Kapitola 32: Spravedlnost neexistuje

Když jsem se vracela po obědě na komisařství, moje nálada už byla přeci jenom v lepší kondici. Oběd s Timem zahřál v žaludku i u srdce. Nechala jsem se pozvat na naprosto báječně připravené těstoviny v malé restauraci za rohem, což mou sešlou pracovní náladu trochu uklidnilo. Timmy toho moc vysvětlovat nemusel.  Když mi vyprávěl, že se včera srazil s Henrym ve výtahu, pak mu pomáhal s balíky k recepci a zaslechl moje jméno, samozřejmě už jsem si byla schopná domyslet, jak si celou situaci asi vysvětlil. To proto byl zřejmě tak nevrlý.
Bohužel to neměnilo nic na tom, že když jsem se mu včera před výjezdem chtěla jít omluvit, což se mi opravdu moc nepovedlo, protože mi suverénně oplatil v odpověď mojí vlastní mincí, cítila jsem se jako blázen. Ještě teď mě nepříjemně bodá u srdce to jeho: "Jo, vlastně jsi měla pravdu. Akorát bychom jeden druhému ublížili."
Dohodli jsme se na kompromisu. Já přestanu o budoucnosti přemýšlet jako by mě s ní mělo potkat jen to nejhorší a začnu se soustředit na to, co by mohlo být hezké. A Tim slíbil, že příště se mě raději zeptá, proč se po mně někdo ptá na recepci, než začne vytvářet vlastní konspirační teorie.
"Vážně mi na tobě moc záleží, potřebuji jenom trochu času, než si zvyknu na všechno to nové." řekla jsem, když jsme vycházeli z restaurace.
Chápavě přikývl, evidentně byl také rád, že jsme se konečně rozhodli všechno si vyříkat.
"A jakoukoliv pomoc samozřejmě ráda uvítám." dodala jsem s nadějí v hlase.
"No fajn. Začneme tím, že se naučíš doplnit nádrž dřív, než bude úplně na suchu, jo?"
Nevinně jsem pokrčila rameny.
"Dej mi klíčky, zajedu pro ten kanystr a doleju ti to tam."
"Vážně? To by mi moc pomohlo."
Vytáhla jsem z kabelky velký klíč i s dálkovým ovládáním.
"Děkuju, Time."
"Hodím ti je pak na komisařství. Tak zatím."

Na Reyově místě už jsem si pomalu začala zvykat. I když ten podivný závan minulosti provázený smutnými okolnostmi jeho smrti, ten už asi nikdy nezmizí. Navíc jsem už pro kolegy po týdnu byla okoukaná, takže mě přestali i zvědavě okoukávat. Zůstalo to jen těm, kteří byli přítomni u "akce Palermo", a ti asi pohled na mě z paměti nevymažou nikdy.
Byla jsem napjatá, protože během oběda jsem od Erica obdržela zprávu, že se jim s Cooperem povedlo rozklíčovat zaheslované dokumenty z Jillina počítače.
Lepší chvíli si skutečně vybrat nemohl. Napjatě jsem už už chtěla kliknout na Ericovu zprávu, když se mé pozornosti v tu chvíli začal dožadovat Rick Stetler.
Třikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, pěkně pomalu, protože jsem si vzpomněla, jak ho Timmy ostře umlčel krátce před obědem. Dík moc, Speedle. Teď to schytám.
Odhodlávala jsem se další tři vteřiny, během kterých jsem doufala, že si bude třeba myslet, že jsem strašně pracovně zaneprázdněná a telefon přestane vyzvánět. Ale zvonil pořád, jako by se měl rozskočit. Neochotně jsem přijala hovor.
"Crofto-"
Ani mě to nenechal doříct. Musela jsem dát telefon od ucha dobrých dvacet centimetrů, abych neohluchla.
Když se dostatečně vyřval, odvážila jsem se dát si ho blíž k uchu.
"Já se vám velmi omlouvám, pane. Nějak se začal ztrácet signál a... Ne, samozřejmě, že neberu práci na lehkou váhu. Ano, analýza kamerových záznamů je už hotová. Jistě, že pracuji na hlášení... Chápu, že Jillini rodiče chtějí dceru co nejdříve pohřbít. Dnes ten případ uzavřeme..."
Bylo lepší, že volal, protože alespoň neviděl, jak jsem protáčela oči, otáčela jsem se na židli a prázdně odpovídala na všetečné otázky, kterými mi neustále skákal do řeči. Kdyby to viděl, určitě by se mu to nelíbilo.
Kdybys věděl, s jak těžkou hlavou denně usínám, nedovolil by sis mi říct, že svou práci beru na lehkou váhu.
Když jsem telefon típla, ukázala jsem na něj prostředníček. Myslíš, že je mi volný, jak se cítí Jillini rodiče?
Klid, Jeanette. Nenech se rozhodit. Když už jsem se konečně přestala hádat se Speedlem, musel na mě začít řvát zase tenhle.
Jestli to takhle bude na denním pořádku, budu si muset taky zařídit šuplíček poslední záchrany. Bude na klíč a v něm bude jediná věc - flaška koňaku. Pak si na to tady třeba i zvyknu.
Ericova zpráva obsahovala rozklíčovanou složku z Jillina počítače. Složka nebyla nijak pojmenovaná, pod ní byl jednoduchý nápis Bez názvu. Rozklikla jsem ji.
Nacházelo se tam několik souborů. Dva textové soubory a tři fotografie. S bušícím srdcem jsem otevřela nejdříve fotky. První byla vytvořená asi před dvěma měsíci. Podle pozadí a stínů na fotce bylo patrné, že je focená z dálky a v pozdních večerních hodinách. Na fotografii byl Stephen Hicks, majitel klubu a Brian O'Shey. Oba muži si něco podávali a O'Shey přitom vypadal, jako by se za sebou nervózné ohlížel. Oba stáli u zadního vchodu do klubu Palermo.
Srdce mi bušilo, když jsem otevírala druhou fotku. Na snímku byl Roger Lee, vrah Enriquea Cabaly. Na fotce s ním stála Paula Benniteová, Jillina kamarádka a zaměstnankyně klubu Palermo. Paula vypadala naštvaně a Roger ji pevně držel za ruku, jako by nechtěl, aby mu oponovala. Fotka byla pořízená od baru a zabírala místo na schodech, kde se Paula a Roger střetli.
Třetí fotografie zabírala Margaret, jak se drží za tvář a je odvrácená od Hickense. On vypadal, jako by jí právě vrazil facku. S rukou na klice do kanceláře. Margaret měla ve tváři ztrápený výraz a účes měla rozcuchaný. Zelené šaty by ji jinak dělaly velmi hezkou.
Fotky dokazovaly násilné a nelegální obchodní činnosti, které se děly v klubu Palermo. A ta úplně první, ta dokazovala, že do případu byl zapleten i šéf policejního orsku, Brian O'Shey.
Jeden z textových souborů obsahoval data, jména a místa. Některá jména mi zněla povědomě - drogoví dealeři, obchodníci s bílým masem. Byl to seznam jejich schůzek a Jill kompletně zaznamenala zločinnou činnost, která se v Palermo odehrávala.
Druhý textový soubor byl obsáhlejší. Byl to souvislý text. Bylo mi hned jasné, že se jedná právě o dokument, který Jill sepisovala v den, kdy se zastřelila. To kvůli tomuhle pořád odbíhala do ložnice a vracela se. Zoufale se dívala do kamery. A pak to nezvládla.
Přestala jsem vnímat všechno, co se dělo okolo mě. Kolegy, zvonící telefony, stydnoucí kafe. Pustila jsem se do čtení.
Nasucho jsem polkla, když jsem dvoustránkovou zpověď dočetla. Najednou jsem ji pochopila. Všechny její činy, strach, zoufalost a vinu, za kterou podle sebe nesla zodpovědnost. Tolik moc jsem jí chápala a chtělo se mi bezmocí křičet, že jí to nemohu říct. Jak je mi to líto, že se to takhle seběhlo. Že na to není sama a že bych jí chtěla pomoct. Proč jsi mi to jen všechno neřekla hned, Jill?
Není divu, že po ní Roger šel. Enrique se stal jen nevinnou obětí, protože Roger chtěl za každou cenu zastavit Jill, která byla odhodlaná a přesvědčená o tom, že půjde se vším materiálem na policii. Vysvětlovalo to jednak jeho motiv, a poté otázku, proč se sama ozvala a přišla na policejní stanici ohledně případu Enriquea Cabaly. Jenže během výslechu dostala strach a stáhla se do sebe. Jediné, na co se ve strachu zmohla, bylo sepsat osobní zpověď a poté svůj život ukončit.
Odněkud se zjevil Timmy. Došel k mému stolu a položil na něj klíče od auta. Strašně ráda bych mu věnovala vděčný úsměv, opravdu strašně ráda, ale nějak jsem nemohla. A tak jsem na něj jen bezmocně zírala a pokusila se o chabý úsměv.
"Copak je. Přes oběd ses usmívala a to ti sluší daleko víc, detektive Croftová."
Jeho přítomnost i jeho slova mě hřály na duši a opravdu jsem se mu za to chtěla nějak odvděčit, ale prostě to fakt nešlo. Beze slova jsem na něj otočila obrazovku s otevřenou zpovědí Jill Abottové.
"Čti."
Timmy si přisunul Hagenovu židli vedle mě a posadil se.

Máma i táta mě vždycky učili, že člověk si má všechno zasloužit. Že na každýho se vaří voda - na každýho, kdo se chová k jiným nefér. Že si nakonec jsme stejně všichni rovni, že spravedlnost je jediná věc na světě, která stoprocentně funguje. Máma i táta jsou oba silní. A já bych si strašně přála věřit jejich pravdě. Učili mě, že jestli můj život má mít nějaký směr, měla bych se zaměřit na něco co mám ráda, co mě baví, čemu se chci věnovat. Dlouho jsem ten směr nemohla najít. A ačkoliv jsem vždycky - podle všech - byla bojovník, teď už nevím, jak se ke svému snu a k tomu, ne co se chci zaměřit, mám probojovat. Den za dnem, když jdu spát a pak se ráno probouzím, kladu si jedinou otázku.
Proč?
Moje máma pracuje jako vychovatelka ve školce, stará se všem ostatním o jejich vlastní děti, dává peníze na dobročinnost a zdarma dává soukromé lekce angličtiny. Táta je lékárník. Radí všem, kteří k němu přijdou pro pomoc a snaží se jim ulevit od bolesti. Protože chtějí pomáhat. Tak proč tak hodné dva lidi musel ten zmetek před rokem přepadnout? Máma se z toho doteď nesebrala. Není to lehký, když se musela koukat na to, jak jí zloděj šustruje barák a přitom sexuálně zneužívá její dceru a přitom nemůže nic dělat. Táta brečel a máma mu říkala, ať ji radši zabije, než aby mi ublížil. Celé přepadení trvalo snad jen půl hodiny. Ale my jsme měli pocit, že to nikdy neskončí. Ten zážitek nás všechny poznamenal.
Od té doby mi bylo jasné, co chci v životě dělat. Dát se na stranu zákona, všechny grázly, co tyhle věci dělají pochytat a dát jim co pro to. Vím, že se nepomstím všem, co ublížili komukoliv na tomhle světě. Ale chci dostat toho ,kterej ublížil mně a mámě. Už to bohužel nezvládnu. Třikrát jsem se snažila na tu školu dostat. Tak proč mě nevzali, proč?
Kdyby nebylo mámy a táty, dávno bych to už na tomhle světě vzdala. Jediný člověk, kterýmu jsem byla schopná ještě kromě nich důvěřovat, byla Paula Benniteová. Než jsme se zapletly do toho blbýho přepadení benzínky, byly jsme jako sestry. Paula mě dost zradila, když jsem jí měla vytáhnout z nejhoršího. Ale všechno jsem jí to prominula. Všechno. Mám ji ráda. A vždycky budu. Je jako moje sestra. Ale když se mě rozhodla zradit, pokládám si pořád stejnou otázku - proč? Kdyby to neudělala, třeba by mi to potřetí na policejní školu vyšlo. Vím, že toho litovala. Plakala a proklínala se, že neměla jinou možnost. Všechno jí to promíjím.
A tak jsem to zkusila po svým. Jenže šmírovat, dělat fotky a sepisovat nelegální schůzky, to není nic pro mě. Jsem na to všechno sama. Je to silnější než já. K čemu to bude? Proč jsem si vlastně myslela, že kdybych tohle všechno policii dala, že to prověří? Že mě vyslechne a nebude mě místo toho obviňovat? A když jsem se rozhodla to všechno vytáhnout - jít s tím ven, proč musel umřít ten jedinej kluk, kterej si o mně nemyslel, že jsem divná? Kterej mě měl rád? A jenom proto, že sama nedokážu přijmout sama sebe, nebyla jsem schopná mít ráda ani jeho. Dívala jsem se do očí Rogerovi, vteřinu předtím, než Enriquea bodl. Viděla jsem, co se stalo. A policie ho stejně pustila. Protože důkazy jdou v tomhle případě stranou. Vím moc dobře, co se tam děje. Jak daleko ten spletenec sahá. 
A pak mě zavřeli. Můj sen se nikdy nesplní. Nikdy nebudu schopná hájit práva ostatních. Sama na to nestačím. Psát seznamy a fotit nestačí, stejně by na to někdo zase dříve nebo později přišel.
Enrique umřel, protože mě měl rád. Zavřeli mě, protože jsem měla strach. Nevzali mě na školu, protože jsem se narodila se zrakovou vadou a protože jsem chtěla vytáhnout nejlepší kamarádku z průšvihu.
Mami, tati, Paulo, mám vás ráda. Dávejte na sebe pozor. Ale berte na vědomí jednu věc.
Spravedlnost neexistuje.

Speedle četl celou zpověď pečlivě. Během čtení měl ve tváři zamyšlený výraz. Jediné, co se na něm pohlo, byla ruka, která posouvala myš, aby mohl dojít až do konce dopisu.
Asi půl minuty potom, co skončil, stále zíral na monitor. "To vypadá jako dobrý motiv pro Rogera, proč po ní ten den šel. Museli jí na to přijít."
"Jo. Má na fotkách i O'Sheye. Bylo by v sázce strašně moc, kdyby šla na policii a dala nám to."
Timmy editor zavřel. Když na mě znovu vyskočily tři fotky, praštila jsem rukou do desky stolu. Neřekla jsem ale vůbec nic. Případ je uzavřen. Stetler chce hlášení. Dostane ho.
Když jsem se podívala na Tima, načapala jsem ho, jak mě zpytavě pozoruje. Nic neříkal. Dobře věděl, že si tímhle musím projít, abych se naučila nebrat si ty případy tak osobně. Teď už jsem to věděla taky.
"Ukousla si obrovské sousto, Jeanette. Nikdo, kdo by jednou chtěl dělat naši práci si neuvědomí, jak moc je ve skutečnosti náročná. Ta holka byla sama proti světu."
"Time, kdyby mi to řekla rovnou, mohli jsme jí pomoct a nemuselo se to stát. Mohla jsem ji zachránit. Měla jsem to z ní dostat. Utopila se v tom."
"Víš, nemůžeme je zachránit všechny."
Jillinu zpověď jsem pustila do tiskárny.
"Myslím, že ten případ už můžeme uzavřít."
Zakroutila jsem hlavou. "Ne. Ještě ne."
Speedle se podíval tázavě.
Navlékla jsem si sako a nesnažila se mu něco vysvětlovat. "Pojď."

Bylo žhavé odpoledne, když jsem koly hummeru vířila prach silnice vedoucí přes most, který spojoval pobřeží s centrem města. Tim nemluvil. Neptal se a nechal mě být, a já jsem za to byla vděčná. Necítila jsem žádné napětí a díky tomu, že jsme si to před pár hodinami dokázali vyříkat, jsem vycítila, že jsme si navzájem dokázali začít důvěřovat. Pravdou je, že jsem si podvědomě nepřála nic víc, než mít s Timem přátelský a důvěrný vztah. Chtěla jsem mu být parťákem a byla jsem ráda, že to vnímá stejně.
Zastavila jsem před malým domem se zahradou. Podle informací z databáze tu bydlela s přítelem a jeho rodiči a vzhledem k její pracovní době, která měla začínat až večer, jsem usuzovala, že by měla být doma.
"Kdo tady má bydlet?" zeptal se potichu Timmy.
"Paula Benniteová." odpověděla jsem rozhodně.
Neklepala jsem. Prostě jsem se opřela o zvonek a čekala jsem, až někdo otevře, aby mi mohl rovnou hodit do obličeje, že mám absolutně hrozné způsoby a že jsem právě probudila celý barák.
Otevřela mi sama Paula.
"Jste se zbláznili? Proboha co to může být za-" ozvalo se za dveřmi, než se stihly otevřít. Pustila jsem zvonek.
Když mě spatřila, zamračila se. "Jste normální?! O co vám jako jde? Co zase chcete?"
"Dokázat ti, že nejsme tak neschopní." odpověděla jsem klidně. Bez pozdravu nebo nějakých velkých oficiálů.
Odfrkla si. "O tom mě nepřesvědčíte ani kdybyste pochytali všechny gangstery světa."
Chystala se třísknout s dveřmi, ale nepočítala s tím, že budu mít mezi futry nohu. Zabolelo to, když mi ji přivřela, ale čekala jsem to. Speedle stál vedle mě a ani nedutal. Sledoval situaci pohotově jako ostříž.
"Co jsi provedla, že tě z toho musela Jill tahat a přitom se zapletla se zákonem? To byl důvod, proč jste šly spolu pracovat do Palerma, že? Ona potřebovala mít čistý rejstřík kvůli policejní škole. A ty jsi ji v tom nechtěla nechat samotnou. Chtěla jsi začít odznova, co? S čistým štítem."
Paula znejistěla. "To už je přece úplně jedno! Jill to stejně život nevrátí! A umřela, aniž bych se jí za to všechno mohla omluvit! Dejte mi pokoj! Jděte pryč! Nechci se dostat do problémů, nechci, aby mě s váma někdo viděl."
"Viděla jsem kamerové záznamy z jejího domu. Vím jak to bylo a vím přesně, co se stalo. Ale nehodlám ti to vykládat mezi dveřmi. Pusť mě prosím dovnitř."
Chvíli se na mě nenávistně dívala. Na vteřinu jsem si vybavila, jak mi česala vlasy během tajné akce v klubu Palermo. Ale pak ustoupila a otevřela dveře.
Když jsme s Timem vstoupili, ocitli jsme se v obývacím pokoji. Byl malý, ale útulný. Nacházela se zde sedačka a malý minibar. Na polici jsem si všimla několika fotek. Na dvou z nich byla Paula s mladým mužem, nejspíše přítelem. Na dalších dvou byli obličeje dvou lidí ve středních letech, ženy a muže. Vycházejíc z informace, že tu Paula bydlela s přítelem a jeho rodiči, jsem si domyslela, že na fotkách budou právě oni.
"Michael a jeho rodiče tu teď nejsou. Prosím, buďte diskrétní, nerada bych se o tom bavila před nimi, až se vrátí."
"Slibuju Paulo."
Posadila se na sedačku. zaujala jsem místo vedle ní. Timmy stál u stěny s fotografiemi a sledoval nás.
"Byl to někdo z Palerma, že? Kdo Jill ublížil?"
Zakroutila jsem hlavou. "Ne. Jill byla doma sama. Je mi to moc líto."
Pár sekund se na mě dívala, než jí konečně došlo, co jsem jí právě pověděla. Z té drsňačky, která byla vždycky strašně nad věcí, teď najednou byla citlivá dušička, které jsem nějak musela sdělit, že její nejlepší kamarádka spáchala sebevraždu.
Zavřela oči. Dobrou minutu vstřebávala tu zprávu, a když oči zase otevřela, po tvářích jí tekly dvě velké slzy. Zmohla se zašeptat jediné slovo. "Proč?"
Beze slova jsem sáhla do kapsy. Podala jsem jí vytištěný list papíru a pobídla ji, ať čte.
Hltala řádky jeden za druhým a začala vzlykat. Co chvíli zavírala oči, jak ji slova, která četla, bodala do srdce. Ale neměla jsem jinou možnost. Měla právo to vědět. Ona jediná a její rodiče, protože Jill to tak chtěla.
Ruka s dopisem jí zlomeně klesla mezi kolena, když dočetla. Nevěřícně kroutila hlavou a vstřebávala informace jako jed.
"Říkala jsem jí, ať se do toho nepouští. Že to nemůže vyhrát. Jít proti nim. Věděla jsem, že ji to dožene."
"Co ta benzínka, Paulo? Co se stalo?"
Zakroutila hlavou, jako by z ní chtěla vytřást ošklivé vzpomínky. "Stalo se to před  dvěma roky. Zapletla jsem se s jedním klukem. Mluvil o tom, že chce přepadnout benzínku a namočil mě do toho taky. Měla jsem za úkol zajistit auto, které by nás po akci rychle odvezlo s penězi. Řekla jsem Jill, že potřebuju, aby na tom místě byla, neřekla jsem jí, že tu benzínku jdeme vyloupit. Jenže když nás pak chytili, udělali z ní spolupachatelku a to, že jsem ji vlastně jenom využila, nikoho vůbec nezajímalo. Vyvázly jsme s podmínkou. Ale Jill věděla, že to má s policejní školou spočítaný kvůli záznamu. Pak jsem se od kamaráda Enriquea Cabaly dozvěděla, že kdybychom šly pracovat do Palerma, někdo nám zařídí, abychom neměly žádný záznam. Ale ona po chvíli věděla moc dobře, odkud vítr vane. Věřila, že když dokáže, co se tam děje, její záznam v rejstříku přehlídnou a vezmou ji k policii."
"Nijak něžně tam s váma nezacházejí, co?"
Zakroutila hlavou. "To je jedno. Co jsem to za člověka? Zradila jsem nejlepší kamarádku, kvůli kriminálníkovi, který mě mlátil a zkazila jí život."
"Paulo, není důležité, co se stalo. Odpustila ti. Až do konce byla přesvědčená, že se napravíš a věřila ti. Měla tě moc ráda."
Paula se rozplakala a já věděla, že nemám nic říkat. Potřebovala se vyplakat. Její hlava bezděčně klesla na moje rameno a já ji objala.
Problesklo mi hlavou, jak mi před Jilliným domem předhazovala, jak jsme neschopní a že nám nevěří. A teď se tu zhroutila jako hromádka neštěstí za kamarádku, kterou jsme nemohli nikdo zachránit. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela taky, ale to by vypadalo dost neprofesionálně.
Přes její rameno jsem pohlédla na Tima, který stál u stěny v té své bílé jako anděl strážný a chápavě se snažil o povzbudivý úsměv. Pomohlo mi to, protože jsem vnímala jeho přítomnost a podporu. A věděla jsem, že kdyby sem se mnou nejel, tak to prostě nedám.