Kapitola 11: Mrtvý zachránce

To se ví, že jsem dlouho do noci nemohla usnout. Byla jsem plná nových zážitků, nových pracovních zkušeností a nového případu, a když se pár hodin předtím díváte na mrtvé tělo, na vražednou zbraň a následně hned zatýkáte nevinnou dívku, to se neusíná lehce. Ale na to si budu muset zvyknout, protože teď mě takových dnů čeká pěkná řádka.

Práce jako každá jiná.

Pokud mi bylo známo, Calleigh něco zjišťovala ohledně látky z vrahovy košile a Eric s Timem se snažili najít další důkazy, na základě kterých by mohli dostat povolení pro odebrání otisků prstů zaměstnanců klubu Palermo. Teď bych jim stejně nebyla moc platná.

Takže bych se možná měla seznámit s novou šéfkou, která prý byla včera pracovně mimo město. Než jsem ale stačila dojít k její kanceláři, zastavil mě Hollis.

"Ahoj, Jeanette."

Usmála jsem se. To prý dělá na nové kolegy dobrý dojem. "Ahoj."

"Jméno Jill Abottová. Říká ti to něco?"

Zarazila jsem se. Proč o ní mluvil tak vážně…?

"Ano, v souvislosti s včerejším případem." Odpověděla jsem.

"Jo tak… No já jen že na tebe už půl hodiny čeká, chce mluvit jen s tebou."

To mě - pravda - trochu zaskočilo. Sama od sebe zavolala, přišla k výslechu, ze kterého si díky Timovi asi neodnesla nejlepší zážitky, zavřeli jsme ji, po pár hodinách propustili a ona si podruhé z vlastní vůle přijde na policejní stanici? Ta holka má teda odvahu.

"Dobře, moc díky."

Návštěva šéfové musela tedy chvíli počkat. Otočila jsem se směrem k čekací místnosti, k té, kde povětšinou čekali příbuzní a přátelé podezřelých, kterým se nikdo nemohl věnovat. Teď se tam nacházela Jill. Seděla na lavičce a vypadala dost netrpělivě.

Jak mě spatřila, hned vyskočila na nohy.

"Dobrý den."

"Dobré ráno, Jill. Jeden by řekl, že po včerejšku se vám sem nebude chtít. Asi máte na srdci něco vážného, že?" řekla jsem smířlivě.

Zatvářila se poplašeně. Pohledem na chvíli uhnula, ale pak se ke mně očima zase vrátila.

"Já, chtěla jsem vás o něco poprosit…"

Pokrčila jsem rameny. "No, pokud to bude v mých silách… Jsem tu pro každého, kdo požádá o pomoc."

Jill se posadila a já jsem si hned přisedla k ní.

"Jde mi o Enriquea, víte… Poručík… Ehm… Caine?"

Přikývla jsem. "Ano, myslíte Horatia."

"Jo. Včera mi řekl, že jste se dozvěděli, jak to bylo, i když jsem vám to neřekla."

"Ano, z toho, co jsme se zatím dozvěděli, jsme se pokusili udělat rekonstrukci." Odpověděla jsem klidně, ačkoliv jsem opravdu pochybovala, zda je slovo rekonstrukce dostatečně vystihující pro včerejší situaci. "Nezlobím se, že jste nám to neřekla hned, pokud vám jde o tohle, Jill. Celkem to chápu."

Přikývla, jako že to bere na vědomí.

"No, jde mi o Enriquea. Já jsem ho neznala - na tom trvám. Ale přeci jen, je to zvláštní pocit, že člověk, který…" v půli věty se zastavila a zoufale na mě pohlédla. Myslím, že výrazu v tom bledém, utrápeném obličeji obehnaném blonďatými prameny jsem dobře porozuměla. Tu větu nemusela říkat celou.

"Víte, jaké to je? Když vám někdo zachrání život?" řekla nakonec.

Stačila jedna vzpomínka, abych si hned vybavila, co musela prožívat Jill, když od ní Enrique ve vteřině doslova odehnal smrt.

Ten hnusný chlap se ale otočil směrem ke mně a během vteřiny natáhl ruku se zbraní. Byla to obyčejná devítka, ale byla dostatečná, aby ve mně vyvolala paniku.

"Jakmile na tebe zamíří, neváhej a střel toho chlapa." vybavovala jsem si, co mi před chvílí říkal Eric. Než jsem si to ale stihla uvědomit, ozvala se ohlušující rána.

Leonard West zasténal, upustil pistoli a sesunul se k zemi, pravou nohavici kalhot potřísněnou krví.

Já tam pořád stála, ztuhnutá a neschopná činu, s pistolí před sebou, a když West klesl se sténáním k zemi, spatřila jsem za ním stát soustředěného a naštvaného Tima Speedla.

Vzpomínka stará pět let. Bylo to jako včera.

"Jo, já vím, jaké to je, Jill."

A ten den se mi to stalo rovnou dvakrát.

Všechno se to seběhlo snad během půl vteřiny. Nejdřív jsem zaslechla hlasité zaskřípění pneumatik, pak na mě někdo zařval jménem. Než jsem se stihla otočit - ať už po zvuku auta nebo toho, kdo na mě volal - někdo do mě z boku prudce vrazil a já odletěla vzduchem snad tisíc metrů.

Když jsem se probrala, ležela jsem na trávníku, několik metrů od obrubníku, kde jsem ještě před chvílí stála, vedle mě klečel Tim Speedle a střílel na tmavé vozidlo, které se rychle vzdalovalo od místa, kde jsem ještě před vteřinou stála já a paní Ramirezová.

Ten den se pro mě dvakrát stal andělem strážným. Na rozdíl od Enriquea ale měl možnost se bránit. Cabala měl jen holé ruce. Těmi se proti ostrému noži a lidské zuřivosti jde těžko.

Úplně přesně jsem chápala její pocity. Ona na tom ale byla hůř. Na rozdíl ode mě neměla možnost svému zachránci říct Díky.

"Víte, já jsem ho doopravdy viděla jenom jednou. Včera v noci, když přiběhl. Ale cítím se špatně, že kvůli mně zemřel."

"Není to vaše vina, Jill."

"Já vím! Ale přesto… Když jsem ho viděla naposledy, byl ještě naživu. Z posledních sil, ale přece žil. Já… víte…"

Na chvíli se odmlčela a já jsem na ni netlačila. Bylo mi jasné, že tohle je ten zvláštní typ osobnosti, kdy bych na ni snad jen trošku přitlačila a ona by neřekla vůbec nic.

"Chtěla bych ho vidět."

To mě na jednu stranu šokovalo, ale zároveň nemůžu říct, že bych jejímu přání nerozuměla.

"Teda…" nějak jsem nevěděla, co říct.

"Překvapila jsem vás, já vím. Není to běžné, že lidé chtějí vidět mrtvé. Já všem připadám zvláštní."

"Ale ne, o to nejde. Já vám rozumím. Ale obávám se, že tohle nebudu moct. Na tělo se smí podívat pouze oficiální účastníci vyšetřování."

"Aha. Jasně." Nebála se dát najevo zklamání. Celou noc kvůli tomu jistě nespala, přišla s nadějí, že jí pomůžu a teď ani nehnu prstem, abych něco udělala, prostě řeknu, že to nejde. "Já jsem… se jen naposledy chtěla podívat na tvář člověka, který mi zachránil život. Ani jsem mu nepoděkovala."

"Ale už kvůli vám, Jill. Věřte mi, není to pěkný pohled."

"Já to vydržím."

Nevěděla jsem, co dělat. Dva dny v práci, byla jsem úplně bez zkušeností a najednou taková situace. Tak se, Croftová, teda trochu snaž.

"Víte co, Jill? Posaďte se tady a počkejte chvíli. Já se to pokusím zařídit. Pokud se na to doopravdy cítíte, zkusím se zařídit, abyste se na něj mohla podívat, ano?"

Jen přikývla pohledem, kterým mi dala najevo, že mi stejně nijak zvlášť nevěří.

Tak teď už doopravdy budu muset navštívit šéfovou.

Ta bude mít teda radost…

Calleigh zastavila před obchodem s oblečením a vystoupila z auta s nadějí, že snad tentokrát získá ten správný důkaz, který zajistí povolení k odebrání otisků prstů, protože jinak se jejich případ nehne.

Obchod nebyl velký, takhle brzy ráno tu ještě ani nebyli žádní zákazníci. Jen prodavač, který právě přepočítával peníze v kase.

Dveře zacinkaly, jak je Duquesneová otevřela.

"Dobrý den."

Prodavač neodpověděl. Byl příliš zaměstnaný svou prací. Nejdříve dopočítal bankovky, které držel v ruce, zapsal si na papír vedle nějaké číslo a teprve potom vzhlédl.

Calleigh si inteligentně stoupla kousek od pultu a čekala, až dotyčný vykoná svou práci. V duchu se pozastavila nad tím, že je to trochu zvláštní, když v obchodě s oblečením prodává muž.

"Dobrý den. Jak vám můžu pomoci?"

Calleigh vytáhla odznak. "Jsem z kriminalistické laboratoře. Včera jsme si volali, pamatujete?" usmála se. Široký úsměv ozdobil její tvář doslova od ucha k uchu.

Prodavač chvíli zapřemýšlel, ale po pár vteřinách se nakonec přeci jen rozvzpomenul.

"No jasně, už vím. Mám to pro vás připravené, udělal jsem to ráno, hned jak jsem přišel." Sehnul se pod pult a vzápětí na něj položil jakési lejstro. Byl to doklad o zaplacení, obsahoval jméno, číslo účtu, zboží i materiál, z kterého zboží pocházelo. Přesně tak to Calleigh potřebovala. Rychle pročetla papír a zjistila, že kódy materiálu i barvy souhlasí.

"Je to přírodní bavlna, barva je velmi specifická. Používá ji jen jeden výrobce." Řekl prodavač.

"Vzpomenete si, jak ten kupující vypadal?" povytáhla Calleigh obočí.

"No…" prodavač se zamračil. "Je to už týden, takže si na něho moc nevzpomínám. Denně tu jsou desítky lidí. Ale mám dojem, že byl holohlavý."

"Moc vám děkuji!" Calleigh se na muže ve středním věku podruhé zářivě usmála a on se na vteřinu cítil moc dobře, že téhle okouzlující blondýnce pomohl.

Když Calleigh brala za kliku, křikl za ní: "Přijďte zas, nemusíte pracovně. Udělám vám slevu."

Duquesneová se zasmála zvonivým, okouzlujícím smíchem. "Uvidíme. Nashle!"

Než nasedla do služebního humeru, stačila ještě zpravit své milované kolegy. "Ahoj, Ericu. Už jsi v práci? Ano? Skvělé. Za půl hodiny ti donesu povolení k odebrání otisků prstů zaměstnancům klubu Palermo. Mezitím se můžeš důkladněji podívat na jméno Roger Lee. Myslím, že bychom se na něj odteď měli úzce zaměřit."