Kapitola 17: Case solved...?

S Calleigh a Jill jsme přihlížely skrz tvrzené sklo na výpověď vraha. Teď už jsme to věděli naprosto přesně - tohle byl náš člověk. Roger Lee. A pořád měl tu drzost tvrdit, že je úplně nevinný. Naštěstí mu po chvíli došlo, že víme tolik, aby mohl dělat pitomce jenom sám ze sebe. Z nás ne.

Timmy ve své tmavé košili sedící naproti němu postupoval jako profík. Ačkoliv věděl, že bude muset trochu zalhat, nedal na sobě absolutně nic znát.

Jill netrvalo ani vteřinu, když pohlédla skrz sklo a pronesla naprosto jistě: "To je on!"
Takže svědectví bychom měli odbyté. I když neoficiálně.

Na Timovi bylo vidět, že ho několikahodinový rozhovor už trošku zmáhá. Ale věděl, že už je blízko, nechtěl, aby všechna ta práce vyšla vniveč.

"Podívejte se, pane Lee. Já mám spoustu času. Ale baví vás tady sedět a stále zapírat?" Timmy začal nový výslech úplně klidně, v židli zaujal skoro ležérní polohu, v hlase lhostejný tón hodný skoro povaleče. Byl už ale znuděný, to je jasné. Teď měl ale něco, co neměl předtím - svědectví. To je v naší branži velice cenná věc.

Pan Lee mlčel.

"Takže tu budeme jenom sedět a koukat na sebe?" pozvedl obočí Timmy.

Pan Lee mlčel.

"Zapomněl jste, jak se mluví?"

"Já se nebudu opakovat - nic jsem neudělal a NIC na mě nemáte."

"Zapíráním všechno jenom zhoršujete." Upozornil vraha Speedle.

Pan Lee opět mlčel.

"No, já jsem to s vámi myslel dobře." Rezignoval Speedle. Otevřel obálku a vytáhl fotky, které Rogerovi ukazoval už při prvním výslechu. Podezřelý se na něj díval s opovržením. Nevěděl ale, že tentokrát má Speed v rukávu něco, co minule neměl. Znám Tima. Nechá si to až nakonec, aby si pak mohl vychutnat jeho závěrečnou reakci.

Já, Calleigh i Jill jsme napjatě poslouchaly skrz sklo. Že kolem nás právě prošla rudovlasá právnička Ann a zamířila do protější výslechové místnosti, jsme nezaregistrovaly ani jedna.

"Otisky prstů na vražedné zbrani. Vaše otisky prstů. Rekonstrukce prokázala, že váš útok byl mířený a plánovaný. Nesnažte se mi říct, že ten nůž není váš, nebo že jste ho zrovna někomu půjčil, protože to vám neuvěřím. Na to jsou ty otisky až příliš čitelné."

Roger Lee se ušklíbl.

"Možná, kdybyste ho jen tak ledabyle nazahodil do trávy vedle mrtvého, nebylo by to tak jednoznačné. Ale vy jste nám velice pomohl."

Podezřelému se vařila krev vztekem. Začal rudnout. Těžko říct, jestli zahanbením, nebo záští. Založil ruce na prsou a dělal mrtvého brouka.

Timmy vytáhl ze složky další fotku.

"Položte pravou ruku na stůl, buďte tak hodný."

"Cože…?"

"Slyšel jste mě. Buď to uděláte teď hned, nebo zavolám strážníka stojícího támhle za dveřmi a půjdete na dvacet čtyři hodin za mříže. Dnes nebo zítra, tu ruku mi tak jako tak ukážete. Tak honem."

Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad konverzačními a donucovacími schopnostmi Tima Speedla. Je to prostě profík. Nějakou dobu to už dělá. A taky má v rukávu eso. Jako správný stratég ho vytáhne až na konci.

Podezřelý neochotně položil ruku na stůl.

Timmy se na něj podíval pohrdavě. Jeho pohled říkal: Nejsi ty náhodou idiot?

"Pravá je ta druhá, Rogere."

S řečmi položil na stůl druhou ruku.

"A vida. Vy jste pořezaný na pravé ruce."

"Jo, říznul jsem se."

S jeho IQ bych se vůbec nedivila, kdyby si místo dřeva uříznul vlastní ruku, ale tohle byl blábol a žvást, který už se ani nesnažil skrýt nějakými emocemi.

"Ne, kdepak. Tohle je rána od vražedné zbraně. Vrah zaútočil pravou rukou. Kvůli síle, kterou vložil do rány, mu nůž sjel a pořezal mu ruku na místě mezi palcem a ukazováčkem. Přesně tam, kde máte ránu vy. Vaše krev zůstala na spodní části čepele a částečně zatekla pod rukojeť. Jste pravák, je to tak?"

Pan Lee opět mlčel.

"Vy jste se to nesnažil ani utřít, takže jsme měli velmi lehkou práci."

Docela jsem byla zvědavá, s čím teď přijde. Pan Speedle ho totiž svými důkazy naprosto dokonale a profesionálně přebil. Jestli z něj chceme dostat přiznání, tak to musí být teď.

"Nemůžete mě zatknout. Jsem pod ochranou!"

Vlastně už jsme si všichni říkali, proč to na nás nevytáhl dřív.

"Podívejte se, mě právo živí. Já vím moc dobře, kdy vás smím a nesmím zatknout." Uklidnil ho Speedle. "Nikdo vám neřekl, že vraždy se ochrana netýká?"

V tomhle trošku nemluvil pravdu. Ale byla to součást našeho strategického postupu.

Ačkoliv bylo jasné, že nám to někdo brzy vytmaví… Pokud z něj teda nedostaneme úplné přiznání.

"Museli byste mít přesnější důkazy. Tohle nestačí." Lee odhodil fotografie důkazů na opačný konec stolu.

"Ale já takový důkaz mám. Já mám svědectví. Mám někoho, kdo vás viděl a identifikoval vás. Důkazy říkají, že jste to byl vy. A svědek vás také poznal. Teď už se z toho nevyvlíknete." Na Timově tváři byl znát vítězoslavný úsměv. Ne, on není zlomyslný. Ale po takovém výslechu by se každému chtělo smát.

Roger se na detektiva nenávistně podíval. Ale o vteřinu později mu konečně došlo, že je přískřípnutý a nemůže s tím nic dělat.

"Nechtěl jsem ho zabít! Prostě se tam najednou objevil, udělal jsem to… reflexivně!"

"Chcete říct, že jste měl původně v plánu ten večer zabít někoho jiného?" pozvedl Speed obočí.

"Neměl jsem vůbec v plánu ten večer někoho zabít."

"Ale udělal jste to."

"Já jsem se jenom bránil!"

Bingo. Přiznání jsi získal, Timmy, jsi můj hrdina.

"Ne, pane Lee. Jedna rána, to by byla sebeobrana. Jedna rána a mohli jsme vás odsoudit za zabití. Měl byste to lehčí. Měl byste to lehčí, kdybyste spolupracoval hned na začátku. Ale vy jste ho bodnul třikrát. Dvakrát do břicha, jednou do zad. Už při první ráně jste ho mohl oslabit a k těm ostatním dvěma jste neměl vůbec žádný důvod. To nebylo zabití, to byla vražda. Toho člověka jste úplně zřídil a nechal ho tam umřít."

Ve tváři Jill Abottové se zaleskly slzy. Calleigh ji vzala kolem ramen a odvedla ji.

Já jsem otevřela dveře výslechové místnosti a pyšně prošla kolem Speedla.

"Zatýkám vás za vraždu Enriquea Cabaly." Řekl Timmy. Vytáhla jsem želízka, donutila podezřelého vstát a zacvakla jsem mu pouta za zády. "Máte právo nevypovídat, ale pamatujte, že cokoliv řeknete, může být použito proti vám."

S Timmym jsem si vyměnila jeden čistě kolegiální, radostný pohled z dobře vykonané práce a odvedla do cely svého prvního pachatele.

Eric měl oči zapíchnuté v otevřené složce a za chůze četl. Když se otevřely dveře výtahu v patře s výslechovými místnostmi, nezvedl oči od rozečteného spisu. Na čele se mu z toho všeho soustředění udělala roztomilá vráska. Potřeboval nutně něco probrat s Horatiem a bylo mu řečeno, že ho najde právě tady, v některé z výslechových místností.

Rudá záplava ho ale oslepovala už zdálky. Vzhlédl, a spatřil okouzlující právničku, která si to mířila přímo k výtahu. I ona si ho všimla, ale jen ho zdálky pozdravila a nevypadala, že by se s ním chtěla vybavovat. Musel to tedy udělat sám.

"Ahoj, jaké milé překvapení." Eric k milému tónu v hlase přidal také okouzlující úsměv. Prstem si založil rozečtenou stránku a složku ochotně zaklapl.

"Přeji dobré dopoledne, detektive Delko." Danielliny zelené oči se na Delka usmívaly.

"Co ty tady?" chtěl vědět Eric.

"Jsem tu kvůli případu jedné paní z Kuby."

V Ericově tváři se mihlo pochopení. "Slyšel jsem o tom. U nás se tím kromě Adell a Horatia nechtěl nikdo zabývat."

Taylorová si povzdechla. "Ano. Je jen málo policistů, kterým dávno uzavřené případy pořád leží v žaludku. Horatio mě požádal, abych přijela. Tady se tím případem žádný právník zabývat nebude, protože pro Floridu jsou Kubánci zkrátka přistěhovalci a pro každého z nich by to byla jen ztráta času. Tenhle případ vyžaduje někoho nezaujatého."

Ann bylo jasné, že Ericovi víc vysvětlovat nemusí. Sám měl kubánské kořeny a často se kvůli tomu musel potýkat s urážkami na svou osobu. Nebýt Horatia, možná by se kvůli tomu k policii ani nedostal.

"Nechápu, kdo to takhle vymyslel. Lidi jako lidi. Kubánec nebo Američan. Podívej se na mě - mám Kubánský původ, a přesto pracuji u policie."

"Kéž by každý z Kuby byl tak silný a cílevědomý, jako ty, Ericu." Usmála se Ann.

Eric se pyšně pousmál. Danielle se měla k odchodu, ale on ještě nechtěl, aby šla.

"A… máš se?"

Ann chvíli přemýšlela, než odpověděla. "Mám se dobře, děkuji za optání."

"A malý Matt?"

Ann to trochu zarazilo. Nenapadlo by ji, že… rozhodla se mírně upustit od svého profesionálního přístupu a trochu se mu otevřela.

"No… chybí mu strýček Eric." Usmála se.

Eric se zasmál. "Copak ten malý nezbeda už umí mluvit?"

"To si piš. Ale tohle stejně nahlas neřekne. Jsem jeho matka, poznám mu na očích, co mu chybí."

"Jak dlouho budeš v Miami?"

"Musím dodělat tenhle případ a pak se uvidí. Teď zrovna na ničem v New Yorku nedělám, takže uvidíme. Třeba mi zavolají." Řekla Ann. "Musím už jít. Ráda jsem tě viděla."

"Nápodobně, paní Taylorová." Usmál se Eric. "Doufám, že se nevidíme naposledy."

Ann mu věnovala ještě jeden zelený pohled a pokračovala v cestě k výtahu. Když stiskla příslušné tlačítko, zkoumavě pozorovala Erica, dokud se dveře nezavřely, a on její pálivý pohled cítil. Přesto se neohlédl.

Při pozdním odpoledni jsem si dávala dohromady všechny podklady k uzavřenému případu vraždy Enriquea Cabaly. Došla jsem za Alexx pro druhou kopii pitevní zprávy, překontrolovala, jestli jsou všechny důkazy pohromadě a zda jsou založena všechna hlášení. Samozřejmě ne, že bych nevěřila svým novým kolegům - všichni by to jistě zvládli daleko líp, než já, ale chtěla jsem si vyzkoušet všechno, co mě tady může potkat. A - jasně - taky jsem trochu chtěla vypadat, jako že se snažím. Na prvním dojmu prý totiž hodně záleží.

Doplnění kopií k důkazům od detektiva Speedla jsem si schválně nechala naposled.

A neměla jsem to dělat.

Když jsem otvírala dveře do jeho laboratoře, zrovna něco přerovnával. V bílých rukavičkách a laboratorním plášti se jmenovkou Dt. Tim Speedle na levé části hrudníku.

"Ahoj," usmála jsem se a došla ke stolu. Vzhlédl a jediným pohledem mě vzal na vědomí.

"Ahoj." Usmál se a vrátil se k přerovnávání. Když jsem dlouho nic neříkala, otočil se zpátky ke mně. "Copak tě sem přivádí?"

"Potřebuju kopie zápisů o důkazech z případu Enriquea Cabaly."

Timmy se zamračil. "Já ti je ještě nedal?"

Zakroutila jsem hlavou. "To bych si pamatovala."

Timmy vytáhl jednu zásuvku a sáhl do ní. "Máš pravdu. Mám je tady. Omlouvám se, mám toho teď tady nějak moc."

"Ne, to nevadí. Díky." Odpověděla jsem, a když jsem si od něj brala stoh papírů, naschvál jsem se dotkla jeho ruky.

Už jsem sahala na kliku, že půjdu pryč, když mě zarazila jakási nelogická otázka. Můj nevinný dotyk ho zřejmě popostrčil.

"Za jakých okolností, Jeanette?"

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co má na mysli. A stejně jsem si tak úplně neuvědomila, proč se mě na to ptá.

Nechápavě jsem se ohlédla, ruku stále na klice. "Prosím…?"

"Včera jsi mi řekla, že tehdy před lety jsi tu byla za jiných okolností. Za jakých okolností?" upřesnil. Vypadal celkem neoblomně.

A já začala pomalu chápat, na co tím naráží. To ta včerejší nevinná, neprofesionální, kolegiální pusa a rozepnutá košile.

Ruku jsem z kliky zase spustila a udělala k Timovi dva kroky vpřed.

"Já… nemyslela jsem tím nic zvláštního. Jestli sis to nějak vyložil, tak… mě to mrzí."

Speedle zase nervózně klepal botou o podlahu. Jako vždycky v těhle… hloupých situacích.

"Vyložil jsem si to tak, že ti nevadilo mě navštívit a přespat u mě, když jsi věděla, že druhý den musíš pryč a že už mě třeba nikdy neuvidíš. Nemusela jsi mít žádné výčitky svědomí."

Navštívit a přespat u tebe! Tak takhle ty tomu říkáš! Tak to ne, Speede… Tohle…

Tohle mě teda fakt dostalo. Zrovna od něj bych něco takového nečekala. Překvapeně jsem zamrkala. Papíry z ruky mi skoro vyklouzly.

"Time…! Proboha - ty si myslíš, že jsem tě jenom zneužila? Prostě… jenom s tebou strávit jednu noc a šlus? Jak si to vůbec můžeš myslet!"

"Promiň, ale včera to tak vyznělo." Upřesnil. Uraženě.

"Ale já jsem tu tehdy skutečně byla za jiných okolností, vzpomínáš? Nepracovali jsme spolu. Ano, přiznávám, líbil ses mi. Hodně ses mi líbil. Bylo mi devatenáct! Dvakrát jsi mi zachránil život a staral ses o mně. Ale nikdy bych něco takovýho neudělala bez citů!"

Co bych ti to neřekla na rovinu! Když ty ke mně takhle tak já taky, zlato! A to jsem ještě mírná.

Zatvářil se překvapeně.

"Byla jsem tu možná chvilku, ale nemůžu říct, že bys mi byl už od začátku lhostejný. Za tu dobu se toho stalo tolik…" nevěřicně jsem kroutila hlavou, protože jsem sama nevěděla, jak se z téhle situace vymluvit. "Choval ses ke mně hezky. Chránil jsi mě. Učil jsi mě! Bylo těžké k tobě za tu dobu nic necítit. Ale tehdy jsme spolu nepracovali, odteď se budeme vídat každý den! Timmy, špatně jsi to pochopil. Já… Asi ti to nebudu umět vysvětlit. Ale skutečně to nebylo, jak si myslíš."
Byla jsem do tebe zamilovaná, pokud se něco takového dá říct po čtrnácti dnech známosti a když je někomu devatenáct, chtělo se mi říct.

"Promiň. Ale nemůžeš mi přece vyčítat, že jsem si to myslel." Bylo na něm trošku znát, že se malinko stydí. Ale nezájem!

"Ano, můžu." Utnula jsem ho rázně. "Kdybys věděl, jak mě bolelo, že jdu od tebe pryč, tys jenom spal a já ti nemohla nic říct. Když jsem nastoupila do toho mizernýho letadla a myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím… Jakmile jsem přijela domů, bylo mi jasný, že se sem někdy vrátím! Kdybys věděl, jak mi bylo, tohle bys nikdy neříkal…" bezmocně jsem zakroutila hlavou. "Jen si vzpomeň - copak jsem se v tu noc chovala jako holka, která by to chtěla jenom jednou?"

"Znal jsem tě čtrnáct dní. Nevím, jak se chováš, když to chceš jenom jednou, Jeanette."

"Mohl jsi mě odmítnout a poslat pryč. Já bych si taky mohla myslet, že to pro tebe bylo jednou. Chováš se dost nefér, Timmy."

Takhle otevřeně jsem se s žádným chlapem už dlouho nebavila. To chce rozvahu, Croftová, zklidni se. Tim Speedle prostě žárlí. To by tě mělo spíš těšit, ne? Napočítej do desíti…

"Tím, co jsem včera řekla, jsem myslela, že si tě velice vážím, Time, a nechci náš dosavadní vztah něčím měnit nebo zkazit. Velice by mě mrzelo, kdyby teď mezi námi třeba něco bylo, najednou to skončilo a už bychom se k sobě nemohli chovat jako dřív."

"Jeanette, tak jako tak, my nikdy nebudeme mít jenom kolegiální vztah, přiznej si to. Kdysi mezi náma něco bylo. A takový věci já nezapomínám." Povytáhl obočí.

Proč mě trápíš? Moc jsem se musela držet, abych neplakala. Timmy…. Timmy! Proč mi to děláš?

Zvedla jsem oči a dala si záležet na tom, aby v nich viděl upřímnost. Aby mi to věřil. A konečně se mi do nich hluboce podíval. "Já se bojím ti dát něco najevo nebo tak. Proto jsem nezmínila ještě ani slovo o tom, co se tehdy stalo. Ale nelituju toho a znamenalo to pro mě hodně. Mám strach, že bych tě mohla zranit a na to tě mám prostě až moc ráda, Time." Aneb miluji tě v prodloužené verzi. Tak na to, sakra, něco řekni!

Ale prostě sklopil oči ke stolu a mlčel.

Tak fajn! Jen si mlč! Mlč si a nechej mě v tom plavat!

"Jestli mi chceš ještě něco říct, tak prosím, protože já odcházím a pak už o tomhle nikdy nebudu chtít mluvit."

Asi měl na jazyku: Promiň nebo něco v tom smyslu, ale sotva otevřel ústa, promluvila jsem já. Ačkoliv mi bylo víc než jasné, že mě bude mrzet, když nebudu vědět, co mi chtěl právě říct.

"Doufám, že sis nic z toho, co jsem ti teď řekla, nevyložil nějak po svém. Už nevím, jak ti to mám jinak říct. Mrzí mě, že jsi to pochopil jinak. Nebo že jsi ode mě včera něco víc čekal."

Když jsem odcházela, vůbec jsem se nesnažila, aby se ty dveře zavřely potichu.

Tohle, jsi Speedle, trošku přepísknul!

Ale je krásné vidět tě žárlit. I když vůbec nemáš na co, hlupáčku…

Když jsem šla večer domů, vlastně jsem se nad jeho reakcí pousmála. Nechám ho v tom chvíli plavat… A třeba pak budu hodnější. Uvidíme.

Ale zasloužil bys pár facek!!!

Většina jeho podřízených byla už dávno doma, když Horatio k večeru vycházel z budovy policejní stanice. Slunce vrhalo zlatavé odlesky stejně jako včera a zacházelo daleko za obzorem centra Miami. Brýle na jeho nose ale zabraňovaly jakýmkoliv vtěrným paprskům, aby mu vadily ve výhledu.

"Horatio. Měli bychom si promluvit o tvém posledním případu."

Caine se nemusel otáčet po hlase, aby mu došlo, že na něj právě promluvil Utajený záznam číslo 268000.

"Dobrý večer, Briane. Který případ máš na mysli?"

"Ty víš moc dobře, o kterém případu mluvím. Trvám na tom, abyste Rogera Leeho okamžitě propustili."

"Obávám se, že to nepůjde, Briane. Pan Lee se přiznal k vraždě Enriquea Cabaly. Nemohu přece mezi občany pustit vraha."

"Neměli jste absolutně žádné právo ho zavřít. Je pod mou ochranou."

Horatio - na rozdíl od druhého muže - byl stále klidný.

"Tak pro jistotu všem lidem, kteří jsou pod tvou ochranou, vyřiď, že jim to proti svědectví a přiznání není nic platné, ano?"

"O jakém svědectví to mluvíš?" Brian O'Shey se zatvářil nejistě.

Horatio si sundal brýle, postavil se k muži bokem a na svůj hlas kladl velký důraz. "Briane, já mám svědka, který Rogera viděl při vraždě, což mi dává plné právo ho zatknout. Děvče, které se muselo dívat, jak několika krutými a bolestnými ranami umírá její známý. Nepustím vraha na svobodu jen proto, že to žádáš. Dones mi žádost od soudu nebo od samotného prezidenta, ale ten člověk je vrah."

Světlý oblek se mu nakrabatil, jak se narovnal a zakabonil. "Ale pustit bys ho měl, Horatio, protože jak jistě víš, jsme spolu na jedné lodi. A často i na stejné palubě."

"V tom případě, Briane," odpověděl Horatio ostře, otočil se k muži zády a vrátil brýle na nos. "v tom případě myslím, že jsem tu palubu právě přeskočil." Dodal už za chůze.