Kapitola 4: Ranní rituály

"Vražda, krádež auta nebo nehoda. Zločin jako zločin. A každý by měl být po zásluze potrestán."

- Jeanette Croftová, začínající detektiv kriminalistického oddělení Miami-Dade

Měl to být začátek dalšího normálního pracovního dne. Tak jako každé ráno se můj malý ford prodíral zácpami a horkými silnicemi, které vedly od mého domu přímo k policejní stanici Miami-Dade. Zácpy byly snad den ode dne hustší a člověk z nich býval snad den ode dne vzteklejší. Ale mě každý den uspokojovala alespoň myšlenka, že mě čekala moje vysněná práce a dostat se tam, to už byl můj nejmenší problém. Takže jsem se snažila vždy jen s dostatečným předstihem přivstat, abych se nezpozdila.
Že na mě ale bude něco neobvyklého čekat v ulici, kterou jsem denně projížděla a kterou lemovala jen hrstka rodinných domů, takže sebemenší zácpa zde se zdála velmi nepravděpodobnou, to by mě skutečně nenapadlo.
Stalo se to přesně na rohu 200té a 199té ulice, asi dva kilometry od policejní stanice, v místě, kde bych nikdy nečekala, že by se mělo odehrát něco nepředvídatelného, co by se vymykalo dennímu režimu, protože zde se nacházelo jen několik rodinných domků, z nichž každý měl svůj denní režim, který se ani v nejmenším neměl vymykat zavedenému pořádku.
Je to jedna z těch situací, ve kterých když se ocitnete, tak absolutně netušíte, co se stalo nebo co máte dělat. Nebyl to žádný velký náraz, jako by měl snad bourat kamion. Ale slyšela jsem divoké řinčení rozbitého skla. Ve stejnou chvíli můj ford otočil svůj čumák o dobrých pár desítek centimetrů doleva, jak byl násilím vytlačen, protože do něj něco zprava zprudka narazilo.
Asi pět vteřin jsem křečovitě svírala volant a kulila oči před sebe, protože mi samozřejmě v tu chvíli vůbec nedošlo, co se stalo.
Zakroutila jsem hlavou, abych ze sebe setřásla strach a pot, který mě v tu chvíli polil. Během dalších dvou vteřin mi došlo, co se asi stalo. Vzpamatovala jsem se a pak mé pocity vystřídal čistokrevný vztek.
Jsem si naprosto vědoma, že jsem se rozhlížela, když jsem na 199té zabočovala doleva. A že tam zprava rozhodně na silnici nikdo nevjížděl. Ale jak se zdálo, ve stejnou chvíli se zřejmě vyřítilo auto i z druhého směru.
Řidič žlutého audi, který do mě zprava vrazil, ale nejspíš musel včas zareagovat a dupnout na brzdu. Kdyby to neudělal, určitě bych nejspíš s autem na kusy ležela na protějším trávníku. Tak jako tak ale nebyly jeho reflexy dostatečně rychlé, aby zabránily kolizi. A audi mělo určitě velmi dobré brzdy, protože když jsem se před dvěma vteřinami rozhlížela, než jsem stihla zamáčknout blinkr, abych zahnula, byla jsem si stoprocentně jistá, že vpravo nikdo nebyl. Na tyhle věci jsem opatrná. Takže jeho řidič musel jet rozhodně vyšší, než povolenou rychlostí, než dupnul na brzdu.
Zaklela jsem.
To to dneska začíná. Vyšla jsem vztekle z auta a obešla ho zepředu, abych se podívala, co za neštěstí se vlastně stalo. Tady v ulici, která po většinu času mívala vždy klidnou a nekonfliktní pověst.
Žlutý čumák byl nekompromisně zanořený do pravého světla mého skromného fordu. Z toho ten zvuk třišticího se skla, které zaplakalo, jak bylo kýmsi nemilosrdně proraženo a náraz neustálo. Béžová kapota a pravý bok čumáku byly trochu pochroumané, jako by se plech snažil někdo zmuchlat jako papír. Ale to sklo ze světla to odneslo nejvíc.
Zanadávala jsem a podívala se směrem k místu, které ve žlutém audi patřilo řidiči. Dveře se otevřely. Než z něho řidič stihl vystoupit, už jsem měla ruce v bok a stála jsem před ním v bojové pozici, s rozkročenýma nohama a rukama zatnutýma v pěst.
Jeho pohled samozřejmě také nejdřív padl k místu, kde se auta střetla, aby si v hlavě propočítal škody na svém automobilu. Pak se opřel o kapotu auta a zakroutil hlavou.
"Ale ne..."
"No to bych řekla!" obořila jsem se. Ten týpek jako by mě vůbec nebral na vědomí. Opíral se o střechu svého žlutého miláčka a kroutil hlavou. Možná, kdybych nebyla tak naštvaná a potkala ho jinde, připadal by mi i docela hezký. Byl vysoký, měl tmavé, rovné vlasy, dlouhé po ramena a měl v nich zastrčené sluneční brýle, takže mu nespadaly do očí. Přes bílé tílko měl modrou kostkovanou košili a ani ty tmavé džíny mu vůbec nedělaly špatné proporce.
Když se na to podívám zpětně, řekla bych, že to byl i fešák. Ale v tu chvíli byl jeho zevnějšek skutečně poslední věcí, která mě zajímala. Teď jsem chtěla vědět rychlost, hodnost, bydliště, SPZ a číslo občanského průkazu.
Jakmile jsem promluvila, jakoby nadskočil. Otočil se ke mně a znatelně si povzdechl. Viděla jsem na něm, jak otvírá ústa, aby něco řekl - buď mi vynadal nebo se omluvil, to už nikdy nikdo nezjistí, protože jsem ho nenechala vypustit hlásku.
"Jste normální? Víte jaká je tady povolená rychlost? Proboha jak rychle jste jel, že jste mě neviděl? To jsem neviditelná nebo co? Víte, kolik ta oprava bude stát? Myslíte si, že mám na to platit si nový světlo pokaždý, když natrefím na nějakýho blbečka, kterej si myslí, že když má rychlý kola, tak si může v obytných čtvrtích řítit rychlostí jako závodník?" křičela jsem. Že z okolních domů vyšlo několik zvídavých lidí a sledovalo nás, jsem nevnímala.
Nevypadal, že by mi chtěl něco vyčíst nebo nadávat. Měl zavřené oči a při mé poslední větě odevzdaně zvedl dlaně, jako by mi chtěl říct: Chápu, že jsi naštvaná, ale přestaň laskavě křičet.
Otevřel oči, prohlédl si mě, můj bojový postoj a naštvaný obličej a nechal si asi tři vteřiny na rozmyšlenou. "Moc se vám omlouvám. Já jsem vás vůbec neviděl."
"Aha," odpověděla jsem a ironicky jsem "chápavě" přikývla hlavou. "To se nedivím při té rychlosti!" drze jsem otevřela dvířka od jeho auta a nakoukla dovnitř. Na sedadle spolujezdce ležel mobil. Byl ještě rozsvícený, jako by tam někdo teprve před pár vteřinami ukončil hovor.
"No jistě! Když už musíte telefonovat během řízení a vysmívat se tak všem silničním předpisům - které mimochodem vznikly kvůli takovým holomkům jako vy - tak proboha alespoň jezděte pomalu! Vždyť vy jste se na mě vyřítil během dvou vteřin a než jsem se stačila rozhlédnout, tak jste to do mě napálil!"
Opět si povzdechl a vypadal, že je mu fakt trapně. Nebylo žádné Hele, co si to dovoluješ mi koukat do auta nebo Tak co kdybys dávala pozor ty, když zatáčíš?, jak bych při takové situaci od většiny lidí  čekala.
"Opravdu se omlouvám. Mám blbej den, zaspal jsem, mám důležité obchodní jednání a volal jsem do práce, že to nestíhám. Proto jsem jel rychle..."
"To není ale omluva k tomu někoho ohrozit. Rozhlédněte se. Tohle je oblast plná rodinných domů, je tu spousta lidí a dětí."
"Jo já vím. Taky mě tu spousta lidí zná. Nemohla byste prosím vás přestat kři-"
"A kdybych v tý zatáčce nebyla já, ale nějaké malé dítě, které by přecházelo přes přechod a vy jste ho srazil, co byste asi tak řekl jeho matce? Že jste zaspal a nestíháte to do práce?" pokračovala jsem. Bylo mi jedno, jestli nás někdo poslouchá, jestli ho tu někdo zná a jestli z toho bude mít průser, jestli chtěl něco říct, tak mi to zase bylo úplně jedno.
Začal rudnout.
"Slečno, prosím vás, OMLOUVÁM SE. Napravím to. Můžete už toho nechat? Zkazil jsem to, ano, nezvládl jsem to. Přiznávám. Naštěstí to odneslo jenom světlo, žádné dítě."
"Ale to bylo moje světlo, vy piráte!"
Bezutěšeně vztáhl ruku k oběma vozidlům. Boky obou vypadaly jako by se je někdo pokoušel  zmuchlat a pod koly se v ranním slunci třpytilo milion skleněných střepů.
"Hele, já mám taky světlo v háji a věřte mi, že moje oprava bude určitě dražší než ta vaše!" odpověděl.
Snažila jsem se napočítat do deseti a uklidnit se. Naštěstí srazil mě a ne nějaký dítě. No jasně. Naštěstí. Tsss.
"Jak se jmenujete?" řekla jsem klidnějším hlasem, a už ne tak nahlas, aby to slyšela celá ulice.
"Jsem Oliver. Oliver Whiters. Pracuju v jedné firmě v Dade, dělám tam obchodního zástupce. Proto jsem tak pospíchal." odpověděl a podal mi ruku. Neochotně jsem ji stiskla. "Jeanette Croftová. Co je to za kšeft, že kvůli němu ohrožujete zdraví svoje i ostatních?"
"Zkusme to vyřešit nějak rozumě. Co kdybysme do toho nezatahovali policii?"
Odhrnula jsem sako, aby mi viděl na opasek. V jeho očích se mihl nepopsatelný záchvěv emocí.
"Je mi líto, ale ta už o tom ví."
"No, skvělý..." řekl si spíš pro sebe. Volám za jízdy, nedodržuju předepsanou rychlost a ještě to napálím do policajtky, to mi tak chybělo, viděla jsem na něm, že se mu to honí hlavou.
"Podívejte slečno... Croftová. Tady je moje vizitka. Napíšu vám z druhé strany číslo mojí pojistky. Slibuju, že to dám do pořádku, tu opravu vám zaplatím. Ale opravdu teď nepotřebuju oplétačky s policií."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Jestli nechcete mít problémy, máte dodržovat silniční předpisy pane Whitersi."
Podal mi vizitku. Vzala jsem ji a dala do kapsy. "Vaši občanku."
"Slečno, opravdu nevím, jak to vysvětlit. Mám fakt blbej den. Slibuju, že jakoukoliv částku mi pošlete, tak vám to zaplatí moje pojišťovna. Zkusme to prosím bez těch oficiálů."
Asi to byl ten typ chlapa, který byl zvyklý, že když se na někoho zadívá hezkýma očima, bude mít vše, co si bude přát. Ale takových kluků já už pár potkala. A člověk si po takových zkušenostech vytvoří jisté... protilátky.
Krásou mě neošálíš.
Zkusila jsem to jinou cestou. Přistoupila jsem k němu o krok blíž. "Pane Whitersi, vy vypadáte jako slušný chlap. Možná trochu namyšlený a arogantní, ale zřejmě nejste zlý, a chápu, že oplétačky s policií nechcete."
Měl ruce založené na prsou a vzhledem k tomu, že byl asi tak o hlavu vyšší než já, shlížel na mě se sklopeným obličejem. "A jako slušný chlap vy určitě nebudete mít nic proti tomu mi ukázat občanku. Berte to jako... moji pojistku. Ano?" povytáhla jsem obočí a vytáhla zápisník.
Několik vteřin se na mě díval a pak vytáhl peněženku.
Na občance se skutečně nacházelo jméno Oliver Whiters. Bydlištěm u Ocean Drive, svobodný. Zřejmě se mu dařilo, byty u pláže nebývají nejlevnější. Číslo průkazu jsem si poctivě zapsala a průkaz mu vrátila. "Děkuji. Tady máte mojí vizitku. Abyste věděl, kam zavolat, až vás vyrozumí pojišťovna o výši pojistného."
Nic neříkal, vizitku si vzal a jeho tmavé oči se tvářily neutrálně.
"Doufám, že nebudu mít ve schránce za týden předvolání na policii." odpověděl po chvíli, když už jsem nasedala do svého plačícího, pochroumaného auta.
"Jen, pokud se budete chovat slušně! A já si vás pohlídám." odpověděla jsem.
Podívaná skončila, oba jsme se rozjeli svým směrem a jako vzpomínka na naši ranní příhodu zůstaly jenom rozsypané střepy ze skel audi a fordu na zatáčce, která spojovala 199tou a 200stou ulici v Miami-Dade.
Cestou na policejní stanici jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem někdy v životě potkala někoho, kdo by byl tak arogantní a namyšlený jako Oliver Whiters. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kdyby skutečně někoho přejel nebo se sám zabil. A jediné, co ho zajímalo, bylo obchodní jednání a kolik bude stát oprava.
Však já si ho prozkoumám.

Horatio Caine obdržel zprávu o příjezdu Cristininy matky a téměř okamžitě se za ní vydal. Dopravila se na policejní stanici a čekala na něj v místnosti pro návštěvníky, která byla tmavá a plná křesel. Ranní světlo, které pronikalo skrze prosklenou stěnu až k nim, jako by nevnímala. Nevnímala žádné události, nevnímala žádné zprávy a informace. Zatím nevstřebala tu skutečnost, že její milovaná dcera Cristina, by měla být po smrti.
Jakmile k ní pomalu přišel Horatio a posadil se vedle ní, Mildred mu podala fotografii mladé, energické a tmavovlasé ženy.
"Byla moc hezká." řekl potichu Caine. Chvíli sledoval Mildred Colluchiovou, jak si prohlíží fotografii dcery. Z očí jí odkapávaly slané slzy a on měl snad potisící pocit té bezmoci, jako pokaždé, když musel matce říct, že její dítě už není. Měl sebou sebou foto kufříku, který našel na místě činu, v močálech, kam spadly trosky letadla. Pomalu ho podal Mildred. "Paní Colluchiová, na místě činu jsme našli tohle. Byl prázdný a jsou na něm zřejmě iniciály Cristiny. Rád bych věděl, jestli je její."
Paní Colluchiová si fotografii pomalu vzala a přikryla si rukou ústa. Bylo na ní vidět, že by se chtěla ovládat, zabránit přívalu slz, jenže to nešlo. Strašná pravda na ni doléhala a nebylo možné s tím nic dělat. Ta fotka dokazovala, že policie mluvila pravdu. Byla to její milovaná dcera. Její jediné dítě.
"Ten... Ten kufřík jsme jí dali když měla promoci." řekla potichu.
Horatio chápavě přikývl. Dokázal si představit, s jakou tíhou ze sebe Cristinina matka souká každé slovo, že by se ted nejraději v návalu emocí a smutku sama zavřela někam kde by ji už nikdy nemohl nikdo najít. Chápal, že většina rodičů vnímá smrt svých dětí jako svoje vlastní selhání. A proto jí teď chtěl být co nejvíc nápomocný.
"Neměla v poslední době nějaké větší problémy? Ať už osobní nebo pracovní?" zkusil to pomalu.
Mildred zakroutila hlavou. Z očí jí ukápla další várka velkých slz.
"Ne, já o žádných nevím." odpověděla a zavřela oči. Horatio tiše seděl vedle ní. "Na střední škole měla sice moje dcera potíže s depresemi, ale to už je dlouhá doba."
Horataio přikývl. To by vysvětlovalo ten prozac. A alkohol. V kombinaci to nikdy nemohlo mít dobré následky. Z depresí se člověk většinou nikdy úplně nedostane.
"Nikdy by si sama nic neudělala." pokračovala Mildred. "Nebo ano?"
"To já nevím." odpověděl Horatio klidně, aby dal paní Colluchiové najevo, že je zatím na začátku. A že zároveň nechce dělat ukvapené závěry. Ale že se jejím případem hodlá zabývat. A nepřestane dokud ho nevyřeší.
"Už jako malá holka... bývala to taková tajnůstkářka. Pomůžete mi?" její hlas byl sotva slyšitelný, jak se snažila potlačit vlastní vzlyky a smutek. Smutnýma očima se podívala k Horatiovi. "Pomůžete mi, prosím vás?"
Vzal její ruce do svých dlaní, přikryl je, aby jí mohl dopřát vnitřní teplo, byť to mělo být třeba jen na vteřinu. "Pomůžu. Určitě."

"Detektive Croftová? Tohle vám přišlo z banky JP Morgan Chase. " volala na mě recepční, jakmile jsem se objevila v zázemí budovy kriminálky. Dnes tam byla Prue, milá, černovlasá absolventka policejní akademie. Policejní uniforma jí moc slušela.
Zamířila jsem k ní. Za obálku, kterou mi podala, jsem jí věnovala vděčný pohled. Uvnitř byl disk se slíbenými přístupy zaměstnanců do zázemí banky. Paní ředitelka dodržela slovo.
"Moc děkuji."
Dveře výtahu se otevřely. Nevnímala bych jejich zvuk, kdyby se od jejich směru neozvalo milé "Ahoj, Jeanette."
Ohlédla jsem se. Tim Speedle pro dnešek zvolil jeansovou bundu, ale to neznamenalo, že by mu to slušelo nějak méně, než obvykle. Při vzpomínce na arogantního Whiterse jsem se musela pousmát. Bylo fajn po setkání s ním potkat někoho tak milého, jako byl Tim. Ať byl jakýkoliv, v tuto chvíli mi připadal jako jedna z těch nejmilejších osob, které se kdy procházely po Miamských plážích a budově kriminalistické laboratoře.
"Ahoj, Timmy. Jak se vede?" odpověděla jsem a přidala jsem se k němu. Podle směru, kterým se vydal, jsem usoudila, že se - stejně jako já - vydal k automatu na kafe.
Ranní rituály.
"Ale jo, dobrý. Akorát až po tom, co jsi na tom dvacet čtyři hodin, ti dojde, jaký jsou antibiotika svinstvo. Dělá to s tělem... divný věci."
"Děláš na tý havárii letadla? Slyšela jsem o tom ve zprávách. Prej to není nic moc pěknýho."
"To ne, ale snad už máme sbírání důkazů za sebou. Byl to včera dlouhý den."
"No, oproti tomu je moje ztráta tří set tisíc dolarů z banky jako nic." poznamenala jsem.
Došli jsme k automatu na kafe a já do něj začala házet určený počet mincí.
Timmy se na mě zaraženě díval. "Oni ti dali... loupež banky?" nechápal. Asi se mu zdálo absurdní, že při včerejší nehodě zříceného letadla, kde bylo zapotřebí každé ruky a nohy mohli nějakého policistu z Dade pověřit něčím tak malicherným, jako je nějakých ztracených tři sta dvacet tisíc na místní pobočce.
"No... ona to není tak úplně loupež. Žádné přepadení, žádné násilí, žádné zbraně, žádní rukojmí.. Takže jsme to překlasifikovali na... ztrátu peněz." odpověděla jsem soustředěně. Jeden plastový hrnek kávy byl plný a automat se měl k tomu nachystat další, takže jsem vzala z pořadače kelímek a postavila ho do okénka na kávu.
Když mi neodpovídal a prohlížel si mě tím svým pohledem, rozhodla jsem se pokračovat.
"Já vím, že včera v močálech byste asi uživili každou ruku navíc, ale interní zřejmě seznalo, že by bylo vhodné, abych teď nějakou dobu nedělala na vraždách. Takže žádné nehody a žádní mrtví."
Věnoval mi další nechápavý pohled. "Však víš. Ta sebevražda Jill Abottové. A akce v Palermo. Víš na co narážím."
Vytáhl z automatu druhý kelímek plný kávy a strčil do něj třetí. Asi netušil, pro koho to třetí je, ale stejně pokračoval v tom, co jsem dělala já. "No... v Palermo se toho stalo dost, takže... co máš přesně na mysli?"
Z jeho tónu jsem pochopila, že ví naprosto přesně o čem mluvím. Evidentně byl dneska v dobré náladě, takže se snažil vtipkovat.
Po své ranní příhodě s místním playboyem Whitersem jsem ale tak dobře naladěná nebyla, takže jsem se rozhodla tuhle jeho narážku přejít beze slova. "Podle toho jak jsem se dostala k důkazům, které usvědčily O'Sheye a Stephena Hickse by údajně soud mohl jejich důvěryhodnost zpochybnit. Moje jednání bylo nezodpovědné, začátečnické a riziko příliš velké..."
"Co? Vždyť jsme u toho zásahu byli kromě Calleigh přece všichni..."
"Ale já jsem se zaručila, že když něco nevyjde, vezmu to na sebe. Pořád to byl můj ztřeštěný nápad. Vy jste se jenom vezli."
Timmy stále nechápal. Vytáhl poslední kelímek, podal mi ho a vzal si svůj. "Myslel jsem, že tyhle věci jako ztráty peněz a loupeže dělá úplně jiné oddělení."
Snažila jsem se tvářit, jako že mi na tom tak úplně nezáleží. "Je jedno jestli je obětí někdo, kdo zemřel, nebo jestli je obětí banka, co přišla o peníze. Všechno se to musí prošetřit. A John už na mě asi čeká."
"Děláš s Hagenem?"
Přikývla jsem. "Jemu prospěje, když bude mít parťáka a já budu mít zase u sebe někoho zkušeného. Podle Adell budem... dobrej tým."
Byli jsme na cestě každý ke svému pracovišti. Já mířila ještě o patro výš na komisařství a Timmy nejspíš někam směrem vlevo, kde se nacházely laboratoře.
"Mám podezřelých až hamba, takže nemůžu otálet. Jdu pracovat." měla jsem se k odchodu.
"Taky mě čeká jeden rozhovor."
"Ale přiznám se, že bych si raději povídala s někým normálním."
"Jo, to můžeme zrealizovat. Kdo první vyšetří případ, vybírá restauraci. Druhý platí večeři. Souhlasíš?"
Zasmála jsem se. "Chceš soupeřit, kdo první objasní svůj případ?"
"Věř mi, čeká mě teď rozhovor s jednou strašně hysterickou ženskou. Moc se mi tam nechce. Máš velkou šanci, že vyhraješ."
Policejnímu slangu a legraci jsem stále ještě přicházela na chuť. Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad tím, jak jednoduché je pro některé policisty nad takovými věcmi vtipkovat.
"Dobře. Tak doufám, že na tebe nebude moc zlá."
Věnoval mi jeden z těch milých úsměvů a vydal se po směru své práce. Stejně jako já. Zatímco na Tima čekala hysterická ženská, na mě čekaly hodiny práce prozkoumáváním přístupů zaměstnanců do zázemí banky, výslechy pracovníků bezpečnostní agentury a detektiv Hagen.