jeanette's world

Když Tim Speedle dorazil do márnice, Alexx Woodsová ho zastihla v jeho typické, ležérní poloze. S jednou rukou zastrčenou v kapse kalhot, košilí pomuchlanou a odvážně nahoře rozepnutou, a soustředěným výrazem ve tváři. "Ahoj." pronesl přátelsky. Doktorka Woodsová položila na stolek desky s hlášením a věnovala Timovi obdivný zářivý úsměv, jaký dokázala jenom ona. "Ale... Neber to osobně, ale dneska ti to fakt sluší." Speedle se pousmál. Byl rád, že mu dneska někdo trochu zvedl náladu. Pracovní doba už se pomalu chýlila ke konci a on nechtěl odejít z práce ve stejně zachmuřené náladě, s jakou dnes začal, když se ve výtahu srazil s poslíčkem. "Proč jsi chtěla abych přijel? Ten případ patří Jeanette." "Přijde také. Ne, že bych ji chtěla podceňovat, ale vím, že Jill pro ni nebyla jen obyčejná svědkyně. Udělala si k té dívce vztah a tak jsem tu chtěla mít i někoho, kdo si udrží objektivní postoj." odpověděla lékařka. "Někdy je těžké nepouštět si t

Bylo obtížné chovat se profesionálně. Bylo obtížné se chovat nestranně a objektivně. Bylo těžké nevzpomínat na všechny ty okolnosti, které mohly přispět k tomu, co se stalo Jill Abottové. Nebylo jednoduché sepsat hlášení, aby znělo objektivně a ne příliš sugestivně, protože mi bylo jasné, že takové jednání by mí nadřízení mohli dost dobře považovat jako... neprofesionální a začátečnické. Jediné, co se zdálo jednoduché, bylo v tuto chvíli nemyslet na ranní rozhovor s Timem Speedlem, který proběhl ještě před tím, než jsme byli povoláni k případu. V porovnání s tím, co se dělo teď, v této chvíli, mi náš rozhovor připadal tak strašně... zbytečný a malicherný. Než jsem zajistila lékařské zprávy od Jillyna lékaře, všichni forenzní specialisté mi už stihli přeposlat záznamy ohledně zajištění důkazů, takže jsem díky tomu mohla rovnou sepsat hlášení o prvotním ohledání místa činu. Jediné, co zbývalo, byla pitevní zpráva od Alexx, nechtěla jsem na ni spěchat, protože jsem věděla, že bude jako vž

Cestou na místo činu už na to, kdo koho první zklame, nepřišla řeč. Jakmile jsem v telefonu viděla adresu, kam jsme se měli dostavit, polil mě studený pot a v tu ránu mi náš rozhovor připadal strašně malicherný. Croftová, je jedno, jestli tě chce nebo ne, hlavně, že je živý. Protože teď řídí auto a míříte oba na místo činu, které bylo mimo jiné také bydlištěm Jill Abottové. Modlila jsem se, abych se spletla, že tam nebydlí, nebo že na Carrer De Navarra 28 bude ležet někdo, cizí. Ne snad, že by nálada v autě byla o to méně napjatá. Visely nade mnou otazníky, netušila jsem, co se děje s Jill ani s Timem a byla jsem z toho dost nejistá. Timmy se snažil se mnou nemluvit. V laboratoři nic neřekl, prostě vzal svůj kufřík a následoval mě k autu. I když jsem na něm viděla, že mu ta adresa byla povědomá stejně jako mně. Ale jestli ten, kvůli komu pípal kód 31, bude skutečně Jill, potom je mi jasné, že je to jenom moje vina. Proč jsem jenom nemohla dát větší pozor? Proč jsem nemohla být objektiv

Tim Speedle opět přijel do práce na poslední chvíli. Když zadal číslo policejního průkazu a vybíhal schody do laboratoře CSI Miami - Dade, bylo za tři minuty osm. Čekala ho hromada důkazů ze včerejší vloupačky a tak chtěl začít co nejdřív. Rychlým krokem zamířil k výtahu, který se právě zavíral. V tom do něj někdo prudce vrazil a po zemi se rozsypalo několik balíčků. Oba muži vyděšeně zamrkali a ten mladší z nich se začal shýbat pro krabice, které se válely po zemi. "Moc se omlouvám," říkal přitom. "Trochu jsem pospíchal a vůbec jsem vás neviděl." Byl vysoký skoro jako Tim. Měl tmavé, na krátko střižené vlasy a byl určitě o něco mladší, než detektiv Speedle. Tim se na něj v první vteřině naštval, ale když viděl toho druhého, jak začal balíky skládat opět na jednu hromadu, sehnul se, aby mu pomohl. Až teď si všiml, že je to kurýr. Měl na sobě typickou tmavou uniformu a kšiltovku. Z kapsy mu trčela nečitelná jmenovka, takže jeho jméno identifikovat nedokázal. "Al

Když jsem zastavila před svým oblíbeným podnikem a vystoupily jsme z auta, Ann důrazně zkřížila ruce na prsou a sjela mě přísným pohledem. "Říkala jsem, že nemám náladu na polonahý tanečnice, bezduchý tuc tuc, ani drogy v pití." "Jo, já vím," odvětila jsem úsměvně. "Tady nás čeká leda tak sex, drogy a rock'n'roll..." Zevnitř se však ozývaly známé tóny, které se i Ann zdály zřejmě víc, než bezduché. Takže jen protočila oči, jako bych byla úplně natvrdlá a - i když trochu neochotně - mě následovala dovnitř podniku. Samozřejmě jsem to myslela trochu v nadsázce. Bezduchá hudba tady opravdu nehrozila, a pokud by tu někdo chtěl brát drogy nebo souložit, musel zpravidla do zadní uličky za klub, protože v jeho prostorách byl těmto aktivitám zákaz vjezdu. Znám to tu už několik let. Decentní tu vždy bývala zábava, obsluha a povětšinou i hosté. Nehrozily tanečnice v bambusových minisukních ani nalévání drinků do vydlabaných kokosů. Když jste si tu chtěli dát