Kapitola 15: Svědectví

"Jill, stále si to ještě můžete rozmyslet…" naléhala jsem na drobnou blondýnku před vchodem do márnice. Trochu jsem doufala, že ta budova na ni bude působit dostatečně strašidelně a otočí se k odchodu. K mé smůle ale byla až příliš zapálená do toho, co chce v budoucnu dělat. Paličatě zakroutila hlavou a vzdorovitě postopila o krok vpřed, jako bych mi vyčítala, že ji zdržuji.

Povzdechla jsem si. Otevřela jsem těžké dveře, aby mohla vstoupit. "No, tak hurá dovnitř…" zašeptala jsem si ještě potichu pro sebe.

Když jsme dorazily do druhého patra, odkud jsme mohly bezpečně sledovat dění uprostřed patologické místnosti, otočila jsem se k Jill.

"Chvíli tu počkejte. Musím zajít za lékařkou."

Alexx právě v místnosti nebyla, zřejmě dodělávala nějaké testy ve své malé laboratoři za jedněmi z postranních dveří. Zamířila jsem přesně tam.

"Ahoj, Alexx. Smím?" zaklepala jsem na dveře od malinkaté laboratoře. Měla jsem pravdu, Alexx právě tiskla nějaký výsledek analýzy.

"Zdravím, Jeanette!" usmála se radostně Alexx a otočila se ke mně. "Na Enriqueovi jsem už nic zvláštního nenašla, pokud jdete kvůli tomu."

"Vlastně ano…" odpověděla jsem a odmlčela se. Povytáhla obočí a založila ruce v bok. "S čím můžu pomoci?"

"Jedno děvče, jmenuje se Jill, má přání, vidět Enriquea." Řekla jsem potichu.

Překvapeně zamrkala. "Vážně? To slyším poprvé… Je příbuzná? Nebo známá?"

No, a to bylo právě to. Bezmocně jsem zakroutila hlavou. "Není."

Tázavě se na mě podívala a mlčela. Buď čekala, až jí to vysvětlím, nebo přemýšlela, co mi má odpovědět. Její krásná tvář u toho vypadala patřičně důstojně.

"Nemůžu ukazovat mrtvé každému, kdo si řekne, Jeanette. V tomhle jsem neúplatná. Tohle je místo jejich posledního odpočinku."

"Já to chápu," odpověděla jsem klidně, ačkoliv mi začínalo pomalu docházet, že moje snaha byla nejspíš marná a Jill se po pár půlhodinkách čekání nakonec bude muset vydat s prázdnou domů. "Ale ta dívka je silný introvert. Bojí se cokoliv říct, něco skrývá. Sice mi řekla, že Enriquea neznala, ale já si myslím opak. Přece by ho nechtěla vidět jen tak. Spíš jsem doufala, že když ho uvidí tak… prolomím ledy."

Alexx se stále tvářila neústupně. "Jeanette, měla by být ráda, že má to štěstí a dosud viděla Enriquea jen živého. Nikomu nepřeju vidět lidské tělo po smrti."

"Nechci, abyste odhalila celé jeho tělo. Budeme nahoře za sklem. Postačí, když uvidí jeho tvář. Víte, máme málo stop a pochybuji, že získáme přiznání vraha. Její svědectví by nám mohlo hodně pomoct."

Její tvář sice ještě pár vteřin vypadala napjatě, ale nakonec ustoupila.

"Dobrá. Ale řekněte jí, že to není moc příjemný zážitek. Půjdu ho připravit."

"Děkuju, Alexx."

Trvalo to deset minut, než se Alexx objevila uprostřed velké místnosti. Tlačila před sebou vozík s lidským tělem přikrytým bílou látkou. Viděla jsem, jak se Jill zachvěla, když patoložku dole uviděla. Asi se skutečně trochu přecenila.

Alexx dotlačila vozík pod dvě velká světla a rozsvítila to, pod kterým měl mrtvý obličej. Pak pohlédla ke mně.

"Připravená, Jill? Vážně si to můžete ještě rozmyslet."

Ale mladinká Abottová neodpověděla. S rukama založenýma na prsou se jenom dívala přes tlusté sklo a sledovala každý Alexxin pohyb.

"Můžete, Alexx."

Woodsová vzala látku za rohy a odhalila obličej mrtvého s něžností, jako by pod tkaninou ležela ta největší cennost.

"Ach bože…" zasténala Jill a odvrátila zrak. Moc dobře jsem ji chápala. Moje první návštěva patologie tehdy před pěti lety také nepatří k těm vzpomínkám, které si ráda vybavuji.

Jill několik vteřin hleděla do země. Poté odvážně zvedla oči a zadívala se do Enriqueova mrtvého obličeje.

Nechala jsem ji ještě pár minut. Pak jsem kývla na Alexx, aby obličej zase přikryla.

"Enrique pro vás nebyl cizí, Jill. Vidím to na vás. Nechcete mi říct, co mezi vámi doopravdy bylo?"

Zůstala stát s rukama založenýma na prsou. Neotočila se ke mně. Ale její ústa se přesto pohnula.

"Enrique se o mě ucházel."

Tak přeci jen! Myslela jsem si to. Konečně to bylo venku. Tak proto chtěla vidět jeho mrtvou tvář. Na druhou stranu - tím, že ho kdysi odmítla a nedala mu druhou šanci, si bude ještě víc vyčítat, že kvůli ní umřel.

"Odmítala jsem ho. Vadilo mi, že se pořád motá v tom klubu. Věděla jsem, že jede v drogách, možná i v něčem dalším. Říkala jsem mu, že se o něj bojím, že by se někdy mohl dostat do nějakého vážného průšvihu. Nechtěla jsem se v tom vézt s ním. Kdybych měla záznam v rejstříku, tak…"

"Ano, já vím, Jill. Už byste nemohla na policejní školu."

"Nikdy by mě nenapadlo, že to zajde až tak daleko!" řekla důrazně Jill. Oči stále upřené na doktorku Woodsovou, ačkoliv Enriqueova tvář byla už zahalená.

"Jill, už si to přestaňte vyčítat. Enrique by to udělal, i kdyby se na vašem místě ocitl někdo jiný. Byl to vyhazovač, byla to jeho práce."

"Nechte toho," okřikla mě, jak kdyby byla najendou o deset let starší. Trochu mě tím překvapila. "Ten chlap na mě čekal před klubem! Vůbec v tom klubu nebyl. Enrique se měl starat jen o ty, kteří dělali problém uvnitř, ne venku. Běžel za mnou, protože mě pořád měl rád. Chtěl mě chránit. Vlastně vyhledával příležitosti, jak mě chránit."

"Možná," odpověděla jsem. "Ale prací vyhazovače se také rozumí starat se o bezpečnost hostů. Přece když viděl, že byl napaden někdo, kdo právě odcházel z klubu, nemohl to nechat jen tak."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Ale neřekla nic.

"Spíš mě zajímá, proč na vás ten chlap čekal." Záměrně jsem neřekla jeho jméno, protože jsem ji nechtěla znervóznit. "Nechcete mi to říct?"

Tvářila se nepřístupně. Oči stále na Enriqueově zahalené tváři. "Nejspíš si myslel, že vím něco, co nevím."

Bylo mi jasné, že víc toho z ní už nedostanu. Pohlédla jsem dolů k Alexx. Právě si přerovnávala nástroje a chystala se Enriquea zase odvézt, když do místnosti vstoupila Calleigh. Chvíli s doktorkou Woodsovou mluvila a pak pohlédla nahoru směrem k nám. Z jejího pohledu jsem vycítila, že to není dobré. Nelíbilo se mi, jak se dívá. A bylo mi jasné, že pokud si mě neodchytne teď, bude se snažit mě zastihnout v laboratoři.

A já jsem se svými novými kolegy chtěla jednat fér.

"Pojďte, půjdeme, Jill." Řekla jsem jí. Pak jsme vyšly na chodbu. "Potkáme se venku. Musím ještě něco zařídit."

Zatvářila se chápavě a vydala se temnou uličkou pryč. Sotva se za ní zavřely dveře, z pitevní místnosti vyšla Calleigh. Opravdu výtečné načasování.

"Zdravím, Jeanette."

"Dobrý den, Calleigh," odpověděla jsem jako by nic.

"Rozumím tomu dobře - ukázala jsi Jill mrtvého?" povytáhla obočí.

"Ano, na její výslovné přání a se svolením detektiva Sevillové a doktorky Woodsové." Řekla jsem klidně a smířlivě. "Neřekla bych, že jsem porušila nějaký článek protokolu." Dodala jsem.

Nepřístupně zakroutila hlavou. "Jeanette, kdybychom měli plnit každé přání, které mají na srdci příbuzní a známí mrtvých, museli bychom zavést speciální oddělení."

Když jsem neodpovídala, promluvila zase. "Tady vůbec nejde o protokol! Ohrozila jsi její bezpečnost."

Nechápavš jsem zavrtěla hlavou. "Co? Proč?"

"Zpřístupnila jsi jí informace o případu! To jsou přísně tajné informace, které nesmí ven!" připomenula mi. Výhružně se mi zadívala do očí. "Tyhle informace nejsou tajné proto, aby si veřejnost neměla o čem povídat. Jsou tajné proto, aby civilisté byli pod ochranou!"

"Call, nic jsem jí neřekla. A i kdyby mi snad něco ulítlo - což se nestalo, Alexx ti to může dokázat - nemyslím si, že by se od ní mohly ty informace dostat někam jinam. Je to sice laik, ale pozná, co říkat a co ne."

"Jenom proto, že to třikrát zkoušela na policejní školu? To je dost povrchní názor, Jeanette."

Vzdorovitě jsem založila ruce v bok. "Podívej, je tak uzavřená do sebe! Něco ví, ale nechce to prozradit! Doufala jsem, že mi něco poví, když jí ho ukážu!"

"Nezapomínej, že je stále podezřelá." Řekla důrazně Duquesneová.

"Vraha přece máme."

"Ale vyšetřování není u konce, není z toho venku." Calleigh důrazně zakroutila hlavou.

Rozhodla jsem se rezignovat. "Dobrá. Uznávám. Byl to uspěchaný nápad. Už se to nestane."

"Doufejme, že to nebude mít nějaké následky."

Nejdřív jsem chtěla vykřiknout, ať si ty svoje názory a kritiku strčí někam, ale pak mi došlo, že mi to neříká, aby mě poučila, ale aby mi pomohla uvědomit si, jaké by moje jednání mohlo mít následky.

Sice jsem Jill jenom ukázala mrtvého a to z výšky několika desítek stop. Ale už tím jsem jí prozradila informace týkající se případu. A ty by ji mohly dostat do potíží. Už to, jestli ji se mnou někdo viděl v policejním autě, by mohlo znamenat, že by mohla mít potíže.

Calleigh se mě nesnažila poučit. Prostě jenom přemýšlela dopředu a počítala se všemi možnostmi.

"Nemyslím si, že v té vraždě by Jill mohla mít prsty. Přiznala, že mrtvý měl o ni zájem, ale ona ho odmítla. Spíš se nám teď z podezřelé stává hlavním svědkem. Roger je stále na stanici?"

Calleigh si povzdechla. Změnila výhružný a důrazný tón na přátelský a kolegiální. Pochopila jsem, že záležitost s Jill považuje za uzavřenou.

"Je pod ochranou. A ví o tom. Přiznání z něj nedostaneme ani náhodou."

"Popravdě se mi i ty důkazy začínají jevit jako nedostačující." Seznala jsem. "Kód dva šest. Policejní ochrana. Budou hledat sebemenší skulinu, jak ho zbavit obvinění."

"Přiznání nebo svědectví. Z toho už se vymluvit nemůže."

"Jill by ho mohla poznat," připomenula jsem. "Viděla mu do tváře. Celou vraždu viděla a pozná ho."

Calleigh si povzdechla. "Je to tak paradoxní. Jsme si jistí, že to byl on, ale nemáme na něj žádné páky."

Pak jsem dostala lstivý, neskutečně ošklivý nápad. "Co kdybychom ho konfrontovali s důkazy a řekli, že proti takovým důkazům mu žádná ochrana nepomůže? Pak by se musel přiznat."

"Víš přece, že důkazy ho ochrany nezbaví. To je jedna z těch věcí, které mě na našem právním řádu tak štvou."

Však nejsou jen na Floridském, napadlo mě.

"Jo, vím." Usmála jsem se. "Ale Roger to neví."