Kapitola 24: To je ten důvod
Trochu jsem přes noc unaveně opomněla, že většina z těch lidí, kteří včera dělali zásah v klubu Palermo, se mnou sedí na jednom patře na komisařství. Vtipy, pomluvy a zprávy o tom, že někdo někoho zabil, se šíří rychleji, než tropická bouře. To vás na policejní škole naučí už v prvním ročníku.
První narážku jsem schytala hned v kuchyňce, když jsem si šla uvařit ranní kafe.
Stál tam detektiv Hollis. V jedné ruce třímal noviny, druhou se opíral o pult. Konvice s horkou vodou poskakovala u jeho ruky nebezpečně blízko, jako by křičela, že co nevidět cvakne.
"Dobré ráno," už od dveří jsem se snažila usmívat.
"Dobré," bylo mi odpovědí. Sotva mě spatřil, začal se nenápadně culit. Beze slova jsem z poličky vytáhla hrnek a nasypala jsem do něj dvě plné lžíce kávy. Dnes bude zapotřebí trochu doping.
Konvice cvakla, a James začal jako správný džentlmen zalívat nejdříve moji kávu a až poté tu svojí.
"Kdy zavedli na policejní školu kurzy tance...?"
Já to věděla. Nevím proč, ale musela jsem se rozesmát. "Věřil byste, že to bylo poměrně nedávno? Je to v nových osnovách." pronesla jsem ironicky.
Vytáhl z lednice mléko a nalil do obou hrnků. "Mám jen plnotučné."
"Fajn, dám si ráda, aby z těch mých proporcí náhodou neubylo." usmála jsem se.
"S tím můžu jedině souhlasit..." odpověděl nevinně.
Že jsem mu dokonale nahrála na smeč, jsem si uvědomila vteřinu po tom, kdy jsem tu větu vypustila z úst, a půl vteřiny před tím, než jsem si v duchu začala nadávat jaká jsem neskutečná, ale neskutečná... něco.
Krabici zase vrátil a chopil se svého kafe. "Pěkný den." zářivým úsměvem mi zřejmě chtěl dát najevo, že si na předchozí večer nechá jen ty nejhezčí vzpomínky. Samozřejmě mě nepřekvapilo, že narážel na mou včerejší podprsenku z kokosů, a holt jsem se hodlala smířit s tím, že se na mě bude ještě několik dní dívat tak hladově, jako právě teď.
Počítač, na který jsem si začínala už pomalu zvykat, se zapnul během chvilky. Bude chvíli trvat, než grafologické oddělení prozkoumá dokumenty, které jsme včera získali. Čekalo na mě pár restů. Neodokončená hlášení za poslední dny se začala nebezpečně kupit a zbývalo ještě správně založit výstupy z analýzy důkazů v případu Enrique Cabaly, které jsem obdržela od Erica, Calleigh a Tima.
Měla jsem dnes v plánu ještě dodatečný výslech Jill Abottové, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla žádný přímý důvod ji předvolávat, předpokládala jsem, že povolení na předvolání na základě tajné noční akce nebude hned.
Papírování mi zabralo bezmála čtyři hodiny. Během těch jsem pochopila, že tohle nikdy nebude patřit mezi moje nejoblíbenější pracovní činnosti. Nebyla jsem si zatím úplně stoprocentně jistá, jestli dělám vše správně a neustálá kontrola a soustřeďování stálo námahu i čas.
"Neruším?"
Dokončila jsem rozepsanou větu a odtrhla oči od monitoru. Nad ním na mě shora shlížel široký obličej detektiva Hagena. Narozdíl od předchozích dní se ovšem dnes nezdál ani trošku smutný nebo nepřístupný.
"Dobré ráno, Johne."odpověděla jsem.
"Říkal jsem si, že je až k podivu, že nám ta včerejší akce vyšla tak dobře." pokračoval detektiv.
Otevřela jsem desky a založila jsem do nich poslední papír. "Myslím, že za to spíš může velká shoda událostí. Ale ani nevíte, jaký kámen ze srdce mi spadl."
"Máte odvahu. Líbí se mi, že to nevzdáváte."
Uznání od člověka jako on zahřálo u srdce. "To mě moc těší."
"Už jste si s někým na dnešek domlouvala oběd? Nerad obědvám sám."
"Moc ráda, stejně už mám hotovo." Chňapla jsem ještě po mobilu a strčila ho do kapsy, a vydala jsem se s detektivem Hagenem směrem ven. "Mimochodem... Co šéfová? Už o tom ví? Tvářila se sice docela přístupně, ale schválně si to hlášení pro ni nechávám naposled."
John se zasmál. Bezpochyby pochopil, že mám na mysli Adell. "To chápu. Už jsem to zařídil. Bude to v pohodě."
Nemohla jsem věřit tomu, že nám ta divočina tak snadno prošla. Ale zatím nekřič, Croftová, dokud tenhle případ definitivně neuzavřeš. Zvrtnout se to může kdykoliv. Základy úspěchu vyšetřování stály na nebezpečně tenké zemi. Ať to ale dopadne jakkoliv, pro tuto chvíli byla akce jednoduše úspěšná. A já jsem si tuhle krátkou chvilku vítězství nechtěla kazit myšlenkami na to, co by se mohlo zvrtnout.
Horatio se chvíli díval na chlapce, který střídal jednu pastelku za druhou. I přes skleněnou stěnu dokázal rozeznat, že obrázek, který měl Alvin před sebou, byl pestrý, veselý a plný barev. Vedle něho seděla přívětivá žena. Na nose měla brýle a rozmlouvala s dítětem. Tmavé vlásky chlapci roztomile poskakovaly vždy, když se na ni se zájmem otočil, aby jí odpověděl.
Barvičky byly poházené po celém stole a Alvin se vesele bavil, když hledal příslušný odstín. Na stole, kde měla rozložené desky žena, která s Alvinem mluvila, stál ještě plastový hrnek od Coca Coly. Konec brčka, který z něho trčel, se nyní ztratil v chlapcových spokojených ústech.
Výraz v Horatiově tváři se dal jen těžko odhadnout. Nebyl zmatený, překvapený ani smířený. Jen přítomně sledoval dění před sebou. S rukama založenýma v bok odhadoval, co teď asi bude následovat.
Tohle chování rozhodně nebylo obvyklé pro dítě, které by se mělo stát obětí psychického nebo fyzického týrání.
Černovlasá žena s brýlemi v béžovém kostýmku si po několika minutách zapáleného rozhovoru s Alvinem všimla, že je Horatio sleduje. Pokynula mu na pozdrav, něco sdělila Alvinovi, ten přikývl a ona vstala.
"Tak na co jsi přišla, Emily?"
Žena, která se jmenovala Emily, byla dětská psycholožka a jejím úkolem bylo s Alvinem strávit několik hodin a zjistit, zda by jeho psychické rozpoložení mohlo prozrazovat nedávné zneužívání.
"Je to naprosto zdravý a zdravě uvažující mladý muž, Horatio. Navíc velmi inteligentní."
Horatio přikývl na znamení, že porozuměl. To jsem si myslel, napadlo ho.
"Takže žádné známky toho, že by s ním někdo v minulosti špatně zacházel?"
Doktorka Emily zakroutila hlavou. "Nemyslím si. O obou rodičích mluví s láskou. Co táta pořídí a koupí, máma zase vykompenzuje obrovskou láskou a péčí. To dítě má takřka harmonickou výchovu, jestli tedy tak můžeme mluvit o nějaké výchově, kterou mají na starost rozvedení rodiče."
"Dobrá. Já si s ním promluvím."
"Pošlu ti záznam hned, jak ho budu mít hotový, abys ho mohl založit."
"Děkuji," odpověděl Horatio. Chlapeček za prosklenou stěnou pokračoval ve své činnosti. Horatio vzal za železné madlo a otevřel dveře.
Pomalu vykročil k chlapci, který ničím nerušen, pokračoval ve svém výkresu.
"Ahoj, Alvine."
Alvin zvedl blonďatou hlavu vzhůru k Horatiovi. "Ahoj."
Horatio si přisunul židli a posadil se vedle hocha. "To je moc pěkný obrázek."
"To říkala ta paní doktorka taky. Připomíná mi mámu. Má tak stejné dlouhé vlasy, a je na mě moc hodná. Jako máma."
"Ano? To je moc dobře."
"Chutná mi ta kola. Mám ji rád."
Jako všechny děti, napadlo Horatia.
"Máma ti ji taky kupuje?"zeptal se jemně.
Alvin zakroutil hlavou. "To spíš táta. Ale máma vaří samé dobroty. Prodává v krámku s jídlem a umí ho dobře připravit. Vždy se k ní moc těším."
"A copak spolu děláte, když za ní přijdeš?"
"Občas s ní chodím do obchodu, když musí jít v sobotu pracovat. Ale pak jsme venku, chodíme do parku nebo na pláž."
"A co táta? Je na tebe hodný?"
Alvin poslušně přikývl. "Občas křičí, když donesu špatnou známku ze školy, ale večer je to hned zase dobrý. Pořád mi říká, že se musím učit dobře, abych jednou měl dobrou práci."
"To je pravda."
"Já vím. Ale moc mi nejde matika a z ní mívám špatné známky."
"Ta mi taky nikdy nešla. A dneska jsem policista. A vůbec mi matika nechybí." usmál se Horatio.
Alvin vzhlédl od pastelek a usmál se. "Táta nemá moc času si se mnou hrát, protože hodně pracuje. Ale vždycky v pondělí a ve středu chodím na baseball. A o víkendu spolu hrajeme fotbal."
"Alvine, dostal jsi někdy od táty za vyučenou?"
Chlapec zakroutil hlavou.
"A řekni mi Alvine. Všiml sis někdy, že by u vás doma někdy byla nějaká tatínkova kamarádka? Nebo nějaká teta?"
Alvin opět zakroutil hlavou a sáhnul po modré pastelce, aby oblohu na výkresu mohl obohatit o nový odstín.
"U nás doma je jenom paní Sam. Chodí k nám uklízet. Zná se hodně spíš s dědečkem, protože jsou asi stejně staří. Ale táta se s ní taky baví."
Horatio chápavě přikývl.
Když se na chlapce díval, uvědomil si, že toto vyšetřování by mělo nabrat poněkud jiný směr.
"Namaloval bys mi sem ještě slunce Alvine?"
Alvin se na Horatia tázavě podíval. "Chtěl byste si ten výkres nechat?"
"Ale určitě, moc se mi líbí. A ještě mi tam přimaluj auto, s jakým s tátou jezdíte. A jak spolu hrajete baseball."
Chlapec nadšeně přehraboval barvičky, aby zvolil tu, která nejlépe vystihne záři slunce.
Ticho prolomil zvuk mobilu. Volajícím byl Tim Speedle.
"Omluvíš mě na chvíli?"
Alvin poslušně přikývl.
"Ano, Time?"
"Přišly výsledky z grafologie. Byla nalezena shoda. Na jednom z dokumentů je O'Sheyův rukopis."
"Výborně. Děkuji ti. Dobrá práce."
Chvíli po poledni jsem se dozvěděla, že než dostanu povolení k tomu, abych mohla předvolat Jill Abottovou k výslechu, může to trvat i dvacet čtyři hodin. To nebylo příliš potěšující.
Zbývalo jen dopsat hlášení pro Adell. Po hodině jsem ho měla hotové. Telefon stále mlčel. Nevolal ani Horatio, ani Tim s tím, že by už měli grafologické rozbory hotové.
Vzala jsem dokumenty, které jsem dopoledne sepisovala, abych je odnesla do archivu. Byla to poměrně velká místnost v suterénu, která připomínala knihovnu. Dokumenty jsem předala archiváři společně s označením, a on už je zařadil do příslušných oddílů.
Cestou zpět na komisařství jsem přemýšlela o tom, proč by měla mít Jill zapotřebí dělat barmanku v Palermu.
Napadlo mě, že to vůbec nemusí mít nic společného s tím, že by se snažila zakrýt nějaký nelegální prohřešek z minulosti. I z toho krátkého včerejšího pohledu na ni jsem si stačila všimnout, jak ztrápeně se tváří.
Bylo také dost možné, že ji Stephen Hicks, který se tvářil jako velký pan šéf klubu, donutil pod nátlakem trávit tam čas, aby byla prostě jenom pod dohledem, protože se skrze Utajený záznam mohl dozvědět, že vypovídala.
Když jsem vcházela na komisařství, můj řetězec myšlenek rázně uťala Adell.
"Jeanette? Máte návštěvu. V čekací místnosti na vás čeká nějaká dáma."
Povytáhla jsem obočí. "Říkala, jak se jmenuje?"
Že by Jill sama od sebe...? To by byla ale divná reakce po tom, jak jsme ji minule zadrželi.
"Vlastně ani přesně nevěděla vaše jméno. Sháněla se po jakési Jeannie. Z jejího popisu mi došlo, že mluví o vás."
Podél jedné stěny se nacházela řádka křesel, druhá stěna byla prosklená, a proto ve všech denních dobách i dobře osvětlená. Ve dne slunečním žárem, v noci strříbrným měsícem.
Když jsem vstoupila, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že jsem zde. Několik vteřin jsem se na ni dívala a prohlížela si ji. Ruce měla složené v klíně a pohrávala si s prstýnky, které měla na obou rukách.
Vypadala jinak než včera. Zelené, lesklé šaty zdůrazňovaly její přirozenou barvu vlasů. Zrzavé lokny, které včera měla zpíchnuté jehlicemi, jí teď okouzleně spadaly přes ramena dolů až do půli zad.
Včera se mi tak nezdála, ale teď, když měla na sobě normální oblečení, byla upravená a byla na jiném místě, byla dokonce velmi hezká.
Začala jsem k ní pomalu kráčet, tak potichu, jak to šlo. Po pár krocích mě zaregistrovala a vzhlédla. Stále seděla. Ve tváři jsem si všimla nenápadného náznaku úsměvu.
"Dobrý den, Margaret."
"Ahoj, kočičko."
Neznělo mi to urážlivě. Usmála jsem se a oplatila jí milý pozdrav. Od ní to znělo tak... důvěrně a trochu mateřsky.
Nechtěla jsem se teď v tuto chvíli ptát, co se proboha stalo, že věděla, kde mě najít, a zpovídat ji, jestli teď poběží za Hicksem a vyklopí mu, že včera jeho klub navštívili policisté, kteří mu ukradli dokumenty. A že ta holka, které dal práci, nebyla Bulharka.
"Mohu vám s něčím pomoci, Margaret?"
Chvíli mlčela, ale pak se na mě vděčně podívala. "Včera jsem poznala, že nejsi Bulharka a ani nechceš být tanečnice. Když tam pak vběhla policie, tak mi došlo, že ty i ten tajemný pan Cullen nejspíš budete také policisté."
Sakra. Tolik jsem té akci věřila. Pokud nás prohlédla Margaret, mohl nás prohlédnout i někdo další.
Nic jsem neříkala.
"Chtěla jsem vám poděkovat."
Nechápala jsem. "Za co?"
Její prsty si přestaly pohrávat s prstýnky a dlaně položila na kolena. Seděla jsem vedle ní a byla k ní důvěrně otočená. Poznala nás, a chtěla teď mluvit přímo se mnou. Dnes, když nebyla v práci, měla ve tváři jiskru a život, který jsem u ní včera postrádala. A já jsem moc chtěla vědět, proč tomu tak bylo.
"Dostala jsem se do průšvihu a chtěla jsem nějak pomoci. Ale oni mě výměnou za to úplně zničili. Chtěli ať pro ně nepřetržitě pracuji. Za začátku mi zbývala polovina výdělku. Ale teď se sotva uživím. Všechno mi vezmou. Nevěděla jsem, jak z toho ven. Víš, já to tam nenávidím."
"Margaret, ubližují vám tam?"
Chvíli se na mě dívala a pak zapíchla své oči do země. "Mně i mým holkám. Slíbili, že nás všechny dostanou z malérů, ale ve skutečnosti jsme v ještě horším kolotoči, ze kterého nemůžeme ven."
"Nutili vás někdy k něčemu? Dotkli se vás?" chtěla jsem, aby můj hlas byl stále stejně klidný. Ale když jsem si uvědomila, s čím za mnou tahle žena přišla a co musí právě v tuhle chvíli prožívat, začala jsem mít pocit vnitřního horka. Neměli jsme žádnou páku a každou vteřinou, kterou nemůžeme dosáhnout na Hickse ani Rogera Lee, nám mezi prsty proklouzávají další hrozné věci, které se v Palermo dějí.
Přála jsem si, aby to zůstalo jen u drog a doutníků. Přála jsem si, aby mi řekla, že jí nikdo neubližoval.
Zdálo se, že mi věřila. Dokázala jsem si představit, jak strašně pro ni muselo být těžké se někomu svěřit.
Přikývla a oči jí zjihly.
"Byla jste to někdy nahlásit?"
Opět přikývla a z očí se jí začala řinout velká slza.
"Několikrát. Nikdo se tím nikdy moc nezabýval. Že prý by to bylo slovo proti slovu a museli by mít lékařské vyšetření aby mohli moje tvrzení prokázat a podobný kecy. Ale než mě na to vyšetření poslali, už nebylo co najít, protože modřiny vybledly. Dokud jsem to zase neschytala."
Nechala jsem ji chvíli, ať se uklidní. Z kabelky vytáhla papírový kapesník a otřela si oči.
"Kdo vám ubližoval?"
Chvíli se musela zhluboka nadechovat a vydechovat, než odpověděla. "Hicks. A občas zákazníci."
K čertu.
"Když jste se tam včera objevili, řekla jsem si, že je to možná důkaz toho, že moje prosby někdo konečně vyslyšel."
Stahovalo se mi srdce.
"Nejdřív mě napadlo, že tam jste kvůli tomu mrtvému bodyguardovi. Ale říkala jsem si, že když se vám povedlo dostat až tam, zajdu za vámi."
"Jste tu správně, Margaret. Brzy to všechno skončí."
Když zvedla hlavu, její oči byly opuchlé a plné pláče. Něco mě bodlo na hrudníku při pomyšlení na to, čím si tahle žena musela projít. A další s nimi.
Druhé píchnutí, to když jsem si uvědomila, že momentálně nemám, jak jí pomoct.
Hrozně mi to drásalo srdce.
"Pomůžeš mi, Jeannie?"
Když jsem se dívala do zelených očí téhle krásné, ale přitom tak ztrápené ženy, která za mnou sama přišla a svěřila se, uvědomila jsem si, jak tahle práce bude jednou obtížná.
To jsou věci, které vás na škole nikdo nenaučí.
To jsou ty chvíle, kdy si uvědomíte, že neděláte jenom práci, ale máte poslání.
Vzala jsem její ruku do své a přikývla jsem. "Udělám všechno pro to, aby toho chlapa potrestali. Já i moji kolegové se teď plně soustředíme na to, aby to skončilo. Slibuji vám, že to utneme."
Neříkala nic, ale z jejích očí jsem cítila vděk.
"Děkuju, kočičko."
Z kapsy jsem vytáhla vizitku a vložila jí do druhé ruky. "Kdykoliv. Třeba i v noci. Zavolejte, když budete potřebovat."
"Děkuju ti."
"Co v Palermu dělá Jill Abottová, Margaret?"
Zakroutila hlavou. "Ona není jako já. Jenom tam točí občas pití, když někdo vypadne. Enrique se okolo ní dost motal. Myslím, že ho měla moc ráda, i když to na sobě nechtěla nechat znát."
Chápavě jsem přikývla. Potvrdila jen mé domněnky.
"Něco mi slibte. Včera jste tam byla naposledy. Dnes večer zůstanete doma, uděláte si čas jen sama pro sebe. Budete dělat, co máte ráda. Navštívíte přátele nebo rodinu. Zajdete si do kina. Koupíte si něco na sebe. Dáte si horkou vanu a skleničku vína. Ale do toho klubu už nevkročíte."
Vzdorovitě zakroutila hlavou. "To nemůžu Jeannie. To nemůžu."
"Ale ano, můžete. Já vám to zajistím. Pomohu vám, ale na oplátku chci, abyste mi slíbila, že už se tam nikdy neukážete. Jste skvělá. Nedovolím, aby vám někdo ubližoval."
Vizitku, kterou jsem jí podala, zvědavě otáčela v rukách. Nakonec ji založila do kabelky.
"Tak dobře."
Když jsme vstaly, naposledy ke mně vzhlédla a věnovala mi vděčný úsměv.
V tu chvíli mi došlo, proč tu práci dělám a že ji nesmím zklamat.
Ale jak to Croftová chceš proboha udělat, když zákonem pohrdají ti nejvyšší z nás?
Komentáře
Okomentovat