Kapitola 6: Nový svědek

Když jsem dorazila do výslechové místnosti, Jill už seděla uvnitř na židli, ruce opřené o nablýskaný stůl. Neustále se ohlížela k prosklené stěně, za kterou jsem právě stála já. Ačkoliv sklo fungovalo pouze jednosměrně - mohla jsem vidět jen já ji, ona mě nikoliv - zdálo se, jako by věděla, že tam stojím a bedlivě ji pozoruji. Snažila jsem se z jejího výrazu vyčíst její pocity. Vypadala velice nervózně, podle toho, jak si divoce mnula dlaně a jak navzájem proplétala prsty obou rukou. Co chvíli si pohrávala s dvěma prstýnky na pravé ruce.

Něco mi říkalo, že tohle nebude náš vrah. Tahle malá holka by v sobě jen sotva našla tolik síly, aby Enriqueovi mohla způsobit smrt.

Vždyť je jen o pár let mladší než já.

Navíc… Odněkud jsem ji znala. Nějakým zvláštním způsobem mi připadala povědomá. Ale proč? Odkud? Vím, že je to už dávno, co jsem ji viděla… Ale - kde…?

Jistě jsem přísně svraštila čelo, jak jsem se snažila vzpomenout.

Malá, hubená, nevýrazná blondýnka, která nejspíš neměla v úmyslu lhát. Maximálně něco zatajit ze strachu.

Koneckonců, přišla ona za námi, ne my za ní, jak to obvykle bývá. Buď nám opravdu chce pomoct, nebo má hodně velký strach. Zvednout sluchátko a sama od sebe zavolat na policii, to považuji za celkem obdivuhodnou odvahu. Většina obyvatel Miami se policejní budově vyhýbá, ať už kvůli té vyzařující autoritě, strachu před zákonem, nebo z nervozity vlastních nepomstěných hříchů.

Kolega Speedle mě zastihl v plně soustředěné náladě, jak zírám skrz prosklenou stěnu na blonďatou Jill. V ruce držel složku s fotografiemi.

"Ahoj," vyrušilo mě z mého melancholického přemýšlení.

"Ahoj," odpověděla jsem a pokusila se ze sebe vyplodit alespoň z poloviny tak milý úsměv. Moje ruka se automaticky začala natahovat po klice od výslechové místnosti.

"Díky, že jsi na mě počkala."

"Za málo." Pokrčila jsem rameny. "Navíc je to můj první výslech a opravdu bych si nebyla jistá, kdybych na to byla sama… Nerada bych něco zkazila."

"Jasně." Přikývl Speed. Pak se stejně jako já natáhl po klice, aby mi otevřel dveře. Moje dlaň z kliky bezmocně sklouzla, když se jí dotkl.

Vyložila jsem si to jako pouhou náhodu. Obávám se, že kdybych si to vysvětlila jinak, nebyla bych schopná pracovat.

"Slečna Abottová, předpokládám." Řekla jsem váhavě, když jsme si sedli naproti svědkyni ke stolu. Tim položil dokument na stůl a zkoumavě si dívku prohlédl. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že mi nechává volné pole, ale bude tady jako taková jistota, kdybych potřebovala pomoct nebo pokud bych snad něco zkazila.

To mi dodávalo trochu sebevědomí.

"Jsem detektiv Croftová. Tohle je detektiv Speedle. Oba pracujeme na případu, kterého jste zřejmě byla dnes ráno svědkem. Mluvily jsme spolu v telefonu, pamatujete?"

Hlavně klid, Jeanette, ta holka je klíč… Mluvila jsem pomalu a neutrálně. Nechtěla jsem ji ještě víc vystrašit. Zároveň jsem ale nechtěla vyznět moc ledabyle, aby si nemyslela, že má navrch. Každý svědek může být zároveň i pachatelem. U téhle dívky jsme si bohužel zatím nemohli být jistí ani jednou z těch možností.

Tim na krátkou chvíli pohlédl na mě, pak se vrátil opět k Jill.

Pořád byla vystrašená. Být svědkem vraždy je hrůzostrašný zážitek. Bylo třeba si k ní najít cestu.

Timmy se na ni díval tak upřeně, až se mi zdálo, že ji na té židli snad vidí nahou. Po několika vteřinách mi to došlo. Pozoroval její oči. Levé oko mělo jiný odstín modré, než pravé. Snažil se zjistit, jestli šilhá, proto ji sledoval. Zřejmě jsme našli majitelku té naší kontaktní čočky.

Vršek těla měla oblečený do tmavé, volné blůzy. Ta trochu kontrastovala s jejími světlými kalhotami.

"Ano, vzpomínám si na vás." Řekla potichu Jill.

Byla jsem možná nervóznější než to děvče přede mnou. Trochu jsem si poposedla. Moje koleno se pod stolem nepatrně otřelo o Timovo.

Nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Spíš jako by si toho vůbec nevšiml. Tak jako tak jeho nohy nejspíš zabíraly většinu místa pod stolem. Roztáhnul je ještě víc.

Chlapi.

"Chtěla jste mi říct něco ohledně té události z dnešní noci. Tvrdila jste, že jste něco viděla…" pokusila jsem se ji navést.

Jen přikývla. Z jejích úst ale nevyšla ani hláska. Napadlo mě, že je možná nervózní z Tima, který na ni dosud nepromluvil.

"Máte strach?" zeptala jsem se jemně.

"Ne, ne!" ohradila se spěšně.

Aha. Takže strach v tom trochu byl. "Já jen… že to není jednoduché znovu si to všechno vybavit a… a mluvit o tom."

"Nemusíte se bát." Řekl Speed. "Všechno, co tady řeknete, zůstane jen mezi námi. Nikdo vám neublíží, když nám to povíte, protože se to nikdo nedozví."

Jill se pokusila o povzbuzující úsměv, ale moc jí to nešlo. Raději si zastrčila vlasy za ucho a oči zabodla do desky stolu.

Vypadalo to, že právě tohohle se bojí. Neustále se ohlížela dozadu a skoro šeptala, jak se bála, aby ji náhodou neslyšel Enriqueův vrah a nepočkal si na ni venku.

"Opravdu si vážíme toho, že jste se nám ozvala, Jill. Ale jestli nám chcete pomoct dopadnout pachatele, musíte nám teď přesně popsat, co jste viděla." Pobídla jsem ji.

Podívala se směrem k prosklené stěně. Ačkoliv tam nemohla nic vidět, bála se jí.

"Za tím sklem nikdo není. Jen strážník, který dohlédne na to, aby tenhle rozhovor proběhl v naprosté tajnosti."

Ve skutečnosti se všechny výslechy zaznamenávají ještě na speciální pásku. Ale to neznamenalo, že by snad mohla být ve větším nebezpečí. Leda by vrah seděl v místnosti, kde se nachází nahrávací zařízení.

"Co jste viděla, Jill?" zeptal se důrazně Tim. Všimla jsem si, jak musela přivřít oči, aby pořádně zaostřila, když k němu vzhlédla.

Timmy si toho všiml také.

"Já… viděla jsem to všechno jen z povzdálí. Vycházela jsem zrovna z klubu…"

"Z klubu Palermo?" povytáhla jsem obočí.

"Ano. Měla jsem namířeno domů, ale zaslechla jsem hádku. Ohlédla jsem se po těch hlasech."

"Kde přesně se to odehrálo?" přerušila jsem ji nemilosrdně.

"V hotelové zahradě. Aqua Beach Hotel. Klub Palermo k němu patří." Odpověděla Jill. Chvíli se na mě podezíravě dívala, jako by pochybovala o tom, zda jí věřím.

"Pokračujte." Pobídl ji Tim. Složka s fotografiemi stále ležela na stole. Zatím nepřišel na argumenty čas.

"Bála jsem se jít blíž." Spustila po chvíli Jill. "Bylo to hrozné. Ti dva muži na sebe hrozně křičeli. Potom jeden z nich vytáhl nůž a bodl toho druhého."

"Ten první ho napadl?"

"Nevím, detektive." Zakroutila hlavou Jill. "Strkali do sebe. Ten druhý pak najednou vytáhl nůž…"

"Pamatujete si, kam přesně ho bodl?" chtěla jsem vědět. Už jsem se bála, že mi Tim vyčte přílišnou zvědavost.

"Do zad. Ten první se otočil, asi chtěl jít pryč, asi už se s ním nechtěl prát. Ale nestihl to. Ten druhý ho chytl za ruku a několikrát do něj ještě bodl. Do zad, taky do břicha. On se pak zhroutil. Ten co měl nůž, ho tam nechal jen tak ležet a utekl. Dostala jsem strach a raději jsem se rychle vzdálila."

Bylo vidět, že se jí to neříká lehce. Nechtělo se mi na ni tlačit, ale bylo třeba odsunout city na druhou kolej. Na té dívce a její výpovědi závisel postup celého případu. Prozatím nám neříkala nic nového.

"Takže…" zhodnotil její výpověď Speedle. "Když vrah uprchl, tak jste utekla?"

Přikývla. "To je to, co si nejvíc vyčítám… Já… nechala jsem ho tam. Byla jsem tolik v šoku, že jsem ani nezavolala sanitku… prostě jsem nedělala vůbec nic!" dlaní si podepřela čelo. Z očí jí unikly malé slané pramínky.

Neměla jsem slov.

"Já… mohla jsem ho zachránit." Zasténala po chvíli. Pak vzhlédla k nám. "Mohla jsem ho zachránit, že jo?"

"Naše patoložka se domnívá, že zranění bylo natolik silné, že by mu nepomohla ani ta nejrychlejší lékařská pomoc." Odpověděl Tim. V tomhle nelhal. Každopádně stát se svědkem vraždy a okamžitě to nenahlásit policii, to je zločin.

Bylo mi jí tolik líto.

"Myslíte, že byste mohla popsat útočníka?" pobídla jsem ji.

"Nevím… Pohyboval se tak strašně rychle… Byla jsem hrozně zmatená!"

"Nebylo na něm něco charakteristického? Něco, co hned upoutalo vaši pozornost?"

"Jeho košile… měla takovou křiklavou barvu. Byl holohlavý. V puse měl doutník. Možná… kubánský?"

Ta se teda vyzná…

"Viděla jste mu do tváře?" pokračoval Tim. Na tuhle zásadní otázku bych byla dočista zapomněla.

"Ne. Bylo to daleko a celou dobu byl ke mně otočený zády."

Timmy přikývl. Ten jeho pohled mi ale byl povědomý. Ještě měl něco v rukávu. Nejspíš mu stejně jako mně došlo, že těžko mohla zahlédnout doutník v jeho ústech, když k ní byl podle jejích slov celou dobu otočený zády.

Jill se zdála malinko uvolněnější. Možná že teď, když se vypovídala, kus toho závaží z ní spadl.

Speedle jí to ale nehodlal ulehčit. Natáhl se po složce plné fotografií. Jednu vytáhl. Naschvál tu fotku nepřisunul po stole k svědkyni, ale podržel ji v ruce, aby byla v dostatečné vzdálenosti.

Tuhle fotografii pořídila Alexx.

"Znáte toho muže?"

Jill znejistěla. Chvíli se na fotografii zadívala. Přivřela oči, aby lépe zaostřila, ale čím dál víc ztrácela jistotu.

"N… nevím. Měla bych?"

Opět se jí rozklepaly ruce.

"Jo, myslím, že byste měla." Přikývl Tim. "Tenhle muž navštěvoval klub Palermo, stejně jako vy. Tam se lidé mezi sebou většinou znají. Navíc jste ho nechala vykrvácet v hotelovém parku. Opravdu si na něj nevzpomínáte?"

Speedle na to šel doopravdy chytře. Jill ta čočka chyběla. Teď už to nemohla zamluvit.

"Lituju, ale opravdu si nevzpomínám. V noci byla tma a bylo to daleko, neviděla jsem mu do tváře!" Protestovala svědkyně. Teď už vlastně podezřelá.

Timmy jí fotku podal přes stůl.

"Podívejte se zblízka."

Teď stačil drobné blondýnce jediný pohled, aby dotyčného poznala.

"Myslím, že se jmenuje Enrique."

"Bez jedné kontaktní čočky jsou obrazy na delší vzdálenost docela velkým oříškem, že?" podotkla jsem.

Nedutala. Timmy z kapsy vytáhl důkaz. Malý sáček, v němž se nacházela průzračně modrá kontaktní čočka.

"Myslím, že nebudu potřebovat ani testy DNA, abych se přesvědčil, že je vaše."

Jill na sáček krátce pohlédla a dál dělala, že věc uvnitř nikdy neviděla.

"Myslím si, že nám lžete." Uzavřel to Tim.

Pohlédla na nás, jak kdybychom jí právě řekli, že ji chceme upálit.

"Ne!"

"Ale ano," trval si na svém Speedle. "Tu čočku jsme našli jen kousek od těla oběti. To znamená, že jste to nesledovala jen z povzdálí, slečno Abottová. Byla jste přímo u toho. Přinejmenším jste se k oběti alespoň přiblížila potom, co pachatel unikl. Ale nestála jste celou dobu v povzdálí. To vám nevěřím. Ta čočka mi říká, že to bylo jinak." Tim nebyl naštvaný, ani nemluvil zvýšeným hlasem. Mluvil úplně normálně.

"Ale já vám nelžu!"

"Jak se tam ta čočka tedy dostala?" zkusila jsem to.

"To já nevím!" Abottová začínala pomalu hysterčit. "Přece bych vám nezavolala proto, abych vám sem přišla lhát!"

"Divila byste se, kolik zvláštních věcí už jsem během své kariéry zažil." Ujistil ji Speed.

"Tak jak to bylo, Jill? Ocitla jste se na místě činu před, během nebo až po vraždě?" ačkoliv jsem se snažila vyhledat její pohled, pořád sledovala desku stolu. Fotografii, kterou jí před chvílí podal Speed, znechuceně odsunula zpátky.

"Já… už jsem vám řekla všechno."

Bezmocně jsem se podívala na Tima. Teď už jsme bohužel neměli důvod ji zadržovat. Vypadalo to, že už z ní nic nevypáčíme. Naskytla se nová otázka - proč šla na policejní stanici s úmyslem lhát? Koho kryje? Kde taková malá, drobná, nevýrazná holka vzala tu drzost, aby ztrácela náš čas a ještě nás tahala za nos?

Kdo si sakra myslí, že jsme úplně pitomí?

"Můžu už jít?" zeptala se netrpělivě.

"Ne, je mi líto, ale nemůžete." Zakroutil hlavou Tim. Odsunul židli a pohlédl ke dveřím. "Bohužel vás musím zatknout."

Naschvál jsem to nechala na něm. On už s tím nějaké zkušenosti přeci jen měl. Se mnou mluvila, mně věřila. Nechtěla jsem být ta, kdo jí nasadí želízka.

"Co?" nechápala.

Dveře od výslechové místnosti se otevřely. Pro strážníka, který dohlížel na výslech, byla věta Zatýkám vásjako signál, aby vešel a vytáhl pouta.

"Jak jste sama vypověděla, celou událost jste viděla a přestože jste byla svědkem toho, jak pachatel unikl, a oběť se ocitla v ohrožení života, neučinila jste nic. Nezavolala jste záchranku a neupozornila jste policii. To se v naší zemi považuje za zločin z nedbalosti."

Dívala se na Tima jako na největšího zrádce, zatímco vysoký strážník ji zamykal do železných pout.

"To jsem nevěděla…!!"

Jenže neznalost zákona neomlouvá, maličká, prolétlo mi hlavou.

"Odeberte jí otisky prstů a vzorek DNA. Zařiďte, ať se její oblečení co nejdříve dostane do laboratoře. Mohly by na něm být nějaké stopy."

Strážník přikývl a odvedl hubenou dívku z místnosti.

"Někdy si říkám, jakýho zákeřnýho systému jsem to vlastně součástí." Sdělil mi po chvíli.

Zrovna jsem to chtěla říct.

"Nic neprovedla, sakra. Jen zpanikařila a dostala strach. Za to jsem ji zatknul."

"Kdybys to neudělal, zavřeli by tebe za nedodržení tvých povinností."

Timmy nikdy nezapomene být přehnaně citlivý a soucitný. Ačkoliv by mi se svými zkušenostmi měl jít příkladem, já, policistka, která byla první den v nové práci, jsem ho musela uklidňovat.

Ráda to dělám.

Fotografie znovu úhledně naskládal do složky a sáček s důkazem strčil do kapsy.

"Šlo ti to dobře, Croftová."

Usmála jsem se.

"Jenom bys neměla podezřelým tolik skákat do řeči, mohli by ztratit nit. A pokud se ptáš na identifikaci pachatele, vždycky začínej popisem jeho obličeje."

"Já věděla, že svůj první výslech bych neměla dělat sama." Pokrčila jsem provinile rameny.

"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se na profesionální názor, když jsem za sebou zavírala dveře od výslechové místnosti. "Osobně mi není jasné, proč sama zavolala na policii a teď nám tady lže."

"Nemyslím si, že lže," protestoval Tim. "Jsou to spíš jen polopravdy. Z něčeho má strach. A někoho kryje. Snaží se vyklidit cestu, svést nás na špatnou stopu."

"Myslíš, že by to mohla být spolupachatelka?"

"Důkazy říkají, že by klidně mohla. Musíme zjistit, kdo byl ten náš milovník havajských košilí."

Prošli jsme kolem administrativních kanceláří.

"Díky, Time. Za pomoc."

"Jeanette, on nám neřekl, že přijdeš." Odpověděl Speedle. To se navztahovalo k tématu. Vůbec jsem ho nevyzvala, aby o tom začal mluvit. Věděla jsem přesně, na co naráží. Jen mi nebylo jasné, proč na to naráží zrovna teď.

On znamenalo Horatio.

Zastavila jsem se uprostřed uličky, kousek od recepce. Tim taky.

"Mně taky tenkrát neřekl, že sedíš dole před hotelem a hlídáš mě, aby se mi nic nestalo *. Možná je to tak lepší. Alespoň jsme se mohli víc soustředit na to ostatní - ty na práci, a já na to, abych dala sama na sebe pozor. Kdybych věděla, že tam jsi, nenechala bych tě tam jen tak sedět. Víš to ty a bylo to jasné i jemu."

Ale ne.

Už se mi to nechtělo vytahovat… Nevěděla jsem, jestli by Timmy raději na zážitek z toho léta zapomněl nebo naopak…

Namísto odpovědi chápavě přikývl a nervózně založil ruku do kapsy. Tak to přece dělal vždycky.

"Nemáš chuť na kafe?" Mohli bychom to probrat, říkal jeho obličej. Ústa ale mlčela.

Zakroutila jsem hlavou. "Ještě nemám napsané hlášení z dnešního rána. Musím to dodělat."

Radím vám, abyste si na mě udělala čas, detektive. Stetlerova slova byla stále jako jed.

Timovi neunikl výraz v mé tváři. Možná jsem na chvilku vypadala skoro stejně zuboženě jako před chvílí nebohá Jill Abottová.

"Tobě se tam moc nechce, viď?"

"No… Necítím se na bývalém místě Reymonda Cainea dobře, víš?" odpověděla jsem ledabyle.

"On ti dal místo-"

"Dal mi místo Reymonda Cainea, ano. A neobtěžoval se ani vyklidit jeho kancelář."

Tentokrát následoval lehký, chápavý úsměv. Moje rameno se malinko zachvělo pod Timovým náhlým povzbudivým dotekem. "Nesmíš se Stetlerem nechat zmanipulovat. Všechno dělá naschvál, protože chtěl na to místo dostat svoje lidi, ale vzali tebe. Nenech si mluvit do práce. Chce tě přetáhnout na svoji stranu. Sice se tváří jako největší chytrák, ale ani za mák nerozumí policejní práci."

Pousmála jsem se. "To je mi jasné už od pohledu."

Tim se znovu podíval na složku, kterou držel v ruce, aby mi dal najevo, že by se rád vrátil k případu. "Porovnám DNA Jill Abottové se vzorkem z našich důkazů. Taky se podívám na její oblečení. Až něco najdu, zavolám ti, jo?"

"Fajn, díky."

Zatímco ledabylý krok Tima Speedla - policisty, jež si schovával důkazy po kapsách - se vydal směrem k laboratořím, já se zamířila na opačnou stranu, abych mohla konečně dopsat hlášení pro Ricka Stetlera.

Na bývalém místě Reymonda Cainea…