Kapitola 27: Kód 31

Tim Speedle opět přijel do práce na poslední chvíli. Když zadal číslo policejního průkazu a vybíhal schody do laboratoře CSI Miami - Dade, bylo za tři minuty osm.
Čekala ho hromada důkazů ze včerejší vloupačky a tak chtěl začít co nejdřív. Rychlým krokem zamířil k výtahu, který se právě zavíral. V tom do něj někdo prudce vrazil a po zemi se rozsypalo několik balíčků.
Oba muži vyděšeně zamrkali a ten mladší z nich se začal shýbat pro krabice, které se válely po zemi.
"Moc se omlouvám," říkal přitom. "Trochu jsem pospíchal a vůbec jsem vás neviděl."
Byl vysoký skoro jako Tim. Měl tmavé, na krátko střižené vlasy a byl určitě o něco mladší, než detektiv Speedle.
Tim se na něj v první vteřině naštval, ale když viděl toho druhého, jak začal balíky skládat opět na jednu hromadu, sehnul se, aby mu pomohl.
Až teď si všiml, že je to kurýr. Měl na sobě typickou tmavou uniformu a kšiltovku. Z kapsy mu trčela nečitelná jmenovka, takže jeho jméno identifikovat nedokázal.
"Ale ne, v pohodě. Taky trochu pospíchám." odpověděl Timmy. Vzal poslední tři balíky a když viděl, jak má poslíček plné ruce, rozhodl se, že mu pomůže a vzal ty balíky sám.
"Nevíte, kde je tady recepce? Mám tu nějaké balíky pro pár lidí, kteří tu pracují..."
Timmy sebral ze země poslední krabici a usmál se. "Jo, pojďte se mnou."
Když se dveře výtahu o patro výš otevřely, Timmy zamířil s kurýrem k recepčnímu pultu a tři kusy balíků na něj položil. Kurýr mu věnoval vděčný pohled. Speedle se rozloučil, popřál mu pěkný den, pozdravil recepční a měl se k odchodu.
"Promiňte,"
Mladá policistka za recepčním pultem se na kurýra příjemně podívala. "Hledám tady slečnu Jeanette Croftovou. A pak tu mám nějaké balíky pro další vaše zaměstnance..."
"Nechám vám ji zavolat. Klidně to tu nechte, já to potom roznesu. Potřebujete něco podepsat?"
Timmy se zastavil a na chvíli se ohlédl.
Recepční měla u pusy telefon a poslíček skládal balíky na pult jeden za druhým.
Proč jen chtěl mluvit se slečnou Croftovou, a prostě jí tam nenechal ten balík jako všem ostatním?
Nevěděl, jestli ho to zajímá proto, že mu Croftová nebyla tak úplně volná, nebo proto, že už byl jako detektiv zvyklý prověřit každou podezřelou situaci, jejíž byl svědkem. Každopádně zůstal stát a zpovzdálí sledoval, co se bude dít dál.
Jeanette se objevila ve stejném výtahu, ve kterém Speedle před chvílí přijel s kurýrem. Ona ale přijela ze třetího patra, kde bylo detektivní oddělení. Jakmile spatřila fešáka u recepčního pultu, obličej se jí rozzářil a ona mu věnovala milý úsměv.
"Henry!" zvolala. Když k němu došla, roztáhla ruce a objala ho. Byla oproti němu menší asi o hlavu. Ale jak se zdálo, oči měla jenom pro něj, protože Speedle měl pocit, že nestál zase tak daleko, aby ho mohla zcela ignorovat.
Mladík, který se zřejmě jmenoval Henry, jí úsměv i objetí oplatil. Pak jí dal pusu na tvář. Ona mu pusu vrátila na druhou tvář.
"Ráda tě vidím! Musíme zase někam brzo zajít. Jak ti to jde v nové práci? Musíme toho tolik probrat!"
"No, někoho jsem tu před chvílí málem svalil, ale jinak to je docela v pohodě. Co ty? Jak se vede paní policistce?"
Jeanette mávla rukou. "Raději se ani neptej. Přivezl jsi mi ten balík?"
"Jo, tady to máš. Co to je, zase Tomb Raider?"
Jeanette zakroutila hlavou. "Ne, z toho už jsem snad vyrostla. Je to nějaké speciální krmení, Rory je doma pořád sama, tak jsem si řekla, že když ji tam nechávám tak často samotnou, dopřeju jí alespoň nějakou dobrotu."
Henry vzal jednu ze zásilek a láskyplně ji Jeanette podal.
Tim Speedle víc vidět nepotřeboval. Připadal si jako vzduch. Kdyby skrze něj v tuhle chvíli někdo prošel, asi by si toho ten dotyčný vůbec nevšiml. Přesně tak se k němu teď chovala Jeanette Croftová. Absolutně ho ignorovala a líbala se tu s nějakým mladým kurýrem.
Tak to jsem zase jednou naletěl, řekl si v duchu a otočil se. Bylo mu jedno, že jde pozdě. A byl mrzutý z toho, že žárlí jenom proto, že nebyl dostatečně průbojný a někdo mladší ho předběhl.
To mi raději nemohl vzít ten výtah?

Horatio Caine měl zvláštní vztah k případům, kde figurovali nevinní jako oběti jen proto, aby někdo jiný neušel zisku a škodě na majetku.
Dokumenty, které obdržel včera od Jeanette Croftové, která se na rodinu Cortezových zaměřila, dal k přezkoumání Danielle. Obě došly nezávisle na sobě k jednoznačnému názoru: na to, kolik David vlastní z podílu firmy, se za ním veze až příliš moc průšvihů.
Měl tu teď u sebe Danielle a Erica, kteří si pro Armanda Corteze, Davidova otce a opravdového vlastníka firmy, osobně dojeli.
Do chvíle, než si Armando sedl do židle, kterou ve výslechové místnosti obvykle zaujímali podezřelí, neměl tušení, proč ho ti dva přivezli. A oni si vychutnávali, že až do první chvíle, než začal výslech, vůbec nevěděl, "proč ho sem dotáhli". Mohli tak zpovzdálí sledovat jeho chování. Vztek, pocení, povýšenost a arogance. Každý z těch projevů nemusel sám o sobě nutně znamenat podezření na vinu, ale všechny dohromady? Ten chlap tušil, že se nad ním stahují vody a zřejmě neměl tak úplně čisté svědomí, takže Ann i Eric věděli, že je tato cesta ve vyšetřování vede správným směrem.
Armanda přivedla do výslechové místnosti eskorta. Už tam na něj čekal Horatio.
"Děkuji ti, že mi pomáháš s tímhle případem, Ericu." řekla Ann s rukou na klice od skleněných dveří, než vstoupila.
Delko jí věnoval jeden z těch svých úsměvů. Kdyby ho neznala, nejspíš by na vteřinu zapomněla kdo ona sama je, proč tu je a co tady vlastně dělá.
"Rád pomůžu." odpověděl a galantně jí otevřel dveře.
Jakmile Armando dosedl, jako by zase získal jistotu. Začal v hlavě spřádat všemožné výmluvy a verze, jen aby se vykroutil z čehokoliv, kvůli čemu tu seděl. Všichni tři mu to viděli na očích.
Ann se posadila naproti němu. Výraz v její tváři mu dával najevo, že je absolutně nad věcí a má vše pod kontrolou. Před sebe položila složku, která byla plná několika dokumentů, o nichž se starší pan Cortez mohl jenom domýšlet. Po Annině pravici stál Eric a tvářil se přísně. Ruce měl založené na prsou, připraven zasáhnout v jakékoliv situaci.
Horatio stál u okna, až teď se ohlédl. V rukou držel sluneční brýle a měřil si Armanda pohledem, ze kterého nikdo nedokázala odhadnout, co si o něm myslí. Ann i Eric ale Horatia už trochu znali. A v tomhle případu bylo hned několik věcí, které si bral osobně. Dítě. Rozvrácená rodina. A taky ta zatracená byrokracie. Otec, který upřednostňoval růst a úspěchy firmy před štěstím své vlastní rodiny.
Armando působil vzezřením váženého muže. Oblek, hodinky, brýle i boty, vše vypadalo nažehleně, nově a draze. Byl to docela elegán a na svůj věk vypadal velmi dobře.
"Víte, co bych řekl svému synovi, kdyby mi přivedl domů krásnou dívku a řekl mi, že si ji chce vzít?" zeptal se pomalu Horatio. Díval se do země, ale ta slova patřila Armandovi. A on jako inteligentní muž to velmi dobře pochopil.
"Asi by záleželo, co by to bylo za holku."
Ann s Ericem stále mlčeli a tvářili se nestranně, i když jejich pocity byly různé.
"Víte, já bych konkrétně tuhle věc řešil až jako poslední. Na první věc, na kterou bych se jako otec díval by byla, jestli je s ní můj syn šťastný. Narozdíl od vás."
Armando se zatvářil kysele a povýšeně. "Ale prosím vás! Copak mě David přišel udat, že můžu za to, že si tu kubásnkou holku nevzal nebo co? Já ho k tomu přece nedonutil!"
"Ne přímo, ale řekl jste mu, že ho vydědíte, když to udělá. A promiňte mi můj názor, jestli se pletu - ale je to skoro to samé." řekl razantně Delko.
Ann si všimla, jak pozoruhodně rychle si Armando všiml, na co Horatio naráží. Stále mlčela a sledovala dění. Věděla, že její chvíle ještě přijde.
"Ale Armando? Já jsem se spíše blíže podíval na to trestní oznámení, které jste podal na vlastního syna, ale řekněte mi o tom."
"Je to už dávno, co se David rozešel s Isabelle, ale ji to strašně vzalo. Pořád nám dělá nějaké naschvály."
"Ano? Vy o tom něco víte?" pokračoval poručík Caine.
"Pořád za ním leze, dělá nepříjemnosti, mysleli jsme, že toho nechá, když soud určí, jak se budou střídat o Alvina, ale pořád není klid."
"Soud? Nechat matce dítě každý druhý víkend, to vám připadá spravedlivé?" přerušil ho Horatio.
"To není můj problém. Soud rozhodl, tak to prostě je. Ona ví moc dobře, že za hranice mého pozemku nesmí. David je měkký. Nechá ji, aby si dělala co chce."
"Víte, on už David není malý kluk. A v těchhle věcech má právo rozhodovat se po svém, ať už soud rozhodne jakkoliv."
"David k ní ale nic necítí."
"A to říkáte, protože to víte, nebo protože byste to takhle chtěl?"
Armandovi zřejmě došla trpělivost. Něco zaprskal ve smyslu, že "o tomhle nemá náladu ani čas se bavit", a zvedl se, jako že se má k odchodu.
Ann vstala také. "Ještě máme na programu ty vaše podvody, takže se laskavě posaďte!"
Eric byl jako ostříž, připravený zasáhnout. Ale Armando se zarazil, vrhl po Ann nenávistný pohled a znovu dosedl do židle. Jeho výraz v obličeji ale už nebyl ani trochu tak vyrovnaný a povýšený jako  na začátku výslechu.
"Armando Cortezi, vy jste syna chtěl z firmy úplně odstranit, viďte? A nejlépe i ze života a ze svého domu!" pokračovala Taylorová.
"No dovolte? Proč bych to dělal!"
"Tak mi vysvětlete, který otec by podal trestní oznámení za zpronevěru peněz na svého vlastního syna!"
"David je nezodpovědný! Já se kvůli němu nenechám popotahovat kvůli daňovým únikům nebo - nedej bože - zpronevěře peněz!"
"Armando, kdyby můj otec byl ředitelem firmy, kde bych já zpronevěřila peníze, jak ho znám, asi by se mě snažil za každou cenu spíš zastat a pomoct mi. Rozhodně by na mě nepodal trestní oznámení. Copak u vás to tak nechodí?" pokračovala Ann.
"David se nechává ovládat tou kubánskou holkou! Kdoví, kam ty peníze šly!"
"Víte, co mě taky zaráží? David vlastní jediné procento podílu z celé firmy. Oba umíme dobře počítat, takže si dovedeme představit, že jeho podíl je velmi směšný. Vysvětlete mi, jak by mohl někdo, kdo vlastní jedno procento, zpronevěřit půl milionu majetku firmy, když nemůže mít přístup k účetnictví, a ve skutečnosti mu ve firmě nepatří ani rulička toaletního papíru?"
Horatio ani Eric neměli odvahu Ann skákat do řeči.
"Nejde mi to na rozum. Mohl byste to prosím uvést na pravou míru? Jestli jsou v zákonu o vlastnictví nějaké nové paragrafy, poučte mě potom! Protože mě nenapadá jediná logická cesta, jak by to David mohl provést."
Armando mlčel. Sundla si brýle a promnul si oči.
"Kdyby si váš vlastní syn vzal přistěhovaleckou kubánku, to by byl pro vaši firmu skutečně skandál, že?" nadhodil Eric.
"Opravdu důkladně jsem se prodírala všemi policejními spisy ohledně vašeho případu i v účetních záznamech vaší firmy. Vím, že jste to trestní oznámení na Davida podal, protože jste ho chtěl odstranit z cesty, abyste měl čistý štít. Ale kde jsou potom ty peníze, které jste zpronevěřil a myslel si, že z toho obviníme Davida?"
Chvíli pohledem těkal od jednoho k druhému, jako by doufal, že mu někdo z nich pomůže. Ale všichni se tvářili přísně. Bylo to jiné než jednat s podřízenými. Byl zvyklý velet a mít vždy situaci pod kontrolou. Nechápal, jak to mohli zjistit. A už vůbec nebyl zvyklý na to, že se s ním jedná takhle. Ale představa toho, že by mohl kvůli své vlastní hlouposti a hamižnosti skončit ve vězení, ho děsila ze všeho nejvíc.
"Víte, já... rád bych teď zavolal svého právníka."
Ann Taylorová beze slova vytáhla zpod saka svůj vlastní telefon a hodila ho přes stůl Armandovi. "Jestli najde způsob, jak vás z toho vysekat, pak mu sama podám ruku a uznám, že je sakra dobrý."
Amando se na ni podíval nedůvěřivě.
"Ale nedoporučovala bych vám to. Řekne vám, ať zapíráte a "ztratíte" všechny důkazy, ať je zfalšujete nebo zakopete na zahradě a do soudního jednání nepromluvíte s policií. Tím byste situaci nevyřešil. Ale já vám s tím můžu pomoct."
"Proč byste mi měla pomáhat?" nevěřil Armando. "Nechce se mi věřit, že by vám tak záleželo na mé budoucnosti."
"Na vás mi skutečně nesejde, Armando, věřte mi. Jestli teď zavoláte svého draze placeného právníka a příštích minimálně deset let budete hnít ve vězení, nebo poslechnete mě a budete dál vést život jako doteď, je mi to skutečně úplně jedno." odpověděla pohrdavě Ann. "Jediný, na kom mi záleží, je Alvin. Chci, aby měl plnohodnotnou rodinu, kterou si zaslouží. Rodiče spolu a příkladného dědu, který ho bude podporovat. Jestli mu chcete dát jiný příklad, že se za deset let, až vylezete z lochu, před ním ukážete a budete mu odpovídat na všetečné otázky, proč máte na sobě oranžové pyžamo a jediný váš majetek je pár ponožek a sto babek do nového života, nebo jestli kvůli němu zahodíte zášť a budete se chovat jako milující prarodič, to nechám na vás. Jisté je jen to, že jste v průšvihu, do kterého jste se dostal vy sám."
Chvíli se na oba policisty a advokátku díval nenávistně a zlostně. Nakonec sklopil tvář ke stolu. V nervózních rukách stále žmoulal brýle.
"Co mám teda podle vás dělat?"
"V první řadě stáhněte to obvinění. Už žádné vyhrožování vlastnímu synovi tím, že jestli se ožení s kubánkou, tak ho vydědíte. Chci, abyste doložil všechny účetní doklady a aby majetek vaší firmy byl v pořádku. A jestli se pokusíte mě podvést - já na to přijdu. Dávám vám druhou šanci."
Armando se na Ann podezíravě podíval. Byl natolik inteligentní, že mu dokázalo dojít, co říkala. Vrať těch pět set tisíc dolarů tam, kam patří a já tě nechám být, výměnou za to, že necháš rodinu, aby byla šťastná.
"Ale to přece..."
"Berte, nebo nechte být. Budete mít na krku zpronevěru a jedna milá mladá dáma z Kuby mi určitě ráda dokáže, že jste jí nejednou vyhrožoval. A soud k tomu rád přihlédne."
Když se Armando zvedal ze židle, Daniellin telefon ležel stále před ním, nedotčený. Právníka dnes nikdo nevolal.
Jeden z policistů vstoupil do místnosti, aby pomohl Armanda Corteze vyvést. Pouta už ovšem nebyla potřeba.
"Armando, proč nemáte manželku? Taky dělala firmě špatné jméno?" neodpustil si při jeho odchodu Horatio.
Armando se na něj podíval napůl nenávistně a napůl pokorně. "Odešla ode mě."
Horatio jen přikývl, že porozuměl. A já se jí vůbec nedivím, chtělo se mu říct. Ale nebylo to nutné. Armando to z jeho tváře bez pochyby vyčetl.
Hned za podezřelým vyšel z místnosti Horatio. Ann a Eric ještě chvíli zůstali uvnitř.
"Ann, ne že bych ti chtěl něco vyčítat ale... zpronevěra je zpronevěra. Stalo se. Zločin se stal a nad tím nemůžeš přivřít oči." Eric byl zamračený a tvářil se nechápavě. Danielle se na něj podívala se souhlasným výrazem. Přesto si stála za svým. A Eric ani z její strany nečekal, že by svůj názor změnila. To by jí vůbec nebylo podobné.
"Jestli se peníze vrátí, účetnictví bude v pořádku a Armando stáhne trestní oznámení, nebude zpronevěra, kterou bychom mohli vyšetřovat. A pokud se rodina vrátí k sobě, nebude žádné vymyšlené týrání dítěte."
"Ale ten člověk je zločinec! Jestli zpronevěřil půl milionu teď, nebude pro něj problém to udělat za měsíc nebo za rok!"
"To už je jeho boj, Ericu. Neřeknu, kdyby to byl vrah nebo násilník. Ale pokud tohle malé přimhouření očí stačí k tomu, aby se napravil a Cortezovi budou šťastní, pak ten případ pro mě bude uzavřený."
Eric vypadal stále rozčileně. "Promiň, ale zločinec je zločinec. Já nevím, jak vyšetřujete případy u vás v New Yorku, ale tady u nás v Miami my musíme prošetřit všechno! A každý viník musí být po zásluze potrestán."
Ann sbalila desky i aktovku. Na chvíli ji otevřela, aby do ní dokumenty poctivě zasunula a pak věnovala Ericovi naprosto upřímný pohled. "Vy si dělejte tady v Miami případy jak chcete. Ale já jsem tu pro toho kluka."
Na to neměl co říct.
Když Ann vyšla z místnosti, na chvíli ji zastavil Horatio. Ericovi bylo jasné, že jí nejspíš chtěl říct to samé jako on. A z jejich gest a obličejů mu bylo úplně jasné, že mu odpověděla úplně stejně, jako jemu. Narozdíl od něj ale Horatio vypadal smířeně. Jednak totiž věděl, že by Ann nic nevymluvil, a jednak pro něj bylo důležitější, jakou budoucnost bude mít Alvin, než jestli Armando stráví příštích deset let v ředitelské kanceláři své firmy nebo ve vězení jenom proto, aby každý zločin byl po zásluze potrestán.

Seděla jsem u počítače a ucucávala kafe. Projížděla jsem si dokumenty ohledně případu Enriquea Cabaly, jako bych hledala stéblo, kterého se chytnout a neposedně vyčkávala na fax, který by mi oznámil, že mám povolení znovu vyslechnout Jill Abottovou. Rozbalovat balíky od Henryho se mi taky nechtělo, jak jsem byla plná vzrušení. Navíc, při svém novém zaměstnání hned na začátku jsem nechtěla být za tu, co si "dělá v pracovní době, co chce, místo aby se věnovala práci". Navíc by asi nikdo nestál o to, abych to tu osvěžila vůní kočičích granulí.
Od stolu naproti mě se ozvalo skuhrání a klení.
John si oblékal jednou rukou sako, druhou něco hledal v počítači. Navíc mu zazvonil telefon, takže napůl oblečený tou rukou, kterou se snažil obléct, po něm nakvašeně chňapnul. "Hagen." jeho oči se nejdřív sklopily ke stolu, kde začaly hledat správný dokument, nakonec se protočily až ke stropu. Johnův výraz vypadal skutečně umučeně.
"Cože? Mám rozdělanou spoustu práce. Nemůžu teď -." přendal si telefon do druhé ruky a přiložil si ho k druhému uchu, aby se mohl doobléct. Nakonec si povzdechl. "Dobře, hned jsem tam."
Zvedl se a v poslední vteřině mu oči sklouzly k okraji stolu, kde se nevinně válely desky se záznamem s důkazy ohledně včerejšího případu vloupání, do kterého jsem nebyla zasvěcená.
Když Hagen při pohledu na ně zasténal, nedalo mi to.
"Johne, potřebuješ s něčím pomoct?"
"Potřeboval bych naklonovat." odpověděl, aniž by se na mě podíval. Když jsem se mu objevila po levé ruce, jeho široký obličej mi věnoval vděčný úsměv. "Potřeboval bych tohle hodit do laboratoře, na oddělení pro analýzu věcných důkazů. Ale nevím kam dřív skočit."
Vzal desky a podal mi je. "A pro koho to je?"
"Pro detektiva Speedla. Musím mu to odnést, aby to mohl zkontrolovat a zarchivovat."
Vzala jsem od něj desky a úsměv jsem mu oplatila. "Stejně ještě čekám na nějaký dokument, takže mám chvíli. Já to tam hodím."
"Děkuju ti." odpověděl a byl pryč.
S deskami v ruce jsem zkontrolovala fax. Stále mlčel a tvářil se off-line.
Nechala jsem ho tak a zamířila na oddělení pro analýzu věcných důkazů.
Byla jen o patro níž, takže jsem seběhla schody (nechtěla jsem zase ucpávat výtah, jako před chvílí, když mě volali na recepci), a vydala se dlouhou uličkou skoro až na konec.
Tim Speedle měl otevřenou zásuvku a rovnal složky, které byly uvnitř.
Když jsem vešla, byl tak zabraný do práce, že si toho skoro nevšiml.
"Ahoj," zkusila jsem to.
Zřejmě až můj hlas ho donutil vzhlédnout od práce a odpovědět.
"Dobré ráno." věnoval mi jeden z těch Speedlovských pohledů, ze kterého prostě nejste schopní si domyslet, jestli ho každé vaše slovo povzbudí, nebo nakrkne, protože je mrzutý a nejspíš se blbě vyspal, ať už řeknete cokoliv.
Když jsem tam tak asi půl minuty stála, ohlédl se ke mně podruhé. "Potřebovala jsi něco?"
"Nesu ti nějaké dokumenty od Hagena. Neměl čas za tebou zajít a říkal, že by se k tobě měly dostat co nejdřív." odpověděla jsem a podala mu složku. Zamyšleně si ji ode mě vzal.
"No výborně. Tu jsem přesně potřeboval. Děkuju ti."
Vím, že při našem posledním rozhovoru, kdy jsem ho sprostě poslala s večeří do háje a říkala mu, jak ho určitě zklamu, když si ho pustím blíž k tělu, měl plné právo si mě nevšímat a tvářit se, že dokumenty, které se snažil tak horlivě přerovnat, jsou důležitější než já. Ale přesto jsem si připadala odstrčená. A strašně malinká.
"Víš, ještě jsem ti chtěla něco říct."
Nedalo se nic dělat, včerejší rozhovor s Ann Taylorovou jako by mi otevřel oči a já byla potom doma rozhodnutá za Timem zajít a všechno mu to říct. Omluvit se a sdělit mu, že jsem to nemyslela tak přímočaře, že si tu večeři ráda dám. Ale když se konečně odlepil od skřínky a otočil se ke mně s tázavým pohledem, zdálo se to najednou tak těžké.
"Víš, jak jsme spolu předevčírem ráno mluvili, říkala jsem ti nějaký věci, jako že mám strach a tak."
Podíval se směrem dolů k desce stolu, na desky, které jsem mu donesla. Trvalo to asi dvě vteřiny, než se jeho hnědé oči vrátily zpět ke mně. "Vím. No a?"
Teď se naopak moje hlava sklonila a já si prohlížela špičky vlastních bot. Ruce se mi nervózně propletly. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem si hrát s prstýnky na obou rukách. A než jsem znovu vzhlédla, měla jsem od nich prsty celé červené.
"Nebylo ode mě fér tě takhle odpálkovat. Nemyslela jsem to všechno jak jsem říkala. Trochu jsem o tom přemýšlela a - "
Zarazil mě. Narovnal se a já měla z jeho výrazu v obličeji na malou chvíli pocit, že jsem omylem šlápla na hada, který se naštvaně ohnal. Napadlo mě, že jsem si asi nevybrala nejvhodnější chvíli, že se asi fakt úplně dobře nevyspal. Mračil se a tvářil se přísně. Nebo žárlivě. Nebo tak nějak.
"Jo, já jsem taky přemýšlel."
Povytáhla jsem obočí. S malinkatou nadějí v srdci, že snad není všechno úplně v naprostým h...
"A víš co? Měla jsi pravdu."
Vykulila jsem oči. Ale nenechal mě říct žádné: V čem jako? nebo Co prosím?
"Asi bude opravdu lepší se do ničeho nepouštět, než abys mě zklamala, jak jsi říkala. Nebo já tebe. Nechme to plavat."
Moje chyba, že jsem s touhle verzí absolutně vůbec nepočítala a stála jsem tam jak trubka, s vykulenýma očima, naprosto odzbrojená a odkopnutá. Bylo mi jako by na mě někdo vylil kýbl studené vody.
Jeho slova vůbec nedávala smysl. Co tak najednou? Proč tak rychle otočil? Litoval něčeho, co se mezi námi někdy v minulosti snad stalo? Došla mu se mnou trpělivost? Nebo v tom snad byl někdo jiný? Co mu proboha tak najednou přelítlo přes nos?
Asi jsem si prostě neměla myslet, že by to mohlo pokračovat, že by to hezké mezi námi neskončilo.
Šok, překvapení a stud, všechno se to ve mně vystřídalo asi tak během dvou vteřin. Celé ty dvě vteřiny se na mě Speedle díval a já si nemohla pomoct, že si mou reakci zcela dokonce užívá.
Měla jsem v hlavě i srdci strašný chaos a vůbec jsem nechápala logiku téhle hloupé situace.
Nejdřív jsem chtěla vynadat sama sobě, jak jsem strašně blbá a naivní. V další vteřině jsem chtěla seřvat Speedla, aby si konečně rozmyslel co chce, a přestane plést policistkám hlavu. Ale stále ve mně byla ta kapka podezření, že něco není v pořádku, že se stalo něco, co mi uniklo, kvůli čemu byla jeho reakce dnes taková.
Cítila jsem, jak se mi ústa otvírají, sama jsem nevěděla, jestli jsem chtěla nadávat sobě nebo Timovi, ale nakonec jsem neřekla nic. Ve stejnou chvíli zapípaly dva policejní telefony, které nám oznamovaly, že máme další práci.
Kód 31. Jediné pozitivní na tom bylo, že zabránily tomu, aby mi z pusy vyletělo něco, čeho bych dost možná mohla - zase - v budoucnu litovat.

Eric Delko právě zpracovával databázi otisků prstů, když mu zapípal telefon. Vytrhl ho z ne zrovna příjemného rozjímání ohledně ranního výslechu Armanda Corteze, kterého byl přítomen. Povzdechl si. Kód 31 znamenal vždycky špatnou zprávu. Odložil laboratorní plášť, vzal kufřík s nástroji a vyšel ze svojí laboratoře.
Po pár metrech ho doběhla zlatovlasá kolegyně.
"Tohle není dobré."
"Nikdy to není dobré, Call."
"Jestli se nepletu, tohle je adresa, kde bydlí ta svědkyně z Enriqueova případu. Jill Abottová."
Eric zrychlil. "Ale ne... takže to ještě není za námi?"
Calleigh si povzdechla a vytáhla klíčky od auta. Východ už byl jen pár metrů před nimi. "Taky bych si přála, aby ano."