Kapitola 1: Osm pohřešovaných

"Je jedno, o jak velké místo činu se jedná. Žádná věc není dost malá. Seberte to, označte to a jdeme se podívat, co je tu dál."

 - Poručík Horatio Caine, vedoucí oddělení kriminalistické laboratoře Miami - Dade

Bylo okolo sedmé ráno. Dva rybáři věděli, že čím dříve vyrazí na lov, tím lepší úlovek bude. Na stoku dorazili chvíli před sedmou. Udice byly natažené, návnady nasazené. Jenže už dvě hodiny se tu honili za kořistí, kterou zatím na návnadu nebyli schopní nalákat. Voda působila klidně a unaveně z horkého slunce, které ji spalovalo už v časných ranních hodinách.
Ve skutečnosti se nehnali jen po rybách. Byli by rádi za jakoukoliv kořist, kterou by dnes ulovili. Ale ať to měly být ryby nebo aligátoří mláďata, všechna zvířata jako by se dnes vydala opačným směrem.
Jeden z nich, ten mladší s delšími vlasy, nasadil prut na podstavec a šel přebírat návnady. Ten druhý neztrácel naději. Třeba zrovna teď, právě teď se mu podaří něco ulovit, když se kolega vzdal marné naděje...
Odněkud se ozval šramot. Ani jeden z mužů na takový zvuk nebyl v těchto končinách zvyklý. Zatímco ten starší se začal ohlížet po směru zvuku, druhý dál nerušeně přebíral návnady.
Po několika vteřinách ale i on zaslechly podezřelý zvuk, na který nebyl zvyklý. Oba vzhlédli vzhůru. V dáli se objevila malá tečka, která se k nim blížila rychlostí blesku. Trvalo to asi minutu, než jim začalo docházet, že se na ně řítí letadlo.
Oba zpanikařili a začali se střemhlav otáčet všemi směry. Zůstat na loďce nebo se vrhnout do řeky plné aligátorů, aby se vyhnuli téměř jisté srážce s padajícím letadlem?
"Sakra!" zařval jeden z nich.
Hořící stroj je minul sotva o dva metry. Loďka se zhoupla a dva chlápci měli co dělat, aby vyrovnali váhu, jinak by neúprosně skončili pod loďkou dnem vzhůru. Letoun se o několik vteřin později zřítil o několik metrů dál. Oba pytláci se na něj jen nevěřícně dívali.
Ten duchapřítomnější z nich vytáhl z batohu mobilní telefon. S očima upřenýma na kusy ohořelých trosek na telefonu poslepu vytočil číslo 911.

Eric Delko byl na místě činu jako první. V potápěčském obleku se snažil zmapovat místo, na kterém se právě nacházel. Viděl jen kouř a hořící trosky. Okolo se nacházely močály, hlášeno mu z dispečinku bylo osm pohřešovaných. Nevěděl, kde je má hledat nebo jak hluboko se pro ně má potopit. Nevěděl, jak má vlastně začít. I když věděl, že stejně musel počkat na někoho, kdo povede vyšetřování, nemohl se zbavit tíživého pocitu bezmoci.
Odněkud se ozval motor plujícího člunu. Delko už si pomalu začal zvykat, že pokud si někde nevěděl rady, objevil se zčistajasna jeho poručík Horatio Caine, aby mu pomohl.
Zrovna teď jeho přítomnost vítal a děkoval bohu, že tu není sám. Teda, jestli bůh vůbec existuje, když dopustí takové neštěstí, pomyslel si.
"Let 906 z Miami do Washingtonu. Z radaru zmizel v 8:20. Spadl krátce po startu.", spustil, jakmile se po jeho boku objevil Horatio.
Caine si místo nehody měřil svým ostrým, přísným pohledem. "Kolik tam bylo lidí?"
"Dva piloti a šest pasažérů. Celkem osm lidí." odpověděl pohotově Delko.
Horatio se rozhlédl. Trosky hořely úplně všude a bylo mu jasné, že místo činu je ještě rozlehlejší, než kam vůbec mohl dohlédnout. Jestli to někdo přežil, museli přeživší rychle najít. To byla priorita číslo jedna. Zachránit přeživší a zároveň se od nich pokusit zjistit, co se stalo. Stejně tak to mohla být obyčejná nehoda zaviněná vadou materiálu nebo selháním pilota, jako dobře naplánovaný zločin.
"Osm pohřešovaných... Dobře." odpověděl potichu.
Mladý Delko měl v ruce stále telefon. Jedním uchem vnímal dispečera, druhým poručíka Cainea.
"Říkají, že máme počkat na požární-"
"Řekni jim, že první jednotka, která je na místě neštěstí, poskytuje nutnou pomoc."
Eric přikývl. "Přebíráme to!" oznámil dispečerovi a dál se s ním nebavil. Jeho protestativní tón nevnímal.
"Zavolej policii do Miami, že tu potřebuji umístit velící stanoviště, ošetřovnu, biologické vybavení, generátor a zavolej všechny z noční směny."
Mladý potápěč rychle ťukal na telefonu příslušné údaje. Věděl, že jde o vteřiny. "Tady je Eric Delko. Vydrž-" jeho hlášení bylo přerušeno Caineovým rázným gestem.
"Psssst..."
"Co je to?" zašeptal Eric.
Horatio ukázal několik metrů před sebe. "Támhle. Někdo to přežil. Je támhle!"
Delko jako na povel skočil do vody. Zachránit přeživší mělo prioritu číslo jedna. "Jasně. Vydržte pane! Už jdu!" Ve skutečnosti už byl na půli cesty brodící se řekou, když zvolal slova, která spíš měla uklidnit jeho samotného. Rozum mu říkal, že je jen malá šance, že by ten člověk byl živý, ale podvědomě si přál, aby jeho snažení nebylo marné.
Eric se dovrávoral k plavajícímu se tělu, které odevzdaně plulo nad hladinou. Muž měl na hlavě šrámy a jeho obličej byl zakrvácený. Jakmile k němu Eric doplaval, začal mu poskytovat první pomoc. Necítil žádný tep, ale dobře věděl, že to může být jenom tím, jak bylo mužovo tělo podchlazené. Vzal ho za trup a začal ho táhnout ke břehu. V dáli zaslechl Horatiova slova, jak mluví do jeho vlastního telefonu, který ve spěchu nechal uprostřed hovoru dopadnout na dno člunu. "Tady je Horatio Caine. Je to prioritní případ. Potřebuju záchranný člun. Nacházím se..."
Zbytek Eric neslyšel. Plně soustředěn začal přeživšímu tlačit hrudník.
"Vydržte! Sakra!"
Z úst stříkala voda, jak Delko stlačoval hrudník, aby unavené srdce probudil k životu. "Sakra! Sakra! Už nedýchá! Notak! Dýchej! Dýchej!"
Dál se snažil tlačit na hrudník, ale i voda přestala z mrtvých úst stříkat. Obličej byl bledý, zesláblý a podchlazený. "Dýchej! Notak!"
"Ericu." řekl klidně Horatio.
Delko ho neslyšel. Nevnímal, že jeho silné ruce mužův křehký, podchlazený hrudník začínají pomalu drtit. Chtěl ho zachránit. Chtěl mu vrátit život. Stačilo přece jen vytrvat...
"Ericu!" Horatio rázně zvýšil hlas. "Je mrtvý."
Delko se uklidnil a pohlédl do mužovy tváře. Jeho oči byly stejně vyhaslé jako když se k němu dostal poprvé. Bezmoc mu svírala srdce jako obrovský studený svěrák. Kdyby tu tak byl jen o chvíli dřív...
"Umřel mi."
"To se stává." odpověděl klidně Horatio.
"Mohl nám něco říct." pokračoval razantně Eric.
"Ani nemusel. Všechno, co se stalo, máme kolem."

Bylo asi týden po tom, co byl za námi případ s Jill Abottovou a Enriquem Cabalou. Roger i Steven byli už dávno v celách a čekali na soudní proces. Já jsem si užila dva dny volna, a zbytek týdne mě čekalo velké papírování. Bylo třeba dát dohromady spisy z případu a zápisy důkazů, které by eventuelně mohly být použity během soudního procesu. A to byla práce, ke které se nikdo z mých kolegů moc neměl. Tak bylo jednodušší to nechat na stole té, která měla volno, takže nemohla říct ne, a bude mít tři dny na to dva komíny papírů roztřídit a srovnat.
Já a Reymondův stůl už jsme si na sebe zvykli. John Hagen, který mě z počátku moc nemusel, se stal mým parťákem, takže jsme se každé ráno střídali v tom, kdo komu donese kafe. I když jsem na něm viděla, že ztráta Reymonda ho stále velmi bolela, pochopila jsem, že mi věří a udělala jsem na něj minule celkem dojem, takže jsem se snažila mu být nápomocná a zbytečně nenavádět řeč na to, co bylo. Horatio mě před volnem uklidnil s tím, že si ty dva dny volna zasloužím. A Timmy? Timmy tu bude, kdybych náhodou potřebovala s něčím pomoct, jak říkal.
Bylo příjemné s ním strávit večer potom, co pohřbili Jill Abottovou, člověk přišel na jiné myšlenky. Na chvíli jsem byla schopná nemyslet na práci a dokonce i s mojí kočkou Rory si rozuměl. Ale on nikdy to nebyl muž činu, a to ani tentokrát. Když jsem ho pozvala k sobě po sklence vína, dal si kafe a na večer se stejně odporoučel domů do Coral Gables. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, že mě neuvedl v pokušení a na druhou stranu jsem ho proklínala za ten jeden dlouhý polibek, který mi doma  před odchodem věnoval, a pak si klidně šel. Jenže jsem ho žádala, aby nespěchal, a tak jsem to zřejmě měla považovat za projev respektování, náklonnosti a úcty.
Ráda a s láskou jsem na tu pusu vzpomínala, ale od té doby jsem s Timem až na pár důvěrnějších zpráv neměla žádný bližší kontakt. Možná to bylo takhle lepší. Dělila nás od sebe dvě patra budovy a oba jsme měli dost své práce. I tak jsem ale stále měla chuť kousnout se do jazyka, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem ho žádala, ať na mě nespěchá a že máme na všechno dost času. Spíš jsem sama sebe nechápala, proč po tak dlouhé době vlastně víc času spíše ztrácím. Jenže u něj si jedna nemůže být nikdy jistá.
Dávala jsem dohromady poslední spisy z předchozího případu, pod monitorem stál hrnek s kávou, kterou dnes měl obstarat John, protože na něm byla řada. Kontrolovala jsem podpisy na výpovědích svědků, když odnaproti vykoukla ze své kanceláře tmavá postava Adell Sevillové ve svém oblíbeném béžovém kostýmku.
"Jeanette?"
Zaujatě jsem vzhlédla a založila prstem spis, který jsem zrovna kontrolovala.
"Na moment, prosím."
Otevřený spis jsem nechala na stole. Když jsem míjela Johna Hagena, věnoval mi povzbudivý úsměv. Neměla jsem pocit, že bych měla mít nějaký průšvih, takže jsem do její kanceláře vstoupila s čistým svědomím.
"Posaď se."
Beze slova jsem zaujala místo naproti ní. Hlas měla mírný a přátelský.
"Jak sis užila volno?"
Pokrčila jsem rameny. "Odpočinula jsem si a dokonce se mi povedlo myslet i na něco jiného než na práci, takže fajn. Díky."
"Potřebovala bych pomoct s jedním případem."
Na Adell se mi líbilo, že nedávala rozkazy. Jednoduše přišla a mluvila jako rovný s rovným o tom, co nás čekalo. A bylo jedno, že já tu práci dělám týden a ona už patnáct let.
Vytáhla zápisník.
"Před dvaceti minutami jsme dostali hlášení, že z pobočky JP Morgan Chase bank se ztratilo tři sta dvacet tisíc dolarů. Ředitelka banky nás poprosila, jestli bychom to mohli prověřit."
Podala mi zápisník a já si pročetla poznámky. Ředitelka se jmenovala Esthel Morganová. To jméno mi bylo povědomé.
Podle Adelliných poznámek policie obdržela hlášení v 8:29 dopoledne. Banka dodržuje standardní provoz, o tom, jak se peníze ztratily, nikdo neví. Nedošlo k loupežnému přepadení, nikdo si není vědom, že by se v prostorách banky mimo klientelu nacházel nikdo cizí. Přístup do neklientské části banky, která se používá pro přenos hotovosti, je samozřejmě chráněn omezeným přístupem i kamerovým systémem. Když pokladní zjistily shodek, upozornily vedoucí, která podala zprávu ředitelce. Tři sta dvacet tisíc je pěkný balík.
Poctivě jsem si poznámky ve zkratce přepsala, abych je měla po ruce.
"Z banky se ztratí takový prachy, a ředitelka v klidu zavolá na policii, že chybí peníze? Žádné zbraně, žádné násilí, žádní rukojmí?"
Adell přikývla. "To je právě ono. Nikdo si nevšiml ničeho podezřelého. Pokladní zjistily, že peníze chybí a upozornily vedení. Neví, v kolik hodin se peníze mohly ztratit. Je to velká pobočka, takže tam byl frmol. Ta banka má asi padesát zaměstnanců."
Povzdechla jsem si. To znamenalo padesát podezřelých a mravenčí práci.
"Znám tu banku. Přivydělávala jsem si tam jako recepční během studií. Ale to bylo na jiné pobočce."
"Jo, já vím." Přikývla Adell. "Proto jsem se rozhodla, že to dám tobě. Znáš interní procesy, znáš lidi z vedení. Potřebuji abyste tam s Johnem zajeli a prověřili to."
Neměla jsem pocit, že bych díky své pozici recepční věděla o interních systémech a zabezpečeních něco speciálního, ale nic jsem neřekla. Adell dostala případ, který chtěla svěřit mně a Johnovi.
"Zajedeme tam."
Když jsem měla ruku na klice a hlavou mi dávno šrotovaly myšlenky o tom, jak se mohlo z banky ztratit tři sta dvacet tisíc, aniž by si toho někdo z padesáti zaměstnanců všiml, Adell mě zarazila.
"Ještě něco."
Tázavě jsem se k ní otočila.
"Ředitelka mě poprosila, aby v tom moc nešťourali novináři. Je to největší americká banka, nepřejí si mít mediální skandál. Nesmíte tam vlítnout jak uragán, abyste všechny vyplašili."
"No, pokusíme se."
Co jsem jí na to jiného asi tak mohla říct? Jak mám vést vyšetřování, aby si ho nikdo nevšiml?
"Spoléhám na tebe, Jeanette."
Neměla jsem ráda, když mi tohle někdo říkal.
Povzdechla jsem si. Otevřený spis z minulého případu, který mi dosud ležel otevřený na stole, jsem hodila na vrchol komínu k dalším, které bylo třeba zkontrolovat.
"Nepotřebuješ si vybrat hotovost?" řekla jsem Johnovi v odpovědi na jeho tázavý výraz v obličeji. "Pojď, jedeme si popovídat s ředitelkou banky."

Calleigh Duquesneová dorazila na místo činu perfektně informovaná. Horatia zastihla v plné práci, kdy organizoval práci a stále se snažil zdálky odhadnout, kam až sahá místo činu.
"Letoun byl registrován na jméno Scott Sommer. Zbohatl tím, že pojistil kdeco."
Caine přikývl. Byl jí vděčný, že přijela tak rychle. Rád byl obklopený lidmi, na které se mohl spolehnout. "Co letový plán?"
"Je na NTSB."
To znamenalo federální vyšetřování. Znamenalo to dlouhé obstrukce, okliky, zdržování, problémy. "Jo."
"Jejich výjezdová skupina přiletí do hodiny." pokračovala zelenooká expertka na balistiku.
"A co hasiči?"
"Už vyrazili a hledají, kdo přežil."
Horatio přikývl. Calleigh měla situaci pod kontrolou a byl rád, že z něj spadla část té obrovské tíhy zodpovědnosti.
Duquesneová se rozhlédla. Z tváře se jí ale nevytratil její věčně optimistický výraz. Ke každému místu činu přistupovala jako profesionálka. Bylo jí jedno, jak je velké nebo kolik tam bude muset strávit času. "Je to opravdu tak zlé?"
Caine zakroutil hlavou. Ačkoliv si to sám před sebou nechtěl přiznat, sám pocítil, že tohle místo činu bylo větší, než jaké ho mohl zvládnout. "Je to horší, než to vypadá.

Eric měl za úkol v jednom ze člunů objíždět místo činu a zkontrolovat, zajistit a zabalit každou věc, která by mohla souviset s vyšetřováním a pomoci rozplést tohle klubko smutných událostí. Nebyl to jednoduchý úkol. Bažiny byly plné odpadků a splašků a bylo těžké rozlišit, které souvisejí s případem havárie letadla. Pytle v jeho loďce se rychle plnily, protože Delko raději zajistil každou podezřelou věc, než aby riskoval, že by mohl něco zanedbat.
Oči mu spočinuly na věc, která plavala před loďkou asi dva metry od něj.
Připravil si bójku s praporkem a číslem. Tohle místo činu měl v plánu označit číslem pět.
Už z dálky poznal, co plave před ním ve vodě. Když připlul až k ní, poznal, že to je lidská ruka. Byla bledá a nafouklá od vody. Když ji sebral, prohlédl si místo, kde byla v rameni oddělena jako by ji někdo usekl. Dokázal si představit, co se asi stalo. Jeden z plechů hořícího letadla nemilosrdně přesekl lidské tělo a ruka i s rukávem odletěla hezky daleko. Její majitel byl dost možná už dávno v tu chvíli po smrti.
Když ruku z vody vytahoval, udělalo se mu špatně. Z úcty k mrtvému se ale ovládl. Otevřel červený pytel a ruku do ní vložil. Tohle byla práce pro Alexx.
Vzal bójku s číslicí pět a zapíchl ji do dna močálu. Přál si, aby víc takových věcí už zabalovat nemusel. Ale tušil, že je teprve na začátku a že uvidí ještě spoustu ošklivých věcí.

Močály se začaly po hodině hemžit kriminalisty, laboranty, výzkumnými pracovníky, záchranáři a detektivy. Jeden z přijíždějících hummerů právě zastavil uprostřed všeho dění. Policistka, která z něj vystoupila, byla menší, štíhlá a do práce se vracela po dlouhé době. Na očích měla posazené sluneční brýle. Vítr jí čechral tmavé, kudrnaté vlasy, když zavírala dveře od auta.
Když vystoupila a prohlédla si vše, co se okolo ní dělo, napadlo ji, jestli si pro začátek neukousla moc velké sousto. Ale nebyl čas na pochyby. Zde byla potřeba každá ruka a alespoň přijde na jiné myšlenky. Nemohla pořád jen sedět doma a vzpomínat. Lidé přicházejí a odcházejí. A bez ohledu na to, jak moc bolestný jejich odchod je, život jde dál. Tak to prostě je.
Emocí na ni bylo i tak hodně. Byla tu spousta lidí, většina tváří byla pro ni neznámá, ale občas zahlédla i někoho, jehož jméno si vybavila. Tolik si přála vrátit se zase do starých kolejí. Hlavně nechtěla, aby ji někdo litoval. Přála si, aby se chovali, jako by se nic nestalo. Aby na to nemusela myslet. Aby jí vzpomínky a lítost nerozdíraly srdce a aby nevyčnívala jako ta, kterou by ostatní měli litovat.
Rozhlédla se po místě činu. Bylo obrovské. S rukama v bok přemýšlela a přehrávala si různé scénáře, jak by k takovému neštěstí mohlo dojít.
Nedaleko od ní zastavilo další policejní auto. Vystoupil z něho mladý policista Tim Speedle. Když ji spatřil, zamířil k ní.
Doufala, že jí pomůže a nebude se snažit stočit hovor někam jinam, než na práci.
"Už sem letí NTSB. Budou chtít informace. Místo, zajištění, počasí, výpovědi svědků."
Timmy ji obdařil milým úsměvem. Snažila se vyznít stejně autoritativně jako dřív, když ještě byla hlavní vyšetřovatelkou. Ale poměry se změnily.
"Tak tě vítám, Megan." odpověděl Speedle citlivě. "Nevěděl jsem, že přijedeš."
Megan Donnerová přešla jeho poznámku jako by ji vůbec neslyšela. "Přežil to někdo?"
Dočkala se přesně takové odpovědi, jakou očekávala. Speedle zakroutil hlavou. "Bohužel, nic nového."
Megan se opět rozhlédla do chaosu lidí a močálů. Slunce už stálo docela vysoko, ale vyšetřování bylo na začátku. Kromě toho, že spadlo letadlo, zatím nikdo nic nevěděl. Tyhle případy bývají obtížné. Sbírání důkazů zabere několik hodin, možná i dní. Další čas zabere třízení věcí, které souvisejí s případem a které se tvářily jako důkazy jenom zdánlivě. Další obtížný úkol bude objasnit, zda se jednalo o nehodu nebo cizí zavinění.
Práce bylo moc. Času a lidí málo.
"Živé lze najít jenom během prvních hodin. Jak je to s bezpečností?"
Speedle měl oči chvíli zabořené do země. Pak se odvážil Megan povzbudivě pohladit po ruce.
Ucukla. On dělal, že si toho nevšiml. "Je to pod kontrolou."
Soucítil s ní. Věděl, čím si prožila a že pro ní návrat do práce nebude jednoduchý. Chtěl ji podpořit, protože si jí jako starší a zkušenější kolegyně velmi vážil. Ale tušil, že není vhodná příležitost.
"Jde o místo s biologickým nebezpečím. Musíme dbát na opatření." pokračovala Megan a vykročila směrem k provizornímu policejnímu táboru. Speedle se vydal po jejím boku.
Nevšimla si Horatia s Calleigh, kteří jim kráčeli naproti.
"Všichni musí mít obleky, dvojité rukavice, masky a pokaždé se dekontaminovat."
Calleigh poslouchala a přikyvovala. Bylo třeba dodržovat bezpečnostní opatření. Zajistit spoustu věcí a být vděčná za každou pomocnou ruku.
"Každý si vezme antibiotika. Voda je plná patogenů z krve a bakterií z těl mrtvých. Nemluvě o leteckém palivu." Megan spustila a Tim přikyvoval. Neskákal jí do řeči, protože věděl, že to nemá cenu. Organizaci práce nechal na starších a zkušenějších. Tušil, že ho čeká hromada hodin focení a brození vodou.
"Nikdo tam nesmí být víc než pět minut a žádné jídlo a pití." Horatio se zastavil. Pohlédl na Calleigh, ale ta vypadala, že má věci pod kontrolou. Přikyvovala a dávala najevo, že je jí všechno naprosto jasné.
"Není možné tam jíst. Víření člunů by všechno kontaminovalo."
Timmy přikývl. Na dálku se pozdravil s Horatiem a Calleigh, kteří se vyrojili naproti nim.
"Bereme to jako místo činu. Žádná věc není dost malá. Vše zajistit a označit."
Duquesneová přikývla. "Jasně."
Megan zaregistrovala Horatia a zarazila se. Caine o něco poprosil Calleigh Duquesneovou a pak se podíval směrem k ní. Odpověděla mu přímým pohledem a pak se na okamžik otočila zpět k Timovi. "Potřebovala bych kopii letového plánu."
Speedle zůstal stát, zatímco ona vykročila k Horatiovi a založil ruce na prsou. "Jo, já tě taky zdravím." řekl si spíš pro sebe. Nechápal, co dělá špatně, když se pokaždé, když se snaží s nějakou ženskou navázat citlivý rozhovor, skoro vždycky se zlou potáže.

S Johnem jsme se ocitli před bankou JP Morgan Chase okolo deváté ráno. Budova byla velká, majestátní a vyhlížela skutečně důstojně. Připadali jsme si před tímto domem s naším policejním autem jako vandráci. Neměli jsme hummer, protože se s námi nevezli žádní kriminální technici. Údajně je právě v tuto chvíli bylo všechny zapotřebí někde jinde. Navíc jsme se nenacházeli na místě, kde by mělo být ohlášeno nějaké násilí. Takže jsme zvolili civilní vůz, abychom nebyli tak nápadní. Adell trvala na tom, aby kvůli médiím vyšetřování probíhalo klidně, takže jsme se snažili být co nejméně nápadní.
Oběma nám oči spočinuly na vrcholu asi pětipatrové mramorové budovy s prosklenými vstupními dveřmi.
"Žádné hlášení přepadení, žádné zbraně, žádní rukojmí?" řekl John.
"Ani žádnej tichej alarm. Všechno tu šlape jako by se nic nestalo."
"Pro takový gigant jsou takový prachy jen drobný."
"Jo, ale ani ty drobný se přece nemůžou jen tak propadnout do země." odpověděla jsem a vykročila vpřed.
Vstupní hala byla obrovská. Morálka zde připomínala normální pracovní den. Žádná panika, žádné náznaky, že by zde někdo byl překvapený, že do budovy vstoupili policejní příslušníci. Nad přepážkami se objevovala čísla klientů a pokladny chrastily, jak počítačky přepočítávaly mince.
Recepční se na nás usmívala už z dálky.
"Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?"
John vytáhl odznak, ukázal ho recepční a pak ho zase založil do vnitřní kapsy saka.
"Detektiv John Hagen, tohle je moje kolegyně Jeanette Croftová. Jsme domluveni s ředitelkou. Máme s ní nějaké jednání."
Recepční přikývla. Policejní odznak ji vůbec nevyvedl z míry. Buď potkávala policisty denně, nebo byla seznámena s tím, co má dělat, až se objevíme.
"Hned to zařídím. Okamžik prosím."
Než recepční nechala poslat pro ředitelku Esthel Morganovou, prohlížela jsem si všechny pracovníky, na které jsem dohlédla. Pracovaly tu čtyři pokladní, ostatní pracovníci obsluhovali bezhotovostní přepážky. Všechna pracovní místa byla obsazena až na dva stoly v sekci bezhotovostních přepážek.
Výtah na pravé straně od recepce se otevřel. Vyšla z něho vysoká, důstojně vyhlížející, světlovlasá dáma ve středních letech. Pohledná, ale obličej měla autoritativní a přísný.
"Dobrý den."
John jí podal ruku jako první. "Dobrý den. Detektiv Hagen."
Esthel se na něj usmála a pak podala ruku mně. "Jsem Esthel Morganová, ředitelka pobočky. Těší mě."
"Detektiv Croftová. Jsme tu kvůli tomu hlášení odcizené hotovosti."
"Děkuji, že jste přijeli tak rychle. Následujte mě prosím do kanceláře, ať máme na rozhovor klid a soukromí."
Následovali jsme ji do velké kanceláře s obrovským pracovním stolem. Místnosti dominovalo  obrovské okno.  V rohu dvě světlá křesla, v druhém rohu pohovka. Místnost zdobily květiny a decentní dekorace. Celá kancelář byla vyloženě luxusní. Asi měla působit příjemně na všechny strany - na toho, kdo v ní pracoval i na ty, kdo ji navštívili. Klienti, kolegové anebo policisté.
Napadlo mě, kam asi mizejí peníze, které mi banka bere každý měsíc na poplatcích. Z Johnova výrazu ve tváři mi bylo jasné, že mu prolétlo hlavou to samé.
"Můžu se tu porozhlédnout?" zeptal se.
"Poslužte si." odpověděla Esthel.
"Co mi povíte k té ukradené hotovosti?" řekla jsem. V ruce otevřený zápisník.
"Vy jste Jeanette?"
Překvapila mne. "Ano, Jeanette Croftová."
"Pamatuju si vás. Chvíli jste u nás pracovala. Jak se vám daří?"
John zbystřil. Ale dál si prohlížel dokumenty a fotografie vystavené v policích.
"Mám se dobře, děkuji. Ale pracovala jsem na jiné pobočce."
"Pamatuji si každého, kdo zde pracoval. Vy jste byla na pobočce v Gables, že?"
Uznale jsem povytáhla obočí. Měla dobrou paměť. Pracovala jsem tam před třemi roky a ona si byla schopná vybavit moje jméno. Tady měla padesát lidí. Jestli si je všechny pamatuje, klobouk dolů. Nehledě na to, jak to musí být náročné, pokud sem každou chvíli přijde někdo nový.
"Pamatujete si takhle dobře každého svého zaměstnance?" pokračovala jsem.
Přikývla. Stáli jsme u stolu, ona ho obešla a posadila se. Pokynula mi, abych si sedla naproti.
"Pamatovat si každého je těžké. Ale na vás si vzpomínám."
"Víme, kdy se ty peníze ztratily?"
"Postrádáme je od posledního kontrolního přepočtu. Ten proběhl ráno chvíli po otevírací době."
"Přepočítávali jste peníze až po otevírací době?" povytáhla jsem obočí.
"Ano, je to standardní postup. Peníze se přepočítávají na konci směny den předtím. A pokud druhý den nastupuje stejná směna, není nutno je přepočítávat i po příchodu do práce. Žádná z holek nebývá v trezoru při přepočtu nikdy sama, takže během přepočtu se peníze ztratit nemohly. A kontrolní přepočet se dělá když to situace a chod na pobočce umožňuje. Je to pro holky taková kontrola. Při tak velkém objemu hotovosti je velmi snadné se při transakci splést."
Takže peníze se musely ztrati v době od poslední uzávěrky včera večer před dnešním ranním přepočtem.
Zapsala jsem si údaje o kontrolním přepočtu. "V kolik hodin chodí pokladní do práce?"
"Chodí na půl osmou. Otevíráme v osm, takže mají půl hodiny na to se připravit."
"A v kolik jste dělali kontrolní přepočet?" pokračovala jsem.
"Krátce po otvíračce. Asi před půl devátou."
"Nemohlo se stát, že by se nějaká z nich přepočítala a vydala omylem víc, než měla? Třeba při výběru?"
Esthel zakroutila hlavou. "Vyloučeno. Okamžitě jsme přepočítaly aktuální zůstatky na všech pokladnách a zkontrolovali jsme všechny transakce. Všechno do centu sedí."
"Budu potřebovat ty doklady o přepočtu."
"Jistě, bez problému."
Chvíli jsem přemýšlela a prohlížela si kancelář. John se mezitím přidal k nám. Zatímco jsme s paní Morganovou seděly u stolu, John se postavil vedle mě. "Překvapuje mě, že máte kancelář v přízemí. Spíš bych čekal, že budete mít pro sebe některé z těch horních pater."
"Víte, já se snažím být kolegům co nejvíce nápomocná. V téhle práci je jednoduché udělat chybu a pokud si někdo není jistý, mají mě tu jako takovou podporu, když se potřebují na něco zeptat nebo s něčím poradit."
John přikývl, ale nic neříkal.
"Budu potřebovat seznam zaměstnanců, kteří byli včera a dnes v práci. Včetně pracovníků ostrahy. Taky seznam všech lidí, kteří mají přístup do zázemí banky - pokladní, pracovníci bezpečnostní agentury, uklízečky. Seznam všech, kdo mají klíče k místnosti s hotovostí. Máte v zázemi kamerový systém, předpokládám?"
"Ano, máme kamerový systém v zázemí banky. Dostanete to všechno k dispozici. Budeme se snažit spolupracovat jak to jen bude možné. Ale musíte mi slíbit, že z toho nebude žádný mediální skandál. Žádnou takovou reklamu JP Morgan Chase bank nepotřebuje."
Zvedla jsem se. "Jsme s tím srozuměni. Potřebovali bychom také nahlédnout do vašich systémů. Podle identifikačních karet zjistíme, kdo kdy do zázemí vstupoval. Vše je potřeba prověřit, to jistě chápete."
Morganová přikývla. "Domluvím to s IT oddělením."
Zápisník jsem schovala do kapsy. "Paní ředitelko, my teď prověříme všechny možnosti. Budeme potřebovat vyslechnout pokladní a některé zaměstnance. Dáme vám vědět. Tady je moje vizitka, kdybyste si na něco vzpomněla."
Paní Morganová přikývla a vzala si ode mě lístek s kontaktem. "Pokusím se to zařídit co nejrychleji. Děkuji vám."
Před budovou banky jsme čekali, až nám zaměstnanci banky vystaví seznamy zaměstnanců, které jsem chtěla a poskytnou kazety s nahrávkami z dnešního rána a včerejšího dne. Chvíli to trvalo, slunce mezitím začalo pálit. Sundala jsem si sako a hodila ho na zadní sedačku auta. Potom jsem se opřela o auto. Chtěla jsem si kazety i seznam rovnou odvézt, protože jsem chtěla mít v ruce hned něco, čeho by se dalo chytnout. Než dostaneme povolení vyslechnout pokladní banky, chvíli to bude trvat, takže jsme se zatím chtěla alespoň babrat v těch padesáti jménech. Jak jsem nad tím ale přemýšlela, bylo mi jasné, že to bude jako hledat jehlu v kupce sena.
"Myslím, že můžeme vyloučit, že by v tom měl prsty někdo, kdo neměl přístup do zázemí banky. Nebo se alespoň neznal s někým, kdo tam má přístup." uvažovala jsem nahral.
John souhlasně přikývl. "Musel to být někdo ze zaměstnanců. Podívej, jak jsou ty dveře zabezpečený. Zadním vchodem se tam nemohl dostat nikdo cizí."
"Správně. Je tam mříž a čtečka ID karet. Každý musí mít speciální klíč, ID kartu a po jejím načtení musí navíc zadat šestimístný kód, aby se dveře otevřely. Klíče jsou bezpečnostní, aby nebylo tak jednoduché je napodobit."
"Myslíš, že nám ty kazety k něčemu budou? Všichni ví dobře, kam se kamera dívá a také ví, jak se jí vyhnout, když na to přijde." uvažoval John. "Kdybych tu pracoval a chtěl vzít takovej balík, tak bych si dal sakra pozor, abych se vyhnul zornému úhlu kamer."
"To je sice pravda, ale je potřeba prověřit všechny možnosti.Když budeme mít štěstí, z kamer zjistíme, kdy přesně se peníze ztratily. Pak si z bankovního systému ověříme kdo v tu chvíli zrovna byl v zázemí a zmenšíme okruh podezřelých. Jednoho po druhém pak budeme muset vyslechnout. Nesmíme zapomenout ani na nebankovní personál - pracovníci bezpečnostní agentury, kteří převážejí hotovost a uklízečky."
John se opřel o auto stejně jako já. "Ježiš, to bude mravenčí práce."
"Začneme pokladními a pracovníky bezpečnostní agentury. Mají na starosti kamerový systém. Můžou něco vědět. Musíme je vyslechnout, než si stačí vymyslet nějaké výmluvy."
"Ty jsi tady pracovala?"
"Jo, před třemi lety. Asi jeden rok. Proto mi Adell ten případ dala. Považuje to za taktickou výhodu. Sice jsem opravdu trochu nahlédla do toho, jak to v bance funguje, ale vlastně jsem byla jenom recepční. Bylo to na pobočce v Gables. Byl to fajn přivýdělek během školy."
"Ta ředitelka má docela dobrou paměť."
"To teda jo. Sama jsem ji potkala osobně asi dvakrát. A ona mě po třech letech poznala hned."
"To může být pro nás velká výhoda. Anebo bysme si na ni měli dát pozor."
"Jak to myslíš?" nechápala jsem.
"Má vynikající paměť. Takže když si bude vymýšlet, dobře si bude pamatovat, co nám řekla. A stěží se prokecne, pokud bude lhát."
Chápala jsem ho. Dokud neproběhne relevantní vyšetřování, byl pro nás každý podezřelou osobou. Ať to byl pokladník, hlídač nebo ředitel.
Skleněné dveře se otevřely. Objevil se v nich chlápek z bezpečnostní agentury. V náručí nesl krabici.
"Záznamy z kamer ze včera  a dneška a seznam lidí, co byli dnes a včera v práci."
"Prosím, co nejdřív zařiďte, abychom mohli prověřit ty přístupy." odpověděl John a vzal si od muže v mundůru hlídače velkou krabici.
Krabice skončila na zadním sedadle auta. Když jsme před policejní stanicí parkovali, John zvědavě nadzvedl víko. Seznam byl dlouhý a kazet bylo hned několik. "Tohle bude na dlouho."
Věnovala jsem mu povzbudivý pohled. "Tak já zajdu pro kafe. Stejně jsem teď na řadě. Sejdem se nahoře."

Megan Donnerová sledovala Horatia. Její pocity byly prazvláštní. Po jejím odchodu převzal místo vedoucího vyšetřovatele. Ale její pocity nebyly takové, jaké po návratu čekala. Necítila se podvedena, necítila zradu či snad nenávist. Když viděla, jak dobře je práce pod Horatiovým vedením zorganizovaná, dokonce se přistihla, že by si sama nedokázala překvapit jiného člověka, který by to místo po ní chtěl mít.
Jenže teď byla zpátky.
"Myslíš, že to byla bomba?"
Caine zakroutil hlavou. "Tak daleko ještě nejsme." Jeho obličej vzhlédl k ní. Horatiův úsměv jí dodal trochu ztraceného sebevědomí. "Tak tě tu vítám, Megan. Proč se ptáš?"
Pokrčila rameny. "No... Na tyhle věci s bombami jsi odborník."
"Žádné stopy účinku plynů, zeslabení kovů, ani termální efekt. Ještě zbývají stěry. Víc se dozvíme, až shromáždíme fragmenty."
Tušila takovou odpověď. Horatio se střemhlav vrhl do vyšetřování, protože měl priority poskládané jinak, než jak to říkaly předpisy. Ne, že by ho nechápala. Ale byly jisté postupy, které všichni policisté museli dodržovat. Vedoucí vyšetřování nevyjímaje. "Podle NTSB máme počkat."
"Jo, ale ještě tu nejsou, že?" odpověděl ledabyle Horatio. Megan si nemohla nevšimnout lehce pohrdavého tónu v jeho hlase.
"Horatio, tohle už jsme jednou zažili." upozornila ho důrazně.
"V devadesátém šestém." souhlasil Horatio.
"Takže víš, že každé letecké neštěstí spadá do kompetence federálů. To oni si najímají místní. V tuto chvíli, my děláme pro ně."
Caine založil ruce v bok a pohlédl k zemi. Nepatrně přikývl. Megan ho znala. Tušila, co přijde. Nějaký argument, se kterým by se nebál jít před samotný soud, kdyby na to přišlo.
"Ty bažiny jsou vlastně řeka, která proudí rychlostí sto dvacet centimetrů za hodinu."
Nechtěla, ale přesto musela souhlasit. Ani jí se nelíbilo, že řeka odnáší stopy po proudu větru někam, kde je již nemůže nikdy najít. Ale byla to kriminalistka stejně jako Horatio. A oba tedy museli spolupracovat. A řídit se stejným řádem.
"To vím. My tu stojíme a stopy katastrofy nám mizejí před očima."
"Metr dvacet za hodinu. Musíme to začít zajišťovat." pokračoval Caine.
"To není tvůj úkol, ani můj." ukončila to Megan.
Horatio sklopil zrak. Pochopil, že by nebylo moudré se tady přít. Oba byli vážení vedoucí policisté a nebylo by dobré navzájem shazovat jeden druhému autoritu. Jenže nenáviděl, když kvůli protokolům nebo předpisům nemohl pokračovat v hledání pravdy a spravedlnosti. Na chvíli zapomněl, že se svou kolegyní Megan jsou vlastně na stejné lodi.
"Poslyš, je mi líto, že se ti to stalo. Ale o tu práci jsem neusiloval."
Tohle Megan zřejmě nečekala. Snažila se svůj zaskočený pohled skrýt v lehkovážném smíchu. "Já to přece vím."
"Až ji budeš chtít zpátky, stačí říct."
Donnerová zakroutila kudrnatou hlavou. "Tím nic nevyřeším."
Horatio konverzaci na toto téma považoval za ukončenou. "Do té doby tedy dělejme svou práci, jo?"