Kapitola 31: Tiché doznání

Následující den mé kroky mířily rovnou do laboratoře. Zbývalo prohledat Jillin počítač a zkontrolovat záznamy z kamer. Schválně jsem si to druhé nechala až na konec. Tak nějak jsem tušila, že tento důkaz bude hlavní a zatím jsem si sama nechtěla pravdu moc připouštět.
Ale jako budoucí policistka bych se asi měla v první řadě naučit kráčet pravdě vstříc. Ať je jakkoliv krutá a vina jakkoliv těžká.
V laboratoři pro analýzu digitálních důkazů se nacházel Eric Delko a nějaký vysoký chlápek, kterého jsem neznala. Byl urostlý a docela dobře stavěný. Sympatický. Světlovlasý. Modrooký. Docela fešák. Dva fešáci vedle sebe v laboratorních pláštích se zamyšleně dívali na monitor laboratorního počítače. Ten byl dráty propojený s notebookem Jill Abottové. Eric měl ruce založené na prsou a soustředil se tak, až se mračil. Ten druhý, modrooký, měl ruce ležérně vložené do kapes dlouhého pláště.
Když jsem vstoupila, nejdřív vzhlédl ten, kterého jsem neznala, po něm Eric.
"Dobré ráno," věnovala jsem oběma rádoby povzbudivý úsměv. Ale sama jsem nebyla v náladě ani v rozpoložení, kdy bych chtěla nebo si myslela, že mám na to povzbuzovat druhé.
"Ahoj," usmál se Eric.
Beze slova jsem udělala dva kroky směrem k vysokému světlovlasému fešákovi a podala mu ruku.
"Jsem Jeanette Croftová. Těší mě."
"Adam Cooper. Tohle je prý váš případ, že?"
Pokrčila jsem rameny. "Spíš Horatiův. Ještě si netroufnu na něco sama. Ale ano, mám na starosti vyšetřování." odpověděla jsem. "Něco zajímavého?"
Mladík - mohl být jen o něco málo starší než já, ne-li stejně starý - zakroutil hlavou. "Zatím se zdá, jako by to byla normální holka. Má tu spoustu dokumentů ohledně školy, fotografie úhledně uspořádané do složek, spousta hudby, osobní věci. V prohlížeči běžná historie - e-shopy, youtube, nějaké oblíbené stránky a facebook. Prozatím jsme nenašli nic podezřelého."
"A co ten facebook? Historie zpráv?"
Eric zakroutil hlavou. "To se zatím zdá jako slepá ulička. Nevypadá to, že by s někým byla v křížku nebo že by se někomu svěřovala, že to chce skončit. Ale požádali jsme správce té sociální sítě o přístup ke starým a promazaným zprávám. Má na to ale celých dvacet čtyři hodin, než nám ho může vydat, takže tahle možnost je momentálně pasé."
"Hele, co to je?"
Adamovi Cooperovi se rozzářily oči jako když před malého kluka postavíte vánoční stromeček. Rychle se posadil k počítači na židli a zbystřil.
"Tady jsou nějaké zaheslované složky."
"Zaheslované? Ta holka má veřejně přístupný facebook, který se neobtěžuje odhlašovat a soukromé dokumenty a osobní soubory má na ploše poskládané jak na výstavním pultě. Proč by si něco heslovala?" uvažoval Eric.
"Dostanete se přes to?"
Adam se na mě podíval, jako bych mu právě oznámila, že pochybuji o tom, zda má vůbec dokončené základní vzdělání.
"Jasně, že jo. Jenom to nebude hned."
Pochopila jsem jeho narážku. Eric se zasmál. "No tak fajn. Pošlete mi to potom mailem. Já se jdu připojit ke Speedlovi. Ještě zbývá prozkoumat ty záznamy z kamer."
"Bude to zajímavej film, chcete tam donést popcorn?" nadhodil Cooper.
 "Tim se na tebe moc těší." dodal Delko.
Vykulila jsem oči. Nepřipadalo mi, že by byla vhodná chvíle pro tento druh humoru. "Jste oba ... Naprosto neuvěřitelní pokrytci! Víte to?"

Laboratoř pro analýzu audiovizuálních důkazů byla prázdná. Počítače byly zapnuté a připravené. Na stole jsem poznávala Timovy věci. Usoudila jsem z toho, že si asi jenom odskočil a usadila se k počítači.
Hodlala jsem využít chvíli, než přijde, abych si vykomunikovala záchranu. Včera mi v autě došel benzín, takže jsem se domů dostala jen díky pohotovému kolegovi Hollisovi. Dnešní akci s hromadnou dopravou se mi zítra opakovat opravdu nechce.
V telefonu jsem vyhledala kontakt BRÁCHA a začla datlovat krátkou textovku.
AHOJ. MAM PRAZDNOU NADRZ. MYSLIS, ZE BYS SEM MOHL ZAJET A VZIT KANYSTR S BENZINEM? JINAK TU BUDU NOCOVAT. HORI. UZ ANI NENASTARTUJU. J.
Dveře zavrzaly ve stejném okamžiku, jako jsem stiskla tlačítko Odeslat.
Když jsem se ohlédla, myslela jsem, že se přede mnou zjevil výjev z Bible.
Ve dveřích se zčistajasna zjevil Timothy Speedle. Na tváři něžný úsměv, na sobě černé kalhoty a zářivě bílou košili, první tři knoflíky rozepnuté. Málem mi spadla brada údivem. Ale to hlavní - ještě jsem dnes neměla ani jedno malé kafe. A on s dvěma kelímky čerstvé voňavé kávy se pro mě po mé urputné ranní cestě autobusem stal andělem strážným.
No dobře. Možná vypadal jako vždycky. Obyčejně, v dobré náladě a protože věděl, že jsme byli domluvení, že analýzu záznamů provedeme spolu, vzpomněl si na mě, když si šel pro kafe. Ale pro někoho, kdo je tak závislý na kofeinu jako já, je takové gesto jako boží zásah.
Udělal dva dlouhé kroky a jeden kelímek postavil přede mě.
Beze slova jsem se na něj podívala.
Postavil svůj kelímek a posadil se do židle vedle mě.
Pořád jsem se snažila tvářit přísně, vzhledem k našemu poslednímu rozhovoru. Jo, asi to tak bude lepší, než abychom ublížili jeden druhému... Tshe.
"V takových chvílích si obvykle dva lidé popřejí dobré ráno, Croftová."
Povytáhla jsem obočí. "Mléko?"
"Půl napůl."
Uznale jsem pokývala hlavou. Hm, to mě překvapil. "Cukr?"
"Ani zrnko." odpověděl jako by nic.
"To by šlo. Tak tedy dobré ráno, detektive Speedle."
Úsměv mi oplatil. "Včera jsem k tobě-" spustil, když přebíral kazety, aby vybral, kterou strčíme do přehrávače jako první.
Včas jsem ho zarazila. Nepochybně narážel na náš včerejší rozhovor, který se odehrál ještě před výjezdem k vraždě Jill Abottové. "Včera jsem se rozhodla, že už žádné rozhovory na soukromé téma. Jasné?"
Zarazil se, chvíli přemýšlel a nakonec se mu podařilo vydolovat z krabice tu pravou kazetu. "Jasné."
Vlastně jsem si ve skutečnosti přála, aby mě přerušil, konečně mi začal odporovat, začal se chovat jako chlap, řekl, ať sklapnu a prostě mi to dořekl.
Ale bylo ticho. Ozýval se jenom zvuk motůrku, který potichu navíjel pásek kazety v přehrávači.
"Už jsem to zběžně prolétl ráno. Záznamy máme už od poledních hodin, ale není na nich nic zajímavého. Až okolo deváté to začíná být zajímavější. Jill je po celou dobu v domě sama - jak jsme si přesně mysleli."
Seděla jsem vedle Speedla, ucucávala kafe a nemohla uvěřit tomu, že se právě dívám na to, co se vlastně předevčírem večer vůbec stalo. V době, kdy jsem se bavila s Ann a Ericem v baru.
Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit a byla jsem ráda, že teď v téhle místnosti nesedím sama.
Timova ruka ležela na myši a pomalu posouvala čas záznamu k deváté hodině. Rychlost byla normální.
Opravdu se zdálo, že se v domě neděje nic zvláštního.

Na záznamu svítí údaj 8:33 pm.
Jill má puštěnou televizi, sedí na pohovce, na které ji o pár hodin později najde policie Miami-Dade, vedle sebe má otevřenou knihu a na kolenou zápisník. V ruce propisku. Zřejmě se připravuje na nějakou zkoušku a dělá si výpisky. Nebo knihu odloží, aby mohla napsat dopis na rozloučenou, který nikdo nenajde.

"Až do devíti to vypadá takhle. Občas se podívá na mobil, ale jinak se zabývá knihou a zápisky. V televizi zrovna běží zprávy." poznamenal Tim.
Ani já jsem neshledala na záznamu nic podezřelého. "Dobře, dej to na tu devátou."
Tim párkrát kliknul a na záznamu se objevil časový údaj 8:59 pm.

Jill odkládá zápisník a pokládá ho vedle knihy na pohovku. Chvíli přemýšlí. Potom se zvedá a její kroky naznačují směr jejího pokoje.
Než se Jill vrátí do obývacího pokoje spojeného s kuchyní, uběhne asi čtrnáct minut. Jill nemíří k sedačce, ale k lednici. Vyndavá z ní poloprázdnou láhev od vína. Z úhlu kamery je vidět, jak stojí u lednice, nenamáhá se ani víno přelít do skleničky, a obrátí ji dnem vzhůru. Zavdá si pěkný doušek. Láhev, ve které pár centimetrů rozhodně ubylo, končí na kuchyňské lince. Jill si utírá pusu holým zápěstím levé ruky a otočí se zpět k pohovce. Posadí se na ni, kolena skrčí k hrudníku a bezútěšně sleduje televizi. Těžko říct, jestli ji vnímá.

"Nejspíš prožívá jednu z těch svých depresí."
Tim souhlasně přikývl. "Za chvíli se zase zvedne a odejde do pokoje. Jako by tam něco dělala a dávala si přestávky. Možná je to něco co je pro ní psychicky náročné."
"Hm... Posuň to, ať vidíme, kdy se vrátí."

Jill se po dalších dvaceti minutách vrací zpět do obývacího pokoje. Když vychází ze svého pokoje, utírá si obličej, jako by ho měla plný slz. Opět míří k lednici. Znova vytáhne flašku. Podívá se na ni a otevře ji. Lokne si.
Pak ale jako by jí posedl ďábel. Vezme láhev, ve které ještě zbývá vína a mrští jí silou k dřezu, kde se roztříští a milion střepů se rozletí po celé kuchyni.
Poté se Jill otočí a opět zamíří k sedačce. Zřejmě má v plánu pokračovat v učení, protože sáhne po zápisníku. Po několika vteřinách tupého civění na bílou stránku sešitu zřejmě uzná, že to nemá smysl a odnáší zápisník i knihu do svého pokoje, kde se zdržuje dalších patnáct minut.

"To je zvláštní, žádné střepy jsme přece v kuchyni nenašli." poznamenala jsem. Tim přikývl. "Někdo to tam musel uklidit."
Že by přeci jen v domě byl v době smrti Jill přítomný ještě někdo další?
Ozval se telefon. Můj telefon položený pod monitorem se v tuto chvíli rozdrnčel jako splašený a dožadoval se mojí pozornosti. Úplně jsem zapomněla, že jsem před chvílí psala bráchovi.
"Moc se omlouvám, pokračuj prosím chvíli beze mě. Tohle je naléhavé." odvětila jsem a chňapla jsem po telefonu. Vzala jsem za kliku skleněných dveří a přivřela je za sebou.

Jakmile se rozezvonil telefon, pozornost detektiva Speedla se zaměřila na rozsvícený displej telefonu Jeanette Croftové. Vyzváněl snad jenom dvě vteřiny, než po něm stačila sáhnout. Asi to byl hovor, který očekávala.
Ty dvě vteřiny ale stačily na to, aby si stihl přečíst jméno volajícího. BRÁCHA. Své vlastní svědomí se snažil přesvědčit o tom, že si to jméno přečetl, protože je prostě policajt a policajti mají takovéhle chování už prostě v povaze. Ne proto, že by ho to nějak zvlášť zajímalo.
Jeanette se vzdálila za dveře a nechala je za sebou přivřené. Snažil se dál soustředit na záznam a najít souvislosti v tom, co viděl. Levá ruka bezděčně ležela na myši od počítače, v pravé svíral pero jako nebohá Jill na záznamu.
"... nevím, jak se mi to mohlo podařit. Vždyť mě znáš. Ale jestli mi nepomůžeš, tak to auto asi zaroste, protože já nemám jak přivézt kanystr a dolít tam benzín."
Tim se sanžil Jeanette neposlouchat. Ale pravda byla, že videozáznam neměl žádný zvuk, vysílal jen obraz, takže i kdyby nechtěl poslouchat, skrz přivřené dveře prostě nebylo fyzicky možné, aby rozhovor neslyšel. Nebo alespoň útržky z něj.
"Rozumím. Nemusíš hned, budu tady do večera. Kdybys sem jen třeba vezl nějaké balíčky, napadlo mě, že bys mi mohl někde vzít ten benzín. Místní hromadná doprava je otřesná. Jsem tu nová a nechci si udělat vizitku, jak jsem hned na začátku dvakrát po sobě přišla pozdě."
Záznam zatím Timovi nenabízel nic nového. Jill z pokoje stále nevyšla.
"Máma? Ne, nevolala jsem jí... Zapomněla jsem na to. Prosím tě, kdybys s ní mluvil,tak jí vyřiď, že jsem v pořádku. Ale mám strašně moc práce a... jenom trochu nestíhám. Děkuju ti. Tak kdy bys tu mohl být?"
Timův mozek začal šrotovat. Máma. Brácha. Balíčky? Benzín?
"Okolo dvanácté? To je ideální. Jsi zlato. Děkuju, Henry. Ať se ti daří. Jo, prozvoň mě, já přijdu dolů k autu. Zatím pa."
Henry. To jméno jím projelo jako studený nůž. Ve chvíli, kdy Croftová vstoupila zpět do místnosti, dal si dvě a dvě dohromady. Včerejší setkání s poslíčkem i to, jak mu skočila okolo krku. Dnešní hovor a na displeji jméno brácha. Henry je brácha. A brácha vozí balíčky. Proto dostal od Jeanette pusu na tvář a skočila mu okolo krku. Benzín. Tak proto včera odjížděla s Hollisem. Nebylo to rande.
Už nevěděl, po kolikáté si během vyšetřování tohoto případu sám v duchu říkal, že je neuvěřitelný, ale neuvěřitelný...
Zároveň se mu trochu ulevilo. Ve stejné chvíli se zastyděl, že včera Croftovou podezříval, že s tím kurýrem něco má. Byl to prostě jenom brácha.
Uvědomil si, že už by se prostě měl začít konečně chovat jako chlap.

"Omlouvám se, bylo to fakt důležité." omluvila jsem se a odložila telefon zpět na stůl.
"V pohodě." odpověděl Speedle jako by nic a posunul záznam o dalších patnáct minut dopředu.

9:25 pm
Jill Abottová vychází z pokoje a míří opět do obývacího pokoje. Teď jde ale rovnou k sedačce a posadí se na ni. Nohy opět přitáhne úzkostlivě k hrudníku a rukama si zajede do vlasů, jako by měla chuť si je začít rvát.
Po třech minutách míří k jedné z polic u televize. Vyndavá z ní kulatou krabičku. Zřejmě od léků. Otevře ji. Nasype si několik bílých tobolek do ruky a váhá.

"Co to je?"
"Antidepresiva. Už jsem tenhle výjev viděl hodněkrát, věř mi." odpověděl pohotově Speedle.
Svíralo se mi srdce. Bylo tak neuvěřitelně zvláštní dívat se na takovou chvíli skrze monitor laboratorního počítače. Být svědkem tichého doznání. Kdy důkazy mluví samy za sebe.

Jill nakonec nasype tobolky zpět do krabičky a opět míří k pokoji, kde se tentokrát zdrží jenom pět minut. Zamíří do kuchyně, kde k našemu překvapení vezme do ruky koště a začne zametat spoušť, kterou způsobila rozbitou láhví. Když si je jistá, že už se nikde nenachází ani střípek skla, její pozornost se zaměří na kuchyňskou linku. Vezme do ruky hadr a začne bez okolků z pultu umývat rozlité víno.

Ani jsem si neuvědomila, že na záznam dávno koukám s pusou přikrytou rukou. Na chvíli jsem musela zavřít oči a nedívat se do monitoru, který ukazoval hroznou pravdu. Tim na něj hleděl stále stejně upřeně.

9:47 pm
Jill Abottová opět míří do svého pokoje, kde se zdržuje celých 32 minut.

"Ten soubor." vyhrkla jsem. "Musí to s tím souviset. Má v počítači jeden jediný zaheslovaný soubor. Musíme zjistit, co v něm je."
"Myslíš, že chodí do pokoje něco sepisovat?" nechápal Tim.
Přikývla jsem. "Jo. Něco, co ji dohnalo k tomu, že už nevydržela být na tomhle světě."
Mé prsty se dávno natahovaly po telefonu. Eric to vzal po prvním zazvonění.
"Ahoj. Ještě jsme to nerozklíčovali."
"Ericu, můžete zjistit, kdy Jill tu složku zaheslovala? Čas?"
"Moment..." v telefonu to chvíli chraptělo a šumělo, jak se Eric s Cooperem dohadovali. Nakonec se ale výsledku přeci jen dopátrali. "Ano, Jill tu složku zaheslovala v 10:12 večer. Až to bezpečnostní opatření prorazíme, pošleme ti to."
"Díky."
Mé podezření bylo správné. "Jill tu složku vytvořila v 10:12 odpoledne. Takže čas sedí."
"Musíme zjistit, co v ní je."
Přikývla jsem.
Věděla jsem, že když Tim teď pustí ten záznam, už bude vidět to, proč jsme si ho vlastně pustili. Bylo na něm vidět, že mi rozumí beze slov, takže mi věnoval jeden povzbudivý pohled a stiskl play.

10:15 pm
Záznam pokračuje. Jill tentokrát mění směr. Nejde do svého pokoje. Má namířeno do ložnice rodičů. Zorný úhel kamery celý obývák na této straně nezabíral, takže jsme si tuto možnost domysleli na základě obhlídky rezidence a rozmístění místností podle Ericova plánu.
Jill tam stráví jen necelé dvě minuty. Jistě na záznamu vidíme jen to, že když se vrátí, drží v ruce pistoli.
V ložnici rodičů stráví pouhých 18 vteřin. Musí vědět, kde má otec zbraň schovanou.

Dost možná už měla pohnutky k tomuto činu někdy dřív. Proto věděla, kam pro zbraň jít.

Jill se na půl vteřiny podívá přímo do kamery, než definitivně zamíří zpět k pohovce, aby ji zohyzdila svou vlastní krví.

Během té krátké chvilky, kdy věnuje pohled kameře, jako by mě někdo prostřelil ledovým šípem. Záznam nebyl barevný, ale i tak z jejího obličeje bylo možné vyčíst nezpočet emocí a pocitů. Strach. Lítost. Smutek. Starostmi strhaná tvář volala o pomoc před sebou samou.

Timmy záznam zastavil.
"V pohodě? Jsi celá bledá."
"Jo, v pohodě. Je to síla. Prosím tě pusť to." odvětila jsem s očima upřenýma na monitor. Kafe ještě trochu zbývalo, ale už dávno bylo studené. Pusť to, ať už to máme za sebou.
Rukama jsem si podpírala hlavu. Levou dlaní jsem měla stále nevěřícně přikrytá ústa.

10:21 pm
Záznam se opět rozběhne. Jill pomalu dojde ke světlé pohovce a posadí se na ni. Pistoli na chvíli odloží vedle sebe. Vypne televizi. Uhladí si šaty. Vlasy si urovná, aby byly zastrčené za uchem, jako je tak ráda nosila.
Sáhne po zbrani. Váhavě ji přiloží ke spánku.
Trvá dalších třicet vteřin, než se Jill odhodlá k činu. Záznam zabírá místnost ze zadního pohledu na sedačku, takže jí není vidět do obličeje. Dokázala jsem si její smutnou tvář představit. Oči zavřené, řinou se z nich slzy, v myšlenkách znovu prožívá svůj dosavadní, krátký život.

Jill stiskla spoušť. Přikryla jsem si oči ve stejné chvíli, kdy se její halva rozletěla na kusy.

Timmy záznam po několika dalších vteřinách vypl. Podíval se na mě a zřejmě mu neuniklo, že mi z pod dlaněmi přikrytých očí uniklo pár slaných kapek.
Videokamera spláchla poslední naději na to, že v Jilline smrti možná neměla podíl jen ona sama.
Alexx, Calleigh i ostatní, kdo si hned mysleli, že se jedná o sebevraždu, měli pravdu.
Zvedla jsem se.
"Jdu napsat hlášení a protokol o předběžném uzavření případu."
Tim odsunul židli a přišel ke mně.
"Ještě bych počkal, co najdou Delko s Cooperem v tom počítači."
Zakroutila jsem hlavou. "Předběžnou zprávu napsat můžu a pak k ní připojit dodatek. Mám skluz a navíc-"
V kapse se rozdrnčel mobil. Můj mobil. Vytáhla jsem ho. Displej upozorňoval na někoho daleko méně příjemného než před hodinou. Stetler.
"Ksakru. Ten si ale umí vybrat chvíli!"
Vztekle jsem stiskla tlačítko pro příjem hovoru. K uchu jsem ale telefon přiložit nestačila.
"Fajn, to stačí. Práce počká."
Speedle mi mobil sebral z ruky a razantně přijatý hovor okamžitě ukončil.
Vykulila jsem oči a nevěřícně sledovala jeho počínání. Že právě donutil sklapnout mého velkého šéfa Ricka Stetlera, mu evidentně bylo úplně jedno.
Nezmohla jsem se na jediné slovo.
"Hlášení, Stetler i Jill Abottová, to všechno počká. Ty teď hezky vypneš tenhle počítač, vyjdeš se mnou těmito dveřmi a půjdeš se mnou na oběd. Je to jen práce, Jeanette. Tvůj život je důležitější. Jediný, k čemu ten telefon teď budeš potřebovat, je že zavoláš bráchovi a řekneš mu, ať sem nejezdí. Zajdeme se někam najíst a já ti při té příležitosti dořeknu, co jsem ti chtěl ráno říct, než jsi mě tak neodbytně přerušila. Kousek odtud je benzínka. Dojdu tam pro ten kanystr. Henry má svojí práce dost i bez toho."
Dívala jsem se na něj a nemohla uvěřit vlastním učím. Byla jsem naprosto odzbrojená, absolutně převálcovaná a beze slov.
Nešlo odmlouvat. Prostě jsem nevěděla, jak ani proč. Poslušně jsem si od Speedla vzala zpátky mobil. On poté otevřel dveře, aby mi je mohl podržet a já mezi tím cestou na oběd zavolala Henrymu, ať nejezdí.
Byl docela rád.