Kapitola 26: Sázka je sázka

Když jsem zastavila před svým oblíbeným podnikem a vystoupily jsme z auta, Ann důrazně zkřížila ruce na prsou a sjela mě přísným pohledem. "Říkala jsem, že nemám náladu na polonahý tanečnice, bezduchý tuc tuc, ani drogy v pití."
"Jo, já vím," odvětila jsem úsměvně. "Tady nás čeká leda tak sex, drogy a rock'n'roll..."
Zevnitř se však ozývaly známé tóny, které se i Ann zdály zřejmě víc, než bezduché. Takže jen protočila oči, jako bych byla úplně natvrdlá a - i když trochu neochotně - mě následovala dovnitř podniku.
Samozřejmě jsem to myslela trochu v nadsázce. Bezduchá hudba tady opravdu nehrozila, a pokud by tu někdo chtěl brát drogy nebo souložit, musel zpravidla do zadní uličky za klub, protože v jeho prostorách byl těmto aktivitám zákaz vjezdu. Znám to tu už několik let. Decentní tu vždy bývala zábava, obsluha a povětšinou i hosté. Nehrozily tanečnice v bambusových minisukních ani nalévání drinků do vydlabaných kokosů. Když jste si tu chtěli dát panáka, normálně jste si řekli o tequillu nebo vodku, nemuseli jste to překládat jako "dračí oheň" nebo "tekutý orgasmus", jako tomu bylo ve většině místních podniků. Mohli jste si tu dát i nealko nebo obyčejné pivo a nikdo na vás nekoukal zpoza rozšířených zorniček jako na podivína. Když jsem totiž tady v Miami byla úplně nová, jako podivín jsem si tu připadala velmi často. Naštěstí, na místech jako bylo toto, to většinou bylo všem jedno.
Klub vyznával atmosféru spíše temnějších barev, oproti ostatním, kde bylo sluníčko a světlo milionů barev. Zde se střídala tmavě modrá, stříbrná a smaragdová. Když jste se chtěli schovat miamské pestrobarevné atmosféře a podnikům s otevřenou střechou, tady se vám to vždy povedlo. Velké místnosti dominoval taneční parket uprostřed, kde stůl pod šikovnýma rukama místního DJe vydával příjemné tóny a známé melodie. Stoly byly rozmístěné okolo tanečního parketu a pokud jste si chtěli objednat pití, museli jste přes celý klub až na druhou stranu, kde se tyčil majestátní, moderní bar. Usedly jsme k menšímu stolu někde uprostřed, takže bar i DJe jsme měly jako na dlani.
"Tenhle hudební repertoár vůbec není špatný." uznala Ann, když jsme dosedly.
Podívala jsem se na ni pohledem: No to bych teda řekla.
"Co si dáš?"
Nejdřív jsem z její tváře vyčetla, že chce říct: Radši nealko, ale nakonec se usmála. "Dvojku bílého."
"Fajn," přikývla jsem a zamířila k baru pro pití. S bílým vínem v jedné a s nealko pivem ve druhé ruce jsem byla zpátky asi za tři minuty. Ann pohupovala hlavou do rytmu hudby a vypadala celkem uvolněně. Rudé vlasy jí neposedně spadaly kolem ramen a kroutily se u rukou, které měla založené na prsou.
"Díky, žes mě vytáhla. Vypadá to tu fajn."
Kdyby nás někdo sledoval, nejspíš by si klepal na hlavu, protože by spatřil, jak si dvě holky přiťukávají sklenkou bílého a plechovkou nealko piva. Zatímco Ann si decentně usrkla, já si nalila do sklenice půlku plechovky a v následující vteřině mi její obsah skončil v krku.
"Promiň, měla jsem hroznou žízeň." utřela jsem si pusu a v duchu si přála, aby si o mně nemyslela, že jsem alkoholik, ačkoliv jsem cucala nealko, podle toho, jak rychle ve mně ta půlka plechovky zahučela, by klidně mohla pojmout podezření.
"Chodíš sem často?"
"Občas, když se chci trochu odreagovat. Nebo po dlouhém dni. S kamarády nebo s bráchou. Není to tu jako ve většině podniků, hrají tu pěknou muziku a nemusíš se tady opít a zdrogovat, abysis tu párty trochu užila. Občas sem zajdu i sama."
"Sama? Copak na tebe nikdo doma nečeká?"
Zakroutila jsem hlavou. "Jenom Rory. A ta je věrná. Ta vždycky počká."
Ann povytáhla obočí. "To je spolubydlící?"
"Jo. Akorát má čtyři nohy a nikdy mě neseřve za to, že jsem neumyla nádobí. Nejlepší spolubydlící, jakou jsem kdy měla."
Ann se zasmála. "Jak tě napadlo takový jméno pro kočku?"
"Ani nevím. Asi jsem zrovna myslela na někoho, kdo se jmenuje Rory, když jsem jí to jméno dávala. Ale už je zvyklá a já taky."
Decentně jsem do sebe vyklopila jen trošku z toho, co v plechovce zbylo. Ann si opět jen usrkla. "A co ty? Macův byt je prázdný? Nebo tam na tebe někdo čeká?"
"Jojo, čeká tam na mě můj milý Matt."
"Manžel?"
Zakroutila hlavou, jako by z ní chtěla vytřást ošklivou vzpomínku. "Jo, kéž by. Matt je můj syn. Jsou mu čtyři. Je s ním teď chůva."
"Ou." nechtělo se mi ptát, proč s ní není manžel a syna hlídá chůva. Naštěstí změnila téma sama.
"Ale ty taky nejsi přímo z Miami, viď?"
Zakroutila jsem hlavou. "Žiju tu pátým rokem. Předtím jsem tu strávila jedno léto a od té chvíle, co jsem opustila místní letiště a přistála v Praze jsem nechtěla nic jiného, než se sem jednou vrátit."
Ann se zamračila. "Jedno léto?"
"Dělala jsem tady tenkrát v rámci své tehdejší žurnalistické práce nějaký... no výzkum, dalo by se říct."
Oči se jí zeširoka otevřely a poprvé za celý večer se od srdce zasmála. "Počkej, to ty jsi ta novinářka, kterou tu tenkrát málem dvakrát zabili?"
Myslím, že jsem musela vypadat jako by mi někdo přimáčkl plíce do svěráku a začal je utahovat, jak mi musely vylézt oči z důlků. To se o tom jako vypráví i v New Yorku? "Jak o tom víš?"
"Slyšela jsem něco od Erica. Prý jste si tenkrát byli velmi blízcí s detektivem Speedlem."
No jasně. Je mi úplně jasné, že Ericovi tenkrát nic neuniklo, přeci jen byl v těhle věcech dost chápavý a po mém odjezdu na to během jeho rozhovorů s kamarádem Timem určitě několikrát došla řeč.
"No, sama bych ten... vztah asi lépe nevystihla."
Blízcí. To jo. Když mě povalil na trávník, aby mi zachránil život a já ho o pár dní později povalila na jeho vlastní postel s kartáčkem na zuby v puse, abych mu, než odletím, stihla patřičně dát najevo svůj vděk, tak jsme si byli skutečně... blízcí.
Při té vzpomínce mi začalo brnět v žaludku, a zároveň mě ke dnu pod stůl stahoval kámen, který brnění následoval, když jsem si vzpomněla na tajnou akci v Palermo a náš následný rozhovor. Na rekonstrukci případu. Na všechno možné.
DJ pokračoval se Simple Plan.

"A teď?"
"Co teď?" nechápala jsem.
"No, slyšela jsem, že Speedla ten případ tenkrát docela vzal."
"Jo, protože mu smrtí vyhrožovali lidi, které potkal deset let předtím při vyšetřování případu v New Yorku."
"Jo, vím o tom, právě proto jsem četla ten spis. A podle toho co jsem četla, to byl velmi zajímavý případ."
"No to byl. Ale už je dávno uzavřený." chtěla jsem to ukončit.
"Jak pro koho. Několikrát jsem v New Yorských případech slýchala jména z tehdejšího případu. Párkrát jsem se potkala se všemi kriminalisty z Miami, můj táta se důvěrně zná s Horatiem."
"Ehm no... svět je, jak se zdá, malé místo." nevěděla jsem, co říct.
"A taky trochu znám Speedla. A nemyslím si, že to je jeden z těch chlapů, pro které by něco k Hzončilo odletem letadla."
Podívala jsem se na ni přísně. Jak mohla vědět o letadle? "Eric Delko byl evidentně dost výřečný." Anebo jí to docvaklo, když jsi asi byla z Evropy, že, Jeanette... Autobusem bys tenkrát asi těžko přijela.
"Ale ne, nezlob se. Jsme docela důvěrní přátelé, neříkal mi to proto, že by chtěl něco rozhlašovat nebo roznášet zajímavý historky. Ale s Timem jsou kamarádi, svěřil se mi, že to všechno tenkrát dost prožíval."
"Tak důvěrní přátelé...?" chtěla jsem obrátit list. Kámen v mém žaludku putoval směrem nahoru a já cítila, že se mi pomalu začíná špatně dýchat.
Od chvíle, kdy se letadlo tenkrát odlepilo od země miamského letiště, jsem si na Tima vzpomněla snad milionkrát. Měla jsem ho v hlavě jako něco příjemného a krásného, co jsem před lety zažila, ale zároveň jako něco, co se jednou událo, a právě proto, že se to stalo jenom jednou a o to víc to bylo hezčí, se to zdálo nedosažitelnější, příliš hezké na to, aby se to mohlo opakovat. Ne, že bych nechtěla. Samozřejmě, že jsem se do Miami chtěla vrátit také kvůli Timovi. Ale hlavní pro mě bylo, že mi tady tenkrát bylo dobře a že v tom, co jsem tu tehdy dělala, jsem našla smysl. To byl ten hlavní důvod.
Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že si na mě Tim možná taky mohl občas vzpomenout. A od té doby, co jsem ho tady po té době potkala, jsem ty naše řeči brala jenom napůl vážně. Připouštím, že mě vůbec nenapadlo, že by je mohl myslet úplně vážně.
Tehdy jsem tu byla za jiných okolností!
Za jakých okolností? 
"Jsi v pohodě?"
"Ne."
"Promiň. Asi jste se s tím ještě nesrovnali ani jeden. Zašla jsem moc daleko?"
Zakroutila jsem hlavou a vyklopila do sebe zbytek plechovky. "Ale ne. Asi jsem si o tom už konečně měla s někým promluvit. Jen by mě nenapadlo že... si o tom popovídám s právničkou z New Yorku, kterou znám tři dny. Neber to špatně."
Zasmála se. "Možná je to lepší, máš nestranný názor."
Usrkla vína. "A ty si nedovedeš představit, že by to mohlo pokračovat?"
 "Nevím. Bojím se. Za tři roky mi bude třicet. Když jsem tu byla jako novinářka, bylo mi dvacet dva. V té době člověk vnímá lásku jinak. Po letech už do toho jdeš víc s rozumem a rozvahou, než s city a po hlavě. Navíc jsem za tu dobu nasbírala jisté zkušenosti s muži. Bojím se, že bych k Timovi nebyla tak vstřícná jak by si přál. Už nebudu umět být tak zamilovaná, oddaná a odevzdaná jako předtím. Bojím se, že vůči němu budu chladná, nebudu mu stačit nebo si mě bude představovat jinou než jaká jsem a že ho zklamu. Vždyť jsme se tenkrát znali čtrnáct dní. Raději si nechám vzpomínky na krásné léto, než abych se s ním dala dohromady a nakonec o něj přišla."
 "To chápu. Měla jsem to tak podobně. Trvalo několik let, než jsem se s Mattem, mým manželem, dala dohromady. Nechtěla jsem do toho jít z úplně stejného důvodu jako ty. Ale nakonec to byly ty nejšťastnější roky v mém životě a mám díky tomu malého. Ale neudělej stejnou chybu jako já. Rozhoupávala jsem se strašně dlouho a kdybych to byla udělala dřív, mohli jsme spolu strávit daleko víc let, do té doby, než jsem o něj ve službě přišla."
Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Bylo mi jako by mi někdo vrazil pořádnou facku. Pak jsem si představila, že by mě mohlo potkat to co Ann, že bych o Tima taky mohla přijít ve službě, protože už jednou mu přece selhala zbraň. Měla jsem pocit, jako by do mně někdo vrazil studený hrot.
"Ty tu nejsi zpátky protože bys chtěla dělat u policie v Miami. Vždyť to jsi mohla dělat i tam u vás."
Zdráhavě jsem přikývla. "Celou tu dobu, kdy jsem přijela z Miami a vrátila se zase zpátky, jsem ho nevyhnala z hlavy. To přiznávám. Neříkám, že nebyly jiné vztahy, ale nikdo nebyl takový jako Tim. Mám ho ráda tak moc, že se toho až bojím, víš?"
"Tím spíš by o tom měl vědět, Jeanette. A do konce života nebude čekat, jestli se vyjádříš. A snad mi tady nechceš tvrdit, že se bojíš lásky! Kolik ti je, padesát?"
DJ nám po skončení písně oznámil, že nastal čas se trochu rozehřát.

"Ale když..."
"Ale, pořád ale! Proč nad tím tolik přemýšlíš? Jsi policistka, mozek používej v práci. Na tyhle věci nemůžeš jít rozumem. Řiď se taky občas srdcem."
Musela jsem uznat, že jsem dlouho nepoznala osobu, která by se se mnou dokázala tak otevřeně bavit. Bylo jí jedno, že mě vůbec nezná, a přesto mi chtěla upřímně říct svůj názor.
"Když já jsem to tím naším posledním rozhovorem asi úplně zkazila." nadhodila jsem i tak.
"Po pěti letech se s tebou byl ochotný o tom bavit? No tak výborně, to je dobrá zpráva. A jestli jsi něco řekla špatně, buď v pohodě. Vydržel to pět let, tak si myslím, že ho jedna blbá věta neodradí."
"No nevím."
"Fajn, tak si to mysli. Ale smiř se s tím, že se budeš nadosmrti trápit a nakonec nebudeš nikdy nic mít."
Chtěla jsem jí říct, že na to, že mě nezná, je docela ostrá, ale neudělala jsem to. Po tom, co mi svěřila, jsem pochopila, že ví, o čem mluví a neříká to jen tak. Po dlouhé době se mnou někdo konečně mluvil naprosto upřímně a na férovku a myslím, že jsem to potřebovala slyšet.
Líbilo se mi, že jsem jí nemusela uvádět do podrobností. Věděla o tom, že se mě tu pokusili dvakrát zabít i o tom, že jsem odlétala letadlem a Timmy mě tenkrát doprovodil. Nevěděla nic víc, ale přesto z mého chování jí to bylo všechno to ostatní úplně jasné. Moje pocity, stejně tak jako si byla schopná domyslet, co se všechno asi tak mohlo dít.
"Dáme si ještě? Nebo pojedeme domů?" zeptala jsem se.
"Co budeš doma dělat?"
"Nejspíš si pustím YouTube a budu brečet nad tím, co bych dneska mohla dělat, kdybych Timovi neřekla to, co jsem mu včera řekla. Pak se ráno vzbudím, půjdu do práce a budu se zase chovat jako blázen, který neví co chce."
"Sedět doma a litovat se? To jdi radši ještě k baru. Mám chuť na něco speciálního." mrkla na mě.
Měla pravdu. Má vidina zbytku večera byla to nejhorší, co jsem mohla udělat a mohla jsem si za to sama. Tohle byl špatný plán.
Ochotně jsem vzala plechovku i skleničku a zamířila k baru.
"Jeanette?" ozvalo se zpoza mé pravice, když jsem barmanovi podala prázdné nádoby a objednala další.
Skoro jsem nadskočila, jak mi ten hlas připadal povědomý.
"Jé, ahoj Delko! Kde ses tu vzal?"
"Mám zvláštní schopnost se zhmotňovat."
Kdyby mi tuhle větu řekl kdokoliv jiný, připadala bych si jako pitomec. Kde by se tu asi tak mohl vzít? V baru? Že by sem přišel stejně jako já nebo Ann? Nebo sto dalších lidí, kteří tu byli?
Ale Eric se tak zářivě usmíval, že jsem se musela sama zasmát.
"No tak se pojď přidat k nám!" ukázala jsem ke stolu, kde seděla Ann. Právě zahleděně sledovala DJe a vnímala hudbu Lennyho Kravitze. Bylo jí tu evidentně příjemně a já jsem byla ráda, že se nenudí. A že mám s kým trávit večer.
Když se Eric ohlédl jejím směrem, málem mu zaskočilo. "Ty jsi tu s Ann Taylorovou? Jak se ti podařilo vytáhnout ji ven?" smál se pořád.
"No, prostě jsme si tady udělaly cestou domů zastávku. Ale hádám, že kdybys mě předběhl a vzal ji sem první, jistě by tě také neodmítla, když jste důvěrní přátelé..."
Eric do mě šťouchl. "Hej! Nech si to." stejně se pořád smál.
Měl na sobě bílé tílko a rozepnutou černou košili s krátkými rukávy. Děsně mu to slušelo. A zřejmě se nacházel ve svém přirozeném prostředí, protože doslova zářil.
Barman dolil a přede mnou přistálo další nealko a sklenička bílého. Eric je galantně vzal a počkal, až sesednu z barové židle.
"Tady to je, drahá!" pronesla jsem směrem k Danielle. Vzápětí se k ní snesla Ericova ruka, a před Ann se zjevila sklenička bílého vína.
Nadskočila. Pak vykulila oči a pak se tvářila, jako by vůbec nebyla překvapená. Pousmála jsem se a na chvíli mě napadlo, že to možná má s Ericem podobně jako já s Timem.
"Snad se nebudeš zlobit, když naruším vaši malou ženskou společnost," pronesl kouzelně Eric. Potom se podíval na volné místo vedle Ann. "Rád vám dnes budu dělat společnost, paní Taylorová."
Ann se nezmohla na slovo. Než Eric dosedl, vrhla na mě skoro vražedný a umučený pohled. "No co. Říkala jsi, že máš chuť na něco... speciálního, ne? Tak prosím." zašeptala jsem jí v odpovědi.
"Tak povídej. Musela moje nová kolegyně užít omamné látky nebo svůj okouzlující šarm, aby tě po práci vytáhla na takové místo?"
Eric ležérně položil ruku za Annina záda. V druhé třímal svojí vlastní sklenici s pivem.
"Já nevím, proč si vy muži myslíte, že na nás fungují jenom omamné a okouzlující látky? Prostě jsme se spolu rozjely domů, slovo dalo slovo a skončily jsme tady."
Když Delko nenápadně sklouzl pohledem ke mně, pokrčila jsem rameny ve smyslu: No jasně, copak si myslíš, že já potřebuji nápoj lásky...?
Lenny dohrál a DJ nám oznámil, že si dává pauzu, aby se stihl napít "a držet s námi krok". A že prý další skladby budou jenom na nás.
Hudbu vystřídal hlasitý ruch plný smíchu, vášnivých rozhovorů a dalších zvuků typických pro místo, kde se sešlo pár desítek lidí, aby si užilo večer.
"A jen tak mimochodem, sám bys měl vědět, že to není poprvé, kdy jsem si s někým někam vyrazila. Copak ty si nepamatuješ, jak jsme si vyrazili před rokem v New Yorku? Nesedím s tebou u jednoho stolu přece poprvé."
Eric se začepýřil.
"A nebylo to proto, že bys byl tak strašně neodolatelný."
"Tak v čem? V rámci utužování mezinárodních policejních vztahů?" odpověděl Eric.
"Ne..." zakroutila hlavou Ann. Zdálo se mi, že to gesto bylo trochu koketní. A ironické. "Prostě se mi chtělo..." ohlédla se směrem ke mně a opět usrkla ze sklenky.
"Vsadím se, že si ještě pamatuju, jaká je tvá oblíbená písnička."
"Tak to se vsadím, že nepamatuješ." odvětila rázně Ann.
"A když jo?" zkoušel to Eric.
"Se chceš jako fakt vsadit? Jsi jako malej kluk!"
Delko rozhodil rukama. "Jestli si pak se mnou zatancuješ, tak ať jsem!"
Rozesmála jsem se. Bylo fakt zvláštní ty dva pozorovat. A bylo fajn zjistit, že jsou oba úplně normální a parťáci do nepohody.
Jestli Ann došlo něco, co se odehrálo před pěti lety tady v Miami mezi mnou a detektivem Speedlem, myslím, že stejný pocit jako měla před chvílí ona jsem teď měla já, když jsem si zkoušela domyslet, co se asi tak mohlo odehrát před rokem v New Yorku.
"Jestli se trefím, tak se mnou protancuješ večer. Platí?"
"Netrefíš." stála si za svým Ann.
"Já nevím, proč si všechny holky myslej, že neumím být romantik..." smál se Eric. Po vteřině se zvedl a zamířil za DJem, který si vzal flašku s tequillou pro jistotu s sebou ke stolu.
Beze slova jsem se dívala na Ann, usrkávala pivo a smála se od ucha k uchu.
"Co je?" nechápala.
"Důvěrní přátelé..." opakovala jsem jako trumbera. Naschvál.
Ann se i tak tvářila sebevědomě a nepřístupně. "Důvěrní přátelé proto, že když se seznámil s mým synem, Matt měl po dlouhé době k někomu kromě mě zase konečně blízko. Eric ho má moc rád. A Matt jeho taky."
Nadhodila jsem výraz: No jasně. A že je to jeden jediný důvod, proč jste tak důvěrní přátelé, to ti teda fakt žeru.
Obě jsme sledovaly Erica, jak přišel k DJovi a něco mu podal. Vypadalo to jako lístek se vzkazem.  DJ přikývl a ukázal Ericovi zvednutý palec.
"Musel by být databanka, aby si pamatoval písničku každé holky, se kterou byl někdy flámovat. Beztak se netrefí."
"Aby si pamatoval na ty, na kterých mu skutečně záleží, nemusí být databanka." mrkla jsem na ni.
Zdálo se to tak ironické, jak se role obrátily. Zatímco ještě před chvílí jsme vedly divokou debatu na téma Jeanette a Tim, nyní se začalo otevírat stejně zajímavé téma Ann a Eric.
Když si to Eric namířil pomalu zase směrem k nám, z DJova stolu se začaly linout velmi příjemné tóny.

"Krucifix!" zaklela Ann. Vykulila jsem oči. Že by strohá, nepřístupná a autoritativní advokátka skutečně... řekla toto?
"On se vážně trefil."
"Tak na co čekáš? Sázka je sázka."
"Když já nevím...." zakroutila hlavou Ann.
"Co blázniš? Polovina holek z Floridy by vraždila, aby teď mohla být na tvém místě! Okamžitě se zvedni a jdi si s Ericem zatancovat! Jednou si v Miami tak si to koukej užít!"
To už byl Eric u nás. "Takže dámy - smím prosit?"
Ann se neochotně zvedla a chytila Erica za ruku. Druhou natáhl směrem ke mně.
"No moment - já se nevsadila!"
"Přece tě tu nenechám sedět v koutě!"
Stejně neochotně jako Ann vstala, jsem já odložila své nealko a odsunula se od stolu.
Dobře ti tak, Croftová, neměla ses Ann posmívat.
Hudba byla živá a velmi energická. Sotva jsme dorazili doprostřed tanečního sálu, začaly nás obklopovat hloučky tanečníků, kterým se tahle nota evidentně také líbila. Eric se smál, obdařoval svými veselými úsměvy celý taneční parket a já jsem tu polovinu holek z Floridy naprosto chápala. A stejně tak jsem chápala, proč Eric chtěl tancovat právě s Ann.
Neměla jsem v sobě ani kapku alkoholu, ale přece jenom jsem byla v tak dobré náladě, že jsem na chvíli vypustila z hlavy úplně všechny starosti, nad kterými jsem ještě cestou z práce dumala. Tancovali jsme ve třech, neuměli jsme to pořádně ani jeden, ale bavilo nás to všechny úplně stejně.
Jestli tohle byla Annina oblíbená písnička, musela jsem uznat, že má skutečně vkus. Rozproudilo mi to krev a při druhém refrénu jsem začala zpívat taky.
Ještě, že jsem policejní odznak nechala v autě. Kdyby mě teď tady tak viděl Horatio nebo Adell. Nebo Rick.
Vzpomněla jsem si na své nedávné tancování v klubu Palermo a byla jsem ráda, že jsem tentokrát nebyla středem pozornosti a nemusela jsem dělat, že Tim Speedle je můj přítel.
Rozesmála jsem se.
"Whatever It Takes!" zpívali jsme všichni tři a další, kteří tancovali okolo nás.
Ann i Eric se smáli, drželi se za ruce a tancovali jako o život.
Když se skladba pomalu začala chýlit ke konci, vytratila jsem se objednat další drink, potěšená tím, že se Eric s Ann baví.

Eric držel Ann jednou rukou okolo pasu, ve druhé třímal její dlaň. Nikdo nikdy neodhalil, jak to Eric Delko dělá, že se mu nenápadně podaří obejmout tanečnici okolo pasu a žádná pak na něj kvůli tomu není naštvaná. "Už jsem ti říkal, že tě rád vidím po takové době?"
Ann přikývla.
"A uvidím se s Mattem? Už to musí být velký chlapík." Ericova levá ruka byla stále obtočená okolo pasu Ann Taylorové, schovaná pod jejím krátkým, tmavým sáčkem. Kdyby Ann neměla světlou blůzu zastrčenou pod sukní, nejspíš by se dostala i pod ní. Centimetr po centimetru se začala nenápadně vynořovat, jak sjížděla kousek po kousku směrem dolů. Eric druhou rukou stále svíral Anninu dlaň. Prsty Erica Delka se ale od sebe roztáhly, aby se mohly proplést s Anninými. Ann se dívala přes Ericovo rameno po klubu a zdála se malinko nejistá, jen aby se mu nemusela dívat do očí. Svoje prsty ale nechala proplést s jeho.
"Však on tě taky rád uvidí." odpověděla potichu po chvíli. Vzpomněla si, jak před několika dny viděla Alvina Corteze, který se Erica pevně držel a zaujatě poslouchal jeho vyprávění o hrách. Na chvíli jí proletěla hlavou myšlenka Matta, jak se na Erica dívá úplně stejně jako Alvin.
Zavřela oči a zahnala to pomyšlení. Chtěla by, aby to bylo snadné jako zaplácnout mouchu nebo otočit stránku v knize, ale pořád se jí to vracelo.
Ericova pravá ruka pomalu přesunula tu Anninu, aby se obtočila okolo jeho krku. Vzdálenost mezi nimi se ještě zmenšila. Ann se podívala do Ericovy usměvavé tváře. Ruku nechala tam, kam si ji položil. Delko tu svou zase obtočil Ann okolo pasu a spojil ji s tou druhou.
Všechno to dělal tak nenápadně a s tak usměvavým výrazem ve tváři, že se na něj rudovlasá advokátka prostě nemohla zlobit.
"Je ti jasné, že kdybych v sobě neměla dvě skleničky bílého vína, tak bych ti za tohle už dávno vrazila facku?"
"To bys neudělala, protože jako právnička určitě víš, že za napadení veřejného činitele bys mohla mít problémy s policií."
"Těžko říct, co by bylo posuzováno hůř - jestli napadení veřejného činitele, nebo sexuální harašení a zneužití policejní pravomoci."
Delko se zasmál. "Ty prostě vždycky musíš mít na všechno odpověď."
"Tak nějak už to mám v popisu práce i v povaze."
"Takže jsem se s tou písní nakonec trefil, viď?"
Ann přikývla. Musela sama před sebou uznat, že byla ohromená tím, že si Eric pamatoval její oblíbenou skladbu téměř po roce. A nejen že si pamatoval její melodii, dokonce bez přemýšlení zašel za DJem a řekl mu jméno kapely i název, aby ji pro Ann mohl zahrát. Ať už měla za sebou cokoliv a její názor na muže a na vztahy byl v současné chvíli dost rozporuplný, tohle bylo dost... romantické gesto. A tak se pro jednou rozhodla, že mu nevrazí facku, když jeho ruce sklouzly ještě o něco níž.
"Jo, máš u mě malý plus."
Skladba skončila. A hned ji začaly doprovázet další Anniny oblíbené tóny.

Tázavě se na Erica podívala.
Hudba byla pomalejší, klidnější, a ještě o něco romantičtější.
"Zasloužíš si víc, než jednu." řekl Eric.
Teď už Ann skutečně ztratila řeč. Položila svou hlavu na Ericovo rameno, vnímala pomalé tóny, které měla tolik ráda a nechala Ericovy ruce, ať pro jednou dělají, co chtějí...

Seděla jsem u baru a sledovala ty dva, jak je tenhle večer baví. Ani jeden z nich si evidentně nevšiml, že jsem se potichu vytratila. Viděla jsem v tom výhodu. Byla jsem tu autem, takže když jsem si objednala sklenku vína, nemohli si toho všimnout.
Ale fuj, Croftová!
Hm. Ale co. Jedna sklenka mi nic neudělá...
"Neslyšel jste? To děvče se s vámi nechce bavit." ozvalo se ode dveří. Ohlédla jsem se a spatřila Speedla. Trapas. Měla jsem chuť zalézt pod stůl.
"Nevypadá jako mafián." poznamenal frajer.
"Chceš důkaz? Dobře. Pod košilí mám schovanej Thompson a jestli nenecháš moji přítelkyni na pokoji, myslím, že zapomenu, že jsem si do něj dal náboje a omylem zmáčknu spoušť."
Zážitek z toho léta byl pořád tak živý.
"Zajdeme na večeři. Když nebudeš hltat, třeba budeš mít dost času mi povědět, co jsi tu celých pět let vlastně dělala."
Chvíli jsem se na něj dívala a představovala jsem si, jak si s ním jdu sednout do restaurace, obírám u toho humra a líčím mu vše, co jsem tu zažila.
Ne, to fakt ne. Sklopila jsem hlavu. "Možná jindy. Mám toho teď skutečně nad hlavu. Je to všechno pořád tak nové. A navíc... Nechci ti ublížit."
"To je právě to, čemu nerozumím!" netušil, že když se takhle zamračí, je ještě hezčí, nikoliv hrozivější, což nejspíš původně zamýšlel. "Proč by mi to mělo ublížit? Já ti přece chci jenom pomoct. Muselo to být těžké, jestli jsi na to všechno tady byla sama."
Jeho hlas se mi vybavil v hlavě, jako by stál vedle mě. Představila jsem si, co by asi teď říkal. "Nechceš si zopakovat, to co jsme dělali v Palermo, Jeannie Croftová?" 
To byla jedna varianta. Anebo: "Mělas jet radši domů, než tu do sebe klopit jednu za druhou. To jsi policajtka?"
Pomoct. S čím jako?
"Kdo je to? Sem nesmí nikdo, kdo tu nepracuje."
"Ehm, Margaret, to je..." ztrácela jsem slova a pomalu začala propadat panice. Odhalí nás. Sbohem důkazy, sbohem vězení pro Rogera Lee...
"Já.... jsem její přítel." Zareagoval pohotově Timmy. 
Moment - můj přítel?
"Ehm... Jsem Jake. Jake Cullen."
A pak ta hrozně dlouhá pusa. Zamrazí mi vždy, když si na to vzpomenu. Jak mi pan Cullen strkal štěnici do podprsenky.
Beze slova ke mně přišel a objal mě. Bezvládně jsem se nechala. Košili jsem mu máčela slzami. 
"Jeanette... Vy jste tak příšerně tvrdohlavá..." šeptal ke mně potichu, když jsem se na jeho rameni rozbrečela. "Být poslem špatných zpráv je to nejhorší na mojí práci. Alespoň toho jsem vás chtěl ušetřit."
Hořící močály, zuhelnatělá těla, polámané plechy. To bylo všechno, co zbylo ze života rodiny Petersonových. Pořád jsem to hořící auto měla před sebou.
Přehrávala jsem si ty vzpomínky jako bych si pouštěla úryvky z nějakého strašně béčkového filmu.
Byly pořád tak silné a... svazující. I když jsem si to možná nechtěla celou tu dobu připustit, po dnešním rozhovoru s Ann jsem chtě nechtě musela. Nebylo mi to jedno. A neskončilo to pro mě odletem letadla.
Nakonec mi v hlavě vyvstala nedávná otázka, kterou mi položila Jill Abottová.
"Víte jaké to je? Když vám někdo zachrání život?" řekla nakonec.
Stačila jedna vzpomínka, abych si hned vybavila, co musela prožívat Jill, když od ní Enrique ve vteřině doslova odehnal smrt.

Ten hnusný chlap se ale otočil směrem ke mně a během vteřiny natáhl ruku se zbraní. Byla to obyčejná devítka, ale stačila k tomu, aby ve mně vyvolala paniku.
"Jakmile na tebe zamíří, neváhej a střel toho chlapa." vybavoval jsem si, co mi před chvílí říkal Eric. Než jsem si to ale stihla uvědomit, ozvala se ohlušující rána.
Leonard West zasténal, upustil pistoli a sesunul se k zemi, pravou nohavici kalhot potřísněnou krví.
Já tam pořád stála, ztuhlá a neschopná činu, pistoli před sebou, a když West klesl se sténáním k zemi, spatřila jsem za ním stát soustředěného a naštvaného detektiva Speedla.

Vzpomínka stará pět let. Jako by se to stalo včera.
"Jo, vím přesně, jaké to je, Jill."
A ten den se mi to stalo rovnou dvakrát.

Všechno se to seběhlo snad během půl vteřiny. Nejdřív jsem zaslechla hlasité zaskřípání pneumatik, pak na mě někdo zařval jménem. Než jsem se stihla otočit - ať už po zvuku auta nebo toho, kdo na mě volal - někdo do mě z boku prudce vrazil a já odletěla vzduchem snad tisíc metrů.
Když jsem se probrala, ležela jsem na trávníku, několik metrů od obrubníku, kde jsem ještě před chvílí stála, vedle mě klečel Tim Speedle a střílel na tmavé vozidlo, které se rychle vzdalovalo od místa, kde jsem ještě před chvílí stála já a paní Ramirezová.

DJ se vůbec neostýchal pustit do éteru další ploužák a mí kolegové jako by vůbec nevnímali, že se to stalo, jak si civěli do očí.

"Snad jste nezůstala na ocet?" vytrhlo mě z rozjímání.
"Co?" otočila jsem se. Barman právě utíral asi tak osmdesátou rundu umytých skleniček a díval se na mě s povytaženým obočím.
"Aha. Nene, jsem v pohodě. Mí přátelé se dobře baví, takže je to v pohodě."
"Vzal bych vás tancovat, kdybych nebyl v práci. Ale takhle vás můžu jenom pozvat na panáka."
Byl to celkem sympaťák, měl snědou pleť, oříškové oči a byl celkem urostlý. Mohlo mu být tak dvacet čtyři.
Být tu před pěti lety, dala bych si říct. Ale teď už jsi trochu jiná, Jeanette Croftová.
"Děkuju za pozvání, ale jsem tady autem. Panák by mi asi neprošel."
Razantně zakroutil hlavou. "Když vás neodchytí policajti tak jo."
"Jo, byla by to moje velká smůla, kdyby mě v deset večer odchytili mí vlastní kolegové a něco bych jim nadýchala..."
Zasmál se. "Ale to snad ne."
"Ale jo." přikývla jsem.
"Jednou za rok se dám do řeči s holkou na baru a musí to být zrovna policajtka?"
"Hej, fešáku, co máš za problém? Pácháš snad nějakou nelegální činnost, nebo to jenom nezní dobře, že bysis dal panáka s policajtkou?"
Zasmál se. "Spíš nejsem zvyklej, že jsou tak v pohodě a chodí se sem bavit."
"Time, já jsem vás celou noc měla před hotelem?"
"Poslouchat za dveřmi není zrovna ta nejvstřícnější policejní technika, jak se něco dozvědět." odpověděl. Pak sjel pohledem k ruce, kterou jsem ho stále držela za zápěstí a já ho rychle pustila.
"Víš co," rezignovala jsem a ukázala na flašku Legendaria schovávající se kdesi za jeho zády. "Nalej. A běda ti, jak to někomu bonzneš!"

Ann a Eric byli stále pohlcení pomalými tóny a uprostřed parketu je obklopovalo několik dalších tanečních párů. Ann měla ruce uvolněně položené na Ericových ramenou a Eric Ann objímal tak moc, že se zdálo, že už ji k sobě víc přivinout nemůže.
"Takže, kdy budu moct zajít, abych se viděl s Mattem...?" zkoušel to potichu Eric.
"Pokud ti mám věřit, že přijdeš skutečně jenom proto, abysis s ním hrál, tak kdykoliv." odpověděla Danielle.
"Když na to přijde, možná si pohraju s váma oběma..."
"Ericu!"
Delko se zasmál.
"Myslím, že jestli se do půl hodiny neobjevím doma, chůva buď bude úplně naštvaná, anebo bude spát na gauči."
"Půlhodina je ještě docela dost času..."
"Poslední tanec."
"Notak! Ještě jednu písničku."
Ann razantně zakroutila hlavou.
"Ne, vážně ne. Zítra musíme do práce a jsem dost unavená. Ale jsem ráda, že jsem sem šla. Udělal jsi na mě dojem."
Oba se pořád pohupovali v melodických tónech, s rukama spojenýma v objetí.
"Jo, v tom jsem dobrý," odvětil Eric.
Ještě chvíli se nechávali unášet pomalými tóny. Když Delko sebral natolik kuráže, aby k Ann něžně sklonil obličej a zavřel oči, ona mu jen položila na ústa dva prsty. Pak ho jemně ho zatlačila zpět.
Než Delko stihl otevřít oči, hbitě se mu vymanila z objetí a zamířila k baru.

Když za mnou ti dva přišli, skleničku od panáka jsem rychle poslala na druhou stranu baru, kde ji pohotově odchytnul barman a jakoby nic ji uklidil do dřezu.
Skleničku od vína jsem schovala pod odložené sako a snažila se nevšímat si, jak se barman pošklebuje.
Rudá záplava Anniny hřívy vrhala stříbrné a smaragdové odlesky po celém lokále, když se ke mně prodírala.
"Začíná tu být docela těsno," seznala, když dosedla vedle mě.
"Kdes nechala Delka?"
"Však on se neztratí."
Neztratil. Objevil se u nás během pěti vteřin.
"Dáme si ještě něco?" navrhl.
Začínala na mě doléhat únava a parket se nebezpečně plnil. Zábava se začínala dost rozjíždět, bylo na čase ji ukončit dřív, než se vymkne kontrole.
"Nene, jdeme. Vím, jak tyhle flámy končí. Nakonec se probudíš v cizí posteli s cizím člověkem, máš kocovinu a morální dilema a všechno to končí tím, že si jdeš na záchod udělat pro jistotu těhotenskej test, protože se ti půlka noci totálně vykouřila z hlavy. Nic takového. Už to nikdy nechci zažít! Jedeme domů."
Eric i Ann se na mě vyděšeně podívali. Ann zakroutila hlavou, jako by si pomyslela, že jsem totálně nezodpovědná a Eric se rozesmál.
"Jo, jdeme, nebo mi chůva hodí doma na hlavu budík a sdělí mi, že Matta hlídala naposled."
Zvedli jsme se a já ještě zamávala barmanovi. Spiklenecky na mě mrknul a ukázal mi zvednutý palec.
"Jeanette?" Ann měla důvodné podezření.
Věděla jsem moc dobře, na co se chce zeptat. A nasadila jsem ten nejnevinnější výraz, který jsem při svém mírném opilství zvládla.
"Jo...?"
"Nepilas nic, že ne?"
"No dovol? Kdepak..." odpověděla jsem rychle. "Vždyť řídím!"
Delko se smál.

Ann nebydlela daleko, odvezla jsem nejdříve ji, potom Erica. V autě bylo docela ticho, bylo asi půl jedenácté a po pracovním dni a příjemném večeru jsme byli všichni tři docela dost unavení. Občas jsem zaslechla z Ericovy strany na zadním sedadle něco ve smyslu: "Já si klidně zajedu pohrát s Mattem rovnou..."
"Teď už spí a jestli bys ho probudil, nejspíš by ti vynadal. V tomhle je po mamince." ozvalo se vzápětí z Anniny strany zadního sedadla. Eric chtěl vystoupit, aby ji mohl doprovodit, ale přísná Taylorová ho striktně zarazila a přesvědčila ho, aby zůstal sedět. "Já už jsem doma, ale tobě by se mohlo cestou domů něco přihodit." pronesla, než zabouchla dveře od auta. Já jsem jí zamávala na dobrou noc a rozjela se směrem k Ericovu domovu.
"Co se tak culíš?" zeptal se mě po chvíli.
"Ale nic, nic..."

Rozhovor s Ann mi opravdu pomohl. Nikdy jsem s nikým o tom, co se tehdy v létě stalo, neměla šanci takhle otevřeně mluvit. A možná právě proto jsem v sobě měla ten blok, který mi pořád do hlavy cpal to zatracené ALE. Roky plynou Jeanette, podívej se, jak rychle uteklo pět let, přeletěla jsi půl světa a teď si budeš dělat hlavu s nějakým pitomým ALE? Pořád jsem se zabývala sama sebou, že já něco nezvládnu, že já někoho zklamu, že já nebudu dost dobrá, vůbec jsem si nepustila k tělu tu skutečnost, že nemusím být dokonalá a můžu si nechat k tělu pustit lidi blíž.
Ať byla Danniele jakákoliv, v tuhle chvíli jsem jí byla skutečně neskonale vděčná, že mi konečně otevřela oči.