Kapitola 23: Osobní strážce

Nepřekvapovalo mě to, Murphyho zákony prostě pokračovaly i nadále. Já jsem tolik nechtěla, tolik jsem to chtěla vzít nějakou cestou, kde by k tomu setkání nedošlo, mít sklopenou hlavu a obarvené vlasy na růžovo, aby mě nepoznal. Nakonec jsem se rozhodla pouze doufat ve skutečnost, že se nerozhodl jít do práce ve stejnou dobu jako já.

Věděla jsem, že ho potkám. Vlastně jsem na osud a náhodu už vůbec nebyla naštvaná. Od rána jsem to věděla, že se potkáme a že to nezůstane jen u pouhého pozdravu.
Palermo. Improvizační polibek. Podprsenka z kokosu. Klub se střechou z bambusů. Stalo se to teprve před několika hodinami.
Na očích jsem měla sluneční brýle, aby neviděl, kam se dívám. Naschvál jsem měla oči sklopené do země…
Tima Speedla jsem potkala v jedné z uliček Miamské kriminalistické laboratoře, když jsem mířila za Horatiem. Chtěla jsem vědět, co mi na to poví, chtěla jsem vědět, jestli se to vyvedlo a jestli to k něčemu bylo.
Neměla jsem ani tu nejmenší chuť bavit se s Timem.
"Dobré ráno, detektive Croftová." Pozdravil mě. Naprosto přirozeně, s žádným postranním úmyslem vyznívajícím z jeho sladkého hlasu.
"I já vám přeji dobré ráno, pane Cullene." Odpověděla jsem zákeřně a sladce se u toho pousmála.
Měl tmavě hnědou košili s vyhrnutými rukávy po lokty a s prvním knoflíkem rozepnutým. Přesně tak, jak jsem mu to nedávno doporučovala.
Sakra. Vzpomněla jsem si na panáka a na tu pusu a asi jsem v tu chvíli musela být úplně rudá.
"Zajímavé. Na odznaku mám napsáno detektiv Speedle. Asi jste si mě spletla s některým ze svých milenců, drahá kolegyně. Nebo neumíte číst?"
Já to věděla, že jakmile nastoupím ke kriminálce Miami, každé moje ráno takhle bude vypadat. Takhle škádlivě a drze. Nemohlo to být jinak. Ne po tom, co jsme zažili před pěti roky. Zážitek tak dávný, pro mě ale přitom stále tak svazující.
Viděla jsem mu na očích, že nám hlavou projela úplně ta samá vzpomínka.
"Omlouvám se. Mám jich už tolik, že se mi občas popletou…" odpověděla jsem ledabyle a koketně nahnula hlavu. Mělo to znamenat výzvu k boji.
Kterou odmítl. Zřejmě jsem se dotkla jeho citlivého chlapského místa.
"Nechme toho, Jeanette." Pousmál se.
Úsměv jsem oplatila. Brýle jsem sundala z očí a strčila je do vlasů, namísto čelenky.
"Už ses díval na ty dokumenty, které jsme včera… získali bez povolení?"
"Jsou na grafologickém oddělení. Řekl jsem jim, co mají hledat. Doufejme, že se tam něco objeví."
"Jak dlouho to bude trvat?"
"Pár hodin. Tři, čtyři… Pět…"
"Nevtipkuj."
"Nevtipkuju…"
To je právě ten Speedlův pohled, to je přesně ono. U něj člověk nikdy neví.
"Nechce se mi jen tak sedět v kanceláři a nic nedělat, prostě čekat, jestli se něco neobjeví."
"Nemusíš, máme ze včerejška nějaké nevyřízené účty…"
To zrovna. Sakra, kde se v tobě pořád bere to sebevědomí, Timmy? Jednou bys mě náznaky umlátil, o chvíli později si u tebe zase žádná není s ničím jistá.
Proč jsou někteří muži tak strašně záhadní?
"Jo, pravda, pořád ti dlužím facku za tu štěnici."
"Ne. Chtělas, abych ti dělal osobního strážce, tak jsem ho dělal. Jsme si kvit."
Já jsem se s ním nemínila hádat. Hotový Costner.
"Budeme se každé ráno škádlit, nebo konečně zajdeme na to kafe, Jeanette? Rád bych věděl, jak ses celou tu dobu měla."
"Ráda s tebou půjdu a všechno ti to převyprávím, ale na to asi jedno kafe stačit nebude.", usmála jsem se.
"Tak na večeři. Když nebudeš hltat, třeba bude dost času mi to povědět."
Chvíli jsem se na něj dívala a představila jsem si, jak si s ním jdu sednout do restaurace, obírám u toho humra a líčím mu všechno, co jsem tu zažila.
Nakonec jsem sklopila hlavu. "Možná jindy. Mám toho teď skutečně nad hlavu, je to všechno pořád tak nové. A navíc... Nechci ti ublížit."
"To je právě to, čemu nerozumím!" netušil, že když se takhle zamračí, je ještě roztomilejší, nikoliv děsivější, což asi původně zamýšlel. "Proč by mi to mělo ublížit? Já ti přece chci jenom pomoct. Muselo to být těžké, jestli jsi na všechno byla sama."
Byla jsem tu pět let, toužila jsem po tobě přesně tolik, jako toužíš teď ty po mně a tys to vůbec nevěděl! Víš o mně pár dní! Chci, abys věděl, co jsem prožívala! Bojím se, že něco pokazím, že ten vztah úplně zkazím! Anebo jsem toho zažila dost a prostě jsem už jiná a bojím se, že bys mě takovou už nechtěl. Já nevím, Speedle, důvodů je milion a kdybych ti je všechny řekla, pomyslel bysis, že jsem blázen!
Křičela mi duše vyřknout to všechno najednou, křičela ze mě touha rozepnout další knoflík.
"Timmy, až ti dají vědět, zavolej mi, prosím."
"Dobře. Kdyby něco, budu u sebe. Kdybys třeba potřebovala pomoci, protože by tě pánové detektivové obtěžovali. Včerejší pohled na tebe jim zřejmě uvízne v paměti dlouho…"
Kdy už dá sakra pokoj?
Zasmála jsem se. "Dobře, pane Costnere. Stavím se, připrav si boxovací rukavice a nabij zbraně, kdybych potřebovala ochranu."
Kéž by všechno bylo tak jednoduché jako jít na večeři, Timmy.
Je dost možné, že jsem si to všechno sama komplikovala ve své vlastní hlavě. Ale já jsem si nejdřív chtěla zvyknout na to, že jsem dosáhla toho, co jsem si moc přála strašně dlouho, než jsem se začala hrnout do něčeho dalšího, co jsem si strašně moc přála.
Asi jsem mu nemohla zazlívat, že to teď nedokázal pochopit.

Ann Taylor nervózně přešlapovala před recepcí. Už tu měli být před deseti minutami. Stihla třikrát přejít místnost sem a tam a ještě pětkrát se podívat na hodinky, než se konečně otevřely dveře od výtahu.
Ericův pohledný obličej zdobil úsměv od ucha k uchu. Držel za ruku malého chlapce, který měl trochu překvapený výraz v dětském obličeji a napůl s podivem, napůl obdivně si prohlížel detektiva Delka.
"Vy jste vážně hrál Tekken?"
"No jasně. Jak se jmenuje ten boxer s tou levhartí hlavou?", povytáhl obočí.
"Jmenuje se King a je to přece wrestler! Boxer je Bryan." opravil detektiva nadšeně Alvin.
"Hm. Někdy mi musíš dát lekci. Já totiž všechny přeperu."
Alvin se poslušně držel Delkovy oproti němu veliké ruky a vesele k němu vzhlížel.
Ann v tu chvíli napadlo, že by nejspíš byl úžasný tatínek. Srdce jí trochu zjihlo. Musela se nad tou myšlenkou pousmát.
Když jí Eric věnoval průzračný pohled, skoro násilím ty myšlenky zahnala, aby náhodou něco nepoznal.
"Kde jste se tolik zdrželi?"
"Pan Cortez. Nechtěl mi uvěřit, že skutečně mám právo odvést si jeho syna, když on sám je v podezření. Jako bych byl nějaký únosce. Pochybuji o tom, že zná právo lépe, než já."
Danielle se hořce pousmála, pohled měla zafixovaný k malému kloučkovi. "Najednou je plný zájmu."
"Alvine, tohle je paní Taylorová. Teď s ní někam zajdeš, ano? Neboj. Hned potom budeš moci zpátky domů."
Tmavovlasý chlapec zmateně přikývl a podíval se na rudovlasou právničku. "Ahoj." Řekl bezbranným, dětským hláskem.
"Kdepak, žádná paní Taylorová. Říkej mi Ann, Alvine."
Klučík přikývl, tmavě hnědými očky nechápavě přelétával od Erica k Danielle a nazpět.
"Díky, Ericu. Ale mohla jsem jet s tebou."
"To vážně nebylo nutné."
"No a…" Ann se téhle otázky obávala. Protože jestli se prokáže, že Isabelle Cortezová nemluvila pravdu, neznala další způsob, jak zajistit, aby se chlapec dostal k matce. Zkusila si představit, jak by bylo jí, kdyby musela žít bez svého syna.
Ale to se nestane. Matt už tady není. Její syn otce nikdy nepozná jinak, než z několika fotek a vyprávění. "… jak to tam vypadalo?"
Eric si povzdechl. "Vím, o co ti jde, Ann. Ale nevšiml jsem si, že by se Alvin měl nějak špatně - má krásný pokoj plný hraček, nový počítač a televizi, když jsem tam přišel, otec ho zrovna učil hrát baseball. Neřekl bych, že se mu nevěnuje. Upřímně, myslím, že ten kluk se nemá špatně."
Toho se obávala.
"Uvidíme. Vezmu ho na fyzické testy k Alexx, potom se uvidí, co nám poví ona a co nám poví on sám. Vybavený pokoj není všechno."
"Mám ještě nějakou práci. Kdyby něco, budu na telefonu."
Danielle vůbec netušila, proč se Eric tolik snaží o ni starat. Měl na starosti případ mrtvého z klubu Palermo a tohle vlastně dělal jen proto, že ho o to požádala. Ale ne, že by jí to vadilo. Bylo to… přinejmenším milé.
Vděčně přikývla, vzala Alvina za ruku a oba se vydali pryč. Ann mu cestou něco vykládala a Alvin se jí zvědavě vyptával. Eric se za nimi chvíli díval, dokud mu dvě siluety, jedna dlouhovlasá a jedna dětská, nezmizely za rohem.
Napadlo ho, že vedle role důvtipné advokátky a obhájkyně musí být i neuvěřitelně dobrá maminka.
Musel se nad tou myšlenkou pousmát.

Chvíli co chvíli musím pochybovat, zda je Horatio vážně "jenom" člověk. Vždycky, když přijdu do jeho kanceláře, najdu ho v úplně té samé poloze a na úplně tom samém místě.
Stojícího u okna a usilovně přemýšlejícího. Škoda ho rušit. Jenomže i kdybych ty dveře otevřela sebepotišeji a kdybych na moment přestala dýchat, stejně by věděl, že tam jsem. Nebo že by předvídal, že ho zrovna někdo navštíví a tohle byl jeho způsob čekání?
Zázračnosti poručíka Cainea stejně nikdy nepřijdu na kloub. To ale pro mě nebylo právě to hlavní.
Tentokrát jsem zůstala chvíli stát venku. Skrz skleněné stěny jsem za Horatiem spatřila stát postavu v šedém kostýmku, s tmavými vlasy a s autoritativním postojem.
Nechtěla jsem poslouchat. Proboha, copak to mám zapotřebí, poslouchat za dveřmi, o čem se mí šéfové baví?
Už jsem se chtěla otočit, abych přišla jindy, když v tom mi došlo, že rozhovor je právě u konce.
"…protože dokud alespoň jeden z mých kriminalistů věří, že lze najít vodítko nebo usvědčující důkaz, nemám důvod uzavírat případ pro nedostatek důkazů."
Adell přikývla a něco Horatiovi odpověděla. Mluvila potichu, neslyšela jsem, co mu říká. Potom se otočila, aby vyšla z kanceláře.
Ajé… Teď si to pěkně slíznu.
Když otvírala dveře, připravovala jsem se, že dostanu pěkně vynadáno od šéfové, tak jak to má být. Pěkně od plic, abych věděla, kdo tady komu velí. Já jí totiž řekla, že máme v plánu jakousi akci v klubu Palermo. Ovšem, bez jakýchkoliv detailů, a ty by se jí asi moc nezamlouvaly…
"Dobré ráno, detektive." K mému údivu se na mě usmála, dokonce se ani neptala, co tam dělám a proč poslouchám za dveřmi cizí rozhovor. "Gratuluji. Slyšela jsem, že včerejší akce byla vydařená."
Překvapeně jsem zamrkala. "To mě těší."
"Přeji vám víc takových úspěchů. Jenom bych byla ráda, kdybyste příště získala důkazy nějakým legálnějším způsobem." Nemyslela to jako výtku, usmála se na mě. "Pěkný den."
To potěší, vzhledem k tomu, jak se tato akce zdála na začátku vrtkavá…
Popřála jsem jí totéž a směle vešla za Horatiem. Tentokrát stál čelem ke stolu.
"Dobrá práce, Jeanette. Pokud se v těch dokumentech objeví - a já pevně doufám, že se tam objeví - důkaz o tom, že O'Shey má něco společného s nelegálními aktivitami podniku Palermo, bude se tím zabýbat komise pro interní vyšetřování a Roger Lee je náš."
"Díky. Ty víš, jak si tvých slov cením, H." odpověděla jsem a věnovala jsem mu úsměv. "Co se týče klubu Palermo - včera večer jsem si všimla Jill."
"Jill Abottová."
"Přesně tak. Ona nechodí do klubu jako návštěvnice. Pracuje tam jako servírka. Včera večer byla za barem."
Horatio nepatrně povytáhl obočí. V jeho hlase ale nebyly žádné náznaky překvapení, jak by se dalo předpokládat.
"Každý, kdo tam pracuje, potřebuje vymazat trestní rejstřík. Myslím, že by stálo za to znovu ji předvolat. Zdá se, že není tak nevinná a navíc by nám toho mohla prozradit víc o aktivitách klubu, když už to o ní víme."
"To rozhodně není na škodu. Máš mé svolení."

Danielle se dívala na vyšetření z povzdálí. Stála ve skleněných prostorách nad pitevnou a sledovala Alexx při práci.
Připadalo jí to kruté. Ten chlapec má před sebou ještě mnoho let života. Neměl na pitevně co dělat. Ale neexistoval žádný jiný doktor, který by byl ochotný přes to všechno udělat celkové fyzické vyšetření. Jít za jiným doktorem by vyžadovalo moc papírování, moc práce, moc zbytečných dotazů z nepříjemných stran. Toho chtěla ušetřit sebe, kriminálku Miami i nebohého malého Alvina. Bylo to vážně kruté, ale nešlo to jinak.
Chlapci sice namluvila, že se jde za paní doktorkou, ale mrtvolný pach s děsivou atmosférou se z místnosti prostě vyhnat nedá. Vždyť v boxech kolem něj leží mrtví. Jistě měl své tušení, ale naštěstí tohle vyšetření netrvalo příliš dlouho. I Alexx si byla vědoma toho, že malí chlapci tady nemají co dělat.
Jestli tohle všechno bylo zbytečné, neodpustí si, že sem malého chlapce zatáhla. A už vůbec neodpustí jeho matce, že to dopustila.
V duchu si moc přála, aby vyšetření dokázalo, že Isabelle nelhala.
Po několika minutách Alexx složila všechny nástroje a pokynula Alvinovi, aby s ní vyšel ven. V ruce měla vyplněných několik papírů. Pro Danielle to bylo znamení, že chlapec se už brzy dostane z noční můry ven.
"Máte pro mě nějaké dobré zprávy, Alexx?"
Snědá tvář soudní lékařky lemovaná černými vlasy upravenými čelenkou se naposledy zadívala do papírů, než je konečně odevzdala Ann.
"Dobré možná pro chlapcův zdravotní stav, ale nevím, jestli pro vás, paní Taylorová."
Danielle si od doktorky Woodsové vzala složku. Nemusela ji ale otvírat, aby se dovtípila, co tam asi tak je. Nicméně vzala si ji jako důkazní materiál.
"Nenašla jsem žádné stopy po násilí. Žádná povrchová ani vnitřní zranění, nic, co by dokazovalo, že s ním někdo špatně zacházel."
"Co když s ním zacházeli špatně někdy dřív? Rány se mohly zahojit."
"To nemůžu vyloučit, ale můžu vás ujistit, že taková zranění by po sobě zanechala stopy. Naražené kosti, miniaturní deformace těla, psychický stav. I když se rány povrchově zcela zahojí, vždy zanechají stopu uvnitř těla. Na kostech, na svalové hmotě. Alvinovi nikdo nikdy fyzicky neublížil. Doporučuji ještě udělat psychologické vyšetření - týrání není jen otázkou fyzického stavu. Ale mluvila jsem s ním. Nezdá se mi, že by měl újmu z toho, že by s ním někdo zacházel špatně."
Ann si povzdechla. Samozřejmě byla ráda, že chlapci nikdo neublížil, násilí na dětech byl pro ni zločin, jaký nemá omluvy. Ale společně s tím se rozplynula naděje, že by mohla Alvinova otce obvinit z týrání.
"Přesto děkuji, Alexx."
"Nemůžu říct, že je mi to líto, Danielle, protože mě nemůže mrzet, když je pacient v pořádku. Ale vím, co to znamená pro vás."
"Jo." Řekla tvrdě Ann. To dokazovalo, že Isabelle byla zoufalá a lhala, aby dostala syna zpátky. Nezajímaly ji následky, nebo co všechno to vyšetřování obnáší. Byla odhodlaná udělat úplně všechno, aby soud svěřil Alvina do její péče. A Ann si nebyla jistá, jestli to je tak správně. Protože když se zoufalá matka rozhodne obelstít zákon, jak může vědět, co je pro dítě dobré?