Kapitola 9: 17 vteřin

"Hranice mezi láskou a nenávistí je někdy velmi tenká."

 - Poručík Horatio Caine, vedoucí kriminalistické laboratoře v Miami - Dade

Asi jsem v Miami nezažila příjemnější probuzení, než dnes. Něco přeci jen bude na tom, jak se říká, že je hned příjemnější život, když máte vedle koho usínat a ráno se probouzet. Dnes mě tedy probudil příjemný, hřejivý pocit v žaludku s vědomím toho, co se stalo, ale zároveň ledový osten nejistoty s nevědomím toho, jak to bude dál.
Vzbudila jsem se asi v půl šesté, než se Timmy probudil, stihla jsem si vlézt do sprchy a ve čtvrt na osm už měl i připravenou snídani. Tvářil se skutečně vděčně, bylo vidět, že mu ji už dlouho nikdo neudělal. Rory dostala k snídani tuňáka. Výjímečně, že jí v noci někdo zalehl její oblíbené místo v posteli.
Takže když jsem se na Timově motorce spolu s ním dostala do práce, vlastně jsme neměli ani moc zpoždění.
John tu už samozřejmě byl. Na stole mi ležely dvě složky se jmény Nicky Bousch a Johanne Mars.
"Pokladní z JP Morgan Chase bank. Nejsou náhodou čtyři?" pronesla jsem se zájmem, když jsem si je prohlédla.
John přikývl. "Tracy Beningtonová a Kate Trinitiová. Ty dvě tu mám já. Měla by sis to pročíst. Nicky s Tracy už tu čekají na výslech."
"Tak brzo?"
"Kdybys tu byla dřív tak by ti to nepřipadalo tak brzo..." pronesl John a dělal, jako že si čte ve spisu Kate Trinitiové."
Protočila jsem oči. "Nikdy ses nezpozdil o deset minut?"
John zvedl obličej a jeho pichlavá očka se do mě záludně zabodla. Jeho rty se proměnily ve škodolibý úsměv. "Ne."
Posadila jsem se a otevřela složky. Záznamy a spisy pokladních jsem už stejně četla včera odpoledne, abych byla připravená, takže šlo spíš o utřídění informací a přípravu na výslech. Moc toho v záznamech stejně neměly. Johnovy poznámky jsem nechala být. Jestli měl dneska hned ráno dobrou náladu, tak to bylo dobré znamení. Měla jsem ho tak radši, než jako toho protivného mrzouta.
"A proč ses zpozdila? To jsem nikdy nezažil, že by se ti tohle stalo."
Jo, kdybys se mnou chodil po flámech a pak na přednášky, tohle bys neříkal....
"Mám rozbitý auto. Jela jsem městskou." zalhala jsem.
"Copak se ti stalo s autem?"
"Jen mi ho naboural jeden kretén." odpověděla jsem skoro okamžitě a automaticky. "Nic vážného. Jen světlo. Ale chvíli bude trvat, než mi ho spraví."
"To je zvláštní... Před chvílí šel okolo Hollis a říkal, že tě viděl sesedávat ze Speedlova ehm... dopravního... nástroje." poslední slovo sprostě protáhnul a zdůraznil, že jsem měla pocit, jako by snad věděl o všem, co jsme včera večer dělali a připadala jsem si opět skoro jako nahá. Ale přece se nenechám zviklat. "Jo. A že to byla jízda, to ti teda řeknu." odpověděla jsem úplně klidně.
John uznale pokýval hlavou. "Dobrý... Měla by sis to pročíst, ty holky čekají, až je vyslechneme."
Johanna se zdála bez poskvrnky. Ani včera odpoledne, když jsem si prohlížela její spisy, neměla jsem v plánu ji podle toho zařadit mezi hlavní podezřelé. Když jsem ale otevřela složku Nicky, věděla jsem, že její spis budu číst s velkým zájmem. Už včera jsem si o ní něco zjišťovala. Její bratr je pěkný lupínek.
"Vím o tom dost, včera jsem si jejich profily projížděla odpoledne, než jsem šla domů." Když jsem otevřela Nickyinu složku, jako první mě praštil do očí dokument s dnešním datumem. Byl to seznam věcí, které měla Nicky v kabelce. Podezřelí zavazadla nechávají hned na recepci, kde se dělá soupis jejich osobních věcí, který by mohl být užitečný během výslechu.
Nicky měla sebou v kabelce obvyklé věci - mobilní telefon, klíče, rtěnku a zrcátko, dva tampóny, kdyby nastala "nenadálá" situace, hřeben, deodorant, pracovní kartu a peněženku s penězi a doklady. Nic moc vyjímečného. Seznam věcí, které měly v zavazadlech ostatní pokladní, byl prakticky stejný nebo podobný. Ale Nicky měla ještě něco, co ostatní ne - měla sebou i pilník na nehty. Nenápadnou, malou věc, která se v jediné chvíli dobře mohla stát spolupachatelem zločinu. Pilník byl stejně tak nevinný jako ostrý. A dobře využitelný ve chvílích, kdy jste potřebovali přeříznout drát od kamerového systému tak, aby si toho nikdo nevšiml. Byl dost ostrý na to, aby to bylo možné udělat rychle a nenápadně, a zároveň dost malý na to, aby ho bylo možné ve vteřině schovat zpět do kabelky.
"Nejzajímavější je ta Nicky." John jako by mi četl myšlenky. "Její bratr prohýřil hodně peněz. Víš kolik, zrovna teď dluží na půjčkách?"
Přikývla jsem. "Celých tři sta dvacet tisíc. To je ale náhodička, že?"
"Vezmu si tu Tracy a Kate. Jestli si něčeho všimly, tak mi to řeknou. Ujmeš se Nicky a Johanne?"
Přikývla jsem. "V pohodě, jen do toho. Jen mi dej ještě chviličku, něco mi napadlo. Klidně začni beze mě, já si Nicky s Johanne stejně vezmu do jiný výslechovky. Budu hotová hned."
John přikývl, vzal složky a vydal se směrem k výslechovým místnostem. Já mezitím vyhledala v telefonu Timovo číslo.
"To už se ti stýská?" ozvalo se během vteřiny.
Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. "To taky. Pamatuješ si, jak jsem ti včera dávala ty kousky kabelu, jestli by ses nemohl podívat, jak byl přerušený?"
"Zrovna na tom dělám. Nemůžu ti říct přesně, co je to za nástroj, ale určitě to není klasická rovná čepel. Je to trochu tupější a jedna strana jako by byla ostřejší a ta druhá... hrubší nebo vroubkovaná. Na jednom okraji má kabel hladký odřez a na druhém se třepí. Určitě to nebyl obyčejný nůž nebo nůžky. Byl to tupější nástroj s nepravidelnými okraji... Ale dokud nebudu mít předmět, se kterým bych to mohl porovnat, tak ti neřeknu, co ten drát přeřízlo. Mohly to být staré, tupé zrezlé nůžky nebo klidně nějaký starý zrezivělý kapesní nožík..."
"Co pilník na nehty? Mohl by to být pilník?"
Ozvala se chvíle ticha. "Jo, dost dobře by to mohl být pilník."
"Když ti ho donesu, můžeš ho srovnat? Mám tu jednu holku na výslechu. Myslím, že ten pilník by mohl být její. Chci mít jistotu, než ji začnu vyslýchat. Vím, že toho máš hodně, ale fakt by mi to dost pomohlo."
Timův hlas byl plný pochopení. Snad i ochoty. "Tolik času to zase nezabere. Stav se, srovnám ti to."

Dnes na recepci opět byla Prue. Takže soupis věcí, které měla Nicole v kabelce, jistě měla na starost. Už z dálky na mě vysílala energický úsměv.
"Krásné ráno, Prue. Potřebovala bych se podívat na ty věci, které u sebe měla Nicole Bouschová, když dnes přišla k výslechu. Bylo by to možné? "
Prue mi věnovala krásný, bílý úsměv, lemovaný černými, zdravými vlasy. "Ale samozřejmě. Hned vám je donesu."
Prue zašla za roh, kde se nacházely skřínky s věcmi podezřelých, kteří šli k výslechu. Opřela jsem se o pult a čekala, až se vrátí.
V kapse mi zavibroval telefon. Příchozí SMS z neznámého čísla.
Dobre rano, doufam, ze dnes mi jiz dovolite vzat vas nekam na veceri. Doufam, ze jste si vcerejsi vecer uzila. Budu pred stanici v sest, pokud cas nevyhovuje, dejte prosim vedet. Preji prijemny den.
Vykulila jsem na telefon oči. Podpis chyběl, ale stejně mi bylo jasné, od koho zpráva je. Kde sakra ten pitomec sebral moje služební číslo? Panika můj mozek na chvíli ovládla, než jsem si vzpomněla, že jsem mu při té osudné nehodě sama podstrčila pracovní vizitku.
Co teď? Když ho budu ignorovat, bude mu to imponovat, protože bezesporu patří k těm typům, co je baví někoho uhánět, dokud se jim to nepovede. Takže můj nezájem ho jen vyprovokuje k další akci. Když mu napíšu, že s ním půjdu, tak s ním budu muset jít na večeři a setkání se nevyhnu. Když mu napíšu, že ne a že s ním nepůjdu nikdy, bude to zkoušet do té doby, dokud mu neřeknu ano, i kdyby to mělo znamenat, že s ním půjdu jenom proto, aby mi dal už navždycky pokoj. Ale on se tý jedný blbý večeře prostě nevzdá.
Sakra.
A co to jako mělo znamenat, jestli jsem si včerejší večer užila? Copak on na mě snad doopravdy čekal...? Nebo nás snad dokonce sledoval? To znělo děsivě... Nesnáším tyhle typy chlapů, co musí za každou cenu dosáhnout svého a vědět o všem. Co si o sobě vůbec myslí? Je to pro mě naprosto cizí člověk.
Prue se vracela k pultu s několika věcmi zabalenými v sáčcích.
Tampony, telefon, peněženka s doklady, hřeben, rtěnka, klíče, zrcátko i pilník byly všechny odděleny zvlášť v sáčcích.
Peněženka byla velká a zdobená, hodící se na slečnu, která má vkus. Rtěnka měla tmavě rudou barvu. Na železném kroužku byly připnuté tři klíče, jeden větší a dva malé. Bezpochyby klíče od bytu. Na pracovní kartě měla fotku - z ní se usmívala velmi hezká slečna s dlouhými, černými vlasy, vkusně nalíčená, s plnými a širokými rty.
Moji pozornost ale samozřejmě upoutal pilník. Malá, podlouhlá železná věc s umělohmotným jedním koncem, která vypadala tak nevinně.
Vzala jsem si sáček s pilníkem a přidržela si ho u očí. Na první pohled nebyly vidět žádné otisky prstů ani známky toho, že by tenhle pilník před pár hodinami někde řezal kabel. Ale šikovné nástroje Timova laboratorního vybavení určitě odhalí mnohem víc, než mohu na první pohled vidět já.
"Moc děkuju, Prue. To ostatní prosím zase založte, Nicky si to vyzvedne až půjde z výslechu."
Prue přikývla, sebrala sáčky a šla je uložit.
Já jsem zamířila ke schodům a snažila se nemyslet na vtěrného Whiterse, který se mi do hlavy vloupával, aniž bych si to vůbec přála.

Hned z rána Horatio s Megan zamířili do nemocnice. Přesně do toho pokoje, kde včera vyslýchali Sommerse. Měli důvod ho vyslechnout znovu.
Ale když vešli do nemočničního pokoje, přivítala je jen tichá, prázdná postel. A sestra, která právě převlékala jeho lůžko aby ho připravila pro dalšího pacienta.
Megan i Horatio se zarazili. Pro oba to ale byla známka toho, že jejich podezření je důvodné. Nikdo nevinný neopouští teplou nemocniční postel, pokud nechce prchnout před něčím jiným.
"Sestro?" zaburácel Horatio. Sestra k němu vzhlédla s prostěradlem v rukách.
"Kde je ten pacient, co tady ležel?"
"Nechal se propustit, asi před hodinou." odvětila sestra.
Horatio s Megan si vyměnili pohled, kterému rozuměli jenom policisté.

Timmy měl na sobě stejné oblečení jako včera. Jen džínsovou bundu svlékl a přes červené triko si navlékl laboratorní plášť. Když jsem byla u jeho laboratoře, zrovna si připravoval kousek kabelu, který jsem mu donesla včera. Pečlivě zabalený a popsaný.
Byl tu sám, zřejmě jeho kolega Eric měl momentálně jiné starosti. Nebo ještě nedorazil.
Při vzpomínce na včerejší večer jsem se musela pousmát. Ta představa, že bych ráno měla dělat Timovi snídani a pak ho potkat v práci, mi vůbec nebyla proti srsti. Na druhou stranu, pokud bych někdy něco mezi námi pokazila tak....
Zakroutila jsem hlavou abych ty myšlenky setřásla. Proč si s tím teď dělat hlavu?
"Nesu ti ten pilník," řekla jsem, jakmile se dveře otevřely.
Tim se ke mně podíval a usmál se. "Fajn, pojď podívám se na to." odpověděl a usadil se na židli. Jednou rukou nastavoval mikroskop a druhou se snažil vsoukat do gumové rukavice.
Podala jsem mu sáček s pilníkem. Timmy si ho opatrně vzal, rukama v rukavicích sáček rozevřel a pilník opatrně vyjmul ven.
"Máš na to děvče podezření?"
"Docela velké," odvětila jsem. "Vím, že máš toho hodně kvůli té havárii, jsem ti moc vděčná za pomoc."
Timmy vsunul hrot pilníku pod mikroskop a přiložil oko ke kukátku. "Taková práce to zas není." odvětil. Odněkud vytáhl i kus drátu, který jsem mu přinesla včera.
Ze sáčku, který měl připravený na stole, vytáhl další kus drátu, který náležel laboratoři kvůli srovnávacím pokusům. Timmy vzal pilník, vyndal ho ze sáčku a přiložil ho kolmo k drátku. Oba konce vzal do ruky a na vrchu, kde se drát, který jako by byl k nerozeznání od toho z JP Morgan Chase Bank lámal, udělal rychlý řez. Z ohybu se ve vteřině staly dva přeříznuté konce. Timmy si vzal nejdříve první, potom druhý, ale oba je jeden po druhém přiložil pod mikroskop.
Potichu jsem sledovala, jak důkladně srovnává oba vzorky. Levou rukou na mikroskopu otáčel kolečkem pro přiblížení, než si nakonec nebyl zcela jistý. Nakonec výsledek svého měření zapsal do tabulek a než mi sdělil výsledek, pro jistotu jej znovu přeměřil.
Tenhle složitý proces analýz a odhalování pravdy mě asi nikdy nepřestane fascinovat.
"No, tohle byla určitě ta věc, která přeřízla kabely vedoucí ke kamerám v bance." odvětil znalecky Speedle, když skončil. Zvedla se ve mně vlna vzrušení.
"Opravdu?"
"Jo." odvětil zaujatě Speedle. Oko měl stále přilepené k mikroskopu, aby svůj nález mohl hned několikrát přeměřit. "Víš, každou čepel za svůj život poznamená vše, co kdy řezala - můžeš mít sto pilníků a na všech poznáš, že je někdo používal ke šlechtění nehtů. Ale zároveň každá čepel nechá stopu. Kde je každý zákrut a vrut stejný a nezaměnitelný - a to já přesně vidím u toho drátu z té banky. Tenhle pilník bez pochyby použili, aby přeřízli kabely k videozáznamům."
Potvrdil jen to, co už jsem si myslela, ale byla jsem mu za tu jistotu neskonale vděčná.
Timmy vzal pilník, vyjmul ho z mikroskopu a podíval se na něj pod lupou.
"Hledáš otisky?"
Speedle přikývl. "V tomhle ale nebudu mít dobré zprávy. Žádné otisky tu nevidím. Musela to otřít."
"No skvělý... Takže jí to nemám jak dokázat a musím z ní dostat přiznání." seznala jsem. Timmy přikývl. Pilník vrátil zpátky do sáčku a ten mi podal.
"Zpráva bude hotová za pár minut, pošlu ti to faxem."
"Moc jsi mi pomohl. Děkuju ti, Timmy."  odvětila jsem a vzala si sáček zpět.
"Rád jsem ti pomohl. A děkuju za snídani. Dlouho mi ji nikdo nedělal." dodal jako by nic.
Usmála jsem se. "Byly to jen vajíčka a slanina. Normálka. Rádo se stalo. Zas ti ji ráda udělám jo?" odpověděla jsem s úsměvem.
"Fajn, budu se těšit." usmál se Speedle. Pak se ozval jeho telefon. "Jo? Ano, mělo by to být hotové. Stopa z černých skříněk už bude zpracovaná. Jdu tam. Podíváme se na to."  Poté ukončil hovor. "Omlouvám se, ale mám hodně práce. Musím jít."
Přikývla jsem. "V pořádku. Moc ti děkuju, Time. Dej vědět, jak jste postoupili."
Věnoval mi povzbudivý úsměv a já během dalších několika vteřin odhodlaně opustila jeho laboratoř. S esem v rukávě.

Laboratoř audiovizuálních důkazů nyní obývalo šest lidí. Detektivové Delko, Speedle a Duquesneová, také poručík Caine a Megan Donnerová. U ovládacího panelu seděl technik Peter Collins. Od dvou velkých skříněk na stole uprostřed místnosti vedly dlouhé kabely až k počítači, který z nich uměl vytáhnout poslední zaznamenané okamžiky života posádky.
Speedle se opíral o stůl s počítačem, kde právě probíhala analýza.
"Dobře, takže černé skříňky - ve skutečnosti oranžové." Speedle ukázal směrem k malému přístroji, který byl postavený vedle laboratorního počítače. Vedlo z něj nespočet drátů do skříněk i do počítače. "Tohle je zapisovač hlasů v pilotní kabině. Nahrává posledních třicet minut rozhovoru v mikrofonech pilotní kabiny." Pak ukázal na podobný přístroj, který ležel hned vedle zapisovače hlasů. "Tohle zapisuje parametry letu. Bylo zaznamenáno celkem čtyřicet osm letových údajů. To nám pomůže seřadit všechno časově, aby se zjistilo, proč letadlo spadlo." Speedle se pak ohlédl na kolegu Petera Collinse. "Pusť to."
Místnost zaplnily zastřené hlasy dvou pilotů.
"Eaglete 906, jeďte kurzem VPD 5, dráha 5, levá. Vzlet povolen."
"Tah nastaven."
"Díval ses na ten match? Delfíni maj letos formu."
"No... Myslím, že se stejně do play-off nedostanou..."
Speedle záznam zastavil. "První čtyři minuty proběhly normálně. Až pak to začíná být podivný."
Collins zadal několik údajů na počítači a spustil záznam.
"Zdraví vás kapitán. Náš let do Washingtonu DC potrvá 2 hodiny, 20 minut. Teplota je 26 stupňů Celsia - co to bylo?"
"Svítí kontrolka."
"To bude v elektrice. Co to je?"
"Svítí vstup! Máme otevřené dveře!"
"Co se tam vzadu děje?"
"Ztrácíme tah! Svítí výstraha! Dvojka motor! Ztrácíme vzdušnou rychlost!"
"Vypnutí motoru, je to v prdeli!"
"Zvedni to!"
"Nejde mi to!"
O pár vteřin později se ze záznamu začlo linout pouze šumění.
"To stačí," řekl Horatio. "Vypněte to."
Jeho zamyšlený pohled se sklonil k zemi. "Něco tam ještě chybí."
"Nebyl tam výstřel." dodala Calleigh.
"Můžete to přehrát znovu od toho hlášení?"
Z počítače se opět začly linout hlasy pilotů.
"Teplota je 26 stupňů Celsia... Co to bylo?" tentokrát ale když všichni pozorně poslouchali, ozval se ve zvuku další šramot.
"Jo, podržte to tady." řekl Horatio. "Jde to vytáhnout?"
"Jo, možná, zkusím to. Odstraním piloty." odpověděl Peter. Udělala na počítači několik kliků a opět spustil přehrávání záznamu.
Tentokrát se ozvaly dva naprosto rozdílné hlasy. Jeden mužský, druhý ženský.
"Já tě nenechám! Já ti to nedovolím!"
"Koukej mě pustit!"
"Slyšíte to?" nadhodil Horatio. Všech pět ostatních členů laboratoře mělo nastražené uši. "To je Cristina a Sommer."
Záznam běžel dál. O několik vteřin později prořízl atmosféru v místnosti děsivý ženský výkřik, který ve všech přítomných vyvolal neklid. Bylo to volání o pomoc a žádost člověka, který věděl, že v nejbližších vteřinách měl přijít o život, ale přitom si to vůbec nepřál.
"Teď se otevřely dveře." seznal Speedle.
"Takže... Kolik času je od otevření dveří do křiku Cristiny?" řekl Horatio. Jeho tón byl stále stejný.
Peter Collins na počítači opět udělal několik kliků, načež odvětil: "Sedmnáct vteřin."
"Takže se držela sedmnáct vteřin." ucedila skoro naštvaně a lítostivě Megan.
"Dokud ji nevystrčil." doplnil ji Caine. "Teď nám stačí jen to dokázat." Caine se otočil k Timovi. "Speedle, jdi do Cristinina bytu a udělej její profil. Zjisti co jedla, jak v noci spala a jak se chovala přes den." Tim přikývl na znamení, že je mu úkol naprosto jasný.
"Calleigh, zpátky k letadlu a k pilotovi. Musíme najít tu kulku."
Duquesneová rázně přikývla. Na jejím výrazu bylo znát, že nad tím již dlouhou dobu sama přemýšlí.
"Ericu? Zaměř se na motor dvojku. Pořád nevíme, proč to letadlo spadlo."

Nicky už čekala ve výslechové místnosti. Vzala jsem si s sebou desky s jejím spisem. Sáček s pilníkem byl schovaný uvnitř.
Měla ruce zkřížené na prsou, hlavu skloněnou ke stolu. Dlouhé, černé vlasy jí spadaly až do půlky zad. Měla na sobě slušivou, křiklavě žlutou halenku a černou sukni nad kolena. Slušelo jí to, byla to jedna z těch, které mají vkus. Zdravé vlasy, krásná opálená pleť, udržovaná a sebevědomá.
"Dobrý den, Nicky." usmála jsem se na ni, když jsem za sebou zavírala dveře. Pro tentokrát jsem měla v plánu zvolit taktiku hodný policajt. A jestli mi to nevyjde, tak mám smůlu, protože pokud se nepřizná, nemám jí jak dokázat, že se podílela na krádeži peněz.
Neodpověděla. Zvedla hlavu a podezíravě si mě prohlížela.
Položila jsem desky se spisem na stůl a sedla si naproti ní.
"Určitě víte, proč jste tady. Kvůli vyšetřování musíme vyslechnout všechny zaměstnance. Je to vlastně jen taková banalita. Jedná se o ztrátu jistého obnosu ve vaší bance."
Přikývla a ruce položila na stůl. Oči mi sklouzly k jejím krásným, udržovaným nehtům.
"Páni, to se jen tak nevidí. To já mám nehty tak dolámané, že by mi vůbec nestálo za to se o ně takhle hezky starat. Pečujete o ně?" nadhodila jsem.
Konečně se na mě podívala. Její výraz ale byl stále nestranný, nedůvěřivý a vesměs neochotný.
"Snažím se. Klienti se mi na ruce při práci dost dívají, když jim vydávám hotovost. Musíme reprezentovat."
"Řekněte mi něco o sobě, Nicky. Jak dlouho v bance pracujete? Baví vás to?"
Nicky se na mě nejdřív dívala nevěřícným pohledem. Jako by ji překvapovalo, že se na takové věci ptám. Když jsem ale byla dále zticha, usmívala se na ni čekala na její odpověď, její zrak jako by změkl. Když zjistila, že se jí dál nevyptávám a čekám na její odpověď, v její tváři jako by se mihl výraz nepatrné důvěry. Přeci jen, říkala jsem jí, že výslech je taková běžná rutina. Nikdo jí neřekl, že ji podezřívá. Nebo že ví, že by něco udělala.
"Vlastně už mě to ani moc nebaví." spustila po chvíli. "Dělám to už tři roky a je to rutina. Člověk si musí dávat pozor, aby se nepřepočítal. A ti pitomí lidi to na mě pořád zkouší. Pomalu ani nepozdraví, vše co pro ně děláme berou jako samozřejmost. Jediné v co doufají, když jim podávám peníze, je jestli jim náhodou nedám o pár dolarů víc, než jsem měla."
"To chápu. Práce s lidmi není vůbec jednoduchá. Vyslechnete si asi různé věci, co?"
Nicky měla ve tváři celkem neutrální výraz, když mluvila o svém zaměstnání. Ani tón jejího hlasu nenaznačoval, že by jí na ní nějak zvlášť záleželo. Na první pohled se zdálo, že by jí nevadilo, kdyby o ni přišla a tedy jí mohlo být lhostejné, že se z banky ztratily peníze. Ale stejně tak v tom mohla mít prsty a mluvila by o tom stejně laxně.
Moje výhoda byla, že už jsem věděla, že to udělala. Ale nechtěla jsem s tím vyrukovat hned. Chtěla jsem ji nejdřív zklidnit a dopřát jí trochu sebevědomí, aby nabrala jistotu, než jsem začala mluvit o tom, co se stalo předchozí den ráno při přepočtu.
"A co by vás bavilo Nicky?"
Zvedla pohledný obličej a tmavé vlasy se přitom zaleskly.
"Mám ráda módu. Chtěla bych být stylistka nebo kosmetička. Dokonce i prodej oblečení by mě bavil víc než počítání dolarovek."
"Co mi můžete říct o úterním ranním počítání, když už jsme u toho?"
Na vteřinu se zatvářila,jako by si uvědomila svůj přešlap, když o tom sama začala mluvit. Ale věděla, že kdyby se teď začala chovat vzdorovitě nebo odmítavě, tak by padla v podezření a to zřejmě nechtěla. Zvolila neutrální postoj. "Nebyla jsem u toho."
"A kde jste zrovna byla?"
"Nemusíme být u toho všechny. Každá přebíráme svou schránku s hotovostí po předchozím dni, ty se nepřepočítávají. Hotovost v trezoru se přepočítává každý den, ale většinou stačí dvě. Když jsme tam všechny čtyři, stejně si překážíme."
"Tak kde jste tedy byla? Pracovní doba začíná v půl osmé." trvala jsem si na otázce.
"Byla jsem... musela jsem si odskočit."
"Víte, kolik peněz se ztratilo?" můj tón hlasu byl pořád stejný, zatímco ten její se pomalu začal rozklepávat. Dosud klidné, štíhlé prsty se začaly proplétat mezi sebou a umělé nehty nervózně poklepávaly o desku stolu.
"Něco okolo.... tří set tisíc?"
"Přesně tři sta dvacet."
Podívala se na mě vzdorovitě a mlčela. Odvrátila hlavu směrem k oknu, ruce založila na prsou a opřela se do židle. "No a?"
Taky jsem mlčela. Na rozdíl od ní jsem ale byla naprosto klidná. Moje ruce dál ležely položené na deskách s jejím spisem.
"Jak se vede bratrovi, slečno Boushová?"
Její hlava pořád byla otočená k oknu, ale ramena se jí roztřásla. Dokázala jsem si představit, že její oči nervózně těkaly po místnosti, i když jsem do nich vlastně úplně neviděla.
Telefon u pravé ruky zavibroval. Na rozsvíceném displeji jsem zaregistrovala zprávu od Johna. Vyslechnul další dvě pokladní.
Byla dobrá chvíle k tomu vše prokonzultovat.
"Vidím na vás, že by se vám hodila pauza. Dala bych si kafe. Dáte si se mnou?"
Nicky neodpověděla. Otočila hlavu dopředu a opřela se o stůl.
Beze slova jsem vstala a vydala se ke dveřím.
"Snad jen trochu vody, prosím." řekla tiše, když moje ruka spočinula na klice.
Nemohla jsem si pomoct. Když jsem za sebou zavírala dveře od výslechové místnosti a viděla její tvář, bylo mi jí na chvíli trochu líto. Nebyla to žádná vražedkyně nebo násilnice.
Na vteřinu mi hlavou proletěla zoufalá myšlenka, že kdyby nebylo zbytí a můj brácha se taky topil v takových průserech, nejspíš bych se pro něj rozkrájela, abych mu pomohla. A kdyby to bylo málo, taky bych sáhla po zoufalém řešení.

Ericovy kroky směřovaly k podzemním laboratořím, kde již byly všechny kusy letadla nalezené v bažinách a připravené k analýze. Měl v úmyslu prozkoumat důkladně oba motory letadla a zjistit, proč přestaly fungovat.
Tim Speedle měl namířeno na Sidonia Avenue, aby tam navštívil byt Cristiny Colluchiové a vytvořil její profil. Z jejího obydlí zjistí spoustu věcí - jak žila, jaké měla zájmy a koníčky, jestli měla nějaká domácí zvířata. Navíc pokud bude její lednice plná a seznam úkolů nebude celý proškrtaný, jenom se tím potvrdí, že Sommerova účetní neměla v plánu sebevraždu a tu pak budou moci vyloučit. Pátrání se zaměří jediným směrem, na který se budou moci soustředit všichni.
Nemluvě o dalších důkazech, které může v jejím bytě najít.
První kroky obou kriminalistů ale vedly k výtahu.
Oba do něj vešli, ponořeni do svých vlastních teorií o vyšetřování. Delko se postavil do výtahu a dal ruce v bok. Speedle ho následoval. Opřel se o stěnu výtahu a zmáčkl tlačítko přízemí.
"Divoká noc, co?" nadhodil Eric.
Tim Speedle, který přemýšlel o všem, co právě slyšel v  laboratoři audiovizuálních důkazů, nechápavě zvedl hlavu a zamračil se.
"Co?"
"Máš na sobě stejný oblečení jako včera v práci. Kdybys spal doma, tak si ho vyměníš..." pomohl mu Eric. Neodpustil si při tom poťouchlý úsměv. On sám vypadal ve své zářivé bílé oproti kolegovi, který spíš působil opotřebovaným dojmem, doslova neodolatelně.
"Ale jo já... Jenom jsem byl línej otevřít skříň." Speedle dělal jako by nic.
"Ale!"
"To ty pitomý antibiotika, který bereme kvůli infekci z močálů. Hrozně po tom spím."
"No jo." Eric neztrácel svůj veselý tón ani výraz. "Já jsem ráno viděl dva jezdce, který lezli z tvojí milovaný yellow."
Výtah zastavil. Oba vyšli vpřed. Eric veselým krokem, jeho kamarád Tim spíše ležérním.
"No, Jeanette se rozsypalo auto, jestli narážíš na tohle."
"No jasně." odpověděl Eric. "Vypadala celkem spokojeně. Takhle já bych se netvářil, kdyby se mi rozsypalo auto."
"Hele, ty pane jávímvšechno. Naval klíče od auta, ať můžu zajet ke Cristině domů. A ty zatím můžeš jít dolů do suterénu a hrabat se v motorech."
Eric hrábl do kapsy a vytáhl z ní svazek klíčů. "Včera večer slečna Croftová, dneska Cristina Colluchiová... Zas to s těma ženskejma nepřeháněj." dodal kamarádsky a začal sebíhat schody do suterénu.
Speedle chytl svazek klíčů, který k němu svištěl vzduchem. Cestou k parkovišti nad dotěrnými dotazy svého kamaráda kroutil hlavou a protáčel oči, jako to dělal vždy, když ho odhalil.

John na mě čekal před výslechovou místností. Společně jsme se volným krokem vydali o pár metrů dál. Slíbila jsem Nicky vodu, tak jsem doufala, že barel s pramenitou vodou není ještě prázdný.
"Už máš po výslechu Tracy a Kate ?"
John přikývl. "Ani jedna z nich v tom nemá prsty. Obě byly u přepočítávání tou dobou, kdy se ztratily peníze. Jediné zajímavé řekla Tracy. Nicky si prý chvíli předtím byla odskočit na záchod."
"Jo, to mi taky řekla," přikývla jsem. "A prověřoval jsi to?"
"Podle audiovizuálního v uličce, která vede k toaletám, vůbec neprošla. Kdyby tam šla, kamera by ji musela zachytit."
"Takže byla jinde. A zřejmě řekla kolegyním, že jde na záchod a o jejím plánu nikdo jiný nevěděl."
"Jo, ale že byla přeříznout ten drát, to jí nijak nedokážeme. I když ještě zbývá vyslechnout tu čtvrtou pokladní. Třeba něco ví."
"To nebude třeba." odpověděla jsem a položila desky s Nickyiným spisem na polici vedle barelu se studenou vodou.
John tázavě povytáhl obočí.
"Byla jsem v laboratoři. Timmy -" zarazila jsem se. Kelímek byl plný, takže jsem otočila kohoutkem, sáhla po deskách a strčila si je pod pravou ruku. Přitom jsem cítila jak rudnu. "Chci říct detektiv Speedle porovnal řez toho drátu s pilníkem, který měla Nicky v kabelce. Souhlasí."
John chvíli mlčel a pousmál se. Ale žádná otázka na téma, proč detektiv Speedle porovnával řez s pilníkem z jiného případu, než na kterém pracuje, nepřišla.
"Takže to udělala Nicky. To kvůli těm dluhům jejího bratra, co?"
Přikývla jsem. "Kvůli čemu jinýmu? Přece nevezmeš z pokladního trezoru tři sta dvacet tisíc jen tak. To už musí být čirá zoufalost."
"Ještě ji tam máš?"
"Jo." Povzdechla jsem si. "Snažím se jít na ni pomalu a netlačit, ale nejsem si úplně jistá. Na tom pilníku nejsou žádný otisky ani jiný stopy. Dokážeme, že to tím pilníkem někdo přeřízl, ale nedokážeme, že to byla Nicky. Každý schopný právník z toho udělá jen nepřímý důkaz, který mohl v ruce držet kdokoliv. Jestli z ní nedostaneme přiznání, tak to bude dost těžký."
John se zamračil. Podle toho, jak se tvářil, jsem pochopila, že přemýšlí.
"Mám nápad."
Tázavě jsem se na něj podívala.
"Běž tam zpátky a pokračuj ve výslechu. Netlačíš na ni a tobě věří. Chvíli se z ní ještě snaž něco dostat. Myslím, že vím, jak to z ní dostat. Zahrajeme jí trochu na city."