Kapitola 33: Není soudu bez žalobce

Bylo pozdní odpoledne. Poručík Caine a detektiv Duquesneová se dívali na Rogera skrze sklo do výslechové místnosti. Calleigh stále vnímala hořkou pachuť prohry, když musela před pár dny Rogera propustit, kvůli jeho policejní ochraně. Byla své nové kolegyni vděčná, že jí poskytla důkaz a možnost, jak Rogerovi jednou pro vždy utnout tipec. Nešlo jí ani tak o osobní vítězství. Vždy ji klidnilo vědomí, že na každého jednou dojde, a pokud teď cítila ve svalech vnitřní napjetí a adrenalin, bylo to proto, že důkazy opět zajistily, aby pravda vyšla na povrch. A ona měla moc ráda, když takovou pravdu mohla obhajovat. A na základě ní potom zatýkat ty zlé.
Horatio se vedle ní zjevil zčistajasna, skoro jako duch. Vůbec neslyšela jeho příchod, jen pocítila jeho přítomnost vedle sebe. Nevylekala se. Byla na něj takhle zvyklá. A adrenalin v její krvi ještě více narostl.
"Nezdá se ti, že když jsme ho propouštěli, měl ve tváři víc vítězoslavný výraz?"
Calleigh se pousmála. "Tíha vlastního svědomí a nejistota dokáží s lidskou psychikou udělat skutečné divy." Ve tváři měla sebevědomý výraz a ruce zkřížené na prsou. S rozpuštěnými vlasy, v béžovém svetříku a černých kalhotách by ji za jiných okolností mohli považovat za anděla. Těžko říct, jestli tento názor sdíleli i ti, které odváděla z výslechové místnosti přímo do cely předběžného zadržení.
"Díky, že jsi na mě počkala."
"O tuhle radost se přece musím podělit, Horatio." odvětila se zářivým úsměvem, když jí ruka spočinula na klice.

Eric třídil důkazy z případu Jill Abottová a ukládal je do krabice. Nikdy ho nepřestalo fascinovat, jak se jeden zmařený, zničený, násilím uzmutý život dá zabalit do jedné kartonové krabice. Věděl, že předměty, které ukládal, mu i všem ostatním pomohly ujasnit okolnosti, časovou osu i průběh, jak to všechno bylo. Jako vždycky. Přesto tuto činnost dělal vždy s jakýmsi zvláštním, nepopsatelným pocitem. Je to takový ten pocit, jako když najdete někoho mrtvého, děláte vše pro to, abyste dopadli jeho vraha a když zavíráte krabici s důkazním materiálem, máte mít pocit z dobře vykonané práce. Měl tuhle práci rád. Ale tyhle věci nechával raději na zkušenějším kolegovi Timovi. Tentokrát se toho ale zhostil z čistě kamarádských důvodů. Tim si během tohohle případu taky zažil svoje, takže si to vzal na starost. Ale zkušenější kolegové si vždy dokázali držet větší odstup.
I teď, po těch letech, které strávil u kriminálky, se mu po uzavření případu svíralo srdce. Přemýšlel, jak asi musí být takové Jeanette, která byla u policie teprve pár dní. Jaké ona z toho musí mít pocity. Jasně, všichni si tímhle museli na začátku projít. Jeden jako druhý. Ale i tak měl pocit, že případ, kde se ze zdánlivě obyčejné vraždy vyklube spletité klubko organizovaného zločinu a nakonec si v zájmu spravedlnosti hlavní svědkyně ustřelí hlavu, není pro začátek úplně jednoduchá záležitost.
Když nad tím tak přemýšlel, zhostila se toho docela dobře. Párkrát možná uklouzla nebo šlápla vedle, ale to ostatně čas od času udělal každý z nich, bez ohledu na vzdělání nebo odpracované roky.
Vzal pečetní pásku a obmotal krabici pod víkem kolem dokola, aby už ji nikdo nemohl otevřít.
"Tak odpočívej, maličká." ujelo mu potichu.
Když vyšel z laboratoře, rozezvoněl se jeho služební telefon. Dal si krabici pod pravou ruku a vytáhl mobil. Jméno na displeji říkalo jasně: Danielle.
"Zdravím, Ann." sice ještě stále myslel na jejich poslední rozhovor, ale na tuhle ženu se nikdy nemohl zlobit dlouho. Byla sebevědomá, stála si za svým a to si také vždycky dokázala obhájit. Čím víc byla nepřístupnější a paličatější, tím víc mu připadala přitažlivá. Měl rád holky, které se o sebe dokážou postarat. A to ona rozhodně byla. Napadlo ho, že kdyby spolu měli někdy opravdu soustavně pracovat třeba na stejných případech, jejich vztah by byl jeden veliký výbuch. Z jeho strany by to vypadalo tak, že každý její čin, který by udělala ve prospěch klienta a v neprospěch důkazů, by se snažil jí každou noc vymluvit a argumenty zchladit a zkrotit. Z její strany by nejspíš schytal pár ostrých slov. Možná i ran. Ale boj by jistě netrval dlouho. Ne, že by snad nechtěl, aby Alvin vyrůstal s dědečkem, který sedí ve vězení za to, že vyraboval vlastní firmu. Ale Ann prostě zatajila důkaz. Ačkoliv to byl důkaz, který nebyl zaveden v žádném soudním spisu, v žádném oficiálním nebo formálním výslechu. Nebralo ho v potaz žádné vyšetřování. Důkaz, který pro ni vyšťourala Jeanette Croftová, protože jí chtěla pomoct obhajovat Alvinovu mámu. Jako policista se na to díval dost kriticky. A docela by ho zajímalo, jestli tato morální zkouška pro Armanda Corteze přinesla nějaké ovoce.
"Delko, prosím, zvedni své krásné pozadí, sjeď výtahem dolů a nasedni ke mně do auta."
Žádné "ahoj" nebo "jaký máš dnes den". Ne, že by to nikdy neříkala, ale měla něco v plánu a tohle jí bylo docela dost podobné.
"To jsem tě v tom klubu tak okouzlil?" zasmál se.
"Máš tři minuty, jinak odjíždím." odsekla Taylorová. Kdyby byl ale vedle ní, nejspíš by zahlédl, jak se do telefonu uculuje. Podle hlasu to ale samozřejmě nebylo vůbec poznat...
"Dobře. Hejbnu tedy tím krásným pozadím a za chvíli jsem dole. Naznačíš mi alespoň, jestli se mám těšit, nebo bát?"
"Chci ti něco ukázat." odpověděla Ann neutrálně a ukončila hovor.
Delko zastrčil telefon zpět do kapsy černých, úplých kalhot. Ale nezrychlil. Na jeho rtech se objevil okouzlený úsměv.

"Moc se omlouvám, že jsme vás vytáhli z párty, Rogere." pronesl klidně Horatio. Calleigh se posadila naproti podezřelému a položila před sebe úhlednou složku. Horatio se postavil po jejím boku.
"Nemyslíte, že minule jste mě už zdržovali dost dlouho? Co musí člověk udělat, abyste mu dali pokoj? Nemáte taky nějaké... oddělení stížností?" protáhl Roger. Natáhl se ke Calleigh a spojil obě ruce v jednu velkou pěst. Výraz v jeho tváři byl skoro výsměšný. Oba ho přitom nechali, protože věděli, že to stejně nebude trvat moc dlouho.
"Měl byste si začít zvykat, Rogere. Vypadá to, že tentokrát už tu strávíte poměrně dlouhou dobu." usmála se kouzelně Calleigh.
"Ale neříkejte." odpověděl nevzrušeně. "Pročpak myslíte?" jedovatě se jí zapíchl do očí a snažil se zparodovat její hlas. Takže u toho vypadal skoro až dětinsky. Calleigh jeho pohledu neuhla. Horatio zpozoroval, že podezřelý pomalu začíná pochybovat o své jistotě. Že se bojí, co by tentokrát mohli vytáhnout z rukávu.
"Vlastně jsem začala přemýšlet po tom, co jsme se viděli naposled, Rogere." spustila Calleigh a její obličej se rozzářil ještě víc. Jemně otevřela desky, ve kterých bylo úhledně srovnaných několik dokumentů. "Vzala jsem si k srdci tu vaši radu. Víte, jak jste tenkrát říkal, že na vás nic nemáme. A taky si vzpomínám na ten jeden malý detail, který jste nezapomněl zmínit, potom, co jsme vás propustili po té divoké noci strávené v cele předběžného zadržení... Jak jste to jenom říkal? Ó ano, už si to vybavuji. Že jste pod ochranou."
Roger na ni zůstal zírat. V jeho protaženém obličeji začalo nepatrně cukat několik svalů.
"Našli jsme nějaké usvědčující dokumenty, Rogere. A díky nim bylo možné prokázat, že člověk, který vám a vašim přátelům propůjčoval policejní imunitu, je zapletený do organizovaného zločinu. Asi pochopíte, že po tomto zjištění jsme ho museli zbavit určitých... pravomocí a výhod." protáhl pomalu Horatio.
Calleigh otevřela složku. Hned navrchu se nacházely dokumenty, které se podařilo zajistit od Jeanette a Tima během noční akce v klubu Palermo. Smlouvy o nelegálních aktivitách, překupech nelegálních doutníků, drog a podezřelých transakcí obsahovaly jistý podpis. Ten se přesně shodoval s grafologickým rozborem šéfa policejního okrsku, pana Briana O'Sheye.
Roger se nezaujatě díval na dokumenty. Calleigh vytáhla první fotografii, protože jí bylo naprosto jasné, že Rogerův mozek zřejmě nebude schopný rozpoznat, co se mu snažili prvním důkazem říct.
"Brian a Stephen Hicks jsou tu velice kvalitně zachycení, nemyslíte?" oznámila mu jako by si povídala s kamarádem na odpolední kávě. "Jsou vyfocení u zadního vchodu do klubu a vypadají dost... nervózně. Co říkáte?"
Roger se na fotku díval asi půl minuty. V jeho tváři se vystřídalo nespočet emocí. Nakonec se zmohl na to jediné, co jeho zmatený, zastrašený mozek právě byl schopný dát dohromady. "To přece nic nedokazuje."
"Máte pravdu," usmála se Calleigh. "Pojďme tedy dál."
Calleigh položila před Rogera další fotografii. "Toho holohlavého pána v pestrobarevné košili už asi poznáváte, že?"
Roger mlčel. "Slečna Benitteová nevypadá, že by jí bavilo se s vámi vybavovat."
"Notak jsem s ní mluvil. A co jako?"
Horatio se neudržel. Vytáhl z desek poslední fotografii a mrskl ji pod Rogera jako on předhodil důkazy policistům, když je pohodil okolo mrtvého těla Enriquea Cabaly. "Stephen ani vy se k těm dívkám nechováte moc hezky. A nikdy jste se ani nechovali. Pokuste se to zapřít, a já zvednu telefon, Paula i Margaret sem do hodiny přijdou a ukážou mi modřiny, které jste jim udělali."
Roger si poslední fotku přisunul blíž. Honila se mu hlavou jediná otázka. Nezajímalo ho, jak ty dívky jejich modřiny bolí. Zajímala ho jenom jediná věc. "To ta proradná děvka, že jo? Ta mrcha vám tyhle falešný nastrojený obrázky podstrčila! Co jako budete dělat? Všechny nás půjdete pozavírat, protože už nemáme ochranu? Kvůli dvěma pitomým fotkám, které vznikly bůhví jak??" Roger se rozlítil.
"Ne, Rogere, nemám důvod jít po ostatních. Stephen se ke kuplířství přiznal. A ostatní si už svoje tresty odseděli. Nic neprovedli. Nemohli za to, že jste jim namluvili, že by mohli začít odznova s čistými rejstříky a nakonec na tom byli ještě hůř než předtím. Jestli předtím za něco byli zavření, svůj dluh společnosti už splatili. A já mám důvod jim věřit, že se napravili. Ale nevěřím to vám." odpověděl Horatio.
Calleigh vytáhla poslední fotografii. Byl to obrázek pořízený během soudní pitvy. Osoba, která ležela na pitevním stole, téměř postrádala obličej.
"Když jste mluvil o té proradné děvce, zřejmě jste měl na myslí slečnu Abottovou... Pak vás tenhle důkaz jistě velmi potěší." pokračoval Horatio.
Rogerovi došla slova. Jeho argumenty, výmluvy a výmysly byly přebity a převálcovány důkazním materiálem, který před něj policisté skládali. Díval se na fotografii mrtvé Jill asi pět vteřin, než odvrátil zrak.
"To mladé děvče si vzalo život. Víte, Rogere, možná není tak těžké vytáhnout na někoho nůž, když se vám nechtěně připlete do cesty. Ale uvědomte si, jak zkažený člověk skutečně musíte být, pokud si kvůli vám mladé děvče přiloží pistoli k vlastní hlavě."
Roger zlomeně odsunul fotografie zpět ke Calleigh. Začala je úhledně skládat zpět do složky.
"Ty fotky nám poskytla těsně předtím, než se zabila, Rogere. Protože věřila tomu, že na světě je spravedlnost. A já, tím, že vám teď poskytnu opravdu dostatek času na přemýšlení o tom, co jste provedl, jí tu radost dopřeju, protože konečně bude vědět, že na světě existuje spravedlnost."
Roger se na oba policisty díval nenávistně a pak zavřel oči. Sklopil ruce do klína. Jeho drsná osobnost se zhroutila jako hromádka neštěstí. Roger se opřel o židli, sklopil hlavu, a než Calleigh stačila povolat policisty s pouty, aby ho odvedli, dlouze a úzkostlivě se rozbrečel.

Den se chýlil ke konci. Hlášení bylo sepsané, krabice s důkazy zapečetěná, příbuzní obětí obvolány. Je konec Konec vyšetřování. Konec hledání pravdy. Ale přesto mi bylo jasné, že i když vrátím Jilliným rodičům její věci a těm Enriqueovým vysvětlím, že už může v klidu odpočívat, tento den se jim vryje do paměti, kde vytvoří nesmazatelnou stopu. A ta je bude provázet rok co rok, ráno co ráno, až se budou probouzet, ať bude den jakkoliv slunečný a svět jakkoliv krásný, ledové bodáky v jejich srdcích jim budou každý den připomínat, že tu jejich děti s nimi již nejsou.
Opírala jsem se o zábradlí u vysokého schodiště, které vedlo do budovy kriminálky a vnímala jsem horký podvečer. Snažila se vstřebat všechny pocity a fakta, která se na nás všechny během posledních pár dnů hrnula a hrnula. Vítr mi cuchal vlasy a svěže ovíval, jako by mi s tím chtěl pomoct.
Calleigh volala, že jde vyslechnout Rogera, kdybych se chtěla přidat. Odmítla jsem. Tohle byla její výhra a já jsem byla ráda, že jsem jí mohla poskytnout důkazy, díky kterým tenhle boj mohla vyhrát. Nechtěla jsem ho vidět. Tvář vraha, v níž se skrývala jen bolest a zoufalství nad sebou samým, zkřivená sebelítostí a přemýšlením nad tím, co bude dál. S podivným pocitem jsem si uvědomila, že takových tváří uvidím ještě několik. Ale byla jsem ráda, že Calleigh ho mohla zatknout, potom, o ho musela pustit, protože byl pod policejní ochranou.
Dva mrtví. Dva smutné osudy. Tolik brečících pozůstalých, zlomených srdcí pracovnic Palermo, tolik zkažených životů. A proč? Kvůli čemu? Jakou váhu má vlastní prospěch nad tím, kolik lidí zůstane poznamenaných?
Po mém levém boku se zčistajasna objevil poručík Caine. Brýle držel ve dvou prstech, opíral se o zábradlí a když jsem se podívala na jeho obličej, usmíval se.
Okolo procházela Calleigh s jedním policistou. Její zlaté vlasy házely zlaté odlesky, jak kráčela po schodech dolů. Vedli Rogera. Policejní auto, které bylo pod schody připraveno, mělo namířeno do místní věznice. Neviděla jsem mu do obličeje. Ale podle toho, jak šel a snažil se schovat před celým světem, bylo jasné, že je zlomený. Spravedlnost ho dohnala. A dost možná taky jeho vlastní svědomí. A pokud ne teď, bude mít dostatek času na to ho zpytovat.
Těšila jsem se na ten pocit, až uzavřu svůj první případ. Ale kde byl ten pocit vítězství, ta hrdost za dobře odvedenou práci, za to, že zločin byl potrestán?
"Gratuluji ti k tvému prvnímu velkému úspěchu, detektive." řekl potichu Horatio. Oči zabodnuté do mě.
Zakroutila jsem hlavou. "K úspěchu? K jakému úspěchu? Enrique a Jill jsou mrtví. A i když možná Roger i Stephen půjdou do vězení, co ten hlavní, co to všechno způsobil? Co bude teď? Přesadí ho na jinou židli, půjde na jiný okrsek, kde bude vesele vzkvétat organizovaný zločin dál. Budou další mrtví. Další černé ovce, které půjdou sedět místo toho, který si spravedlnost zaplatil."
Odmlčela jsem se. Skutečnost, že to jednou může přijít zase, jenom z jiné strany, nejspíš způsobovala, že se nedostavil onen pocit z dobře vykonané práce. "Navíc jsem kvůli usvědčovacím důkazům i já sama porušila předpisy. Lhala jsem. Obcházela příkazy a to mě nečiní o nic lepší, než jsou oni."
"Jeanette, v tom, že ty jsi porušila předpis a v tom, že to udělal O'Shey, je zásadní rozdíl."
Nechápala jsem. "Přísahala jsem, že budu dodržovat předpis, abych chránila občany a že budu poslouchat rozkazy svých nadřízených. Obojí jsem dost tvrdě obešla."
"To sice ano, ale víš, je to jiné. O'Shey to dělal pro svůj vlastní prospěch a obohacení. Ale ty jsi to udělala proto, abys pomohla jiným. A v tom je ten zásadní rozdíl."
"Mám pocit, že jsem to zkazila. Jill nemusela umřít. A já si ukousla až moc velké sousto."
"Víš, někteří policisté, časem pro svůj vlastní prospěch po mnoha letech zapomenou na smysl svojí práce. Nejdůležitější je vědět, proč to všechno děláme. A dokud na to budeš pamatovat, nikdo nemůže tvou práci odsoudit za to, že by nebyla odvedená dobře. Nemysli teď na ty, kterým už nemůžeš pomoci. Mysli na ty, kteří budou tvou pomoc jednou potřebovat."
Měla jsem zavřené oči a vnímala jeho tichá, pomalá slova. Vlastně i Tim měl předtím pravdu. Prostě to nejde. Zachránit je všechny.
"Strašně bych si přála, aby mi věřili." zašeptala jsem.
"Vážně?" Caineův obličej byl stále usměvavý a vlídný. "Tak se podívej támhle."
Nevím, jak to udělal, že prostě věděl, že dole u schodiště stojí Margaret, protože se pořád díval na mě. Dívala se na nás a její zelené šaty a elegantní účes ji přímo rozzářily.
Věnovala jsem Horatiovi vděčný pohled a vydala se směrem k Margaret. Jakmile viděla, že k ní mířím, vyšla mi naproti.
"Jeannie!" zvolala radostně.
"Ahoj, Margaret. Moc vám to sluší. Máte nové náušnice? Celá záříte." usmála jsem se.
"Ach ano, ty jsem si koupila včera. Děkuju, jsi hodná. Palermo zavřeli. Je tam policie a já... já nemůžu uvěřit, že už to skončilo. Děkuju. Děkuju ti."
"S kolegy jsme se snažili. Dělali jsme, co jsme mohli." odpověděla jsem.
Vypadala, že mi samým vděkem skočí kolem krku.
"Nevím, jak vám poděkovat. Konečně mohu začít nový život a zkusit to znovu. Já... tolik jsem si vyčítala, že jsem po propuštění z vězení zahodila druhou šanci na život a najednou si připadám zase tak volná."
"To jsem moc ráda, Margaret."
Její obličej, slova i nálada mě hřály u srdce.
Vděk, víra v bezpečí, nový život. To je ten důvod.
"Něco pro vás mám."
Sáhla jsem do kapsy. Na malém lístečku byla napsaná adresa obchůdku s ovocem a zeleninou, kde ještě před pár dny pracovala Isabelle Torradová . Vzhledem k tomu, že Ann je výtečná právnička, tam už Isabelle ale pracovat nemusí. Poprosila jsem ji o adresu jejího zaměstnání, protože jsem tušila, že by to jedné ženě mohlo udělat radost.
"Je mi jasné, že teď asi budete potřebovat najít si nějakou práci. Vezměte si ten lístek. V tomhle obchodě o vás jistě budou stát. Vím, že s penězi to asi hned nebude nic moc, ale myslím, že by to mohl být dobrý začátek. Hlavně když se budete takhle smát. Rozzáříte pak zákazníkům celý den."
Vzala si ode mě lístek a prohlížela si ho jako bych jí dala kreditku s milionem dolarů. Jenže tohle gesto bylo pro ni daleko víc, než kdybych jí podala pytel plný peněz. Do očí jí vhrkly slzy. Po chvilce jsme se obě rozesmály. Roztáhla ruce a objala mě okolo ramen.
"Děkuju ti, kočičko."

Speedle se měl na odchodu z práce, když před kriminálkou narazil na Horatia. Stál nahoře na schodech a sledoval, co se dělo pod nimi. Stála tam Jeanette se zrzavou ženou, která vypadala neskonale vděčně a šťastně. Jeanette jí právě něco podávala a obě se samou radostí rozesmály.
"Ty jsi věděl, že je tady, H? Celých těch pět let?" otázal se Speed s pohledem upřeným na Jeanette a Margaret.
"Myslím, že jsem byl jeden z opravdu mála, Time. Byl jsem jediný, koho znala, kdo o tom věděl." odpověděl Caine, jako by na tuhle otázku čekal, a jako by to byla ta nejpřirozenější otázka, kterou mu mohl jeho mladý kolega právě položit.
"Proč jsi mi neřekl, že je tady? Mohl jsem jí přece pomoct." pokračoval Speed. Ruce založené v kalhotách. Vítr si pohrával s jeho bílou, napůl rozepnutou košilí.
"Protože mě o to poprosila, Time."
Na to Speedle neměl co říct.
Pod schody zastavilo auto. Vystoupili z něj Rose - Maria a George Abottovi. Margaret se s Jeanette právě rozloučila a mladá policistka zaregistrovala Jilliny rodiče. Ohlédla se směrem k Horatiovi, jako by váhala, zda k nim má vykročit. Možná to byly výčitky svědomí, nejistota nebo nezkušenost.
Speedle se vydal směrem k nim. Dlužím jí to za ten případ s rodinou Petersonových , tehdy před pěti lety. Tehdy se také zhostila té smutné povinnosti, kdy rodičům oběti šla oznámit, že případ je u konce a dát jim upřímnou soustrast. Místo Tima. Protože pro něj byla ta tíha tak velká. Tak teď jí to mohl alespoň vrátit.
Oba vypadali stále smutně. Ale Tim v jejich tvářích rozpoznal drobné náznaky smíření. Smíření, které bude trvat ještě hrozně, hrozně dlouho. A nikdy zcela nepřebolí.
"Dobrý večer."
Oba Timovi odpověděli pokývnutím hlavy.
"Je... je pravda, že si to Jill udělala sama?" zeptala se opatrně Rose-Maria.
Speedle pomalu přikývl. "Je mi to moc líto."
george zaklel. "Neměl jsem tam tu pistoli vůbec nechávat. Kdybych jen tušil, co by se mohlo všechno stát."
"Víte pane Abotte, domníváme se, že by k tomu dříve či později tak jak tak došlo. Ať už vaší zbraní nebo cizí."
Jillin otec chápavě přikývl.
"Mohu vás doprovodit na recepci? Abyste si mohli vyzvednout její věci?"
Pan Abott zdvořile odmítl. "Děkujeme vám, detektive." vzal manželku jemně okolo ramen a oba se pomalu vydali po schodech nahoru. Na chvíli je tam ještě zastavil poručík Caine. Oni přikyvovali a pak pokračovali v cestě.
Tim se za nimi díval. Ona dávala peníze na charitu, učila děti ve školce a zadarmo dávala hodiny angličtiny. On byl lékárník a dobrovolný záchranář. Ke štěstí jim stačil malý dům a dcera, která by jim dělala radost, kdyby na sebe navlékla policejní uniformu, protože to bylo její přání.
Proč se - sakra - tyhle hrozný věci dějí takovýmhle lidem?

Když jsem se dívala na Tima, jak rozhodně došel k Jilliným rodičům, aby jim sdělil, že případ byl uzavřen, pocítila jsem obrovský nával vděčnosti. Ze všeho nejméně jsem si právě přála s nimi mluvit. Pořád jsem se nemohla zbavit toho hrozného pocitu viny, že jsem tomu neštěstí, které se stalo jejich dceři, mohla přeci jenom zabránit. Když jsem došla k Timovi, díval se za nimi a přemýšlel. Ruce v kapsách, ve tváři zamyšlený výraz.
Když se podíval na mě, jeho pohled říkal: Tak už je to za námi.
Obejmout ho, políbit nebo nosit na rukou. Nic z toho by dostatečně nevyjádřilo můj vděk k němu, za to, jak moc mi dneska pomohl. Ráno s těmi kamerovými záznamy. S Jilliným doznáním. S Paulou Benitteovou. A s Jillinými rodiči.
Dovol mi, abych ti tady přeci jen trochu pomohl, když je to pro tebe všechno tak nové, říkal mi při obědě. A díky bohu, že jsem konečně dostala rozum a nechala si pomoct. Je to fajn pocit, nebýt na všechno sama.
"Děkuju ti."
Přimhouřil oči. Dívali jsme se na sebe snad půl minuty. Vteřinu před tím, než otevřel ústa, jsem měla na okamžik pocit, že chtěl nechat vyjít z úst úplně jiná slova, než jaká z nich nakonec vyšla.
"Takže večeře? Kafe?"
Rozhlédla jsem se po teplé ulici. Však jsem mu nedávno slíbila, že až tenhle případ skončí, půjdu s ním třeba až na konec světa.
Tak daleko jsem dnes ale neměla v plánu jít.
Odpověděla jsem jednoslovně, ale výstižně. "Víno."

Slunce už bylo vysoko, když Ann zastavila policejní auto před velkým domem na pobřeží. Celou cestu se chovala velmi tajemně a nedostupně, takže Eric neměl vůbec tušení, jestli jede k nějakému případu, k Ann domů nebo někam do bažin, kde Ann bude mít v plánu zbavit se ho. Jakmile ale policejní vůz začal přibrzďovat, molekula, která měla v jeho hlavě za úkol rozpohybovat chápací reflex, právě začala pracovat.
Už tady byl. Když byl zkontrolovat, jestli se Alvinovi vede dobře. Jestli ho otec skutečně tak strašně bije, jak tvrdila jeho matka.
Když Ann zabouchla dveře od auta, skrze sluneční brýle se zadívala do velké zahrady za zdobenou bránou. Usmívala se.
Na zahradě se nacházelo několik lidí. Malý chlapec radostně pokřikoval, protože oba jeho rodiče ho naháněli z jednoho konce zahrady na druhý. Alvin i rodiče pobíhali sem a tam jako malé děti a jejich radost byla skutečně ohromná.
U stolku uprostřed zahrady seděl postarší muž. Byl začtený do knihy a na stolečku před ním stál šálek.
Ericovi zjihlo srdce.
Asi dvě minuty s Ann beze slova stáli u brány, když si jich všiml malý Alvin. Radostně zapištěl a rozběhl se k bráně. Cestou se stavil u stolečku u dědečka a vzal z něho nějaký list, který na tu dálku nemohli ani jeden rozeznat. Alvin utíkal rychlostí blesku, až za ním Isabelle zavolala, aby nezakopl. Pomalu se vydala za Alvinem. Eric si všiml, že jí to moc sluší. Vlasy měla vyčesané a elegantní šaty z ní dělaly nádhernou dámu.
Tenhle případ na něj dolehl, protože žena, která tu před ním stála, byla Kubánka, kterou se snažili kvůli jejímu původu vystrnadit z rodiny. Tohle bylo citlivé téma, které špatně snášel.
A díky Ann ta žena patřila zase do rodiny. Obdivně na rudovlasou právničku pohlédl. Ta jen pozvedla obočí.
David se loudavým, volným krokem vydal za ženou. Světlé vlasy po ramena mu cuchal lehký vánek.
Alvin doběhl k policistům jako první. Eric si klekl do podřepu, aby se mu mohl dívat do očí.
"Ahoj Ericu!" volal na něj z dálky.
Eric se smál. "Jak se má malý válečník?"
"Máma a táta se mají zase rádi."
"Tak to mám velkou radost." odpověděl Delko. Alvin se otočil k Ann. Ta následovala svého kolegu Erica a sklonila se k chlapci, aby mu byla blíž. Sluneční brýle zastrčila do vlasů.
"Ahoj, mladý muži."
Alvin se usmál. "Tohle jsem namaloval pro Horatia."
Ann si od Alvina skrze zdobenou bránu vzala list papíru, který si s sebou přinesl. Byly na něm čtyři dovedně namalované postavičky. Jedna úplně malinká, další s tmavými vlasy, která se držela za ruku se světlovlasým panáčkem. A ta úplně poslední, bělovlasá stála s úsměvem za všemi ostatními. Kresba znázorňovala Alvina, jeho mámu, tátu a dědečka. Ann si od něj obrázek vděčně vzala. "Můžu mu to předat? Myslím, že se mu to bude moc líbit. Děkuju, Alvine."
Dědeček na Alvina zavolal. V ruce držel pohár se zmrzlinou. Chlapec zajásal a v běhu stačil ještě Ericovi a Danielle zamávat.
"Sluší vám to, Isabelle." řekla Ann uznale.
"Já.. chtěla jsem se vám omluvit, že jsem tak strašně lhala. Stydím se za to."
"Víte, kdybych sama nebyla matka, asi bych nebyla schopná vás pochopit. Ale také mám syna. Jen mi slibte, že už to nikdy neuděláte. Na každou lež se přijde, Isabelle."
"Moc vám děkuji. Myslela jsem, že místní policie se případy kubánských žen nezabývá ale... vy jste mi vrátili můj život."
"Ten muž vás miluje, váš syn je šťastný a tchán vás brzy bude brát jako vlastní dceru. Važte si toho. Važte si rodiny." Nikdy nevíš, kdy o to všechno můžeš přijít. Ann poslední část věty spolkla.
Isabelle přikývla.
"Smím vám nabídnout něco k pití? Pojďte dál..."
"Ale ne, děkujeme, musíme zdvořile odmítnout." pronesl Eric. "Užijte si krásný večer s rodinou."
Isabelle přikývla a otočila se. David ještě věnoval policistům vděčný pohled, než svou milou objal a vydal se po jejím boku k synovi s otcem.
"Není soudu bez žalobce."
Eric si Ann pořád prohlížel obdivným pohledem. Pořád nemohl uvěřit tomu, co před sebou viděl.
"Já se ti musím moc omluvit, že jsem na tebe předtím tak vyjel. Ale zdálo se mi, že jdeš mimo předpisy a s tím jsem nesouhlasil. Teď vidím... Ach bože. Tys toho kluka zachránila."
Ann byla v oboru déle než Eric. Nebyla věkově starší, ale i se studiem práva a školou se v oboru přeci jen pohybovala o něco déle. Nechtěla Erica ponaučit o své pravdě ani ho přesvědčovat o tom, že zatajovat důkazy je správné. Sama možná nevěděla, proč ho sem vzala. Možná chtěla jenom s někým sdílet svou radost, kterou měla díky tomu, že rodina Cortezových byla zase šťastná.
"I předpis je jen papír. Mně jde hlavně o lidi."
Eric se na ni usmál.
"Za takovou práci si zasloužíš odměnit, paní Taylorová. Děkuju, že jsi mě sem vzala."
Ann nic neříkala, ale její pohled mluvil jasně. To já ráda.
"Takže večeře a tanec?" pokračoval Eric.
"Uvidíme, jak daleko tě nechám zajít, Delko." odpověděla se smíchem Ann a hodila po něm klíče od auta.