Kapitola 16: Když jsou vinní nevinní

Na Danielle Taylorovou už před výslechovou místností čekal poručík Caine. Vyšla z výtahu a sebevědomým krokem k němu zamířila. Z dálky ho zdravila širokým úsměvem. Rudé vlasy sahající do půli zad měla upravené a lesklé. Přes bílou halenku měla zapnutou tmavou vestičku a sukně jí sahala kousek nad kolena. V ruce držela desky, v nichž se nejspíš nacházely podklady k jejímu novému případu. Horatio se podle toho rychle domyslel, že se pečlivě připravila a dala během včerejšího dne dohromady veškeré materiály, které by mohla potřebovat.

Musel se nepatrně pousmát. Určitě zvolil dobře. Ann byla chytrá, právo perfektně znala a navíc byla skoro vždycky na všechno připravená. A hlavně nepracovala v Miami. V těchto případech je velmi výhodné znát někoho ze svého oboru, kdo nepracuje na Floridě. Pro další policisty by zřejmě byl problém sehnat kolegu, který nepracuje ve stejném městě, ale Horatio měl známostí hodně. Znal kriminalisty v New Yorku, znal kriminalisty v Las Vegas, dokázal se spojit s kriminalisty, kdekoliv potřeboval. Ale advokátku, takhle schopnou advokátku znal jenom jednu. A vzhledem k tomu, že už ji znal pár let, pořád víc ho přesvědčovala, že je - co se týče schopností a dovedností v práci - věrným obrazem svého otce.

Ann důrazně kývla Horatiovi na pozdrav a letmo zamířila očima přes prosklenou stěnu do výslechové místnosti. Seděla tam snědá žena s kudrnatými vlasy, oblečená do krátkých, světlých šatů a tvářila se skutečně nešťastně. Ann v jejích očích ale přesto zahlédla světélko naděje, to proto, že se po dlouhých dvou letech někdo začal jejím případem zabývat.

Horatio věděl, že jí nemusí říkat 'Dobré ráno', nebo že se může zdržet jakýchkoliv jiných pozdravů. Ona ho prostě zdravila pohledem.

Horatio si samozřejmě všiml, jak zabloudila očima k paní Torradové.

"Jak ti připadá?"

"Jako matka, které neprávem vzali dítě." Odpověděla bez váhání Ann. Sama měla čtyřletého syna a věděla přesně, jak se nebohá, bezmocná žena musí cítit. "Já - na rozdíl od ní - s tím ale můžu něco udělat."

Horatio jí věnoval jediný chápavý pohled a vzápětí vstoupil do místnosti. Danielle ho následovala. Zoufalá matka pohlédla ke dveřím ve chvíli, kdy se otevřely.

"Paní Torradová, tohle je Danielle Taylorová." Ann se postavila ke stolu, a když zaslechla své jméno, podala ženě ruku a povzbudivě se na ni usmála. Paní její pevný stisk opětovala.

"Těší mě, paní Torradová."

Nešťastná žena byla tak rozrušená, že se jen pokusila o úsměv, ovšem nevydala ze sebe ani hlásku. Ann se posadila naproti ní.

"Danielle je advokátka z New Yorku a poprosil jsem ji, zda by se nemohla vaším případem hlouběji zabývat." Pokračoval Horatio.

"Vy si myslíte, že s rozhodnutím soudu se ještě dá něco udělat?" řekla kudrnatá paní s malou nadějí v hlase.

"To uvidíme," odpověděla Ann. Přitom otevřela desky a položila před sebe několik papírů. Následně vytáhla ještě zápisník, aby si zapsala vše, na co by mohla po skončení konzultace zapomenout. "Pokud najdeme nějakou mezeru v právním řádu nebo jakýkoliv jiný důvod k obnově soudního řízení." Ann mluvila sebevědomě a dívala se ženě do očí. Věděla, že když bude znít jistě, dá tak klientovi naději. A naděje, to bylo přesně to, co Isabelle Torradová momentálně potřebovala.

Ann ve skutečnosti zatím nevěděla, jak by se rozhodnutí soudu, staré dva roky, dalo obejít.

"Pro začátek bych si ujasnila pár informací, pokud nejste proti."

Isabelle přikývla. Horatio se díval na siluetu města skrz velké okno výslechové místnosti a přitom rozhovor dvou žen se zaujetím poslouchal.

"S Davidem Cortezem - svým bývalým druhem - jste se seznámila na Kubě v červenci 2001, je to tak?"

Isabelle Torradová přikývla. "Seznámili jsme se v jedné restauraci, pracovala jsem tam jako servírka a on byl v hotelu, pod který restaurace spadala, ubytovaný. Byl tam na služební cestě. Tak to tvrdil…"

"Počátkem srpna 2001 jste s ním odjela na Floridu s tím, že spolu budete žít, ano?"

"Ano, myslím, že to bylo někdy v srpnu."

"Na Floridě jste spolu žili tři roky, než se vám narodil syn Alvin."

Isabelle přikývla.

"Jedno mi není jasné, Isabelle - když jste v Miami s Davidem pobývala takovou dobu, proč jste si nezařídila floridské státní občanství?"

Torradová zakroutila hlavou. "Nechtěla jsem. Má rodina stále žije na Kubě a věděla jsem, že kdybych si zařídila floridské státní občanství, už by mi nikdy nemuseli dovolit vrátit se na Kubu."

Leda bys tam šla jako uprchlík,dodala si v duchu Ann. Leda byses jako uprchlík znovu vracela domů.

Tohle byly přesně ty právní předpisy, které na Floridě tolik nesnášela. Kubánec smí na Floridu, ale už nesmí domů. Když Kubánec uteče a snaží se dostat na Miamský břeh přes moře, má dvě možnosti - buď ho chytí pobřežní hlídka a pošle ho zpět k Fidelovi, nebo bude mít štěstí. Jakmile se dotkne Floridské pevniny, smí tu zůstat. Ale už nesmí domů. A tady? Tady může žít jenom jako uprchlík.

Těžko říct, proč se to některým Kubáncům zdálo jako lepší možnost, než zůstávat ve své rodné zemi.

Isabelle Torradová nevyužila ani jednu z těch možností. Přijela se zámožným podnikatelem, který se do ní zamiloval. Měla to snazší. Ale teď kvůli tomu přišla o syna.

"Chápu." Přikývla Ann. "Alvin se narodil jedenáctého listopadu dva tisíce čtyři."

Isabelle přikývla. "Ano, měsíc nato jsme se s Davem zasnoubili."

"Ovšem k svatbě už nedošlo." Dodala Ann.

"Svatba se měla konat v červnu následujícího roku. Ale sešlo z ní."

"A důvod?" Ann měla sice důvod napsaný ve svých lejstrech. Ale bylo jí jasné, že lidské vztahy bývají občas jiné, než jak jsou popisovány v soudních dokumentech. Řekla to takovým tónem, že se Isabelle dovtípila, co tím advokátka myslí. Na vteřinu se zatvářila trošku uraženě, ale v zápětí jí došlo, že ta dlouhovlasá žena sedící naproti ní přes stůl se jí snaží pomoct.

"Vlastně to bylo kvůli Davevovým rodičům. Jeho otec mu chtěl svěřit podíl ze své firmy. Pár týdnů po našem zasnoubení se ale s Davem hrozně pohádal. Řekl mu, že jestli si chce vzít prašivou kubánku, ať se s firmou rozloučí. Že ho vydědí a nedá mu ani dolar." Vyprávěla s těžkým srdcem Isabelle. Bylo na ní znát, že se za svůj původ kvůli Davidovu otci stydí.

"Isabelle, za to se nemusíte stydět. To spíš on by se měl stydět za to, jak se o vás vyjádřil." Řekla soucitně Ann. Torradové jako by to přidalo na odvaze.

"Jeho tátovi hrozně záleží na pověsti rodiny. Radši by syna vydědil, než aby se smířil s tím, že si vezme uprchlici."

"Nejste uprchlice." Upozornil Isabelle Horatio.

"Jsem Kubánka, to je skoro to samé, poručíku. Nikomu to nevysvětlím. Kvalitní práci mi nikdo nedá. Prodávám v obchodě se zeleninou, to je to nejlepší, co mi dosud nabídli. Když se objevím na ulici, která nepatří do čtvrti Kubánců, dívají se na mě jako na cizince."

"David se tedy s vámi rozešel." Pokračovala Ann.

"Ano, pár týdnů před chystanou svatbou. Firma mu byla milejší než rodina. Vůbec nechtěl slyšet o tom, že by Alvin měl zůstat se mnou, okamžitě to dal k soudu. Věděl, že to vyhraje. Je zajištěný a má pro kluka zázemí, zatímco mně nezbylo nic. Na Kubu jsem se nevrátila jenom proto, abych se mohla vídat s Alvinem. Smím k němu jenom v neděli. Chápete to? Jsem jeho matka! A já k němu smím jenom v neděli!"

Odepřít dítě matce, to je prostě zločin, ať už má matka a otec jakékoliv občanství. Tohle jsou prostě zločiny proti lidskosti.

"Alvin má jen americké občanství, protože na Kubě nežije. To nahrálo soudu, aby ho přidělil otci. Stejně tak jako otcův majetek." Uzavřela to Ann.

"Ale Alvin chtěl zůstat se mnou! Plakal, když mu řekli, že musí zůstat s Davidem a všichni, co byli u toho soudu, to viděli! Myslela jsem, že mi pukne srdce, když jsem ho tak viděla."

Danielle si tu situaci dokázala představit. Naběhla jí z toho husí kůže.

"Když se s Alvinem vídáte, svěřuje se vám? Neprozradil vám někdy něco… podezřelého? Nezmínil se někdy o svém vztahu k otci?"

"No, víte… to je právě ten důvod, proč jsem za poručíkem přišla. Alvin se mi přiznal, že na něj David často křičí a ošklivě o mně před ním mluví. Nevěnuje se mu. Myslím, že Alvin ho nenávidí, víte? Vždy, když se s ním sejdu, říká mi, že mu mě vzal a že ho za to nikdy nebude mít rád. Taky se mi svěřil, že ho často bije. Třeba jen proto, že donese ze školy trojku. Nebo proto, že si hraje moc nahlas, nebo když nechá zbytek od oběda. Je mu sedm, je to ještě děťátko! Takhle se přece nechová otec! Potřebuje trochu lásky, jinak z něj vyroste kriminálník! Jak může to dítě vědět, jak to na světě chodí, když mu jeho táta ukazuje jen tu hnusnou stránku? Násilí a ponížení? Ale tohle soud vůbec nezajímá!"

"Řekla jste, že David Alvina často bije?" povytáhla obočí Ann.

"To je velmi vážné obvinění, Isabelle." Upozornil ji Horatio.

"Vy si myslíte, že vám to říkám, aby mi ho vrátili zpátky, ale on se mi s tím doopravdy svěřil."

"Viděla jste někdy na jeho těle podlitiny nebo šrámy, které by to dokazovaly?" zeptala se Danielle.

"Jednou mi to ukázal. Měl modřiny na malinkých pažích a celá záda… měl modrá!" Isabelle si otřela oči, jak se jí z nich nekontrolovaně začaly řinout slzy. "Jeho otec mu vyčítá, že se narodil Kubánce. Že není čistý Američan. Jako by to mohla být jeho vina! On vždycky tak pláče, když odcházím! Protože ví, že celý týden bude muset zase být jenom s ním!" teď už se Isabelle ani nesnažila kontrolovat pláč.

"Bože…" ujelo tichounce Ann. Nevěřícně zakroutila hlavou. Tak na tohle jí lejstra stačit nebudou. Natáhla se přes stůl a povzbudivě pohladila paní Torradovou po zádech.

"Máte děti, paní Taylorová?"

"Mám dvouletého syna, Matta. A jestli něco doopravdy nenávidím, tak když někdo ubližuje nevinným dětem. V takových věcech jsem neoblomná. Já vám slibuju, že udělám cokoliv proto, abych zastavila to, co David provádí Alvinovi. Udělám všechno pro to, aby vám ho vrátili, ano?"

Isabelle se na advokátku slabě usmála, ale plakala dál.

"Pro dnešek skončíme, paní Torradová. Děkuji vám, že jste mi řekla všechno." Vytáhla z desek vizitku a přisunula ji dvěma prsty přes stůl k uplakané ženě. "Kdybyste mi cokoliv chtěla říct, zavolejte mi. Já se vám ozvu hned, jak budu něco vědět, slibuji."

"Díky."

Ann naposledy povzbudivě pohladila Isabelle po ramenou a podívala se na její obličej, pod pláčem rozmazaný od líčidel. Bylo jí té dívky tolik líto. Byla by tak krásná, kdyby byla šťastná. A nějaký floutek…

Vyšli s Horatiem z výslechové místnosti a nechali Isabelle, než se uklidní. Nebyla tu podezřelým, byla tu hostem. Mohla tedy opustit policejní stanici, kdy chtěla.

"Musím říct, že tohleto se mnou fakticky hnulo, Horatio." Spustila Ann, sotva se za ní zavřely skleněné dveře. V protější konzultační místnosti zpozorovala detektiva Speedla a venku za tlustou stěnou stály Calleigh, Jeanette a mladá dívka, kterou Ann neznala. Vypadaly zaujatě.

Z výtahu se právě vynořila atletická postava Erica Delka.

Před očima měla obličej svého vlastního syna. Některé matky ale takové štěstí nemají. Nedokázala si představit, co by dělala, kdyby jí ho někdo vzal.

"Budeme potřebovat velice silné důkazy, abychom její slova podpořili. Vyšetření a svědectví malého Alvina by mělo stačit. Ale nejsem si jistá, jak bychom mohli získat soudní příkaz k prohlídce lékaře, aby se podíval, co způsobilo Alviny podlitiny. Isabellina výpověď nepostačí, bude to slovo proti slovu. David to nikdy nepřizná. A nejsem si jistá ani s Alvinovým svědectvím. Děti v tomto věku bývají velmi stydlivé. Bude mít strach."

"Ano." Řekl prostě Horatio a znova se podíval do výslechové místnosti, kde si Isabelle Torradová právě utírala oči od slz. "Jenže to dítě je úplně nevinné, Ann."

"Horatio, můžu ti teď tady slíbit, že udělám vše, co budu moct a jak nejrychleji budu moct. Jestli říká pravdu, pokud to není jen pokus jak nás obelstít, aby získala dítě zpátky, tak může být pro Alvina každá další minuta, kterou stráví se svým otcem, újmou na psychickém zdraví."

Též se podívala směrem, kam se díval poručík Caine.

"Víš, soud nepochybil, když dal Alvina do péče Davidovi. Je finančně dobře zajištěný a navíc má Alvin americkou státní příslušnost."

"Ale vzít matce dítě, to je zločin, Horatio. Ty víš, jak jsem na tohle háklivá. Jestli to udělá soud nebo občan, to je mi jedno. Hned se do toho dám."

"Díky, Ann."

Danielle se s Horatiem rozloučila, a on mohl sledovat záplavu rudých vlasů, jak míří k služebnímu výtahu.