Kapitola 11: Ve dvou se to táhne líp

"Jen dvacet procent při ztrátě peněžního majetku bank zaviní loupežná přepadení. Ve většině těchto případů se stejně ukáže, že selhal lidský faktor." 

- Jeanette Croftová, začínající detektiv kriminalistického oddělení Miami-Dade

Když detektiv John Hagen vstupoval do oddělení pro dočasně zadržené, jeho pocity byly zmatené. Na jednu stranu cítil vztek proto, že strávil tři dny hledáním toho, kdo způsobil ztrátu peněz v bance. Na druhou stranu ale za svou kariéru zažil už spoustu věcí. A oproti tomu, co viděl a co znal, se tahle "malá" loupež skutečně zdála skoro nepodstatnou. I tak se ale nemohl zbavit pocitu marnosti, protože kdyby věděl o tom, že ředitelka banky nakonec na viníka nechce podat trestní oznámení, mohl by případ dávno ležet na jiném oddělení a on mohl dělat na něčem, kde ho bylo zapotřebí daleko víc.
Napůl chápal pocity své kolegyně Jeanette, která tvrdila, že Nicky se může ještě poučit, že ke krádeži ji vedl zoufalý čin, aby mohla pomoci bratrovi. Ale zkušenosti mu opět šeptaly, že pokud ji tentokrát nechá jít a ona bude mít pocit, že jí to prošlo, pro příště, až ji tady bude zase mít, důsledky jejího jednání mohou být daleko závažnější, protože ona si pořád bude připomínat, že když jednou utekla spravedlnosti, podruhé určitě nebude problém se z toho nějak vysekat nebo vykecat.
Ale pro dnešek to nechal plavat. Byl pátek a John už chtěl splnit jen poslední úkol a jít domů.
Ve spodním podlaží bylo jen několik málo cel. Většina z nich byla prázdná. John pokynul strážnému a ten mu věnoval vděčný pohled. Pak se vydal směrem ven na cigaretu.
Nicky seděla na lavičce uvnitř cely předběžného zadržení. Místnost nemohla mít víc, než dohromady tři metry čtvereční. Lokty měla opřené o kolena a černá sukně se jí vyhrnula nahoru.
John strčil klíč do zámku od mříže. Bouschová vzhlédla. Pohledný obličej kazily jen rozmazané kousky řaseny a make upu, který na sebe nanesla ráno. Nyní už slunce skoro zapadalo.
Uplakané oči zvedly k Johnovi nechápavý výraz.
"Dobrý večer Nicky. Pojďte." John otevřel mříž a podal jí ruku.
Dobrou půl minutu se na něj dívala, jako by mu nechtěla věřit, než konečně vstala. Udělala dva kroky vpřed a ocitla se ve dveřích od cely.
"Jste volná."
"Já.. tomu nerozumím..." kroutila nechápavě hlavou.
"Ředitelka na vás trestní oznámení nepodá. Važte si toho. Dostala jste druhou šanci. Příště nad svými činy přemýšlejte, protože vám to mohlo zkazit celý život."
Nicky nechápavě kroutila hlavou. "Já... Já všechno to vrátím, slibuju! Opravdu jsem chtěla jen pomoct Rickymu ."
"Jestli mu chcete pomoct, bude vás potřebovat na svobodě. Ale jak to uděláte, to už je na vás, slečno Bouschová." odpověděl klidně John. Pak za Nicky zavřel dveře od cely a zamkl zámek na dva západy. Pak se otočil k Nicky a podal jí ruku. "Doufám, že až se příště setkáme, bude to za jiných okolností. Važte si toho."
Bouschová mu ji vděčně stiskla. Poprvé po těch dlouhých hodinách se v její uplakané tváři objevil úsměv. "Děkuji vám, detektive."
John jí věnoval neutrální úsměv. Nicky se pak otočila a vyšla ven. Hagen odložil klíče od cel na pracovní stůl strážníků a zamířil k výtahu.
Vrátila se mu vzpomínka na Reymonda. S parťákem jako byl Rey, byla práce víc akční, dobrodružná a smysluplnější. Nechtěl ho srovnávat s Jeanette, ale pravda byla, že jeho práce byla nyní o dost jiná. Rey byl rebel a ďábel. Šel přes mrtvoly. Detektiv Croftová byla rozvážnější, jemnější a rozumnější. Což rozhodně byly vlastnosti, které určitě obdivoval, ale stále bylo těžké zvyknout si na někoho tak odlišného. S Reymondem by teď nejspíš vyšel ze dveří stanice a společně by zamířili k nejbližšímu baru. Bylo by o čem mluvit - o práci, o případech, o fotbale, o holkách... Jenže teď na něj čekal osamocený večer. Takovéhle akce se se ve dvou, s parťákem jako byl Caine, táhly rozhodně líp.
Nechtěl jí nic dávat za vinu, ale pravda byla, že mu Reymond pořád neuvěřitelně chyběl.
Jeanette byla rozhodně dobrý parťák, ale Reyovi nesahala ani po kotníky. Navíc měl pocit, že si připadá víc jako taťka a ten, kdo musí na služebně mladší kolegyni dohlížet a dávat na ni pozor, než jako její kámoš a parťák.
Věděl, že to bude trvat ještě několik společných případů a akcí, než si na ni zvykne a bude ji brát tak, jak by měl. A proto rovnou zamířil z policejní stanice ven, aniž by se se svou parťačkou rozloučil nebo jí popřál hezký víkend.

Když policisté vešli na střechu luxusního hotelu Four Seasons, naskytl se jim přímo ohromující výhled na podvečerní panorama města. Nacházel se zde bazén a prostorná terasa, a výhled zde poskytoval teplo Floridských dní, v noci zas romantický pohled na hvězdy.
Ani takový luxus ale někdy ke spokojenosti nestačí. Zvlášť, když se vás snaží dohnat vaše vlastní svědomí... Před kterým není úniku. Pocit vlastní viny nebo možná strach o vlastní budoucnost a komfort dohnalo jeho viníka k tomuto činu.
Megan, Horatio, Calleigh, Eric i Timmy stáli u houpající se bezvládné postavy. Oprátka okolo jeho krku už stihla obtisknout tmavomodrý cejch smrti, takže bylo jasné, že už tady nějakou dobu takhle byl.
"Nechal se propustit." řekla potichu Megan, když oba s Horatiem identifikovali houpající se mrtvolu jako Scotta Erica Sommera.
Horatio sice navenek vypadal klidně a vyrovnaně, ale uvnitř něho to vřelo a bublalo. Na chvíli zavřel oči, aby zpracoval skutečnost, že spravedlnost v tomto případě zasáhla velmi rychle. A rozhodně nebyla dostačující.
Udělal tři kroky vpřed a naklonil hlavu k houpajícímu se vybledlému obličeji, obtočeného tlustým provazem. Obličej bledý, krví podlitý, mrtvý výraz a kamenná tvář. Těžko byste v něm nyní hledali váženého ředitele firmy, který se snažil oklamat i Komisi pro cenné papíry.
"Tak už se houpeš, co Scotte?" zašeptal.
Horatia štvala jen jedna věc. Že Scott Sommer vyklouzl tak snadno, aniž by si na bedrech ponesl kapku zodpovědnosti. Bylo mu totiž úplně jasné, že spíš než vina z toho co provedl, dohnala Sommera k sebevraždě obava o svou vlastní budoucnost a vědomí, že jeho materiální podpora a jistoty by se rozplynuly stejně snadno a rychle, jako snadné bylo vystrčit Cristinu z letadla.
Eric Delko stál v povzdálí. Sledoval houpající se postavu a stále mu docházelo to, co právě viděl. Tvářil smířlivě a naštvaně. Nevěřícně kroutil hlavou a zatínal ruce v pěst. Něco mu leželo v žaludku a Timmy Speedle, který stál po Ericově levici se vždy uměl projevit jako důvtipný vyšetřovatel i soucitný přítel. Loktem dloubl do svého mladého kolegy. "Co je?"
Eric mu věnoval krátký pohled. Pak oči zadloubl zpět do podlahy a zkřížil ruce na prsou. "Měl jsem toho hajzla nechat v těch bažinách zhebnout."
Speedle zakroutil hlavou. "Neber si to tak. Jestli jsi zachránil život, před nebeskou branou se tě nebudou ptát, jestli jsi zachránil život hodnýmu nebo zlýmu. Není tvoje vina, že mu to nebylo dost dobrý." Speedle položil příteli ruku na rameno, aby ho uklidnil. Cítil, jak si Delko povzdechl.
"Bůh to možná pochopí. Ale co Cristina?"
Speedle otočil hlavu směrem do širokého obzoru a přimhouřil oči. Těm, kteří ho už nějakou dobu znali, jako například Eric a Calleigh, by bylo jasné, že usilovně přemýšlí.
"Víš co? Když už nemůžeme pomoct Cristině, co kdybychom něco udělali alespoň pro její mámu?" povytáhl obočí a přitom vyndaval z kapsy u kalhot mobilní telefon. Eric mu věnoval vděčný úsměv. V tuto chvíli by obětoval cokoli, aby mohlo pomoct komukoliv, komu na Cristině záleželo. K těm lidem totiž Sommer rozhodně nepatřil.

Bylo asi šest večer, ale já měla pořád plné ruce práce. Spisy na mém stole se hromadily a bylo potřeba je utřídit a založit do archivu. Proto jsem uvítala Johnův návrh, když za mnou přišel s tím, že dojde do cely propustit Nicky. Souhlasila jsem, protože jsem byla ráda za každou chvíli, kterou jsem mohla věnovat restům, ale hlavně slečna Bouschová měla Johna dosud za toho zlého policajta, zatímco já, která jsem se s ní bavila o jejím životě a snech, jsem byla ta dobrá. A tak bylo nasnadě, aby pro ni došel Hagen, protože bych nerada, aby na nás vzpomínala ve zlém. Ačkoliv si sama říkám, proč mi na tom, co si asi pomyslí, tolik záleželo, protože ona je přeci jen velmi zlobivá holka.
Na druhou stranu, ruku na srdce - kdo z nás všech, policistů, těch co mají nad hlavou svatozář a všech těch hodných vlastně není? Kdo z nás dokáže s jistotou tvrdit, že dosud v životě dělal všechno stoprocentně dobře? Nicky je ještě mladá. Pořád je velká naděje, že ji jedna návštěva policejní stanice dostatečně přiměje k tomu napravit se.
Nervózně jsem se kousla do rtu, protože jsem si uvědomila, že jsem dosud neodepsala Oliverovi Whitersovi na jeho vtíravou SMS zprávu, kterou mi poslal ráno, takže touhle dobou nejspíš bude vysedávat v autě před policejní stanicí. No, to třízení složek nebude na chvíli, takže bude muset vydržet tak do desíti. Jak se mu potom schovám, to opravdu netuším, a tak jsem se tou představou nehodlala nijak moc zaobírat. Navíc, pokud vydrží sedět v autě před policejní stanicí, nejspíš to bude úchyl, stalker nebo blázen. O důvod míň chodit s ním na večeři.
Nepočítala jsem, že by se John po tom, co pustí Nicky, měl vrátit, vypadal dost jedle na to, aby to s tím večerním panákem myslel vážně, takže jsem se mu do plánu nehodlala míchat. A když jsem tak asi hodinu v kuse přebírala jedno hlášení po druhém, můj pracovní telefon mě celkem zaskočil. Nebyl to Oliver, jak jsem se v první vteřině, kdy začal vyzvánět, lekla, ale někdo mnohem milejší.
"Ahoj, Time. Copak potřebuješ?"
"Pěkný večer, Jeanette. Ještě jsi v práci?"
"Jo, a asi ještě dlouho budu... Můžu ti s něčím pomoct?"
"No, něco bych potřeboval. Pomoct mámě té naší oběti, jenže nemám přístupy do databází a to by trvalo hrozně dlouho..."
Pousmála jsem se. Vytáhla jsem zápisník. "No jasně. O co se jedná?"
"Potřeboval bych kopii zprávy, kterou před dvěma dny nechala kurýrem doručit Cristina Colluchiová Komisi pro cenné papíry."
Pozorně jsem si zapsala jméno Cristina Colluchiová a údaj Komise pro cenné papíry.
"Myslím, že by to neměl být problém. Potřebuješ to ještě dnes?"
"Co nejdřív, pokud by to bylo možné. Byl bych ti moc vděčný."
"No jasně. Dám se do toho hned, takže by to ještě během dneška mělo být... A jak jste na tom s případem?"
"No... myslím, že jsme ho právě uzavřeli." odvětil klidně Timmy. "Co vy?"
"To je složitější... Ale viníka už nějakou dobu máme."
"Hm.." ozvalo se zamyšleně z telefonu. "Takže sázku o to, kdo dřív vyřeší případ, jsi nejspíš vyhrála, co?"
Zasmála jsem se. "No... Vlastně bych řekla, že je to dost nastejno. Nerozhodně."
"No každopádně gratuluji k vyšetřenému případu, detektive Croftová."
"Nápodobně, detektive Speedle."
Z Timova hlasu znělo jasné zklamání. "Jen škoda, že není k čemu."
"Tu kopii zprávy od Cristiny ti pošlu hned jak se k ní dostanu, jo?" změnila jsem téma.
"Děkuju, moc nám to pomůže. Jo a mimochodem... Večeře je na mě. I když to bylo nerozhodně."
Usmála jsem se a po dalších asi pěti vteřinách jsem ukončila hovor. Spisy Enriquea Cabaly a Jill Abottové jsem opět musela odsunout, abych mohla zajistit kopii zprávy od Cristiny Colluchiové. Ale pokud tahle drobná služba pomůže někomu z její rodiny, pak to udělám mile ráda.

Už se skoro smrákalo, když Horatio vešel do čekací místnosti, kde na něj již čekala Cristinina matka. Skrze prosklenou šikmou stěnu dopadaly na její obličej plný slzy poslední teplé paprsky slunce. Mildred Colluchiová seděla v křesle a žmoulala uplakaný papírový kapesník. Caine věděl, že tyhle slzy ji budou ještě několik rán dlouho probouzet, a stejně tak s nimi bude spoustu večerů usínat. Sice se ta bolest možná za čas zmenší, ale nikdy nepřejde. Dobře to chápal.
Tichým krokem došel k ní a posadil se na vedlejší křeslo. V ruce třímal desky s dokumenty.
"Tady jste. Jak se cítíte?"
"Děkuji." odpověděla Mildred. Přitom se dívala na Horatia, který v rukách otevřel tenkou složku. "Co to je?"
"To je kopie zprávy, kterou Cristina poslala Komisi pro cenné papíry." odpověděl klidně poručík Caine. Pak složku jemně předal do rukou Mildred. "Tak na tomhle pracovala."
Pohedná, tmavovlasá žena na Horatia upřela tázavý pohled. "Nevím, o co jde."
"Tohle totiž odeslala ráno před svou smrtí. Paní Colluchiová, bylo to velmi závažné rozhodnutí. A rozhodla se správně."
Mildred otevřela složku. Byl v ní popsaný list papíru. Slov nebylo mnoho, ale ona jasně rozpoznala rukopis své milované dcery. Začala nesměle číst. "Píši tento dopis, a věřím, že má snaha nevyjde na prázdno." Přikryla si ústa. Emocionální chvilka byla příliš silná. Očí ji zvlhly a ona se nemohla ubránit přívalu slz, který následoval. Horatio ji chytil za ruku. Ačkoliv byla zdánlivě cizí, nyní vnímal, že jsou si oba velmi blízcí a podle toho, jak mu stisk oplácela, bylo jasné, že je mu za to gesto velmi vděčná. Stiskla jeho dlaň, Horatio ji podpíral a ona opět zabořila oči do ručně psaných řádků.

Píši tento dopis, a věřím, že má snaha nevyjde naprázdno. Cítím, že nesu odpovědnost vůči těm, kdo na nás závisejí. Vůči těm, kdo očekávají, že povedeme čestné a poctivé účetnictví. Cítím odpovědnost, že musím mluvit pravdu. Vůči těm nevinným a bezmocným, kteří ji neznají. Neboť bez pravdy jsme i my sami bezmocní.

Cristina Colluchiová.

I hučení počítačů mých kolegů dávno doznělo. Náhlé ticho mě probralo ze soustředění a důrazně připomnělo, že jsem na oddělení zůstala opět úplně sama. John se vypařil už předtím, co šel propustit Nicky a nejspíš měl namířeno do některého z místních barů. Došlo mi, že halda papírů na mém pracovním stole se asi sama nezmenší ani neodejde, a než bych se k ní stihla zase dostat, stačila by zase o kousek narůst. A abych sem chodila o svém volnu v sobotu nebo neděli, zas takový blázen nejsem. Takže jsem tomu holt musela věnovat páteční večer.
Na druhou stranu, útěchou byla alespoň pochvala od Adell, která pronesla, že jsme ten případ v bance zvládli s přehledem a bez mediálních humbuků. Ačkoliv za to nikdo nebude potrestán. Což ještě víc nakrklo Johna, takže od pozdního odpoledne už jsem na něj raději ani nemluvila.
Zaujatě jsem přebírala spis s hlášeními o ohledání místa činu nálezu mrtvého těla Jill Abottové. Když se za kopcem desek a pořadačů objevila Timova milá tvář. Ačkoliv jsem měla unavené oči, zplihlé vlasy a můj obličej rozhodně nevypadal už tak pěkně, jako když jsem na něj ráno nanesla makeup, jeho přívětivý výraz mě donutil se i v těchto večerních hodinách usmát a věnovat mu vděčný pohled.
"Hele, workoholismus je jedna věc. Sedět v pátek večer hodinu po práci ještě v kanceláři by se za něj dalo považovat. Ale to, co děláš ty, už hraničí s posedlostí, Croftová. Je půl osmé."
Nevinně jsem pokrčila rameny. "Kdybych se na to předtím nevykašlala, nemusela bych to teď dodělávat. Takže spíš jen doháním vlak, kterej mi ujel. Ten soudní proces je už příští týden, chci aby to bylo v pořádku." Ještě než jsem to dořekla, můj rozmazlený nos zavadil o vůni teplého, vydatného nápoje. "Co to tady voní?"
Když Tim obešel komín papírů, v rukách se mu objevily dva hrnky s čerstvě uvařenou kávou. Mé srdce zjihlo a kdyby po mně teď chtěl, abych ukradla z banky tři sta dvacet tisíc, beze slova bych to šla udělat.
Jeden hrnek postavil přede mě. "S mlíkem, bez cukru."
Nezmohla jsem se ani na ubohé díky. Speedle si k mému stolu přisunul Hagenovu židli a vzal desky z druhého komínku spisů neuspořádané hromady, která se zmenšovala hmyzím tempem.
"Co to děláš?" povytáhla jsem obočí. Když Timmy začal třídit papíry a kontrolovat podpisy, protestativně jsem zakroutila hlavou. "Přece nebudeš trávit páteční večer tím, že tu se mnou budeš sedět a vybírat materiál pro soudní jednání."
Speedle si usrkl ze svého hrnku, a potom se ke mně úplně klidně otočil. "Když ti s tím teď pomůžu, budeš to mít hotové dvakrát tak rychleji. Takže nám oběma ještě z pátečního večera zbude dost. A pak..." dodal a naklonil se ke mně. Tvářila jsem se, že to se mnou nic nedělá, ale přitom jsem cítila, jak mi rudnou tváře a srdce zalévá opojný pocit radosti z toho, když se k vám někdo chová tak pozorně a hezky. Instinktivně jsem zavřela oči, protože jsem viděla, jak se ke mně Tim něžně sklání. Polibek byl sladký, intenzivní, ale netrval víc, než dvě vteřiny, po kterých jsme oba roztouženě otevřeli oči a vrátili se každý ke svému otevřenému spisu. "... ve dvou se to táhne líp."
Jestli Oliver hodinu a půl na to stále čekal před policejní stanicí, jak mi v SMS zprávě a několika pokusech o telefonní hovor, ve kterých byl nemilosrdně odmítnut, sliboval, už nevím. Možná že jsem mu tentokrát opravdu křivdila, protože když jsem přišla v pondělí do práce, na recepci na mě čekala informace, že moje auto bylo už opravené a můžu si ho vyzvednout. Pokud čekal před stanicí do devíti jenom kvůli tomuhle, chvíli mě to i zamrzelo. Jenže páteční cesta na Timově motorce byla o poznání zábavnější.
Asi bych ten blok v srdci už měla překonat a otevřít se. Protože je to pravda. Že ve dvou se to táhne líp. Práce, život, i tíha spravedlnosti, se kterou ať se snažíš sebevíc, neuděláš vůbec nic. Ani jako policajt.