Kapitola 8: Malá policistka

Nedalo mi to. Hned jak jsem dorazila na komisařství, zadala jsem do databáze jméno Jill Abottová.

Tohle nebyla trestanecká databáze, tam bych se Jill pravděpodobně nedopátrala. Policie disponuje ještě druhou, veřejnou databází, kde je jméno každého občana státu Florida. Je k ní připojená každá škola, každá nemocnice, každý soukromý podnik. Stačí mi jenom zadat povel a okamžitě se mi zobrazí lékařské záznamy, studijní záznamy, osobní údaje, na cokoliv si jenom vzpomenu. Jednotlivé databáze jsou navzájem propojeny, dozvíme se všechno od bankovních transakcí přes členství ve všech možných klubech a organizacích třeba až k seznamu všech zaměstnání, která ta či která osoba kdy zkoušela dělat.

Přístup do této databáze je samozřejmě přísně hlídaný, protože ukazuje veškerá osobní data a informace a musí se předejít případnému zneužití. Každý, kdo chce v této databázi vyhledávat, musí zadat číslo policejního odznaku, přesný čas a důvod, kvůli kterému do databáze vstupuje. Některé záznamy jsou navíc namátkově kontrolovány.

Bezpečnostní systém vyhodnotil mé důvody jako dostačující. Jméno Jill Abottové se mi zobrazilo hned čtrnáctkrát. Na Floridě je čtrnáct nositelek jména Jill a příjmení Abottová. Není to zřejmě nijak neobvyklé jméno.

Definovala jsem věk osoby na 18 - 25 let a jako místo současného bydliště jsem zadala Miami. A vida, už se objevila jen jedna Jill. Právě ta, kterou jsem potřebovala najít a která právě seděla v cele předběžného zadržení.

Nic se neboj, Jill, sotva za půl hodiny budeš venku, to ti slibuju, posílala jsem jí telepaticky a doufala jsem, že ji to alespoň na chvíli uklidní.

Jill Abottová, trvalým bydlištěm na Carrer De Navarra, věk 22 let. Matka: Rose-Maria Abottová rozená Harperová, otec George Abott. Nejvyšší dosažené vzdělání: středoškolské. Třikrát za sebou nepřijata na miamskou univerzitu, obor kriminologie.

V tu chvíli jsem si vzpomněla. Najednou jsem si tu její smutnou tvář byla schopná zařadit. To na škole jsem ji viděla, přímo tady v Miami, potkala jsem ji nanejvýš dvakrát, ale ten neustálý smutný výraz jejího obličeje se mi vryl do paměti a vytvořil tam nesmazatelnou stopu.

Smutný dívčí obličej. Pokaždé, když jsem ji potkala, říkali jí právě, že nebyla přijata ke studiu. Třikrát za sebou. Páni. Taková vytrvalost se vidí málokdy. Možná měla v plánu to zkusit i po čtvrté. Teď už nemůže, protože právě sedí v cele a má záznam v trestním rejstříku. Delikventy tam neberou.

Poslala jsem její profil do tiskárny. Tyhle informace by se mohly ještě hodit.

Sotva přístroj vyplivl dokument, který jsem po něm chtěla, ve dveřích se objevil můj nejmilejší poručík. Lehce jsem na něj zamávala na znamení, že ať přišel za kýmkoliv, právě já s ním zrovna potřebuji mluvit.

Svým zářivým úsměvem mi už z dálky mlčky říkal, že sem stejně přišel jen kvůli mně.

"Horatio, dobré odpoledne," pozdravila jsem ho, jak se patří, v ruce třímajíc ještě teplý dokument.

"Dobré odpoledne. Přišel jsem se podívat, jestli to s tou prací nepřeháníš." Jeho oči prozrazovaly, že to samozřejmě nemyslí doslova.

Na vteřinu jsem očima uhnula jinam. Ani nevím proč. Všimla jsem si, že John Hagen nás bedlivě pozoruje. Bylo to velmi nepříjemné.

První den v nové práci. Dočasná atrakce.

Dělala jsem, že o něm nevím.

"Jen jsem se víc zaměřila na okolnosti kolem Jill Abottové. Víš, té dívky, co jsme ji dnes zadrželi."

"Za nedbalost, já vím." Odpověděl klidně.

Zapomněla jsem, že Horatio ví všechno.

"S Timem jsme na základě nových důkazů udělali rekonstrukci vraždy a zjistili jsme, že Jill je nevinná, protože utekla z místa činu dlouho před tím, než Enrique zemřel. Není zodpovědná za to, že vykrvácel bez pomoci a proto ji nemůžeme dál držet za nedbalost. Dávno byla pryč. Také jsme zjistili, že byla přímo u vraždy, takže se stává naším hlavním svěkdem."

"Takže viděla vrahovu tvář." Horatio mi bral slova přímo z úst.

"Ano, a to pěkně zblízka. Pokud ho identifikuje, je náš. Otázka je, proč při výslechu lhala."

"Hm…" Tenhle Horatiův pohled znamenal, že si na věc dělá vlastní názor. Který ve finále možná nebude tak daleko od toho mého. "Ještě něco zajímavého?"

"Jo, asi jsem přišla na to, proč se nám tak ochotně snažila pomoct, když zavolala sama od sebe."

Horatio se na mě podíval se zájmem. Ukázala jsem mu dokument.

"Třikrát se pokoušela dostat na policejní školu a třikrát ji odmítli. Poprvé udělala test na osmdesát procent, ale nedostala se do počtu. Po druhé udělala test na osmdesát devět procent a byla třiadvacátá ze čtyřiceti, ale nepřijali ji kvůli fyzické vadě."

"Fyzické vadě? Jaké vadě?" Horatio se soustředěně zamračil a očima projížděl řádky spisu, který jsem mu podala. Na čele se mu udělala roztomilá vráska.

"Starý úraz, kdysi měla zlomenou ruku. Lékaři jí to ale špatně srovnali a kost jí narostla špatně, přiskřípla nerv. Od té doby má nepatrně zhoršenou motoriku na levé ruce." Odpovídala jsem, jako když bičem mrská. Ale klid, Jeanette. Tohle přece není zkoušení, to už máš přece dávno za sebou. Před tebou stojí poručík Caine a ten tě za to známkovat nebude. Jen ti poděkuje.

Pořád jsem si na to nemohla zvyknout.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Pořád jsem se bála, že něco pokazím.

"Proč to tedy zkoušela potřetí, když věděla, že ji na základě tohohle nikdy nepřijmou?" chtěl vědět Horatio. Jeho oči zvědavě zaputovaly k mému obličeji.

"Měla štěstí - následující rok změnili podmínky pro přijetí. Byla druhá nejlepší, testy udělala na sto procent. Ale opět ji odmítli. Tentokrát na základě zrakové vady. Ke studiu přijímají pouze do poškození čtyř dioptrií. Ona má na obou očích pět a půl."

"Tak proto ty silné čočky." Dovtípil se Caine.

"Přesně tak," přikývla jsem.

"Takže zatímco už splňovala podmínky jednoho přijímacího řízení, neprošla na základě nových podmínek toho samého řízení."

"Jo. Fakt tam chce." Konstatovala jsem. "Možná proto ráno sama od sebe zavolala. Pro svůj vlastní dobrý pocit. Ona to prostě chce dělat. Navíc si třeba myslela, že by jí to mohlo nějak pomoct."

"My pro ni můžeme udělat jedině to, že ji teď pustíme na svobodu a dopadneme Enriqueova vraha."

Enriqueova vraha. To mi něco připomnělo.

"Horatio, je možné, že vrah šel původně po ní, ne po Enriqueovi, a že ji bude chtít vyhledat znovu. Až ji propustíme, měla by dostat policejní ochranu, alespoň dočasně." Navrhla jsem.

"Detektive," usmál se poručík. Dokument mi vrátil zpět do ruky. "na jeden den jsi toho udělala až dost. Dobrá práce. Ty teď ten papír založíš do spisu, vypneš počítač a půjdeš si domů odpočinout, ano?"

Sice se mi nechtělo, ale musela jsem protestovat. "Musím ještě propustit Jill. Přece ji tam nenecháme trčet do zítra."

"Jen mě poslechni, Jeanette." Trval na svém Horatio. "A já všechno ostatní obstarám."

A tak jsem ho tedy poslechla. Spis jsem založila, počítač vypnula, telefon odpojila a komisařství zalité do podvečerní sluneční záře jsem poklidně opustila…