Kosmonaut

Zdálo se mi, že mě pohřešovali…
(I dreamed I was missing)
…když jsem se připoutal ke křeslu, abych zavřel oči a nemusel si dělat starosti s tím, zda se nezačnu vznášet jako vločka sněhu ve stavu beztíže. Když jsem usnul, Země byla ještě zelená, voda se dala pít a lidé se měli rádi alespoň natolik, aby v sobě našli dostatek úcty, a nesáhli druhému na život. Na snech je nejlepší, že se v nich člověk může narodit třeba o sto let dřív, ještě před třetí světovou válkou, před jadernými hrozbami, které se ještě nestaly skutečností. Říkali o mně, zmiňovali se v rychlozprávách, že jsem se ztratil, ale ne proto, že by mě někdo postrádal, bylo to jedině proto, že…
…ty jsi byla tak vystrašená…
(you were so scared)
…trvalo to sotva pár sekund, nebylo důležité, že jsem se ztratil, lidský život neměl větší cenu, než vzdušný automobil nebo krystalová plazmová obrazovka. Nevěnovali tomu ani celu minutu.
Nikdo by neposlouchal, protože nikoho nezajímalo…
(But no one would listen, 'cause no one else cared)
…jak to bylo v minulosti, že ještě před sto lety jsme byli schopní si pomáhat, vyslechnout jeden druhého, podat tonoucímu stéblo. Nedokážu si představit, jak to tehdy bylo, protože jsem v těch časech nikdy nežil. Znám to jen z příběhů a vyprávění. A to vědomí mě čím dál víc nutí ztrácet vůli plout dál, v této "zázračné" lodi bez plachet, v této tmavé pustině poseté stříbrnými diamanty, které pro nás už dávno ztratily lesk, protože jsme nebyli schopní si ho vážit. Nejhorší je, že to nebyl sen.
Potom, co jsem se probudil…
(After my dreaming)
…uvědomil jsem si, jak dlouho jsem vlastně sám. Že ostatní mě už dávno opustili. Nebylo to jejich vinou. Člověk je chytrý stroj. Ale i jemu se občas stává, že se mu něco nepodaří a kvůli jeho aroganci mí přátelé zaplatili životem. Mám štěstí, že jsem se právě nacházel v pilotní kabině. Nebo to mám brát spíš jako prokletí, protože jsem s nimi neumřel, když se mi to v hlavě znovu do detailu přehrává jako jeden z těch tříhodinových filmů promítaných v trojrozměrných kinech s plátny z tekutých krystalů pokaždé, co otevřu oči a jejich výkřiky mě zkouší, doprovázené ohlušující explozí?
Vstal jsem a strach z toho mě provázel…
(I woke with this fear)
Strach z toho, že i kdybych svůj úkol snad splnil, lidé si s sebou na nový domov beztak přivezou to, čím zabili ten původní.
Strach z toho, že lidský život ztrácí cenu, pokud jsme se neostýchali jím plýtvat při válkách, při náboženských neshodách.
Strach z toho, že ačkoliv člověk by se měl z historie poučit a neopakovat staré chyby, zatím víc a víc jakoby hloupnul a nebál se vyslat raketoplány, aby náš druh mohl pokračovat někde jinde. Ale proč? Abychom zničili další nevinný svět v bláhové představě, že si tím nějak pomůžeme? Kdo nám k tomu dal právo?
Strach z toho, že je to možná správně, jestliže už nemůžu ovládat kormidlo. Že to vlastně už od začátku mělo být takhle - někdo se přepočítal a kvůli němu tahle loď není schopná ovládnout silnou sluneční gravitaci, která ji přitahuje, a právě kvůli ní za několik málo měsíců narazí do samotného slunce, zatímco já tu pomalu umírám. Jako poslední…
Proč toho nenechám, když jsem tu dávno skončil?
(What am I leaving, when I'm done here?)
Proč tu stále jsem? Co vlastně znamenám? Jsem tak malý proti té obrovské zářící hvězdě, a přece je ode mě stále tisíce mil daleko…
…takže než se mě zeptáš, rád bych, abys věděla…
(so if you're asking me a want you to know)
…a i když už nikdy nebudeš mít šanci, aby ses mě zeptala z očí do očí, vždyť ses mě na to tolik chtěla dotázat, a já si to uvědomuji až tak pozdě, až teď, kdy jsem musel mít dostatek času na přemýšlení, teď, kdy už mi nic jiného nezbývá, teď, kdy se musím ptát, co tu vlastně dělám, až vyšleš k nebi tu tichou prosbu a až uvidíš nebeskou záři, to jak slunce narazí do raketoplánu, musíš vědět, že…
…až přijde můj čas…
(When my time comes)
…a já vím, že přijde brzo, vždyť ta zářící koule mi to svým horkým, smrtelným pohledem pořád tak strašně připomíná.
Zapomeň na všechno zlé, co jsem kdy udělal…
(Forget the wrong that I've done)
…vím, že toho nebylo málo, že ty jediná jsi nebyla jako ostatní a já tě nedokázal patřičně docenit.
Pomoz mi dohnat, co jsem opomenul.
(Help me leave behind some reasons to be missed)
Na oplátku ti podat ruku, když ty jsi mi ji podala,
Na oplátku ti poděkovat, když ty jsi pro mě něco udělala, aniž bych tě o to požádal,
Na oplátku se o tebe starat, když ty jsi mi podala vodu, pokaždé když jsem měl žízeň,
Na oplátku ti dát najevo, jak tě mám rád, když ty jsi mi to pořád tak připomínala,
Na oplátku stát při tobě, když ty jsi obětovala čas, abys byla se mnou,
Na oplátku tě obdarovat alespoň kopretinou, ačkoliv ty jsi mi přinášela růže,
Na oplátku tě obdivovat, že jsi byla jediná tak jiná než ostatní.
Nezavrhuj mě, a když se budeš cítit prázdná…
(Don't resent me, and when you're feeling empty)
…prázdná z toho, že jsi do mě vložila tolik úsilí, a já jsem tě zklamal, ačkoliv jsem pro tebe chtěl najít řešení, abys mohla pokračovat, protože ty si nezasloužíš nést tíhu celého lidstva, které se vůči tobě provinilo tak strašlivou hanbou, že za něj musíš trpět…
…ponechej si na mě vzpomínku, opomeň všechny slabé chvilky…
(keep me in your memory, leave all the rest)
…protože vzpomínka na mě je tím jediným, co ti po mně zbylo, abys mohla odpustit jenom proto, že se ti teď tak vzdáleně zpovídám, že jsem až teď prozřel, v jakém jsem žil světě, kde se lidé baví pohledem na utrpení jiných, kde ruinují svou Matku, která jim zprostředkovala život. Ale proč? Proč až tak pozdě?
Prosím, opomeň všechny slabé chvilky, kterými jsem se vůči tobě provinil.
Neměj strach, zase se chytím svého tempa…
(Don't be afraid, I've taking my beating)
…ačkoliv nevěřím, že to ještě má vůbec nějakou cenu, když jeden člověk pláče pro katastrofu, kterou zapříčinili ostatní, jejíž je součástí? Co proti tomu zmůžu já?
Jsem si vědom, co jsem udělal…
(I've shared what I made)
…jak jsem opovrhoval tvými smutnými pohledy, nechal je být, nechtěl je řešit, chtěl jsem být vůči nim zkrátka slepý, když jsem si říkal, že se jimi vůbec nemusím zabývat, když jsem si na tebe nedokázal udělat čas, pokud jsi to potřebovala, když jsem ti nepodal stéblo, jakmile ses topila.
Jsem silný na povrchu, jen dokud se nedostaneš skrz…
(I'm strong on the surface, not all the way through)
…což se ti daří, když tě teď nemůžu mít tady u sebe, nutí mě to myslet na tebe častěji, než když jsem tě mohl spatřit a vyčítat si, že tě nemůžu zachránit, že jsem tě tak strašně zklamal, když jsem odešel a nedokázal se s tebou ani rozloučit. Jas hvězd mi tě nedokáže nahradit. Tvé výčitky mi chybí.
Nikdy jsem nebyl perfektní.
(I've never been perfect)
Dodnes jsem se nenaučil říkat pravdu z očí do očí, mluvit s někým na rovinu nebo manipulovat se vzdušnými automobily…
…ale ani ty jsi nebyla…
(but neither have you)
...když jsem od tebe slýchal výčitky a pláč.
Takže až se mě zeptáš, rád bych, abys věděla…
(So if you're asking me, I want you to know)
…že bych chtěl…
…zapomenout všechnu bolest, kterou ses tak dovedně naučila skrývat…
(Forgetting all the hurt inside you've learned to hide so well)
…ale rozhodně bych nechtěl…
…předstírat, že může přijít někdo jiný a zachránit mě ode mě samotného.
(Pretending someone else can come and save me from myself)
Protože uvnitř sebe vybuchuji, přesně jako to slunce, které mě k sobě tak strašlivě táhne.
Nemůžu být jako ty.
(I can't be who you are)
Proč…
…nemůžu být jako ty?
(I can't be who you are)
Sám se potácím tou tmavou planinou bez začátku bez konce, posetou tisíci blikajících hvězdiček s přáním rychlého konce otáčím hlavu k zářící hvězdě, která mě pohltí…
…proč je tak daleko?
_________________________

Vznik povídky: rok 2009