Kapitola 7: Neprůkazné důkazy

"U soudu jde o to, kdo vykreslí dojemnější a důvěryhodnější příběh a proto ten náš musí být vždy podložený pevnými důkazy." 

- Poručík Horatio Caine, vedoucí kriminalistické laboratoře v Miami-Dade

Z hlavy se mi skoro podařilo vyhnat protivného Olivera i ranní nehodu s autem. Když jsem procházela okolo recepce směrem zpět na své pracovní místo, Prue mi věnovala jenom jeden přátelský pohled, který mi měl dávat najevo, že rozhovor, kterého byla svědkem, zůstane jen mezi námi.
Moje myšlenky směřovaly spíše k tomu, co bylo aktuálně předmětem vyšetřování. Spisy pokladních z hlavní pobočky JP Morgan Chase jsem měla v počítači již připravené a ony jen čekaly na to, až se do nich zvědavě pustím s otevřeným zápisníkem.
"Ptala se po tobě Adell, prý se ti nemohla dovolat," vrátil mě zpět do reality Johnův pevný hlas.
Jak by se mi asi tak mohla dovolat? Telefon jsem zodpovědně nechala ležet na stole...
"Aha no a o co jde?"
Hagen pokrčil rameny. "To nevím. Řekl jsem jí, že jsi v laboratoři kvůli nějakému důkazu ohledně té banky. Prý se za ní máš stavit, jakmile se vrátíš."
Věnovala jsem Johnovi vděčný pohled, že jako správný parťák můj zapomenutý mobil byl schopný nějak rozumně zamluvit.
Kancelář šéfové se nacházela v uličce několik metrů od komisařství, kde pracovalo několik detektivů, mezi nimi i já s Johnem.
Váhavě jsem zaklepala na dveře. Zevnitř se ozvalo sebevědomé: "Vstupte."
Adell seděla u stolu, tmavé vlasy upravené jako vždy, a v béžovém kostýmku jí to velmi slušelo.
Můj nedávný první dojem z ní byl takový, že to je dle mého názoru přísná žena, která musí mít poslední slovo. Ale pravda byla taková, že mi nechávala i jako nováčkovi poměrně volnou ruku. Věděla, že o všem, co dělám, měli přehled Horatio a John, což byli zkušení policisté, a tak jsem měla pocit, že skrze to, co se dozvídala od nich, mi věřila.
Musím říct, že tento přístup byl daleko víc motivující, než kdyby mi každou chvíli volala s tím, abych oznámila, jak jsme postoupili a co máme v plánu dělat dál. Jako to dělali jiní. A tak jsem dnes do její kanceláře vcházela sice pořád s respektem, ale už jsem byla o dost méně nervóznější, než když jsem sem přišla poprvé.
"Dobré odpoledne, Adell."
Poručík Sevillová se postavila, aby mi mohla podat ruku a věnovala mi povzbudivý pohled. Rukou mi pokynula, abych se posadila.
"Zdravím, Jeanette. Jak to vypadá s tvým případem?"
"'Dnes máme za sebou výslech zaměstnanců, kteří mají na starost bezpečnost banky. Ale ti rozhodně na krádeži podíl neměli. S jedním z laborantů jsem do banky zajela a odebrali jsme vzorek, který se nyní nachází v laboratoři. Je jednoznačné, že kabely od kamer přerušil někdo ze zaměstnanců. Nyní čekáme na předvolání k výslechu pro všechny pokladní, protože hned po bezpečnostních pracovnících měly přístup k hotovosti, která se nachází v bance."
Adellin pohled byl plný uznání. "No výborně. Dobrá práce. A jak to jde s detektivem Hagenem?"
"Je mi velkou pracovní oporou." odpověděla jsem prostě. Byla to vlastně nakonec pravda. Nebyl důvod lhát. "Omlouvám se, že jsem nebyla přístupná na telefonu, když jsem byla v laboratoři. Prý jsi mě sháněla."
Adell přikývla. Na stole se nacházel dokument, který nyní vzala do rukou.
"Dostala jsem od návladního zprávu. Myslím, že bys o tom měla vědět."
Něco mi říkalo, že tohle není dobré. "Jakou zprávu?"
"Jedná se o případ Cabala - Abottová," začala pomalu. "Nepřijmou naši obžalobu proti Hicksovi a O'Sheyovi."
Nevěřícně jsem otevřela ústa. Natáhla jsem se po dokumentu, který mi podávala. "Ale... Proč?"
V Sevillině tváři se zračila lítost, bezmoc a pochopení s mladou kolegyní, která stále byla plná naivity a přesvědčení, že každý zločin bude po zásluze potrestán.
"Odůvodnění je ve vyjádření, Jeanette. Mrzí mě to."
Nevěřícně jsem otevřela desky. Ve vyjádření z hodnocení obžaloby jasně stálo, že důkazy jsou neprůkazné, dvojsečné a způsob jejich získání je velmi pochybný.
Když pominu sáhodlouhé okecávání ve zprávě, jednoduše z toho vyplynulo, že fotografie, které jsme našli v počítači Jill Abottové, byly pořízeny za neznámých okolností. Mohly dokazovat kriminální činnost stejně jako to, že se muži setkali náhodou. Fotografie, na které byli Hicks a Margaret přece jasně nedokazovala, že by došlo k fyzickému násilí. Margaret se tváří jen naštvaně a k podlitině pod okem mohla přijít už dříve a úplně mimo pracovní prostředí. Na fotografii, kde Roger drží pevně za ruku Paulu není jasně dokázáno, že by mezi nimi došlo k potyčce.
Dokumenty, které nesly grafologickou shodu s podpisy Briana O'Sheye, bývalého šéfa místního okrsku, který byl z neznámých důvodů přeložen na severní okrsek Miami, nedokazovaly, že by se O'Shey přímo účastnil nelegální aktivity, která se měla odehrávat v klubu Palermo.
Šetření proběhlo příliš rychle a nebylo důsledné. Na základě předložených důkazů není možné zahájit soudní proces.
Jediné důkazy, které návladní vzal v potaz, byly nalezeny na primárním místě činu, kde byl zavražděn Enrique - nůž s jasnými otisky prstů a cár uříznuté košile. Stejně tak bylo proti Rogerovi jeho vlastní doznání.
Enriqueův vrah možná měl jít do vězení. Ale co Jillina práce? Co její poslední přání, aby spravedlnost konečně došla ke svému cíli?
Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Musela jsem si to celé přečíst několikrát, abych tomu uvěřila.
"Steven Hicks má být zproštěn? A O'Shey nic neudělal?" prskala jsem nevěřícně. "A co to obvinění za kuplířství? Ty holky nám byly vděčné, že jsme ten klub zavřeli!"
Adell zakroutila hlavou. "Všechno popřely. Ani jedna z nich nevypovídala, že by se k nim chovali špatně."
"Ale vždyť měly na tělech modřiny! Musel jim někdo vyhrožovat!"
"To se bohužel nedozvíme, Jeanette." odpověděla Adell. "Mrzí mě to, ale proti tomuhle rozhodnutí nic nenadělám."
"Co by se proti tomu dalo dělat?" zeptala jsem se skoro zoufale. Krev se ve mně vařila. Dlouhá, náročná a složitá práce má a mých kolegů jako by se rozplynula, jako by se nikdy nestala. Byla nedostačující. Důkazy neprůkazné. Dvojsečné.
"Jedinou možností je podat odvolání a vyvrátit pochybnosti, která státní zástupce přednesl. Jinak nám případ vrátí a my ho budeme moci zazdít."
Nevěřícně jsem kroutila hlavou. "Tak budu muset najít způsob, jak to dokázat."
"Moc bych si přála, aby se to povedlo."
Měla jsem pocit, jako by říkala: To se ti stejně nemůže podařit.
"Máme týden na to, abychom podali odvolání. Jinak soudce případ smete ze stolu a žalobu zamítne jako nedůvodnou."
Můj mozek jel na plné  obrátky a hlava horoucně přemýšlela nad tím, jak si s touhle situací poradit.
Zvedla jsem se a měla se k odchodu. "Děkuju... já... zkusím udělat, co se dá." oznámila jsem šéfové a sklesle jsem opustila její kancelář. Mám týden na to, abych dokázala, že Jillina smrt nebyla zbytečná.

Simulační kabina byla malá, tmavá místnost, ve které bylo možné rekonstruovat různé situace. Momentálně se ve vakuové kabině nacházely dveře letadla, které se pro tentokrát staly velmi důležitým předmětem doličným.
Horatio i Megan, oba oblečení do laboratorních plášťů, se rozhodli využít této techniky, aby zjistili, jak moc je průkazné tvrzení Sommera Scotta, když říkal, že Cristina si sama otevřela dveře a z letadla vyskočila.
Horatio stiskl několik tlačítek na ovládacím panelu. Vakuová kabina se okamžitě začala naplňovat chemikáliemi a na ploše dveří odhalovala několik barevných otisků dlaní a prstů.
"Dobře, přehrajem si otisky." řekl Horatio, když mašinka dokončila svou práci a oba přehledně a jasně viděli všechny otisky dlaní, které na dveřích byly. Na první pohled bylo jisté, že jich je podezřele moc.
"Zelené jsou Cristiny, červené Sommerovy." pokračoval Horatio. "Její jsou přes celé dveře."
"Tvrdil, že se jí v tom snažil zabránit." zapřemýšlela Megan.
"To tvrdil on." doplnil ji Caine.
Megan se zamračila a očima si přeměřovala počet i polohu všech otisků. "Pojďme si projít jeho verzi. Cristina se chystá skočit. Vstává z křesla a jde ke dveřím. Ale Sommer jde za ní a chce ji zastavit." Donnerová vykročila ke dveřím a přemýšlela o tom, který otisk se na dveřích mohl ocitnout jako první. "Perou se." Seznala a položila svou vlastní dlaň na zelený otisk.
"Ale proč tedy otiskl ruku tak vysoko?" pokračoval Horatio a položil dlaň na otisk přímo nad Meganinou pravou rukou. Dostal se jí tak těsně za záda a proto nemusel mluvit nijak moc nahlas. Cítil, že Megan je trochu rozklepaná. Asi dlouho necítila, že by jí nějaký muž byl takhle blízko. Manžel už tu bohužel nebyl už dlouhou dobu.
"Možná měla druhou ruku tady." konstatovala Megan a položila druhou ruku na další zelený otisk.
"Dobře, ale on má otisky tady dole na rukojeti."
"Třeba tam dal ruku, aby se zachytil."
"Dobře," přikývl Horatio. Sám se pokusil vžít do situace. Kdyby se snažil zabránit mladé ženě, aby otevřela dveře od letícího letadla, jak by se zachoval on? Jak by se zachoval každý chlap, který by jí chtěl pomoct? "Proč ji ale nepopadne oběma rukama a neodtáhne ji ode dveří?"
Rukama jemně vzal kolegyni okolo pasu a udělal dva kroky zpět. Megan se pustila dveří a nechala se odtáhnout. Horatio cítil, jak zrychleně dýchá, i když se to vůbec nesnažila dát najevo.
"Ona se možná snaží otevřít dveře. A on se ji snaží zastavit."  odpověděla Megan a udělala krok zpět ke dveřím.
"Nebo to bylo úplně naopak."
Megan i Horatio si museli připustit jednu věc. "Je to neprůkazné. Způsobů, jak se to mohlo stát, je moc." povzdechla si Donnerová. Pořád nemohli dokázat, jaký typ zločinu vlastně vyšetřují. Zda to byla vražda nebo sebevražda. Nebo nehoda?
V Horatiově tváři se zračil výraz hlubokého zamyšlení. Znala tenhle jeho obličej. V duchu jako by se ocitl přímo na místě činu a snažil se ze všech teorií vybrat přesně tu, která se musela odehrát.
"Leda..." spustí po chvíli. Vzal Megan jemně za obě ruce a otočil ji obličejem k sobě, tak aby stála zády ke dveřím. "Ledaže... Sommer tvrdil, že Cristina vypadla z letadla hned, jak se ty dveře otevřely." Meganiny ruce položil přímo na místa, kde se nacházely dva zelené otisky. Na rozdíl od ostatních tyhle byly ale otočené směrem dolů, palce ukazovaly k zemi, ovšem na ostatních otiscích bylo jasné, že ten, kdo je tam udělal, byl ke dveřím otočený čelem.
"Ona se držela." konstatoval Horatio. Nyní všechno pasovalo. Otisky i postoj, který nyní znázorňovala Megan, byl to poslední, co zažila Cristina před tím, než vypadla z letadla.
"Jo." odpověděla souhlasně Megan. V očích měla skoro výraz vyděšení a strachu, jak se snažila představit si, co musela nebohá žena zažívat, když stála zády k otevřeným dveřím a její křečovité držení se okrajů se rozhodně nedalo popsat jako výraz toho, že by se snažila dobrovolně vyskočit a vzít si život. Snažila se zachránit.
"Ona se držela."

Tim Speedle a Eric Delko se nacházeli jen několik kilometrů od místa havárie. Na pláni se nacházela proděravělá chatrč, zřejmě útočiště místních pytláků. Už z dálky bylo oběma kriminalistům jasné, že tato budova má sloužit na uskladnění neregistrovaných zbraní a munice, a několik polorozpadlých voliér okolo ní bylo jasným náznakem toho, že se zde přechovávají nelegálně ulovená zvířata.
Když policejní džíp zastavil před budovou, oba její obyvatelé zvědavě vykoukli a neochotně vyšli ven. Vědomí, že se jedná o policejní vůz, jim moc dobře nedělalo.
Zatímco Eric se šel obhlédnout sklad i okolní boxy se zvířaty, Speedle došel k tomu z mužů, který k němu stál blíž, a podal mu jakýsi dokument. V obou poznal dva podezřelé muže, kteří byli spatřeni první den na místě havárie. Kteří zavolali 911, když viděli, jak padá z nebe letadlo.
Muž se na papír zamračeně podíval a chvíli do něj civěl. Posléze stejně zvedl zmatené oči a rozlítil se. "Co to sakra je?"
"Povolení k domovní prohlídce." odpověděl Tim tónem, jako by se podivoval, že muž před ním vidí takový dokument poprvé v životě.
"Kvůli čemu?"
"Kvůli věcem odcizeným z místa té havárie."
V obličeji podezřelého muže se objevila vina. Jeho kolega stál několik metrů za ním a nic neříkal. V této situaci to neměl být ten odvážnější z dvojice. Oba věděli moc dobře, že jejich koníček je zakázaný a mohl by je dostat do velkých problémů a tušili, že každým slovem by si mohli tak akorát přitížit.
Tomu, který držel v ruce dokument dlouhé vlasy poletovaly ve větru.
"Co jste si myslel. Že je prodáte?" Timmy se na oba muže chvíli díval, ale ani jeden z nich se neměl k odpovědi. Speedle si neochotně vzal od toho, co stál naproti němu, zpět své povolení k domovní prohlídce. Složil ho a zastrčil do kapsy. Pak se otočil k Ericovi. "Hej, už máš signál lokátoru?"
Delko stál u velké kádě a se zájmem se k ní skláněl. "Jo, mám." zavolal na Speedla. Ten ještě věnoval oběma pytlákům pohrdavý pohled, než se od nich definitivně odvrátil. "Ach bože." dodal, aby jim dal najevo, že jsou pro něj oba beznadějní případi.
Neměl rád, když musel ignorovat něco, co se nemělo dít, ale pytláci a jejich činnost teď momentálně nebyli předmětem vyšetřování. A už tak se vyšetřování velmi vleklo, nebyl čas ani prostor zabývat se nějakým drobným deliktem. Proto to pro tentokrát musel nechat být.
Timmy loudavým krokem došel k Delkovi. Jeho kolega se zvesela díval do obsahu kádě, která se nacházela pod ním.
"Tak proč pro ty skříňky nejdeš?" otázal se Speedle.
"No... Tak jdi ty." odpověděl Delko. Oba se podívali směrem dolů. V bažině provokativně ležely dvě velké, oranžové, hranaté skříňky. Nebyly samy. Okolo se brodila aligátoří mláďata, jako by si hlídala poctivě vydřenou kořist.
Speedle si povzdechl. Nechat si ukousnout ruku bylo teď to poslední, na co měl náladu.
"Jsou to jen mláďata." Tim uklidňoval spíš sám sebe. Neochotně si natáhl na pravou ruku gumovou rukavici.
"Aha, tak na co čekáš?" zvolal stále veselý Delko. "Jdem."
Speedle se nadechl. "Tak na tři. Raz... Dva... Tři!"
Oba se naklonili a během vteřiny se zmocnili dvou důležitých důkazních předmětů. Malí aligátoři se vztekle ohnali, když se v jejich hnízdu objevily dvě lidské ruce a už takhle malí měli pěkně velké a jistě ostré zuby.
Jakmile se skříňky staly majetkem kriminálních techniků, a ocitly se mimo zvířecí rajón, Eric se rozesmál a Speedle si zhluboka oddechl.

"Jeanette, nechápeš to? I kdybys vší silou tohle zástupci vyvrátila, najde si sto dalších důvodů, proč ty chlapy nezavře. Z toho není cesta ven."
Bylo mi to líto, protože jsem do toho zatáhla Hollise, Johna, Horatia, Erica i Tima. Ačkoliv nejspíš všichni věděli, že jdou předem do prohrané akce, stejně byli všichni na chvíli ochotni mi věřit. Možná tím, že jsem tak oddaně věřila tomu, že můžeme něco prokázat a na základě toho se pak bude odvíjet, i oni věřili, že by se to mohlo skutečně povést. A na okamžik zahodili všechny pochyby a všechny zkušenosti, které jim říkaly, že bojovat s tímto druhem zločinu nemá cenu. Že pár obyčejných policistů proti tomu nic nezmůže. Stejně tak jako jsem se měla já naučit, jak to v tomhle chodí.
Ale oni mi věřili, Enriqueovi rodiče mi věřili a Margaret a Paula byly nakonec vděčné, že jsme utli to, co se tam dělo. Ale proč a za jakou cenu?
Jediný, kdo si ponese odpovědnost za své činy, je Roger, vrah Enriquea. Jenom malá ryba, parťák, který chtěl zabavit důkazy proti organizaci a který nestál nikomu za to, aby ho z průseru vysekal. Ale co Oshey a Hicks? Oni oba měli chodit po světě jako by se nic nestalo.
Mrzelo mě to nejen kvůli Jill a Enriqueovi, ale i kvůli kolegům. Riskovali jsme tolik a stejně to bylo k ničemu.
Ale ať byli jakkoliv zkušení, zřejmě já jediná jsem měla skutečně důvěru v to, že by se to mohlo povést a že bychom něco mohli dokázat a poslat někoho tam, kam patří.
Přesto díky mé mladičké, naivní víře byli schopní věřit i ostatní.
"Ale jak proti tomuhle bojovat, Johne? Co s tímhle dělat? K čemu je mi odznak pro takové zločince?"
"Na to samé se mě ptal Rey, Jeanette. A když si on nevzal k srdci to, co jsem mu říkal, vezmi si to aspoň ty. Jsou věci, se kterými prostě sama nic nezmůžeš. Ani my jako tým. To se musíš naučit."
Oči možná plné vzteku, skoro slz, nakonec jsem se ale přece jen nadechla a odvážně jsem Johnovi odpověděla: "Já se nedám. Udělám, co je potřeba. Jestli chtějí víc důkazů, mají je mít."
John mi věnoval lítostivý pohled.
Asi chápal, že mi tohle nikdo nevymluví. Že musím dostat pořádný kopanec do zadku, abych pochopila, že sama proti tomu nic nezmůžu.
Zbytek dne jsme čekali na předvolání k výslechu všech pokladních. Nešlo o primární případ, takže naše požadavky ohledně krádeže hotovosti z banky se dostaly až do druhé linie. Čekala jsem, že ta předvolání dostaneme až druhý den ráno, nebo možná dnes večer, ale to už se nikomu nebude chtít do výslechu. A protože John byl po zbytek dne stejně protivný jako na obědě, věnovala jsem zbytek času třídění složek z předchozího případu, aby soud mohl použít nějaký obstojný důkazní materiál.
Soud? Ach jo. Jaký soud?
Pomalu mi začínalo docházet, že to, kdo ponese za své činy odpovědnost, má na svědomí spousta věcí a aspektů. Spravedlnost je ovšem jedna z těch posledních.
Počítala jsem s tím, že se tuhle krutou realitu časem v policejní práci naučím. Jenom jsem nečekala, že to bude tak brzo. Ty pocity, které jsem zažívala během posledního vyšetřování se ke mně vracely jako zlá noční můra. Bezmoc, vztek a chyby zaviněné mladou nezkušeností.
Tolik jsem si přála, aby to už bylo za mnou.
Ale stejně jsem pokračovala v práci. Pro Enriquea a pro Jill. Protože oni by byli vděční, že to dělám.

Než se podařilo vytáhnout z černých skříněk nějaká data, vyžadovalo to dlouhý a časově náročný proces. Ačkoliv byly stavěné na to, aby odolávaly všem možným nástrahám počasí a prostředí, bylo velmi důležité je nejdříve patřičně očistit a správně nakonfigurovat, aby bylo možné z nich dostat ten nejpřesnější záznam. Tato práce zabrala Timovi s Ericem takřka celý zbytek jejich pracovní doby. Práce to byla náročná a zdlouhavá, ale oba věděli, že když ji odvedou dobře, informace, které se dozvědí, budou k nezaplacení a konečně se dopátrají pravdy o tom, co se na palubě letadla vlastně stalo.
Speedle skončil okolo sedmé večer. Připravil místnost na zítra, aby mohl přijít do práce a rovnou začít analyzovat záznamy, které černé skříňky mohly poskytnout. Byl už na odchodu, když do jeho laboratoře přišel Horatio. V ruce držel nějakou složku a tvářil se jako vždy mírně a klidně.
Speedle právě zhasínal počítač.
"Zdravím," řekl potichu Caine. "Dáváš si přesčas?"
"Chtěl jsem si to tu jen připravit, abych se s tím zítra ráno nemusel zdržovat." odpověděl Tim a podíval se na hodinky. "Páni, to už je tolik?"
"Něco jsem ti přinesl." Horatio vstoupil a podal Timovi složku s dokumenty.
"Co to je? Něco k případu?"
"Něco k tomu předchozímu. Přišlo to dnes odpoledne shora."
Speedle otevřel složku a přečetl si odůvodnění k tomu, proč se zamítá žaloba na Stephena Hickse a Briana O'Sheye. Opřel se o stůl a četl řádky, kterým se jen těžko věřilo.
"Cože, oni nám to vrátili?" tázavě se na Horatia podíval.
"Bohužel, už to tak vypadá."odpověděl Caine.
"No, musím se přiznat, že jsem s tím tak trochu počítal. Je jednodušší zamést věc pod koberec než obvinit šéfa místního okrsku z organizovaného zločinu." Speedle nevěřícně zakroutil hlavou a založil složku do zásuvky mezi spisy.
"Nikomu jsem o tom neříkal, ale myslím, že ty a Jeanette byste o tom měli vědět. Dobrou noc, Time."

Bylo sedm večer, když mě probralo vyzvánění telefonu. Jak jsem se prodírala papíry a snažila se najít nějaké stéblo, kterého by se dalo chytnout, úplně jsem zapomněla na čas.
Jediné pozitivní na tom bylo, že Oliver snad nebude takový blázen, aby na mě před stanicí čekal tak dlouho, takže jsem se už ani tak nebála, že když vyjdu ze dveří budovy, tak ho potkám.
Telefon zvonil celkem odbojně. Otráveně jsem ho vzala do ruky. Volal Timmy.
"Ahoj. Voláš kvůli tomu drátu?"
"Ahoj, Jeanette. Ne, omlouvám se, na to jsem vůbec neměl čas... Volám ohledně toho, co přišlo od soudu. Víš o tom?"
Povzdechla jsem si. "Dneska mi to předala Adell."
"Mně Horatio."
Chvíli bylo ticho. Z Timova hlasu bylo znát, že ačkoliv jako zkušenější kolega s tím byl přeci jen trochu smířenější, i tak byl zklamaný, že tolik práce mělo stejný efekt, jako házení hrášku proti zdi.
"Víš napadlo mě... Asi je toho na tebe dost. Nechtěla bys to probrat? Třeba dnes večer?"
Jeho srdečnost mě dojala. Timmy Speedle strávil dva dny na antibiotikách a s asi tak dohromady deseti hodinami přesčasů během dvou dnů strávenými v miamských močálech. A teď mi tu povídal, že já toho mám moc. Byl citlivý a jeho hlas mě uklidňoval. Působil jako balzám na roztřesený pocit, který jsem zažívala pokaždé, když jsem si vzpomněla na divoký rozhovor s Oliverem Whitersem.
Bezděčně jsem se pousmála, i když o tom nemohl vědět. Zhasla jsem lampičku, která stejně už svítila jako poslední ze všech a zaklapla jsem desky s protokoly z předešlého vyšetřování.
"Děkuju. Vlastně budu moc ráda, Time."
"Dobře. Tak se sejdeme za chvíli dole, jo?"
Jeho slova zahřála u srdce. Zápisník i mobil jsem hodila do kabelky a z věšáku sundala sako.

Před budovou policejní stanice jsem po dlouhé době nasála vlahý, večerní, horký, miamský vzduch. Pocity jsem měla smíšené. Štěstí s každým nádechem vlahého vzduchu, který jsem tady na Floridě tolik milovala, se mísil s hořkostí bezmoci, kterou jsem cítila kvůli Jill. Opřela jsem se o zábradlí před vchodem a zavřela oči. Timmy byl teprve na cestě a mně bylo dopřáno několik krásných vteřin naprosto čistého myšlení.
Probralo mě až zašoupání otevírajících se automatických vchodových dveří. V nich stál Timmy ve své slušivé džínové bundě a tmavých kalhotách. Překvapivě, v podpaží držel svou helmu, ale v druhé ruce držel druhou, trochu menší, černou, elegantní, bezpečnostní helmu.
Navzdory tomu, jaký jistě dnes strávil náročný den, se usmíval. A já jsem mu okouzleně úsměv vrátila. Široký a upřímný.
"Projedem se, ne? Měl jsem ve skříňce náhradní helmu. Vím, jak ráda dbáš na bezpečnost, takže..."
Vzala jsem ji do ruky a musela jsem se rozesmát. "Tak to máš velký bod k dobru, Timmy. Děkuju. Ráda se projedu. Stejně teď nemůžu jet autem."
"Aha, co se stalo? Zase jsi zapomněla natankovat?"
Zakroutila jsem hlavou. "Dlouhý příběh. Nemám náladu ho vyprávět. Možná po jednom... dvou drincích, jo?"
Timmy se vydal směrem k motorce a já ho následovala. Odkódoval značku na policejním automatu a nasadil si helmu. Následovala jsem ho, ale moje hlava lezla do helmy trochu krkolomněji, protože jsem neměla takový cvik.
"No vidíš. Ženský je můžou nosit i na ozdobu." uznal Speedle a nasedl.
Nesměle jsem přehodila nohu přes zadní část sedadla, kde bylo místo vyhrazené pro spolujezdce.
"Nikdy jsem na tom neseděla."
"Vážně?" zeptal se Timmy, když couval z parkoviště.
"No, možná jednou. Máma jezdila jak blázen, než zjistila, že je těhotná a že se jí mám za pár měsíců narodit..." dodala jsem vtipně.
"No tak vidíš," odpověděl Speedle. "Máš to vrozený."
Jakmile se motorka ocitla na vozovce, Speedle nastartoval. Hned na začátku přidal otáčky, takže než se motorka stačila vůbec rozjet, horní kolo se nadzvedlo dobrých padesát centimetrů nad zem. Zabořila jsem ruce Speedlovi okolo boků a doprovázela to divokým řevem.
Speedle se rozesmál.
Motorka se rozjela a my uháněli kolonami, kterými se nám dařilo kličkovat s krví plnou adrenalinu, jako dva blázni.

Oliver Whiters seděl v černém služebním kabrioletu před budovou policejní stanice. Dráždilo ho, že mu Jeanette jako většina lidí nepadla k nohám, že nebyla vděčná, že se obtěžoval odpoledne za ní přijet. Spřátelit se s ní považoval za velmi dobrou výhodu, protože oplétačky s policií byly to poslední, co by teď potřeboval. Kdyby měl někoho z detektivů na svojí straně, už by se nemusel zpovídat z toho, že šlápne na plyn, když se mu to hodí a že nepoložil telefon jenom proto, že řídil vůz.
Jenže ona se nechovala jako většina lidí, se kterými se stýkal. Vypadalo to, že má svojí hlavu a to ho na ní neskutečně dráždilo. Kdyby nebyla tak paličatá, dokonce by si o ní i pomyslel, že je to hezká dáma a že by s ní rád vyrazil třeba i na rande z jiného důvodu, než aby ji přemluvil, že ho nebude kvůli tomu malému přestupku popotahovat.
Jenže na dnešní večer měl v plánu ji  vzít na večeři, aby trochu změkla a byla s ní lepší řeč. Vůbec se mu nelíbilo, že se to nevyvíjí podle jeho představ. Trávil dny tím, že jako obchodní zástupce přesvědčoval osvědčenými metodami lidi, aby se dali na jeho stranu a byli mu po vůli a u jedné policajtky se mu to nepovede? Bral by to skoro jako osobní prohru.
Ani jako žena mu nebyla příliš volná. Ale on neměl rád ženy, které mají svůj vlastní rozum, a to ať už byly jakkoliv přitažlivé.
Seděl před budovou už od půl šesté. Co chvíli se díval na hodinky a nyní už bylo několik minut po sedmé večer. Skoro si začal myslet, že ji prošvihl, nebo že z práce odešla dnes dřív. Když v tom se objevila ve vchodových dveřích a opřela se o zábradlí.
Oliver nastražil svůj zrak. Nebál se, že ho spatří, protože žluté audi, kterým do ní ráno narazil, nyní bylo v servisu a detektiv Croftová nemohla vědět, jak vypadá jeho služební vůz. Takže jen sledoval, jak se bude chovat. Zajímalo ho, jak má dnešní odvoz zařízený, jak vehementně odpoledne tvrdila. Auto měla v opravně a na parkovišti se nacházela jen žlutá motorka a dva další vozy, které nejspíš patřily někomu z policejní budovy. Silně pochyboval o tom, že si policisté dávají takový přesčas. Předpokládal spíš, že čeká na taxíka, proto stojí opřená o zábradlí a upřeně se dívá do dáli někam k pobřeží.
O několik minut později se za jejími zády objevil mladý, tmavovlasý muž v džínové bundě, s dvěma přilbami v rukách. Pravděpodobně nějaký její kolega. Jeanette se k němu otočila, vzala si od něj helmu a oba zamířili k motorce. Ta se po chvíli otočila k silnici a oba se rozjeli kamsi do neznáma.
Whiters se nechtěl smířit s myšlenkou, že by zde trávil hodinu a půl jen tak pro nic za nic. Nenápadně vycouval a vydal se po stopách směru, jakým mířila žlutá motorka.