Kapitola 20: Bambusová minisukně a podprsenka z kokosu
Kriminálka, stejně jako město Miami, připomínala kterýkoli jiný podvečer. Jenom pár zasvěcených vědělo, že někteří detektivové nehodlají v noci spát.
Horatio to sledoval skrz prosklenou stěnu své kanceláře. Slunce bylo vysoko nad profilem města, když do dveří konečně vstoupila rudovlasá advokátka Ann Taylor.
"Souhlasila?" řekl potichu, aniž by se odvrátil od okna.
"Jak víš, že jsem to já, když ses vůbec neohlédl?"
"Vidím přece odraz."
Ann si byla naprosto jistá, že Horatio se dívá dolů na ulici a soustředí své pohledy na občany, které musí ochraňovat, takže nějaký odraz absolutně nemohl zaregistrovat.
Pousmála se. "Mac měl pravdu - jsi trošku zvláštní."
"Mac? V době, kdy jsem pracoval v New Yorku já, měly děti ve zvyku oslovovat své rodiče 'tati'. On o tobě mluví jako o své dceři."
"Řekněme, že zvyky nás Taylorů se vůbec vymykají normálu." Řekla smířilivě, ale přesto důrazně.
Pak vytáhla z tašky několik podkladů. Byly to záznamy, které si odpoledne nechala obstarat od Jeanette Croftové.
"Jak jsem říkala už jednou, povolení k lékařské prohlídce Alvina Corteze od soudu dostaneme jen těžko. Můžeme ho ale na základě vznesení obvinění jeho matky odvést na dvacet čtyři hodin na stanici a případ důkladněji prošetřit. Sice nebudeme moci spolupracovat s Alvinovým ošetřujícím lékařem a nedostaneme se ani k jeho lékařským záznamům, ale během doby, kdy ho budeme zpovídat, by ho mohla vyšetřit doktorka Woodsová. Pro potvrzení takového obvinění stačí vyjádření jakéhokoliv lékaře. Pokud Alexx něco najde, právo je na naší straně. Navíc není protiprávní vystavit ho lékařské prohlídce námi vybranému lékaři, pokud je to v zájmu vyšetřování."
Horatio souhlasně přikývl. Sice nic neřekl, ale z jeho pohledu jiskřil jakýsi druh obdivu.
"A pokud Alexx nic nenajde?"
Ann vytáhla druhý papír. "Našla jsem něco na Davida Corteze. Před rokem na něj bylo podáno trestní oznámení z podezření na zpronevěření peněz ve prospěch jeho firmy. Suma měla činit jeden a půl milionu dolarů. Žalobce ale stáhl žádost dřív, než mohl být případ podrobně přezkoumán."
"To je zajímavé…" uznal Caine. "Znamená to tedy, že pokud se nám podaří Davida usvědčit z tohoto zločinu…"
"… půjde sedět a Alvin se vrátí k matce, ať už budeme mít důkaz o tom, že ho někdo týral, nebo ne. Musíme jen získat nějakou záminku pro znovuotevření toho případu."
Když Horatio opouštěl budovu policejní stanice, slunce dávno zapadlo daleko za humna a jeho zlatavou, pichlavou tvář vystřídal stříbrný měsíc. Krásné, romantické ticho prořízl jen zvuk zvonícího telefonu.
"Poručík Caine."
"Horatio, mám pro tebe to povolení."
"Děkuji, Johne."
Calleigh se rozhodla neúčastnit akce přímo. Chopila se role neutrálního spojence. K večeru si nechala předvolat barmana z klubu Palermo, aby ho zpovídala kvůli nelegálním doutníkům, které jsem na jeho pultě před pár dny objevila. Jinak už nehrozilo, že by mě uvnitř klubu někdo poznal. Bylo málo pravděpodobné, že bych potkala Rogera Lee - kvůli problémům s policií se nejspíš rozhodli dát mu na chvíli "dovolenou", aby na sebe přestali upoutávat tolik pozornosti.
Řediteli klubu jsem se byla ukázat během brzkého dopoledne. Zahrála jsem si na neznalou, nezkušenou, přávě přistěhovalou chuděru z Evropy, která nemá tušení, jak to tady vůbec chodí. Pan Hicks nepojal vůbec žádné podezření, že bych mu mohla natropit nějaké problémy a okamžitě mě přijal s tím, že "se svými tělesnými proporcemi budu jistě velmi oblíbená" a "ať přijdu na zkušenou hned večer".
Dokonce jsem si při rozhovoru s ním stačila všimnout, kam zakládá všechny důležité smlouvy a papíry…
První část plánu zatím vycházela skvěle. Věděla jsem, kde mám hledat, což mě částečně uklidňovalo. Hrozilo jen příliš brzké odhalení nebo nepředvídatelné okolnosti, jedny z těch, které mají ve zvyku přicházet právě ve chvílích, kde je potřebujete úplně ze všeho nejmíň.
"Takže… Je to všechno naprosto jasné?" ptal se starostlivě Timmy, když jsem s ním seděla v zadní části Ericova vozu. Delko seděl na místě řidiče a kontroloval situaci. Vzal s sebou i malý přístroj s vysílačkou a záznamníkem, ačkoliv jsem nevěděla, co s ním chce dělat.
Seděli jsme v stojícím autě už asi hodinu a dotahovali poslední detaily našeho plánu k dokonalosti.
"Jo, jo, vím to… Hagen mi to lil do hlavy celé odpoledne pod záminkou policejního výjezdu."
"Tak Hagen?" povytáhl obočí Timmy.
"Jistě. Je snad něco zvláštního na tom, že se tanečnice z nočního klubu schází s muži i za denního světla?"
Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se Eric za slunečními brýlemi zakřenil.
Timmy se rozhodl přejít mou poznámku bez povšimnutí. "Kdyby něco, okamžitě dej vědět. My s Ericem tam pořád budeme, takže kdyby se cokoliv stalo, doběhni za námi a vypadneme pryč. Raději nechám vraha být, než abych tě nechal na pospas těm nadrženým zvířatům."
Vděčně jsem se na Timmyho usmála. Pak jsem koukla na hodinky a nervozita se ve mně vzedmula jako vlna při odlivu.
"No, konec hrdinství, zachránče. Bude jedenáct, už bych měla jít."
"Dej na sebe pozor, prosím." Zašeptal Speedle.
Políbila bych ho, kdyby tam nebyl Eric a kdyby se to celé neodehrávalo v jeho autě. Takže jsem na něj jen spiklenecky mrkla a odhodlaně otevřela dvířka od stříbrného mustanga.
Plán byl jasný: chvíli improvizovat a dělat, co se mi řekne, potom vyčkat na vhodnou příležitost, během které páni kolegové upoutají pozornost všech zaměstnanců klubu, dostat se do ředitelovy kanceláře, zmocnit se papírů a vypařit se dřív, než si toho někdo všimne.
Pokud se nestane nic nečekaného a neplánovaného, mělo by to vyjít.
Timmy měl být pojistkou, pokud by se něco pokazilo a někdo by mi chtěl ublížit. Za pár minut se měl objevit Eric a hrát mého potencionálního zákazníka. Samozřejmě se jedná o bezpečnostní opatření, způsob, jak se vyhnout skutečné náplni mé 'práce'.
Něco mi říkalo, že na tenhle večer budeme jednou všichni se smíchem vzpomínat… Dnes to ovšem asi nebude.
Vstoupila jsem do podniku zadním vchodem, jak mi bylo instruktováno ráno. O dveře se opírala žena, které jsem tipovala něco málo přes čtyřicet, se snědou pletí, vysoko vyčesanými vlasy, velkými náušnicemi, spoře oděná. V pravé ruce držela cigaretu. Zdálo se, že kouřením vyplňuje čas, který tráví čekáním na někoho. Zřejmě byla něco jako nadřízená všech těchto holek. Tedy… Pokud samozřejmě na pracovišti jako je toto existují nějaké pozice určující, kdo je nad kým.
V klubech jako je tento platí pouze to, jestli je děvka nad zákazníkem nebo zákazník nad děvkou.
Když si mě všimla, hodila nedopalek pod nohy a zadupala ho botou na vysokém podpatku. Prostě ho nechala na zemi a pak došla ke mně.
"Ahoj. Ty jsi Jeannie?"
To by souhlasilo. Takhle jsem se představila i panu 'šéfovi' během dopoledne.
"Já jsem Margaret. Pojď se mnou. Ukážu ti, co a jak." Než se stačila otočit, prohlédla si mě jako řezník tele s nožem v ruce. Zřejmě odhadovala, kolik jí asi budu vydělávat…
Doufám, že se všechno vyřeší během dnešního večera a já už sem nikdy nebudu muset vkročit.
"Takže ty jsi z Evropy?" povytáhla obočí žena, která se představila jako Margaret. Navzdory svým jistě silným snahám vypadat na dvacet se jí nepodařilo skrýt vrásky a vytahanou kůži na obličeji a na krku. Tyhle chuděry to ale mají v popisu práce. Plácat na sebe chemii a chodit do důchodu ve čtyřiceti.
Míjely jsme přízemí se zákulisním vchodem do klubu a vydaly se po schodech do prvního patra.
"Ano. Jsem z Bulharska."
Přikývla a dál nic neřekla. Zřejmě má s takovými děvčaty dost zkušeností a odhadovala, že se mnou nebudou problémy. Nejspíš si říkala: Další z těch holek, co si přišly pro Americký sen.
Mlčela jsem. Nechtěla jsem se prozradit a navíc… Lhaní mi nikdy zrovna moc nešlo.
Místnost, do které mě zavedla, byla… růžová. Podél zdí stály stolky se zrcadly a pár zrezivělých skříněk. Po místnosti byly rozházené stojany s oblečením a po zemi se válelo několik cárů hadrů. Nebylo tu ani okno a bylo tu zakouřeno. Osobní věci na každém ze stolků prozrazovaly, že tady musí pracovat asi osm holek. Takže jedna skříňka na věci měla vystačit zhruba pro tři tanečnice.
Zadržela jsem na chvíli dech, abych se ze smradu z cigaret nerozkašlala.
Holka, která se chce živit jako barová tanečnice a nesnese cigarety, by mohla být podezřelá.
Pošlu toho člověka sedět už jen kvůli těm pracovním podmínkám.
U dvou stolků seděly dívky. Vypadaly velmi zuboženě, i navzdory silnému make-upu. Ta, co seděla blíž k nám, byla zrzka s tmavou pletí a pěknou postavou, druhá byla kyprá, bledá blondýnka s mramorovou kůží. Obě měly na sobě pár nití. Největším kusem oblečení, který měly na sobě, byly kozačky vysoké nad kolena.
Zrzka si upravila mascaru, vrhla na mě neurčitý pohled a vyšla z místnosti. Blondýnka zvedla na chvíli zrak, aby pronesla: "Ahoj, Marge," a pokračovala v upravování svých dlouhých řas.
Margaret došla k jenomu ze stojanů. Soustředěně si mě prohlédla a pak hrábla mezi ramínka.
Nejdřív jsem si myslela, že ramínko, které drží v ruce, je úplně prázdné. Omyl. Když ke mně Margaret přišla, spatřila jsem na něm viset několik nití.
"Tohle si obleč. Ve skříni najdeš boty, nějaké si vyber podle velikosti. Počkám na tebe u baru."
"Tohle je jako celý kostým? To tam můžu jít rovnou nahá!" protestovala jsem.
"To je na tobě, zlato." Usmála se úlisně a vyšla ven.
Ani sukně z bambusů, ani kokosová podprsenka. Bylo to ještě mnohem horší. Koukla jsem na obnaženou blondýnu u zrcadla, a když jsem si uvědomila, že mě přesně takhle spatří Timmy s Ericem, udělalo se mi mdlo.
Začala jsem Utajený záznam číslo 26800 nenávidět ještě víc.
Já před kolegy nevylezu s patnácti centimetrovýma podpatkama, s kozačkama nad kolena a s třemi nitěmi okolo pasu.
Blonďatá kolegyně si zřejmě všimla mého beznadějného výrazu.
"Stydíš se? Taky jsem se poprvé bála vylézt ven. Ale zvykneš si. Navíc - nemáš se za co stydět."
Ty možná, ale já jsem policistka!!
"Jsem Paula."
"Jeannie."
Zvědavě se na mě podívala. "Máš pěkné vlasy. Je škoda mít je v culíku. Pojď, posaď se. Něco s tím uděláme. A tohle oblečení si neber. Najdu ti něco, co ti bude víc sedět."
Oblečení? Ona to nazývala oblečením?
Eric se podíval na hodinky. "Hned teď tam nepůjdu. Mohlo by to být nápadné."
Timmy souhlasně přikývnul.
"Proč tak zarytě mlčíš, ochránče?" poznamenal Delko pobaveně.
"Nelíbí se mi to. Už od tý doby, co to navrhla. Nebudu v klidu, dokud tahle praštěná akce neskončí."
"A bojíš se o svoji kariéru nebo o slečnu Croftovou?"
Tim neodpověděl. "Radši to zapni."
Eric se pousmál a nasadil si do uší malé sluchátko. Druhé podal Speedlovi.
"Sice budu uvnitř, ale… Takhle to bude přeci jen jistější."
Speedle zbledl. Eric mu nevěnoval pozornost. Ladil hlasitost a hledal signál.
"To je divný… Nic neslyším." Řekl po chvíli. "Jen vlastní ozvěnu."
Speedle se chytil za čelo a vypadal, že by se nejradši zastřelil. Delko zvažoval, jestli by neměl jeho zbraň dostat od Speeda dostatečně daleko.
"Speede?" Vzápětí to Ericovi došlo. Timothy rozevřel dlaň. V ní se objevila malá elektronická štěnice.
"Já jsem jí ten mikrofon zapomněl dát."
Eric nestihl ani otevřít pusu a zasypat kolegu výčitkami o jeho nezodpovědnosti. Zavřely se za ním totiž dveře a Timmy mířil vstříc klubu. Zřejmě hodlal raději riskovat skutečnost, že ho někdo nachytá v oddělení pro zaměstnance, než aby ohrozil bezpečnost Jeanette Croftové a nevěděl celou dobu, co se s ní děje, kdyby ji zrovna neměl na očích.
Role se rychle obrátily. Zatímco z Erica se stal pozorovatel a osobní strážce, z Tima potencionální zákazník, který měl kolegyni sledovat zevnitř…
Část plánu byla jinak už na začátku. Eric ze zkušenosti věděl, že to není vůbec dobré znamení.
Komentáře
Okomentovat