Kapitola 5: Jedna malá chybička

"Mám ráda balistiku. Narozdíl od podezřelých, ona vždycky mluví pravdu." 

- Calleigh Duquesneová, operativní detektiv a vedoucí balistického oddělení v kriminalistické laboratoři Miami - Dade

Když jsem dorazila ke svému pracovnímu místu, John už zde byl a držel v rukách dvě složky. Prohlížel si jejich obsah, měl zamračený pohled a bylo vidět, jak horlivě přemýšlí.
Postavila jsem na jeho stůl kafe a ze svého upila. "Příště jsi na řadě s kávou ty."
Hagen se pousmál a věnoval mi krátký pohled.
"To jsou záznamy těch dvou pracovníků ochranky?"
Hagen přikývl. " Robin Tayler a Steven Boobs. Jeden mladík, kterého přijali na nejlepší doporučení, nemá v záznamu ani pokutu za rychlou jízdu. A ten druhý, Boobs, pětačtyřicetiletý otec dvou dětí. Oba se zdají spíš potěšení, že mají takhle placenou práci. Pokud za tou krádeží stojí oni, pak to postrádá motiv, protože ani jeden z nich netrpí nějakými finančními problémy. V bance se střídají, každý z nich má na starost chvíli hlídat zázemí a chvíli rizikové zóny v bance. Jsou absolutně bezproblémoví."
"I tak by nám mohli něco prozradit. Už byli předvoláni?"
"Ano, oba už jsou zde. Ředitelka spolupracuje, nechala je sem poslat hned, jak jsem jí volal."
Obdivně jsem protáhla obličej. Spolupráce z její strany byla chvályhodná. "Já mám dokonce už i ty záznamy o přístupech zaměstnanců. Dali mi je teď na recepci."
Hagen mi podal složku Stevena Boobse. "Co kdyby sis vzala toho staršího pána a já toho mládence? Uvidíme, jestli nezávisle na sobě budou tvrdit to samé."
"No, tak to ti teda pěkně děkuju." odpověděla jsem. "Jo, já vím. Jsi starší a zkušenější..." dodala jsem, když se John nadechoval k odpovědi.

Práce na místě činu v místě havárie ještě stále nebyla u konce a Calleigh zde dnes začala v brzkých ranních hodinách. Jednak nechtěla nic opomenout a jednak chtěla mít situaci pod kontrolou. Dodržování správného postupu a shromažďování předmětů doličných teď bylo víc než důležité.
Calleigh byla tak zabraná do práce, kterou právě dělala, že si vůbec nevšimla jednoho z členů policejní rozvědky, který byl také kvůli technickým kontrolám a souvislostem povolán na místo činu.
Nesměle se jí přikradl za záda a se zájmem pozoroval její práci.
"Tohle jsem ještě neviděl."
Calleigh se usmála. Ráda ukazovala kolegům věci, které zatím neznali.
"To už je starý. Je to boroskop. Když chceš kouknout pod hladinu bažiny." zasvětila kolegu Calleigh a ukázala mu přístroj, který připomínal dlouhou, železnou žížalu. Pohnula páčkami ve spodní části přístroje a podlouhlý konec přístroje se začal zběsile otáčet, jako by se rozhlížel. "Není roztomilý?"
Nového kolegu přístroj evidentně zaujal. "Můžu taky?"
"Samozřejmě." Přikývla Calleigh.
Letový technik přiložil obličej k malému dalekohledu a zaměřil se na detail, který kamera snímala. Byl to kus železného plátu, který pocházel z letadla, které tu včera ztroskotalo.
"No a co tedy vlastně hledáme?"
"Balistické stopy." odpověděla pohotově Calleigh. "Myslíme si, že tam došlo ke střelbě. Jenže... zatím kulový."
"Slyšel jsem o vás," pronesl technik a vrátil boroskop blonďaté vyšetřovatelce. Calleigh vůbec nebyl protivný nebo lhostejný. Byl vysoký, tmavovlasý, poměrně mladý a na sobě měl slušivou uniformu.
"Vy jste... ta střelmistrová, žejo?"
Calleigh se pousmála. Ve skutečnosti byla vedoucí balistického oddělení, ale lidé to nazývali všelijak.
Přilepila oko zpět k boroskopu a nenuceně pokračovala v konverzaci. "A co jste pak vy? Letmistr?"
"Řekněme, že v konstrukci letounu se vyznám." bylo jí důraznou odpovědí.
Zaostřila a její zrak spočinul na malém detailu jednoho z vrutů, které spojovaly pláty k sobě. Zřejmě se jednalo o spodní plošinu, která držela dveře letounu zavřené. Něco se jí nezdálo. Podala boroskop zpět zkušenějšímu kolegovi. Pokud se v konstrukci letounu vyzná, právě teď měl jeho názor pro ni velkou váhu.
"Vážně? A co je teda tohle?"
"Vodící kolíky bajonetu." odpověděl zaujatě letový technik s očima přilepenýma k mikroskopu. "Drží dveře zavřené."
Calleigh se podívala na místo, které sledoval a zakroutila hlavou.
"To vím taky. Já myslím spíš tohle." upřesnila a posunula kamerku o několik milimetrů dál. Když se její zkušený kolega podíval do mikroskopu, už ten detail viděl také.
"Nějaké rýhy... Jako kdyby se ty dveře otevřely." seznal zkušeně.
Calleigh měla vlastní úvahu. Otisky zbraní a nástrojů měla většinou na starost a rýhy takového typu už viděla. Většinou bývaly způsobené nástroji, které měly za úkol pilování železa, většinou proto, aby součástka někam zapadla a pasovala. Takové nástroje se používaly jak ve výrobních firmách, tak i v domáchích dílnách.
"Možná těm dveřím někdo pomohl." řekla rázně a sbalila nástroje. Měla vlastní teorii, kterou byla ochotna ověřit stůj co stůj. Opatrně vzala pinzetou přepilované šrouby a vložila je do sáčku, aby je mohla použít k pozdějšímu srovnání.

S Johnem jsme se sešli po výslechu asi půl hodiny na to, co jsme začali oba muže vyslýchat. Přesně, jak jsme oba předpokládali, oba muži nezávisle na sobě potvrdili, že ke kamerám neměli přístup v inkriminovanou dobu, kdy se peníze ztratily. A stejně tak tvrdili, že kamery se používají jen ve chvílích, kdy je potřeba něco prověřit, nejsou sledovány soustavně. Takže když je ředitelka požádala, aby zjistili, co se po půl deváté dělo v zázemí, kamery už poskytovaly jen neuspokojivý tmavý obraz, který upozorňoval na to, že kabel byl nemilosrdně přerušen.
Propustila jsem Stevena Boobse s díky a s poznámkou, ať je na telefonu, kdyby bylo zapotřebí ještě nějaké konfrontace. Jak jsem cestou do kanceláře projížděla jeho složku, úplně jsem cítila, jak se mi přemýšlením krčilo čelo. Opravdu se nezdálo, že by lhal. Měl ženu, která pracovala jako prodavačka v obchodě s oblečením. Měli odrostlého syna a dospívající dceru. Ta studovala na miamské univerzitě obor historie. Syn byl zaměstnaný v jedné firmě jako IT technik, jeho práce vůbec nebyla špatně placená. Pokud by bylo zapotřebí zaopatřit rodiče, určitě by pomohl. Vztahy v rodině se zdály být naprosto normální.
Ať jsem se snažila dívat na situaci z jakéhokoliv úhlu, nedokázala jsem přijít na jediný přijatelný motiv, proč by se Steven dopouštěl krádeže peněz v bance, která ho za jeho práci takřka královsky platí.
Když jsem dorazila na komisařství, John už u svého stolu seděl a sepisoval hlášení z výslechu.
"Máš něco?" povytáhl obočí, když mě zahlédl.
"Vůbec nic." odpověděla jsem a skutálela se do židle. "I kdyby to ten chlap udělal, neměl by absolutní důvod."
John přikývl. " Robin Tyler je mladý, ale ambiciózní kluk. Je rád za tuhle práci. S přítelkyní si teď pořídili svůj první byt a sám přiznal, že mu JP Chase Bank platí dost na to, aby je oba zaopatřil a ještě měl spoustu volného času k tomu, aby se přítelkyni věnoval. Ten taky neměl motiv peníze vzít. Navíc dorazil do práce s menším zpožděním, takže když si v systému zadal příchod, peníze už musely být pryč." řekl John.
Položila jsem složku Stevena Boobse na stůl a přikývla. "Oba nezávisle na sobě potvrdili, že neměli jediný důvod peníze z banky krást. Taky potvrdili, že kamery se využívají jen v případech, kdy se něco prošetřuje, ačkoliv je pobočka velmi velká, nejsou na nich permanentně."
Oba dva byli vyslýcháni v jiné místnosti a jiným policistou, takže jejich výpovědi se nemohly shodovat podle toho, že by si něco domluvili předem. Ani jeden z nich nemohl tušit, jaké budeme pokládat otázky a jaké otázky budou pokládány tomu druhému. Je to jedna z nejjistějších policejních technik, jak ověřit důvěryhodnost svědků.
"Na směnách se střídají, když jeden hlídá zázemí, druhý kontroluje klientskou zónu. Pod jejich dohledem jsou hlavně zóny s pokladnami a služební vchody. Vyměňují se na odpoledne nebo po celých dnech, podle domluvy. V tu dobu, kdy peníze zmizely, Boobs byl v klientstké zóně a Tyler přišel do práce se zpožděním. Ani jeden tedy nemohl zpozorovat, jestli se peníze ztratily."
"A proč se  Robin zpozdil?" podívala jsem se tázavě na Johna. Napadlo mě, jestli se nemohl zpozdit....náhodou. Mladá přítelkyně a nové bydlení, tři sta dvacet tisíc mu klidně mohlo být k dobru.
John ale pochopil, kam tím mířím. "Jestli si myslíš, že mohl být domluvený s někým zvenku, kdo nepracoval v bance a mohl v tom mít prsty, tak těžko. Údaje z jeho GPS navigace potvrdí, že v té době stál v zácpě a navíc volal svému kolegovi Stevenovi, že se zpozdí, protože město je neprůjezdné. V jeho mobilu ten odchozí hovor odpovídá časově."
Jak mi sděloval informace, bylo mi čím dál tím víc jasné, že se tímto směrem ženeme do slepé uličky.
Přemýšlela jsem a dávala si dohromady souvislosti. Druhá skupina, která měla přístup k penězům a bezpečnostnímu systému hned po zaměstnancích bezpečnostní služby, byly pokladní. A podle rejstříků ty už tak čisté jako hlídači nebyly.
"Nechám předvolat jednu po druhé ty holky z hotovostních přepážek." řekl John, jako by mi četl myšlenky.
Souhlasně jsem přikývla. "Rozhodně." Současně jsem vytáhla mobil a našla telefonní číslo Adama Coopera. John se na mě tázavě podíval.
"Jestli ten kabel někdo přeříznul, tak by zkušený technik měl být schopný to místo objevit a zjistit, jestli došlo ke zkratu nebo jestli to někdo udělal úmyslně." osvětlila jsem mu. "Zavolám Cooperovi a zkusím ho vzít na místo činu. Třeba najdeme to místo, kde bude kabel přerušený."
"Už přece víme, že ten kontakt byl přerušený, Jeanette. Nevím, co tam chceš najít."
"To sice ano," přitakala jsem. "Ale v tom, jestli někdo přeřízl kabel nebo jestli šlo jen o technický výpadek, je velký rozdíl."
John mi dal gestem najevo, že má sice svůj názor, ale nemíní se se mnou hádat.
"To hlášení z výslechu s panem Boobsem dopíšu až se vrátím."

Cooper vzal telefon asi po třech vyzváněcích tónech. "Ahoj. Jeanette."
"Zdravím. Co potřebuješ?"
"Potřebuju, abys se mnou někam zajel."
"Já? Jeanette, nemám klasifi-"
"Nebudeme nikoho vyslýchat ani nic řešit. Potřebuju abys jenom něco nafotil a odřízl. Dráty jsou tvoje specializace."
Z telefonu se ozvalo zaváhání. "No víš, Delko a Speedle jsou spíš kompetentní-"
"Nepřichází v úvahu, oba jsou momentálně mimo dosah." odpověděla jsem striktně. Bažiny jsou velké místo činu. Delko i Speedle byli zapotřebí tam. "Počkám na tebe v autě."
Cestou ke služebnímu vozu jsem si smutně vzpomněla na to, že svůj vlastní osobní vůz budu muset během dnešního dne dopravit do servisu, protože jezdit s rozbitým předním sklem pro mě nebylo absolutně přípustné. V duchu jsem poděkovala pirátovi Whitersovi za to, že se příštích pár dní povleču do práce i z práce hromadnou dopravou.
Než se ke mně do služebního vozu připojil Cooper, smutně jsem zavolala na odtahovou službu místního servisu, jestli by si nemohli přijet pro moje zubožené auto. Slíbili, že tam budou do dvou hodin a že určitě dají vědět, kvůli podpisu nějakých dokumentů.

Horatio věděl, že na všechny je toho trochu moc, předchozí den byl velmi dlouhý a chápal, že nikdo neměl dost času na to se pořádně vyspat sebrat z celého dne stráveného v bažinách plných bakterií a zapáchajících paliv, a z horkého slunce, které jim práci zrovna moc neusnadňovalo. Navíc práce nebyly ještě zcela u konce a samotné vyšetřování bylo teprve na začátku. Zbyl jen jeden přeživší, který se momentálně nacházel v nemocnici ve stavu bezvědomí a čím víc informací budou v tuto chvíli mít, tím lépe a rychleji se případ dostane ke  konci a proto bylo důležité, aby v tuto chvíli všichni pracovali v plném nasazení.
"Ericu? Už jste našli černé skříňky?"
Jeho mladý kolega si zrovna mnul oči a tvářil se unaveně, ale odhodlaně.
"Zrovna se vracím na místo. Jen jsem si zaskočil pro antibiotika."
Horatio přikývl. I nyní bylo velmi důležité dodržovat bezpečnostní předpisy a prevence patřila momentálně k těm nejdůležitějším.
"Dej hned vědět."
"Jasan," odpověděl rozmrzele Delko a pokračoval v cestě. Ve dveřích se míjel se svým kolegou Timem Speedlem.
Když je Horatio viděl vedle sebe, napadlo ho, že ti dva se skvěle doplňují. Zatímco Eric byl horká hlava a muž činu, který dokázal vždy dobře zareagovat, když šlo do tuhého, takže nikdo z pachatelů nemohl uniknout, Tim Speedle byl klidný a upřednostňoval spíše logický přístup forenzní laboratoře. Byl také velmi pečlivý a svou práci se snažil vykonávat co nejpoctivěji. Nejdůležitější ale pro Horatia bylo, že se na oba mohl stoprocentně spolehnout.
"Právě jsem mluvil s pilotovou ženou." spustil Speedle. Už podle výrazu v jeho obličeji Horatio usoudil, že nemá za sebou zrovna jednu z nejpříjemnějších fází vyšetřování.
"A jak to nese?"
"Jsou u ní z pohotovostního. Je dost hysterická." odpověděl Timmy. "Pořád mluví o Sommerovi a jeho generalitě. Všichni kolem něho zametali, protože se ho báli. Chceš vědět, kam letěli?" Speed podal Horatiovi složku s několika dokumenty.
"Vím." přikývl Horatio. "Do Washingtonu. Měla je vyslýchat komise pro cenné papíry, že? To jsou kopie obsílek pro Sommera a jeho finanční vedení?"
"Normálka. Firma se položí, ale šéfům se podloží..." dodal Speed básnicky.
Horatio souhlasně přikývl. "Šéf se snese do důchodu na zlatém padáku a přistane na velké hromadě peněz."
"A ten, kdo o tom ví, dostane taky padáka a slušné odstupné, aby si náhodou nepustil pusu na špacír."
"Jenže nikdo nepočítal s tím, že ten jejich spolek bude chtít probírat komise ve Washingtonu." seznal Horatio. Měl tyhle chvíle rád. Jeho podřízení mu přinášeli informace a důkazy a díky tomu začaly souvislosti zapadat jedna do druhé jako dílky skládačky. V rukou se mu pomalu začínal rýsovat motiv.
Skleněné dveře se rozrazily potřetí. V nich se objevila Calleigh Duquesneová s horlivým výrazem ve tváři. Tim i Horatio tušili, že se chce podělit o nějakou důležitou informaci. "Tomu nebudete věřit."
"Copak se děje?" odpověděl klidně poručík Caine.
"Vodící kolíky bajonetu, které drží venkovní dveře, byly přepilované. Dveře se otevřely za letu."
To jen potvrzovalo Horatiovu teorii.
Ve Speedlově tváři se objevil zamyšlený výraz. "Proto byla ta žena osm kilometrů od místa havárie."
"Že by sabotáž?" dodal váhavě Horatio. Chtěl znát názor svých dvou kolegů.
Timmy souhlasně přikývl. "Firma je v rejži a spousta lidí už je naštvaná. Možná se šéfa chtěli nenápadně zbavit."
"S těmi kolíky u dveří rozhodně někdo manipuloval. Nejspíš někdo, kdo se v letadlech vyzná." dodala Calleigh.
"Máme nástroj, motiv, chyběla už jenom příležitost." zakončil to Horatio. "Zjistíme, kdo měl přístup k tomu letadlu."

Ředitelka už na nás čekala. Cestou jsem jí oznámila, že jsme na místě do pár minut a ona na nás na recepci už čekala. Byla jsem skoro překvapená jejím kladným přístupem k vyšetřování. V tuto chvíli to ale pro nás bylo dobře, takže jsem neměla absolutně žádný důvod k podezření nebo snad k nějakým protestům.
Už podruhé tento týden jsem jí potřásla rukou. "Dobrý den."
"Tak jak jste pokročili?"
Zatvářila jsem se neutrálně a nevinně. "Pracujeme na tom, jak vidíte. S vaším dovolením bych tu ráda něco prověřila. Tohle je můj kolega Adam Cooper z kriminalistické laboratoře."
Cooper vypadal vděčně, protože jsem si veškerou diplomacii vzala na starost. Bylo znát, že na výjezdy moc zvyklý není a tak se tvářil rozpačitě. Ale jakmile mu ředitelka podala ruku, potřásl jí a usmál se na ni.
"Samozřejmě, detektivové. Doprovodím vás do zázemí banky."
Zavedla nás do jedné z uliček, které byly přístupné jen na její pracovní kartu a kód.
"Potřebovali bychom se podívat na místo, kudy vedou kabely vašich bezpečnostních kamer." řekla jsem.
"Ty ale vedou všude, Jeanette. Co konkrétně hledáte?"
"My se na to tady podíváme a když budeme potřebovat, dáme vám vědět." odpověděla jsem striktně. Nechtěla jsem ji zasvěcovat do detailů, stále ještě nebylo úplně jasné, zda se jí dá plně důvěřovat. Protokol také říkal, že čím méně toho budou civilisté vědět, tím lépe. Spolupracovat s policií byla jejich ... občanská povinnost.
Paní Morganová chápavě přikývla a nechala nás v zázemí samotné.
"Co mám hledat?" nechápal Cooper.
Vytáhla jsem maličkou baterku, kterou jsem měla zastrčenou za opaskem a namířila jí přímo ke stropu a k horní části stěny.
"Zjistili jsme, že záznam na kamerách byl před tím, než došlo ke krádeži peněz, z nějakého důvodu přerušen." Říkala jsem, zatímco jsem pomalu projížděla malým světýlkem kabely připevněné na zdi, nepochybně vedoucí ke kamerám uvnitř banky. Pod stropem se sbíhaly a zase rozbíhaly, aby se nad technickou místností zase setkaly a utvořily neuspořádaný chumel drátů, který ukazoval vše, co se dělo uvnitř banky. Bylo na nich vidět, kdo a kdy vcházel do banky, co který pracovník dělal na své přepážce nebo jak se počítaly peníze na hotovostních přepážkách. Skrývaly úplně vše a proto ten, kdo měl v krádeži prsty, měl velký důvod je vyřadit z provozu.
Adam vytáhl svojí baterku a následoval mě. "Obsluha kamer určitě ví nejlíp, jak tyhle věci fungují."
Zakroutila jsem hlavou. "Ty jsme prověřili. Nemyslíme si, že by to mohli být oni. Ale rozhodně to musel být někdo z banky."
"Hledáme nějaký přeříznutý kabel?"
Přikývla jsem. "Předpokládám, že nějaký, co povede k pokladnám."
Zatímco Adam projížděl jeden kabel po druhém baterkou a kontroloval, jestli někde nenajde nějaký důkaz o tom, že obraz byl přerušen, já jsem zaklepala na dveře technické místnosti a zeptala se dvou hlídačů (jiných, než kteří byli dnes u výslechu), jestli by mi mohli poradit, které z kabelů vedou k pokladnám. Na to mi bylo odpovězeno, že skutečně nemají tušení, který kabel z velkého klubka kam vede, takže jsem je nechala být.
Bylo jasné, že ta práce nebude na pět minut.

Nebylo těžké zjistit, kdo se ve firmě Scotta Sommerse stará o letovou techniku. Stejně tak nebylo těžké zajistit povolení a zajet do firemní dílny, kde Calleigh vzala několik nástrojů, které chtěla porovnat v laboratoři. Jeden z nástrojů klidně mohl být ten, který způsobil deformaci šroubů, a možná právě to byla ta jedna malá chybička, která způsobila tak velkou havárii a neštěstí.

Zatímco Calleigh dělala testy, Horatio si sehnal předvolání k výslechu pana Erika Esparsa, firemního letového technika, který se momentálně jevil jako hlavní podezřelý. Sledoval ho skrze prosklenou stěnu výslechové místnosti a čekal, až Calleigh dokončí testy. Stále ještě nebylo stoprocentní, že přepilování kolíků způsobily právě nástroje, které používal pan Esparsa.
Zrovna dopil šálek dobré kávy, když mu Calleigh dala vědět, že je s testy hotová.
"Je to stejný?" spustil, když dorazil do její laboratoře. Calleigh s očima přilepenýma ke kukátku mikroskopu jen přikývla. "Skoro stejný."
Horatio si od ní vzal laboratorní zprávu a věnoval jí vděčný pohled plný uznání. "Dobrá práce."

Muž ve výslechové místnosti měl obličej plný strachu. Než Horatio vstoupil, snažil se ho prohlédnout a vyčíst v něm co nejvíce. Nezdál se mu na první pohled jako někdo, kdo by byl schopný vymyslet takovou sabotáž. V jeho tváři byl strach, to ano, ale spíše strach z toho, že by mohl mít průšvih v práci nebo s policií. Horatio nedokázal říct, že by v jeho očích taky viděl vinu nebo důkaz toho, že by se zde na policejní stanici v Miami - Dade měl nacházet právem.
Přesto mu bylo jasné, že s ním rozhodně nesmí jednat nijak jemně. Zkušenosti ho naučily, že když ponechá podezřelého po celou dobu v nejistotě, dosáhne toho lepšího výsledku při případném přiznání. Když jsou podezřelí nejistí, jsou velmi napjatí a tak je velká šance, že se podřeknou.
"Pane Esparso. Víme, že jste do letadel firmy montoval staré díly. A mě by zajímalo proč." začal Horatio a položil před podezřelého fotografii přepilovaného šroubu, kterou před chvílí pořídila Calleigh. "To si tak přivyděláváte?"
Pan Esparsa byl vysoký, hubený chlapík s tmavou pletí a protáhlým obličejem. Vypadal vyděšeně, jako někdo, kdo sám o sobě věděl, že dělá něco, co není úplně v souladu s pravily a již dlouho se bál setkání s policií. Jeho obličej byl vyděšený a zpocený.
Nejistě se podíval na fotografii, pak na Horatia a pak na Calleigh, která stála u stěny a sledovala průběh výslechu. "Ne. To já ne."
"Chcete někoho poškodit? Chcete se někomu mstít? Proto jste sabotoval vstupní dveře?" zkusil to Horatio.
Pan Erik Esparsa se zatvářil nechápavě. "Tomu nerozumím."
Horatio ukázal na detailní fotografii a zaměřil pozornost na místo, kde byl šroub úmyslně zúžen, aby pasoval do konstrukce letadla. "Prověřili jsme markanty podle vašich nástrojů. A víme, že ty kolíky jste přepiloval vy."
Na Erika to zapůsobilo přesně tak, jak Horatio předpokládal. Čekal horlivou obhajobu, která by dokázala, že porušit předpisy prostě musel, protože mu to nařídil šéf...
"To jsme museli, aby pasovaly. Neměli jsme ty správný díly." odpověděl. Když Horatio i Calleigh mlčeli, trochu zpanikařil. "Hele, já tvrdě makám, jasný? Ty stroje musím dostat do vzduchu a jakým způsobem to udělám, to nikoho nezajímá!"
Horatio se několik vteřin díval podezřelému do obličeje. Viděl v něm otce, pracanta, který svou práci možná trochu fláká, ale přesto tvrdě pracuje, poctivého manžela a někoho, kdo se bojí, že by se mohl dostat do potíží se zákonem. Ale neviděl v něm bezohledného zločince. To rozhodně ne.
"To letadlo stoupalo." uvažoval nahlas. "Jak vysoko se asi tak dostalo?" otočil se ke svojí kolegyni Calleigh.
Duquesneová se během vteřiny rozpomněla na informace, které četla v letové zprávě. "Podle dispečinku tisíc dvě stě metrů."
"Dvanáct set metrů." zopakoval zaujatě Horatio. Pak se zvedl a věnoval podezřelému neutrální pohled.

Celou situaci zpoza zázemí výslechové místnosti přes průhledné okno sledovala Megan Donnerová. Horatio se v mžiku objevil po jejím boku. "Já ho pustím." oznámil suše.
Megan mu věnovala nechápavý pohled. "Cože? Právě přiznal, že tam použil vadné díly!"
Horatio zakroutil hlavou. "Ale oni letěli přiliš nízko."
Megan se na Horatia dívala možná dvě vteřiny, než jí došlo, co se jí snaží říct. "Takže nedošlo k dekompresi..." zvážila.
Caine přikývl. "Přesně tak a proto se ty dveře nemohly otevřít samy bez ohledu na to, v jakém stavu byly ty kolíky."
Megan přikývla a zamračila se. "Ty dveře byly otevřeny zevnitř."
"Ano a tím se nám to zcvrkává na dvě možnosti - sebevražda, nebo vražda."
Megan věnovala podezřelému skrze sklo poslední pohled. On o ní ale vědět nemohl. Calleigh ho právě vyváděla pryč a připomněla mu, že dokud neskončí vyšetřování, měl by být přítomen na telefonu, pokud chce vzorně plnit svou občanskou povinnost.
"A co ten co přežil?"
Horatio zakroutil hlavou. "Je v komatu."
"Už ne."
Caine se na kolegyni se zájmem podíval. Pokud by jediný svědek mohl dosvědčit, jak to bylo, pak by měl v ruce velmi silný důkaz. A vyšetřování by bylo namířeno velmi přímým směrem.
"Volali z nemocnice." pokračovala detektiv Donnerová. "Probral se."

Adam při ohledávání kabelů vedoucích z kontrolní místnosti přes stěnu až k místům, kde snímaly obraz vypadal velmi zaujatě. Bylo na něm znát, že na výjezdy do terénu není příliš zvyklý a tak si dával extrémně záležet, aby něco nepokazil. Stál na rozkládacím žebříku, který měl opřený o stěnu a který se pracovníkům ostrahy povedlo vyhrabat v jednom z přístěnků zázemí banky.
Nechtěla jsem ho rušit a tak jsem s rukama zkříženýma na prsou přemýšlela a dávala si dohromady nejrůznější teorie.
Podle toho, co se zde dělo, ti pracovníci ráno při výslechu říkali pravdu  - skrze malé plastové okénko ve dveřích bylo vidět do přístěnku ostrahy. Kamerové systémy měli otočené zády a obrazovky vypnuté. Zřejmě opravdu dodržovali předpis a kamery používali pouze ve chvílích, kdy se něco přihodilo a bylo třeba něco ověřit, proto si hned v den zmizení peněz nemohli všimnout, že kamery nefungují. Jednalo se o část bezpečnostního opatření - vzhledem k tomu, že kamery zabíraly celkovou práci všech pracovníků na přepážkách a zachycovaly i klienty, nesměly být nahrávky puštěné nepřetržitě. Byla to součást ochrany soukromí.
Adam už si tu hrál asi dvě hodiny. Kabelů bylo nespočet a nebylo jednoduché je jeden po druhém zkontrolovat. Zatím jsem si stihla prohlédnout zázemí. Všechny dveře byly skutečně přístupné skrze speciální čipové karty zaměstnanců. Kdo si doma zapomněl kartu, nedostal se ani na záchod. Těžko jsem si dokázala představit, jak by se sem někdo nepozorovaně dostal, vytáhl z přístěnku žebřík, vylezl nad technickou místnost a přestřihl drát.
Ale něco mi říkalo, že jsem svůj policejní nos namířila správným směrem.
"Jeanette, něco tu mám." řekl po nekonečně dlouhé době Adam.
Přišla jsem k němu a podívala se směrem ke kabelům. Cooper byl dva metry nade mnou, takže na to viděl líp. Ohnul na mě kus kabelu, který byl jasně a viditelně přeříznutý.
Vítězoslavně jsem mu ukázala zvednutý palec. "Výborně. Takže nehodu můžeme vyloučit."
Cooper vyfotil spoj, kde se dvě části kabelu zcela oddělovaly. Pak vzal malý nožík a uřízl kousek z jedné části. V laboratoři se na dvoucentimetrovou část kabelu bude moci podívat blíž - pod mikroskopem bude možné rozeznat, jaký typ nože byl použit, zda to byly obyčejné nůžky nebo nějaký jiný řezný nástroj.
Nebylo toho moc, ale neodjedeme s prázdnou, takže jsem byla poměrně spokojená.
"Výborně. Skvělá práce." pochválila jsem ho. Adam se na mě hrdě usmál, vložil vzorek kabelu do malého sáčku a slezl ze žebříku.
Cestou do laboratoře jsem si sáček vzala k sobě.
"Moc ti děkuju. Máš svojí práce dost, o tohle už se postarám já."
"Díky Jeanette, popravdě musím říct, že toho mám až nad hlavu a primární je pro mě teď analýza důkazů z toho místa havárie."
Chápavě jsem přikývla. "Jasně. Já už si s tím poradím." řekla jsem a na recepci policejní budovy jsme se rozdělili.
Jednoho rychlého, spolehlivého a zkušeného kolegu, který se v analýze takových důkazů poměrně vyzná, totiž naštěstí znám.