Kapitola 18: Spravedlnost naruby

Další den jsem do práce šla v dobrém rozpoložení. Enrique Cabala byl pomstěn, vrah je tam, kam patří, příbuzní mohou svého milovaného důstojně pohřbít a mrtvý už může klidně odpočívat…

Byla jsem si jistá, že dobrou náladu mi nemůže nic zkazit. Měla jsem dobrý pocit z toho, že město je zase o něco bezpečnější.

Vlastně jsem se docela těšila na další případ. Napadlo mě, že bych zatím mohla pomoci Ann Taylorové s případem té rodiny z Kuby…

Myšlenky na Ann, na malého Alvina i na všechno ostatní se vytratily ve chvíli, kdy jsem vešla do budovy policejní stanice.

Byla tu Calleigh. Byl tu Roger Lee. Calleigh vypadala nepřístupně. V přísné tváři jsem zahlédla záblesk bezmoci překrývané vztekem, zatímco vrah byl odrazem emocí úplně jiného druhu. Netvářil se jako někdo, kdo má namířeno za mříže.

Zůstala jsem stát ve dveřích. A sledovala jsem Calleigh Duquesneovou, jak zločinci sundavá pouta.

Co? Ale… Proč?

Neslyšela jsem, co si povídají. Ale zahlédla jsem, jak Roger směrem ke zlatovlasé kolegyni něco pohrdavě prskl. Call ostře odsekla a hlavou mu pokynula směrem ke dveřím.

"Myslím, že jsem tady s vámi skončil." Procedil potutelně, když procházel kolem mě. Zkrátka si to neodpustil. "Vážně jste si mysleli, že vám to projde?" povytáhl obočí. Pobaveně a pohrdavě.

Calleigh mu sundala pouta a vycházel z budovy bez ostrahy. Taky si dovolil na mě podívat a promluvit. To mohlo znamenat jediné…

"Co se týče mě, zdaleka to neskončilo, Rogere. My víme o tom, co jste udělal, a budeme si hlídat každý váš krok. Dejte si pozor." Říkala jsem to naprosto přirozeně, jako bych mu odpovídala na otázku. Jeho problém, že to vzal jako výhružku. A že ho to vystrašilo, soudě podle jeho výrazu.

"Nikdy na mě nebudete nic mít. Můžu zabít třeba deset lidí a nebudete si na mě moct došlápnout." To bylo tak jedovaté, tak ostré a tak kruté, že jsem měla pocit, jako by do mě někdo vrazil ledový nůž.

Táhlo mu z úst a smrděl potem. V cele byl přímo podělaný strachy z nejistoty, jestli ho z toho někdo vyseká nebo ne. Hlavně, že teď jsi za borce, co?

"Ne. Postačí si došlápnout na toho, kdo za vámi stojí. A nemyslete si, že nechám vraha svobodně pobíhat po ulicích Miami." A ber si to klidně osobně, chtělo se mi dodat.

Tak jako tak, takovou klidnou a naprosto povznesenou rakci zřejmě neočekával. Věnoval mi jediný pohled, kterým mi dal najevo, jak mě nenávidí za to ponížení, že jsem ho včera zatkla a já jeho pohled opětovala.

Bylo mi jasné, že jsem si právě udělala svého prvního nepřítele.

Ach, tohle je můj první případ. Kolik takových ještě bude?

Skleněné dveře se za ním zavřely a on vyšel vstříc všem nevinným občanům. Jak je máme před ním všichni ochránit, když nám v tom soudy nepomáhají? Jak si máme vystačit sami?

Nad jeho drzostí jsem nevěřícně kroutila hlavou.

"Jakto…?" řekla jsem směrem ke Calleigh namísto pozdravu, když ke mně poraženě došla.

"Podle soudce jsou důkazy nepřímé a nedostačující, svědectví nedůvěryhodné a přiznání pod nátlakem." Odpověděla a její velké zelené oči stále visely na dveřích.

Udělalo se mi zle. Ze vzteku a bezmoci. Tolik práce a pro nic za nic. A proč? Protože nějaký Utajený záznam poslal na účet soudce pár dolarů? Proto otisky prstů a DNA na vražedné zbrani nic neznamenají? Proto Jill Abottová nic neviděla? Několika hodinový výslech Tima Speedla prakticky vůbec neproběhl…?

A já jsem to takhle měla nechat? Kvůli takovým případům jsem odznak nechtěla. Kvůli takovým případům měl důležitost asi takovou, jako by se nacházel v odpadkovém koši.

"Houby důkazy. To ten blbej Utajenej záznam." Ujelo mi. Pak jsem se omluvně podívala na zkušenější kolegyni. "Promiň."

"To nic. Také jsem naštvaná." Povzdechla si. "Půjdu sepsat hlášení."

Hlášení o tom, jak propustila vraha na svobodu.

Chápavě jsem přikývla a vydala se směrem k Horatiově kanceláři. Nenapadal mě nikdo jiný, kdo by mi k této věci mohl poskytnout uspokojivé vysvětlení.

Než se dveře výtahu stačily úplně dovřít, spatřila jsem ještě detektiva Speedla právě přicházejícího do práce. A z té naší včerejší hádky mě bodlo u srdce.

Skoro se mi chtělo brečet, jak se ve mně všechny ty emoce najednou zvedly. Stetler mi nadával kvůli každému překlepu v hlášení, detektiv Hagen mě nesnáší jen proto, že mi dali počítač po Reyovi Caineovi, Tim Speedle si myslí, že jsem ho sexuálně zneužila (och, to zní tak směšně! Chudáčku jeden!!) a můj první chycený vrah se svobodně prochází po Miami.

Já jsem si to všechno přece ještě předevčírem představovala úplně jinak!

Jestli cítil nějakou bezmoc nebo vztek, nedal to na sobě znát. Ostatně jako vždy. Bylo by snazší vykrást náš přísně střežený sklad s důkazy zavřený za plechovými dveřmi o tloušťce dvaceti centimetrů v suterénu deset metrů pod zemí, než donutit poručíka Cainea, aby dával najevo vztek či cokoliv jiného. Ne, že by to neuměl… ale…

Když jsem otevřela dveře od jeho kanceláře, převě něco hledal ve skříňce za stolem.

"Horatio…!" řekla jsem prostě, ani jsem za sebou nenechala dovřít dveře. Nebylo třeba něco vysvětlovat. Horatio všechno poznal z mého hlasu.

"Jeanette, dobré ráno." Odpověděl naprosto klidně. "Myslel jsem, že si dnes vezmeš volno, alespoň dopoledne. Včera jsi měla tři hodiny přesčas."

Zatvářila jsem se překvapeně. "A to bych mohla…?"

"Ale jistě." Odpověděl prostě.

"No… vlastně jsem si jen dohledávala nějaké informace ohledně Enriqueova případu… Ale o to nejde! Horatio, jakto, že jsme nechali Leeho jít?"

"Protože podle soudce nemáme dost prostředků, abychom na něj mohli podat trestní oznámení."

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Pokud s tím nic nezmůže Horatio Caine, tak… kdo tedy?

"Lee a soudce… To nebude náhoda. Je to propletené. To zařídil O'Shey. Má ho pod ochranou a využil toho. Raději z toho Leeho vysekal, aby si sám zachránil jméno."

Ozvalo se tiché, prosté, smířilivé: "Ano."

Nadechla jsem se, abych dala volný průchod rozumným myšlenkám, nikoliv emocím.

"H, já jsem k policii nešla proto, abych vrahy pouštěla z policejní stanice zase ven."

"To nikdo z nás, Jeanette. Opravdu v tom nejsi sama."

"Ale musí existovat nějaký způsob, jak to změnit! Co když zabije někoho dalšího? Jen tak? Pro nic? Jen proto, že kvůli té svojí federální ochraně prostě může?" poslední slovo jsem pronesla tak pohrdavě, jak to jenom šlo.

"Dokud bude mít O'Shey pravomoc brát pod ochranu kdekoho, brzy se to tady bude hemžit kriminálníky a my s tím nebudeme moci nic udělat." Poznamenala jsem. "Jestli chceme dostat Leeho, musíme O'Sheye toho práva nějak zbavit a ukázat jim, kdo má právo na starosti. A jak se zdá, pomoci od podplacených soudů se nedočkáme."

"Takže si budeme muset pomoct sami." Poznamenal tiše Horatio a konečně mi věnoval svůj Caineovský pohled.

"Během vyšetřování sis nechala zadní vrátka, pamatuješ?" podíval se na mě tím svým: Neboj, však já přece vždycky vytáhnu zpod slunečních brýlí nějaké to Caineovské eso. Ten pohled mi dodával pocit jistoty a částečného klidu.

Vzpomínala jsem si moc dobře. Tehdy jsem dělala, že nic nevidím, ale v zájmu vyšetřování to zřejmě budu muset přestat přehlížet.

Tonoucí se chytají stébla, kriminálka Miami se teď bude muset chytat ilegálně dovážených kubánských doutníků.

"Asi je načase ta zadní vrátka otevřít…" usoudila jsem a poručík Caine mi věnoval souhlasný pohled.