jeanette's world

Miluji příběhy, protože příběhy jsou neuvěřitelně tvárné, nevyzpytatelné a upřímné. Časem se zamotají a vyvíjí se společně s tím, co vám život přináší a co chcete pak v příběhu záměrně satirovat nebo nějak vystihnout. A když si vlastně uvědomím, jaká shoda náhod způsobila, že vzniklo Jsi jeden z nás, musím se pousmát. Možná i vás překvapí, když vám teď odhalím věci, které jste možná netušili... ... jak je to s časovou osou? Povídku jsem začala psát v lednu 2011. Dokončena byla až v lednu 2019. Proč tak dlouhá prodleva? Těžko říct. Jiné zájmy, velké životní změny, podtrženo a zkráceno. Ale když jsem se zhruba na konci léta do psaní zase pustila, zjistila jsem, že žít bez psaní příběhů bylo velmi obtížné a nenaplňující. Příběh by se měl odehrávat asi týden po smrti Horatiova bratra Reymonda. Logicky to trochu nezapadá, protože podle extra reportu z Miami, na který Jsi jeden z nás navazuje, už by musel Reymond být dlouho po smrti. Pravdou ale je, že když jsem začala psát, ve sledování k

Ann vedla za jednu ruku Matta. V druhé třímala madlo obrovského kufru, který ji na kolečkách poslušně následoval. Zdálo se, že letiště nezná pojmy jako pracovní den nebo víkend. Bylo tu neustálé rušno. Na neděli velmi nezvyklé. Lidé pospíchali z jedné strany na druhou, hlásiče se překřikovaly v hlášení a jen stěží se dalo rozeznat, kde končí fronty, které se táhly od všech obchůdků, kaváren nebo informačních středisek. Všechno tu připomínalo naprostou disharmonii a chaos, což nebyl stav, který by Ann pokládala za ideální. Měla ráda, pokud bylo vše uspořádané a věci měly svůj řád. Ale co , řekla si nakonec. I život je občas jeden velký chaos a jeden velký zvrat. "Matte, vydrž, musím najít ty letenky. Nikam nechoď a drž se u mě." řekla, když se ocitli přímo uprostřed haly miamského letiště. Matt poslušně zůstal stát a rozhlížel se okolo. Batůžek na jeho malých zádech s motivem komiksového hrdiny Batmana napovídal, že je ještě jenom malý klučík. Ale Ann si přeci jen musela uvěd

Bylo pozdní odpoledne. Poručík Caine a detektiv Duquesneová se dívali na Rogera skrze sklo do výslechové místnosti. Calleigh stále vnímala hořkou pachuť prohry, když musela před pár dny Rogera propustit, kvůli jeho policejní ochraně. Byla své nové kolegyni vděčná, že jí poskytla důkaz a možnost, jak Rogerovi jednou pro vždy utnout tipec. Nešlo jí ani tak o osobní vítězství. Vždy ji klidnilo vědomí, že na každého jednou dojde, a pokud teď cítila ve svalech vnitřní napjetí a adrenalin, bylo to proto, že důkazy opět zajistily, aby pravda vyšla na povrch. A ona měla moc ráda, když takovou pravdu mohla obhajovat. A na základě ní potom zatýkat ty zlé. Horatio se vedle ní zjevil zčistajasna, skoro jako duch. Vůbec neslyšela jeho příchod, jen pocítila jeho přítomnost vedle sebe. Nevylekala se. Byla na něj takhle zvyklá. A adrenalin v její krvi ještě více narostl. "Nezdá se ti, že když jsme ho propouštěli, měl ve tváři víc vítězoslavný výraz?" Calleigh se pousmála. "Tíha vlastníh