Kapitola 8: Motorka, drink a Rory

"Jedna z nejtěžších věcí, které jsem se musel hned na začátku naučit, bylo oddělovat pracovní a soukromý život. A i dneska po těch letech mi to občas nedá a připouštím si to k tělu víc, než bych měl." 

- Tim Speedle, operativní detektiv a laborant kriminalistické laboratoře v Miami-Dade

Bylo docela legrační cestou navigovat Tima a ukazovat mu, kudy má jet, protože chtěl zapadnout do nějakého podniku, odkud bych to domů neměla moc daleko. Bohužel jsme se nedomluvili před tím, než tak zběsile odstartoval, naše domluva byla skrze dvě helmy a vítr ženoucí se přes nás rychlostí sto dvaceti kilometrů v hodině velmi obtížná.
Ale docela jsme se nasmáli a náhodou jsme skončili ve stejném klubu, který jsem před nedávnem navštívila s Ann a Ericem. Tehdy to byl velmi příjemný večer. Vždycky jsem tu zažívala příjemné večery. Že by tohle byl další z nich?
"Co říkáš?" ohlédl se po mně Speedle, když motor ztichl a my sesedli.
"Že jsem asi na chvíli přišla o hlas! A taky o uši!" zakřičela jsem s helmou v ruce. Znělo to trochu vtipně, neuvědomila jsem si, že motor už nehučí a že můžu mluvit normálně. Jenže jsme z toho hučení byli oba pořád ještě trochu ohluchlí.
Tim se zasmál a vzal svou helmu. Jako správný džentlmen vstoupil do baru první a podržel mi dveře.
"To kdyby letěla židle?" pozvedla jsem obočí.
"Jo, nebo půllitr."
Bylo poměrně brzo, takže tu ještě nebylo tolik lidí. Zabrali jsme si kulatý stůl, který obtáčela tmavě zelená sedačka. Byl asi pro tři lidi, takže jsme jedno místo použili jako odkladiště pro bezpečnostní helmy.
Dosedla jsem a snažila jsem se upravit vlasy, protože se mi cestou zašmodrchaly a ulepily.
"Co ti můžu objednat?"
"Třeba to, co si dáš ty." odpověděla jsem zaujatě. Když jsem se přestala zabývat vlasy a Tim odkráčel k baru, kousla jsem se do rtu. Chyba číslo jedna, když jdeš na rande, detektive Croftová. Říct objednej mi to, co si sám dáš, je to nejpitomější, co můžeš udělat. Nejen, že riskuješ, že ti donese dvě deci lomcováka whisky s vodkou, takže po prvním doušku budeš tak hotová, že pro něj nebude tak těžké tě zatáhnout do nejbližšího křoví, ale ještě budeš vypadat, jako že nemáš vlastní vkus.
Pravda, byl to přece Timmy Speedle. U něj pravděpodobně nehrozilo ani jedno. Lomcováka by asi neriskoval, protože to by cestu domů na motorce nejspíš už nezvládl.
Na chvíli jsem si rozvzpomněla na to, co se tu dělo před několika týdny, když jsem zde byla s Ericem a s Ann...
Moment - Ann! Musím jí zítra zavolat. Jestli existuje nějaká právní klička, která by mi mohla pomoct dotáhnout ten případ s Enriquem a Jill dokonce, ona ji vyšťourá...
Byla jsem opět plně zaujatá prací, když se vrátil Tim s drinky. Překvapivě mi donesl vinný střik a sám si objednal slabé pivo.
Věnovala jsem mu obdivný pohled. "To není to, co máš ty, ale i tak děkuju."
"Neříkal tady někdo nedávno, že je mu z piva těžko?" povytáhl obočí. "Navíc vím, že máš střik ráda."
Věnovala jsem mu úsměv a když dosedl, pozvedla jsem sklenku, abychom si mohli přiťuknout.
"Moc díky, že jsi mě vytáhl. Alespoň se trochu odreaguju."
"No, zatím to ale moc nezabírá. Vidím, jak se tváříš. Pořád myslíš na práci."
Pokrčila jsem rameny. "Nojo. Nějak na to neumím nemyslet. Přijde mi to tak strašně paradoxní. A ani trochu to není spravedlivý."
"Jestli se na policejní akademii pořád učí, že justice a spravedlnost je to samý, měli by vás přestat tahat za nos..."
To bolelo, ale vlastně měl nejspíš pravdu. Obrátila jsem sklenku dnem směrem nahoru a přitom mu ukázala zvednutý palec na znamení, že to byla fakt dost trefná poznámka.
"Dá se s tím něco dělat?"
"Možná najít nové důkazy." odpověděl Tim. Byli jsme v baru v půl osmé a neslyšela jsem žádné Nechci mluvit o práci nebo Fakt už mě štve, že o tom pořád meleš. Prostě poslouchal a konverzoval. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná. Na tu druhou jsem s tím sama chtěla přestat. Jenže to nebylo jednoduché.
"Jak? Prolezli jsme to tam na kolenou. Vloupali jsme se do klubu a šlohli jsme složky s podpisy. Dokonce i Jill nám poskytla usvědčovací materiál takřka ze záhrobí. Kde hledat další důkazy?"
"Pak možná můžeme znovu vyslechnout svědky a zkusit je přesvědčit, aby svědčili proti O'Sheyovi. Tu mladou blondýnu a ještě tu starší, tu Margaret."
Zakroutila jsem hlavou. "To nemá smysl. Nic neřeknou. Už mají každá jiný život a tohle je pro ně jako vzpomínka, kterou nechtějí nechat vyplavat na povrch mysli. Nebudou se k tomu vracet. Navíc jim určitě pohrozili, že pokud něco řeknou, ublíží jim."
"Pak možná požádat soud, aby ten případ přehodnotil a podstoupil to jinýmu soudu." pokračoval Speedle.
"To by šlo?" odpověděla jsem zaujatě.
"Jenže soud nikdy nepřizná, že nějaký jiný soud před ním udělal chybu. Nezpochybní navzájem svoje rozhodnutí, protože by pak justice vyvolala mezi lidmi dojem, že není jednotná a to nikdo nechce."
"A zkoušeli jste to někdy?"
"Hodněkrát."
"A vyšlo to?"
"Ani jednou."
Beznadějně jsem zasténala.
"Je to začarovaný kruh." ukončil to Speed. Pravou rukou objímal skleničku s pivem, ze kterého sotva ubylo, zatímco moje byla už skoro z půlky prázdná.
Klid, Croftová. Radši zpomal.
"Co můžeme teda dělat?"
"Musíme počkat, až udělá nějakou chybu a už z toho neunikne. Každý ji jednou udělá. Jakmile jim něco projde, začnou být sebevědomí, takže nepřestanou a napodruhé už si dají menší pozor. Nebo napotřetí. A udělají chybu, která bude osudová."
"Copak všichni, koho jsi nechytil, už jsou v lochu, protože udělali podruhé chybu?"
"Všichni zdaleka ne. Třeba v New Yourku Walter Resden. Vyšetřoval jsem jeden případ, když jsem začínal. Doteď ho nedostali. Vždycky to prostě nevyjde. "
Timova levá ruka se nenápadně dostala na opěrku sedadla za mými rameny.
"Víš co, radši mi řekni, jestli jste se někam pohli ohledně toho zříceného letadla." změnila jsem téma. Timova ruka mi vůbec nevadila, založila jsem ruce pod prsa a pohodlně jsem se opřela.
"Našli jsme ty černé skříňky."
Konečně nějaká dobrá zpráva během dnešního dne. Aby ne bylo už... osm večer. "Vážně? Tak to gratuluji! A kde?"
Tim mi věnoval pobavený pohled. "No... trochu jsem přemýšlel nad tím, co jsi mi říkala a..."
"Počkej - snad nemyslíš to o těch pytlácích?"
Tim se prořekl pohledem.
"Oni to vážně odtáhli? No to je hyenismus."
"A ty máš pochvalu za důvtip, detektive."
"Četla jsem o tom v nějakým článku. Přiznám se, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím jako nad reálnou možností."
"No, tentokrát se to ukázalo jako poslední a správná možnost. Někdy musíš přemýšlet i nad těmi nereálnými."
Pobaveně jsem ho dloubla do žeber. "Nech si ty zkušený řeči, Time. Ukončíme rozhovor na téma práce."
"No konečně, už jsem skoro nedoufal." oddychl si a vyprázdnil sklenici s pivem.
DJ pustil do éteru příjemnou melodii. Zdálky se k nám blížil číšník. Tim na něj zamával a objednal další rundu. Ještě jsem neměla dopito, takže jsem vzala svou půlku skleničky střiku a přiložila si ji k ústům, abych nebyla pozadu.
"Jestli si dáš ještě jedno pivo a pojedeš takhle domů, riskuješ průšvih. Pokutu nebo smrt." ucedila jsem jako by nic.
"No, co se dá dělat. Asi budu muset přespat někde tady."
"Skvělý nápad," rozzářila jsem se, podívala jsem se do jeho obličeje plného nadějí a odmlčela se. "Kousek odsud je most. Prý pod ním v noci bývá docela teplo a útulno."
Zřejmě čekal nějaký vtípek, ale tohle byl větší kalibr, než na jaký byl připraven. Dočkala jsem se sice pobaveného, ale zároveň dost překvapené a možná trochu zklamané mimické reakce.
"Nebo taky je tu spousta hotelů." pokračovala jsem a tvářila se naprosto vážně.
Číšník byl v mžiku zpátky s objednávkou a já mu podala prázdnou sklenku. Jakmile se otočil k odchodu, vyprskla jsem smíchy. Tim se ke mně za chvíli přidal.

Oliverovi netrvalo dlouho najít žlutou motorku. Ztratila se mu z dohledu o dvě ulice před tím, takže si dokázal domyslet, kam asi mířila. Zahlédl ji stát zaparkovanou před klubem Space, takže mu bylo jasné, že řidič i s druhou pasažérkou nejspíš budou uvnitř.
Vůbec nebyl spokojený s vývojem dnešního večera. Naplánoval si ho jinak a neměl rád, když něco nešlo podle jeho plánu. V životě i v zaměstnání byl zvyklý mít hlavní slovo a manipulovat lidmi, aby se rozhodli právě pro produkty obchodních firem, které zastupoval, byla jeho obživa. Patřil mezi ty, kteří si mysleli, že stejnou taktikou mohou jednat i s lidmi, které potkají mimo práci.
Myslel si, že když na Jeanette počká před policejní stanicí v jiném autě, bude mít v rukávu eso, moment překvapení, protože si byl jistý, že když neviděla před policejní budovou žluté audi, trochu se uklidnila. Nejspíš si myslela, že když vyšla z práce s hodinovým zpožděním, Oliver už bude dávno pryč. Anebo ho vůbec nebrala vážně. Už chtěl nastartovat a odvézt ji na večeři služebním autem, jenže ona ho převezla, když dala přednost obyčejné žluté, nevkusné motorce před jeho vyvoněným, služebním cadillacem. Nedalo mu to a když motorka vyjela od policejní stanice, vydal se pomalu za ní. Chtěl vědět, kam oba zamíří. Kdo vůbec byl ten chlap, kterému dala přednost? Vyšel ze stejné budovy, takže bylo jasné, že i on je policista. Ale byl to její kolega? Nebo přítel? Nebo ji prostě jen vezl domů, protože její auto bylo v servisu, a ona prostě byla odhodlaná, že k Oliverovi dnes večer nenastoupí? Osobně byl přesvědčen, že to musí být poslední možnost. Přece by v takovém týpkovi s helmou v ruce v džínsové bundě nemohla dát přednost...
Jenže teď stál před klubem, jedna minuta předcházela druhou, už byla skoro tma a oba dva se zřejmě uvnitř velmi dobře bavili.

Pozvedla jsem výstražně ukazováček Timovi před obličejem, aby pochopil důraz slov, která jsem se mu chystala říct. "Nenene. Tak zase to nepřekrucuj. Já jsem odnikud neutekla. Jenom jsem si zamilovala místní život a rozhodla se, že ho tady zkusím."
Měli jsme v sobě už druhé kolo drinků. Zatímco Timmy vypadal pořád stejně, jako když jsme spolu přišli (ačkoliv se na oko zdál úplně střízlivý, na motorku ho už dnes stejně nepustím), já jsem pomalu začínala cítit, jak alkohol začíná uvolňovat hormony štěstí, které opájely můj mozek pocitem, že se mám cítit uvolněná a bez starostí.
"Jak je teda možný začít studovat v Praze a skončit na kriminálním oddělení na Floridě, asi tak čtyři tisíce kilometrů od domova?" nechápal Speedle.
"No vlastně mi dost pomohlo, jak jsem tu tenkrát s vámi strávila dva týdny. Když jsem tu byla, nadchlo mě to a líbilo se mi to. Myslela jsem si, že to ze mě opadne jakmile se vrátím domů, ale nemohla jsem dostat policejní práci z hlavy. Takže jsem začala studovat policejní školu. Už to chápeš?"
Speedle se chvíli ironicky tvářil, jako že přemýšlí, ale nakonec se na mě podíval a odvětil krátce a jasně: "Ne."
"Vlastně to byla docela náhoda. Začala jsem psát dizertačku o porovnání kriminalistických technik v Americe a Evropě. Ve druhém ročníku jsem díky tomu dostala šanci na rok studovat tady. Po roce se mě zeptali, jestli chci jít zpátky, nebo to dodělat tady. Že by to bylo možné, kdybych zvládla nějaké srovnávací zkoušky a ještě jsem musela dělat zkoušku z angličtiny. Bylo to hodně práce, škola mi po roce přestala platit ubytování a na miamské univerzitě neměli dost míst pro všechny studenty. Takže mi bylo jasný, že jestli tu zůstanu, budu si muset najít bydlení a práci, abych to zvládla a přitom ještě dělat školu."
"To tě tu nechali jen tak?" stále nechápal Timmy.
"Zase zařídili, abych tu mohla zůstat a nemusela jsem si vyřizovat žádné papíry ohledně občanství. Za to zůstanu vděčná. Postarat se o sebe už holt byla moje starost. Ale odměnou za to je mi každý den, který tady můžu trávit. Je tu krásně, teplo, prší tu dvakrát do roka, kdykoliv si můžu jít zaplavat do moře a navíc dělám práci, kterou jsem si přála."
"A to jsi to tehdy zvládla všechno najednou? Ježíš. Pořád nechápu, jak to že jsem mohl nevědět, že tu jsi."
Zakroutila jsem hlavou. "Nebylo to zas tak těžké. Rok jsem to tu zvládla a pak se ke mně přidal brácha, takže na nájem a starosti jsme najednou byli dva. Já jsem si přivydělávala v obchodě jako pokladní a brácha nejdříve tahal nějaké náklady v přístavu. Sice mu to dalo zabrat, ale nasbíral nějaký zkušenosti a naučil se pořádně anglicky."
Speedle nevěřícně kroutil hlavou. "A jak se ti podařilo dostat k nám na oddělení?"
Pokrčila jsem rameny. "Horatio..."
V tomhle jsem pravda měla obrovské štěstí. Občas to bylo vážně těžké a kolikrát jsem měla chuť zařvat, že se na všechno chci vykašlat a odfrčet zpátky, ale Horatio byl vždycky ten, kdo mi pomohl zachovat chladnou hlavu a držet se nad vodou. A zřejmě moje bojovná stránka ho přesvědčila, že bych si tohle místo zasloužila. I tak to od něj bylo víc než šlechetné.
"A zbytek rodiny je v Evropě?"
Přikývla jsem a vyprázdnila třetí skleničku. Bylo skoro půl desáté. Tušila jsem, že jestli si dám ještě jednu, buď mě zdolá únava, nebo chtíč. Každopádně se určitě svalím na sedačku. V jednom případě sama, ve druhém na Tima, ale v obou případech to bude strašně trapné.
"Jo, máma se sice chvíli sbírala z toho, že jsme oba tady, ale na druhou stranu - nedezertovala jsem a Čechy jsou stále můj domov. Sem jsem jen přijela využít příležitost, kterou mi život dal."
Speedle se na mě díval, jako by se snažil vstřebat všechny informace. Opřel se o stůl a jeho sklenice už také zela prázdnotou.
"Dáme si ještě?"
"Tak ale poslední, jo?" odpověděla jsem.
Timmy zamával na číšníka a on nám úsměvem odpověděl, že bere na vědomí stejnou objednávku, jako už třikrát předtím.
"No a co ty? Jak ses tu těch pět let měl?"
"Já? Vyšetřil jsem pár případů, pár jsem jich odložil, protože jsem neměl dostatek důkazů..."
"... zachránil několik dalších novinářek, propařil pár nocí s Delkem..." dodala jsem provokativně.
"... a vyčistil si pistoli." ukončil to Timmy. Rozesmáli jsme se, dnes už poněkolikáté.
Konečně jsem se cítila zase klidně a uvolněně. Po boku Tima Speedla se mi to stávalo často a já jsem zjišťovala, že čím víc mu toho o sobě povím, tím jako by se vzdálenost mezi námi zkracovala.
Číšník před nás postavil čtvrtý drink a já už jsem přestala přemýšlet nad počtem drinků, nad nevyřešenými případy a dokonce jsem si usmyslela, že Tima dneska v hotelu ani pod mostem spát nenechám.

Bylo chvíli po půl desáté. Oliver se rozhodl svou sledovací akci vzdát. Zábava uvnitř byla zřejmě v plném proudu, takže se smířil s tím, že dnes už nezjistí, kam ti dva zamíří, až vyjdou z baru. Navíc ho ráno čekaly další pracovní povinnosti a on nechtěl opět dojet na to, že podcení kvalitu spánku a bude nesoustředěný, takže cestou způsobí další průšvih. Navíc, služební auto by se mu skutečně prodražilo.
Poraženě otočil klíčkem v zapalování a tiše vyjel z ulice.
Pro tentokrát.

Tim seděl na svém místě a přemýšlel. Jeanette odešla na záchod, takže mu dala chvíli prostor přemýšlet a přitom se na ni tolik nesoustředit. Připadal si stále překvapený z toho, co mu o svém životě řekla. Věděl, že už tu je nějakou dobu a byl si vědom toho, že to pro ni přeci jen nebylo nijak zvlášť jednoduché. Ale takhle do detailu o tom vlastně nikdy nepřemýšlel. Dělat školu v jiném, než rodném jazyce, pracovat, najít si byt... A chvíli na to byla úplně sama. Vlastně bojovala docela dost proto, aby tuhle práci tady mohla dělat a proto se jí ani nemohl divit, jak se snažila rvát za svůj první případ. Čekala od své práce stejnou odměnu, jaké úsilí vložila do toho, aby ji v budoucnu mohla dělat. Časem se naučí, jak to chodí, stejně tak jako každý. Když zaučoval Erica, i jemu musel vysvětlovat, že to někdy prostě úplně nevyjde, i když člověk potí krev a kůži, aby ze sebe dostal maximum. První případy bývají nejhorší.
Když mu poodhalila kousek ze své minulosti, jako by se k němu o krůček přiblížila a nebyla už tak vzdálená a tajemná. Teď byla řada na něm. Zatím se jen usmíval a choval hezky, ale sám vnímal, že jen narážky a pošťuchování už mu nestačí. Tentokrát už byl čas k tomu udělat nějaký skutek. Koneckonců, když to udělal naposledy, a vzal Croftové z ruky telefon, aby ji mohl vzít na oběd a donutil přestat chvíli myslet na práci, nakonec mu přeci jen byla vděčná. A dnes, když ji pozval ven, taky se tvářila potěšeně a večer se vyvíjel dobře. Nastal čas na další krok.

  

Jeanette se blížila zpět ke stolu. Tim se postavil a obešel stůl.
"Tak půjdeme?" zeptala se rozzářeně.
"Jo, pojď."
Croftová se natáhla po své helmě, ale Tim ji chytil za ruku a otočil ji zpět. "To nepotřebuješ."
"Počkej, přece to tady nenecháme..."
"Ještě nejdeme domů. Jen pojď."
Jeanette se zastavila po druhém kroku. Uvědomila si, že se nacházejí v deset večer na místě, kde polovina obyvatelstva klubu tancovala. A Timmy nemířil k východu. "Moment nechceš jít snad..."
"Ale jo, pojď," nenechal se odradit Speedle a opět ji jemně vzal za ruku.
"Ty chceš jít vážně tancovat?" povytáhla obočí. Na to jsem asi ještě málo opilá, jako by jí četl z obličeje. Tvářila se ohromeně a překvapeně. Speedle si ji na okamžik představil v oděvu, který na sobě měla, když spolu tancovali naposledy a musel se pousmát. Jenže tehdy tancoval Jake Cullen s tanečnicí Jeannie, protože se snažili dostat k důkazům. Tentokrát chtěl, aby to bylo opravdové a upřímné.
Nenechal se odradit jejím nevěřícným pohledem a udělal pár kroků směrem k tanečnímu prostoru. Jeanette ho omámeně následovala. Ale už neprotestovala.
Zastavil se pár metrů od jejich stolu, aby měli věci stále na dohled. Jeanette stále nevěřícně třeštila oči, ale nedůvěřivý výraz jako by se z jejího obličeje už zcela vytratil. Cítil, že je trochu rozklepaná, ať už z nervozity nebo z drinků. Vzal ji pravou rukou okolo pasu a Jeanette mu položila levou ruku na rameno. Pravou ruku jí stiskl v levé dlani. Oba se začali pohybovat, jako by k sobě byli srostlí.
Jeanette se chvíli dívala Timovi do očí, jako by stále nemohla uvěřit, co se právě děje. Po několika vteřinách cítil, že nabrala trochu sebedůvěry a rameno v džínsové bundě mu přestala svírat tak křečovitě. Položila mu ruku okolo krku a snažila se vnímat pomalou hudbu, která hrála. Přivřela oči a usmívala se.
Bylo to pro něj zvláštní.  Občas se mu stalo, že si s nějakou dívkou vyrazil, ale většinou to skončilo příjemným večerem a to, jestli budou mít tahle setkání nějaká pokračování, nechával víceméně na osudu. Většinou po prvotním nadšení přišel na to, že si s nimi nemá co říct. Anebo ony nevydržely jeho pracovní vytížení. Považoval to jako občasné příjemné povyražení, ale nic moc vážného.
S Jeanette to bylo jiné. Chtěl si dát záležet, aby tentokrát nic nepokazil, protože si s ní povídal už dlouho a bylo mu s ní dobře. Ona se mu navíc svěřovala a on byl rád, že mu věří a že se jejich vztah pomalu vyvíjel takovým směrem.
Jeanette byla horkokrevná, ale zároveň citlivá a plná jakéhosi náboje, který ho neuvěřitelně přitahoval. Její průbojnost cítil už tenkrát, když se s ní během těch krátkých čtrnácti dní seznámil. Od té doby, vždy když se snažil s někým sejít, vzpomněl si na rozdivočelou Jeanette Croftovou, která se úporně snažila policistům pomoci, nechala se vláčet po pitvách a výsleších, jen proto, že bezmezně věřila, že jejich reputaci dokáže napravit. A potom při svém prvním případu, kdy se na vlastní pěst vydala na tajné vyšetřování do klubu Palermo, aby sehnala důkazy kvůli nespravedlnosti, která potkala Enriquea Cabalu navzdory policejní ochraně toho, kdo mu vzal život. Stála by si za svým, i kdyby měla být sama proti světu. Jistě, pořád se toho měla co učit, pořád ještě nedokázala přesně určit důsledky svých činů, což ji dostávalo mnohdy do nepříjemných situací a častokrát ještě šlapala vedle, ale zároveň byla velmi inteligentní a uměla dobře působit na lidi. A to bylo pro člověka na její pozici bezesporu velké plus. Ať to byli podezřelí nebo svědci, vždy se s každým snažila jednat fér a snažila se si lidi otevřít, aby jim mohla co nejvíce pomoci. Zároveň se ale stůj co stůj snažila být v patách každému, kdo si zasloužil potrestat. Tim se občas trochu bál, že ji ta její cílevědomost a paličatost jednou dožene, ale o to víc si přál být jí oporou a snažit se jí pomoci.
Teď byla o pár let starší, dospělejší a možná o něco zkušenější, než před těmi pěti lety, ale byla pořád stejně divoká a vždy když ji potkal, vyzařovalo z ní něco pozitivního a živého, o čem byl přesvědčen, že by do jeho rutinního života mohlo přinést něco příjemného a nového. Ze začátku si na ni sice trochu zvykal, ale nakonec si uvědomil, že je po té době rád, že ji vidí. A když spolu zašli na skleničku po skončení minulého vyšetřování, a když se potom potkali na hřbitově u náhrobku Jill Abottové, potají doufal, že se s ní mimo práci nevidí naposledy. I když jí to vlastně nahlas nikdy neřekl. Nic z toho. A tak se jí teď těmito nepatrnými gesty snažil dokázat, že mu na ní záleží. A cítil se klidně a dobře.

Když se skladba chýlila ke konci, už dávno jsem Tima objímala a byla jsem na jeho džínsové bundě takřka přitisknutá. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a on měl obě ruce na mém pase. Připadala jsem si tak strašně klidně, bezpečně a spokojeně. Měla jsem zavřené oči a vnímala pomalou melodii. Možná mi odvahu dodalo těch pár skleniček nebo Timovo odvážné gesto. Ale když jsem hlavu znovu zvedla, protože skladba už úplně dohrála, takže jsme se pomalu zastavili, věnovala jsem mu krátký pohled, pak jsem zavřela oči a ve vteřině jsem přitiskla svá ústa k těm jeho.
Pár vteřin mi polibek nejistě oplácel, ale po chvíli jsme se tomu na několik dalších krásných vteřin poddali. Ostatní okolo nás pokračovali v tancování na další skladbu a co se děje s námi jim bylo úplně jedno. A já jsem byla strašně moc šťastná, že jsme to tenkrát nemuseli hrát.

Cesta domů byla krátká. Nebydlela jsem daleko, a i Timmy seznal, že jet domů v tuto hodinu a v tomto stavu na motorce je velmi riskantní nápad. Popadli jsme helmy a vydali se směrem k mému bytu, který byl jen několik bloků odtud, takže nám cesta nezabrala víc, než dvacet minut. Blížila se jedenáctá, když jsme dorazili, a drinky a únava nás pomalu začaly dohánět. Když jsem o dvacet minut později vylezla z koupelny v noční košili, Timmy skoro usínal v mém obývákovém křesle. Rory se mu spokojeně stočila v klíně a toužebně předla. Slastně kroutila ocáskem a Timova dlaň jemně přejížděla po jejích holých zádech.
Potvora jedna. Okamžitě by mě vyměnila za milejšího páníčka, sotva pár minut po tom, co jsem si přivedla domů návštěvu. Nevděčnice.
Jemně jsem ji vymanila z Timova sevření a přitiskla jsem si ji k sobě. "Ale notak, Rory. Musíme nechat návštěvu se taky trochu zkulturnit a odpočinout. Nemůže nás přece zvládnout obě."
Kočka se v mém náručí protáhla a dloubla mě do nosu, jako by jí bylo úplně jedno, co jí říkám, a že ji chovám.
"Rory?" protáhl unaveně Speed. "Jak tě to jméno napadlo?"
Pokrčila jsem rameny. "Vlastně je to podle jednoho mého... oblíbence."
"Ty jsi jí dala chlapský jméno?"
"Nezní zas tolik chlapsky. A ona je už na to zvyklá."
Speed se zasmál. "To bude určitě nějaký hezoun, když se podle něj jmenuje tvoje kočka."
Vyplázla jsem na Tima jazyk. "Připravila jsem ti tam ručník. Odpočiň si."
Když Speedle zmizel v koupelně, rozestlala jsem postel. Můj byt patřil k těm menším, ale útulným měla jsem v jedné velké místnosti všechno. Kuchyňský kout odděloval úzký bar s dvěma barovými židlemi, v obýváku byla postel a podél jedné stěny sedačka s malou televizí. V jednom koutě bylo Roryino království, kde měla záchod, hračky a krmení. Nevypadalo to tady zrovna jako po návštěvě úklidové čety, ale snažila jsem se tu nějak systematicky udržovat pořádek, pravidelně čistit Roryin koutek, nenechávala jsem ve dřezu špinavé nádobí a koupelnu jsem se taky snažila udržet relativně čistou, takže jsem se ani nebála sem někoho přivést. Pravda, kromě občasných Henryho návštěv tu za mnou už dlouho nikdo nebyl.
Lehla jsem si do postele a Rory se mi u břicha stočila do klubíčka, jak to měla ve zvyku. Její drobné, horké tělíčko mě příjemně hřálo a to mi vždy dodávalo pocit klidu a domova. Zatímco za dveřmi koupelny se ozývaly domácké zvuky puštěné sprchy, přemítala jsem o tom, co se vlastně dneska stalo. Ještě chvíli před koncem pracovní doby jsem si myslela, že půjdu domů a budu přemýšlet nad všemi legálními i nelegálními způsoby, jak dokázat, že O'Shey je vinen. Stačil jeden milý telefonát a jedna veselá projížďka a celý večer se obrátil k lepšímu. Po tom, co jsem Timovi svěřila kus ze své minulosti, jsem cítila úlevu a měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem ho k sobě pustila zase o krůček blíž. Pozitivní myšlenky mi občas zastínily jen úvahy o tom, co se asi děje s mým milovaným fordem v servisu a jak dlouho bude tajemný pan Oliver Whiters tak neodbytný jako dnes odpoledne v práci.
Ponořená v jezeře myšlenek jsem ležela napůl přikrytá a napůl v dřímotě, když světla zhasla a někdo se ke mně zezadu přikradl.
Už dlouho jsem necítila teplo mužského těla po svém boku, a už jsem skoro zapomněla, jak vzrušující je to pocit.
Timova jemná ruka mi odhrnula vlasy z obličeje a jeho horké rty se přisály k mé šíji. Slastně jsem vydechla.
O další příjemnou hodinu později jsme se oba odevzdali do sladké náruče snění. Rory pochopila, že dnes místo v posteli zaujal někdo jiný, takže to po několika chvilkách vzdala a odporoučela se do svého pelíšku v rohu.