Kapitola 3: Hlavní účetní

"Můžete tu práci dělat rok, dva, deset let, nebo třeba třicet let. Ale jsou věci, které prostě nikdy nepochopíte."

- Megan Donnerová, detektiv a laborant kriminalistického oddělení Miami-Dade

Horatio Caine s telefonem u ucha šel bok po boku záchranářům, kteří nesli na nosítkách jediného přeživšího celé tragédie. "Dobře, počkám tam na vás. Fajn."
"Tak máme Scotta Erica Sommera. Bydliště Gables Estates." odněkud právě přiběhl Eric Delko, který podle nalezených dokladů identifikoval jméno na smrt zraněného muže.
Horatio přiběhl k nosítkům. Mužovy oči byly zavřené. "Je v bezvědomí. Ale počkejte!"
"No takhle nám moc nepoví!" protestoval Delko.
"Možná poví." Horatio odhrnul vrchní část oděvu zraněného a ukázal na holé břicho. "Co vidíte?"
Eric zvědavě sklonil hlavu k místu, kam Caine ukazoval, ale poručík jeho myšlenky předběhl. "Není odřený, žejo? Zřejmě neměl pás."
"Třeba je to náš střelec." seznal Eric.
"Jo." Horatio byl rád, že muž byl naživu, protože pokud se ho povede zachránit, mohl zodpovědět spoustu otázek, které visely v horkém vzduchu. "Ale proč by někdo střílel po svém pilotovi? Díky pánové." Horatio pokynul zdravotníkům, aby nosítka odnesli do sanitky. Když se ohlédl, z dálky k němu mířila Megan Donnerová s telefonem v ruce. Zřejmě zrovna s někým dohovořila. Možná s NTSB nebo s dispečinkem.
"Horatio? Osm kilometrů odsud je někdo ve vodě."
Horatio pocítil znovu to úzkostné bodnutí někde hluboko v hrudi. Teď se nechtěl dohadovat o rovnováze sil. Teď fakt ne. "Já teď ale nemohu přibrat další případ." odpověděl zcela klidně.
Megan zakroutila hlavou. "Jde o stejný případ."
Caine jí věnoval zpytavý pohled. Tohle znamenalo jediné - další oběť.

Oba policisté zdolali vzdálenost osmi kilometrů na člunu za méně než deset minut. Pospíchali, ale i tak oba tušili, že už bude pozdě na to zachraňovat něčí život. Že je jenom malá šance, že by ženu mohli ještě najít živou.
Její tělo bylo opuchlé a leželo v prapodivné poloze na břichu. Dopadla tvrdě, protože močál pod jejím tělem byl zrovna velmi mělký, takže se jí končetiny zpřelámaly a ležely tak v nepřirozené poloze. Na sobě měla červený kostýmek a pouze jedinou botu.
Z toho, v jaké poloze ležela, bylo jasné, že musela spadnout z obrovské výšky.
Megan i Horatio se podívali směrem nahoru. Podle letového plánu letadlo v té chvíli muselo být ve výšce alespoň čtyř kilometrů nad zemí.
"Hm... Fajn." pronesl tiše poručík Caine. Tenhle případ se zdál příliš složitý na to, aby se mohlo jednat jen o obyčejnou nehodu. Ta dívka ležela osm kilometrů od ostatních. S jednou botou a břichem dolů. A z nebe jen tak rozhodně nespadla.

S bráchou jsme se usadili na terase jedné příjemné restaurace, která se nacházela asi dva bloky od budovy kriminálky. Nevadilo mi to, prošla jsem se a John měl stejně zatím dost plné ruce práce s prohledáváním nahrávek z banky. A navíc tady kousek bylo velké parkoviště, kde Henry mohl zaparkovat svou pošťáckou dodávku.
Bylo asi půl jedné. Kurýrskou kšiltovku měl nedbale pohozenou na stole, na sobě uniformu, která se skládala z tmavě modrého krátkého trička, tříčtvrtečních kalhot a opasku s kapsami, kam si mohl schovat peněženku, terminál, telefon a další věci, o nichž jsem se jen domýšlela, k čemu všemu je mohl potřebovat.
Jednou rukou si prohraboval tmavé vrabčí hnízdo na hlavě a druhou otáčel stránky jídelního lístku. Po jeho pravé ruce stálo malé, vychlazené nealko pivo.
Zdálo se to už jako dávno, co jsme se honili doma před barákem, prali se a tahali se jeden druhého za vlasy. Oba jsme nějakým záhadným způsobem časem dostali rozum a začali jsme si vážit toho, že máme jeden druhého. Brácha žil v Americe teprve několik měsíců. Ale za tu dobu si tak nějak zvykl na život tady a dokázal se začlenit. Navíc jsem mu stále byla velmi vděčná. Byl jeden z mála, kteří mě celých těch pět let dokázali držet nad vodou. Nejdříve sice na dálku, ale když mi řekl, že by ho zajímalo, jaký je tu život, rozhodla jsem se, že mu zařídím, aby tu pár měsíců mohl žít. Jednak jsem tu měla pak někoho z rodiny, což je někde, kde na vás mluví cizí řečí a dívají se na vás jako na cizince skutečně nedocenitelná věc. Navíc si taky musel najít práci, aby tu mohl zůstat. Což taky nebyla legrace. Oba jsme byli postaveni před jisté překážky, ale zjistili jsme, že ve dvou se to lépe táhne. Bráchovi se tady líbilo a já jsem byla jenom ráda, že v Miami nejsem sama.
Takže za ty roky z něj najednou byl dospělej chlap sice pořád o dva roky mladší, ale zato o dvě hlavy vyšší než já a díky tomu jsme oba věděli že ve dne v noci můžeme vzít mobil a zavolat si, navzájem se podržet a poskytnout si vzájemnou pomoc. Což byla často věc, kterou jsem postrádala, když tu nebyl. A i když to na sobě nedával znát, vždycky jsem na něm poznala, že mě rád vidí a že díky mně se vším tím, co tady pro něj bylo nové, prokousává daleko líp, než kdyby tu byl sám.
"Čau," můj veselý pozdrav doprovázelo lehké chrastnutí kabelky na stůl. "Už jsi objednal?"
"Jo, dáme si uzenou rybu, mám chuť na něco lehčího. Dneska je strašný horko."
"Jo, jako bylo včera, předevčírem a bude zítra i pozítří..." odpověděla jsem.
"No, kdybys strávila osm hodin denně v autě v zácpách v tomhle hicu, bych tě rád viděl na mým místě."
"Ale notak." povzbudivě jsem ho poplácala po rameni, a sedla si ke stolu naproti němu. Z ohrádky byl výhled na park a vzdálený oceán. "Chtěl jsi zažít Ameriku, tady ji máš."
Věnoval mi jemu tak častý a přirozený úšklebek. "A proč zrovna ta nejteplejší část Ameriky?"
"Náhodou, vždyť je tu docela hezky." protestovala jsem.
Henry zavřel jídelní lístek a zamával na číšníka. "Ale jo, jsem rád, že tu jsem."
"Co činže? Není to na tebe drahý nebo tak? Zvládáš to?"
Henry přikývl. "Měl jsem na začátku co dělat, ale není to vůbec špatně placená práce. Horší bylo se tu vyznat ve všech těch uličkách. Sice rozvážím jenom v Dade a Gables, ale je tu strašně moc lidí a ulic."
Pohlednému číšníkovi jsem poručila, aby nám donesl dva uzené mořské pstruhy.
"Co ty? Jak se ti vede v práci? Ráno jsem poslouchal zprávy. Prý tu někde spadlo letadlo s osmi lidmi. Hrůza."
Přikývla jsem. "Jo, taky jsem o tom slyšela. Ale já na tom nedělám, a co já vím, všichni jsou ještě na místě a zajišťují to tam. Já mám na starost jednu věc v jedné nejmenované bance."
"Jakou?" zeptal se zvědavě. "V jaký bance?"
"To ti neřeknu, protože bych tě pak musela zavřít. Je to tajný. Ale nic zajímavého. Žádní mrtví, žádní rukojmí, žádné zbraně."
"Tss, nuda."
Oběd proběhl relativně v pohodě a prožili jsme příjemně strávenou hodinku. S plným břichem jsme se před půl druhou odporoučeli z restaurace ven.
"A chovají se tam k tobě dobře?"
Pokrčila jsem rameny. "Ale to víš, taky se občas naskytne něco, s čím jsem nepočítala. Nebo že jsem si tu práci představovala nějak jinak. Dělala jsem školu v angličtině a musela si tady na konzulátu obhájit, že umím mluvit a že skutečně mám na to tu žít a pracovat. Nebyla to sranda, však to víš sám. A stejně tam občas na mě někdo kouká jako na cizince a zas tak úplně mi nevěří."
"To bude spíš proto, že tam nejsi zas tak dlouho, ne?"
"Asi jo. Ale někdy mě to štve, ne že ne."
"Ségra, hlavně ne že zase do něčeho spadneš. Kdyby něco, tak mi zavolej a někam zajdem, třeba si zaběhat nebo na pizzu, ale ne že na sebe necháš nabalovat problémy a budeš dělat jako že se nic neděje. A pak uděláš nějakou blbost." dodal starostlivě. Vzpomínka na minulost mě píchla studem. Přála jsem si uklidnit sama sebe, že příště budu svými problémy otravovat i ostatní, než abych se pod jejich tíhou zlomila, tak jako předtím.
"Neboj, už jsem v pohodě." ujistila jsem ho, když mě jeho přísný a zpytavý pohled stále propaloval.
"Tak OK. Dík za oběd. Rád jsem tě viděl."
"Já tebe taky. Nezabij se v tom autě."
Zamával mi. Vteřinu na to vytáhl z kapsy zvonící telefon a naznačil mi posunky, ať určitě brzo zavolám.

Budově, jež doktorka Woodsová považovala za své království, se většina lidí snažila vyhnout a považovala ji za něco, s čím nechce mít nic společného, ba se jí dokonce byli schopní i obřadně vyhýbat. Civilisté by možná na její návštěvu vzpomínali notně dlouho. I většina policistů s její návštěvou mívá z velké většiny ze začátku problém. Až po čase si na ni pomalu zvyknou a uvědomí si, že bez její návštěvy by jenom těžko hájili ty, kterým chtěli pomoci.
Obzvláště kriminalisté z vražd považovali její častou návštěvu za vyloženou nutnost. A laboranté se na ni alespoň dokázali dívat vědecky. Tak jako ona. Byla tu doma. Zde se dokázala naplno soustředit a precizně odvádět svou práci, aby pomohla mrtvým k věčnému a klidnému spánku.
Žena, která se nyní nacházela na jejím studeném stole, by byla jistě velmi krásná, kdyby byla živá. Vypadala celkem mladě, tak okolo třiceti let, měla zdravé, dlouhé vlasy a ostrý, ale milý obličej.
Alexx ji opatrně omyla a na malém vozíku si ke stolu přivezla své věrné nástroje. Nabroušené, vyčištěné, připravené pro dobře vykonanou práci.
"Kde ses vzala tak daleko od ostatních? To jsi vypadla z letadla? Takhle ses ocitla v těch bažinách?" šeptala Alexx a přitom ženě něžně odhrnula z čela několik neposedných vlasů. Prohlížela si její obličej a přemýšlela, tak jako vždycky, proč se musela ocitnout právě ona zrovna teď tady u ní. "Úplně sama. Nejen fyzicky, řekla bych. Jediná žena na palubě..." mluvila pomalým, klidným hlasem. Megan Donnerová, oblečená do laboratorního pláště, která stála u vedlejšího stolu, kde prozkoumávala oblečení a osobní věci zatím neznáme mrtvé, tiše naslouchala a pousmála se.
"Neměla jsi to asi lehké. Byla jsi s nimi, ale ne jedna z nich."
"Nojo, pánská jízda." přidala se Megan. "Takový já znám."
Obě z pozorovací místnosti nad pitevním stolem pozoroval a poslouchal poručík Caine. Už tu byl nějakou chvíli. Byl rád, když mohl pozorovat své kolegy při práci. Vždy byli poctiví, precizní a vždy se snažili nic neopomenout. A pak byla radost na ně pohledět. Rád jim pomáhal a snažil se je malinko navést, když nevěděli přesně, jakým směrem se vydat. Ale zrovna Megan s Alexx byly jedny z těch zkušenějších kolegyň, takže nepotřebovaly poradit.
"Dámy...?" ozval se nenápadně. Alexx s Megan se na sebe šibalsky podívaly a vyměnily si chápavé, holčičí pohledy.
"V letovém plánu jsme zjistili totožnost." pokračoval Horatio jako by nic. "Cristina Maria Colluchiová. Byla Sommerova hlavní účetní."
Alexx věnovala mrtvé něžný pohled. "Ahoj, Cristino." Potom jí jemně odhrnula deku, která zakrývala její tělo. Prohlédla si ho a otočila se nahoru k poručíku Caineovi. "Podle předběžné prohlídky nemá na spodní části trupu spáleniny."
"Z toho plyne, že neměla pás a že další pasažér neseděl na místě. A toaletu vylučuji." poznamenal Horatio.
"Tak možná tam měli nějakou soukromou párty?" dodala Megan.
"To bych neřekl. V tak malém letadle by se aférka se šéfem utajovala jen těžko."
Megan srovnala všechny Cristininy věci a zblízka si prohlédla červenou botu, kterou měla mrtvá na noze. Když ji nalezli, měla jenom jednu botu. Ta druhá mohla uletět Cristině z nohy při pádu, stejně jako bez ní už mohla vypadnout z letadla. Velmi by ji zajímalo, kde je druhý kus s vysokým podpatkem do páru. "Jestli platil účty, tak ne. Tyhle jsou značkové. Rudý semiš. Stály čtyři sta padesát dolarů. Už ta cena by zabila."
K Horatiovi přišla mladá laboratorní asistentka a podala mu několik papírů založených ve žlutých deskách.
"To je toxikologický rozbor. Alkohol v krvi. Má 0,09 promile."
Horatio otevřel desky, kde si informaci mohl jednoduše ověřit.
"Byli podnapilí už v osm ráno?" nechápala Megan.
"Taky jsme zjistili stopy fluoxetinu. Brala prozac."
"A kdo ne." dodala Megan.
Horatio chápavě přikývl. Antidepresiva. Dnes už tak běžné, jako prášky na bolest zubů nebo antikoncepce. A běžně dostupné v lékárnách.
"Pustila bys mi mřížku?"
Díky obrazovce, která zabírala detailně celý pitevní stůl, mohl i Horatio ze své pozice detailně pozorovat stopy na Cristinině těle, jako by stál přímo vedle Alexx. Navíc se díky mřížce daly jednotlivé obrazy zvětšovat a bylo tak snazší odhalit detaily, které na první pohled nemusely být tak úplně vidět.
"Zvětši C6, prosím," řekl Horatio a přitom si listoval v pitevní zprávě, kterou stále držel v ruce. "Ještě čtyřikrát přiblížit." Něco na pravé ruce oběti zaujalo jeho pozornost. "Zkus mi to zvětšit ještě osmkrát."
Alexx přiblížila zorný úhel a obrazovka odhalila neidentifikované stopy na boční straně dlaně. "Co je hrome tohle?"
Zdálo se, že povrch ruky je otlačený, tvar otlačení připomínal dvě malá kolečka nad sebou.
Alexx se zblízka podívala na Cristininu ruku. "Tohle se tam podle mého objevilo těsně před smrtí. Mohlo by jít o známky úderu, možná?"
"Že by se udeřila?" zamyslela se Megan.
"Nebo někdo udeřil ji." odpověděl Horatio. O další dvě vteřiny později už za sklem, za kterým předtím stál, nikdo nebyl. Megan i Alexx bylo jasné, že si právě v hlavě tvořil svou vlastní teorii, jako to vždy míval zvykem.
On sám ale teď považoval za nejdůležitější zpravit o smrti dcery Cristininu matku.

Odpoledne jsem strávila u policejní databáze. Rozdělila jsem si pěkně všechna jména ze seznamu zaměstnanců a na vrch seznamu dala jména, která se mi jevila jako ta, na která by bylo dle mého nejlepší se zaměřit jako první. Jednalo se hlavně o ty, kteří z hlediska pracovní pozice měli nejsnadnější přístup k penězům a kteří se dnes v inkriminovanou dobu nacházeli v práci.
U každého jsem si v systému našla jejich kriminální historii, ale jak to tak u poctivých pracovníků banky bývá, byli převážně čistí jako bílá lilie. Až na pár pokut u některých jsem absolutně nic jiného nevyšťourala, takže začít od toho, kdo měl v minulosti nejvíc průšvihů, zřejmě nemělo smysl. Také jsem si vyfiltrovala jejich nejbližší příbuzné, zda by někdo z jejich okolí neměl důvod krást z banky nepozorovaně pár stovek tisíc a přitom zneužít svého milovaného člena rodiny coby zaměstnance oné banky. Tady už byla půda sice maličko plodnější, ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Byla jsem ale ráda, že se o každém z nich něco dozvím, považovala jsem to za důležité, pokud by se ti lidé měli v co nejbližší době dostavit k výslechu.
John stále nevolal s tím, že by našel na záznamech něco zajímavého, takže jsem svou činnost chvílemi prokládala kontrolou složek ze spisu Jill Abottová a Enrique Cabala, abych hromádku restů o něco zmenšila.
Práce to byla zdlouhavá a monotónní, ale byla jsem jí zaujatá. Takže když mě probral zvuk vyzvánějícího telefonu, bylo už skoro půl páté.
"Ahoj Jeanette. Děláš na tom seznamu?"
Přikývla jsem. "Snažím se, ale bojím se, že to je slepá ulička. Co ty, jsi na tom líp?"
Chvíli se odmlčel. "Kupodivu jsem. Projeli jsme celý záznam ze včerejšího dne až po dnešní ráno. Zatím jsme kontrolovali jen záznamy kamer umístěných tam, kde se pohybují zaměstnanci. Zabírají mimo jiné i únikový východ a zaměstnanecký vchod. Zatím jsme ještě neprošli záznamy z kamer, které zabírají východy zvenku. Adam se na ně podívá zítra."
"Jasně. A?" povytáhla jsem napjatě obočí.
"Představ si, že záznam se chvíli před půl devátou úplně utne. Chvíli se na těch záznamech objeví černá tma a pak už jen zrnění. Nic. Jako by někdo přeřízl kabel od kamer."
"Ředitelka říkala, že kontrolní přepočet hotovosti dělali okolo půl deváté." Cítila jsem, jak mi začalo divoce bít srdce. Byla jsem vzrušená z toho, že jsme se o posunuli dopředu, byť jen o píď. Pokud někdo přerušil kabel, který vedl přímo k těmto konkrétním kamerám, musel to být člověk, který kamerový systém velmi dobře znal. "Zajímavá náhoda." seznala jsem.
"A kdo ví nejvíc o technice bezpečnostních kamer?" pokračoval Hagen.
"Pracovníci bezpečnostní služby." odpověděla jsem.
"Přesně."
To už jsem si navlékala sako. "Okej, dobrá práce. Zajedu ještě na ředitelství a požádám je o povolení, abychom mohli vyslechnout ty kluky z ochranky. Dneska už se to ale určitě nestihne."
"Sepíšu hlášení a pošlu ho Adell." odpověděl John. "Ty výslechy necháme na zítra. Uvidíme se pak."
"Fajn," odpověděla jsem, zhasla lampičku, vzala kabelku a zavřela všechny desky z neuzavřených případů. Na ředitelství to nebude akce na pět minut a dnes už jsem neměla v plánu se sem vracet.