Kapitola 10: Ve stínu palem

Horatio Caine držel své sluneční brýle v rukách a pohrával si s nimi, než mu otevřeli hlídači z místních zadržovacích cel. Tyto cely se nacházely přímo na stanici, bylo jich pár, jen pro ty, které bylo třeba zadržet jen na chvíli. Nemusel chodit moc daleko.

"Poručíku, je jediná, koho tu pro dnešek máme. Pořád brečí. Nepřestala ani na chvíli od té doby, co je tady." Řekl strážník, když otevřel Horatiovi dveře.

"To je v pořádku, já už se o to postarám. Můžete jít domů. Tahle dívka tu dnes nebude nocovat."

Strážník věnoval Horatiovi chápavý pohled. Než odešel, odemkl celu, ve které seděla Jill Abottová. Oranžové "pyžamo", uniforma, kterou zadržení dostávali, když jim bylo zabaveno oblečení, na ní visela a byla jí velká, vypadala jako pytel. Také dost kontrastovala s její světlou kůží a s jejími blonďatými, nepatrně nazrzlými vlasy. Seděla na lavičce. Z očí se jí řinuly velké slzy.

Když mříž zavrzala, utřela si oči a vzhlédla.

"Strážníku, nechte mě tu s ní, prosím." Zašeptal Horatio.

"Jistě, poručíku."

Strážník neměl problém tu Cainea nechat. Horatio měl mezi všemi tu nejlepší pověst a navíc pokaždé, když se někdo z policistů ocitl v jeho blízkosti, cítil se tak podivně jistý. To se nedalo ale říct o podezřelých. Ti se v jeho blízkosti cítili… nejistí.

Jill si zrzavého poručíka, kterého viděla poprvé v životě, tázavě změřila. On se pomalým krokem vydal k ní a posadil se na lavičku na vzdálenost sotva pár centimetrů.

Neznala ho, ale něco jí říkalo, že mu může věřit.

"Dobrý večer, Jill. Jsem Horatio."

"Pracujete na případu z dnešního rána?" řekla nesměle dívka. Z pláče byla celá vyčerpaná a uslzená.

"Přesně tak. Přišel jsem vám říct, že jste volná."

"Volná? Ale ten detektiv povídal, že…"

Horatio chápavě, ale důrazně přikývl. Dívku to donutilo mlčet.

"Ten detektiv jednal podle toho, co jste mu pověděla vy, Jill. A my jsme se dozvěděli, že to bylo jinak, než jak jste řekla. Je to tak?"

Jill si povzdechla. Z očí se jí začal hrnout další proud slz.

Utřela si je hřbetem ruky.

Horatio rozevřel své sako a vytáhl kapesník. Nesměle si ho od něj vzala.

"Já jsem utekla hned potom, jak ten vrah zaútočil. Když jsem naposledy viděla Enriquea, byl ještě naživu."

"Ano. A to znamená, že jste volná, Jill."

"Doopravdy?"

Horatio se usmál. "Ano, samozřejmě. Ale pročpak jste nám to neřekla hned, slečno?"

Sklonila hlavu k zemi a chvíli mlčela. Jako by se snažila zapomenout na všechny hrůzostrašné zážitky z rána. "Když já se cítím tak strašně vinná, že to za mě odnesl Enrique."

"To není pravda, Jill. Neodnesl to místo vás. Byl to zlý úmysl, ale nebyla to vaše vina, to si pamatujte, ano?"

Něco v poručíkově hlase jí říkalo, že by mu měla věřit.

"Chtěla jsem letos zkusit policejní školu, ale… teď už nemohu."

"Já vím, jak na ni chcete, Jill. Zkuste to, ano?"

"Jak? Od teď mám přeci záznam."

"Ještě nemáte. Prostě mi udělejte radost a zkuste to znova, ano? Jděte si za svým snem."

Poprvé za celou tu dobu, kdy za ní přišel, se usmála.

"Opravdu, opravdu můžu jít…?"

"Jistě. Přeci jste nic neprovedla. Tohle není místo pro vás, Jill."

Věnovala mu ten nejvděčnější úsměv. Poté svobodně prošla dveřmi z mříží.

A Horatio se po několika chvílích vydal v jejích stopách.

Rozhodl se, že toho, kdo způsobil Jill a Enriqueovi tolik bolesti, chytí co nejdříve. Tohohle vraha uniknout nenechá.

Už nikdy nikoho uniknout nenechá.

Jeanette měla pravdu. Ta dívka potřebovala dnes večer policejní ochranu. Někoho, kdo by na ní dohlížel.

Dnes nepůjde spát.

Západ slunce bývá v Miami krásný. O tom jsem se stačila přesvědčit už tenkrát. Třeba v ten večer, kdy jsem se taxíkem rozjela domů a skončila v Coral Gables, tam co bydlí Timmy. Ještě pořád.

On se za těch pár let vážně ani trochu nezměnil.

Croftová, máš zakázáno na tohle myslet!, rozkázala jsem si. Je to kolega. Ale má neuvěřitelně hnědý oči.

Je to kolega.

A hrozně mu to sluší v laboratorním plášti.

Je to kolega…

Proč mě tak hrozně bavilo dívat se za prosklenou stěnou na to, jak analyzuje jeden důkaz?

Je to kolega!

Když jsem za ním přišla, byl tak hezky nervózní. A umí hezky vést výslech, to se musí nechat. A u té rekonstrukce byl hrozně hezky nervózní. A pak jsem byla nervózní já.

Je to kolega!!

A ráno, když přijel na té motorce a když mě viděl… Sakra, měla jsem si ho vyfotit.

Croftova, je to kolega!!! Ti se nefotí.

Ale když já ho tak strašně chci…

Radši jsem zamířila k autu. Když jsem prošla kolem železného automatu, zaklela jsem.

Domů se nejede.

Honem, pane kolego, vylezte z práce! Potřebuju auto!

Shánět po laboratoři se mi ho nechtělo. Navíc by měl končit ve stejné době jako já. Odešla jsem počkat na policejní dvůr. Stály tam takové vysoké palmy, které nabízely stín. Ono totiž i v podvečer bývá v Miami docela teplo.

Dala jsem mu deset minut. Pak jsem byla rozhodnutá s autem odjet a ať si automat pípá, jak se mu chce.

Z budovy vycházeli policisté, kriminalisté, detektivové a já jsem se cítila hrozně dobře, že mezi ně už taky patřím. Však jsem sem chtěla patřit už takovou dobu…

Paprsky k večeru zezlátly, odrážely se v oknech, kterými byla posetá celá budova, a já si najednou pomyslela, že Miami je v téhle večerní době snad úplně nejkrásnější. Nejenom hezké. Všichni se zdáli hezčí, přívětivější, hodnější.

Snad kromě Stetlera, který právě vycházel také. Ale nevšiml si mě, prostě zamířil k automatu a posléze odjel.

Pane kolego, dáma čeká!

Pan kolega vyslyšel mé prosby po pěti minutách. Už jsem se začínala bát, že si dneska dává přesčas. Z budovy vyšel s Ericem a Calleigh. Policejní odznak se mu blýskal. Dívala jsem se na něj, dokud mě nezahlédl, aby na mě snad nezapomněl. Kdyby rovnou odjel na své žluté Yamaze, nejspíš bych ho už nedohonila a mohla tu třeba vystát mládí.

Tim mě zahlédl a v tom zlatavém slunci vypadal tak nějak… jinak. Ale zdálo se, že nezapomněl, prostě se rozloučil s kolegy a zamířil ke mně. Ti pokračovali v cestě a - naštěstí - se vůbec nestarali o to, kam Speedle jde.

Došel až ke mně, takže se se mnou schoval do stínů palem, které zdobily policejní dvůr. Kolem nás procházeli lidé a projížděla auta. Naštěstí to všem bylo jedno.

Ruce založené v kapsách džín, přes které měl tmavou košili zapnutou až ke krku. Tmavé sluneční brýle si nevzal. Asi se mnou chtěl mluvit na živo, ne přes hnědý plast.

A byl tak hezky nervózní! Policistka to pozná, má to v popisu práce. Což uvádí v nevýhodu další policisty, jak se zdá.

Je to kolega.

"V té budově u schodů je tolik policistů a ty čekáš právě na mě?" nadhodil rádoby pobaveným tónem.

Jo tak vy takhle, detektive?

Chabý pokus!

"Počkala bych na někoho jiného. Třeba na Hollise. Nebo na Delka. Jenomže jenom tvoje číslo policejního průkazu vysvobodí moje auto, aniž by ta věc začala ječet. A to číslo já neznám. A i kdybych znala, myslíš, že bych nechala na pospas závistivým občanům tvojí Yamahu, které by se jistě ihned zmocnili?"

Byli jsme si snad blíž než v té laboratoři. Víc už to snad ani nešlo. Sebevědomě jsem se usmála, protože se mi líbilo, jak je nervózní a já jsem chtěla, aby byl ještě víc.

Uhýbal pohledem všude. Do země, do obzoru daleko za mnou, dokonce se i ohlížel, aby se na mě nemusel dívat.

A hrozně mu to slušelo.

Croftová, je to KOLEGA.

Jenže já jsem ho hrozně chtěla a on byl tak blízko. Slunce se mu odráželo ve tvářích i v očích.

To, jak byl blízko, mi dodávalo krásný pocit ochrany, bezpečí a radosti.

Nechat ruce na pokoji, aby si nic nezkusily, mě stálo hodně, hodně sil.

Zezadu jsem se opírala o palmu a zepředu skoro o detektiva Speedla. Nebylo kam utéct.

A pak se najednou podíval do mého obličeje, do mých očí a usmál se.

"Co? Proč se tak díváš?"

Znervózňuje mě to! Pane kolego.

"Dlouho jsme se neviděli."

"Viděli jsme se před dvěma hodinami. V laboratoři. To už jsi zapomněl?"

Dělat nevědomou, nenechat se k ničemu zlákat, prostě improvizovat, tak jsem to měla v plánu.

"Pět let je hodně dlouhá doba, Jeanette." Řekl to takovým zvláštním tónem.

"Záleží jak pro koho. A pro co, víš."

"Pro mě je to dlouhá doba."

Teď jsem začala očima uhýbat já.

"Potřebovala bych to auto, Timmy."

"Jasně. Ale nejdřív bychom mohli-"

Jedna půlka mojí duše vykřikla radostí, druhá chtěla utéct.

Je to kolega, Jeanette. Kolega, kterému vůbec nepřijde hloupé stoupnout si takhle blízko! Trochu profesionality, detektive!

Zastavila jsem ho v půli věty. Vím, co chtěl říct. Mohli bychom na kafe. To zrovna. "To není dobrý nápad." Odmítla jsem. Úsměvně, aby mu to odmítnutí nepřipadalo tak drsné. "Protože pak bych se vydala na cestu domů, v půlce bych to otočila a skončila zase v Coral Gables, tak jako minule. A já si to v tuhle chvíli nemůžu dovolit. Tehdy jsem tu byla za jiných okolností, Time."

Přikývl. Nervózně a nezřetelně, ale přikývl. Byl hrozně nervózní. Bez toho by to nešlo, bez toho by se mi nelíbil. Bez toho by to nebyl Timmy Speedle. "Jo, já jen…"

Ty se jen zase díváš kamsi do země, pane kriminalisto. Proč dokážeš vyšetřovat s plnou sebedůvěrou, dokážeš se naplno vyptávat lidí, které neznáš a které jsi nikdy neviděl třeba pětkrát za den, zatímco před holkou, kterou znáš celkem důvěrně, uhýbáš pohledem?

"Slibuju, že až tenhle případ skončí, půjdu s tebou klidně i na konec světa, Time. Ale prozatím to nechme být, ano? Prosím. Jsem tu první den."

Přikývl.

"Dva, nula, osm, pět, dva osm. Stačí, když to tam zadáš."

Číslo Timova služebního průkazu.

"Fajn. Zítra už to snad zvládnu sama. Už mám vlastní číslo."

Jen přikývl a pak nastala ta trapná chvíle ticha. Já tyhle situace tak nesnáším! To nemůžeš být, Time Speedle, mužem činu?

No tak, neklop už ty oči, chtělo se mi říct. Vzala jsem jeho tvář jemně do ruky a otočila ji k sobě. Když to nemohl udělat on, udělám to tedy já.

"Chtěla jsem ti poděkovat. Za pomoc. S výslechem a tak." Řekla jsem šeptem.

Nijak se mi nebránil.

"Není za co."

"Neřekla bych."

Raději jsem se nedívala okolo a představovala jsem si, že tam nikdo není. Prostě jsem jen přiblížila svou tvář k jeho a jemně, jen letmo jsem ho políbila na tvář.

Půl vteřiny jsem váhala, jestli se mám přesunout ještě kousek a odvděčit se mu také polibkem na rty. Chtělo se mi, chtělo se nejspíš nám oběma, ale něco mi říkalo, že teď na to prostě není vhodná doba. Jo, jednou to udělám, ve stínu palem a při západu slunce, ale ne před policejní stanicí, ne první den v novém zaměstnání.

Když jsem se odtáhla, na chvíli se ke mně okouzleně naklonil, aby mi to vrátil i s úroky, ale zadržela jsem ho.

Rychle se probral.

A západ slunce se mu leskl v očích.

"Mučíš mě."

"Zatkneš mě za omezování lidských práv?"

"Takovou radost ti neudělám."

"Jen si moc nefanděte, pane kolego. Tahle byla přátelská, tuze z vděčnosti. Neprofesionální, ale kolegiální. Polibek z lásky vypadá jinak."

"Jo, hlavně jinak chutná."

Ty…!!

Nejspíš jsem zrudla.

Ruka mi stále spočívala na jeho rameni. Svalnatém, rozpáleném. Nejspíš od sluníčka…? Nebo ne..?

Sjela jsem s ní níž ke knoflíkům.

Položil svou ruku na moji, asi mě chtěl zadržet, nevím. Každopádně jsem toho nenechala. Rozepnula jsem jeden vrchní knoflík a hned pod ním druhý.

Marně se snažil proplést své prsty s mými.

"Nenos to tak upnuté. Takhle ti to sluší víc."

"No, když to říkáš."

"Tak zítra, Time."

"Jo. Odpočiň si. Dobrou noc."

Nechala jsem ho tak a pospíchala k automatu, abych vysvobodila své auto. Timmy zamířil kamsi do ulice, nejspíš šel na to kafe sám. Kdoví.

V půli cesty domů mě předjel motorkář na žluté Yamaze se slunečními brýlemi na očích a s rozepnutou košilí.

Bez helmy! To jsi policajt? No počkej!

Tentokrát jsem si to nerozmyslela. Tentokrát jsem jela rovnou domů.

Žádné objíždění města směrem do Coral Gables, žádná přepadovka Tima Speedla s kartáčkem na zuby v ústech.

Tentokrát jsem jela přímo domů.

A v srdci jsem pocítila takové zvláštní pohlazení míru.

Je to kolega, Jeanette. I když se mu v očích blýskaly zlaté odlesky paprsků slunce a i když je přivíral, aby ti dal pusu, je to kolega.

Policista, laborant, kriminalista, detektiv.

Žádný Timmy, žádné že se ti líbí a že ho chceš.

Kolega!!!