Kapitola 6: Rovnováha sil

"Od té doby, co jsem ve službě přišel o přítele, se snažím žít své dny naplno. Člověk totiž nemůže vědět, kolik mu jich ještě zbývá."

- John Hagen, vyšetřovatel z oddělení pro organizovaný zločin v Miami-Dade

Na cestě byla povolení k předvolání k výslechu pro všechny čtyři pokladní. Protože se ale nejednalo o prioritní případ, těžko bylo odhadnout, kdy nám mohly dorazit. Mezitím jsme s Johnem stihli krátký oběd a udělali jsme rekapitulaci případu.
Pravdou bylo, že v trestním rejstříku zaměstnanců jsme žádnou nápovědu hledat nemohli. Všichni byli čistí jako lilie. Ostatně, proč by si banka vybírala mezi své podřízené lidi s nějakými vroubky z minulosti, že?
Takže se nám podařilo dát stranou několik málo lidí, kteří by podle nás mohli mít důvod krást tři sta dvacet tisíc.
Oba jsme došli ke stejnému závěru - vyslechnout pokladní je teď zcela na místě. Vědí dobře, jaká místa kamery snímají a měly tu nejlepší příležitost, jak se dostat k hotovosti. Kamerové systémy selhaly a podle záznamů z přístupového systému banky byly v době ztráty peněz již všechny čtyři pokladní na pracovišti. Měla jsem v plánu ještě důkladněji prověřit jejich historii, popřípadě historii jejich rodinných příslušníků, ale sama jsem měla tušení, že se jinak nehneme.
John do sebe po celou dobu oběda soukal svůj steak a na mě se podíval jen sporadicky. Měla jsem pocit, že je myšlenkami jinde a že věci, které mu říkám, se rozplynou u jeho uší jako prach. Jeho občasné tupé pohledy jenom potvrzovaly, že vnímá můj hlas, ale rozhodně nevnímá význam slov, která jsem mu říkala.
Když jsem po vydatném obědě na prázdný talíř odložila použitý ubrousek, už mi to zkrátka nedalo.
"Johne, co je?"
Přesně jak jsem čekala - v jeho široké tváři se objevil tupý výraz nechápavosti a studu, že jsem ho právě načapala jak mě neposlouchá. Jako možná kdysi nějaká paní učitelka ve třídě, když se nepřítomně díval z okna a přemýšlel o tom, co bude asi tak dělat za hodinu po škole.
"Co?" odpověděl pitomě. "Promiň, přemýšlel jsem."
"No a nad čím? Nechceš se mi svěřit?"
Hagen se chvíli nepřítomně díval do prázdného talíře, než si zřejmě dal v hlavě dohromady souvislosti o tom, co mi chce vlastně říct.
"Do bažin pošlou i noční směnu při havárii letadla a my děláme nějakou zatracenou ztracenou hotovost v bance. Přijde mi to absurdní. Tebe to neštve?" spustil.
Zarazila jsem se, protože tohle byla rozhodně věc k zamyšlení. Viděla jsem Tima i Erica, jak byli unavení a rozhodně vypadali na to, že by na místě činu každou další pomocnou ruku rozhodně snesli. Jenže vysvětlete to kolegovi, který měl doteď na starost ty nejzávažnější případy, teď dostal na starost nezkušenou kolegyni v podstatě na zaučení a měl vyšetřovat "takovou maličkost".
"Tak rozhodující je kompetence specialistů. Já osobně si myslím, že se svou specializací a zkušenostmi bych jim tam důkazy spíš rozšlapala, než abych jim tma byla něco platná." pokusila jsem se to odlehčit. Jenže z Johnova výrazu bylo znát, že to nezabralo, a tak jsem pochopila, že to jeho vnitřní rozpoložení má nějaký závažnější důvod.
Seděli jsme ve venkovní restauraci na místě, které jsem ještě včera obývala s bráchou. Za plotem terasy se nabízel výhled na palmovou alej a za ní klidné moře, které omývalo horký písek pláže. Za jiných okolností pohled jako z pohlednice z ráje.
John nemluvil. Sklopila jsem hlavu a dala dlaně okolo sklenky s kávou, abych měla pomyslně co dělat a necítila se tak trapně. Moc to nezabíralo. "Močály nebyly zřejmě jediné místo v Miami, kde se ten den stal zločin. I tohle bylo třeba prověřit."
Ani tohle ho neuklidnilo. Prohlížel si mě skoro průhledným pohledem. Neviděla jsem v očích žádný výraz viny nebo výčitek. Byla tam spíš obrovská lítost. A o to víc mě to štvalo.
"Jasně, že mě to štve. A nemysli si že nevím, že to nemá co dělat s tou akcí v Palermo. Nechtějí mě pouštět na složitější místa činu a vím moc dobře, že ty se kvůli tomu vezeš se mnou. Chápu tě."
Pravý koutek jeho úst se zvedl, jako by mi chtěl přitakat na znamení, že mi porozuměl, ale styděl se to přiznat.
"Jestli nechceš pokračovat a toho případu se chceš vzdát, tak já to pochopím. Horatio určitě bude rád, když mu půjdeš pomoct. Ale já tu nejsem tak dlouho a ani nejsem v pozici, kdy bych si mohla případy vybírat. Ale ty můžeš, a jestli na tomhle případu dělat nechceš, jsem s tím v pohodě."
John vypadal trochu překvapeně, asi čekal jinou reakci, než jakou jsem předvedla. Ale já jsem po něm nemohla chtít, aby byl uspokojený případem z banky, když předtím byl zvyklý na vraždy a drogové organizace. Věnoval mi skoro přátelský pohled, pak se podíval kamsi do dáli, tam kde moře jemně olizovalo duny pláže a v očích mu blýskalo.
Věděla jsem ,že případ nebude pravá příčina jeho nevole. Ta rána po tom, co přišel o parťáka, byla ještě čerstvá a bylo mi jasné, že já mu jeho parťáka absolutně nemůžu nahradit.
Naprosto jsem chápala jeho pocit, že si teď najednou připadal nedůležitý a jeho práce pro něj najednou byla nezajímavá a méněcenná. Že měl pocit jako by měl dělat něco víc. Ale přesto jsem byla skoro omráčená a vůbec jsem nevěděla, jak se mám zachovat. Strašně jsem mu chtěla pomoct, ale nebylo by to k ničemu, tohle jeho bolístku mohl zahojit jen čas. Já určitě ne.
Po chvíli zakroutil hlavou.
"To není vůbec tvoje vina, tak to vůbec neber."
"Já jen nechci mít pocit že tě nějak brzdím." odpověděla jsem jemně.
John se usmál. I tak ale byla v jeho tváři vidět bolest, podobná té, kterou jsem viděla ten první den, kdy jsem nastoupila do nové práce.
"Máme na stole hromadu spisů a měli bychom se podívat na zoubek těm holkám z pokladen, než nám pošlou ta předvolání, abychom na ně byli připravení. Pojď, doděláme to spolu."
Když jsme odcházeli z restaurace, věnovala jsem Johnovi chápavý, přátelský pohled. Bylo moc brzo na to po něm chtít, ať je přehnaně optimistický a ať je stoprocentně oddaný své práci a věří jí, když se mu stalo něco takového.

Sotva jsme sešli schody z restaurace, volali mi z autoservisu. Prý jsou před budovou policie a čekají, aby mohli odvézt moje auto do servisu na opravu světla. Smutně jsem jim poděkovala a poprosila je, ať počkají ještě dvě minuty, než dojdu k autu a budu jim moci odevzdat klíče od mého milovaného, nabouraného fordu.

Horatio a Megan se nacházeli u nemocničního lůžka Scotta Sommera, jediného přeživšího celé divoké havárie, která sebou stále nesla až nebezpečně moc velkých neznámých.
Oba věděli, že jeho svědectví je velmi důležité, protože by mohlo konečně vyšetřování navést správným směrem. Pokud jeho svědectví potvrdí jen jedinou z jejich teorií, alespoň budou vědět, od čeho se odrazit a kam se dál pohnout.
Horatio opatrně položil kufřík s nástroji na nemocniční stolek. U Sommera stála Megan. Horatio se rozhodl, že začátek výslechu nechá na ní a prozatím bude jenom poslouchat.
"Někdo... Někdo další... Někdo další z nich... Přežil?" vyšlo potichu ze Sommerových úst. Byl to starší chlapík se zcela bílými vlasy. Na tváři měl několik podlitin, které bezesporu dokazovaly, že ho nedávno potkala ošklivá nehoda.
"Je mi líto. Bohužel." odpověděla jemně Megan.
"Určitě je zabezpečíme. Totiž... Jejich rodiny. O své se postaráme." odvětil Sommer. Megan i Horatia shodně napadlo, že je velmi podezřelé, když se pár minut po svém probuzení šéf velké firmy zabývá tím, kdo přežil a svou další větou jako by se snažil skrýt nějakou vinu. Že cítí povinnost zajistit rodiny všech, co pád nepřežili.
"To vás vážně šlechtí, s ohledem na nedávné finanční obtíže vaší firmy..." odpověděla záhadně Megan.
Sommer se na ni díval napůl vyděšeně a napůl naštvaně. "Já nechápu, co tím myslíte."
"Prý se o vás zajímala komise o cenné papíry."
Sommer se vyděsil. "Kam tím vším míříte?"
Megan i Horatio pochopili, že nevinný ten člověk určitě není. Jakmile někdo řekne tuhle větu, znamená to, že něco skrývá. A má velký strach, aby policisté nezamířili přesně na to, co by ten dotyčný nechtěl, aby se dozvěděli...
Horatio zatím pozorně naslouchal. Kdyby byl na Sommerově místě, rozhodně by se jako první nezajímal o to, co všechno policie ví. Hlavou by se mu jako první honilo třeba to, za jak dlouho budu v pořádku? Nebo třeba co moje žena? Ví o tom, že už jsem se probudil?
"Rádi bychom vám sejmuli otisky prstů a odebrali vzorek vaší DNA." pokračovala razantně detektiv Donnerová.
"Tak moment-" zarazil ji Sommer. "Budu teď potřebovat právníka?"
Oběma detektivům už se jeho reakce nezdály ani tak podezřelé, jako spíš divné a sobecké.
"Pane Sommere, snažíme se pouze zjistit, co se z vašeho pohledu stalo v letadle." uklidnil ho Horatio.
Scott Sommer pomalu pootočil hlavu směrem k zrzavému poručíkovi. "Nic si nepamatuju. Mám to... jako v mlze."
"Možná bych vám mohl pomoci osvěžit paměť... Vaše zaměstnankyně Cristina Colluchiová se zabila pádem z letadla chvíli předtím, než se zřítilo." Caine se na chvíli odmlčel a sledoval emoce, které se přeživšímu objevili ve tváři. "Vypadla ze dveří, které byly otevřeny zevnitř. Nevzpomínáte si?"
Scott téměř okamžitě zakroutil hlavou. "Ne já... Nic jsem neviděl. Seděl jsem na místě."
Jako by Horatio na tenhle argument čekal. "Přesně vzato pane, neseděl jste na místě. A Cristina taky ne. Vaše pásy nezpůsobily žádné spáleniny."
Sommer nic neříkal. Asi přemýšlel nad tím, jak na tohle policisté mohli přijít.
"Takže - nezkusíme to ještě jednou?" dodal Horatio pomalu.
"Nechtěl jsem nic říct, chtěl jsem ji ochránit." spustil Sommer. Nyní následovala fáze, kdy si uvědomil, že má na vzniklé situaci zřejmě svůj podíl. Otázkou bylo, jak moc si pravdu překroutí, aby se vyvlíkl z nejhoršího.
"Cristina byla od rána nějaká rozrušená. Byla hrozně nervózní a dost pila."
Scott zavřel oči a vzpomínka se mu najednou objevila v mysli jako by mu jí tam někdo pustil na filmovém plátně.

Cristině leží v dlani pilulka. Už ji takhle viděl několikrát. Je si vědom toho, že poslední dobou nebyla psychicky úplně v pořádku. Ale vždy to byla poměrně nevyrovnaná žena a tak nemá pocit, že by si její duševní stav měl klást za vinu. Spíš mu teď připadá protivná, než aby mu jí bylo líto. Čeká ho důležité jednání a on nezbytně potřebuje, aby všechno bylo naprosto v pořádku. 
Jeho zaměstnankyně sáhne s klepající se rukou po sklenici s whiskey.
"Nezapíjej to alkoholem!" oboří se na ni. Cristina má ale jho peskování už plné zuby. Rozkazuje jí v práci, v tom, co má dělat, dokonce i v životě a ona toho má tak akorát dost.
Zuřivě si odepne pás a chce jít na záchod, aby s ním alespoň chvíli nebyla v jedné místnosti. Přitom na něj hystericky křičí. "Nech mě bejt!" Dlouhé vlasy má načechrané jako by jimi probíjely blesky. Šéf ji chytí za paži. Cristinu to rozpálí doběla. "Dej mi pokoj!" zařve a sebere v sobě veškerou sílu, která jí zbývá. Surově ho odstrčí. Sommer s tím nepočítá a zapotácí se.
Cristina nepřítomně, snad jako by byla nepříčetná, chytí madlo letadlových dveří, aby nabrala rovnováhu, a ty se otevřou.
Než si všichni stačí uvědomit, co se právě stalo, na palubě je rázem o jednoho pasažéra míň. Zběsilý pád letounu, který již nic nemůže zastavit, doprovází jen vyděšený křik ženy, která právě vypadla z letadla.

"Chcete snad říct, že spáchala sebevraždu?"
Sommer otočil hlavu zpět k Megan. "Já říkám, že z toho letadla vyskočila sama."
"Ale proč jste ji nechytil?"
"Snažil jsem se... Jenže nebyl čas!" zasténal Sommer. "Když se ty dveře otevřely, vyletěla jako blesk."
Vzpomínka na chvíli, kdy Cristina vypadla z letadla, v něm vyvolala nepřekonatelný nával emocí. Sommer se rozplakal. Těžko říct, jestli lítostí nad Cristinou, nebo nad sebou samým.
Megan i Horatio měli každý svou teorii.
"Rád bych se vás taky na něco zeptal, pane Sommere. Kdy jste vlastně slyšel ten výstřel?"
Scott Sommer překvapivě zamrkal, potom se zamračil, jako by si snažil vzpomenout, ale nakonec se na Horatia podíval skoro udiveně. "Výstřel?" nechápal. "Jaký výstřel?"
"Žádný výstřel?" řekl Horatio spíše sám sobě. Potom věnoval jeden čistě profesionální pohled své kolegyni Megan Donnerové. Z její odpovědi očí mu bylo jasné, že v tomhle se shodují. Něco tu hodně nesedělo.
"Mohli bychom vám teď sejmout otisky prstů?" řekl Horatio naprosto klidně a zamířil ke kufříku s laboratorními nástroji.

Podezření na sebevraždu v ní hlodalo už od začátku a výslech se Sommerem její úvahy jen potvrdil. Potřebovala prověřit všechny možnosti a rozhodla se zaměřit na svého největšího spojence - DNA. Věděla, že v řetězcích se neukládají jenom genetické materiály, ale že pokud ho bude schopná správně použít, dozví se také spoustu věcí ze života mrtvé. Třeba i rok zpět.
Na patologii nechala ještě jednou odkrýt Cristinino mrtvé tělo, aby jí z temena hlavy mohla odtrhnout jediný pramen tmavých vlasů, které nyní měly být jejími svědky.
V laboratoři pro analýzu DNA už pro ni bylo jednoduché odstřihnout vlasy tam, kde byly vlasové váčky, které v sobě skrývaly ony informace. Trvalo to možná půl hodiny, než celý proces skončila a počítač jí vyjel výsledek.
Chemický rozbor byl hotový a Megan se měla alespoň od čeho odrazit.

Na stanici jsem nechala Johna být a chápavě jsem vyklidila prostor. Momentálně na mě čekala akorát halda papírů, která se neustále hromadila a smutný parťák, kterého stále doháněla minulost.
Samozřejmě jsem se mu nemohla divit ani mu to zazlívat. A když jsem mu oznámila, že mě volají kvůli něčemu na recepci a pak dojdu do laboratoře, kvůli důkazu, který jsme s Cooperem zajistili v bance, přikývl na srozuměnou a bylo znát, že je mi vděčný, že ho chvíli nechám samotného.
Protože návštěva laboratoře bude nejspíš trvat delší dobu, rozhodla jsem se, že nejdřív vyřídím tajemnou návštěvu, která na mě údajně měla čekat na recepci.
Cestou jsem přemýšlela, kdo by to mohl být, ale nenapadal mě nikdo jiný, než brácha nebo jedna z několika dobrých kamarádek, se kterými se stýkám. Ale ti všichni měli většinou ve zvyku mi dát dopředu vědět.
Leda by se jednalo o něco skutečně naléhavého...
Když jsem vystoupila z výtahu, nejdříve jsem na půl vteřiny zůstala stát jako opařená. Na recepci stál vysoký Oliver Whiters a vesele se vybavoval s mladičkou recepční Prue, která mi před chvílí volala. Koketně byl opřený o recepční pult a ona hltala každé jeho sladké slůvko.
Kdyby se nejednalo o člověka, který mi dnes ráno naboural auto, i já bych si nejspíš myslela, že je neuvěřitelně okouzlující. Stejně jako ráno měl na sobě bílé tričko a přes něj přehozenou kostkovanou košili. Rukávy měl vyhrnuté k loktům. Sluneční brýle na temeni hlavy a kolem obličeje mu spadaly tmavě hnědé, rovné, zdravé vlasy dlouhé po ramena.
Když jsem udělala krok vpřed, snažila jsem se navodit zase ten výraz sebevědomí a profesionality, za který jsem se v práci snažila schovávat každý den. Moje oči visely jenom na Prue a tvářila jsem se, že Olivera neznám. Nechtěla jsem, aby první spatřil, že na něj zírám a horlivě přemýšlím, co by mi asi tak mohl chtít.
"Volala jste mi, Prue?" řekla jsem sladce s okouzlujícím  úsměvem směrem k černovlasé recepční.
Hned mě vzala na vědomí a zatvářila se skoro provinile, že se s panem Whitersem bavila. Jestli se bála, že s ním něco mám a její horlivé pohledy směrem k němu by mi mohly vadit, hodlala jsem ji v několika následujících minutách přesvědčit, že je mi to úplně jedno a že pokud je jí sympatický, nehodlám jí tuto skutečnost vyčítat.
Pohlédla na mě a ve stejnou chvíli se na mě podíval Oliver.
"Detektive, přišel za vámi tenhle pán. Prý s vámi chce mluvit." sdělila mi nesměle Prue.
Pomalu jsem otočila obličej k Oliverovi, ruce založené na prsou. Snažila jsem se tvářit chvíli jako že nevím, o koho se jedná a vzápětí jsem proměnila výraz v obličeji známkou poznání. Nechtěla jsem, aby poznal, že se mi jeho jméno i obličej ráno vrylo do paměti a kdybych ho poznala hned, mohl by si myslet, že tu snad na něj čekám.
"Ale? Pan... Whiters že? Co potřebujete?"
"Jeanette, přijel jsem za Vámi si něco ujasnit." odpověděl sladkým hlasem. Díval se mi do očí a jednou rukou byl stále opřený o recepční pult. Byl to dobrý taktik. Kdybych ho odtáhla někam dál, kde by nás nemohl nikdo slyšet, nemilosrdně bych ho poslala do háje a on by musel poraženě odejít, ať už přišel s čímkoliv. Ale to, že se u toho nepřímo vyskytla také mladá recepční, mu zřejmě dodávalo dobrý pocit jistoty, že se před ní k němu budu snažit chovat slušně a nebudu na něj křičet, tak jako ráno.
Nuže, jak chceš.
Naklonila jsem hlavu na znamení, že jako poslouchám.
"Přijel jsem se ještě jednou omluvit. Ráno jsem pospíchal a myslím že jsem to trochu uspěchal. Choval jsem se jako buran a nechal vás tam stát."
Zakroutila jsem ledabyle hlavou. "Tak jako... poradila jsem si." odpověděla jsem a čekala, co tu bude dál.
"Opravdu se mi tohle moc často nestává." pokračoval.
Moc často jsem měla pochopit, jako že se to stává občas? Krev se ve mně zase začala pomalu vařit. Cítila jsem z něj podivně vysoké sebevědomí, které se mi vůbec nelíbilo.
"Pane Whitersi, i kdybyste se mi přišel stokrát omluvit, tak to tak jako tak nic nezmění na faktu, že jste v obytné části města jel dvě stě při povolené rychlosti sedmdesát. Místo mě tam na té křižovatce mohla stát matka s kočárkem. Nebo dítě, které šlo do školy. Chápete to?"
Trochu nervózně se zavrtěl. Asi pochopil, že mi absolutně nevadilo rozebírat ranní situaci zde před Prue a jemu nebylo příjemné, že jsem mu tady něco vyčítala před někým, kdo nebyl do situace zasvěcený. Ostatně recepční se tvářila trochu nechápavě. Ale byla to chytrá mladá policistka, takže mi bylo jasné, že si dá dvě a dvě rychle dohromady.
Oliver se jejího pultu pustil a nenápadně ustoupil o krok stranou.
"Pokud ale toho opravdu tolik litujete, a slíbíte mi, že si už dáte pozor, nechám to pro tentokrát být. Lepší, že to odneslo jen světlo mého a vašeho auta, než nějaký lidský život."
Věnoval mi široký úsměv a bylo vidět, že jistota se mu po tomto nepatrném ústupku z mojí strany rychle vrátila.
"Kvůli tomu jsem taky tady, Jeanette. Vlastně jsem se přišel přesvědčit jestli jste dojela v pořádku do práce a jak to vypadá s autem?"
"Je v servisu. Děkuji za optání. Ten účet kvůli pojistce vám pak určitě pošlu, na to se můžete spolehnout."
"Můžu se zeptat, v kolik dnes končíte?"
Začal mířit směrem, který se mi ani trochu nezamlouval. "Olivere, můžete mi vysvětlit, k čemu vám tato informace bude?" opáčila jsem naschvál příliš formálně a policajtsky.
"Rád bych vám to dnes vykompenzoval alespoň tím, že bych vás odvezl domů. Moje auto je sice také v servisu ale mohl bych pro vás zajet služebním..."
"Vřele děkuji za nabídku, ale tohle už mám zařízené." utnula jsem ho. Ačkoliv jsem samozřejmě sama neměla ani tušení, jak se dnes dostanu domů. Nejspíš hromadnou dopravou nebo taxíkem. Nebo pěšky. Ale rozhodně ne s ním.
Jeho sebevědomí bylo zpět a on na mě shlížel jako by mu vůbec nezáleželo na tom, s kým a na jakém místě se baví.
"Takže v půl šesté? Nebo v šest? Nebo si dnes budete dávat přesčas?"
Rozbušilo se mi srdce a napětí ve mně rostlo. Ale snažila jsem se být natolik při smyslech, abych pamatovala na to, že teď je nejdůležitější zachovat si chladnou hlavu.
"Pane Whitersi, važím si vaší omluvy, ale večer se rozhodně nesejdeme."
"Já bych dnes měl skončit krátce po čtvrt na šest, takže bych tu okolo šesté mohl být. Souhlasíte?" vedl si svou.
Nevěřícně jsem na něj upírala oči. Na tohohle pána bude zřejmě zapotřebí dát si větší pozor. A použít na něj trochu ráznější metody.
"Podívejte se, já nevím, jestli jste mi správně rozuměl. Odmítám s vámi kamkoliv jít. Jestli vám tyhle metody fungují v práci na ty vaše obchodní partnery, tak se smiřte s tím, že na mě tohle rozhodně nepůsobí. Je vám to jasné?"
V jeho očích se na chvíli mihl záchvěv nejistoty a nespokojenosti. Jako by nebyl zvyklý, že mu někdo vytrvale vzdoruje. Já jsem ho ale propichovala pohledem úplně stejně a dala jsem si záležet na tom, aby si byl jistý tím, že rozhodně neustoupím.
Ale neustoupil ani on. "Počkám na vás v šest. Znám jednu výbornou restauraci. Mějte hezký den, Jeanette."
Poté se otočil a vydal se uličkou k velkým skleněným dveřím směrem ven.
Když mi zmizel z očí, cítila jsem, jak se mi hrudník rychle vzdouvá a dlaně se mi potí. Vůbec nevím, co ve mně vyvolalo takové pocity lhostejnosti a skoro až nechuti či odporu. Znala jsem toho člověka pár hodin, ale to, jak se choval, mi ani trochu nebylo příjemné a můj první dojem z něj se rozhodně nedal popsat jako pozitivní.
Zatřásla jsem hlavou, jako bych se chtěla oklepat.
"Docela fešák," poznamenala Prue.
Věnovala jsem jí úsměv. "Ano, někteří muži jsou sice fešáci, ale to je tak všechno. Lepší je se na ně dívat, než se s nimi bavit."
"Až se tu příště objeví, řeknu mu, že tu nejste, detektive."
Pousmála jsem se. "Jo, to budete velmi laskavá. Ale já se bojím, že on se o dovolení ptát nebude oznamovat na recepci se příště už taky nehodlá."
Cestou do laboratoře jsem přemýšlela nad tím, co asi tak proboha udělám večer, abych se vyhnala setkání s Oliverem Whitersem. Nepochybovala jsem o tom, že své slovo dodrží stůj co stůj.

Megan si vzala na pomoc při analýze svého kolegu Tima. Znala ho ze všech nejdéle a byla si jistá, že jeho úsudku může věřit. Navíc byl zkušeným odborníkem z biologie a chtěla znát i jiný názor na to, co jí analýza ukáže.
"Děláš chemický profil jejích vlasů?" dovtípil se Speedle, když Megan spustila simulaci na velké obrazovce jedné z menších laboratoří.
Megan přikývla. "Ve folikulech se nalézají stopové prvky. Naštěstí byla bruneta."
"Jo... Ve tmavých vlasech se ukládají vyšší koncentrace kontaminátů." odvětil Speedle. Udělat tenhle rozbor byl dobrý nápad. Megan vždycky přišla s něčím takovým a dokázala vytáhnout důkazy ze všeho, co se týkalo DNA a právě ve chvílích, kdy si všichni ostatní mysleli, že jim DNA už nemůže říct nic nového.
"Krásné je na vlasech to, že rostou rovnoměrně. Asi třináct milimetrů za měsíc."
"Takže z toho můžeme leccos dostat."
Donnerová přikývla. "Právě. Minulý rok brala antidepresiva. Prozac, azoloft. Před šesti měsíci vykouřila trávu."
"A to si prej víc užívaj blondýnky." poznamenal Speedle.
Megan posunula simulaci o kousek dál. "Teď to začíná být zajímavé. Před třemi měsíci vyletěl nahoru dilaudid."
"Ten je proti bolesti." konstatoval Timmy. "Třeba měla nehodu nebo nějakou operaci."
Donnerová zakroutila hlavou. "Podle lékařských záznamů ne." Poté sáhla po deskách, ve kterých měla detailní výsledky analýzy a chemické rozbory. Jen zkušené oči forenzních laborantů v takových zprávách uměly číst. "A v takové výši už vůbec."
Speedle zkušeným pohledem projížděl údaje. Množství látky, které se jí usadilo ve vlasech, bylo rozhodně alarmující. Skoro stejné množství se objevovalo v krvi většinou úspěšným sebevrahům.
Případ se začal stáčet opět jiným směrem.

V ruce jsem nesla malý, papírový sáček s označeným důkazem. Nacházel se v něm kus drátu, který jsme dopoledne sehnali s Cooperem a byla jsem připravená poprosit Tima, zda by se na to nepodíval. Jako služebně nejstarší byl přece jenom nejzkušenější a navíc důkazy tohohle typu většinou mířily přímo na jeho stůl.
Jakmile jsem ho viděla, jako by se ve mně rozlil pocit hřejivé úlevy. Z Tima vycházelo něco pozitivního, klidného a jemného, takže moje chmury z předchozího setkání se na chvíli zcela rozplynuly. I když jsem samu sebe překvapila, protože mi nebylo zcela jasné, co mi na Oliverovi tak hrozně štvalo a co mě na něm tak rozhodilo.
Vycházel právě z jedné z menších laboratoří a v ruce držel nějaké dokumenty. Zřejmě na něčem pracoval se svou kolegyní Megan, která zatím pořád seděla na místě v laboratoři a něco si horlivě zapisovala.
Mířil do své laboratoře pro anlýzu věcných důkazů, složku rozevřenou v ruce a v obličeji zamyšlený výraz. Nenápadně jsem se k němu připojila.
"Zdravím, Timmy."
Když se na mě ohlédl, jeho zamyšlený výraz se proměnil na milý a usměvavý. "Ahoj. Jak se vede?"
Pokrčila jsem rameny ve smyslu: Nic nového.
Chlapi si se mnou domlouvají rande proti mé vůli a nebo mě při obědě vůbec neposlouchají. Prostě normálka.
"Nám se to zatím pěkně zamotává." dodal, když jsem stále mlčela.
Otevřel dveře od laboratoře a oba jsme vstoupili dovnitř. Byla prázdná. Když došel ke stolu, položila jsem před něj sáček se vzorkem kabelu.
Tázavě se na mě podíval.
"Timmy, vím, že toho teď máte opravdu hodně a nerada přidělávám starosti, ale strašně by mi pomohlo, kdyby ses na něco podíval."
Na pravou ruku natáhl rukavici a zvědavě otevřel sáček. Do dlaně mu vklouzl kousek tmavého drátu stočený jako neposlušný had.
"To jste vzali v té bance?" dovtípil se. "Takže dráty někdo přeřízl."
Přikývla jsem. "Jo, ráno jsem tam s Cooperem zajela, nedalo mi to. Určitě to někdo přerušil úmyslně. Potřebovala bych zjistit, jestli je možné třeba říct jakým typem nástroje k tomu došlo."
Přikývl a zaujatě se na důkaz díval.
"Nemusíš hned, stejně ještě čekám na nějaká povolení k předvolání, chápu, že teď máš důležitější práci. Tohle určitě počká. Ale chtěla jsem s tím jít za tebou, protože si myslím, že se v tom nejlíp vyznáš."
Zatvářil se skoro pyšně. V jeho pohledu bylo něco jako: Udělal bych to i kdybych měl daleko víc práce. Nebo: Přece mě nemusíš tak strašně moc chválit.
"Já se na to podívám, jestli ti to pomůže."
"Moc děkuju, Time." dodala jsem vděčně a vzala jsem si sáček od důkazu zpět. Jenže jsem zatím byla ještě trochu roztřesená ze setkání s Oliverem, takže mi vyklouzl z třesoucích se prstů a nevinně se snesl na zem.
Sehnula jsem se pro něj a chtěla sama sebe kopnout. Přece se nemůžu takhle nechat rozhodit.
"Jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaká rozrušená."
Zakroutila jsem hlavou. "Nene, jsem v pohodě." odvětila jsem a doufala, že si nevšimne, jak jsem z toho trapasu určitě celá zrudla.
Rozhodla jsem se odvézt rozhovor jiným směrem. "Co ta nová kolegyně? Slyšela jsem, že se vrátila po tom, co jí ve službě umřel manžel. Asi to nemá jednoduchý, co."
Tim pokrčil rameny. "My s ní o tom moc nemluvíme. Já jsem byl zvyklý s ní pracovat, ale Delko s Calleigh ji moc neznají. Předtím byla na pozici vyšetřovatele a Horatio pak vzal tu práci po ní, když se to stalo. Spíš mám pocit, že ti dva se nemůžou chvílemi dohodnout, kdo z nich tu vlastně velí."
Pousmála jsem se. "Asi si jen potřebuje zase trochu zvyknout."
"Víš, vlastně si myslím, že půl roku je krátká doba, aby se z toho mohla úplně vzpamatovat." poznamenal Tim a podíval se směrem ven, kde Megan právě procházela. Měla v ruce telefon a snažila se někomu dovolat.
"Spíš mi teď ale vrtá hlavou, kam se mohly podět černé skříňky toho letadla. Všechny trosky jsme našli, že bychom to letadlo mohli dát dohromady jako obrovskou skládačku, ale po černých skříňkách jako by se slehla zem."
Pozorovala jsem Tima, jak s rukou v rukavici vzal můj důkaz a pečlivě ho položil na označenou destičku, aby si ho připravil pro pozdější srovnání pod mikroskopem.
"Jestli jste je nikde nenašli, co když je někdo odnesl ještě než jste tam stačili přijet?" napadlo mě.
"Myslíš...?" dodal Tim pochybovačně.
"Nedávno jsem četla nějaký článek o tom, že na místa havárií se často rychle sjíždějí pytláci a zloději a snaží se odnést věci, které by mohli udat na černém trhu nebo v zastavárně za pár drobných."
"Vezmu to jako alternativu, až opravdu nebudu vědět, na co se mám zaměřit." odvětil tajemně Speedle.
"No, však ty ten případ znáš líp, ale mě to v té souvislosti jen tak napadlo." dodala jsem nenuceně. "Mám na stole ještě strašnou haldu papírů. Zavolej prosím, až to budeš mít. A nespěchá to."
"Spolehni se."
"Díky."
Cestou z laboratoře jsem se pozdravila s Ericem, který sice vypadal unaveně, ale i přesto plný elánu nepochybně mířil za svým kolegou Timmym do laboratoře pro analýzu věcných důkazů, aby splnil všechny pokyny od dvou šéfů, kteří se zřejmě nemohli dohodnout na tom, čí úkoly jsou nyní důležitější.

"Pokus o sebevraždu?" pronesl nevěřícně Horatio. Byl Megan za její píli i čas strávený k ověření této teorie sice velmi vděčný, ale sebevražda byla až poslední věc, která ho v tomto případě napadala. Navíc, to, že se Cristina pokusila o sebevraždu před časem ještě nedokazovalo, že by tentokrát chtěla sama vyskočit z letadla.
Pořád musel myslet na to, co viděl v Sommerových očích. Musel prověřit všechny možnosti a rozhodě si nemyslel, že by Scott Sommer byl nějaké neviňátko. Jakmile jde o peníze, pak i obyčejný lidský život začne být bezvýznamný. A ať už to byla nehoda nebo úmysl, musel přesně vědět, jak to bylo.
Cristina mu nedávala spát. Pokud by se snažila zabít, proč prostě znovu nespolykala prášky nebo nestiskla spoušť? Který sebevrah by dobrovolně skočil z otevřených dveří letadla?
Musela by se opravdu hrozně nenávidět. A její matka říkala, že byla sice občas trochu psychicky labilní, ale svůj život měla ráda a brala ho jako svatost. Měla vůli žít.
"Spektometr nelže. Zbývá už jen sebevražda." trvala si na svém Donnerová s otevřenými deskami v ruce. "Nesla nejvyšší tíži vyšetřování. Věděla o všem, co se ve firmě děje - možná s tím nedokázala žít."
Horatio zakroutil hlavou a desky Megan zase vrátil. "Někdo nedokázal žít s ní."
"Před třemi měsíci se snažila zabít..."
"Neúspěšně."
"Tentokrát možná uspěla."
"Většina těch, kdo bijí na poplach, bývají ženy. Myslím, že spíš chtěla firmu potopit." řekl Horatio. Teorii o sebevraždě prostě nechtěl přijmout. Něco mu říkalo, že tohle si Cristina sama neudělala.
"To se už nedozvíme. Pravdu si vzala sebou." Megan zvýšila hlas. Evidentně ona nechtěla přjmout jeho torii a Horatio zase tu její. Na jednom bojišti se setkaly dva protiklady a to, co se mezi nimi momentálně odehrávalo, se rozhodně nedalo nazývat rovnováhou sil.
"A k velké radosti svého šéfa už nemůže svědčit." pokračoval Caine. Oba procházeli uličkou mezi laboratořemi a diskutovali.
Tohle nikam nevedlo. Rozhodla se přistoupit na Horatiovu hru a na chvíli připustila, že by tedy Scott Sommer měl v Cristinině smrti prsty. "Kdybys chtěl někoho zabít, jsou přece jednodušší způsoby, než zastřelit pilota."
"Ale v tom letadle byla zabita ta žena."
To, jak si Horatio dokázal jít za svým, Megan dokázalo dopálit. Nikdy nepodceňovala policejní instinkt všech svých kolegů, ale věděla, že na instinktu vyšetřování stavět nelze. Nejdůležitější byly důkazy a ty momentálně ukazovaly spíše na verzi se sebevraždou.
A co bylo horší, i někteří Horatiovi podřízení se spíš soustředili na to, co jim říká jejich nos, než na to, co měli ve vyšetřovacím plánu. Když by teď šla s takovou teorií k soudci, co jí asi tak poví? Kde máte důkazy, detektive Donnerová? A proč se vaši podřízení neřídí danými úkoly a dělají si co chtějí?
Její žádost by byla nemilosrdně smetena ze stolu.
Stále jí trvalo zvyknout si na fakt, že už není tou, kdo má poslední slovo. Že vedoucím vyšetřování je Horatio a tak se mu částečně musela podvolit. Nezáviděla mu, ale bylo to pro ni nové.
Důkazy však pro ni byly nejdůležitější. A Horatio právě jejich váhu podceňoval svými domněnkami, které neměl absolutně nijak podložené.
"Jistě, to že byla Cristina zabita, říká tvůj nos. Ale máš důkazy? Dokaž mi to, ať s tím mohu jít dál."
Horatio věděl, že je jen jediný způsob, jak dokázat, co se vlastně na palubě letadla stalo. Vyšetřování zatím nemělo žádný jasný směr a výslech jediného přeživšího nepřinesl také nic převratného.
Primárním úkolem teď bylo najít černé skříňky.

Horatio a Megan se zastavili přímo u dveří laboratoře, kde právě pracoval Tim s Ericem. Oba si prohlíželi jejich výstup a i když nemohli vědět, o čem se ti dva dohadují, podle Meganiných divokých gest a Horatiovy sklopené hlavy se dovtípili, že jde o standardní výměnu názorů dvou šéfů, kteří byli úplně stejně paličatí, jeden jako druhý.
"To nedopadne dobře." poznamenal Speedle.
Eric vzhlédl od mikroskopu a podíval se skrz prosklené dveře na to, co se odehrávalo mezi Megan a Horatiem.
Horatio byl jeho vzor, jeho guru, a Megan neznal. Před dvěma dny si sem nakráčela a začala rozdávat rozkazy, jako by jí to tu patřilo. Ať byla jakákoliv, první dojem, který na něj udělala, nezapůsobil vůbec dobře a Ericovi se nelíbilo, že by měla po jeho milovaném šéfovi křičet nebo mu snad něco vyčítat.
"Co si myslí? Že si sem po půl roce přijde a všichni budou v pozoru?"
Speedle se na Erica nevěřícně podíval. Chvíli se zadíval do protější zdi, jak hledal správná slova a pak zakroutil hlavou. "Ty seš fakt vůl."
Eric nechápal. "Proč, prosím tě?"
"Vždyť přišla o manžela! Co si myslíš, že jí nabídli? Dva tejdny? Potřebovala trochu delší pauzu, chápeš?" Speedle se mračil a díval se na Erica vyčítavě. Delkovi došlo, že tohle možná trochu neznal. Tim nebyl z těch, co by se naštvali jen tak pro nic za nic. Narozdíl od Erica, Tim Megan z dřívějška znal poměrně dobře a vlastně si uvědomil, že nezná podrobnější detaily z toho, proč musela na tak dlouhou dobu práci přerušit.
"No... To jsem nevěděl."
"To není všechno, co nevíš." ukončil to Speedle. Eric si připadal trochu zahanbeně.
Dveře laboratoře se otevřely. Objevila se v nich zrzavá hlava poručíka Cainea. "Pánové, co černé skříňky?"
Eric se snažil vypadat optimisticky, ale jakmile přišla řeč na černé skříňky, propadal skoro zoufalosti. Věděl, že tenhle důležitý důkaz je nepostradatelný, aby se případ posunul, ale on měl pocit, že by mu musely narůst křídla, aby je byl schopen najít, protože jak se zdálo, snad už se ani nenacházely na povrchu zemském.
"Celé jsme to prolezli dvakrát. Vysílače těch skříněk se mají aktivovat automaticky, když se ocitnou ve vodě. Děláme co můžeme."
"Musíte dělat víc." zakončil to Horatio. "Pak se ozvěte."
"Třeba jsi je přehlíd," rýpl si Tim. Sám byl také frustrovaný z toho, že skříňky nebyly k nalezení, ale měl náladu do Delka trochu šťouchnout. Obvykle to méně zkušeného kolegu pobídlo k tomu, aby zapojil všechny mozkové závity a pustil se do hledání někde, kde ještě nehledal.
"Ani náhodou," odmítl to rázně Eric. "Jsou pryč a já už nevím, kde ještě hledat."
Speedle zapřemýšlel. Zatímco ještě před chvílí mu předchozí rozhovor s Jeanette připadal spíš jako legrace nebo něco, co mělo situaci trochu odlehčit, teď si uvědomil, že její teorie vůbec nemusela být od věci.
V autě těch mužů, kteří nahlásili havárii letadla na 911 přece byly pušky, a ty si obyčejní lidé přece neberou jen tak, když jedou na výlet. Tehdy ho Megan důrazně odpálkovala s tím, že nemá pro své tvrzení žádný důkaz. Ale co když ti dva muži skutečně byli pytláci?
"Něco mě napadá."