Kapitola 10: Hranice

"Den co den se ptám lidí, co je k jejich činům vedlo. A odpovědi mě nikdy nepřestanou překvapovat."

- Detektiv Adell Sevillová, vedoucí kriminalistického oddělení v Miami - Dade 

Když jsem se vracela k výslechové místnosti, v jedné ruce s hrnkem kafe a ve druhé s kelímkem vody, zastavila jsem se, než jsem vstoupila dovnitř.
Nicky stála u okna a dívala se ven. Bylo odpoledne, napadlo mě, že má hlad nebo že něco zmeškala. Nevím proč mi jí pro tuto chvíli bylo dokonce líto.
Dlouho stála, dívala se ven a přemýšlela. Záměrně jsem s ní ve výslechové místnosti nenechala nikoho kvůli dohledu. Jo, policisté stáli venku, ale to Nicky nemohla vědět. Z výslechovky nebylo vidět na druhou stranu, protože z té strany okno vypadalo jako zrcadlo. Chtěla jsem jí dát pocit, že tu není vězněm a myslela jsem si, že když jí donesu trochu vody a budu se chovat přátelsky, třeba se mi otevře.
Pomalu jsem otevřela dveře. Nevydaly ani hlásku.
Kelímek s vodou i hrnek s kávou jsem postavila na stůl tak potichu, jak to jen šlo. Nicky se stále dívala z okna. Jestli o mé přítomnosti věděla, nedala to na sobě znát.
Upřeně hleděla na promenádu pod okny kriminalistické budovy. Ruce měla založené na prsou.
Stoupla jsem si vedle ní. Když jsem se podívala do jejího obličeje, všimla jsem si dvou velkých slz, které se jí koulely po tváři.
Asi půl minuty jsem se dívala na to, jak přivírá oči a potichu brečí. Pak jsem se ohlédla, abych se natáhla na stůl a sáhla po kelímku s vodou.
Nicky byla stále otočená k oknu, takže stála zády ke vchodu do výslechové místnosti. Nemohla vidět to, co já. Že pomalu bral za kliku John.
Zdálky jsem mu posunky dala najevo, ať stojí na místě a za kliku nebere. Ne, ještě ne, vysílala jsem mu tiše pohledem a kroucením hlavou.
Pochopil a spustil ruku z kliky. Stál za skleněnými dveřmi a pozoroval nás.
Ačkoliv jsem úplně nevěděla, co má vlastně v plánu, věřila jsem, že si zatím u Nicky získám důvěru i bez toho.
Vzala jsem kelímek s vodou a otočila jsem se zpět k oknu. Podala jsem vodu Nicky.
Dobrou půl minutu ještě zírala do odpoledního dne, než si ji ode mě vzala.
"Pěkný výhled je tu, že? Škoda že většinou sedím u počítače a píšu hlášení. Nestihnu si ho tak užít." poznamenala jsem.
"Mám.. Mám to tu ráda. Ten místní život."řekla potichu Nicky.
"To mi povídejte. Přestěhovala jsem se sem za tím."
Konečně odpoutala zrak od okna. "Vážně?"
"Nojo," odpověděla jsem. "Žiju tu už pět let. Vlastně pocházím z Evropy. Z Čech. Jestli víte, kde to je. Nemáme sice moře, ani palmy, ale je tam hodně kultury a mé zemi se říká srdce Evropy."
"Tak tam to neznám. Byla jsem jen ve Francii. Kvůli tamní módě."
"Já jsem tady protože jsem si šla za svým snem. Jestli chcete navrhovat módu, nebo v tomhle odvětví pracovat, měla byste si zatím taky jít."
"A vy jste se nebála? Když jste přijela sem na Floridu?"
"Jasně že jo. Ale nebyla jsem úplně sama. Vlastně je tu se mnou brácha."
Pomalu jsem začínala stáčet rozhovor směrem, kterým jsem chtěla jít. "Je to moje nejbližší osoba. Pomáháme si navzájem. I když je o dva roky mladší, pořád má pocit, že mě musí chránit. Před chlapy, před mojí prací, přede mnou samou. Pořád mu říkám, že nemusí. Ale je to můj mladší, velký brácha. Holt si na to budu muset zvyknout."
Nicky mlčela a svůj zrak opět zaměřila ven z okna.
"Na druhou stranu si říkám, že kdyby se ocitl v jakémkoliv průšvihu, nečekala bych ani minutu, kdyby byla jakákoliv možnost mu pomoct. Poskytnout mu podporu. Nebo sehnat peníze, kdyby to potřeboval."
Očima sledovala čirou hladinu ve sklenici, v níž bylo sotva způli upito. Ruce se jí třásly, ale rozhodně byla přístupnější, než na začátku, když jsem k ní do výslechové místnosti přišla poprvé.
"Vy máte mladšího bratra, že? Má jisté... problémy. Automaty, alkohol... navíc moc nechodí do práce. To je dost drahej koníček. Lidi to často a rychle dostává do průšvihu."
Chvíle ticha, kdy opět nic neříkala.
"Taky práce, která vám už leze na nervy. Dost chápu, že by vám nevadilo, kdybyste dostala výpověď. A mohla se věnovat tomu, co chcete dělat."
"Brácha má svoje problémy, a já svoje."
"No, kdybych já se měla dívat na bráchovy problémy, pokud by měly být v takové míře, rozhodně bych se snažila mu pomoct. I kdyby to vyžadovalo zoufalý čin."
Otočila jsem se ke stolu a posadila se do židle. Čekala jsem, jestli se ohlédne, ale ona pořád jen stála a zírala z okna. Ale viděla jsem na ní, že se musí hodně ovládat. Já jsem věděla, že to udělala a ona věděla, že to vím. Ale stejně dobře věděla - nebo si alespoň myslela - že jakmile se nepřizná, nemáme žádný důkaz.
Dala jsem jí ještě tři minuty. Během nich uronila několik slz a skoro vyprázdnila sklenici s vodou. Ale z jejích úst nevyšlo ani slovo.
Otočila jsem hlavu k Hagenovi, který pořád stál za dveřmi a dala mu posunky najevo, že může vstoupit.
Hagen vzal do ruky telefon a přiložil si ho k uchu, jako by s někým mluvil. Ale oba jsme věděli, že je hluchý.
Jakmile se dveře otevřely, ticho v místnosti prořízl Johnův mohutný hlas. "Aha, jasně. Děkuji, Jamesi." stále ještě s telefonem v ruce se podíval na mě a opřel se o stůl. "Dobrá zpráva, Jeanette. Právě jsme dostali hlášení, že pátrači našli ty ukradené peníze."
Nicky se vyplašeně ohlédla. Já jsem dělala překvapenou.
"Jedeme si pro ně na Dolphin Road. Podezřelý je nějaký Ricky Bousch. Zadrželi ho, čekají na nás, až přijedeme a budeme moci zajistit důkazy. Jedeš se mnou?"
Nechala jsem hrnek hrnkem, nechala jsem podezřelou stát u okna a sáhla jsem po saku, které bylo pověšené na židli.
"No jasně, to by nám mělo urychlit vyšetřování. Za tohle má tak dva roky ve vězení jistý. Hlavně doufám, že je u něj hlídka, aby nám nestačil utéct-"
"Počkejte!" ozvalo se hlasitě. Já i John jsme se na sebe podívali a pak jsme otočili hlavy k Nicky. Nemohla jsem si nevšimnout Hagenova triumfálního výrazu.
Bouschová stála u stolu a vyděšeně se na nás dívala.
"Chtěla jste mi něco, Nicky?" řeka jsem jako by nic.
"Ricky to neudělal. To... To jsem byla já."
John přistoupil k druhé židli a odsunul ji. Nicky se na ni svalila. Pak dala obličej do dlaní a začala vzlykat.
Já jsem s klidem hodila sako opět přes židli a posadila se naproti ní. Ze zásuvky jsem vytáhla blok s propiskou. Beze slova jsem je k ní přisunula.
Bylo na čase učinit doznání.

Bylo krátce po obědě, když Horatiovi začaly chodit výsledky šetření, které učinili jeho forenzní kriminalisté.
Jako první ho zastihl Timmy Speedle, který měl za úkol udělat Cristinin profil a prohlédnout její byt. Byla to zdánlivě jednoduchá práce, ale byla velmi zodpovědná a důležitá. Proto považoval za nejlepší nápad tento úkol svěřit do rukou pečlivého, a zkušeného Speedla. Jen díky tomu se dalo zjistit, jestli Cristina plánovala svůj život dobrovolně ukončit, či nikoliv. Sice to nebyl směrodatný důkaz k tomu, aby mohli vyvrátit sebevraždu, ale byl to dobrý způsob, jak se dostat do toho, jakým způsobem přemýšlela a jak se chovala. A to pak různé možnosti výrazně zkrátí.
Speedle - tradičně s jednou rukou ležérně zastrčenou v kapse kalhot - podal svému šéfovi zprávu obsahující výsledky jeho šetření.
"Nenechala ani řádku. Žádná výstava vzpomínek a zarámovaných fotek, které by ukazovaly, že už by je nikdy nechtěla vidět. Kočičího žrádla jenom na jednu noc."
Horatio otevřel složku a dal se do zběžného čtení. "Všechno?"
"A... plná lednička." pokračoval Timmy. "Seznam komu zavolat, nevyzvednuté věci v čistírně, kurýr odeslaný ráno."
"Byla na práškách?"
Speedle přikývl. "Jo, poslouchala předpis jako hodinky."
Oba právě míjeli laboratoř balistických důkazů, které bylo královstvím jejich blonďaté kolegyně Calleigh. Jakmile oba v dálce zahlédla, vzala spis se svými důkazy, aby s k nim mohla připojit.
"To znamená, že se nezabila a měla v plánu se vrátit. Calleigh? Co kulka?" zrzavý poručík se otočil k balistické expertce.
"Žádná kulka nebyla."
"A jak byl tedy pilot zastřelen?" chtěl vědět Caine.
"Nebyl. Proletěl jím nýt. Napadlo mě to, když jsem si uvědomila, jak vysoký tlak v té kabině byl. Alexx mi udělala odlitek v místě pilotova hrudníku, kde jím nýt proletěl a souhlasí to. Asi ho vystřelilo mechanické napětí. Letadlo se doslova rozpadlo."
Horatio zapřemýšlel. Muselo se jednat o slet několika událostí najednou. Vystřelený nýt, otevřené dveře od letadla, požár v pravém motoru... "Že by do motoru vletěl pták?"
Ke všem třem se přidala Megan a Eric. Oba s vlastními teoriemi.
"No ona.. vlastně do motoru vletěla bota. V pravém motoru jsem našel kus kůže." objasnil to Delko a Horatiovi se objevila v rukách třetí vyšetřovací zpráva.
Megan Donnerová si vybavila včerejší analýzu oblečení oběti. "Budu hádat - rudý semiš, čtyři sta pade za pár."
Eric souhlasně přikývl.
Horatio zakroutil hlavou. I když jeho tým vykázal mimořádně dobrou a pečlivou práci, stále ještě nebyl zcela úplně spokojen. Měl pocit, že stále něco chybí. Zamířil k výtahu.
"Na zašití toho chlapa nemáme důkazy. Musíme je získat." Načež stiskl tlačítko od výtahu a dveře se otevřely.
"Kam jdeš?" zeptala se Megan.
"Jdu tam, kam jdeme všichni." odpověděl poručík Caine. "Zpátky do těch sedmnácti vteřin."

Po dvou hodinách, které Nicky Bouschová strávila střídavě brečením a sepisováním výpovědi, jsem se vracela do výslechové místnosti už s třetí sklenici vody.
John seděl vedle ní a dohlížel na ni, po pravé ruce měl krabici s papírovými kapesníky, ze které si Nicky co chvíli jeden vytáhla. Na stole se začala vytvářet probrečená, papírová hromádka. A stůl se plnil papírovými archy, na nichž Nicky popisovala svými vlastními slovy, proč a jak zařídila, aby se z pobočky JP Morgan Chase Bank ztratilo tři sta dvacet tisíc dolarů.
Jak psala, projížděla jsem si opět její spis. Byly tam i informace o jejím bratrovi Rickovi . Podle záznamu jasný průšvihář. Několikrát zadržen pro drobný vandalismus a výtržnosti. Málokdy byl během zadržení v naprosto střízlivém stavu. Momentálně bez zaměstnání, spousta malých půjček v celkové výši asi tři sta dvacet tisíc dolarů. Na co použil peněžní prostředky známo není. Hospitalizován kvůli depresím a absolvoval odvykací kůru kvůli hraní na automatech.
Malý bráška, který potřeboval pomoct. A Nicky jako velká sestřička vždy měla pocit, že bratrovi musí pomoct.
Díky jeho drobným průserům tady teď seděla, brečela a ruka s perem se jí klepala, jak se snažila na kus papíru sepsat všechny pocity a činy, které se v ní odehrály během posledních dvou dnů.
John se chopil změti papírů, které se před Nicky kupily a měl v plánu je seřadit.
Bouschová odložila pero a odsunula poslední popsaný list.
Na skleněné dveře od výslechové místnosti někdo zaklepal. Oba jsme s Johnem vzhlédli. Stála tam Adell a posunky naznačovala, že chce alespoň s jedním z nás okamžitě mluvit.
John přisunul hromádku papírů ke mně beze slova vstal. Když se za ním dveře zavřely, nevěděla jsem, o čem se s Adell baví. A tak jsem se zaměřila zpět k Nicky.
"Pracujete přece v bance. Proč jste si ty peníze pro bráchu jednoduše nepůjčila?"
Zakroutila hlavou. "Už jsem to udělala tolikrát, že by mi banka už nic nedala."
"Jste jejich zaměstnanec. Určitě by se našel způsob,jak vám pomoci."
"Už dlužím hrozně moc. Zkoušela jsem to, ale víc peněz mi už prostě nedají. Bere mi to skoro celou výplatu. Říkal že je to naposledy. Že tohle je poslední dluh, který musí splatit ale..."
"Poslední dluh? To je pořádný balík." seznala jsem. "To proto jste si před měsícem založila pojistku kvůli škodě způsobené zaměstnavateli? Myslela jste si, že skrze ni necháte uhradit ztracené peníze z trezoru?"
"Vždycky tvrdil, že už si dá pozor. Že už mě do ničeho nezatáhne. Ale je to brácha já... jsem mu chtěla jenom pomoct!"
"On je ale už v takové fázi, kdy mu může pomoct jen odborná péče, Nicky." odpovědělala jsem klidně. "Měl bratr někdy problémy s drogami?"
Nicky se dívala do stolu.
"Je mi jasné, že se vám s tím nikdy asi nesvěřil. Ale jestli jste něco zpozorovala, měla byste zasáhnout. Už dostal do průšvihu vás. Na tohle sama nestačíte. On potřebuje pomoct."
Ruce spojené na stole, roztřesený hlas, roztřesené ruce, zalité oči, chvějící se rty. Vzhlédla ke mně a na okamžik jsem v její tváři spatřila záblesk naprostého zoufalství. "Kdyby to byl váš brácha, nešla byste až za hranice abyste mu pomohla?"
Kdyby se zeptala kohokoliv, kdo sourozence nemá, asi by jí byl schopnej říct něco ve smyslu jako že je vždycky jiná možnost nebo že by to neudělal. Ale teď jsem to byla já, kdo na ni beze slova koukal a snažil se pochopit, jak pevné vztahy mezi dvěma lidmi dokážou být. A jak je hranice sourozenecké lásky ve skutečnosti tenká.

Místo činu dopadu letadla bylo stále schované pod plachtami kriminalistů a některé trosky stále ještě čekaly, než je někdo nalezne a z těch  mnoha střípků skládačky někdo poskládá fakta, aby zjistil, jak to ve chvíli katastrofy skutečně bylo.
Právě teď se zde nacházeli Horatio, Megan, Calleigh, Tim a Eric, aby našli poslední zbytky důkazů, které ještě neměli. Bylo celkem jasné, že za smrt Cristiny nemůže ona sama. Ale důležitý střípek, důležitý bod, důležitý důkaz k tomu, aby zjistili, co způsobilo, že se pustila, stále chyběl.
Horatio neviděl před sebou ohořelé trosky sedaček letadla. Na okamžik jako by se ocitl uvnitř událostí a kabina na chvíli získala zase tvar, jaký měla před tím, než letadlo začalo padat střemhlav dolů. Sedadla nyní nebyla ohořelá, hrála příjemná hudba, cestující relaxovali nebo popíjeli, na palubě panoval vzrušivý hovor.
Stačilo se jen ponořit do chvíle, která předcházela katastrofě, jenž měla na svědomí osm lidských životů.
"'Takže teď jsem pojišťovák, který v poslední době zkresloval účetnictví a komise si to chce vyříkat."
"Jako hlavní účetní vím o všech podrazech, ale nehodlám držet pusu. Což ti hned řeknu."
Za Horatiovými zády se objevila Megan. Stejně jako Horatio se snažila vžít do chvíle, kdy z letadla ještě nebyly jen trosky.
"Já tě ale nenechám potopit svoji milovanou firmu." pokračoval Horatio. Snažil se vžít do oné chvíle, která předcházela katastrofě. Jeho kriminalisté Calleigh, Timmy a Eric mu nyní byli dobrými a pozornými pozorovateli.
"Takže se hádáme." zareagovala Megan. Poté udělala dva kroky dopředu, směrem k sedadlu, kde podle šetření měla sedět Cristina. "Já si rozepnu pás a chci odejít."
"Já tě ale jen tak nepustím a jdu za tebou." pokračoval poručík Caine.
"Je tělo na tělo..." poznamenala Donnerová.
"Přitlačím tě na ty dveře." odpověděl klidně Horatio a přitom přitlačil drobnou kolegyni ke dveřím letadla. Ta se chytí madla dveří, jako by jí tak napovídal prvotní instinkt. Tonoucí se stébla chytá. Cristina tuší, že se nachází v nebezpečné pozici a proto se bezděčně chytá první věci, kterou má při ruce, jako by doufala, že ji to tak udrží v jejím postavení....
"Já sáhnu na rukojeť a ty dveře se rozletí."
Horatio si představil chvíli, kdy Cristina bojovala o život.
Dveře se rozletí, Cristina se chytá okrajů, protože nechce vypadnout. Tuší, co by nastalo, kdyby vylétla ven...
"Pak tady visíš, tvůj život je na vlásku a to je moje příležitost." Horatio se rozhlédl okolo. Stále jako by viděl kabinu, kterou ještě nepotkala katastrofa. Co taková kabina letadla obvykle skýtá? Zavazadla pasažérů. Kterých moc nebylo, protože letěli jen kvůli jedné služební cestě. Trocha občerstvení. Povinná výbava... "Sedmnáct vteřin zápasíme a nakonec tě vystrčím z letadla."
Megan si povzdechla. "Což se nedá dokázat, protože hádka nezanechala fyzické stopy. Náš jediný svědek je pan Sommer - náš podezřelý."
Horatio přimhouřil oči. Byl si jistý, že je zde něco, co ještě přehlédl. Něco dočista malého a nenápadného, co by se na první pohled možná nemuselo zdát být tak důležité. Ale na ten druhý...
"No... A co je tu ještě? Co tu ještě máme? Máme tu východ. Máme rukojeť..." Udělal dva kroky směrem ke dveřím. "Přepážka... Dveře do kabiny..." na boční straně kabiny spatřil dvě držadla, která ještě před katastrofou mohla držet jen jedinou věc - hasicí přístroj. Součást každé povinné výbavy. Proč by nezůstala na místě, když takové věci jako opěrky na nohy a bezpečnostní pásy ano? "Ale nemáme tady jednu věc, vážení. A to hasicí přístroj." Horatio se rozhlédl. Mezi hromadou trosek bylo těžké se vyznat. Ale stačilo odházet pár kusů. A kdesi  na dně, ponořena v bažině, nevinně plavala červená bezpečnostní láhev. "Tady je to. Tady ho máme." Když na sebe poručík Caine otočil přístroj přední stranou, nemohl si nevšimnout nápadného madla. Když si povšiml uzávěr ve tvaru kolečka s tečkou uvnitř, probleskla mu hlavou myšlenka na nedávnou pitvu, kterou provedla Alexx. Trvalo to dlouho, než si oba všimli, že mrtvá měla na vrchní části ruky otlačení přesně v tomto tvaru.
Horatio se usmál. Mrtví opět bez povšimnutí promluvili. A s pomocí nejnovější techniky a analytických postupů, pomohli. "Už vím, co se tu přihodilo."
"Dej mi pokoj. Dej mi pokoj!" křičí Cristina. A Horatio jako by stál vedle ní.
"Nech toho!" odporuje Sommer. Přitom se očima divoce rozhlíží, kde by mohl mít na dosah ruky nějaký předmět, který by ji přiměl rychle začít mlčet. Zrak mu padne na  malý hasící přístroj, upevněný přímo u dveří do kabiny pilotů. Sommer po něm divoce hrábne. Tou stranou, která je ke Cristině blíž, ji začne neúprosně mlátit do ruky. Musí ji praštit třikrát, než Cristinina drobná ruka tlak neustojí a sklouzne z okraje otevřeného otvoru do letadla. Vteřinu na to je jasné, co ji čeká. 
Tim Speedle už dávno oblepoval tělo hasicího přístroje páskou, aby odhalil případné otisky prstů. Po délce těla se nacházely hned dva, což dokazovalo, že jej pachatel držel oběma rukama. Dost dobře to mohlo být proto, že jenom obouruč měl tolik síly, aby někomu přerazil ruku, která se pak zběsile pustila okraje dveří. Načež následoval zděšený pohled hlavní účetní.
Tim Speedle k tělu hasícího přístroje pečlivě přiložil lepící pásku. Prstem v rukavici jemně přejel po celé délce pásky a pak ji z těla láhve opatrně sejmul. Stačily mu pouhé dvě další minuty, než pásku vložil pod skenner a následně nechal výsledek projet databází
Všechny odebrané otisky prstů patřily jen jednomu člověku. Jednoznačně.
Stačilo prohnat je databází a udělat další dvě kontroly. Výsledky byly jasné. Scott Sommer."On ji zabil."
"Ale co ti ostatní?" kroutila nechápavě hlavou Calleigh. "Všechno viděli!" Mladá kriminalistka se snažila ve všem dosud hledat logiku a lidskou čest. Až služebně starší kolegové ji postupem času naučili, že když jde do tuhého, tohle nejsou zrovna hlavní lidské povahové vlastnosti.
"Sommer věděl, že nikdo v letadle nebude svědčit proti němu." konstatoval zkušený Speedle a tak uvedl mladou kolegyni na pravou míru. "Byli by sami proti sobě."
"Kromě té, která věděla o všem, ale uměla držet za zuby." I když Megan přikývla, její názor rozporoval s názory většiny. Stejně jako ten Cristiny. "A Sommer na to spoléhal. Nepočítal s tím, že má svědomí."
Horatio se nyní nacházel v pozadí a se zálibou sledoval, jak se jeho tým  dobírá k jasnému výsledku. Rád přihlížel, jak se díky deduktivnímu myšlení a důkazům, které se nedaly zpochybnit, všichni postupně dobírali k jednomu a jasnému výsledku.
Jediný, kdo se evidentně nacházel myšlenkami trochu jinde, než jeho kolegové, byl Eric.
"Copak je?"
Delko zakroutil hlavou. "Nic jen... Jsem zachránil špatného."
Ericovi probleskla hlavou vzpomínka, kdy plul na člunu a narazil na osobu plovoucí v bažinách, která ještě dýchala. Doběhl k ní, vytáhl ji na břeh a zajistil jí rychlou lékařskou pomoc. Tou osobou byl Sommer.
V takových chvílích měl Caine pocit, že by měl nechat projevit svůj dosud nevyvinutý mateřský pud. Eric by dost dobře mohl být jeho synem. Vše, co nyní potkal v kriminální práci pro něj bylo dost nové. "Nic jen... jsem zachránil špatného." odpověděl zamyšleně Delko s pohledem upřeným na ohořelá sedadla. Jako by i on spatři okamžik před výbuchem. A dokázal se do něj vžít...
"Nic takového, bratře." oponoval Horatio. "Ne tady."
"Jasně." přikývl mladý Delko. I když už toho potkal za svou praxi dost, na situace, kdy je někoho vytáhnout z bažin nebo prozkoumat trosky ohořelého letadla, stále nebyl ještě zcela připraven. "Každý je knížetem."
"'Ale jen když spíme." dodal důvěrně Caine. Delko mu i tak věnoval vděčný úsměv. I když se nacházel na místě, které úsměvy a dobrá nálada již dávno předcházely. Ještě dávno předtím, než se letadlo zřítilo.
Do stanu, který měl alespoň prozatím simulovat prostředí laboratoře, se vplížil jeden z místních detektivů. "Pánové, našli jsme Sommera."
Všichni se na sebe podezíravě podívali. Nikdo nepředpokládal, že by se nechal jen tak bez problému chytit a přitom si myslel, že to nebude mít žádné následky...

Když strážníci odvedli brečící Nicky, ještě chvíli jsem zaujatě listovala v ručně sepsané výpovědi, kterou tu během dvou hodin smolila. Místy rozlité písmo, jak na ně dopadaly slané kapky smutku, ale kontext naprosto jasný.
Překvapilo mě, jak strašně málo se v té její slohové práci objevilo slovo já. Už na škole nás učili, že patologičtí kriminálníci slovo já používají tak často, jak jen mohou. Snaží se svůj čin obhájit, abychom všichni pochopili jejich subjektivní důvody, proč k činu došlo. Rozčilovala mne. Nenáviděl jsem ji. Ublížila mi. Kdybych to neudělal, věděl jsem, že bych to udělal někomu jinému. Subjektivně zabarvená slova, která ukazovala na sobecké úmysly. Zabil jsem ji protože mi to udělalo dobře. A jestli jsme u těch loupeží, pak možná i: Ukradl jsem ty peníze, protože jsem je potřeboval. Protože je to nejjednodušší způsob, jak je nabýt. Neumím pracovat a dělat to nebudu. A nebo prostě jenom: Chtěl jsem se pomstít celýmu světu.
Ale v Nickyině výpovědi nebyl ani malý náznak toho, že by jednala se sobeckým úmyslem. Ani v jedné z těch osmi hustým písmem popsaných stránek nebylo nic, co by ukazovalo, že by to byla patologická lhářka a podvodnice. Zato se ale na každé stránce alespoň dvakrát objevilo: Chtěla jsem pomoct jen svému bratrovi. Zoufalé volání, jenž svádí k zoufalému činu. Nenápadně si vzít z banky tři sta dvacet tisíc. To pořád nezní tak hrozně jako byste řekli, že okradla chudou rodinu o jejich poslední úspory. Podstatou by tyto dva činy byly naprosto stejné. Jenže co je pro banku tři sta dvacet tisíc dolarů, a co je pro chudou rodinu částka jejich úspor, byť by to byla jen stovka dolarů? V tom druhém případě by se na ni společnost rozhodně dívala hůř. Tři sta dvacet tisíc, to je částka, kterou banka vyplatí jednou za měsíc na prémiích.
Otázka je, jak se na takový skutek bude dívat soud. Právník, který bude Nicky obhajovat, bude muset mít velký smysl pro dramatizmus. Z tohohle by mohl být dobrý mediální poprask. Na(ne)štěstí ho přeplácla daleko zajímavější havárie letadla s osmi mrtvými. Když nic jiného, alespoň se nám povedlo uchránit pověst banky před mediálním humbukem.
Na škole mě učili, že každý případ je jedinečný. Ať už krádež lízátka nebo vražda. Na nic není předepsaný mustr. Ke všemu je nutno přistupovat individuálně.
Když jsem zběžným pohledem prolétla Nickyino přiznání až k poslední straně, zatřásla jsem hlavou, aby mě to vrátilo zpět do reálu. Zaklapla jsem desky a vydala se vydat Johna. Zajímalo mě, co mu Adell asi tak mohla chtít.
John už to ale nejspíš stačil vyřídit, protože jsem ho potkala cestou z výslechové místnosti na naše pracoviště detektivního oddělení, takže jsme se střetli v jedné z čekacích místností, tam kde většinou čekají ti, kdo s námi chtějí jednat. Byla to dlouhá místnost lemovaná křesly z jedné strany a dlouhou prosklenou stěnou ze strany druhé.
Jakmile mě zaregistroval, vydal se mým směrem. Z jeho výrazu jsem vypozorovala, že nemá dobré zprávy.
"Co se děje?"
"Mluvil jsem s ředitelkou pobočky. Tou Esthel Morganovou. Nepodá na Nicky trestní oznámení."
Vykulila jsem oči. "Cože? Vždyť to ona původně chtěla, abychom to prověřili, ne?"
John pokrčil rameny. "Řekla, že to trestní oznámení nepodá."
Přidal do kroku a tak jsem měla co dělat, abych mu stačila.
"To jsme jako ztratili tři dny práce jen proto, aby ředitelka někomu jako velká mamina udělila výchovnou lekci?"
Vypadal naštvaně. "Nejspíš."
Předběhla jsem ho, abych měla alespoň dva kroky náskok a postavila se před Johna. "Tohle přiznání má osm stran! Nicky to udělala!"
Hagen se zastavil, ale vypadal nepřístupně. "Jestli to trestní oznámení nepodá, je nám k ničemu. Není žalobce, není zločin, není pachatel, není případ."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Pak jsem si ale vybavila její smutný obličej a roztřesené ruce.
"No co. Není to žádná vražedkyně, vím, že to možná vyzní blbě, ale přeci jde jen o peníze. Pokud si to Nicky zapíše za uši, třeba se srovná."
Můj zkušený parťák mě probodl zkušeným pohledem. "Nikdo z nich se nesrovná, Jeanette. Vrah nebo podvodník, kdo jednou překročí hranici zákona, už za ní zůstane."
"Co z toho budu mít, když ji teď odvedu do vězení? Jestli ředitelka nepodá trestní oznámení, není důvod začít soudní proces. Navíc, viděls ji při tom výslechu. Ona by teď měla být na úplně jiném místě, než je vězení. Musí pomoct bráchovi, kterej je v háji a sám na to nestačí. Za mřížema mu moc nápomocná nebude. Proč jí kvůli jednomu přešlapu zničit celý zbytek života záznamem v rejstříku."
Chvíli se na mě díval, jako by pochyboval o mé začátečnické naivitě. Nakonec ale přeci jen sklopil oči. "Říkám ti, že až někdy budeme vyšetřovat nějaký podvod nebo krádež, ještě o ní uslyšíme."
"Fajn, pak to budeme řešit. Co chceš dělat? Sepsat svoji vlastní výpověď a kousek po kousku popsat celý vyšetřování a podat na ni trestní oznámení sám jen proto, abys dostal do vězení mladou holku? Jestli si to s ředitelkou vyřídí nějakou smlouvou, která nepůjde přes soudní řízení, tak jsme z toho tak jako tak venku."
John zmáčkl tlačítko od výtahu, aby ho přivolal. Jako bychom ta dvě patra nemohli vyjít pěšky. Pak se opřel o zeď a čekal, až se dveře od výtahu otevřou.
"Dojdu pro kafe, jo? Sepíšu to a půjdeme domů."
"Víš, že bych si dal spíš panáka?"
Poplácala jsem ho po rameni. "To až po pracovní době, Colombo."
Naprosto jsem chápala, že byl naštvaný. Zatímco v močálech denní i noční směna strávily hodiny přesčasů kvůli havárii letadla, my pracovali na případu, ze kterého nakonec nebude vůbec nic. Banka si to s Nicky srovná a my ztratili tři dny práce s něčím, co vedlo do slepé uličky.