Kapitola 7: Oběť nebo pachatel?

Mohlo být půl čtvrté odpoledne. Velké policejní vozidlo s nápisem Policie Miami - Dade zastavilo před hotelem Aqua Beach, který se pro kriminálku momentálně stal víc než zajímavým.

Eric Delko vystoupil, zabouchl dveře a poctivě auto zamkl. Kufřík s nástroji nechal uvnitř, teď ho potřebovat nebude. Šel jen pro seznam.

Ačkoliv zábava ve všech klubech v Miami začínala teprve po setmění, tady už teď hrála hudba a kolem baru se pohybovalo několik veselých osob. Servírka za ním se otáčela tak hbitě, div se nepřerazila, aby vyhověla zákazníkům. Eric si pomyslel, že ji to buď hodně baví, nebo to tak má prostě nařízené.

Když Delko vstoupil, několik dívek - včetně pohledné servírky - se na něj se zájmem podívalo. Byl pohledný a věděl to o sobě. Na takové reakce byl poměrně zvyklý. A dělalo mu to dobře. Nehledě na to, že ve své světlé, slušivé košili, která provokativně kontrastovala s jeho tmavší pletí, se sem dokonale hodil.

Zamířil k baru. Servírka se zdála potěšena. Najednou se ve víru práce zastavila, aby všechen svůj zájem mohla soustředit k pohlednému mladíkovi, který právě navštívil klub.

"Dobré odpoledne," pozdravil Delko.

"Ahoj," usmála se dívka zářivým, bělostným úsměvem. Měla tmavé vlasy dlouhé po pás, oblečená byla do krátkého topu, který obepínal její pevná ňadra a končil kousek pod nimi. Na nohy jí Delko neviděl, ale hádal, že úplá sukně nebude o moc delší, než to tričko.

"Co si dáte?"

Eric vytáhl služební odznak. "Zrovna teď asi nic, jsem ve službě."

Když si dívka prohlédla odznak s nápisem DETEKTIV MIAMI-DADE, zájem ji rychle přešel. Ve tváři se jí objevila panika a oči začaly těkat od místa k místu, jen ne k Ericovi.

"Detektiv Delko, policie Miami-Dade. Potřeboval bych seznam zaměstnanců klubu."

Dívka nepřístupně zakroutila hlavou. "S tím vám nepomůžu, detektive. Musíte si zajít za vedoucím. Támhle." Ukázala kamsi za sebe, ke dveřím, kde postávalo několik mužů.

"Dobře, díky. A nepřetrhněte se." Mrkl ještě na servírku s úsměvem. Bylo to samozřejmě v legraci, ale myslel si své. To děvče k němu jako k muži bylo celkem vstřícné, ale jako k policistovi už trochu odtažité. A taková velká změna přístupu nebude jen tak.

Než vstoupil do dveří, na které mu ukázala ta mladá dáma - ano mladá nemohlo jí být víc, než devatenáct - zastavil se. Zarazil ho křik, který zpoza vchodu ozýval. Nerozeznal slova, nevěděl, o čem se ti dva hádají, na to byli moc daleko. Ale zřetelně rozpoznal dva hlasy - mužský a ženský. Ten mužský byl starší, podle hlasu ho tipoval tak na čtyřicet, děvčeti mohlo být nanejvýš čtyřiadvacet.

Tenhle klub má velmi společného s drogami a mladými děvčaty - jeho zájem o to proniknout hlouběji do obchodních transakcí tohoto podniku se o moc zvýšil.

Křik ustával. Delko vykročil po nevysokých, dřevěných schodech. Když došel ke dveřím, zrovna z nich vycházela nějaká rozčilená žena. Delko opět vytáhl svůj odznak. Děvče ho rychle vzalo na vědomí, ale nehodlalo měnit výraz ve tváři.

"Je všechno v pořádku?" optal se Eric. Pokud tady jsou mezi zaměstnanci špatné pracovní poměry, pak ho to jako policistu také velice zajímalo.

Dívka si odfrkla. "Nic nebude v pořádku, dokud tomu chlapovi někdo nezavře hubu." Odsekla. Skoro se na Delka nepodívala. Pustila se dolů po schodech a celou dobu soptila vzteky.

Eric si pomyslel, že byl právě nejvyšší čas podívat se tomuhle podniku na zoubek.

Seznamem všech zaměstnanců může klidně začít.

Od našeho výslechu Jill Abottové uběhly už možná čtyři hodiny. Timmy je strávil analýzou v laboratoři, já jsem konečně donesla panu Stetlerovi na stůl hlášení, které tak mermomocí chtěl a nebohá Jill nejspíš právě plakala v cele předběžného zadržení, kam jsme ji zamkli jenom proto, že se náhodou nachomýtla někde, kde být neměla, a kde bude muset zůstat, dokud případ nebude uzavřen. Pak totiž poputuje do opravdového vězení a to bude jiné, než tahle cela…

Neustále jsem na tu chudinku musela myslet. Snažila jsem si vzpomenout, odkud mi byl její obličej tak povědomý, ale ať jsem se ho snažila přirovnat k čemukoliv, k jakékoliv zvláštní situaci v mé minulosti, její tvář jsem stále nebyla schopná identifikovat. Tak proč mi připadala tak známá?

Byly čtyři hodiny odpoledne, pracovní den se pomalu chýlil ke konci a pořád jsme měli jen pár stop.

V tuhle chvíli mě do laboratoře přivedla další z nich.

Před dveřmi do laboratoře pro analýzu věcných důkazů jsem se zastavila s rukou na klice. Byla by škoda vstoupit hned a přitom propásnout tu krásnou, systematickou a důkladnou podívanou, která probíhala uvnitř.

Detektiv Speedle byl právě v plné práci. Při práci byl oblečený do svého laboratorního pláště, s rukama v latexových rukavicích zacházel nesmírně pečlivě. U stolu stál, židle opuštěně stála daleko u zdi, její majitel na ni v samém zápalu práce nejspíš úplně zapomněl. Očima přilepenýma ke dvěma čočkám mikroskopu něco pozoroval, jednou rukou si přibližoval a zase oddaloval sklíčko s důkazem, v druhé ruce třímal pero a nervózně jím poklepával o desku skleněného stolu. Po chvíli odtrhl pozornost od důkazu a do listu, který měl položený na stole vedle mikroskopu, poznamenal několik údajů. Vzápětí si je po sobě překontroloval a přesunul se ke stolu s počítačem, aby všechno poctivě přepsal do databáze.

Všechno to prováděl s nesmírnou trpělivostí a pečlivostí. S nástroji i důkazy zacházel s úctou. Bylo mu jedno, jak dlouho mu to bude trvat. Analyzoval jeden důkaz čtyři hodiny. Ale díky těm čtyřem hodinám možná poznáme, jak to bylo.

Sem, co teď stojím, by se měl podívat každý, kdo se někdy chystá překročit zákon. Tady by poznal, že všechno, co na místě činu zanechá, je zde pečlivě očištěno, určeno, rozkládáno a následně zase skládáno, aby laboranté i z té nejmenší částečky získali alespoň jednu jedinou informaci.

Rychle by to toho dotyčného přešlo.

Stála jsem tam možná tři minuty, než mi došlo, že čas i vrah utíká, zatímco já se tu kochám.

Ne, tenhle rozmanitý systém analýz, identifikací a získávání informací mě asi nikdy nepřestane fascinovat.

Navíc Tim vypadal při téhle práci neuvěřitelně důležitě a soustředěně, ale zároveň taky bezbranně a nevinně. Nevěřili byste, kolikrát se mu během těch tří minut změnil výraz ve tváři. Kolikrát nervózně poklepal levou nohou, jako to dělával vždycky, když byl nervózní, napjatý, nebo něčím zaujatý. Kolikrát mu jeho milé oči bezmyšlenkovitě zabloudily k místům, kde se nacházela jen prázdná zeď, když si dával dohromady souvislosti, ačkoliv by si to vůbec uvědomoval.

Když jsem konečně otevřela prosklené dveře, uklízel právě mikroskop a dokument o průběhu analýzy vkládal do obálky.

Vše s roztomilou pečlivostí.

"Ahoj," ta chvíle, než jsem přešla od dveří k jeho stolu, se mi zdála hrozně dlouhá. "Díky, že jsi zavolal. Copak máš tak naléhavého, že jsem musela přijít hned?"

Postavila jsem se vedle Tima. Na stole ležela tmavá blůza.

"Jilliny šaty." Odpověděl Speed.

"Páni, to bylo rychlé." Seznala jsem. Analýza oblečení obvykle trvá něco kolem pěti až šesti hodin.

"Rychlost je hned po přesnosti druhá nejdůležitější věc v kriminalistické vědě, detektive Croftová." Nadhodil poučně. Přitom Jillinu blůzu pečlivě rozkládal.

Ta věta byla povědomá. Přesně ta samá slova jsem slyšela před dvěma lety na katedře kriminologie miamské univerzity. Slyšela jsem je tím samým tónem a z těch samých úst.

"Jo, to už jsem někde slyšela." Řekla jsem to tak pomalu, že se ke mně se zájmem otočil. Drze jsem se loktem opřela o jeho stůl a sebevědomě zabodla zrak do jeho oříškových očí.

"Přednáška o zásadách kriminologie, duben dva tisíce devět, univerzita Miami-Dade. Pamatuju si na ni. Přednášejícím byl detektiv Tim Speedle z místní kriminalistické laboratoře." I tohle jsem říkala dost pomalu na to, aby se do něj každé moje slovo mohlo zabodnout.

Znervózněl. Oči sklouzly k zemi. Po pár vteřinách se začal spěšně věnovat důkazu, ale zdaleka už ne tak pečlivě jako předtím. Nakonec se při pomyšlení na léta starou vzpomínku mihl na jeho tváři lehký úsměv.

"Zavolali mi hrozně na rychlo. Skoro jsem to neměl připravené. Říkal jsem, co mě zrovna napadlo."

"Přednášející půl hodiny před výukou odpadl a od jedné studentky dostali tip, že se vyznáš…" povytáhla jsem obočí. Která studentka to asi mohla být…?

Opět se ke mně otočil a pro změnu si mě začal analyticky prohlížet. Asi si myslel, že toho nechám, ale moje oči to spíš ještě víc magneticky přitahovalo. Vůbec mi nepřipadalo drzé opírat se o jeho pracovní vybavení.

"Nevěděl jsem, že tam sedíš."

"Možná proto jsem si sedla do té nejvzdálenější lavice."

Látku na stole otočil a sáhl po baterce, aby posvítil na to, co tam našel. Trochu se mu klepala ruka. Všimla jsem si toho, protože úzký kužel světla, který z ní vycházel, se nepatrně komíhal po stole. Ztrácel nit a způsobilo to jenom mé drobné opření o stůl, které si klidně mohl vyložit jakkoliv. Způsobovalo to buď jeho příliš malé sebevědomí, anebo naše malá letní příhoda. Možná obojí. Nejspíš bych měla přestat navštěvovat jeho laboratoř, čistě v zájmu policejních výsledků. Aby mohl pracovat.

Oba jsme si na sebe teprve zvykali. Od rána to byl pořád ještě trochu šok.

Pocítila jsem náhlou touhu se ho dotknout. Jakkoliv a kdekoliv.

Narovnala jsem se, aby skleněný stůl mohl zase vyhovovat výhradně Speedlovým potřebám, nikoliv mým.

"Z té přednášky jsem si odnesla mnohem víc, Time." Řekla jsem smířlivě. Zdálo se mi příliš kruté dál ho trápit. "Co ta košile?"

"Jsou na ní krvavé skvrny. Rozteklé." Timmy na kus látky posvítil svítilnou, abych se mohla také podívat. Pod světlem se vše zdálo mnohem jasnější. Na látce byly vidět jasné obrysy tmavě rudých krvavých skvrn. Na všech místech měly stejný odstín rudé. Navíc měly podlouhlý, nepravidelný tvar. A všechny byly podélné. Krev nemohla pocházet od Jill, svrny se táhly zleva doprava, ne shora dolů. Krev ani nestekla, ani nevystříkla. Jill se o něco nejspíš otřela. Tak jako tak to ale byl důkaz, že majitelka oblečení byla v době vraždy na místě činu. Co tam dělala, to už je věc druhá.

Krvavých skvrn jsme si v šeru výslechové místnosti napoprvé nevšimli. Odhalila je teprve analýza. Nechat si poslat její oblečení do laboratoře byl dobrý nápad.

"Víme, komu ta krev patří?" chtěla jsem vědět. Svého kandidáta jsem stejně už měla.

"Ano, byl jsem za Valerou. Odpovídá oběti."

Tu krev ztratil Enrique, jak jsem předpokládala. Bodali ho do zad a do břicha. Jill musela stát před ním, anebo za ním.

"Jill to být nemohla. Viděl jsi sám, jak je drobná a slabá. Síly, která byla do těch ran vložená, by nikdy nebyla schopná." Usoudila jsem. "Byla jenom svědek, nebo spolupachatel?"

"Možná byla oběť." Odpověděl Speed.

Nechápala jsem.

Tentokrát se přestal opírat dlaněmi o stůl, ale založil ruce na prsou a otočil se ke mně.

"Co se musí stát, aby člověku vypadla kontaktní čočka? Sama od sebe přece neupadne."

"Možná… Když do něj někdo silou strčí?" zkusila jsem to.

Souhlasně přikývl, ale přitom stále přemýšlel, poznala jsem to podle toho svraštělého čela a soustředěného výrazu.

"Víš co," Timmy ke mně přistoupil na vzdálenost sotva deseti centimetrů. Můj hrudník se jemně otřel o jeho.

Vykulila jsem oči.

"Pojďme si udělat rekonstrukci."

A kvůli rekonstrukci mě musí takhle pokoušet? To nemůže zůstat stát půl metru ode mě, jako doteď?

Moment - rekonstrukci? To se jako budeme dotýkat?

Tomu říkám rychle splněné přání.

"Dobře," přikývla jsem. Snažila jsem se, aby to vyznělo úplně a naprosto normálně, nikoliv nervózně.

Přešlápnul si, takže jsme se dotkli koleny.

Znova.

"Budeme vycházet z předpokladu, že vrah šel po Jill, ne po Enriqueovi. Řekněme, že čekal před klubem, až vyjde ven." Říkal pomalu. Zůstala jsem stát na místě, na těch deseti centimetrech, neustoupila jsem dozadu, neudělala jsem nic, nechtěla jsem být k němu o nic blíž ani o nic dál. Byl u mě tak blízko, že vůbec nemusel mluvit nahlas.
Prostě šeptal. Nejhorší na tom bylo, že když viděl, jak jsem v rozpacích, nabral zpět ztracené sebevědomí.

Role se rychle obrátily.

"Jill vychází z klubu." Jemně mě vzal za ramena a otočil si mě zády k sobě. "Enrique dělá bodyguarda v klubu Palermo. Sleduje ji, jak jde pryč, možná ji zdraví, protože se znají. Neví o útočníkovi, který na ni čeká a stejně tak útočník neví o Enriqueovi."

Pořád stál za mnou a doslova mi to šeptal do ucha. Nevěděla jsem, jestli se mám víc soustředit na to co říká, nebo na to, jak to říká.

"Jill je na cestě domů. Jsou zhruba tři hodiny ráno. Jde přes hotelový park. Když projde kolem stromů, útočník rozpozná svou chvíli a vyrazí za ní. Prozatím nemá v ruce žádnou zbraň. Chce si s ní jen promluvit. Jill ho ignoruje a jde dál. Nechce s ním mluvit." Jemně mě popostrčil, udělala jsem dva kroky vpřed.

"Útočník ji chytí za ruku," vzápětí mě chytil za levé zápěstí. "a otočí ji k sobě, aby mu věnovala pozornost." Udělal to. Vzápětí jsem na něm byla úplně přilepená, cítila jsem pod laboratorním pláštěm každý zákrut jeho těla, svaly na břichu, přezku od opasku i silná stehna schovaná do úplých, džínových kalhot.

Vzápětí mi došlo, že to tvrdé dole možná nebude přezka od opasku. Ta přece obvykle bývá o něco výš…

Vydechla jsem a on to zpozoroval, navzdory tomu, že jsem se snažila cítit sebevědomá a svoje, ale když mě pevně držel za zápěstí, nějak to prostě nešlo. Na jeho očích jsem viděla, že si moje rozpaky všemi doušky vychutnává, ačkoliv jeho obličej se tvářil naprosto normálně.

Nikdo mi nikdy neuvěří, že tohle byla jen pouhá rekonstrukce události. Jestli tohle někdo uvidí, jestli se tohle někdy k někomu dostane, nejspíš se půjdu zapálit.

"Jill s ním ale nechce mít nic společného. Možná ho zná, možná ne. V každém případě ho od sebe odstrkuje." Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Ale jen jemně, nechtěla jsem ho hodit na protější stěnu. Jen jsem už nechtěla cítit tu přezku. Nebo možná chtěla? Já nevím.

"Strkají do sebe." Tim byl alespoň natolik džentlmen, že tuhle konkrétní věc ani při rekonstrukci nepraktikoval. "On se ji pořád pokouší chytit, chce jí říct něco důležitého."

"Ale ona se pořád vzpírá. Přitom křičí a snaží se s ním prát. Celou situaci pozoruje zpoza vchodu do klubu Enrique."

"Správně." Přikývl Speedle. "Jako bodyguard má na starosti bezpečnost hostů, takže se běží podívat, co se děje."

Živě jsem si tu situaci představovala…

Enrique běží přes hotelový park a přitom křičí: "Nech ji být!"

Útočník se zalekne. Strčí do Jill tak surově, že se zapotácí a upadne na zem.

"V tu chvíli ztratila tu čočku." Dovtípila jsem se.

"Jo," souhlasil Tim. Přitom vypadal, že přemýšlí stejně jako já. Ale i tak mě přitom stihnul pozorovat takovým… divným pohledem. Tím jeho pohledem.

Jill se snaží najít čočku, ale je tma a v trávě ji nevidí. Nemůže ji najít ani po hmatu. Po chvíli to vzdá a s námahou se zvedne na nohy.

Enrique mezitím začne strkat do neznámého muže. Přitom mu vyhrožuje a nadává. Kolem trojice není nikdo jiný, je tma, z klubu Palermo se ozývá tlumená hudba.

Enrique se po chvíli otočí k Jill, aby dívce pomohl na nohy a zeptal se, jestli je v pořádku. Nezáleží na tom, jestli ji zná nebo ne, nebo jestli je nebo není bodyguard. Pomůže jí, protože je to lidské.

Ve chvíli, kdy se k útočníkovi otočí zády, udělá životní chybu. Útočník zahazuje nedokouřený doutník a vytahuje malý nůž. V záchvatu zuřivosti odletí z jeho košile kus látky.

Vzápětí bodá a stává se z útočníka vrahem.

"Enrique se ptá Jill, jestli je v pořádku. V tom ho zasáhne bolestivá rána do zad."

Ten příběh byl smutný. Ani já, ani Speedle jsme nepociťovali potřebu zkoušet si to doopravdy. Na to jsme každý měli dostatečně velkou fantazii. Stačilo si to jen představit.

Enrique zasténá, ze zad se mu řine krev. Otáčí se k útočníkovi, aby se mu vzepřel. Chvíli se s ním pere, ale bolest ho zmáhá, navíc nemá zbraň. Po chvíli se útočníkovi podaří Enriquea bodnout do břicha. Pro jistotu to udělá několikrát.

Jill Abottová křičí. Pokouší se muže dostat od sebe, ale nedaří se jí to. Dostane se Enriqueovi těsně za záda. Krev, která mu z nich vytéká, se dostane na její blůzu, když se o něj otře. Enrique se hroutí k zemi.

Jill ze strachu před vrahem panikaří a prchá. Schová se kousek dál za rohem a sleduje zbytek situace z povzdálí, kde už ji vrah nemůže vidět.

Vrah do Enriquea několikrát surově kopne, poté se otočí k úprku. Nůž pohazuje i s otisky opodál a nechává Enriquea Cabalu vykrvácet. Zraněný trpí v bolestech. Za pár minut je mu dopřána úlevná smrt. V půl osmé ráno toho dne nacházejí mrtvého kriminalisté z Miami-Dade.

"Všechno by tomu odpovídalo - místo, kde jsme našli tu čočku, kde ležel doutník i odhozený nůž. Poloha mrtvého to potvrzuje." Usoudil znalecky Tim.

"Proto nám u výslechu řekla, že viděla doutník. Prořekla se. Viděla přitom celou jeho tvář."

"Jo, může ho identifikovat."

"Podívám se, co o ní najdu v databázi. Třeba přijdu na něco, co nám pomůže. Znovu ji vyslechnu. Zavolám Horatiovi a podám mu hlášení."

"Fajn." Přkývl souhlasně Speed. "Pojedu za Delkem do klubu. Vyslechneme místní zaměstnance a případné svědky. Mohl by tam taky pracovat."

To mi připadalo jako dobrý nápad.

Zvláštní, co všechno může prozradit jedna blůza.

"Musíme ji propustit. Když Enrique zemřel, dávno byla pryč. Nemůžeme ji zavřít za nedbalost. Teď už víme, jak to bylo."

"Ano, propustíme ji. Musel jsem ji zadržet na základě její výpovědi, tak to říká předpis. Doufal jsem, že ji to donutí říct pravdu." Znovu se opřel o pracovní stůl. Tentokrát lokty.

Jemně jsem ho vzala za rameno i přes skutečnost, že jsme se dnes dotýkali až dost.

"Udělal jsi, co jsi musel, Timmy. To ona lhala, ty jsi ji k tomu nenutil."

Věnoval mi vděčný úsměv.

Moc se mi takhle líbil.

Co jsem chtěla vědět, to jsem se dozvěděla. Jednu věc jsem si ale odpustit nemohla. Jen na chvíli jsem nasadila přísný výraz a výhružně mu pohrozila ukazováčkem. "Příště si k rekonstrukci vezmi figurínu."

Zasmál se.

Měla jsem se k odchodu

"Mimochodem," s rukou na klice jsem se k mladému kriminalistovi v laboratorním plášti a s rukama v rukavicích naposled otočila.

Vzhlédl od důkazu, který pečlivě skládal, aby ho uložil.

"'Každý, kdo vstoupí na místo činu, tam něco přidá a něco zase odnese, dřív, než se místem činu stane.'"

"Byla jsi velice pozorná studentka, Jeanette."

"A vy zase velice dobrý učitel, detektive Speedle."

S těmito slovy jsem nechala za sebou těžké dveře dovřít a zanechala jsem Tima s jeho důkazy i pocity v laboratoři pro analýzu věcných důkazů.