Dobrá práce."

Asi bych to měla přestat brát tak osobně.

Byla mi zima a kousek dál pořád stálo Ericovo auto. John zamířil do druhého auta za Horatiem, který situaci sledoval z povzdálí.

Když jsem za sebou zavřela dvířka, cítila jsem, jak to ze mě konečně všechno spadlo. Uvědomila jsem si, jak moc jsem zpocená, jak mě z vysokých bot bolí nohy a jak strašně jsem z toho napjetí unavená. A pomalu mi začínalo docházet, že ze mě alespoň rok bude celá kriminálka mít srandu.

Na zadním sedadle už na mě čekal Timmy a prohlížel si papíry, které jsem vlastnoručně odcizila. Mám se vážně čím chlubit.

"Nebylo by tu něco, do čeho bych se mohla obléct?"

… obléct? Ozvalo se odněkud zastřeně.

Eric se ke mně s úlisným úsměvem otočil a podal mi svou bundu.

"Děkuju ti…"

… kuju ti.

"Moment. Já se slyším dvakrát! Jakto?"

Timmy zaklapl papíry. "Dovolíš? Než se oblečeš…" rukou mi sáhl pod podprsenku a vytáhl cosi miniaturního a prohlížel si to v dlani.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co to vlastně kouká. Nejdřív jsem byla vykulená, pak nehorázně vděčná a nakonec jsem se musela přemáhat, abych ubránila své vlastní ruce vystřelit k Timově tváři a pořádnou mu vrazit. "Já jsem měla celou dobu štěnici??"

"Nojo, pan Cullen byl rozklepaný strachy." Odpověděl Eric.

Na chvíli zablikalo pouliční světlo. Trochu mě to vyděsilo, protože jsem byla pořád ještě mimo. Všechny lampy v ulici zhasly. Zůstalo to tak asi pět vteřin a pak se světla znovu rozsvítila, jako by se nic nestalo.

"Výpadek proudu?"

"Nejspíš." Odpověděl Eric.

Viděla jsem, jak si mě Tim stále prohlíží. Sundala jsem si dvaceticentimetrové podpatky, hodila je Ericovi na podlahu a přitáhla jsem si na sebe jeho bundu.

Byla to úleva cítit, že jsem nohama na zemi a ne dvacet centimetrů nad ní.

Zavřela jsem oči a jako zamilovaný blázen si připomněla v paměti chvíli, kdy mě před hodinou začal tak vášnivě líbat jenom proto, aby mi do podprsenky nenápadně šoupnul mikrofon.

"Vůbec na mě nemluv." Řekla jsem s hlavou odvrácenou ke svému okénku.

"Nic jsem neřekl."

"Tak se aspoň tak nekoukej, Cullene!" Bylo mi úplně jedno, že si ho Delko bude kvůli tomu nadosmrti dobírat. Proč byla ta jeho bunda tak strašně krátá? Připadala jsem si nahá.

Po chvíli jsem otočila hlavu zpět k Timovi, který mě - samozřejmě navzdory mým protestům - nepřestal pozorovat. "Co kdyby to u mě našli?"

"Proto jsem tam byl. Pro jistotu."

Obličej jsem odvrátila zpět k okénku. Jistou logiku to mělo - přeci jen to byla pojistka pro chvíle, kdy jsem byla v zákulisí a neměli mě zrovna na očích.

Ale nechtěla jsem to přiznat a tak jsem dělala naštvanou.

Eric šlápl na plyn. Nepřála jsem si nic jiného, než jít domů a mít tenhle hloupý případ, kde je zapleteno moc důležitých lidí a moc nebezpečných situací, dávno za sebou…