Kapitola 28: Dokonalý zločin?

Cestou na místo činu už na to, kdo koho první zklame, nepřišla řeč. Jakmile jsem v telefonu viděla adresu, kam jsme se měli dostavit, polil mě studený pot a v tu ránu mi náš rozhovor připadal strašně malicherný.
Croftová, je jedno, jestli tě chce nebo ne, hlavně, že je živý. Protože teď řídí auto a míříte oba na místo činu, které bylo mimo jiné také bydlištěm Jill Abottové.
Modlila jsem se, abych se spletla, že tam nebydlí, nebo že na Carrer De Navarra 28 bude ležet někdo, cizí.
Ne snad, že by nálada v autě byla o to méně napjatá. Visely nade mnou otazníky, netušila jsem, co se děje s Jill ani s Timem a byla jsem z toho dost nejistá. Timmy se snažil se mnou nemluvit. V laboratoři nic neřekl, prostě vzal svůj kufřík a následoval mě k autu. I když jsem na něm viděla, že mu ta adresa byla povědomá stejně jako mně.
Ale jestli ten, kvůli komu pípal kód 31, bude skutečně Jill, potom je mi jasné, že je to jenom moje vina. Proč jsem jenom nemohla dát větší pozor? Proč jsem nemohla být objektivní a prostě jsem ji neodmítla na tu pitvu vzít?
Udělalo se mi špatně.
Carrer De Navarra 28 byla před námi. Pozemek lemovala nám tak známá dvoubarevná páska.
"Jsi v pořádku? Celá se klepeš." řekl Timmy, když jsme zastavili. Bez ohledu na to, co mi ráno říkal, jsem byla ráda, že jsem cítila jeho ruku na svém rameni, protože měl pravdu. Byla jsem rozklepaná a z toho pomyšlení mi bylo mdlo. Jenomže nejspíš nevěděl, že jsem Jill vzala před pár dny k Enriqueově pitvě a já neměla sílu mu vysvětlovat, že pokud to skutečně bude Jill, jako první by ho nejspíš napadlo, že se to stalo kvůli tomu, co viděla a co vidět neměla.
Bezeslova jsem jenom přikývla a otevřela dveře od auta.
Snažila jsem se nevnímat davy lidí, které se shromáždily okolo naší pásky. Eric, Calleigh i Horatio již byli na místě. Malý rodinný dům měl dveře dokořán. Nejistě jsem se před nimi zastavila. Žaludek se mi zhoupl.
Timmy stál vedle mě, ruce v rukavicích, kufřík poctivě u sebe. Když zjistil, že nejsem schopná udělat ani krok dál, věnoval mi skoro starostlivý pohled.
Přeci jen byl se mnou přítomen u prvního výslechu Jill Abottové a chápal, že tohle byl můj první případ, že to pro mě je všechno nové.
"Já půjdu první jo?" řekl tiše, sundal si sluneční brýle a udělal krok vpřed. Po dalších třech jsem ho nervózně následovala.
Vstupní hala vypadala nedotčeně, jako by vůbec nepatřila k domu, kde se stalo nějaké neštěstí.
Hned za halou se nacházel útulný obývák s barovým pultem, který zřejmě v této dříve elegantní domácnosti měl nahrazovat jídelní stůl. Pro tři obyvatele domu ovšem bohatě stačil. Kuchyně se nacházela za přepážkou za barem. Z obýváku vedly další troje dveře, bezpochyby do koupelny a dvou ložnic. Stavení nemělo žádné nadzemní podlaží. Možná sklep, který pro nás teď nebyl důležitý.
V jednom koutě stál Horatio a potichu a přívětivě rozmlouval s rodiči Jill, Rose - Marií a Georgem Abottovými. Když jsem viděla uplakanou tvář Jilliny maminky, chtělo se mi brečet. Nebylo pochyb, komu se zde stalo neštěstí.
Obýváku dominovala velká, světlá sedačka. Zastavila jsem se tři metry od ní a sledovala Timmyho, jak se ji chystá pomalu obejít.
Na gauči prosakovala krev a pod ním se tvořila velká krvavá, už dávno zasychající louže. Na horní straně sedačky byla směsice čehosi, co se na první pohled jevilo jako směs krve, mozkové hmoty a blonďatých vlasů. Nic jiného vidět nebylo, ani ruce, ani nohy. Věděla jsem, že kdybych sedačku obešla z druhé strany, než ze které šel Timmy, našla bych vedle ní další podobné kusy neidentifikované hmoty. Ale já neměla odvahu.
Mozek mi přetáčel všechny možné scénáře, ale nechtěla jsem uvěřit ani jednomu.
Calleigh zajišťovala stopy u oběti, Eric kontroloval dveře, okna a další možné způsoby, jak by se do domu mohl dostat někdo další. Timmy se na oběť chvíli soucitně díval.
Když mě zaregistrovala Calleigh, její pohled byl důrazný. Ale nikoliv vyčítavý, nebo naopak lítostivý. Poté se sklonila zpět k oběti.
"Najdeš kulku, Alexx?"
"Těžko říct. Ten průstřel jí úplně rozemlel hlavu. Nedokážu přesně určit, jestli ten průstřel byl čistý, nebo jestli kulka uvízla uvnitř. Jestli tam bude, u nás ti ji dám. Ale raději důkladně prohlédněte okolí."
"Jestli vyletěla ven, měla by být někde na téhle straně pokoje. Prohlédnu to."
Až teď jsem sebrala odvahu a obešla sedačku z druhé strany. Došla jsem k Alexx. Ten pohled byl strašný.
Byla to Jill. Žluté šaty měla potřísněné krví, která zamazala celou světlou pohovku. Ruce i nohy měla volně svěšené podél těla. V hlavě měla jednu obrovskou díru. Obličej byl k nepoznání a to, co dříve tvořilo mozek a vrchni část lebky, se nyní nacházela po sedačce a po pokoji.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči, moc jsem si přála se z téhle noční můry probudit. Ale nestalo se. Když jsem oči zase otevřela, Jill tam pořád tak bezmocně seděla.
"Čas smrti teď úplně přesně stanovit nedokážu, ale z modřin na zbytku těla je jasné, že nastala určitě tak před deseti, možná osmi hodinami."
"Vypadá to na smrt zastřelením." seznala jsem. "Někdo jí přiložil pistoli k pravému spánku a střelil. Podle rozptylu a rozložení ostatků po levé straně pokoje, rozstříknutá krev je patrná také jen na levé straně sedačky, zatímco na pravé stekla krev až po zranění."
Timmy z pod sedačky vytáhl velikou pistoli. Kdybych byla laik, řekla bych, že je to větší devítka. Ale ve skutečnosti měla o něco širší hlaveň a byla celkově větší. Navíc byla z černého železa, z toho se běžně devítky nedělají. Odhadovala jsem to na nějaký colt nebo glock s prodlouženou hlavní.
"Snad z ní dostaneme otisky a poví nám, kdo z ní naposledy střílel." řekl Timmy.
"Oběť i důkazy ledabyle pohozené na místě činu. Vraždění v nočních hodinách. Připomíná ti to něco?" otočila jsem se k němu.
Přikývl. "Trochu. Uvidíme co nám řekne laboratoř a pitevní zpráva. Mohla to být dobře nafingovaná vražda, stejně jako sebevražda."
Sebevraždě jsem prostě nechtěla věřit. Napadlo mě, že by to mohlo mít něco společného s tím, že jsem Jill vzala na pitevnu, aby se podívala na Enriquea. Až teď mi konečně došlo, co Calleigh myslela tím, že jsem jí to neměla ukazovat kvůli její ochraně. Mohl nás spolu cestou tam někdo vidět a právě z toho důvodu se mohlo jednat o vraždu. A taky jí ten pohled mohl utkvět v paměti natolik, že by klidně mohlo jít o sebevraždu.
Alexx zavelela, aby se asistenti dostavili s nosítky, na kterých mohli převést oběť do márnice. Timmy si vzal na starost prohledat sedačku a její okolí.
"Neboj, přijdeme na to a tentokrát nám neunikne." sdělil mi, když viděl můj výraz.
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Nemůžu tomu věřit. Dneska jsem ji měla přivést k výslechu."
"Na první pohled okna nejeví žádné známky venkovního vniknutí ani následného úniku ven. Nafotím to a zkontroluji ještě luminolem a páskou, jestli nenajdu nějaké stopy. Ale okna jsou bezpečnostní. Těžko by někdo pronikl dovnitř, kdyby byla zavřená a pokud jimi někdo chtěl utéct, nebyl by je schopný takhle zavřít, protože ovládací kličky jsou jen zevnitř domu. Zaměřím se ještě na hlavní vchod a okna v ložnicích. Ale podle všeho tento dům žádný jiný vchod než hlavní nemá." oznámil Eric.
"Bezpečnostní okna?" zopakovala jsem.
"Ano, vypadá to na speciální okna, přizpůsobená k tomu, aby se sem kromě majitele nikdo nedostal. Zvenku se nedají otevřít ani zavřít. Lze je ovládat jen zevnitř." odpověděl Delko.
Odtrhla jsem oči od zkrvavené sedačky a rozhodla se nechat laboranty pracovat. "Jdu vyslechnout sousedy, jestli něco podezřelého neviděli."
Než jsem vyšla z domu, abych obešla sousedy, zaslechla jsem ještě Calleigh, která kolegům oznamovala, že našla kulku.
Čistý průstřel.

"Kdo ji našel?" zeptala jsem se strážníka stojícího venku. "Jedna její kamarádka, Paula Benniteová se po ní byla ráno ptát, když přišla ze směny, protože prý Jill nedorazila na noční. Nemohla se dostat do domu, tak zavolala hlídku. Než jsme přijeli, dorazili i rodiče té dívky. Byli mimo město u známých na rekreační chatě, Jill ráda zůstávala prý doma, aby se mohla učit a připravovat se na přijímačky na vysokou. A navíc ji čekala noční směna, tak s nimi nejela. Rodiče odemkli dům a uvnitř jsme našli tu dívku."
"Takže dům byl zamčený, když se to stalo. Je Paula někde tady?"
"Stojí támhle."
Paula stála za páskou u okraje chodníku a hovořila se střážnicí. V jedné ruce měla cigaretu a vypadala unaveně a nejistě. Přelezla jsem pásku a zamířila k ní.
"Ahoj, Paulo."
Podívala se na mě s podezíravým výrazem. Bylo vidět, že chvíli přemýšlí, kde mě viděla, protože během našeho posledního setkání by ji určitě nenapadlo, že bychom se příště mohly potkat na takovém místě a v takové situaci.
Na tváři se jí mihl výraz poznání a vzpomínky. Sklopila oči k zemi. Nevypadala nadšeně, že mě vidí. Odklepala cigaretu a postavila se ke mně bokem.
"Nazdar, Jeannie."
"Detektiv Jeanette Croftová. To ty jsi se sháněla po Jill, je to tak?"
Neochotně přikývla. "Nedorazila na směnu. To jí není podobný. Ale nemohla jsem se po ní shánět dřív, než po šichtě, bylo nás tam málo a klub byl plný. Chtěla jsem se zdejchnout potají, ale kdyby mi na to přišli, dostala bych přes hubu."
Blonďaté vlasy měla rozčepýřené, na sobě měla modré tričko a potrhané džíny, bezpochyby podle posledního modelu série Udělej si sám. Kruhy pod očima naznačovaly, že dlouho nespala. Ale i tak připomínala tu skoro nahatou tanečnici, se kterou jsem se při tajné akci potkala v klubu Palermo, a která mi pomohla s velmi unikátní maskovací vizáží.
"Kdybych se na to byla vykašlala, mohla jsem tomu nějak předejít."
Odhodila dokouřený pozůstatek cigarety a schovala obličej do dlaní.
"Myslím, že jsi nemohla udělat nic. Zachovala jsi se správně, že jsi dala vědět rodičům a policii, když jsi nevěděla, co s ní je."
"Jo? Škoda, že to nebylo nic platné, hm?" odsekla ironicky. Poté se ohlédla k domu Abottových a vrátila mi pohrdavý pohled.
"Je to kvůli tý vaší pitomý tajný akci u nás, co? Někdo ji oddělal, protože v tom jela s váma! Svěřila se mi, že byla na policejní stanici kvůli tomu co se stalo Enriqueovi. Když mě tady někdo uvidí, jak se s váma vybavuju, taky mě oddělá? Takhle dopadají úspěšné policejní akce? K čemu vám to bylo? Všichni se teď budeme bát, že budeme další na řadě!" spustila. Chápala jsem její duševní rozpoložení a udělalo se mi ještě víc mizerně. Kdybych si tak uvědomila v čas, za co všechno můžou být ty mé nápady zodpovědné, kdybych tak nebyla tolik pitomá...
"Uklidni se, vyšetřování je zatím na začátku. Zatím nevíme ani jestli v tom bylo nějaké cizí zavinění."
"To mi jako chceš říct, že si to Jill udělala sama?? To jděte do háje všichni jak tu jste. Měla toho tolik před sebou! Chtěla se na bar vykašlat, aby mohla jít pracovat do knihkupectví a chtěla udělat přijímačky na školu! Policajtskou." dodala jedovatě.
Ať byly mé pocity v této chvíli jakékoliv, stále jsem se snažila působit klidně. A profesionálně. Bohužel jsem nevěděla, jak dlouho mi to vydrží. Ta slova mě bolela a nemohla jsem jí to ani vytknout, protože dost možná měla pravdu.
"Když jste byly takové kamarádky, nevšimla sis někdy něčeho podezřelého? Nesvěřila se ti někdy, že má strach? Napadá tě, kdo by jí to mohl udělat?"
Zakroutila hlavou. "Kdybych si vzpomněla, zavolám 911." sdělila mi pohrdavě. "A teď, jestli to není nezákonný, půjdu se domů vyspat. Jsem po noční a další mě čeká. Dvakrát jsem těm policajtům řekla všechno co vím. Jestli chceš něco vědět, zeptej se jich."
Když se mi ztratila za rohem ulice, říkala jsem si, že se jí na jednu stranu vůbec nedivím. Kdoví, jak dlouho v Palermo pracuje a pokud se k ní chovají stejně jako mi vyprávěla Margaret, není divu, že k policii nemá důvěru ani autoritu. Navíc teď byla její kamarádka mrtvá a ona se bála, že bude další na řadě.
Strašně ráda bych jí pomohla. Ale měla jsem pocit, že na tohle bude tentokrát Jeanette Croftová krátká.

Horatio měl s pozůstalými trpělivost a pochopení. Věděl, v jakém jsou rozpoložení a svým úsměvem se je snažil ukonejšit, i když věděl, že jim v tuto chvíli nemůže pomoci nic, protože jim dceru nic nevrátí. Přesto chtěl, aby si pamatovali, že policista, který se s nimi mluvil, byl příjemný a ochotný. Ne proto, aby měl dobrou pověst. Dělal to pro ně. A dělal to pro Jill.
Rose - Marii Abottovou, Jillinu matku, si vzala o kus dál do péče psycholožka Emily. I když stejně jako Horatio věděla, že jí v tuto chvíli nijak neuleví, snažila se jí alespoň ukonejšit vlídnými slovy a vzpamatovat se z počátečního šoku.
Byl to stejný typ ženy jako její dcera. Byla hubená, měla světlou pleť a světlé, dlouhé vlasy. Byla zranitelná a křehká.
"Upřímnou soustrast."
George Abott vděčně přikývl a skrze oči plné slz se podíval k sedačce, kde právě sbírali důkazy detektiv Speedle a Duquesneová.
"Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit."
"Ono to chvíli potrvá. A já se budu snažit to vyřešit co nejdřív, abyste věděli, co se vaší dceři vlastně stalo."
"Kdybysme neodjeli... Kdybysme tak zůstali doma..."
"Georgi, nemohli jste to přeci vědět." Horatio se snažil být stále klidný. "Řekněte mi, víte o někom, kdo by jí to chtěl udělat?"
Terry si promnul oči a zakroutil hlavou. "Ne, vůbec nikdo mě nenapadá. Měla jen pár přátel a ti by jí nikdy neublížili. Byla hodně uzavřená do sebe a introvertní. Málokomu se dokázala otevřít."
"Pane Abotte, všiml jsem si těch bezpečnostní oken a kamery v obýváku. Vy jste na svůj dům instaloval bezpečnostní zařízení?"
"Ano, asi před sedmi lety nás přepadli a vykradli. Rozhodli jsme se instalovat alarm, bezpečnostní okna a kameru. A také jsem pořídil zbraň na obranu. Ale zatím jsem ji nikdy nebyl nucen použít."
"Jakou zbraň?"
Pár kroků za Horatiem se objevil Timmy a v průhledném sáčku na důkazy nesl předmět, který našel pod sedačkou.
"Pane Abotte, je to vaše zbraň?" zeptal se pomalu Horatio.
Stačil jediný dlouhý pohled na sáček a George Abott vypadal, že se každou chvíli složí.
"Ano, kde jste ji-" pak si uvědomil, že detektiva Speedla před okamžikem viděl u sedačky, na které objevili Jill. "Ale ne... To ne... To ne..." Během vteřiny ho napadlo sto vlastních teorií a jedna z nich mu probodla srdce, když si uvědomil, že se Jill dost možná zastřelila jeho vlastní pistolí.
"Pane Abotte, ještě je brzy, abychom dělali předčasné závěry."
George kroutil hlavou a z očí mu tekly slzy. "Pane bože... Pane bože..." opakoval pořád. Potom se otočil a jako by během vteřiny přestal vnímat policisty, kteří se okolo něj nacházeli. "Já... Já musím jít za svojí ženou. Rose! Drahoušku!" zvolal a rozběhl se k ní.
Timmy Speedle se za ním lítostivě díval. "Je v šoku. V hrozným šoku."
"Jo," odpověděl Horatio. "Ty bys nebyl?"

Když jsem se vracela z obchůzky sousedství, kriminalisté už byli skoro u konce. Stáli u služebních aut, označovali, přerovnávali sáčky s důkazním materiálem a urovnávali poznámky. Snažili se dát dohromady časovou osu a každý z nich měl svou vlastní teorii, jak k takovému neštěstí mohlo dojít. Ale moc se nerozcházely. Všichni zkušení detektivové zamířili při prvotním ohledání stejnou cestou, a to k sebevraždě.
Eric s Timem ukládali důkazy, Calleigh a Horatio stáli před domem a dávali dohromady různé možnosti. Připojila jsem se k nim.
"Žádný ze sousedů si v noci ani večer nevšiml ničeho podezřelého. Žádný neobvyklý hluk, který by naznačoval, že by do domu vnikl někdo cizí, žádný zvuk spuštěného alarmu. Nikdo nikoho neviděl."
"To vypadá skoro na takřka dokonalý zločin, že? Na rozdíl od toho, který se nedávno odehrál před klubem Palermo."
"Jsou tu jisté podobnosti. Výběr oběti bez zatím zjevného motivu a ledabyle pohozená vražedná zbraň... Klidně to mohl být jeden a ten samý člověk nebo někdo, kdo to chtěl udělat stejně jako on."
"Jenže Roger je v cele předběžného zadržení a poloha zbraně by odpovídala verzi o sebevraždě. Stejně jako trajektorie kulky." nesouhlasila Calleigh.
Roger byl ve vězení, protože při prošetřování Utajeného záznamu se jeho propuštění znovu vyšetřovalo a případ vraždy Enriquea Cabaly se zase otevřel. Bryan O'Shey a Stephen Hicks raději svedli vinu za vraždu na Rogera, aby se za ni nemuseli zodpovídat, a na základě toho jsme ho mohli znovu zadržet. Takže Roger to skutečně být nemohl.
"Takže co máme?" chtěl to shrnout Horatio.
"Na levé straně pokoje jsme našli kulku, která na první pohled odpovídá zbrani, kterou jsme našli pod sedačkou. Je zdeformovaná, ale myslím, že ji budu moci porovnat." odpověděla Calleigh.
"George Abott pistoli poznal a označil ji jako svou vlastní. Zajistil jsem záznamy z bezpečnostních kamer, jsou poměrně kvalitní, takže bychom z nich měli dostat přesný časový horizont. Pokud do pokoje pronikl někdo další, záznamy to ukážou, protože snímají celou místnost až k protějšímu oknu, to znamená i včetně gauče." poračoval Speedle. "Vzal jsem i její mobil a počítač, abychom prošli zprávy a komunikaci. V jejím pokoji nejsou žádné známky násilí. Na druhou stranu ani žádný dopis na rozloučenou. Vše tam měla uklizené a srovnané, ale to může znamenat, že chtěla odejít ze světa, stejně tak jako to, že byla jenom pořádná."
"Nenašel jsem žádné důkazy, které by ukazovaly na přítomnost někoho dalšího. Otisky prstů z vnitřní strany oken budou pravděpodobně patřit členům rodiny a zvenku žádné nejsou. Pokud by je tam někdo zanechal včera večer, ještě by byly vidět. Dům byl v době vraždy zamčený a dveře mají bezpečnostní zámek. Kdyby se sem někdo vloupal, rozhodně by ty dveře zase nezamknul, aniž by je poškodil. Navíc by se spustil alarm." zakončil to Eric.
"Sousedi nic neviděli, nic neslyšeli a nezaznamenali během včerejšího večera nic podezřelého. Vyslechla jsem taky Jillinu kamarádku, ale není si vědoma, že by Jill chtěl někdo ublížit."
"Dobrá. Vezmeme to do laboratoře a pustíme se do práce. Tim, Eric a Calleigh si vezmou na starosti důkazy. Jeanette, ty pojedeš za jejím lékařem a vyžádáš si od něj lékařské zprávy. Musíme zjistit, jestli se potýkala s depresemi a jestli už má za sebou nějaké pokusy o sebevraždu. Ale ať to bylo jakkoliv, důkazy nám to řeknou."
Všichni souhlasně přikývli a pomalu se začali odebírat k autům.
Poručík Caine ještě chvíli stál před domem Abottových a přemýšlel.
"Horatio, já... musím ti něco svěřit." řekla jsem nesměle.
"Copak?" jeho vlídný obličej se ke mně otočil.
"Víš já... Já se bojím, že na té tragédii mám svůj podíl."
"Pročpak si to myslíš?" mluvil se mnou jako tatínek, který se ptá, pročpak jsem si neumyla ruce, když jdu ze záchoda.
"Udělala jsem něco, co jsem neměla. Když jsme Jill propustili z vazby, druhý den mě navštívila, žádala mě, abych ji vzala na pitevnu a ukázala jí Enriqueovo tělo. Byla dost introvertní, tak jsem si myslela, že když jí ho ukážu, tak mi něco poví, což se také stalo. Ale viděla jsem, že s ní ten pohled dost zamával."
Horatio chápavě přikývl. "A poradila ses s někým?"
"Ano, požádala jsem o svolení Adell a Alexx to odsouhlasila. Potkala jsem se tam s Calleigh, ale ta se mnou nesouhlasila. Myslím, že už chápu proč."
"Hm... myslíš, že by ji taková věc mohla dohnat k sebevraždě?" pokračoval poručík Caine.
"Myslím, že její psychika nebyla úplně v pořádku, možné to je. Ale taky ji se mnou někdo z klubu mohl vidět a bál se, že nám donáší. Po té akci v klubu Palermo se pak možná rozhodli ji odstranit."
Z Horatiovy tváře jsem vyčetla, že takovou možnost připouští.
"Ať je to první nebo druhá možnost, je to moje chyba! Neměla jsem ji tam brát! A ta akce v klubu byla příšerně hloupý nápad!"
"Jeanette..." řekl Horatio klidně. "Je brzy na takové závěry. Však my se to dozvíme. A nyní se prosím uklidni, ať už to bylo jakkoliv, Jill hlavně teď potřebuje, abys pomohla vyřešit její případ, jasné?"
Razantně jsem přikývla, ale když jsem na dům Abottových vrhla poslední, lítostivý pohled, ruce se mi rozklepaly. Založila jsem je pod prsa a následovala Horatia do auta, abych mohla splnit to, o co mě požádal.

Tim Speedle chvíli pozoroval Jeanette a Horatia, jak spolu mluví. Všiml si už když sem přijeli, jak je Jeanette nesvá a rozklepaná. Ať už to bylo proto, že na ni ráno byl hrubý, nebo proto, že jí tento případ vzal víc, než bylo zdrávo, teď mu jí bylo líto.
Nechtěl být na ni ráno tak přísný, ale jestli měl být na druhé koleji kvůli poslíčkovi, mohla k němu být fér hned a ne mu dávat falešné naděje a sliby, které stejně nikam nevedly. A tvrdit, že by ho mohla zklamat nebo že si na něj nemůže po té době zvyknout. Že ho málo zná. Co prostě bylo těžkého na tom říct: "Mám někoho jiného"?
I když byl na ni svým způsobem naštvaný, choval se k ní ráno trochu jako hulvát a teď toho litoval. Chtěl za ní jít a říct jí, že si ty případy nemůže nechat tak pouštět k tělu. A že v tom není sama, že jeho první případ byl také těžký a ví moc dobře, jaké to je. Že jí pomůže s tím to objasnit, aby mohli v klidu spát Jillini rodiče i ona. Ale i když by byl tak rád za ní přišel a utěšil ji, protože věděl, jak k Jill přilnula a jak pro ni byl tento případ důležitý, stejně by to bylo zbytečné, protože on nebyl ten člověk, který by ji měl uklidňovat a objímat, jenom by byl sám sobě pro smích.
Tvář mladého poslíčka mu z hlavy vypudila až Delkova netrpělivá poznámka. "Tak pojedeme do laborky, nebo sis řekl, že si dáš na zbytek dne pohov?"
"Co?" odpověděl pitomě Speedle a otočil hlavu k Ericovi. Ten si ho prohlížel s napůl podezíravým, napůl pobaveným pohledem.
"Jo, promiň. Já jsem se trochu zamyslel."
"Nad čím?" povytáhl Eric obočí.
"Nad... modem operandi vraha." Speedle dělal jako by nic. Ale Eric ho znal docela dobře a věděl, že teď trochu lže. Ale nechal ho být. Přeci jen to byl kamarád a až bude chtít, svěří se mu sám. A pokud ne, určitě přijde vhodná chvíle k tomu ho pomyslně nakopnout, aby se rozhoupal. Ostatně jako vždycky.