Speedlova schránka
Tak tohle je další dílko napsané do soutěže pro Taylorovou99. Myslím, že byste si ho obzvlášť neměli nechat ujít. Ačkoliv zápletku i konec této epizody (jedné z mých nejoblíbenějších - proč asi) jistě znáte, přeci jen, druhá možnost nahlédnout do deníčku Erica Delka se vám hned tak nenaskytne. Takže se pusťte do čtení a podívejte se, jak přemýšlí Eric - o vtipných situacích, o ženských, i o těch nejhorších událostech v životě. O ztrátě nejlepšího přítele...
Od lidí, kteří to četli, mi bylo řečeno, že je skutečně o co stát ;) Takže nepřečíst si to by byla chyba! Jen do toho ;)
Hodnocení autorky soutěže:
"Vedela som a tešila som sa na zakomponovanie Speedla do tejto poviedky. Začiatok vyzeral krásne a vôbec ma nenapadlo, že skončí ako skončí. Keby to tak čítal Speedl určite by sa potešil ako si krásne vyjadrila jeho koniec;)"
21. září 2005
Není nic hezčího, než když se ráno probudíte a zjistíte, že máte volno. Budík prostě zaplácnete a můžete si ještě tak hodinku přispat, nebo třeba dvě, tři, jak chcete. Sluníčko už přes všechny ty palmy svítí do okna a vy pořád můžete ležet… Jo, to mám rád. Ale lepší by to bylo, kdybych ten budík včera večer vypnul. Protože teď je půl sedmý a já už asi nezaberu. Nevadí, tak holt vstanu. Alespoň budu mít to volno o to delší.
Takže asi začnu malou kubánskou. Postavím na kafe a zamířím k rádiu, ať tady není takový ticho. Hned na první stanici vyřvávají Aerosmith s písničkou z Armageddonu. Tak to asi ne, katastrofa takovýho rozměru je ještě asi hodně daleko. Přepínám. Navíc ten Tyler hrozně ječí.
Na Bon Joviho se svým It's my life nejsem ještě dostatečně probuzenej. Přepínám znova.
Bryan Adams? Ne, brečet se mi taky nechce. Dej pokoj s nějakým: Here I Am. Jsem tu jenom pro tebe. Tshe. To sám od sebe nikdy neřekne žádnej chlap. A on si o tom ještě zpívá!
Voda už se vaří. Radši to mečení vypínám. Tentokrát dám přednost tichu.
Když zaliju kubánskou, všimnu si, že bliká záznamník. Včera večer jsem šel hned spát, takže jsem si toho nejspíš nevšiml. S hrnkem v ruce dojdu k němu.
Ahoj, Ericu! Hele, nezlob se, že otravuju, ale slíbil jsi, že mi zavoláš! Nebo už s tebou nemám počítat? Ozvi se. Dík, čau.
A jéje. Lena. No, tak zrovna na tu jsem si včera opravdu nevzpomněl. No nic, nevadí. Budu dělat, jako že ten záznamník je rozbitej a ten vzkaz se ke mně nedostal…
Vysoká, blonďatá, opálená, ale… No, sice toho navenek má opravdu hodně co ukázat, ale o to větší měrou postrádá v hlavě. A já nemám rád, když se s tou holkou nedá ani mluvit. Teda v prvních chvílích to nevadí, ale přeci jen…
Cože? Druhej vzkaz? No to ne…
Se zděšením mačkám tlačítko přehrávání.
Ahoj, bráško. Tady je Mary. Chtěla jsem ti jenom říct, že jsem odpoledne přiletěla z Evropy. Bylo to tam krásné. Ozvi se, stavím se. Mám tě ráda, posílám pusu!
Tak pro tentokrát se opravdu musím usmát. Marisol, to je jediná holka, kterou budu nadosmrti milovat a zároveň jediná na světě, na kterou se vždycky budu moct spolehnout.
Už už se natahuju po mobilu, abych jí zavolal nazpátek, ale v tom se sám od sebe rozbzučí. Bohužel, to není Marisol.
Tak tohle jsou přesně ty situace, který dokážou zkazit volno.
"Horatio? Děje se něco?"
"Nerad tě ruším během tvého volna, Ericu, ale máme naléhavý případ. Zřítil se most a obávám se, že budu potřebovat svoje nejlepší kriminalisty dneska tady."
Co můžu dělat? Sice mi to pěkně pokazilo náladu, ale Horatiovi nejde něco odmítnout. To se prostě nedělá, když vím, že on sám by se kvůli mně rozkrájel. To ale naštěstí nemusím. Prostě na sebe hodím džíny, bílou košili (o které Mary pořád říká, že mi nehorázně sluší) a vyběhnu ven.
Po minutě se s nadávkama zase vracím. Už zase jsem si na botníku nechal pistoli a odznak.
Horatio mě ještě poprosil, abych dojel k laboratoři, vyzvedl si pracovního hummera a nabral Speedla, abychom přijeli spolu, takže to budu muset vzít přes Coral Gables. Zastavím teda před vchodem a troubím jako o závod.
Pán si ale nejspíš ještě spí, protože než vyleze, trvá to dobrou půl hodinu.
"No kde se flákáš? Ještě spíš, ne? Víš, jak dlouho na tebe čekám?" zařvu na něj, když otevírá dvířka. Ale ví, že to tak nemyslím, však mě zná. Naschvál si ještě dává načas, nejdřív nasedne, pak si pomaloučku nandá sluneční brýle a až teprve potom zavře dveře od auta. Až teď můžu nastartovat. Jednou ho za tohle stejně praštím.
"Hádám, že slečna Croftová tě nechtěla pustit z postele. Ve tvém volnu."
Jen ironicky zakroutí hlavou. "Teda, jak to všechno víš…"
"Jsem přece taky, chlap, ne?"
"Vlastně mě probudil Horatio. Když Jeanette zjistila, že musím do práce, tak řekla, že půjde dneska taky, prý musí stejně dodělat nějaké papírování."
"Ale předtím jste se samozřejmě museli jaksepatří rozloučit…"
"Jo, museli. Hele, ty asi nepřestaneš rejpat, viď?"
Tomu se nemůžu nezasmát. "Vždyť mě znáš…" Speed se stejně po chvíli zasměje taky. Bezpochyby vzpomíná na to, jak se s tou svojí loučil. Jsem docela rád, že mu to tentokrát vyšlo. A navíc to vypadá docela vážně.
Ne, že bych mu to záviděl, že jo…
Speed se v půli cesty natáhne a zapne rádio.
Seal a nějaký jeho růžový polibky či co. Většího utahováka tam v tenhle slunečný den plný palem, vedra a ohledávání na místě činu strčit nemohli. Když do éteru na plný perdy zakřičí: I've been kissed by a rose on the grave, vztekle to přepínám.
"Co děláš? Vždyť je to pěkný." Speedle to přepíná zpátky.
Příště mu už fakt jednu natáhnu.
No páni. Tak takovej případ si fakticky nepamatuju. Loď, která narazila do mostu, a ten se následně zřítil do moře. Takový místa činu nemám rád. Špatně se na nich hledá. Navíc vždycky musím lézt pod vodu.
Horatio už na nás čeká u břehu.
S očima upřenýma do dálky, s rukama v bok, ani se neotočí, aby se podíval, jestli jsme k němu přišli opravdu zrovna my dva.
"To je od vás milé, že jste přišli ve svém volnu."
"To nic," odvětí Speed. Musím se křenit. A zrovna on! To určitě. Vždyť jsme ho vytáhli z postele… No, ale pokud k Horatiovi cítí stejnou autoritu jako já… tak bych mu to docela i věřil.
"Tady člun narazil. Takže to je místo činu?" pokračuje a rozhlíží se. Už zase plně v práci. Já se ohlížím a dívám se okolo, jestli by se tu nemohlo objevit něco, co by nám mohlo pomoct.
"Svědkové říkají, že ten člun na most mířil." Říká Horatio. To vypadá docela podezřele. Asi to tady budeme muset prolézt centimetr po centimetru. "Vezmem si svý věci.", navrhuju.
Dvě hodiny se tu opékáme na palubě lodi, a ačkoliv je ten prostor tak mrňavý, že jsme mohli jen těžko něco přehlédnout, nenašli jsme nic. Tim kápnul leda na nějaký bláto, ale pochybuju, že nám to nějak pomůže. Zatímco potápěči na chvíli zalezli pod vodu, já tentokrát zůstávám na palubě, abych se po něčem podíval. Prostě jsem musel něco přehlídnout. Přece není možný, aby tady vůbec nic nebylo.
Po chvilce se ale noří z vody hlavy potápěčů a bezradně se kroutí zleva doprava. Nenašli nic. Povzdechnu si.
Nadskočím. Zvoní mobil. Uf, můj není. Už jsem se lekl, jestli to není třeba Lena.
"Jo?" zaskučí Speed. I na tu dálku z telefonu rozeznám Horatiův hlas.
"Potápěči vůbec nic nenašli. Vzal jsem vzorky bahna. Tam, kde vrah skočil do vody, ale nevím, jestli to k něčemu bude."
Chvíli se z telefonu zase ozýval Horatio. Tim se zatvářil docela soustředěně. Nejspíš o něčem usilovně přemýšlel. "Kdo je ten mrtvý?" na chvíli se zadíval do dálky. "Dobře." Pak telefon zavřel.
"Podle Horatia tady jde o únos malého chlapce. Ten mrtvý byl zřejmě jeho otec, jmenuje se Williams." Houkne na mě Speed.
"Fajn."
"Podívej. Jako dělaná na výkupné."
Timmy ji zběžně prolétne očima. Samozřejmě mě instinktivně napadne ji prohledat. Když sáhnu dovnitř, v ruce - i když schované v rukavici - ucítím něco kluzkého. Vytáhnu na světlo boží dvaceticentimetrového mořského tvora a ukážu ho Speedovi.
Ten se netváří zrovna překvapeně. "Ryba." Pronese inteligentně. Identifikace věcí ti teda fakt jde.
"Třeba nás dovede na sekundární místo činu." Nadhodím nadějně.
"Jak to myslíš?" nechápe Tim. Tak nic, no.
"To ti vysvětlím v laborce." Když ho tak vidím s foťákem v jedné ruce, s mobilem v druhé a s blátem pod nohama, musím se škaredě a zlomyslně pousmát. "Ty si zatím můžeš pohrát s tím bahýnkem."
Jeho gesto si vyložím jako fajn, kolego, ale teď už fakt zmizni. Nasedám do hummeru a mířím do laboratoře.
To jsem zvědavěj, jak se tam za mnou Speed dostane, když jsem ho sem přivezl já.
Ajéje. Už zase doplácím na ty průsvitný stěny. Vidím Tima, jak míří ke mně, ale zastaví ho jeho okouzlující přítelkyně Jeanette. Jemně ho zatahá za rukáv a on se k ní láskyplně otočí. Podává mu nějaké lejstro, asi potřebuje podpis. To si až z detektivního kvůli tomu odběhla až sem? Láska je fakt nebezpečná věc. Tim vezme desky, rychle naškrábe podpis a něžně je vrací Croftové. Ta ho obdaří tím nejzářivějším úsměvem, dodatečně ho láskyplně pohladí a vzápětí mi její záplava špinavých blond vlasů mizí za rohem.
Tim za sebou zavře dveře a poctivě si navleče pracovní plášť. Já se skláním nad atlasem ryb a dělám, že jsem nic neviděl.
"Co se tak culíš?" nadhodí vesele.
"Jak ses sem dostal?" povytáhnu obočí.
"Přijel jsem s Horatiem. Proč?" nechápe.
Už mu to nestíhám vysvětlit. Do laboratoře vtrhne miamský hurikán v podobě sličné Calleigh Duquesneové.
"Takže!" rozléhá se celou velkou místností. "Kdo z vás mi ukradl crimlight?"
Nojo. Pan Speedle a jeho pověstná spolehlivost.
"Ukradl není moc pěkné slovo. Já si ji vypůjčil. A zase jsem ji tam vrátil." Snaží se říkat naprosto klidně. Call si ho ale nejspíš plánuje pěkně podat.
"Bylo by dobře, kdybys ji zase nabil. Potom mi při práci nesvítí." Jako by říkala: To jsi fakt tak na hlavu, že nevíš, že baterku musíš nabít, aby svítila?
Každopádně Tim se zatvářil přesně tak, jako by to pochopil.
"Zlobí se na tebe…" neodpustím si.
"Calleigh, já se ti velmi omlouvám." Zkouší to.
A zabralo to. Kolegyně se usměje doslova od ucha k uchu, tak to umí jedině ona. "Omluva přijatá." Chvíli to vypadá, že bouře je zažehnána. "Dej mi svou."
"Vem si ji, je v brašně." Speed vypadá, že je rád. Mohlo to dopadnout hůř. Když Call opustí laboratoř, tázavě se ke mně otočí. "Co jí tak nasypat rudizonát?"
Směju se. Ta naše laborantská mluva. Kdyby nás slyšel někdo, kdo tomu nerozumí, nejspíš by si klepal na hlavu a divil se, o čem se to bavíme.
Oči mi vzápětí sklouznou k té správné rybě v atlasu. "Tady to máme. Triploidní bílý amur. Pěstuje se ve velkém hlavně kvůli regulaci vodního rostlinstva v kanálech. Vysazuje se, žere až pětinásobek své váhy."
Tim se podíval na rybu, která se v tuhle chvíli proměnila v důkazní materiál. "Tenhle Nemo má dvacet centimetrů. Asi ho právě chytili."
"A tak docela určitě zjistíme, v kterém kanálu byl náš podezřelý, než si šel pro výkupné."
Speed se mnou zjevně nesouhlasí. "Je tu tisíc čtverečních kilometrů vodních cest, ne?"
"To nevadí, zúžíme to. Na vysázení musíš mít povolení." Na počítači rychle zadám příslušné údaje. "Tak. Zadáme velikost amura a najdeme datumy a místo vysázení. A, už je to tu…"
"Jo," přikývne Speedle s očima na obrazovce. "Kanál číslo 3329. Na Newbary Road mezi 103. ulicí a Fountain."
Tam ale pojedu sám. Tim tady pořád má nějakou práci s tou svojí mokrou hlínou.
Mohlo být půl jedné, když jsem dorazil na místo, kde už čekal Horatio. Pro jistotu jsem si s sebou vzal potápěčskou výstroj, takhle u břehů člověk nikdy neví.
Spatřím ho soustředěně klečet nad otiskem pneumatiky v hlíně.
"Ericu?"
Stačí mi jeden důkladný pohled. Tohle není neobvyklý vůz. "To jsou pneumatiky z grand pree."
"Správně." Přikývne H. "Ten vůz sem přijel." Poté jeho oči zamíří k řece. "Tak jo. Půjdeme na to."
Bylo mi jasný, že musím pod vodu.
Tahle věc skoro nešla nenajít. Pomalu proplouvám kolem předku potopeného auta a přitom si dávám pozor, abych správně dýchal. Podvodní baterkou zamířím ke kufru. Pokouším se nadzvednout víko, ale ani takový chlap jako hora - myšleno já - s tím pod vodou nemůže vůbec nic udělat. Na souši to půjde líp.
Vnitřek auta je prázdný a i kdyby tam snad zůstaly nějaké viditelné důkazy, voda je bez pochyby zničila. Jsou ale věci, které ani voda nezakryje, s tím už si poradí naše technika. Tak jako tak to auto musíme vytáhnout.
Po nekonečně dlouhé chvíli se tedy vynořím a polapím čerstvý vzduch.
"Nic," poslušně hlásím. "po chlapci není ve voze ani stopy a kufr nemůžu otevřít."
"Tak ho vytáhneme." Navrhuje Horatio. Jenom souhlasím a lezu z vody ven.
"Tak jo, dobrý, teď to spusťte dolů. Fajn." Křičí technici. S jejich pomocí auto bezpečně přistane na zemi, nepoškozené.
Horatio hned otvírá kufr. "Podívej na to. Tohle je asi od nehtů." Dívám se po vnitřku kufru, jestli se tu neskrývá ještě něco. "A tohle… tohle je dlouhý světlý vlas jako má Joy." Pokračuje H. "Takže ho sem zavřeli, Ericu."
Ale proč tu není? Kde teda je?
"Je to dobrý, kdyby Joye zabili, nechali by ho tu." Usoudím.
"Je to doopravdy dobrá zpráva?"
"Jak to?"
"Pořád ho mají."
Jo. Pátráme po něm už několik hodin a pořád ho mají.
Horatio volá na místo činu Yelinu a Calleigh. To auto je třeba pořádně prohledat.
"Auto patří někomu v Sea Side. Krádež ohlásil před dvěma dny." Hlásí Yelina, když vystoupí z auta. Já - teď už zase v suchém oblečení - se mezitím pokouším zdokumentovat veškerý interiér vozu.
"Zpracuju ho v laborce. Snad získám otisky."
"Děkuji ti, Calleigh." Odpoví potichu Horatio. Pak se otočí ke kudrnaté Salasové. "Říkala jsi, že máme problém."
Yelina přikývne. "Vyšetřování lodi chce okamžitě převzít dopravní. Zrovna ji vytahujou z vody."
"Dobře." Zhodnotí situaci Horatio. "Ericu," s dokumentováním už jsem stejně skončil, takže nemám důvod se mu nevěnovat. Týjo. Když procházím kolem Salasové, všimnu si, že ta béžová jí neskutečně sekne. Na její věk až neskutečně moc.
"Ericu, prosím, běž na loď a řekni dopravákům, že vražda má před zříceným mostem přednost."
"Dobře."
Ihned mířím k autu. Tss, dopraváci. Já jim dám!
Ten chlap prostě nepřestane kecat. Vůbec mu nevadí, že tuhle loď prohlížím, předtím, než mi ji definitivně odtáhnou, a že mě tím ruší. Ruka mi cuká směrem k opasku s pistolí.
"Jo. No, hele, vy máte svoje problémy a my máme svoje. Místo činu je uzavřeno."
"Ale tady se zřítil most, pane."
Ti dám pane! Přemýšlíš trochu?
"Vražda je důležitější než most, takže tu loď nám musíte nechat."
"Kriminálka se v ní hrabe už pět hodin! Co s ní ještě chcete dělat?"
Hele, víš co mi můžeš… A vida. Copak to támhle je?
"Koukněte se." Ukážu na šperky, které spatřím viset z lodní trubky. "Vidíte? Zřejmě to vypadlo, jak loď narazila. Musíme prohledat vnější trup."
Tím už se naštěstí ukecat nechá.
Samozřejmě hned zamířím pod vodu. Šperky visí venku z trupu, část jich nejspíš vypadla do vody. Jakmile dorazí ostatní z týmu, potápím se. Tyhle ponory mám totiž zakázáno dělat na vlastní pěst…
No téda. Kdybych nebyl pod vodou, nejspíš bych zalapal po dechu, ale to pod vodou pochopitelně nemůžu, poněvadž bych se utopil. V tom písku se na dně blýská pěkných pár drahých kamínků! Škoda je nechávat jako předměty doličné!
Mířím k hladině.
"Zřejmě jsem našel šperky za tři miliony. Potřebuju dva muže na pomoc."
Během hodiny vylovíme pěknou sbírku šperků. Za takovou by se možná nemusela stydět ani britská královna. Moment - mají tam vlastně pořád královnu?
Ale to je jedno.
Prostě mi říkejte hledač pokladů.
Trvá to další půl hodinu, než to všechno důkladně naskládáme do sáčků, označíme a převezeme do laboratoře, kde si to zase vyskládá na stůl Tim.
"Tyhle diamanty visely z lodi?"
Po desetiminutovém ohledání bych čekal jakoukoliv otázku. Ale ne zrovna dotaz toho typu, jestli tohle fakticky viselo z lodi.
"No jistě. A proč?"
"Jsou totiž falešné."
Divný.
"Vážně?"
"No, ty jsi odborník na ryby a já na šperky."
No jasně, hlavně, že jste mi to vrátil, drahý pane kolego!
"Tohle je novinka, laboratorní výroba."
"Jako zirkonium?" neměl jsem se ptát. Následovala přednáška od zkušeného kolegy.
"Tyhle kameny jsou syntetické. A jsou za zlomek ceny těžených diamantů. Kus čistého grafitu vložíš do keramické schránky, přidáš chemikálie a dáš do tlakového hrnce. Simuluje teplotu a tlak pětadvaceti kilometrů pod zemí. Grafit se vypaří. Za tři dny se keramická schránka vyndá, rozbije a máš diamantový krystal. Jako v přírodě, jen tisíckrát rychleji."
Sotva jsem to stačil pochopit, už byl u nás Horatio. Takže falešné šperky? Trochu odvážné výkupné, řekl bych… Ten mrtvý nevypadal zrovna jako chudák.
"Pánové, máte diamanty?"
"Dobře." Přikývne H a přiloží oči k mikroskopu. Chvíli si s ním hraje, načež se na jednom sklíčku zastaví. "Počkejte, tenhle smaragd má škrábnutí. Pravý se nikdy nepoškrábe…"
"To je od nářadí?" napadá mě.
"Ne, není to od nářadí, ale od zubů. Podívej se na tvar rýhy."
Napodobím Horatia a podívám se na zelený poklad, který jsem tak pracně vylovil z vody, přes zvětšovací sklo, abych ve finále zjistil, že jsem se namáhal úplně zbytečně, poněvadž ty šperky byly falešné.
"Zlomený zub." Můžu to jenom potvrdit.
Horatio se rychle dovtípil. "Pana Williamse zabili, protože přinesl falešné šperky."
"No, asi si budeme muset promluvit s paní Williamsovou. Ona by mohla vědět, proč manžel odnesl falešné šperky."
"Přesně tak, zjistíme to, jen když se jí zeptáme."
Calleigh mi zrovna nese otisky, které našla na autě, abych je porovnal s databází. Takže na mně je oskenovat to a čekat, jestli počítač nenajde shodu.
A víte co? Když se Timmy míjel s Calleigh ve dveřích, ani ve snu by mě nenapadlo, že už ho nikdy neuvidím.
Jen ze zvyku zapínám televizi. Počítač pořád nic nenašel a mě už nebaví takhle u něj přešlapovat a nic nedělat. Vytáhnu alespoň zásuvku a pokouším se přerovnat nějaké spisy. Počítač nevnímám, však on dá vědět, až něco zjistí. Raději kontroluji, jestli jdou záznamy přesně podle čísel a jedním uchem vnímám hlasatelku v televizi.
"Dnes v patnáct třicet došlo v místním zlatnictví k přestřelce, během níž zemřel policista. Jeho jméno ani žádné podrobnosti zatím nechce nikdo prozradit."
Ve čtrnáct třicet? To bylo před půl hodinou… A Speed s Horatiem jsou pryč už tři čtvrtě hodiny. A doteď se nevrátili. A my vyšetřujem šperky.
Stín podezření mě udeří do srdce jako tvrdá pěst. Nedá mi to. Vezmu telefon a vytáčím Horatiovo číslo. Musím získat jistotu, nechci tady jen sedět a čekat.
Jenže telefon nikdo nebere. Proč to zrovna teď, šéfe, nebereš? No, jeden důvod by mě napadal. Ale je to tak hrozná představa, že ji nenechám celou, aby se mi objevila před očima.
Raději zkouším Yelinu.
Bere to po druhém zazvonění.
"Salasová."
"Ahoj. Tady Eric."
"A, Ericu…" proč to najednou říká polohlasně? Co to znamená, sakra?
"Slyšel jsem nějaký zlý zprávy o přestřelce. Je všechno v pořádku?" chci vědět. A chci to vědět hned! Ale nechci to na ní křičet, za každé situace musím zůstat džentlmen.
Počítač si pořád výsměšně projíždí databázi AFIS a nechává mě v nejistotě i on.
"Ne, Ericu. Není. Tim je mrtvý."
Něco mě praštilo do srdce takovou silou, že se neudržím a musím se opřít o stůl, abych udržel rovnováhu.
"Tim…? Jak…?"
"Všechno se dozvíš potom. Musím jít."
"Nemám tam jet? Mám něco udělat?"
"Ne. Je tu Call s Alexx. Zůstaň v laboratoři."
A tím náš hovor ukončila. Hovor, minutový, krátký hovor, během kterého jsem se dozvěděl, že můj nejlepší kamarád, můj zkušený kolega, ten za kterým jsem šel jako za prvním pro radu, nebo si jen tak popovídat o všem, už tady se mnou není.
Ale jak to! To není možné! Na stole má rozdělanou práci! Zapnutý počítač! Rozložené důkazy! Laboratorní plášť pověšený na věšáku, pověsil ho tam, protože si myslel, že ho ještě někdy oblékne. Ty důkazy neuklidil, protože si myslel, že to udělá potom. Počítač nechal zapnutý, chtěl na něm ještě pracovat.
Už nebude. Už ho nevypne, už ty šperky neuklidí. Už sem nikdy nepřijde.
Přišlo to tak náhle, vůbec to neměl v plánu.
A já prostě můžu jenom sedět a čekat, jestli ten blbej počítač něco nezjistí.
Chce se mi do toho blbýho křápu kopnout.
Vržou dveře. Zrovna teď…?
Ne, ne, NE! Jen to ne. Jen ne ty! Ne ty a ne zrovna teď! Prosím, jdi pryč, já ti to nechci říkat, já nechci být poslem těch špatných zpráv. Ne pro tebe. Prosím tě, otoč se… Jdi pryč…
"Dobré odpoledne, Ericu." Usměje se detektiv Croftová, když se za ní zavřou dveře. V ruce má opět nějaké papíry.
"Celý den dávám dohromady podklady k jednomu staršímu případu, ale Timmy některé z nich nepodepsal. Hledám ho. Nevíš, kde by mohl být?"
Ona se tak usmívá, v tom svém kostýmku s policejní plackou a pistolí, drží v ruce desky a visí na každém mém slově.
"Odjel někam s Horatiem asi před tři čtvrtě hodinou."
"No, to by se měli každou chvíli vrátit." Odvětí Jeanette. Pořád v tak dobré náladě. Kdyby alespoň nebyla tak veselá. Ten hroznej svěrák mi svírá srdce, a to si to snažím moc nepřipouštět. Jak na tom bude ona? Co ona? Bude to mít tisíckrát horší. Přijít o někoho, koho milujete, to bolí. Roky to bolí.
Ale někdo jí to říct musí, stejně se to jednou dozví. Nejpozději dneska večer, to až Speed nepřijde domů.
"Počkám na něj, dokud nepřijde, nevadí?"
"Jeanette, víš…" na chvíli uhnu pohledem do země, pak na obrazovku počítače, který je pořád tak stejně nevědomý jako před chvilkou. Nakonec ale přece zvedám oči a dívám se na ni.
Je mladá, je talentovaná, svojí práci zvládá moc dobře a je hrozně zamilovaná.
A v téhle vteřině také trochu nejistá.
"Ericu, děje se něco?"
"Tim nepřijde." Vypadlo ze mě.
Pch. To jsem teda chlap. A víc jí prostě neřeknu? Ale kde mám sakra vzít ty slova??
"Jakto, že nepřijde? On už odešel?"
Jo, odešel. Ale jinam, než si myslíš. A už se nevrátí. Neptej se, prosím, neptej se! Protože mě to bolí za tebe, Jeanette Croftová. Mladá, veselá Jeanette Croftová. Jsi Speedlův poklad. Já ti přece nemůžu říct, že umřel.
"Šel už domů?"
"Ne, víš…"
Ale televize to udělala za mě.
"Policejní lékařka potvrdila, že mrtvým policistou, který byl zastřelen dnes ve zlatnictví, je Timothy Speedle, který pracoval v kriminalistické laboratoři Miami - Dade. Zdá se, že šlo o nehodu. Další podrobnosti nejsou zatím známy."
Trvá to snad jen pár vteřin. Jeanette vyklouzávají papíry z náručí a sypou se po zemi, kde se pomíchají, ať už se Speedlovým podpisem, nebo bez něj.
Je jí to jedno.
Zakrývá si tvář rukama. Už teď jí mezi prsty protékají slané slzy. Vykřikne a oněměně kouká. Jen se dívá na obrazovku a nemůže tomu uvěřit.
Rychle k ní přiskočím a podepřu ji, protože je mi jasné, že se jí každou chvíli podlomí nohy.
"Ale… ale… já… on… To přece… to nemůže být… tak to přece…"
Uplakaná, zlomená Jeanette najednou nemůže dát dohromady souvislou větu. Tak ji jenom objímám a hladím po vlasech, aby se mohla dosytnosti vyplakat.
Trhá mi to srdce. Ten smutek i ten pláč.
"Nemohli si ho splést…? Třeba…"
Raději neodpovídám. Protože vím, že si ho splést nemohli. Horatio. Yelina. Alexx. Calleigh. Ti všichni by se nespletli.
A Jeanette mi pláče v náručí a já s tím nemůžu nic dělat.
Mám za úkol chránit občany státu Florida. A teď pro tuhle plačtivou dušičku nemůžu udělat ani fň. Ten pocit je… hrozný.
A ona nepřestává plakat. A pořád jenom dokola opakuje: "Ach můj bože, Ericu, jak se to jen mohlo stát… Vždyť jsem s ním ještě před chvílí mluvila… Vždyť jsme spolu ráno snídali…"
Cítím, jak tlak na moje city působí z obou stran. Skutečnost, že můj nejlepší kamarád už nikdy nepřijde, mi tíží srdce hrozným balvanem. A ono teď, v tuhle chvíli, prostě nemůže tlouct normálním tempem.
A z druhé strany pláč téhle dívky, která ho má tolik ráda. Jinak než já. O moc víc.
Co že jsem si to ráno říkal? Že katastrofa je ještě hodně daleko?
I mně utíká z očí pár slz a schovávají se Jeanette do vlasů.
A já se jim v tom nesnažím zabránit.
Tahle policistka pro tebe teď tolik pláče, Speede.
Najednou si uvědomuju, jak málo jsem si tě vážil. Že tě mám rád víc, než by sis snad byl schopný myslet. Že si tě vážím, že každá tvoje rada je pro mě tolik cenná. A závidím ti všechny ty zkušenosti a schopnosti. To co jsi dokázal ty, v New Yorku, v Miami, to já nejspíš nikdy nesvedu.
Asi se nikdy nerozhodnu odejít z práce do jiného města, jen proto, že mě o to požádá starší kolega. Nikdy neobětuju tolik přesčasů, abych si dal popořádku laboratoř. Nikdy nedokážu to, aby pro mě nějaká holka takhle plakala.
Protože já neposlouchám romantický písničky, nejsem schopný někoho doma snést, dát někomu smysl života, způsobit, že jenom pohledem na mou tvář se rozzáří dívčí úsměv. Jo, holky mě mají rády. Ale zvenku, ne zevnitř, tak jako Jeanette má ráda tebe.
Tvůj počítač je pořád puštěný. Tvoje důkazy pořád vyskládané. Tvůj plášť visí na věšáku.
Papíry leží rozházené na zemi. A žádný z nás dvou nemá v plánu je zvednout a seřadit, protože oba jako bychom cítili tvoji přítomnost, jako bys tu pořád byl.
Ale Speed už nepřijde.
Ten pláč mi trhá srdce.
Nevím sice, jak se to stalo a kdo to udělal, protože jsem u toho nebyl. Ale vybitý crimelight, nepodepsané papíry z předchozího případu a zanesená pistole z případu starého rok způsobují, že jsem schopný si domyslet, jak se to asi stalo.
Cos to, Speedle, sakra proved?
"Jeanette. Tolik mě to mrzí."
"Horatio, ty jsi u toho přece byl. Kdo to udělal! Jak se to stalo?"
"Víš co? Počkej na mě venku před laboratoří. Vysvětlím ti to, ano?"
Přikývne a poslušně vyjde ven.
"Ta bezmoc je příšerná."
"Já vím, Ericu. Ale víš dobře, že musíme postupovat jako obvykle. Teď pro mě něco uděláš, ano?"
"Horatio?" cokoliv. Cokoliv, abych mohl pomoct v tomhle případu, ze kterého se stala noční můra.
Ještě před chvílí jsme spolu řešili případ. Dneska ráno jsme spolu prohledávali místo činu.
Zítra už nebudeme.
"Nechci, aby Jeanettiny první kroky vedly k Alexx na pitevnu. Není dobré, aby ho teď viděla. Ani ty bys neměl. A ona tam bezpochyby bude chtít jít."
"Co mám dělat já?"
"Odvez ji pryč. Hned teď. Odvez ji domů. V tomhle stavu není schopná pracovat a bude to pro ni tak nejlepší."
Musí si ho pamatovat tak, jak ho má ráda, jasně. Chápu, Horatio.
"Takže ty jí nic neřekneš? Jak se to stalo? Nebo kdo to udělal?"
"Ne, teď na to není vhodná doba. Prostě ji doprovoď, ano? Doprovoď ji domů. A pak se vrať."
Zastavuji v Coral Gables před Speedlovým bytem. Nepřipadá mi, že bych tím v tuhle chvíli něco vyřešil.
"Ericu, já tam nemůžu."
"Jeanette, já ti rozumím. Ale musíš. Dneska v laboratoři nemůžeš zůstat."
"Ale když… víš, na stole pořád stojí hrnek s čajem, který ráno nedopil. V ložnici je neustlaná postel, která po něm zbyla. U televize leží jeho rozečtená kniha. V přehrávači je stopnutý film, který jsme dneska chtěli dokoukat! Jak tam můžu jít?"
Neodpovídám. Skoro se ani nemůžu podívat na místo, kde ještě ráno seděl Speedle.
Jeanette po chvíli bez rozloučení vyjde z auta a třískne dveřmi.
Trápí mě, že jsem ji takhle nechal samotnou. Když je člověk sám, utápí se v lítosti o to víc, protože ho nemá co rozptýlit.
Jenže v tuhle chvíli pro ni nemůžu udělat víc.
Protože se musím držet běžných postupů.
Když se odpoledne v půl páté vracím do laboratoře, spatřím Horatia, jak bedlivě sleduje počítač.
"To je otisk, co našla Calleigh na tom voze, že?" optá se pro jistotu.
"Jo, jeho původce už hledáme pěkně dlouho."
Běžný postup, Delko. Běžný postup. Horatio si nejspíš všiml výrazu v mé tváři.
"Já vím, Ericu. Nevzdávej to."
"Život toho malýho kluka závisí na téhle bedně. Kruci! Chci dělat něco víc!"
"Chápu tě, ale musíme se držet běžného postupu."
Počítač pípá. Ten zvuk je v téhle chvíli nesnesitelný.
Ale aspoň, že tak.
"Pete Keller." Prsknu pohrdavě. "Padělání, zpronevěra, podvody. Taky loupeže."
"A teď ještě únos. Jestli chceš něco dělat, Ericu, najdi Kellera. Bude mít toho kluka."
Jo. A kvůli němu se to přece všechno stalo, ne?
Jdu najít Kellera.
Naštěstí to není těžké. Joho adresa uváděná v záznamu se ukázala být správná. I přesto jsme si s Horatiem zavolali na pomoc gardu speciálních policistů.
"Jdeme! Tam!" udávají povely. Jako kolečka mechanismu systematicky zaujímají své polohy a pomalu obkličují všechny únikové cesty.
"Stát! Ani hnout!"
Keller si chce zkrátit cestu skokem přes zábradlí, ale nepočítá s tím, že i tady čekají vycvičení specialisté. Jednomu z nich skočí přímo do náruče.
"Ruce za záda. Za záda! Tak."
Teprve teď, když je obviněný spoutaný, k němu můžeme my.
"Máte něco?" otočí se Horatio směrem k policistům.
"Měl u sebe zbraň." Říká jeden z nich a ukazuje ji na světle.
"Podívejme, dvaadvacítka, tou byl zabit pan Williams…" jasně, i já si, stejně jako Horatio, dokážu dát tuhle skládačku dohromady. "Kde je chlapec, Pete?"
No, v tuhle chvíli bych nechtěl být na Kellerově místě. Protože když se Horatio naštve…
"Nevim, o čem to mluvíte."
Jo tak ty nevíš? To máš teda docela odvahu… Jeden podivuhodný detail mi ale nemůže uniknout.
"Máte ulomený zub." Upozorním ho pro jistotu.
"Jo, to mám už z dětství."
Tss. Pochybuju, že jsi už v dětství kousal do smaragdů.
Které má právě na stole rozložené Speed.
Měl bych na to přestat myslet. Pokaždé mě to někde hluboko v hrudníku bodne.
"Ale ne! To jak jsi kousl do smaragdu, než jsi zabil pana Williamse. Plán nevyšel a v hlavě jsi měl pěkný zmatek."
"Vyskočit, plavat na břeh a zpátky k dítěti. Kde je?" doplňuji staršího kolegu.
"Já to nevim! Já ho teda nemám."
Proč jen mám sto chutí urazit mu hlavu?
"Kde ho držíš?" zdůrazní H.
"Zeptejte se Tawny!"
"Paní Williamsové?" ujišťoval se H. Tohle nehraje…
"Jo! Byl to její nápad."
Dobrý. Takže z Tawny máme Sisi, která se vydávala za Tawny, aby si smazala svou hříšnou kriminální minulost a začala - jak se říká - nový život.
No, únos vlastního dítěte, to není zrovna slibný začátek. Ale to je asi věc názoru.
Každopádně teď máme alespoň kde hledat.
"Ještě, že tu nikdo neuklízí." Poznamenám.
"Podívej na tohle." Horatio ukáže kousek ode mě. "To je bahno. Vida. Co tu najdem?"
Tak přeci jen to Speedlovo bahno k něčemu je. Teď ho máme s čím porovnat. Proč jsi, Timmy, v některých věcech dokázal být tak precizní, ale tu blbou pistoli sis nevyčistil?
"Vzal Joye někam, kde to dobře zná. Na odlehlé místo." Hádá H.
Na zemi se něco blýská. Sahám po pinzetě. "To je nějaká pryskyřice. Zanalyzuju to."
"Dobře. Budu na mobilu."
Zatímco Horatio dál prozkoumává místo činu, já mířím do laboratoře s dvěma miniaturními důkazy. Chci to už mít z krku.
Stejně jako tenhle případ.
Bože. Výraz Jeanette, který se jí objevil ve tváři, když se dozvěděla, že Speed umřel, mě bude provázet ještě dlouho. Pane na nebi, dej, ať už nikdo z nás nemusí nic podobného zažít.
"Pořád čekám, že Speedle zas přijde."
Tihle chemici. Proč si myslí, že se o tom chci zrovna teď bavit? Má sakra analyzovat důkaz a říct mi, co jsem mu přinesl.
"Nepřijde. Koukej mi už dát výsledek."
Mrzímě, že jsem takový, asi jsem k němu přeci jen trochu nespravedlivý. Doufám, že to pochopí.
Na obrazovce se naštěstí analýza objevila v mžiku.
"Je to neobvyklé. Hydroxifolboloxid ze stromů mansineli."
Ještě, že mám v hlavě naučený takový malý slovník, abych porozuměl tomu, co říká.
"To je z Pekelné zátoky."
"U moře jsou zátoky."
"A taky žraloci." Hajzl! Je to sakra jenom dítě!!! "Je mazanej."
"Mazanej? Proč?"
Jo, máš pravdu. Vybral jsem špatný slovo. Není mazanej. Je to jenom bezcitnej, zbabělej hajzl.
Horatio to vezme okamžitě.
"Mám to. Je v Pekelný zátoce."
"Nemůže se odhodlat chlapce zabít, tak ho nechá žralokům. Pospěš si, jedu tam taky."
Když dorazímn a místo, Horatio už má chlapce bezpečně v náručí, právě s ním vylézá z vody. Na hladině spatřím plavat krvavou košili.
Dobře mu tak, hajzlovi.
"A je to! Kód 4, Ericu. Dej zprávu, že ho máme."
Dám. Případ je uzavřen.
Ale etapa jednoho lidského života ne.
Kolem šesté vracím do laboratoře, s tím, že teď mě čeká to nejhorší. Svoje věci už jsem si uklidil. Ale Speedlův počítač pořád svítí, šperky jsou pořád vyskládané a papíry stále poházené po zemi.
Počítač vypnu jediným stiskem tlačítka. Důkazy stačí seřadit pod příslušnými kódy zpět do sáčků.
Papíry seberu a srovnám. Všechny nepodepsané označím Speedlovým jménem.
Já vím, že bych to dělat neměl, ale nechtěl jsem, abys měl další průšvih, Timmy. Ale teď už ne.
Teď už ti nikdo nemůže nic říct.
U Timovy pracovní skříňky stojí Jeanette. Právě ji zamyká.
Nemůžu se ubránit pocitu, že jí k tomu nic nedává právo. Speedlovo soukromí je pořád jeho, i když už nežije. A zrovna ona by to měla vědět.
"Co tady děláš?" říkám potichu a mírně. Nechci ji vyplašit. Ani nechci, aby byla naštvaná.
Když se ke mně ohlédne, nevypadá vyděšeně, jako přistižená při činu. Prostě jenom smířilivě. A na jejích očích vidím, že před malou chvilkou plakala.
"Já… jen jsem přišla, abych mu sem dala nějaké věci. A tady zůstanou navždy uzamčené."
To chápu.
Člověk, když umírá na následky výstřelu, tak hrozně trpí. Pokud nemá to štěstí a nezasáhnou ho přímo do srdce. Pak umře okamžitě. Když ho ale střelí do plíce, tak se svalí a z úst mu vytéká krev. Krevní oběh slábne a to způsobuje, že je poraněnému obrovská zima. Z prostřelené plíce uniká vzduch. Čím víc se snaží nadechnout, tím víc vzduchu ztrácí. Nakonec se pár posledních vteřin svíjí v bolestných křečích, než nastane konec.
Oba jsme policisté a oba víme, jak vypadá smrt způsobená kulkou.
"Jeho soukromé věci. Ty, které patří jenom jemu a na které se doma nedokážu dívat, víš?"
Přijdu k ní blíž. V ruce má klíč od skříňky.
"Tak ho zítra někam schováme, aby tam už nikdo nemohl, ano?"
Souhlasně přikývne.
"Víš, Ericu, já bych se ti chtěla s něčím svěřit."
Teď v tuhle chvíli vypadá tak nevinně, bezbranně a zlomeně. Je mi jí tolik líto. I Speeda je mi líto. Dvou zmařených životů.
"Víš, doma, třeba když jsem už šla spát a Timmy byl ještě v obýváku nebo třeba v koupelně… Nepotřebovala jsem se dívat za dveře, když jsem procházela kolem, protože jsem cítila, že tam je. Cítila jsem jeho přítomnost. Dokonce jsem přesně věděla, co tam dělá, aniž bych se tam musela dívat. A teď… já ten pocit mám pořád. I když odešel, připadá mi to, jako by pořád někde byl. Jenom teď už nevím kde."
Co jí na tohle mám asi říct?
Znovu jí tečou slzy po tváři a ona se je snaží utřít. Ale sundavám jí ruce z obličeje dolů, protože vím, že v některých situacích se člověk musí vyplakat. A zase ji přátelsky a konejšivě obejmu, tak jako před několika hodinami, aby si mohla ulevit. Abych si i já mohl ulevit.
Když ještě očima zabloudím ke dveřím, spatřím v pozadí za rohem stát Horatiův stín.
Pláče taky…
Komentáře
Okomentovat