Kapitola 2: Jeden přeživší

"Ta nejhorší věc na mojí práci je, když mě požádají o to, ať zazvoním u dveří rodiny a sdělím jim, že táta už nikdy nepřijde domů." 

- Tim Speedle, operativní detektiv a laborant kriminalistické laboratoře v Miami-Dade

Doktorka Woodsová se pustila do práce v plné síle, jak to měla vždy ve zvyku. Nebrala ohled na to, že podmínky, ve kterých tentokrát měla vykonávat svou práci, byly poněkud odlišné od těch, na než byla zvyklá. Provizorní stanoviště ale pro prvotní fázi vyšetřování havárie bylo velmi důležité. A prvotní ohledání mrtvých muselo být stejně tak spolehlivé.
"Kolik máme zachráněných?" zeptala se, když do stanu vešel poručík Caine. Alexx sama právě ohledávala jedno z těl, které se nacházelo na zdvižených nosítkách, které měly posloužit jako provizorní pitevní lavice.
"Dost málo." odpověděl suše Caine. "Kolik jich máš ty?"
"Čtyři nebo pět. Záleží na tom, co komu patří."
Jejich pracovní slang by nezasvěcený posluchač mohl vnímat jako jakýsi druh černého humoru. Alexx i Horatio ale už byli na takovou mluvu zvyklí. Na všechno v práci se dá zvyknout. Koneckonců i na smrt.
"Jde o běžná zranění, k jakým dochází při neštěstích." pokračovala Alexx.
"U havárií jsou normální" pokračoval Horatio.
Alexx se zadívala do mrtvého obličeje muže, který se právě na několik hodin stal středem její práce. Sklonila k němu tvář a odhrnula mu vlasy z čela. Věděla, že už ji nebude vnímat, ale i tak mu to chtěla říct. "Pro tebe ale normální nebyla... Jistě ses ráno nevzbudil s tím, že je to tvůj poslední den."
"Ať mi řekne, jestli neví, co je sundalo." pokusil se to odlehčit Horatio.
Alexx svou pozornost s lehkým úsměvem vrátila zpět k mužovu tělu. Za léta praxe už se naučila smířit se smrtí a držet si od ní odstup. Jako soudní patoložka by bez tohohle přístupu daleko nedošla.
Rozepla dva knoflíky košile, kterou měla mrtvola stále na sobě. Když odkryla část mokrého oděvu, její zrak se zaměřil na krvavou ránu v hrudi mrtvé oběti. "No, myslím, že na to právě odpověděl. Malá střelná rána v horní části trupu."
Woodsová zanořila pravou ruku pod mužova záda. S námahou ho otočila na bok. Ze zad mu čněla stejná díra jako z hrudníku. Čistý průstřel.
"Vede krásně skrz." konstatoval Caine. Na tyhle situace ale měl své odborníky a on chtěl znát odborný názor. "Calleigh, na moment!" zavolal na svou podřízenou.
Zelenooká blondýnka rozdala poslední povely a zkontrolovala správný postup balení stop. Jakmile na ni Horatio zavolal, vydala se jeho směrem.
"Podívej se na tohle."
Calleigh přistoupila k mrtvole a podívala se na díru zblízka. Její bystrý obličej se sklonil k ráně, kterou si rukama v rukavicích přidržela před očima.
"Vypadá to na střední ráži. Dvaatřicítka, možná osmatřicítka."
"Kulka je možná v trupu." pokračoval Caine. "Myslíš, že by se dala najít?"
Calleigh se pousmála. Horatio tento její pohled znal. Pochopil, že jí opět nezadal dostatečně těžký úkol, který by se pro ni zdál nesplnitelný.
"Pokud to není lochnesska..." odpověděla expertka na balistiku.
I v těchto náročných a smutných chvílích byl Horatio rád za špetku humoru. Byla to známka toho, že Calleigh je jako vždy nad věcí, nehledě na podmínky nebo dobu, kterou tady bude muset strávit. Byla to jedna z věcí, které na ní obdivoval a kvůli které si ji do svého týmu vybral. A týmovost a spolupráce, to byly ty nejdůležitější věci, které teď potřeboval. Které potřebovalo všech těch osm pohřešovaných.

Detektiv Speedle se potkal s Megan Donnerovou opět u služebního hummeru. Oba sledovali jednoho z rybářů, kteří nehodu ohlásili, jak odpovídá detektivovi, který byl stejně jako mnoho dalších převeleni na místo činu.
"Tak co jste viděl?"
Dlouhovlasý muž pokrčil rameny. I přesto, že měl na hlavě kšiltovku, bylo na něm vidět, že ho čas trávený zde už velmi zmáhá. Vyšetřování trvalo již bezmála tři hodiny a on tu pořád musel být, protože se ho neustále někdo na něco vyptával. Vstával brzy kvůli lovu a už si přál odpočinout, zalézt si s plechovkou studeného piva do chládku a vychutnávat klid a pohodu, kterou měl tak rád.
"Byli jsme na rybách. Slyším nějakej zvuk, spíš randál. Kouknu nahoru - bum. Víc jsme neviděli." opakoval už snad po desáté asi desátému člověku.
"Přiblížili jste se k letounu?" pokračoval policista v saku a se zápisníkem v ruce.
"Kdepak. Hned jsme vypadli. A volali 911."
"Nedívali jste se, jestli někdo přežil?"
"Ne. Od toho jsme volali vás ne?"
Zdálky rozhovor sledoval mladý kriminalista Tim Speedle se svou služebně o dost starší kolegyní Megan. Zatímco Tim nedůvěřivě kroutil hlavou, Megan ostražitě sledovala každé rybářovo slovo, každý pohyb v jeho obličeji.
"Dostaneme nějakou odměnu nebo tak?"
Speedle to nevydržel. Válelo se tu asi tak osm těl a jediné, co toho chlapa zajímalo, bylo jestli dostane odměnu. Ale zkušenosti u policie ho už naučily, že dobrý pocit z toho, že dodržel svou občanskou povinnost většinu lidí neuspokojí. Za ty tři hodiny, o které ho "okradli", by nejspíš rád inkasoval i nějaké to odškodné.
"Na rybách. To zrovna." odsekl pohrdavě. "Vidělas, jak velkou mají ve člunu pušku?" otočil se ke své kolegyni Megan cestou k hummeru, aby si vzal fotoaparát a svůj kriminalistický kufřík. Na jejich předchozí rozhovor se snažil nenavádět řeč. Vlastně se nebylo čemu divit, že se Megan cítila stále trochu nesvá. A že za půl roku ji smrt manžela nepřebolí. To dá rozum. "Tři sta šedesátku. Pytlačili aligátory."
"Ale... V bažinách jsou panteři. Jak víš, že tu pušku neměli na ochranu? A jak víš, že ta puška nepatřila majiteli člunu?" odporovala Donnerová.
"Dám na svůj nos a tohle je očividné." odpověděl Timmy. Jakmile ale viděl výraz v Meganiných očích, bylo mu jasné, že píchl do vosího hnízda. Přál si za tu poslední větu ukousnout jazyk. Teď určitě přijde nějaký argument, na který nebude mít co říct. A to nejen proto, že to byla jeho nadřízená. On sám totiž neměl v ruce nic, čím by svá slova mohl spravedlivě podložit.
"Jako bych teď slyšela Horatia." spustila Megan. Speedle to čekal. Zabořil oči do země a pak do dáli, kde se nejspíš Eric Delko prodíral bažinami a hledal věci, které by mohly souviset s případem. No, tak spusť..., říkal si v duchu.
"Jenže při něčem očividném se stává, že kvůli tomu přehlédneš stopu." ukončila rozhovor rázně Megan. Timmy mlčel. Zkušenosti ho naučily, že během takových perných chvilek v práci a ve vztahu se neodmlouvá. Megan se za několik vteřin odporoučela dál. A on přemítal nad tím, jestli se možná nevrátila přeci jen moc brzo. Protože se nemohl zbavit toho vtíravého pocitu zaujatosti vůči Horatiovi, který cítil z jejího hlasu. Proč by ho jinak vůbec zmiňovala?

Když jsme se s Johnem vrátili na policejní stanici s velkou krabicí plnou věcí, u nichž jsme mohli jen doufat, že z nich zjistíme něco použitelného, velká hromada spisů z případu Enrique Cabala válející se na mém stole mi připomněla, že jestli se okamžitě nedám do práce, resty se mi budou jenom hromadit.
Na to, že bylo asi půl jedenácté dopoledne, obrovská místnost, která se jindy hemžila policisty, byla dnes poloprázdná.
"Co se děje? To mají dneska všichni volno?" poznamenala jsem cestou kolem stolu detektiva Hagena. Jeden kelímek s kávou jsem na něj postavila a otočila se ke svému. Zdálo se mi, že hromada spisů spíš narostla. Zřejmě ale byla úplně stejná, jakou jsem ji zanechala před dvěma hodinami. To, že rostla, nejspíš způsobovala moje paranoia.
Okolo se nacházelo několik policistů z protidrogového, mravnostního oddělení a dalších, ale i tak se mi zdálo, že takhle prázdno tu bývá obvykle až po šesté večer.
"Všechny zavolali k té havárii letadla. Miamské močály hoří oleji z paliva a mluví se asi o osmi obětech." odpověděl nezúčastněně John. Přehraboval se v kazetách a zřejmě systematicky přemýšlel o tom, kterou z nich bude nejrozumnější začít.
"Ježíši." zakroutila jsem hlavou. "Tak my tu řešíme blbých tři sta tisíc a někde v bažinách je osm mrtvých."
John souhlasně povytáhl obočí, ale nic neříkal.
"Myslím, že o nic nepřijdeme. Jsou toho plný zprávy. Stačí je sledovat."
Další z těch okamžiků, kdy si uvědomíte, že život je strašně pomíjivý. Stačí vteřina nepozornosti na straně pilota, stačí jediný milimetr ve vadné konstrukci. Stačí jedna malá turbulence, aby se zřítilo letadlo plné lidí. A když do letadla nastupujete, rozhodně nepočítáte s tím, že vás čeká už jen několik málo hodin života.
Na druhou stranu, tahle zpráva v médiích rozhodně přebije nějakých ztracených tři sta dvacet tisíc z JP Morgan Chase bank, takže ředitelka se nemusí bát žádného mediálního skandálu.
"Chceš si vzít na starost kazety nebo seznam zaměstnanců?" probralo mě z úvah.
Udělala jsem dva kroky k Johnovu stolu a vytáhla z krabice dva stohy papíru. "Vezmu si ten seznam. Stejně mám ještě spoustu papírování, takže to zkusím příjemně skloubit. Než nám přijdou přístupy z bankovního systému, podívám se na zaměstnance a jejich blízké, jestli někdo někdy neměl nějaký problém s policií nebo s nějakou jinou záhadnou ztrátou peněz."
John mi souhlasným gestem dal najevo, že můj návrh považuje za velice vhodný. "Budu na audiovizuálním. Kdyby něco, tak mobil."
John mi podal papíry a s krabicí plnou kazet se vydal k výtahu.
Při pohledu na dokument mi bylo jasné, že mě čeká další dlouhý den prosezený u policejních databází.
Na stole jsem začala tvořit další hromádku s názvem JP Morgan Chase bank. Vzala jsem pravítko a přiložila ho pod první jméno, které jsem začala přepisovat do databáze. Tužkou jsem si poznačila, koho si prověřuji, abych v tom měla trochu systém.
Ostatní se brodí bažinami, nejspíš neví, kam dřív skočit a mají co dělat, aby z toho sluníčka, probiotik a ohromného množství důkazů a ostatků neomdleli, a ty se  tu budeš hrabat v databázích.
Tak vítej zpět v dalším svém případu, Jeanette Croftová.

Jeden z policejních člunů prozkoumával malou část místa činu a jeho posádka doufala, že i zde se najde nějaká věc, která by poskytla vodítko k odpovědi na otázku, co se stalo, když letadlo spadlo krátce po svém startu. Co zavinilo nehodu? Levné díly? To byl celkem běžný důvod havárií soukromých letadel, kterých byl Tim Speedle svědkem. Selhání pilota? Lidský faktor není stoprocentní. I on může selhat. Nehledě na to, co o něm řeknou psychotesty nebo jak jeho osobnost popíšou lidé z jeho okolí. Rodina a přátelé. Nebo snad za pád letadla mohl někdo z pasažérů?
Několik metrů před člunem se začala vynořovat hlava Erica Delka, policejního potápěče. V ruce držel předměty, které z dálky vypadaly jako osobní doklady.
Delko popadl dech a několik metrů ke člunu zvládl během pár vteřin. I když jeho fyzická kondice byla bezpochyby výborná, byla na něm vidět celková nervová únava způsobená vypětím a bezmocí, které se nacházely všude okolo.
Eric se dobrodil až ke člunu, na kterém stál Speedle s foťákem na krku a rouškou přes ústa, to pro všechny případy kontaminace a nakažení z těl mrtvých. Ani on se necítil zrovna nejlépe. Ačkoliv byl v práci sotva tři hodiny, antibiotika, kterými byli policisté nadopováni pro všechny případy, dělaly své. Cítil lehkou malátnost a únavu. Ale nechtěl se jí nechat přemoct, protože ho Horatio poprosil, aby pomohl v tomhle případu k tomu, aby tahle nehoda byla objasněna. A on ho nechtěl zklamat. A ti lidé, kteří zemřeli, si zaslouží, aby jejich smrt byla co nejdříve objasněna.
Eric se dobrodil až ke člunu. Skoro pohrdavě, nebo spíš vysíleně hodil Speedlovi k nohám předmět, který vylovil na dně bažin. Aniž mu věnoval jediný pohled, Delko pokračoval dál směrem k neprobádané straně bažiny. Zdálo se, že se jen silou vůle drží, aby se nenechal přemoct nevolností a únavou, která ho zmáhala.
Tim ho chápal. Byl služebně mladší a za svůj dosavadní půlrok u kriminálky se zatím s tak rozsáhlým případem nesetkal. Ačkoliv se tvářil unaveně, znechuceně a bezmocně, pokračoval slepě ve své práci, protože věděl, že čím dříve bude tenhle průzkum místa činu za nimi, tím dříve bude tahle nehoda objasněna.
Speedle vzal do ruky v rukavici předmět, který Delko vylovil. Nechal z něj odkapat vodu. Byla to peněženka na jméno Lucas Martinovicz .
Timmy předmět položil na dřevěné sedátko lodi a sundal si roušku z úst. Pak stáhl krytku z čočky fotoaparátu. Voda zatím stihla z doličného předmětu odtéct. Byla to peněženka. V průhledných přihrádkách se na něj usmívaly tři obličeje. Jeden patřil pohledné, mladé ženě, která objímala dvě malé děti, tak ve věku sedmi a deseti let.
Tuhle věc ztratil člověk, který měl krásnou manželku a dvě nádherné dcery.
Cítil, jak mu srdce stahuje smutek a představa toho, jak se téhle ženě snaží citlivě sdělit, že manžela už nikdy neuvidí.
Hlavou mu proletěla myšlenka na to, jak strašně rychle může život skončit. I když se každý den setkával s násilím, se smrtí a se všemi dalšími aspekty, které způsobují, že život může skončit dřív, než je mu přirozeně dáno, neubránil se lítostivému pohledu. Sám se snažil představit si, jaké by to asi bylo, kdyby během vteřiny přišel o to, co je mu na světě nejdražší. Jako když Megan přišla o manžela. Nebo Horatio o mladšího bratra.
Povzdechl si. Už by měl za ta léta u kriminálky vědět, jak si udržet odstup a nebrat si ty případy tak osobně. Ale když ono to někdy bylo tak strašně těžké.
Přiložil oko k čočce foťáku. Jakmile zaostřil čtyři šťastné obličeje, stiskl spoušť.
Slunce pálilo, po obličeji mu stékaly krůpěje potu a oblečení bylo už celé mokré od potu i vody z bažin. Snažil se to nevnímat. Oproti tomu, co si zažili ti lidé v tom letadle se tahle věc zdála tak malicherná.
Každá věc, každý podezřelý předmět se musel zdokumentovat. Nic jiného teď neexistovalo.

Horatio a Megan se oba zaujatě dívali na podlouhlý, kovový předmět. Bezpochyby součást trosek zříceného letadla.
"Co říkáš na tohle?" Horatio ukázal na přední část železné konstrukce, ze kterého vyčnívala drobná, dlouhá hadička.
Megan se sklonila k Horatiovi. Nepovažovala se sice za specialistku přes letové konstrukce, ale tenhle předmět i ona poznala.
"To je elektronické vstřikování paliva."
Horatio přikývl. Prstem v rukavici ukázal na prostřední část předmětu a podal ho Megan. "Podívej se líp."
Megan si vzala předmět do rukou a začala jím otáčet, aby si ho mohla zblízka prohlédnout. Zastavila se v místě, kde zpozorovala několik nezřetelných, vyrytých znaků.
"Výrobní číslo se zdá být odřené... Použitý za nový?"
Caine přikývl. "Použitý díl. Dostal falešné výrobní číslo a prodal se jako nový. Starý trik."
Donnerová vytáhla plastikový sáček. "Řeknu Speedlovi, ať se na to podívá."
V Horatiovi se něco pohnulo. Ačkoliv k Megan cítil úctu a přál si být co nejvíce kolegiální, nastala situace, kterou si přál ze všeho nejméně. Střet hodností a pravomocí nebyl na místě.
"Potřebuju Speedla tady, aby sbíral." Tón jeho hlasu byl důrazný. Stejně jako ostrý pohled jeho očí.
Megan se mu do nich chvíli dívala. Přemýšlela, jak má reagovat. Ale nakonec její pýcha šla stranou. Těch osm lidí, kteří tu okolo leželi na kusy, nemohou za to, že přišla o manžela. A nesmí dopustit, aby ve vyšetřování někdo pochybil. Pro tentokrát cítila, že ústup bude správnou strategií.
"Postarám se o to."
"Děkuju." odpověděl Horatio vděčně.

Sluníčko pálilo. Bažiny jako by se vysmívaly kriminalistům, kteří se snažili zajistit každý centimetr čtvereční, který by je mohl dovést k odpovědím na to, co se stalo, ale přitom i jim bylo jasné, že čím déle se tu budou zdržovat, tím rychleji jim důkazy budou proplouvat skrz prsty.
Eric Delko tu byl mezi prvními. Už asi pět hodin v kuse se jenom potápěl, sbíral, fotil a snažil se odhadnout, kolik těžké práce všechny ještě čeká.
Nález dalšího těla už pro něj nebyl tak zdrcující, jako když se potopil, aby vytáhl na břeh první nalezené tělo. Po tak dlouhé době už nebyla skoro žádná šance, že by našli někoho živého.
Mrtvé tělo, které nyní fotografoval jeho kolega Tim, patřilo mladému pilotovi. Ve chvíli havárie bylo připoutané k sedadlu. Stejně jako teď. Dalo se v jeho případě hovořit docela o velkém štěstí. Zatímco jiní pasažéři skončili i s oddělenými končetinami od těla, tenhle mrtvě seděl v sedadle, stejně jako do něho brzy ráno usedal. Ale byl vcelku. Jediné, co mu chybělo, byla chodidla. Nebýt nafouklého obličeje a nachové barvy jeho kůže, zdál by se jako by v prazvláštní pozici spal.
Ericovi stékaly po těle krůpěje potu. Už alespoň pět hodin nic nejedl, měl žízeň a rozhodně se mu nelíbil pocit malátnosti, který pomalu začala navozovat nasazená antibiotika.
Speedle po Ericově boku s foťákem přilepeným k obličeji obcházel mrtvého a pečlivě zaostřoval místa, která chtěl vyfotit, aby nic nezanedbal.
"Hele, ty portrétisto, dělej, nebo tady strávíme mládí!" obořil se netrpělivý Delko.
Speedle k němu vzhlédl a tázavě povytáhl obočí. "Dočkej času.", dodal provokativně.
"Co si to vyměnit? Já že bych fotil a ty zanořil čumák do těch sraček?"
Tim se zamračil. Takových pár míst činu už zažil. Focení a práce bylo dost na celý den. A kdyby se něco zanedbalo, práce by byla úplně k ničemu. Chápal, že Eric je nervózní. U kriminálky byl teprve rok a tak velké místo činu zatím neviděl. Havárii zatím nikdy předtím nezažil. Věděl, že to pro něj asi není jednoduché, ale přesto byl toho názoru, že by si své emoce mohl nechat na jindy. Megan ho po půl roce skoro ani nepozdravila a Eric tu mluvil o sračkách. Nálada nebyla příliš dobrá.
"Klídek..."
"Žádnej klídek! Hoď sebou!" obořil se Delko.
"Pánové!" ozvalo se odněkud zdálky.
Horatiův hlas byl ostrý a donutil oba mladé kriminalisty, aby se po něm ohlédli. Slovní roztržka skončila. Vteřinu na to, co spatřili Horatiův výraz, oběma došlo, jak je jejich popichování malicherné. Oproti tomu všemu co se tady stalo.
"Promiň." Delko omluvně zakroutil hlavou. Timmy jen chápavě přikývl.
"Soustřeďte se..." upozornil je Caine.
Tim Speedle sklonil foťák. Ledabylým krokem se vydal k poručíkovi a Megan, nechal Erica stát v bažinách, věděl, že je mu stále trochu trapně, tak neměl důvod nechávat ho v tom víc koupat. Jako potápěč stejně musel snést víc námahy, než všichni ostatní.
"Zrovna jsme mluvili o tom, že při leteckých neštěstích se většina pasažérů najde bez chodidel." spustil Tim a přitom se díval na nohy mrtvé oběti v utrženém sedadle, které skutečně chyběla chodidla. "Nevědělo se proč, ale potom se zjistilo, že tahle opěrka pro nohy funguje jako gilotina."
Horatio se sklonil k místu, na které ukazoval Speedle. Opěrka se při bližším prohledání skutečně zdála příliš ostrá a vzdáleností od nohou mrtvého jako by zcela odpovídala tomu, co Speedle říkal. Pak se jeho oči přesunuly o něco výš. "Pás je rozepnutý a nepoškozený."
"Letoun nebyl plný. Šest cestujících, osm prázdných míst." dedukoval Speed s foťákem v ruce.
"Jo, jenomže jsem našel devět rozepnutých pásů. Což znamená, že jeden z pasažérů nebyl během startu připoutaný." pokračoval Horatio.
"Možná ten, co zastřelil pilota." hádal Timmy. V jeho očích se ale zračil pocit nedůvěry - nedokázal přijít na jeden jediný racionální důvod, proč by někdo střílel na svého pilota, když bylo letadlo ve vzduchu.
"Možná ano." souhlasil Caine. Tim se pomalu otočil a zaměřil svou pozornost na další malý úsek obrovského místa činu, které bylo třeba nafotit.
"Jak to lidi snáší?" pronesla tiše Megan Donnerová při pohledu na Speedla, Erica a ostatní, kteří unaveně prozkoumávali každý centimetr hořících trosek.
"Dobře. Dělají svou práci." odpověděl Caine. Pak se sklonil. Pod vodou jako by spatřil něco, co tam nepatřilo. Rukou v rukavici zalovil pod hladinu. Vytáhl malý hnědý kufřík se zdobenými iniciály CMC.

Ačkoliv to byla práce titěrná, zdlouhavá a neuvěřitelně nekonečná, i tak se mi povedlo udělat si v ní jakýsi systém a vytvořit si záchytné body, kterých bych se mohla později chytnout. Začala jsem pracovnicemi hotovostních přepážek a bezpečnostními pracovníky, protože tihle lidé mi připadali jako vhodní kandidáti k tomu, že by mohli nejlépe zařídit, aby se z banky nenápadně ztratilo tři sta dvacet tisíc dolarů.
Zápisník se začal pomalu zaplňovat. Každou stránku jsem věnovala některému ze jmen a pod každé jméno jsem si psala vše, co by mohlo ve vyšetřování být nápomocné. Například dobu, po jakou v bance ten určitý člověk pracuje, jak dlouho pracuje na této pozici, jestli on nebo někdo z jeho rodiny nemá záznam v trestním rejstříku.
Asi u šestého zaměstnance jsem znaveně odhodila propisku a promnula unavené oči. Všichni jako by byli ztělesněná šlechetnost. Nebylo možné použít policejní databázi k hledání špíny na ně nebo jejich blízké. Banka si moc dobře umí vybírat zaměstnance.
Z nudy jsem vzala do ruky telefon. Zprávy blikaly, dneska jsem je ještě neotevřela.
Nebylo to nic pěkného. Jedny noviny před druhými se předbíhaly v tom, kdo napíše lepší titulek. Katastrofa v miamských bažinách! Proč se zřítilo soukromé letadlo? Byl na vině levný materiál nebo vina pilota?
Nevěřícně jsem kroutila hlavou a prohlížela si články, které televize a noviny dokázaly plně zaplnit svými konspiračními teoriemi.
Nejspíš tam zavolali polovinu policistů, kteří by jinak byli tady na oddělení s námi. Eric, Calleigh, Horatio i Timmy, ti všichni mají jistě plné ruce práce s tím, aby v bažinách posbíraly všechny důkazy.
Po přečtení všech článků jsem telefon znechuceně odhodila zpět na stůl. No, vedle tohohle se blbých tři sta dvacet tisíc ztracených z Morgan Chase bank rozhodně rozplyne, pokud by o takovou zprávu měla média zájem. Ředitelka opravdu nemusí mít strach o mediální skandál.
Podívala jsem se na hodinky. Blížila se dvanáctá. Vzala jsem telefon znovu, ale už jsem nechala zprávy být.
"Čau, Johne. Hele, dneska ve dvanáct mám domluvený oběd s bráchou... Nepřidáš se?"
"Ahoj. Jeanette, do tý pitomý salaterie mě už nikdy nedostaneš. Já potřebuju maso." odpověděl Hagen.
Zasmála jsem se. "Tentokrát bych to nechala na tobě."
Slyšela jsem z druhé strany telefonu jasný povzdech. "Hele, rád bych, ale asi ne. Máme to tu rozdělaný. Něco si objednáme a zajdu nám pro oběd dolu do bistra."
"Fajn, dobře. Tak zatím. Dej vědět, kdyby něco."
"Jasně, neboj," bylo mi odpovědí.
Hodila jsem do kabelky mobil a peněženku.
Cestou na oběd jsem přemýšlela nad tím, co se musí stát, aby z banky zmizelo tři sta dvacet tisíc. Nebo co se musí stát, aby z nebe spadlo letadlo plné osmi lidí.

Kufřík byl ten největší a nejlepší nález, který zatím za celých těch pět hodin měli. Horatio se nacházel pod provizorní střechou jednoho ze řídících stanovišť. Vzrušením ani nedýchal, když rukama v rukavicích vycvakl dvě pojistky vodou nasáklého kufříku.
Jakmile odklopil víko, napětí vysřídal nepopsatelný pocit zklamání.
Všímavá Calleigh Duquesneová si hned všimla, že Horatio objevil zajímavý předmět. "Co tam máš?" chtěla vědět.
"Právě že nic." odpověděl zklamaně Caine. "Ani pero, ani papír, ba ani malá sponka... Vůbec nic." pokračoval. Pak se otočil ke své zlatovlasé laborantce. "Kdo cestuje s prázdným kufříkem? To je divné, ne?"
Calleigh přikývla. "To jo."
"Hej, pojď sem, honem! Doktora! Nebo zdravotníka, honem!" ozvalo se zdálky. Jakmile Horatio poznal Ericův hlas, okamžitě se za ním rozběhl. Šance, že najdou přeživší, byla sice malá... ale nikoliv nulová. "Máme jednoho s pulzem!" volal Delko na svého poručíka. "Kam ho dáme?"
"Ericu! Ať neupadne do šoku!" volal Horatio.
"Bije mu srdce!"
"Pane? Pane! Slyšíte mě? Vydržte!" Horatio věděl, že jeden svěděk je lepší, než deset důkazů. Tohle mohlo objasnit spoustu věcí, pokud ten muž zůstane naživu. Měl opravdu tuhý kořínek.
"Dýchej! Dýchej!" volal nadějně Eric.
Horatio se ohlédl. Zdravotníci se blížili bleskem. "Vydržte!"