jeanette's world

Tato povídka vznikla (musím se přiznat, že na poslední chvíli) jako literární dílko do kreativní soutěže Ann Taylor , která momentálně probíhá na jejím blogu. Ano, ačkoliv kreativních činností je moc, já si opět vybrala psaní :) Povídka měla vystihovat téma ŠÍLENSTVÍ . Vzhledem k tomu, že již léta jsem toho názoru, že mafie je šílená (a to myslím v tom zlém slova smyslu - v tom přímo děsivém znění), rozhodla jsem se pro krátkou povídku právě z tohoto prostředí a umístila jsem do ní mého nejoblíbenějšího mafiána Henryho :) Tak snad se vám bude líbit alespoň tak jako Ann, která mi za ni udělila krásné 4 body z 5! Hodnocení autorky soutěže: "Psala jsem povídku, kdy Dona měla za úkol zabít jeho milenka vražedkyně. Četla jsem povídku Deník sentimentálního zabijáka, kdy musel zabít svou milenku jako součást posledního kšeftu. A teď...trošku jiná situace a úplně jiný konec, ale pořád stejně smutný a pořád stejně dojemný. A tematika, kterou mám ráda. V jistém směru. Okamžik šílenství tam ...

Tohle je druhé dílko do literární soutěže pro Taylorovou99 . Tentokrát jsme měli za úkol vybrat si jeden ze tří obrázků a vymyslet na něj nějakou situaci. Já jsem z kriminálky Miami udělala trošku sci-fi. Každopádně bylo u Taylorove hodnoceno víc než dobře :) Hodnocení autorky soutěže: "Naša milá Jeanette prichádza opäť so super, aj keď trošku sci-fi dielom. Páčil sa mi nápad s tými troma dievčatami. Celé to bolo skvelé:)" Ten den pršelo. Pro Kriminálku Miami to vůbec nebylo dobré počasí, protože déšť teď zametl všechny stopy, které by se kriminalistům mohly hodit. Pokud se případ kvůli nim nevyřeší, budou moci poděkovat jen tomu dešti. Dešti, který se v Miami objeví maximálně desetkrát do roka. Škoda, že se nedá zatknout, pomyslela si Calleigh. Tohle místo činu ale nebylo tak závažné a náročné jako obvykle. Naštěstí se zatím žádná nehoda nestala. Ale mohla by. Na tomto místě se před chvílí střílelo, a i když nikdo nikoho netrefil, musí se to prošetřit. Nikdo si jen tak z nič...

Kdysi jsem vlastnil malý antikvariát. Taky jsem psal básně. Teď už pět let sedím v cele a hledám tu slavnou spravedlnost, v jejímž jménu funguje naše justice. Vlastně ani nevím, jestli tu doopravdy sedím už pět let. Na tolik mě odsoudili, ano, ale jak je to už dlouho? Všechny dny, které jsem tu strávil, během nichž jsem ztratil všechno, čím jsem kdy byl, pozbyl jsem své jméno, své vzpomínky, všechny ty dny se jeden druhému podobají jako vejce vejci a dávno se mi slily v jeden. Takovou dobu tu sedím a přemýšlím o ní, ale tu spravedlnost jsem dosud nenašel. Čím jsem se provinil? Za co mě trestají tím, že tady poraženě sedím už tak dlouho, ve stinném pokoji bez oken, se stěnami z železných mříží? Copak jsou tak bláhoví, aby si mysleli, že jim můžu nějak ublížit, kdyby tu ty tyče nebyly? Ačkoliv neznám jméno ani jednoho z těch, kteří obývají okolní cely, ačkoliv jsem zapomněl, jak vypadá denní světlo, ačkoliv si už nedokážu vybavit vůni lesa, čerstvých jahod nebo knih, když jsem je otevřel...

Zdálo se mi, že mě pohřešovali… (I dreamed I was missing) …když jsem se připoutal ke křeslu, abych zavřel oči a nemusel si dělat starosti s tím, zda se nezačnu vznášet jako vločka sněhu ve stavu beztíže. Když jsem usnul, Země byla ještě zelená, voda se dala pít a lidé se měli rádi alespoň natolik, aby v sobě našli dostatek úcty, a nesáhli druhému na život. Na snech je nejlepší, že se v nich člověk může narodit třeba o sto let dřív, ještě před třetí světovou válkou, před jadernými hrozbami, které se ještě nestaly skutečností. Říkali o mně, zmiňovali se v rychlozprávách, že jsem se ztratil, ale ne proto, že by mě někdo postrádal, bylo to jedině proto, že… …ty jsi byla tak vystrašená… (you were so scared) …trvalo to sotva pár sekund, nebylo důležité, že jsem se ztratil, lidský život neměl větší cenu, než vzdušný automobil nebo krystalová plazmová obrazovka. Nevěnovali tomu ani celu minutu. Nikdo by neposlouchal, protože nikoho nezajímalo… (But no one would listen, 'cause no one else c...

Pamatuješ na tu ulici, kde je ta restaurace, co jsme v ní spolu poprvé obědvali? Je tam i ta lavička, co jsme se na ní o pár dní později poprvé políbili. Je tam i ten strom, pod kterým ta lavička stojí. Tehdy zrovna kvetl… Ta ulice vypadala docela jinak, když jsem ji viděl naposledy. Tehdy přišel déšť… (Then the rainstorm came) …a ta ulice najednou nebyla rozkvetlá, ani slunečná, ani plná lásky. Jen tmavá, mokrá a červená. Ten déšť byl doprovázený bouřkou… …zmáčel mne. (over me) To jsem si ale uvědomoval jen sotva. Nevím, jestli to způsobil hlasitý hrom doprovázený výstřelem nebo výstřel doprovázený hromem, že jsem upadl na zem a najednou viděl tu spoustu rozteklé červené. Tu červenou rozmíchal déšť a mně byla strašná zima. Nemohl jsem dýchat, snažil jsem se nadechnout, pokaždé když jsem chtěl polapit trochu vzduchu, jako by ho ze mě právě tolik vyprchávalo. Potom si pamatuji jen bolest, velikou pichlavou bolest v hrudi, tvůj obličej… …a pak mě má duše opustila. (And I felt my spirit b...