Anděl z temnot
Tato povídka vznikla (musím se přiznat, že na poslední chvíli) jako literární dílko do kreativní soutěže Ann Taylor, která momentálně probíhá na jejím blogu. Ano, ačkoliv kreativních činností je moc, já si opět vybrala psaní :)
Povídka měla vystihovat téma ŠÍLENSTVÍ. Vzhledem k tomu, že již léta jsem toho názoru, že mafie je šílená (a to myslím v tom zlém slova smyslu - v tom přímo děsivém znění), rozhodla jsem se pro krátkou povídku právě z tohoto prostředí a umístila jsem do ní mého nejoblíbenějšího mafiána Henryho :) Tak snad se vám bude líbit alespoň tak jako Ann, která mi za ni udělila krásné 4 body z 5!
Každý večer, když se vracím domů, se musím svléknout jako had z kůže. Nechat na prahu za dveřmi drsnou a krutou tvář toho netvora a vpustit dovnitř Henryho. Jenom Henryho. Henryho přítele, milence, manžela.
Ten druhý, ten nikdy nesmí překročit práh mého domu. Otevřít dveře mojí ložnice. Políbit moji ženu. Nikdy.
Nejhorší je, že vlastně ani nevím, jak jsem do toho spadnul. Jak se to celé vlastně stalo. Oni mi slíbili, že mi pomůžou. Že mě z toho všeho hnusnýho, co mě potkalo, dostanou ven. Že mi bude dobře a všichni si mě budou vážit.
Jo, to jim šlo.
A já?
Chtěl jsem být někdo. Chtěl jsem mít všechno za nic. Nechtěl jsem, aby mě někdo omezoval. Chtěl jsem jenom svoje štěstí.
Dostal jsem to, ale za jakou cenu? Už nemůžu chodit domů s krví na rukou. A v paměti s ozvěnou zoufalých křiků, proseb a hysterických pláčů.
V jednu chvíli totiž můžete jen tak chladnokrevně prostřelit člověku hlavu, ale v další už se nemůžete podívat milované ženě do očí. Nebo se jí můžete dívat do očí, ale pak už nesmíte udělat nic tak hroznýho, jako je vražda. Jde dělat každá věc zvlášť, ale ne obojí dohromady. A to je to, co mě na tom všem nejvíc děsí. Já totiž musím dělat obojí dohromady.
Nejvíc mě na tom všem bolí, že teď už nemůžu couvnout. Teď už bych dokázal snést tu představu, že bych dělal něco jiného. Cokoliv. Jen se nevracet domů jako někdo úplně jiný. Ona mě tak nezná, ale já takový jsem. Ona zná jenom Henryho. Ale já nejsem jenom Henry. Ve mně je ještě ten druhý. Ten, který mačká spoušť.
Člověk musí mít na tyhle věci skutečně nervy. Dívat se těm lidem do očí. Vidět v nich strach, lítost nad tím, co udělali a proč jsem za nimi přišel. A pak jim je jediným rychlým pohybem zavřít. Stačí pohnout prstem. Želízko vyletí. A je s nimi na věky amen.
Beru si na sebe roli Boha, ale kdo vlastně jsem? Jsem jen ten, kdo stojí naproti a vytáhne z pod kabátu devítku.
Pane Bože, nikdy si to neodpustím za každou duši, kterou jsem poslal do pekel. Snad mi to ty odpustíš. Až se jednou sejdeme u pekelných bran a ty mi vyčteš všechny moje hříchy.
A takhle je to každý večer. Přijít a tvářit se, že jsem někdo jiný.
Kéž bys, Michelle, kéž bys alespoň neměla takové poslání, tak odlišné od mého. Kéž by se ti pod ruce nedostal každý, u koho jsem to nedotáhl až do konce.
Děsí mě to. Pořád mám na mysli tu skutečnost, že zatímco já životy beru, ty je dáváš. Vždycky když já pošlu někoho na smrt, protože mi to někdo shora nařídí, ty právě zachraňuješ něčí život, protože za tebou přijdou, protože ti věří.
Zatímco já je beru, ona životy rozdává.
Ach Michelle. Odpusť…
"Jaký speciální úkol, pane?" řekl jsem to ráno, když jsem se dozvěděl, že mám něco udělat, s něčím skoncovat.
"Mé domněnky byly správné. To, že se o našich obchodních transakcích už dvakrát po sobě dozvěděli policisté, není jen náhoda. Někdo je informuje. Už víme, kde berou informace. Mají své zdroje v novinářích. O ty se postará někdo další. Ale ty, ty se musíš postarat o ten hlavní zdroj. Od něj to totiž všechno jde dál."
Podal mi malou fotografii a já v duchu zasténal. Jeden jediný pohled mi stačil na to, abych zjistil, že ten zdroj se skrývá v mém domě.
Můžu vlastně vzít život někomu, kdo je dává? Mám na to vůbec právo? Tohle není jen nějaký kriminálník a zoufalec, tohle je lékařka. Oblečená celá v bílém jako andělé. S úsměvem na tváři, který léčí všechen žal.
Dneska se mnou nejde domů jen ten hodný Henry. Dneska jdeme oba. Dneska jsem tu pistoli neukryl venku. Dneska i ona poprvé překročí práh mého domu. Jenom jsem ji schoval do saka. Ale pořád tam je.
Stačí vystoupat po vysokých schodech a otevřít dveře ložnice. Spí. Nemůžu si přát lepší příležitost. Ale namísto toho spíš cítím, jak mnou prostupuje panika. Horko. Závrať. Šílenství. Najednou tu pistoli nemůžu unést.
Probouzí se. Spatří mě stát ve dveřích a obětavě vstává. Obléká si župan a dojde až ke mně.
"Vypadáš tak přešle, drahý. Pojď si lehnout. Copak se ti stalo? Měl jsi těžký den?"
Těžký den? Jí jsem přece povídal, že dělám vyhazovače. Jak bych já mohl mít těžký den? Mělo mě už dávno napadnout, že to všechno ví.
Něžně mě políbí a já jí polibky láskyplně a beze slově oplácím, protože vím, že tenhle je už nejspíš poslední.
To já jí dal život. Já jí tohle všechno koupil. Zařídil, aby mohla pracovat v nemocnici. Aby ji zaměstnali i s jejím původem. A teď jsem jí to jedním gestem měl všechno zase vzít.
Vydává se k posteli, aby mi rozestlala.
"Pojď si lehnout."
Ale já tam dál jenom stojím. Stojím ve dveřích a dívám se na ni. Na toho anděla, kterýho jsem měl najednou poslat do pekel. Sundat mu svatozář. Zbavit ho křídel.
Cítí, že se se mnou něco děje. Přijde ke mně a dívá se mi hluboko do očí.
"Co se děje?"
Když uhnu očima k zemi, vezme mou tvář a donutí mě podívat se do její.
Šílím! Jak? Jak jen můžu? Jak je vůbec napadlo dát mi takový úkol?
Jedna moje půlka ji miluje. Druhá ji chce zabít. Ale kterou z nich mám nechat vyhrát?
"Henry…"
Divoce ji k sobě přitisknu, abych ji políbil. Líbám ji tak dlouho a tak vášnivě, až se bojím, abych jí v posledních vteřinách jejího života neublížil. A přitom pláču. Z očí mi tečou slzy a míchají se s těmi jejími, protože jí to všechno došlo. Proč jsem v těch dveřích tak stál a ani se nepohnul.
Když se pak podívám do její tváře, vidím zarudlá víčka a napuchlé tváře od pláče. Od polibků. Od toho zešílení.
"Ty jedna pitomá. Pitomá!!! Proč jsi mi to neřekla?"
Kroutí hlavou. Prostě vzlyká a kroutí hlavou.
"Proč! Odpověz! Měla jsi mi to říct! Proč jsi mi to neřekla, tak PROČ?"
Její hlavu držím asi tak pět centimetrů od svojí. Oba pláčeme. Já na ni křičím. Ale není to proto, že bych jí chtěl ublížit. Ale proto, že ji tak strašně miluju.
"Zabil bys mě!" vypískne tak bezmocně, bezbranně. Protože ona to ví, co teď přijde. Ona ze všech nejlíp ví, co provede malý kousek železa, když se vám zavrtá do těla.
A zkuste nešílet, když vám v náručí pláče anděl a je to jenom vaší vinou.
K čemu to všechno je, co jsem jí koupil, když to teď musíme prostě skončit?
"Ty hloupá… Michelle! Víš, co teď přijde? Víš to? Tak víš?" říkal jsem potichu. Najednou nekřičím, ale říkám to potichu. Taková náhlá změna… nevím, jestli se mi to vůbec někdy předtím stalo.
"To přece nemusíme… Můžeme s tím přece něco dělat!" šeptá. Obrovské slzy se jí koulí po tvářích, po bradě, po nose a padají na zem.
Už nemůžu čekat déle. Hledám nějaký způsob, jak to zmírnit. Jak to zjemnit. A tak ji znova líbám. Něžně, krásně, láskyplně, naposledy…
A přitom se moje pravá ruka dere pod sako. Ta devítka je tak těžká. Skoro mi padá z ruky, když její hlaveň přikládám na břicho zahalené bílou košilí.
"Promiň, promiň, prosím tě, promiň…" šeptám a přitom pláču. Zavírám oči, abych se na ni přitom nemusel dívat, a naposled ji políbím…
Ozve se výstřel. Nebeské oblečení jí potřísní karmín.
"Ty promiň," špitne z posledních sil.
Zaúpím bolestí. Těžkou zbraň už neudržím. Pouštím ji na zem a chytím se za bok. Cítím, jak se mi podlamují kolena.
Hrozně to bolí, bolí mě to na boku, proč to tak bolí? Chytím se tam a ruce se zabarví doruda. V tu chvíli mi dojde, že krev na její košili je moje. Sedím na kolenou, nevěřícně sahám na svůj bok.
Malý kolt z její ruky tvrdě dopadne na zem.
Anděl mě střelil. Anděl, co přísahal, že vždycky bude životy jenom dávat. Anděl mě zabil. Ale já si to zasloužím. Proto má anděl právo to udělat.
Sesouvá se na zem ke mně. Přikládá mi dlaň na ránu na boku a pláče.
"Promiň!"
"Proč… proč to tak bolí?"
Oči zaplavené vzlyky. Hladí mě po tváři a omlouvá se. A znova mě líbá.
Co by pro ni bylo horší utrpení? Vědomí, že jsem to já, kdo by ji zabil, nebo vědomí, že ona zabila mě?
Z úst mi teče krev. Cítím její pachuť na jazyku. Moje oblečení i sněhově bílý koberec pode mnou rudne. Znovu mě políbí a já najednou pochopím, že tu věc udělala jenom proto, že mě miluje.
Už nemám sílu klečet na kolenou. Jednou rukou se opírám o zem, druhou si pořád mačkám ránu.
Ale proč to dělám? Když už tím teď nic nespravím?
Podepře mě a já se jí svalím do náručí. Chová mě jako dítě. Bezvládně ležím, dívám se do tváře anděla a cítím, jak ze mě pomalu vyprchává život.
A ona pláče, dívá se mi do očí a vyčítá si to. A odpouští mi.
Z posledních sil zvedám ruku, abych ji naposledy pohladil po tváři. Oplácí mi to. A pak se naposledy skloní k polibku.
Proč jsem z jejích úst dosud neslyšel jedinou výtku za to, že jsem ji dnes večer přišel domů zabít?
Když cítí, že jí ten polibek přestávám oplácet, že mi ruka bezvládně klesla k zemi, že moje dlaň se odsunula z krvácejícího místa, že se moje tvář otočila, stále pláče.
Povídka měla vystihovat téma ŠÍLENSTVÍ. Vzhledem k tomu, že již léta jsem toho názoru, že mafie je šílená (a to myslím v tom zlém slova smyslu - v tom přímo děsivém znění), rozhodla jsem se pro krátkou povídku právě z tohoto prostředí a umístila jsem do ní mého nejoblíbenějšího mafiána Henryho :) Tak snad se vám bude líbit alespoň tak jako Ann, která mi za ni udělila krásné 4 body z 5!
Hodnocení autorky soutěže:
"Psala jsem povídku, kdy Dona měla za úkol zabít jeho milenka vražedkyně. Četla jsem povídku Deník sentimentálního zabijáka, kdy musel zabít svou milenku jako součást posledního kšeftu. A teď...trošku jiná situace a úplně jiný konec, ale pořád stejně smutný a pořád stejně dojemný. A tematika, kterou mám ráda. V jistém směru.
Okamžik šílenství tam byl. Byl tam dost hmatatelný a jasný. A bylo to šílenství mezi životem a smrtí, což, jak je vidno, je asi lehčí, protože nejsi jediná, kdo to tak pojal. A opět je to dílo, co by perfektně vystihlo spíš téma moc. Ale jak jsi řekla, v moci je šílenství. A tady bylo šílenství nejen v moci, ale i v bezmoci. Vážně jsem se dlouho rozhodovala, jestli ti dát plný počet nebo ne a pořád jsem si přehrávala, jestli to téma naplnilo tak vysoce, že si to plný počet zaslouží. Bez tématu by to totiž bylo nediskutovatelné a jasné. Vlastně mě k tomuto hodnocení dohnalo až dnešní ráno."
Ten druhý, ten nikdy nesmí překročit práh mého domu. Otevřít dveře mojí ložnice. Políbit moji ženu. Nikdy.
Nejhorší je, že vlastně ani nevím, jak jsem do toho spadnul. Jak se to celé vlastně stalo. Oni mi slíbili, že mi pomůžou. Že mě z toho všeho hnusnýho, co mě potkalo, dostanou ven. Že mi bude dobře a všichni si mě budou vážit.
Jo, to jim šlo.
A já?
Chtěl jsem být někdo. Chtěl jsem mít všechno za nic. Nechtěl jsem, aby mě někdo omezoval. Chtěl jsem jenom svoje štěstí.
Dostal jsem to, ale za jakou cenu? Už nemůžu chodit domů s krví na rukou. A v paměti s ozvěnou zoufalých křiků, proseb a hysterických pláčů.
V jednu chvíli totiž můžete jen tak chladnokrevně prostřelit člověku hlavu, ale v další už se nemůžete podívat milované ženě do očí. Nebo se jí můžete dívat do očí, ale pak už nesmíte udělat nic tak hroznýho, jako je vražda. Jde dělat každá věc zvlášť, ale ne obojí dohromady. A to je to, co mě na tom všem nejvíc děsí. Já totiž musím dělat obojí dohromady.
Nejvíc mě na tom všem bolí, že teď už nemůžu couvnout. Teď už bych dokázal snést tu představu, že bych dělal něco jiného. Cokoliv. Jen se nevracet domů jako někdo úplně jiný. Ona mě tak nezná, ale já takový jsem. Ona zná jenom Henryho. Ale já nejsem jenom Henry. Ve mně je ještě ten druhý. Ten, který mačká spoušť.
Člověk musí mít na tyhle věci skutečně nervy. Dívat se těm lidem do očí. Vidět v nich strach, lítost nad tím, co udělali a proč jsem za nimi přišel. A pak jim je jediným rychlým pohybem zavřít. Stačí pohnout prstem. Želízko vyletí. A je s nimi na věky amen.
Beru si na sebe roli Boha, ale kdo vlastně jsem? Jsem jen ten, kdo stojí naproti a vytáhne z pod kabátu devítku.
Pane Bože, nikdy si to neodpustím za každou duši, kterou jsem poslal do pekel. Snad mi to ty odpustíš. Až se jednou sejdeme u pekelných bran a ty mi vyčteš všechny moje hříchy.
A takhle je to každý večer. Přijít a tvářit se, že jsem někdo jiný.
Kéž bys, Michelle, kéž bys alespoň neměla takové poslání, tak odlišné od mého. Kéž by se ti pod ruce nedostal každý, u koho jsem to nedotáhl až do konce.
Děsí mě to. Pořád mám na mysli tu skutečnost, že zatímco já životy beru, ty je dáváš. Vždycky když já pošlu někoho na smrt, protože mi to někdo shora nařídí, ty právě zachraňuješ něčí život, protože za tebou přijdou, protože ti věří.
Zatímco já je beru, ona životy rozdává.
Ach Michelle. Odpusť…
"Jaký speciální úkol, pane?" řekl jsem to ráno, když jsem se dozvěděl, že mám něco udělat, s něčím skoncovat.
"Mé domněnky byly správné. To, že se o našich obchodních transakcích už dvakrát po sobě dozvěděli policisté, není jen náhoda. Někdo je informuje. Už víme, kde berou informace. Mají své zdroje v novinářích. O ty se postará někdo další. Ale ty, ty se musíš postarat o ten hlavní zdroj. Od něj to totiž všechno jde dál."
Podal mi malou fotografii a já v duchu zasténal. Jeden jediný pohled mi stačil na to, abych zjistil, že ten zdroj se skrývá v mém domě.
Můžu vlastně vzít život někomu, kdo je dává? Mám na to vůbec právo? Tohle není jen nějaký kriminálník a zoufalec, tohle je lékařka. Oblečená celá v bílém jako andělé. S úsměvem na tváři, který léčí všechen žal.
Dneska se mnou nejde domů jen ten hodný Henry. Dneska jdeme oba. Dneska jsem tu pistoli neukryl venku. Dneska i ona poprvé překročí práh mého domu. Jenom jsem ji schoval do saka. Ale pořád tam je.
Stačí vystoupat po vysokých schodech a otevřít dveře ložnice. Spí. Nemůžu si přát lepší příležitost. Ale namísto toho spíš cítím, jak mnou prostupuje panika. Horko. Závrať. Šílenství. Najednou tu pistoli nemůžu unést.
Probouzí se. Spatří mě stát ve dveřích a obětavě vstává. Obléká si župan a dojde až ke mně.
"Vypadáš tak přešle, drahý. Pojď si lehnout. Copak se ti stalo? Měl jsi těžký den?"
Těžký den? Jí jsem přece povídal, že dělám vyhazovače. Jak bych já mohl mít těžký den? Mělo mě už dávno napadnout, že to všechno ví.
Něžně mě políbí a já jí polibky láskyplně a beze slově oplácím, protože vím, že tenhle je už nejspíš poslední.
To já jí dal život. Já jí tohle všechno koupil. Zařídil, aby mohla pracovat v nemocnici. Aby ji zaměstnali i s jejím původem. A teď jsem jí to jedním gestem měl všechno zase vzít.
Vydává se k posteli, aby mi rozestlala.
"Pojď si lehnout."
Ale já tam dál jenom stojím. Stojím ve dveřích a dívám se na ni. Na toho anděla, kterýho jsem měl najednou poslat do pekel. Sundat mu svatozář. Zbavit ho křídel.
Cítí, že se se mnou něco děje. Přijde ke mně a dívá se mi hluboko do očí.
"Co se děje?"
Když uhnu očima k zemi, vezme mou tvář a donutí mě podívat se do její.
Šílím! Jak? Jak jen můžu? Jak je vůbec napadlo dát mi takový úkol?
Jedna moje půlka ji miluje. Druhá ji chce zabít. Ale kterou z nich mám nechat vyhrát?
"Henry…"
Divoce ji k sobě přitisknu, abych ji políbil. Líbám ji tak dlouho a tak vášnivě, až se bojím, abych jí v posledních vteřinách jejího života neublížil. A přitom pláču. Z očí mi tečou slzy a míchají se s těmi jejími, protože jí to všechno došlo. Proč jsem v těch dveřích tak stál a ani se nepohnul.
Když se pak podívám do její tváře, vidím zarudlá víčka a napuchlé tváře od pláče. Od polibků. Od toho zešílení.
"Ty jedna pitomá. Pitomá!!! Proč jsi mi to neřekla?"
Kroutí hlavou. Prostě vzlyká a kroutí hlavou.
"Proč! Odpověz! Měla jsi mi to říct! Proč jsi mi to neřekla, tak PROČ?"
Její hlavu držím asi tak pět centimetrů od svojí. Oba pláčeme. Já na ni křičím. Ale není to proto, že bych jí chtěl ublížit. Ale proto, že ji tak strašně miluju.
"Zabil bys mě!" vypískne tak bezmocně, bezbranně. Protože ona to ví, co teď přijde. Ona ze všech nejlíp ví, co provede malý kousek železa, když se vám zavrtá do těla.
A zkuste nešílet, když vám v náručí pláče anděl a je to jenom vaší vinou.
K čemu to všechno je, co jsem jí koupil, když to teď musíme prostě skončit?
"Ty hloupá… Michelle! Víš, co teď přijde? Víš to? Tak víš?" říkal jsem potichu. Najednou nekřičím, ale říkám to potichu. Taková náhlá změna… nevím, jestli se mi to vůbec někdy předtím stalo.
"To přece nemusíme… Můžeme s tím přece něco dělat!" šeptá. Obrovské slzy se jí koulí po tvářích, po bradě, po nose a padají na zem.
Už nemůžu čekat déle. Hledám nějaký způsob, jak to zmírnit. Jak to zjemnit. A tak ji znova líbám. Něžně, krásně, láskyplně, naposledy…
A přitom se moje pravá ruka dere pod sako. Ta devítka je tak těžká. Skoro mi padá z ruky, když její hlaveň přikládám na břicho zahalené bílou košilí.
"Promiň, promiň, prosím tě, promiň…" šeptám a přitom pláču. Zavírám oči, abych se na ni přitom nemusel dívat, a naposled ji políbím…
Ozve se výstřel. Nebeské oblečení jí potřísní karmín.
"Ty promiň," špitne z posledních sil.
Zaúpím bolestí. Těžkou zbraň už neudržím. Pouštím ji na zem a chytím se za bok. Cítím, jak se mi podlamují kolena.
Hrozně to bolí, bolí mě to na boku, proč to tak bolí? Chytím se tam a ruce se zabarví doruda. V tu chvíli mi dojde, že krev na její košili je moje. Sedím na kolenou, nevěřícně sahám na svůj bok.
Malý kolt z její ruky tvrdě dopadne na zem.
Anděl mě střelil. Anděl, co přísahal, že vždycky bude životy jenom dávat. Anděl mě zabil. Ale já si to zasloužím. Proto má anděl právo to udělat.
Sesouvá se na zem ke mně. Přikládá mi dlaň na ránu na boku a pláče.
"Promiň!"
"Proč… proč to tak bolí?"
Oči zaplavené vzlyky. Hladí mě po tváři a omlouvá se. A znova mě líbá.
Co by pro ni bylo horší utrpení? Vědomí, že jsem to já, kdo by ji zabil, nebo vědomí, že ona zabila mě?
Z úst mi teče krev. Cítím její pachuť na jazyku. Moje oblečení i sněhově bílý koberec pode mnou rudne. Znovu mě políbí a já najednou pochopím, že tu věc udělala jenom proto, že mě miluje.
Už nemám sílu klečet na kolenou. Jednou rukou se opírám o zem, druhou si pořád mačkám ránu.
Ale proč to dělám? Když už tím teď nic nespravím?
Podepře mě a já se jí svalím do náručí. Chová mě jako dítě. Bezvládně ležím, dívám se do tváře anděla a cítím, jak ze mě pomalu vyprchává život.
A ona pláče, dívá se mi do očí a vyčítá si to. A odpouští mi.
Z posledních sil zvedám ruku, abych ji naposledy pohladil po tváři. Oplácí mi to. A pak se naposledy skloní k polibku.
Proč jsem z jejích úst dosud neslyšel jedinou výtku za to, že jsem ji dnes večer přišel domů zabít?
Když cítí, že jí ten polibek přestávám oplácet, že mi ruka bezvládně klesla k zemi, že moje dlaň se odsunula z krvácejícího místa, že se moje tvář otočila, stále pláče.
Komentáře
Okomentovat