Kapitola 19: Krabice bez víka

"To zní jako velice… vrtkavý plán, Jeanette." Řekla Adell po dlouhé rozvaze, když jsem jí přišla povědět, co se chystám navrhnout kolegům. "Nelíbí se mi to. Abych byla upřímná - neznám vás. Neznám vaše schopnosti a nevím, zda je dobrý nápad svěřit takovou věc do vašich rukou."

"Já vím, detektive Sevillová. Přišla jsem za vámi ohledně té věci s Jill a pitevnou. Vyhověla jste mi a zachovala se vůči mně fér. Tak mi připadalo fér, abyste o tom věděla." Odpověděla jsem, s očima skloněnýma ke stolu. "Přeci jen… sice tenhle případ spadá do kompetence poručíka Cainea, ale vy jste moje nadřízená."

"Dělejte, jak myslíte, Jeanette. Já vám v cestě stát nebudu. Ale nepočítejtes žádnou podporou z mé strany - proti pravidlům nepůjdu."

Její snědý, přísný obličej se na krátkou chvíli zamračil, ale já jsem v něm přece jenom spatřila kouska důvěry. Bylo to varování, to ano. Ale kdyby mi ani trochu nevěřila, zatrhla by mi to.

"Děkuji, Adell. Jsem ochotná nést veškerou zodpovědnost."

"S tím počítám."

S úsměvem jsem se rozloučila a opustila její kancelář.

Jsem tu čtyři dny. Když se to pokazí, spadne to na mou hlavu. Přeci jen mám pořád míň co ztratit, než Timmy, Calleigh nebo Eric, kteří jsou tu už pár let.

Koneckonců, pomyslela si Adell, když se za Jeanette Croftovou zavřely dveře, sama musíš narazit, abys zjistila, jak to v téhle branži chodí.

Stůl Konzultační místnosti se výjimečně neprohýbal pod tíhou kovů, látek a dalších předmětů doličných. Spíš pod tíhou bezmoci a zvědavosti mých nových kolegů.

Ach bože… Jakmile jsem vstoupila dovnitř, došlo mi, jak hrozně hloupý je to ve skutečnosti nápad. A taky riskantní. Budou nasazovat krky. Nebudou souhlasit. Proč by mi taky měli věřit? Jsem tady čtyři dny!

Klid, Croftová, to zvládneš. Pamatuj si, že po tvé levici stojí poručík Caine - s ním nic nemůže dopadnout špatně.

A po tvé pravici Timothy Speedle. Uklidni se, ať ho nepraštíš. Za jakých okolností? Pořád mi to znělo v uších.

Klídek, Jeanette. Radši se na něj vůbec nedívej…

Věděla jsem, že nikomu z nich nemusím nic vysvětlovat. Všichni věděli, že jsme se sešli kvůli případu, který sice měl být oficiálně uzavřený. Ale bylo potřeba ještě přikrýt krabici s názvem CASE SOLVED víkem. To jsme neměli hned tak v plánu. Alespoň já ne. A Calleigh, Eric i Timmy vypadali zvědavě.

Začala jsem s návrhem. S tím jediným, riskantním a zvrhlým, ale taky jediným možným nápadem, který nám teď mohl pomoct.

"Včera jsem se chvíli vrtala v minulosti našeho utajeného záznamu." Na stůl jsem položila několik desek. Vzala jsem hned tu první a rozložila ji kriminalistům doprostřed stolu. "Je to Brian O'Shey." Dodala jsem. Protokol nebo ne, teď je úplně jedno, jestli o tom mají vědět, nebo nemají. Policejní velitelství se ke mně v tomhle případu nechová fér. Proč bych měla dodržovat protokoly? Jen ať jdou najisto a ví, kdo je ten náš slavný utajený záznam.

Calleigh se zatvářila zmateně. "To je šéf místního okrsku…"

Má tady všechno na starosti a navíc je to ten, před kým jsem přísahala na svou čest a zemi. O to je to smutnější…

"No, to vysvětluje to soudcovo náhlé rozhodnutí." Prohlásil Eric.

"Zjistila jsem, že lidi, kteří jsou pod O'Sheyovou ochranou, nemají čistý trestní rejstřík, nýbrž vyčištěný." Pokračovala jsem. Rozevřela jsem složku, která byla na vrcholu hromady. Byly to záznamy Rogera Lee.

Když kriminalisté spatřili jeho fotografii, zatvářili se znechuceně a bezmocně.

"Vyžádala jsem si z federálních záznamů veškeré informace o pracovnících klubu Palermo."

Horatiův pohled říkal, že svůj včerejší přesčas jsem nemohla využít líp.

"Roger Lee vůbec není takové neviňátko, jak o něm říká trestní rejstřík." Vytáhla jsem ze složky jeden z listů a položila ho doprostřed stolu.

"Dvě ublížení na zdraví, nelegální prodej návykových látek a neúmyslné zabití během loupežného přepadení." Předčítal Timmy s povytaženým obočím. "Přímo ukázkový případ zločince - začínajícího vraha."

"A mohli bychom pokračovat dál." Zalovila jsem v další složce. "Roy Sullivan. Teď děla v klubu Palermo barmana. Dříve se živil krádežemi aut."

Eric si vzal složku do ruky, aby si ji prohlédl. "I jemu jsme se dívali na záznam. Byl čistý."

"Nebyl čistý, nýbrž vyčištěný. A dělat někomu čisté trestní rejstříky jako melouch bez vědomí úřadů je samozřejmě podvodný zločin."

"Jak jsi věděla, že se máš soustředit právě na klub Palermo?" chtěla vědět Calleigh.

"V tom klubu jsou k dostání nejdražší kubánské doutníky, jejichž převoz na Floridu je ilegální. Navíc se tam evidentně točí drogy. Tvrdé. A to dost, vzhledem k nálezu na Enriqueově těle. Kdoví, jaké služby ještě nabízejí - moc bych za to nedala, kdyby v tom byla i prostituce. Takové podniky nemívají zaměstnance s čistými rejstříky."

Call souhlasně přikývla.

"Roger Lee, Roy Sullivan a další. Všichni jsou pod ochranou Utajeného záznamu číslo 268000."

"Vypadá to, jako by za ním prostě přišli, požádali ho a vyčištění rejstříku a on je na oplátku požádal, aby zůstali pracovat pro něj."

Všem nám bylo jasné, koho Timmy myslel tím 'on'.

"Přesněji řečeno dělat špinavou práci." Souhlasně jsem přikývla. "Ten klub řídí muž jménem Stephen Hicks. Upřímně si ale myslím, že ve vedení je O'Shey a Hicks je tam jenom nasazený, aby na pana důležitého nepadl stín podezření."

"Nelegální obchod, prostituce, drogy, podvody. Kdoví co ještě." Kroutila hlavou Calleigh. "Zní to povědomě."

Přikývla jsem. "Organizovaný zločin. To proto nám nepomůže žádný soudce. Musíme najít důkaz o O'Sheyově spojení s tím klubem a pak s tím jít výš."

Tak. A bylo to venku. Najednou to vyklouzlo a vyšlo to na světlo světa.

Ovšem, to nebylo všechno, co jsem chtěla kolegům říct.

"A ten důkaz najdeme jak?" povytáhl obočí Speedle.

Je to kolega, Jeanette. Nedívej se na něj tak.

"Vsadím se, že důkaz najdeme uvnitř klubu. Stačí jeden podpis, jediná zmínka v papírech. Bude to v trezoru nebo v ředitelově kanceláři, co já vím. Ale pochybuju, že by si takové věci nechával doma na pracovním stole přímo na očích manželce."

"I kdybychom ten důkaz našli, Jeanette…" řekla pomalu Calleigh tónem, který mi dal jasně najevo, že tomu plánu příliš nevěří. Já jsem to od ní ale ani nemohla chtít.

"… ten důkaz bude získaný krádeží. Nebude mít žádný význam." Přisvědčil souhlasně Eric své zlatovlasé kolegyni. Zřejmě je oba v tu samou chvíli napadla jedna a ta samá věc. To nebylo dobré.

"Ano, nejspíš." Přikývla jsem. "Musíme doufat, že skutečnost, že usvědčíme O'Sheye ze zločinu bude mít větší váhu než to, jakým způsobem jsme se k tomu důkazu dostali."

Eric s Calleigh uvažovali. Nechtěli s tím souhlasit, ale zároveň si uvědomovali, že je to pořád to nejlepší, co máme.

"Dejme tomu." Řekl pomalu Speedle. Podívala jsem se na něj a prohlížela si tmavohnědý, hluboký, soustředěný pohled. "Nemáme se dovnitř jak dostat. Povolení k prohlídce v žádném případě nedostaneme a vytasené policejní odznaky zřejmě na bodyguardy toho klubu příliš velký dojem neudělají."

Horatio už o tom samozřejmě věděl.
"Nemusí ten důkaz pocházet z krádeže, ale z utajené policejní akce." nadhodila jsem. "Myslela jsem… že bych mohla jít… na brigádu." Zaslechla jsem, jak mi poslední slabika uvízla kdesi hluboko v hrdle. Ale ta věta už byla venku a všichni ji slyšeli.

Ačkoliv se několik vteřin tvážili trochu nechápavě. Nebo spíš nevěřícně.

Jako první to zcela pochopil Timmy. Neovládl se.

"Tak na to zapomeň!"

Sladké. Už teď se o mě bojí. Pousmála jsem se, ale nereagovala jsem na to. Nechala jsem ho, ať mě probíjí starostlivými a nesouhlasnými pohledy. Chtěla jsem slyšet Erica a Calleigh.

Horatio stál pár kroků ode mě a mlčel. Všechno nechával na mně. Jeho přítomnost mi ale dodávala jistotu a energii.

Calleigh se podezíravě zamračila.

"Ty myslíš, že…"

Eric se začal poťouchle usmívat. Představa mé osoby v bambusové sukénce a v podprsence z kokosů byla jistě k popukání.

"Tlačit na ně zvenku nemá smysl. Žádný soudce by nám takovou akci nikdy nedovolil. Napadlo mě, že bych se tam mohla ucházet o místo - samozřejmě jenom jako - abychom nenápadně pronikli dovnitř a snáz se dostali k Hickensovým dokumentům. Pokud všechno řídí O'Shey, v těch papírech to bude."

"Ty chceš tancovat u tyče, míchat barevný koktejly za barem v oblečení, ve kterém ti bude vidět úplně všechno a poskytovat řadu dalších speciálních služeb?" povytáhl Timmy obočí. Rádoby pobaveně a nadneseně. Ve skutečnosti byl ale dost popuzený. Zatímco předtím byl jediný, kdo s mým návrhem zřejmě souhlasil, v tuhle chvíli byl jen on sám proti.

"Samozřejmě, že nechci, Time! Bylo by to jenom na pár dní, než bych se k těm papírům dostala."

Speedla to zjevně neuklidnilo.

"Jak chceš dělat zároveň policistku a zároveň společnici pro osamělé muže?" chtěl vědět Eric.

Dle jeho pohledu jsem soudila, že představa s krátkou sukní a odhalující podprsenkou ho pořád nepustila.

"Je to noční klub, chodila bych tam jen večer. Což znamená mimo mou pracovní dobu, takže nikdo nemůže říct, že porušujeme předpisy. Nikomu není nic do toho, co dělám ve svém volném čase. Možná se to před ostatními podaří dokonce utajit - alespoň dočasně."

Calleigh neznatelně přikývla. Představa, že má něco dělat za zády vedení se jí moc nelíbila, ale souhlasila.

Byla jsem jí moc vděčná.

"Neexistuje nebezpečí, že by tě někdo z toho klubu mohl poznat?" zeptal se Tim. Evidentně mu došlo, že jeho protesty proti tomu, abych šla na dva večery pracovat za bar, doráží jen na tvrdou stěnu.

"Nemyslím si. Snad mezi návštěvníky, pokud tam někdo od nás chodí. Moc lidí v Miami mě nezná. Mezi zaměstnanci jenom barman - mluvila jsem s ním před pár dny kvůli identifikaci Enriquea."

"Jestli tě pozná…"

"Nepozná. Máme na něj prodej nelegálních doutníků, což znamená, že ho minimálně na 48 hodin můžeme zadržet. Vůbec mě nepotká."

"48 hodin. Dvě noci na získání předmětu doličného, o kterém jen stěží víme, kde ho máme hledat." Povzdechl si zoufale Timmy.

"Upřímně, už kvůli sobě doufám, že tak dlouhou dobu tam nebudu muset strávit…" dodala jsem polohlasně.

Když se dveře Konzultační místnosti zavíraly, cítila jsem se unavená jako po maratonu. Stálo to hodně sil. Jak to přijmou? Co řeknou? Neukamenujou mě za to?

Sice se nikdo tak úplně nevyjádřil, jestli je pro nebo proti, nicméně zdálo se, že jsem je víceméně přesvědčila, že tohle je jediná šance, jak na vraha dodatečně vyzrát.

"Myslíš, že budou souhlasit, H?"

"Pokud je to naše jediná naděje? Řekl bych, že ano. Ale teď je to jenom na nich, Jeanette."

Horatio stál ve své kanceláři u velké prosklené stěny a vytočil na pracovním telefonu číslo blízkého kolegy. Jednoho z těch, kterým mohl věřit.

"Detektive Hagene? Myslím… že budu na pár dní potřebovat tvou pomoc."
Stejně jako mladá Croftová, zkušený Speedle i Calleigh s Ericem si přál dostat Rogera za mříže. A věřil jejich činům více, než čemu jinému. Ale ze zkušenosti věděl, že takovou akci je vždy lepší pojistit. Detektiv Hagen mu takovou jistotu mohl určitě poskytnout.

Ten plán znamenal jediné - zatím se chovat jako by nic v práci, dělat, že případ je uzavřen a tvářit se, že pracuji na něčem dalším. Na stole se mi navíc hromadila nějaká lejstra k přezkoumání a detektiv Hagen - i když neochotně - povídal něco o výskytu omamných návykových látek v nově zaznamenané lokalitě Miami.

Byla jsem právě v hlubokém zamyšlení na cestě do své kanceláře, když mi v kapse zavibroval telefon. Nadskočila jsem. Měla bych si tam nechat jen melodii, takhle brzy přijdu k infarktu. Můj nový pracovní mobil má zvláštní schopnost upozorňovat na sebe tím nejméně příjemným způsobem a v tu nejméně vhodnou dobu.

Volající číslo se telefonu nepodařilo zařadit - nebylo v paměti.

"Detektiv Croftová u telefonu…" řekla jsem unaveně.

"Zdravím, Jeanette. Tady je Danielle Taylorová. Pamatujete si na mě?"

Rudá záplava, upnutý kostýmek a zelené oči. Jak bych mohla zapomenout?

"Dobré dopoledne, Ann. Jasně, že si vás pamatuju… Můžu vám nějak pomoci?"

"Potřebovala bych od vás malou službu… Myslíte, že byste mi mohla vyjet spisy na jména Isabelle Torradová a David Cortez?"

"Torradová, Cortez. Samozřejmě, že můžu. Jedná se o tu kubánskou rodinu?"

"Ano, myslím, že už něco mám, ale potřebuju jejich spisy k ověření některých faktů…"

"Jeanette!" zaslechla jsem z povzdálí. Telefon a Tim Speedle dohromady. Někdy se to prostě sejde.

"Ann, musím končit. Ty spisy vám obstarám hned, jak budu moct."

"Dobře, stavím se u vás pro ně tak za hodinu. Budu mít kolem cestu. Děkuji, Jeanette, zatím."

Bez rozloučení jsem típla hovor a rozmrzele jsem se otočila ke Speedlovi.

"Vyhrál jsi v loterii nebo se ti narodil synovec, že tak pospícháš?" povytáhla jsem obočí.

Zdá se, že má reakce ho sice popudila, ale zároveň ještě víc navnadila k tomu, co se mi chystal říct.

Evidentně jsme si měli promluvit právě tady - v místnosti s jednou prosklenou stěnou, a druhou stěnou obehnanou křesly. Průchozí křídlo mezi odděleními.

"Víš… nelíbí se mi to."

Jasně. Měla jsem s tím počítat.

"Mně se to taky nelíbí, věř mi. Ale nevidím jinou možnost. Jdeš jenom za sebe nebo jako delegace za všechny ostatní?" chtěla jsem vědět.

"Nikdo jiný s tím nemá nic společného, Jeanette. Chápou to. Ale já nechci, abys kvůli tomu případu nasazovala krk."

"Jak - nasazovala krk?" nechápala jsem.

"Nevíš, co všechno se v tom klubu děje. Kdoví, co se ti tam může stát! Drogy, nelegální obchody, prostituce… Třeba to je jenom zlomek toho všeho."

"Budu tam jenom pár hodin, Timmy. Než se dostanu k těm správným důkazům."

"Jsou to nebezpeční chlapi, Croftová. Mohli by ti ublížit."

V jeho očích nebyla lhostejnost jako ráno v Konzultační místnosti. Ta ubohá chlapská ješitnost, která způsobila, že kvůli včerejšímu rozhovoru odpovídal tak odtažitě.

On se o mě bál.

Zavřela jsem oči a rozmyslela jsem si, co mu řeknu, než abych zase plácla nějakou blbost.

"Timmy… Děkuju, že se o mě tak staráš. Jsem ráda. Ale… večer neusnu, pokud budu vědět, že vrah pobíhá někde na svobodě. Dokud je jenom jediná šance jak ho dostat, tak ji chci využít, víš? Já jsem přísahala, že v zájmu Miami nasadím třeba krk, Time. Jestli nechceš… nemusíš do toho jít. Nikdo z vás nemusí. Nemůžu po vás vyžadovat, abyste riskovali práci a dobrou pověst jenom proto, že jsem se paličatě rozhodla chytit pachatele. Já vás opravdu nenutím."

"Jeanette… Nemáš za sebou nikoho. Stát při tobě budeme jenom já, Eric, Calleigh a Horatio. Jestli se něco pokazí, tak z toho nevybruslíme. Ani jeden z nás."

Zadívala jsem se mu hluboko do očí. Ale zároveň ne tolik, abych se topila. "Já vám všem věřím, Time. Tak věřte i vy mně."

"Ublíží ti."

"Timmy, neber si to osobně, ale na organizovaný zločin jsem tady mezi námi větší odborník přece jenom já."
Hleděl na mě tázavě.
"Nedělám to poprvé. Už jsem akce v utajení zažila." objasnila jsem.

Zatvářil se smířilivě. Sklopil oči a neznatelně přikývnul. Bylo mu jasné, že to pochopím.

"Já ale nebudu sedět doma a doufat, že se z toho čirou náhodou sama dostaneš."

Usmála jsem se. "Tak tam pojď se mnou a dělej mi ochránce, tak jako vždycky."

O krok blíž jsem k němu přistoupila, rukou se jemně dotkla jeho dlaně a pak jsem ho tam nechala stát v sladké nevědomosti…