Takový normální den Tima Speedla

Už vás někdy napadlo, jak asi vypadá takový normální den miamského kriminalisty? Je sice fajn koukat se na seriál a myslet si, že tak policisty do detailu známe, ale opak je pravdou! Vyjela jsem si po půl roce na víkend do Miami, abych zjistila, jak to s nimi je. Samozřejmě jsem si vybrala detektiva Speedla. Celý jeden den jsem se ho pokoušela sledovat tak, aby na mě nepřišel a snažila jsem se zdokumentovat jeho každodenní pracovní den. Ale nesmíte mu to prozradit!

5:45 ráno

Je to možná jenom naše česká výhrada, zamykat si na noc byt? Tak jako tak, dveře od bytu Tima Speedla v Coral Gables jsou odemčené. Vím přesně, kde ho hledat, z mého nedávného letního výjezdu do Miami bych tam došla snad i poslepu (však vy víte...).
Dveře se bez sebemenšího problému otevřou. Dokonce ani nezavržou! Je zhruba pět ráno, všude tma, ticho a neuvěřitelný klid. A víte proč? Detektiv Speedle totiž spinká!

6:00 ráno

Sedím si takhle spokojeně na křesle v Timově ložnici, sleduju jak spí a přitom na něj dopadá měsíční světlo zkrz kousíček nezakrytého okna, přes které byla jinak zatažená záclona. Speedle spokojeně oddychuje a nemá ani tušení o tom, že na něj metr vzdálená od jeho postele okouzleně koukám. Jenomže v té chvíli se ozve budík! Je mi jasné, že se probudí a odhalí mě! A ještě nemám ani jednu fotku, kterou bych vám mohla ukázat!
Ale mé obavy se zdají zbytečné. Jakmile začne zvonit budík, Tim do něj rukou praští, něco zamručí, převalí se na druhý bok a spí dál. Neodpustím si momentku.

Věděli jste, že má doma kočičku a že s ní spinká? Já teda ne. Ale na druhou stranu - když už se nějakou tu delší dobu neobjevuje na obzoru žádná slečna nebo někdo jiný, vedle koho by se dalo usínat a když už jsme na plyšáky moc velcí, je celkem fajn pořídit si kočičku.
A mně bylo divný, proč je na kuchyňské lince tolik zvířecích granulí... Ulevilo se mi, že miamský detektiv se jimi neživí.
Ulevilo se mi podruhé, když mi došlo že spí s kočkou, a ne s nějakou jinou holkou.

6:10 ráno
Budík zazvoní znova. Tim zopakuje přesně to samé, co udělal před deseti minutami. Prostě jen budík umlčí a spí dál. Má opravdu zvláštní způsob vstávání. Skoro stejný jako já!

Takže po deseti minutách ho zase fotím. Vypadá asi takto:

Vlastně nevím, proč tu fotku vlastně fotím. Až teď si uvědomuji, že vypadá úplně, ale úplně stejně jako ta předchozí.

6:19 ráno

Vidím na budíku 6:19 a raději rychle začínám přemýšlet, kam se schovat, kdyby se tentokrát najednou rozhodl vstávat. Kdyby mě tu našel, celý plán by byl v tahu! Pomalu se zvedám a schovávám se za křeslo. Nacházím se momentálně mezi křeslem a skříní, hádám, že by byla fakt smůla, kdyby do tohohle metru čtverečního zrovna teď potřeboval jít. Modlím se tedy, aby na mě nepřišel a aby se mým směrem ani nepodíval. Za minutu se ozve budík, jak jsem správně předpokládala.

6:20 ráno
Timmy do budíku praští potřetí a opět se převalí. Tentokrát nevypadá stejně jako předtím, ale jsem zalezlá za křeslem, takže nemůžu vytáhnout foťák a vyfotit ho pod dobrým úhlem.
Zoufalé zamňoukání jeho kočičího mazlíčka prozrazuje, že ho právě nevědomky použil místo polštáře.
Té kočce jsem záviděla. Ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že budu muset sedět za křeslem ještě deset minut, mě to přešlo.

6:30 ráno
Tim vypne budík a znovu se převalí. Tentokrát ale nezavírá oči jako předtím, ale nechá je otevřené a snaží se rozkoukat. Po několika vteřinách vstává. Má na sobě hnědé, zmačkané pyžamo a míří k oknu. Odhrnuje záclonu. Do ložnice pronikne světlo. Začínám panikařit, že jsem pěkně nahraná, takhle mě určitě odhalí. Snažím se skrčit ještě víc, ale už to nejde. Za zády mám nějakou neidentifikovatelnou věc, která mi brání se pohnout. Ale Speedle tam naštěstí nepotřebuje jít, sesbírá svršky, které má poházené na židli a zamíří do koupelny.
Můžu si oddychnout. Zatím to klape.

6:40 ráno
Jakmile odejde z ložnice, začínám samozřejmě okamžitě přemítat, kam se schovám dál. Nabízí se zůstat tam, počkat, dokud neodejde a prostě pak vyskočit oknem, nebo zkrátka a jednoduše odejít dveřmi. Rozhoduju se, že zůstanu schovaná za dveřmi od ložnice a odtud budu sledovat, co se v bytě děje. Dveře jsou totiž na dobrém místě, je odtud vidět do koupelny, do kuchyně i do obýváku.

Vlastně i na záchod.

Víte, ta skutečnost, že Timmy bydlí sám, s sebou přináší i takový zvláštní zlozvyk, a to nezavírat dveře. Vůbec nikde. Takže mám z ložnice opravdu krásný výhled na to, co se tam děje.
Chtěli byste fotky, co? Jo, mám je, to se ví. Ale já bych si je s dovolením nechala pro svoje vlastní potřeby, tyhle fotky, jak se někdo převlíká, prostě nemůžu zveřejnit. Nejsem úchyl! Jsem sice tak trošku jako paparazzi, ale mám svoje zásady.

Modlím se, aby nešel ještě ustlat postel. Těžko bych skákala zpátky za křeslo...

6: 50 ráno
Namísto k ledničce, kam by zamířil každý normální, hladový člověk, který právě vstal, aby se třeba nasnídal, míří Speedle ke dveřím. Zdá se mi to trochu brzo, vždyť mu pracovní doba začíná až v osm (nebo by alespoň měla). Otevře dveře, něco za nimi sebere, pozdraví souseda a zase je zavře.

Nojo, čeká tam ranní pošta. A z toho pohledu si můžete udělat sami obrázek z toho, co v ní asi je. Vlastně já to vím, polohlasně si to říká nahlas. Účet na poslední splátku za motorku, která už stejně (prý) potřebuje na technickou kontrolu, protože jí upadlo zrcátko, pozvánka na svatbu Timovy sestry (podle výkřiku: "Už zase???" hádám, že to nebude první svatba Timovy sestry, anebo to nebude první sestra, která se tento měsíc vdává), nakonec doporučený balíček z erotic shopu, který ale nepatří Timovi, nýbrž jeho praštěné třiadvacetileté sousedce z vedlejšího bytu, která se stydí takovéto zásilky přebírat osobně.

7:05

Ta blbá kočka o mně samozřejmě moc dobře ví. Drze si zůstane v Timově posteli, kde si hoví, převaluje se a pořád mňouká, protože ví, že tam jsem a že tam být nemám. Je mi jasné, že jestli toho nenechá, tak se její páníček rychle přiběhne podívat, co se to s jeho milovanou micinkou děje. Ještě dva mňouky a...

Dobře, jak chceš. Chytnu kočku za srst a donesu ji ke dveřím. Speedle se právě skrývá za otevřenými dveřmi ledničky, takže nic nevidí. Hodím kočku přímo doprostřed jídelního stolu, aby se na ní šel radši podívat tam, než do ložnice. Kočka žuchne na stůl, zamňouká a rozhází kočičí i člověčí granule všude okolo.

"Ale notak!" zaječí Tim. "Kolikrát jsem ti říkal, že na ten stůl nemáš skákat? Copak se to nikdy nenaučíš?" pohrozí jí, pokorně dojde ke stolu, micinku z ní sundá a nepořádek se chystá uklidit.

Trochu mě to zamrzí, měla bych to spíš uklízet já. Za tohle ta kočka nemůže.

Foťák vytáhnu vytáhla jen opatrně, aby nic neslyšel, je ode mě jenom dva metry.

Poctivě jako popelka sbírá a pokouší se to roztřídit, ale stejně to všechno nakonec hodí do koše s tím, že to ze země už nebude jíst ani on, ani jeho kočka.

Znovu teda zamíří k lednici. Vytáhne z ní zbytek zkyslého mléka, několik kousků plesnivého ovoce, kostku sýra, který pomalu začínal nabírat zelenou barvu a nějakou věc, na kterou si pro jistotu vezme pinzetu, protože se jí bojí dotknout.

Povzdechne si a řekne něco ve smyslu, že si bude muset zase zajít pro něco do obchodu za rohem. Přitom si pořád opakuje, že už konečně musí nakoupit. Alespoň, že kočička má co jíst.

Mně je ale naprosto jasné, že Timmy si nepotřebuje připomínat, že musí jít nakoupit, jako spíš to, že potřebuje ženskou, která by mu občas udělala snídani, ustlala postel v ložnici a řekla mu, že dveře od WC se zavírají, když právě vykonává potřebu. Nejspíš by už se ani nemusel zabývat kočičími granulemi a doporučené zásilky z erotic shopu by za něj mohl vyřizovat někdo, kdo domácnosti víc rozumí.

7:15

Timmy málem zapomene nasypat kočce do misky žrádlo, však ona se mu sama hladově připomene, když tuší, že její páníček za moment opustí byt. Nakonec se naštěstí teda ještě otočí, věnuje kočičce milý úsměv, ačkoliv mu udělala v kuchyni nepořádek (moment - nebyla jsem to náhodou já...?), vytáhne z kredence krabici a doplní kočičce papání. Pak jí ještě chviličku povídá o tom, ať mu to tady hezky hlídá, že se večer vrátí a hlavně ať hezky odpočívá.

Kočička je pořád nespokojená, asi jí vadí, že jí páníček nevaří asijské nebo italské speciality. Nevděčnice.

7:23 ráno

Zaslechnu ještě něco ve smyslu "Já už zase určitě přijdu pozdě" a posléze se definitivně zavřou dveře. Na ložnici si ani nevzpomene, díky bohu.

Zkažené jídlo zůstalo na lince, postel neustlaná, v koupelně zůstalo rozsvíceno. No jestli to takhle dělá pokaždé, tak bych nechtěla vidět jeho účty za elektriku!

Je mi jasné, že takhle nejspíš večer, až se vrátí, pozná, že tu zřejmě někdo byl, ale copak to jako ženská můžu tak nechat? Zkažené, zapáchající potraviny - v nichž se už pomalu začíná tvořit nový život - hodím do koše, postel rychle ustelu (vlastně ve finále nevypadá o moc líp, než rozestlaná) a v koupelně zhasnu. Pak rychle pospíchám ke dveřím, abych zjistila, kam Speedlovy kroky vedou dál.

Jenže on zamkl. Co teď?

Naštěstí bydlí v přízemí. Otevřu okno a vyskakuju ven. Pod oknem je naštěstí tráva. Sice si trochu pošpiním ruce a na podpadkách si málem zlámu nohy (že se na mě lidi divně dívají radši nevnímám), ale jinak jsem celkem v pohodě a raději se rychle dívám po okolí, jestli detektiva nezahlídnu.

Naštěstí mi jeho košile právě mizí za rohem. Rozeběhnu se a a zapínám foťák.

7:30 ráno

Tim Speedle vchází do obchodu, aby si konečně koupil něco, co by dopřálo jeho kručícímu žaludku. Stoupnu si za výlohu a dělám, že na někoho čekám, Speedle mě vidět nemůže, stojí ke mně zády a prodavač mě beztak nezná. Toho, že si občas udělám nějakou tu fotku, si vůbec nevšímá...

Ty nepotřebuješ kočku, ale ženskou, Speede. Nebo se ani nenajíš.

Zdá se, že žaludek bude muset počkat do oběda. Tady Speedle nepořídí a do práce už to má stejně jen tak tak...

Má se na odchodu. Rychle se schovávám za popelnici!

Mimochodem - odkdy kouříte, detektive? Doufám, že ta není opravdická... A nebo je jen chabou náhražkou za snídani.

7:38

Timmy vychází s kručícím žaludkem z obchůdku a vydává se zpátky k domu, kde na něj na parkovišti čeká motorka. Snaží se jí nastartovat a nic. Podruhé a motorka si stále nedá říct. Nakonec do ní praští a konečně naskočí. Nasadí brýle a jede se. Zrcátko visí na řidítkách a jen tak se pohupuje na posledním drátku, Tim se ho během jízdy marně snaží narovnat, zrcátko si vede svou.

Cestu do laborky znám, rychle si stopnu právě přijíždějící taxík a zvolám: "Sledujte tu polorozpadlou motorku!"

7:55 ráno

Speedle na poslední chvíli brzdí, postaví motorku na parkoviště, kde na něj počká až ji bude zase potřebovat a (téměř v běhu) míří po vysokých schodech do budovy. Já ho (téměř v běhu) následuji.

Je mi jasné, kde má laboratoř a kde ho budu moci najít, teď musím vymyslet, jak to vyřeším se sebou. Musím nepozorovaně vklouznout do šatny a tam se zmocnit jednoho z nepoužívaných laboratorních plášťů, abych nebyla tolik nápadná (ačkoliv nevím, jestli mi to pomůže, když budu v bílém plášti s foťákem pověšeným okolo krku). Naštěstí z loňského léta vím, kde je šatna, takže se tvářím jako že sem patřím, rychle proklouznu do šatny, kde naštěstí nikdo není, a uzmu z věšáku jeden plášť.

Než ale dojdu do šatny, zahlédnu Delka. Otočím se a dělám, že mě hrozně zaujal obraz na zdi, protože se bojím, aby mě nepoznal. Ne, že bych si myslela, že by to vykecal, ale... jistota je jistota.

8:20 ráno

Každý si ve své laboratoři buď přerovnává důkazy z již uzavřených případů, nebo pracuje na důkazech z nových. Takže jak vypadají laboranté v práci?

Samé srandičky. To jsem zvědavá, jestli to bude taky taková sranda, až zapípá kód 31...

9:30

Stepovat před laboratoří mě nebaví. Stejně se tu moc nového neděje a navíc se bojím, abych nevypadala příliš nápadně. 

V laboratorním plášti se ale mezi všemi těmi pracanty ztrácím, stačí se procházet a občas nakouknout do laboratoře, kde Speedle, Calleigh i Delko označují, rovnají a povídají si... Až v 9:30 se všem třem najednou ozvou pracovní telefony, což je donutí sundat pracovní pláště... Hurá, jede se na místo činu! Pro mě to znamená rychle sundat laboratorní plášť (sundám ho a strčím do nejbližšího koše - nevím jestli na prádlo nebo na odpadky) a nějak se dostat ven. Vyjdu tedy z budovy, oproti kriminalistům mám pořád trochu náskok, ti než se svlečou a vybaví... Obejdu garáže z druhé strany. Naštěstí se vrata, která ukrývají hummery, otevřou z obou stran garáže.

Jakmile zahlédnu Horatia, jak z dálky odemyká auto a jak nasedá, rychle otevřu kufr a přibouchnu se (já vím, jen sebevrazi tohle dělají!, ale co bych neobětovala v zájmu reportáže). Naštěstí je tu taková velká zelená fólie, takže jsem se s ní přikryju (takovou přikrývku si nekupujte domů - děsně to smrdí). Doufám, že až otevřou kufr, budou si hledět kufříků s nářadím a s nástroji, nikoliv "čehosi zamotaného" do zelené fólie.

No, a jede se...

Já se vsadím, že detektiv Speedle za jízdy myslel na svoji milovanou kočičku, která mu právě nejspíš dělala doma pěkný nepořádek. A taky na oběd.

10:03

Dorazili jsme na místo činu. Na vlastní kůži cítím, jak hummer po drncavé cestě brzdí (a věřte mi - nikdo to neví líp než já, JAK byla vlastně ta cesta dlouhá!). Kufr se otevírá. Ani nedýchám. Podle hlasu poznávám Calleigh. Zeleného čehosi si ani nevšimne, protože se nejspíš zaujatě kouká po okolí, vezme svůj kufřík, několik sáčků na důkazy - což poznám podle šustění - a otáčí se k odchodu. Kufr nechává naštěstí otevřený. Nevím, asi by vypadalo divně, kdyby se ten kufr otevřel sám od sebe...

Na chvíli vykouknu z pytle ven. Nikdo mě nevidí, za to já vidím hodně. Okamžitě vytahuju foťák. Tak božský pohled na Speedlovo pozadí by se nemusel už nikdy naskytnout (vyjma těch fotek z jeho koupelny)!

Musím vypadat velice vtipně, když zpoza zeleného pytle vytahuji foťák a snažím se zdokumentovat detektiva při práci... Naštěstí o tom nikdo neví.

Bohužel vám neřeknu, co se právě řeší případ, protože mám dost práce sama se sebou, aby na mě nikdo nepřišel. Zaslechnu slova jako "nehoda", "vražda", "důkaz", "tohle nebyla nehoda", "víc toho zjistíme v márnici" nebo "Speedle, uhni". Ale z toho se opravdu nedá vydedukovat, koho a proč právě zabili, to uznejte.

10:15

Kriminalisté ještě neskončili se sbíráním důkazů. V té zelené věci mi začíná být docela vedro. A oni si pořád vyšetřují a vyšetřují! Mám nastražený foťák, takže stihnu udělat několik momentek Speedla v plné práci. Ale ty už stejně nejspíš znáte.

Tentokrát bylo místo činu opravdu rozsáhlé, protože tato vražda je skutečně zákeřná. Důkazy jsou roztroušeny po několika místech, vrazi nám to tentokrát neulehčili (a já ten hummer začínám pomalu nenávidět). Ono totiž... Jak jen to říct... jedna oběť se nachází hned na několika místech.

Byli jsme:

1. V Miamském národním parku pro důchodce a jejich vnoučata

Tam mě to skutečně štvalo, hummer postavili pod strom, ze kterého do kufru pořád něco padalo. Prý to bylo primární místo činu, nevím, fakt jsem neslyšela, o čem se baví...

2. V hotelu pro psy

Prý ta mrtvá byla majitelka a ti pejskové by o ní mohli něco vědět...

3. V místní džungli

Tady prý strávila posledních čtyřiadvacet hodin.

11:30

Než sesbírají všechny ty důkazy, uběhne snad tisíc hodin! V tom pytli se peču ve vlastní šťávě a celou tu dobu se mi hrozně moc chce ven! Naštěstí ale díky té věci nepoznají, že se tam uvnitř kufru něco podivně kroutí, takže to je moje jediná útěcha. Ale člověka to docela urazí, když ho nakonec zahází bednama s nějakými špinavými důkazy a nakonec zabouchnou ten kufr tak surově, že málem nadskočím! Prý aby nic nevypadlo!

Hulváti.

12:44

Kriminalisté si cestou zajedou na oběd. Já tedy opět zůstávám v kufru zabalená v zeleném pytli jak nějaká housenka a ještě zaházená důkazy! Po půl hodině si klidně vylezou z bufetu a jedou dál! Snad už konečně do laboratoře. Mě už to tady nebaví! A až zjistím, kdo tohle auto řídil... Po větších skokáncích by to nešlo???

13:00

Konečně se ozve zvuk otvírajících dveří od garáže. Kufr se otevírá, Calleigh vytahuje jednu bednu s důkazy, Eric hned po ní druhou. Ani nedutám. Jakmile zavřou kufr a jsou na pár kroků pryč, lezu z té věci ven a čekám, dokud neuslyším, že jsou pryč. Pak otevřu kufr a rychle utíkám z garáže.

Ale nejdu do laboratoře! To ani náhodou za to, jak jste na mě byli oškliví! Jdu se někam pořádně najíst a dojdu si alespoň na WC. V laboratoři mi nemá co uniknout, zbývá analyzovat ta hora důkazů, přes které jsem nemohla dýchat a to bude chvíli trvat...

13:35

Vracím se do budovy Miamské CSI. Aplikuji stejný způsob - dostanu se do šatny a chopím se laboratorního pláště, pak se vydám do laboratoří, abych zjistila, co Speedle právě analyzuje. Foťák schovám pod plášť.

Tady se samozřejmě analyzuje a analyzuje.

14:30

Pořád se analyzuje. Tentokrát nám ale upadla štětička s důležitou informací DNA, takže si bereme baterku, abychom ji našli, že pane Speedle?

Hm... Kam jsem to jenom dal?

15:00

Když se s důkazem mučíme hodinu a pořád to nejde, zavoláme si na pomoc zkušenějšího kolegu.

15:20

Timovi volá maminka a oznamuje mu, že jeho sestra se tento měsíc zase vdává.

Cožeee? S mým nejlepším kámošem ze střední???

15:28

Podezřelého k výslechu, abychom změnili pracovní prostředí, stále nemáme. Z analýzy důkazů Timovi začíná pomalu hrabat. Sahá po účinném prostředku - sluchátkách.

15:46

Detektiv si právě uvědomuje, že nechal doma zase rozsvíceno.

Tak teď už jsem z toho úplnej... Zhasnul jsem, nebo jsem nezhasnul?

15:55

Po několika minutách strávených přemítáním, zda bude účet za elektriku vysoký nebo ne, Timmy opět nasazuje sluchátka a na elektriku zapomíná. Teď už je to stejně jedno. Současně se pouští do analýzy dalšího důkazu.

17:00

Pracovní den se chýlí ke konci. Dohraje skladba, sundaváme sluchátka a svlékáme laboratorní plášť. Případ jsme sice dneska nevyřešili, ale to chce čas. I policisté musejí někdy odpočívat.

Timmy nasazuje sluneční brýle a míří k motorce. Pro mě je to znamení, že bych si opět měla stopnout taxíka.

18:05

Než mu drze vpadnu do bytu, chvíli poslouchám venku za dveřmi, abych zjistila, co se uvnitř děje. Jakmile zaslechnu proud tekoucí vody, je mi jasné, že můžu vstoupit, protože přes sprchu neuslyší otevírání dveří.

Naskytne se mi šokující pohled. Pochopím, když si člověk ráno nezavře dveře od koupelny, když bydlí doma sám, ale nezavřít si dvířka od sprchového koutu? To už hraničí... ani nevím s čím! Trochu soudnosti, detektive!

Raději se otočím někam úplně jinam. Pohled mi padne na album s fotkami položeném na skříňce vedle knihovny. Nedá mi to. Samozřejmě ho otevřu...

A hele! Tyhle fotky zřejmě měly zůstat utajené! Detektiv Speedle zamlada! Že mu to tenkrát ale seklo... No, on se vlastně moc nezměnil. Jenom už není tak... černobílý.

18:15

Začínám řešit, kam se schovám. Hádám, že detektiv ze sprchy brzo vyleze. A jestli mě tu najde, nejspíš se zapomene obléct. A to bych celkem nerada. Možná do ložnice? Doufala jsem, že do ložnice chodí jenom spát, tudíž tam zrovna v tuhle chvíli nepůjde. Opět tedy zaujímám místo jako ráno. Do koupelny se snažím nekoukat. Ale ono to... nejde. Je tam něco, co můj zrak magneticky přitahuje.

Úplně z toho zapomínám fotit.

18:22

Speedle vychází z koupelny. A jediné, co má na sobě, je ručník kolem pasu!

No tak, Time, to se holce přece nedělá!

Copak snad můžu přestat zírat?

Zamíří ke skříni, která se naštěstí nachází v obýváku. Po dlouhém přemlouvání se rozhodnu, že tenhle božský pohled nevyfotografuju, ale že si ho nechám pouze ve své paměti.

18:38

Timmy je hladový. Já pořád stojím u dveří ložnice tak, aby mě neviděl, a sleduji, jak se marně pokouší zápasit s večeří. Nakonec usoudí, že nejlepším nápadem bude zavolat pro pizzu.

18:40

Než se pizza přiveze, sahá prozatím po knize. Do ložnice skoro ani okem nezabloudí! Je to vůbec možné, že tu jsem a on to neví?

19:00

Kočičce už se moje přítomnost začíná zamlouvat. Seskočí ze sedačky z Timova klína a spokojeně se smotá u mých nohou. Modlím se jen, aby to neupoutalo Timovu pozornost. Kočku jsem odhánět nechtěla a kopat do ní se mi taky nechtělo.

19:01

Zvoní zvonek. Hurá, pizza přijela, Timmy se může najíst. Knihu (neidentifikovatelného názvu) odkládá na stolek a jde otevřít. Bohužel záhy zjistí, že se asi nenají, protože někde se stala chyba. Poslíček dovezl pizzu mraženou, nikoliv teplou, což bylo sice levnější, ale z toho se nenajíme. Poslíček se moc omlouvá, že to spletl, že je tam teprve dva dny a zásilek je moc, a že pokud Tim chce, klidně mu skočí ještě pro teplou. Speedle mávl rukou, že se s tím nějak popere a nechal poslíčkovi malé zpropitné.

19:08

Timmy tedy skončí zase v kuchyni, kde se z mražené pizzy pokouší udělat poživatelnou. Mezitím se kočka probouzí a jde požádat páníčka o kus žvance. Timmy vytahuje krabici granulí a nasype jí. A přitom se k ní chová tak láskyplně a mile...

Ta kočka se vážně má dobře.

Asi jí má fakt rád.

Poté se opět vrací ke své večeři. Nemůžu se na to dívat. Trvá pět minut, než tento odborník přes biologii s vysokou školou dostane z fólie jeden kus těsta se šunkou.

Navíc, koneckonců už je stejně konec dne. Odkládám foťák na malý stoleček v ložnici, který mám právě při ruce. Jsem sice trošku zamazaná z toho, jak jsem ráno skákala z okna a trošku znechucená z toho válení v plastikovém pytli, ale to mi momentálně nevadí.

Ještě chvíli ho lítostivě sleduji a čím dál tím víc si uvědomuji, že Speedle potřebuje doma ženskou ruku. Po pár minutách už mi je vážně líto ho v tom nechat.

"Ukaž. Pomůžu ti."

Pizza málem skončí na zemi, naštěstí dopadne na linku a ani ne z moc velké výšky. Nůž, který Timmy ještě před vteřinou držel v pravé ruce, jen o chlup mine kočku, která si omývá jazýčkem packy a zapíchne se do podlahy těsně vedle ní. S kočkou to nic nedělá.

Timmy je trochu v šoku. Nejdřív překvapeně zamrká, podívá se na pizzu a pak zase na mě. Když zjistí, že jsem stejně reálná jako mražené těsto na stole, objeví se mu ve tváři výraz, jako by nevěděl, jestli se má smát nebo jestli mi má vynadat.

"No, to... leccos vysvětluje."

"Třeba to mlíko na kredenci? A zhasnutou koupelnu?"

"A mně bylo divný, že tu holku, co se pořád ochomýtala okolo mé laboratoře, odněkud znám. Kde ses tu vzala? A co tu vůbec děláš?"

"Prostě jsem jen chtěla vědět, jak žiješ. Jsem tu od rána. Jsem s tebou od té chvíle, co ses probudil."

Zamračený výraz z jeho obličeje pomalu mizí. Pousměje se. "To je hezké."

Oči mu padnou na mé rozcuchané vlasy a špinavé oblečení. "Byla bys dobrý zloděj."

"Nebo možná spíš soukromý detektiv."

Na to nemá co říct. Dojdu k Timovi, pizzu jedním ladným pohybem zbavím obalu (v tomhle se prostě pozná chlap a ženská), druhým ladným pohybem ji strčím do trouby.

"Hádám, že bude hotová tak za patnáct minut. Pokud teda nemáš tak velký hlad a vydržíš to..."

21:00

A tak jsem prožila celý den s Timem Speedlem, a přitom on se o tom dozvěděl až v sedm večer. Nevyhodil mě, prostě mi nabídl kousek ze své večeře, pak jsme se přesunuli do obýváku a povídali jsme si. Ptala jsem se ho na ten dnešní případ, ale jemu se o tom moc nechtělo mluvit.

"Já s tebou nechci mluvit o práci, když tě vidím poprvé po šesti měsících." tak to řekl a tak jsem se ho na to už neptala. Z letadla jsem ale byla hodně nevyspalá a navíc celé to ležení v zeleném pytli, schovávání se za popelnicemi a vyskakování z oken bylo celkem náročné. Takže se stalo, že se mi k desáté večer začaly přivírat oči.

"Jakto, že mi vždycky obrátíš život naruby, když se tady objevíš?" zeptal se zničho nic, když už jsem byla odhodlaná zavřít oči nadobro a do rána je neotevřít.

"Nevím. Ale asi už s tebou zůstanu, abys neměl pořád tak nudný život."

Byla jsem v polospánku, ale na to, co jsme si povídali, si moc dobře pamatuju. Hlava mi bezděčně spadla na Speedlovo rameno. Pamatuju si, že jsem se ho na něco ještě možná ptala a on mi potichu odpovídal, ale únavou jsem nepřemýšlela. Pořád jsem na sedačce nemohla najít tu správnou polohu, takže jsem si prostě lehla na záda a hlavu jsem mu položila do klína. Kočka se mi uvelebila na břiše.

A pak mi byl dopřán krásný, sladký spánek, v Timově klíně, na jeho sedačce a on nade mnou celou noc bdil, hladil mě na ruce, hřál mě, já jsem hřála kočičku a ve finále byl vlastně moc rád, že jsem za ním zase jednou přijela. Celou noc se mi zdálo o tom, jak mu ležím v klíně. A když jsem se ráno probudila, byl nademnou, celým tělem mě ochraňoval, seděl přesně tak, jak seděl, když jsem usnula, asi se bál, aby mě snad nějaký jeho pohyb neprobudil, a když jsem otevřela oči, spatřila jsem ho, jak se pořád tak sladce usmívá...

A bylo mi líp, než té kočce.

Ostatně, na to, jestli měl ze mě radost, si z jeho spokojeného výrazu můžete sami udělat názor...

Těším se, až si zase vyjedu do Miami. Tentokrát ho možná nechám, ať si s tou pizzou poradí sám. Nebo se mu možná ukážu už ráno, nevím. To bude záležet na situaci. Každopádně jsem si jistá, že život Tima Speedla díky mně už nikdy nebude tak stereotypní a nudný! ;)