Kapitola 25: Přísně tajné

Alvina si měl vyzvednout David. Isabelle neměla možnost si ho vzít domů, protože byl pátek a ona si ho směla odvést až zítra dopoledne. Ale stejně se utrhla, aby mohla přijet na policejní stanici a strávit s ním chvíli času, než si ho měl vyzvednout jeho otec.
Seděla s ním ve výslechové místnosti a podávala mu pastelky. Alvin i jeho matka spolu hovořili a smáli se.
Horatio jejich počínání zpovzdálí sledoval.
Ani on, ani Ann Taylorová nedokázali pochopit, co vlastně vyšetřují. Tenhle případ postrádal motiv. David navštívil márnici, aby ho tam mohla vyšetřit Alexx. A na policejní stanici už strávil bezpočet hodin, aby ho mohla vyšetřit psycholožka. Namaloval už hromadu obrázků. Devítiletý chlapeček by policejní stanici neměl vidět zevnitř. Ann ani Horatio prostě nebyli schopní uvěřit tomu, že by matka vystavila takovému stresu své dítě jen proto, aby kvůli svému vlastnímu zadostiučinění mohla falešně obvinit bývalého manžela.
Zaslechl nejdřív rychlé cvakání podpatků, než se k němu doneslo tiché, ale důrazné: "Ahoj, Horatio."
Caine přikývl v odpovědi. Danielle držela v ruce složku a přerovnávala lejstra, která v ní měla založená. Když vzhlédla, spatřila Isabelle s Alvinem.
Ať byly její pocity jakékoliv, nedala na sobě nic znát. Práce ji už dávno naučila, že emoce do případů nepatří. Přesto si Horatio nemohl nevšimnout jemného náznaku pohrdavého tónu, který měla v hlase.
"Jdeme za ní a vyslechneme ji."
"Ne, Ann, počkej chvíli."
"Přijela jsem až z New Yorku, protože mi kvůli tomuhle případu zavolala Adell. Víš, kolik práce nás obě stálo vyhrabat všechny ty záznamy a najít si čas se tomu případu věnovat? A ona nám tu celou tu dobu do očí jenom lže."
Z výtahu právě vyšel David. Mířil k výslechové místnosti, aby si odvedl Alvina.
Ann ani Horatio mu nic neřekli. Několik metrů opodál pospolu sledovali jeho počínání.
David se zastavil s rukou na madle, než otevřel. Několik vteřin sledoval rozhovor Alvina a Isabelle. Poté sklonil hlavu k zemi, jako by počítal do tří, než do místnosti vstoupí.
Jakmile se dveře otevřely, Isabelle vzhlédla. Hned po ní Alvin.
Chlapeček zajásal a vyskočil na nohy. Rozběhl se k otci a pevně ho objal.
Isabelle pomalu vstala. Udělala směrem k Davidovi dva kroky.
Horatio i Ann ten výjev sledovali, jako by se dívali na zpomalený záběr z filmu. On jako  policista, ona jako právnička. Ale ani jeden z nich by před minutou nečekal, že uvidí to, co právě teď viděli.
Horatio přemýšlel, jak by se asi žena chovala k muži, kterého chtěla obvinit za týrání dítěte. Čekal, že se jeden na druhého ani nepodívají, že se začnou hádat a křičet na sebe. Ale s tím, co právě viděl, skutečně nepočítal.
David byl vysoký a pohledný muž. Měl polodlouhé světlé vlasy, široký obličej a modré oči. Atletickou postavu měl oblečenou do džínových kalhot a světlé košile.
Isabelle se dívala bývalému manželovi do očí a dívala se, jak ho Alvin objímá. V ruce držela obrázek a balíček pastelek.
Když se Alvin otce pustil, David se podíval na Isabelle. Dvě dlouhé vteřiny jakoby existovali jen oni dva. On se poté usmál. Isabelle celá zrudla a úsměv Davidovi oplatila. Natáhla ruku s balíčkem pastelek.
Když si je od ní David bral, jejich ruce se setkaly. Na malou chvíli vzal její ruku do své, než si od ní vzal pastelky a obrázek. Pořád se na sebe dívali.
Potom oba stáhli ruce. Alvin se chytil otcovy velké ruky a zamával matce. Oba poté vykročili z místnosti směrem k výtahu.
Isabelle je následovala až několik vteřin poté.
Když vycházela z výslechové místnosti, vůbec si nepovšimla, že kousek od ní stojí Horatio a Ann. Anebo jí to zkrátka bylo úplně jedno.
Asi po minutě se dveře výtahu opět otevřely a Isabelle v nich zmizela.
Ann už zažila ledacos. Narozdíl od Horatia ale vypadala překvapeně.
"Ann, jak byses chovala k bývalému manželovi, který tě nechal kvůli otcově firmě a teď bys ho chtěla obvinit za to, že tvoje dítě bije? Myslíš, že byses mu dívala tak přátelsky do očí, když by si tvoje dítě odváděl domů, kde ho údajně týrá?"
Ann jen nepřítomně zakroutila hlavou.
"Co by pro tebe musel znamenat, abyses mu tak dívala do očí a nechala svou ruku v jeho?"
Danielle se pořád dívala na místo, kde stál David s Alvinem a přehrávala si situaci pořád dokola. Snažila se v ní najít alespoň špetku logiky.
I tak ale moc dobře poslouchala, co jí Horatio říká. Aniž by se pohla, naprosto bez rozmýšlení po chvíli odpověděla: "Musela bych ho milovat."
Horatio přikývl.
"A kdybys ty čelil obvinění z toho, že biješ svoje vlastní dítě jenom proto, aby zoufalá žena měla svoje dítě zpátky, popotahovali by tě po policajtech a tvoje výborná pověst ředitele úspěšné firmy by díky tomu byla podemletá, kdybysis pak syna musel poníženě vyzvednout na policejní stanici a setkal se tam s tou ženou, co by se muselo stát, abyses k ní choval takhle?"
Horatio přemýšlel jen několik vteřin. S rukama založenýma v bok se otočil k Ann, která se pořád dívala stejným směrem. "Musel bych ji milovat."
Až poté se Ann otočila k Horatiovi.
Začínalo jim docházet, že v tomhle případu bude i právo krátké.

Když mě Timmy informoval, že na dokumentech byla nalezena grafologická shoda s naším utajeným záznamem, byl skoro konec služby.
I tak jsem ale byla ráda, protože jsem dnes mohla odejít domů s pocitem, že dosavadní práce možná nebyla marná. I když nevěřím tomu, že O'Shey bude plně postaven všemu, za co byl zodpovědný, i tak jsem měla dobrý pocit z toho, že když tenkrát přišel rozkaz propustit Rogera z vazby, nevzdali jsme to. Protože kdybychom na krabici s případem Enrique Cabala přiklopili víko a zalepili ji pečetí Uzavřeno, nedošlo by k tajné akci v klubu Palermo a díky tomu, že jsme měli tyhle dokumenty, jsme měli alespoň malou naději na to, že se tímto případem bude zabývat alespoň Odbor pro interní vyšetřování.
Uvědomila jsem si, že kdybych do toho klubu nevstoupila, Margaret by za mnou dneska nepřišla a ta malá jiskřička naděje, že by mohl být konečně jejímu teroru konec, by v ní nevzplála. Moje pocity byly rozporuplné, když jsem zhasínala počítač a chystala se odjet domů. Ale věděla jsem alespoň, že je tu nějaká naděje, že mohu Margaret pomoci. A že mi třeba zítra pomůže Jill objasnit několik nejasností, až budeme mít povolení předvolat ji k dalšímu výslechu.
Vím, že Horatio konfrontoval O'Sheye a Hickse, majitele klubu Palermo, o postupu ve vyšetřování. Hicks byl obviněn minimálně z pašeráctví a kuplířství. Jeho výslech prováděl s detektivem Hagenem a trval celkem asi čtyři hodiny. Nakonec Hickse pod nezdolnou tíhou důkazů zlomili a on se přiznal. To, že někdy vztáhl ruku na Margaret nebo ostatní holky z klubu, to už jsme mu bohužel dokázat nemohli, protože bychom potřebovali jejich lékařská vyšetření a svědectví. Ze strachu by nám ho nedali. A navíc by to v tomto případě bylo slovo proti slovu. Jeden tvrdí něco a druhý zase něco jiného. Ale důkaz, jak prokázat, že jeden z nich mluví pravdu, zkrátka neexistoval. Modřiny už byly dávno vybledlé.
K Hicksovu výslechu nikdo z nás nesměl a vyšetřování Utajeného záznamu, pana Briana O'Sheye bylo od této chvíle Přísně tajné, takže k němu mohli jenom zasvěcení.
Už teď ale byla velká naděje, že klub Palermo bude pravděpodobně zavřen a prošetřován, takže Margaret a jejím kamarádkám brzy skončí noční můra. Kromě nějakého prohledávání databáze na jméno David Cortez pro Horatia jsem stejně nic víc na práci do konce služby neměla.
Dnes jsem z práce šla v poměrně příjemné náladě. Těšila jsem se, až si doma odpočinu a těšila jsem se na to, jakým směrem se bude vyšetřování ubírat zítra.
Ann Taylorová nastoupila do výtahu současně se mnou. Ale byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ji všimla, až když jsme vkročily dovnitř.
"Jak se vede?" nadhodila vesele.
"Je to komplikované, ale dotáhneme to až do konce." odpověděla jsem smířlivě. "Co ten případ Cortezových?"
"Definovala bych to tak nějak podobně."
Ann vytáhla z kapsy mobil. Z druhé vizitku na taxíka.
"Asi tu nemáte auto, že?"
Rudovlasá právnička zakroutila hlavou. "Beru si taxíka vždycky. Mám byt ve Westview, ale je to odtud docela z ruky."
"Jste z New Yorku a kvůli jednomu případu jste si tu koupila byt?" nechápala jsem.
Právě jsme byly u východu z budovy. Čekaly nás jen vysoké schody.
"Ne, ten byt je Macův."
"A Mac je... manžel?"
"Ne, táta." odpověděla jako by nic. Telefon, jak se zdálo, ovšem vyzváněl a nemohl se dočkat odpovědi na druhé straně.
Nedumala jsem nad tím, proč svého otce nazývá jeho křestním jménem.
"Mám tu auto. Pojeďte se mnou, hodím vás domů." usmála jsem se. Věnovala mi vděčný pohled.
Když jsme mířily na parkoviště, míjely jsme několik policistů, které jsem neznala. Jednoho z nich Ann pozdravila. Evidentně tady v Miami nebyla poprvé.
Než jsem odemkla auto, zaregistrovala jsem ostrý zvuk startující motorky.
Když jsem se ohlédla, žlutá motorka už byla dávno sto metrů od nás. Zbyl po ní jenom prach na cestě. Že si její řidič - opět - nevzal helmu, jsem si ovšem stihnout všimla.
Asi mu to budu muset zítra opravdu připomenout.
A to jsi, Speedle, policajt?
Než jsem otevřela dveře od vozu, zadívala jsem se na Ann. Promnula si unavené, smaragdové oči a na chvíli se opřela o střechu auta. Ohlédla se a na chvíli se zahleděla na oranžový obzor lemovaný siluetami poloostrůvků plných palem, zalitý do oranžového západu slunce.
"Víte co?" nadhodila jsem. "Nepojedem ještě domů. Vypadáte unaveně. Uděláme si zastávku, jo?"
Neprotestovala. Cestou ale připomněla, že jestli míříme někam, kde budou polonazí lidé, hlasitá bezduchá hudba a drogy v pití, nemá na to ani v nejmenším náladu.
Hlavou mi prolítla myšlenka na předchozí večer. Bambusové prádlo, Jake Cullen a policejní razie.
Odvětila jsem, že na to já taky nemám náladu, takže se určitě nemusí bát.

Stmívalo se, když Horatio stál u brány vily na Bayshore Road . Oranžovo zlatá záře vrhala na brány sídla třpytivé odlesky. Z povzdálí sledoval, jak Alvin s Davidem hrají baseball. David opatrně nadhazoval a přihrával, aby Alvin stíhal pro míček běhat. Oba se smáli vždy, když Alvin chytil míček a hodil ho zpět otci.
David vůbec nevypadal jako tvrdý hráč. Ani zde, ani v životě, ani ve vztahu s Isabelle, ani ve vztahu k firmě, jak se Horatiovi podařilo zjistit díky jedné z detektivů, která se důkladněji podívala na jeho záznamy.
Trvalo to snad čtvrt hodiny, než si David všiml, že u brány sídla někdo stojí. Horatiovi to nevadilo. Byl rád, že může ty dva pozorovat.
Chytl míček od Alvina a přišel k synovi. Vzal mu basebollovou pálku a požádal ho, aby šel dovnitř domu. Alvin poslušně přikývl a zamířil dovnitř. Přitom si pobrukoval melodii, která byla známá jen dětské fantazii.
David měl na hlavě stále baseballovou čepici, když zamířil k bráně, kde si ho pohledem měřil Horatio.
"Dobrý den." řekl David. "Mohl jste zazvonit. Omlouvám se, hrál jsem si se synem, vůbec jsem si vás nevšiml. Čekáte dlouho?"
Horatio se pousmál. "Ani ne."
"Viděl jsem vás dnes na policejní stanici." odvětil David. "Máte na starosti to obvinění ze strany mojí bývalé ženy?"
"To mám." odpověděl klidně Horatio.
Brána byla sice tvořená z mříží, ale ozdobných a šikovně kovaných. David se o ně ležérně opřel.
Když mu Horatio potvrdil domněnku, stydlivě sklopil hlavu. Vál slabý vánek. Světlé vlasy, které mu sahaly až k ramenům, poslušně vánek následovaly, takže měl čelo plné dlouhé ofiny.
"Nikdy jsem Avinovi neublížil."
"Ano, já vím, Davide."
"Nevím, co to Isabelle popadlo."
"To já taky ne, Davide. Dělali jsme Alvinovi vyšetření. Musela vědět, že nic nenajdeme."
David se podíval na Horatia, pak sklopil hlavu zpět k zemi. Ale stále mlčel.
"Davide, já vím, že k rozvodu s Isabelle vás donutil otec. Nebyly v tom city, že?"
David měl pořád sklopenou hlavu směrem k zemi. Horatio nedokázal odhadnout, jestli vymýšlí nějakou výmluvu, nebo přemýšlí nad tím, jestli poví pravdu.
Pak si vzpomněl na to, jak se odpoledne díval na Isabelle a jak si před chvílí hrál s Alvinem.
"Davide, vy jste fajn chlap. Nejste ten typ, co by často míval problém se zákonem."
David mlčel.
"Davide, jestli vám mám pomoct, tak potřebuji, abyste se mnou mluvil."
Cortez se další minutu díval do země. Pak vzhlédl k Horatiovi. Natáhl ruku a brána se otevřela.
"Pojďte dál, detektive."
"Alvin se má u vás dobře, viďte?" zhodnotil to poručík.
David přikývl. "Je pro mě vším."
"Pak tedy nechápu, co vlastně vyšetřuji. Když na vás Isabelle podala obvinění, musel jste vědět, že Alvinovi uděláme vyšetření a nic nenajdeme. Proč jste se proti tomu obvinění neodvolal?"
David zakroutil hlavou. "Já jsem Isabelle nechtěl dělat problémy."
Horatio přikývl.
"Vy sice vystupujete jako ředitel vaší firmy, ale skutečnost je jiná, je to tak?" pokračoval Horatio.
David si sundal sportovní čepici.
"Všechno má na starosti otec. Moje slovo vlastně ve vedení firmy nemá žádnou váhu. Vlastním jedno procento všeho majetku."
"A co by se stalo, kdybyste se svojí milovanou ženou chtěl nadále žít?"
David se na Horatia podíval zvláštním pohledem. Zatímco Horatiův výraz byl zvídavý a smířlivý, Davidův byl napjatý a plný pochybností. Přesto se Horatiovi zřejmě rozhodl svěřit, když otevřel ústa.
"Všechny problémy, které firma má, se za mnou potáhnou, poručíku. Otec na mě hodí všechny tyhle starosti, abych si je odnesl společně s tím, že zůstanu s Isabelle. Vyřadí mě z majitelů firmy a já se budu muset odstěhovat."
Horatio přikývl. Přesně jak si myslel. "Stejně jako ponesete odpovědnost za daňové úniky firmy. Šel byste do vězení a Isabelle by s vámi tak jako tak nemohla být."
Cortez se podíval směrem k domu. Zavřel oči, jako by ho ta představa srazila.
"Davide, ale vy musíte hlavně myslet na to dítě a to chce být s vámi a zároveň s vaší matkou. Oba vás miluje stejně, víte to? Davide, já jsem vás dneska viděl. Vy máte Isabelle stále moc rád, že?"
David přikývl.
"Když se vrátím k Isabelle, otec mě vydědí a Alvin o všechno tohle zázemí přijde. Isabelle si tu pořádnou práci nikdy nenajde, musela by se udřít, aby mu mohla dát tohle všechno a já bych šel do vězení. To svému synovi přece nemůžu udělat. Co mám tedy dělat?"
Horatio jako by na tuhle otázku čekal. "Prostě jen následujte svoje city. A to ostatní už nechte na mně."