Kapitola 4: Jméno: Neznámé

S případem bylo třeba hnout. Po Miami pobíhal vrah, a to nebylo dobré. V první řadě bylo třeba identifikovat oběť. Zjistit, kde mrtvý bydlel, s kým se stýkal, s kým neměl dobré vztahy. Bylo třeba vytvořit jeho profil - v kolik hodin ráno vstával, co obědval, co večeřel, jaké noviny četl, kdy a s kým chodil spát, jaká měl domácí zvířata - každý sebemenší detail z jeho života nám teď mohl pomoci dopadnout toho, kdo mu to provedl.

Bála jsem se, že ze začátku budu často kolísat, že nebudu vědět, jak pokračovat s vyšetřováním dál a budu potřebovat navést od zkušenějších kolegů, kterým vzápětí zůstanu viset na krku, ale řešení se logicky nabízela sama. Alespoň pro zatím.

Mojí prioritou - a vlastně prioritou všech, kdo se toho případu ujali - právě teď bylo zjistit jeho totožnost. Je těžké obhajovat někoho, jehož jméno ani neznáte.

Dveře od laboratoře s oddělením DNA zavrzaly, ačkoliv jsem se s nimi snažila zacházet něžně.

Sympatická laborantka s krátkými vlasy, s rukama v rukavicích a s visačkou s nápisem M. VALERA na prsou oblečená v bílém laboratorním plášti, ke mně vzhlédla.

"Zdravím," usmála jsem se na ni. Když jsem došla až k jejímu stolu, podala jsem jí na uvítanou ruku. Jemně ji stiskla.

"Detektiv Jeanette Croft. Jsem tu nová."

Usmála se. "Maxine Valera. Ráda vás poznávám."

Jakýsi přístroj na jejím stole zapípal. O vteřinu později tiskárna vyplivla nějaký záhadný dokument.

"Jdete ohledně toho případu z Ocean Drive?" zeptala se.

Napjatě jsem přikývla. Jestli nám DNA nepoví, kdo to je, pak už opravdu nevím, kde se jeho jména dopátrám…

"Nějaká shoda?"

Laborantka bezradně zakroutila hlavou. "Bohužel. V databázi nic."

Na papíře, který mi podala, stál krom jiných údajů také velký nápis: ŽÁDNÁ SHODA.

Takže tentokrát pomoc u DNA nenajdeme.

Povzdechla jsem si.

"Ten vzorek tady zůstane pro pozdější srovnání." Oznámila mi Valera. Papír - který mi stejně nic neřekl - jsem jí zase vrátila.

"Děkuji." Usmála jsem se na novou kolegyni. "Já půjdu hledat jinde."

Valera chápavě přikývla a já opustila její skromné, krvavé království.

DNA moc nepomohlo. Třeba pomůže vražedná zbraň…

Erica - který měl momentálně vražednou zbraň ve svém opatrovnictví - jsem potkala v uličce mezi jednotlivými laboratořemi. Právě vycházel z té svojí. A v ruce čirou náhodou držel onen předmět doličný, zabalený v igelitovém sáčku.

Když mě zahlédl, věnoval mi jeden z těch zářivých úsměvů.

"Jak to jde?" pozdravil vesele. Co jiného taky od něj čekat, že…

"Ahoj," úsměv jsem mu oplatila. "Jdu právě za tebou. Tim se na místě činu zmínil, že na tom noži zahlédl nějaké otisky…"

Eric se vydal volným krokem směrem, ze kterého jsem přišla. I tak jsem s ním srovnala krok.

"Ano, našel jsem jednu kompletní sadu otisků. Podle jejich polohy bych řekl, že budou vrahovy."

Názorně mi sáček s nožem podal. Čtyři otisky byly na rukojeti, jeden - od palce - na spodní části čepele. Přesně takhle bych i já zanechala otisky, kdybych vzala do ruky nůž s cílem někoho zabít. Zřejmě ho vytáhl v rychlosti a okamžitě zaútočil, proto se mu všechny otisky nevešly na rukojeť - nestačil ji pořádně uchopit. Když bodl, ruka mu musela sjet, jelikož zvyšoval tlak. Jistě se pořezal. Při troše štěstí na tom noži možná najdeme jeho krev a dopídíme se k DNA. Hledáme člověka s tržnou ranou na ruce. A taky praváka. Otisky naznačují, že nůž musel držet v pravé ruce. Sklon, ve kterém - podle otisků - vrah nůž držel, by odpovídal mému odhadu, že pachatel útočil na oběť nožem v úhlu 45 stupňů. Byl u něho blízko.

Možná se mu přitom díval do očí.

Podle Alexx ale první rána přišla zezadu, zhruba doprostřed zad. Ale proč ho ještě napadl zepředu? Proč by útočník chtěl, aby se na něj oběť dívala, když s útoky ze zadu byl ve skvělé pozici? Chtěl se snad ujistit, že mu způsobí smrtelná zranění? I tak to nedávalo smysl, klidně mu mohl zasadit další rány ze zadu, mnohdy to bývá pro oběť nebezpečnější a daleko horší, než útok zepředu.

Nějaký důležitý díl ze skládačky chyběl.

Zajímavé, co všechno se dá vyčíst z pouhé polohy otisků…

Pořád mi nešlo do hlavy, jak to, že si nedal tu práci, aby otisky nějak zakryl? Víc usvědčující důkaz snad už neexistuje. Jakmile najdeme majitele těch otisků, případ je uzavřen…

Tenhle případ byl nějaký podivný. Už jen tím, jak jednoduché se to zdálo.

"Co databáze AFIS?" zeptala jsem se s nadějí v hlase a sáček s vražednou zbraní jsem pohlednému kolegovi poslušně vrátila.

"Vůbec nic." Zakroutil hlavou Eric. To jsem čekala. "Což je dost zvláštní, většina vrahů začíná se svou kariérou kriminálníka menšími zločiny - krádeže, únosy, podvody, výhružky… Vypadá to, že tohle byl jeho první zločin." Usoudil Delko.

"Tomu bych klidně i věřila. Soudě podle toho, kolik důkazů nechal na místě činu, asi moc zkušeností nemá…"

"Nebo je to prostě drzoun." Odpověděl Delko.

Vzápětí jsme se ocitli zase u Valery.

Z vražedné zbraně se musí odebrat vzorky DNA, přirozeně, došlo mi v zápětí. Nejdříve se musely sejmout otisky prstů. Kdyby se to udělalo opačně, otisky by se mohly poničit či znehodnotit a jeden z nejdůležitějších důkazů by byl v tahu…

Eric vešel do Valeřiny pracovny, důkaz jí předal a pak se vrátil ke mně.

"Jeho jméno už známe?" povytáhla jsem obočí v domnění, že snad možná identifikoval mrtvého podle otisků prstů. Bohužel, bezmocně zakroutil hlavou.

"Ne, AFIS nám pro tentokrát - jak se zdá - není moc platná."

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Copak oba nikdy neměli nic s policií? Jeden je vrah a u druhého byl nalezen kokain. To prostě nebylo možné…

"Bez jména se nehneme. Zkusím se zeptat po okolí, na Ocean Drive je dost podniků. Určitě ho někde znali."

Eric můj nápad vřele uvítal.

"Jo, to je dobrý nápad. Nemám zrovna nic moc na práci. Pojedu s tebou. Předtím ale navrhuji zastávku na oběd. Nevím jak ty, ale já mám neuvěřitelný hlad."

S tím se nedalo nesouhlasit. Vyhlídka na voňavé jídlo vypadala lákavě, nehledě na to, že Ocean Drive takovými restauracemi a mlsnými vůňemi jenom hýří.

Můj první oběd v nové práci tedy měl proběhnout ve společnosti detektiva Delka. Už se ten den nezdál tak nemožný, jako ráno.

Tak vzhůru na Ocean Drive - centra restaurací, klubů, zábavy, dobrého jídla a sem tam nějaké té vraždy…

No co. Člověk se na to jako policista zkrátka musí dívat s nadhledem.

Nějak zpětně mi dochází, že na Tima jsem si pro samou práci ani nestihla vzpomenout…

Eric se projevil nejen jako zkušený kriminalista a laborant, ale při obědě v maličké, levné restauraci plné asijských pochoutek i jako výtečný společník. Dozvěděla jsem se, že má rád asijskou kuchyni a neobejde se bez tří šálků kávy denně. Kubánské, podotýkám. Jo a taky že zrovna teď s nikým nechodí.

To vlastně ani já.

Ale není čas na vtipy, kterých měl Eric v rukávu nevyčerpatelně, teď nastal čas jednat. S případem je třeba pohnout, vrah nám stále uniká…

Žlutá páska s velkým oznámením: MÍSTO ČINU. NEVSTUPOVAT., se stále pohupovala ve větru omotaná kolem stromů v místě, kde jsme ji ráno natáhli. A bude tam ve větru vlát, dokud se tenhle případ nevyřeší.

"V rozmezí pětiset metrů od místa činu jsou tři hotely. Mezi nimi několik klubů, v každém z nich by o něm mohli něco vědět. Z jednoho z nich se určitě něco dozvíme." Seznala jsem, když jsem zabouchla dveře od policejního humeru. Eric udělal to samé a přišel ke mně z druhé strany auta. Svůj kriminalistický kufřík si nezapomněl vzít s sebou.

"Kde začneme?" dotázal se, očima si zkoumavě prohlížel celou Ocean Drive plnou palem, luxusních podniků, zábavy a zvědavých návštěvníků.

To jim skutečně nevadí, že tu ráno někdo zemřel a že se mezi nimi může ukrývat vrah? Ty pásky by se měly dělat červené, ne žluté.

Eric se mě vážně zeptal na můj názor?

Udělalo mi to radost.

Takže teď jsme fakt kolegové. Sice už pár hodin, ale pořád mi to nějak nedocházelo.
"Upřímně pochybuji, že by jeden z těch pětihvězdičkových hotelů tady měl něco společného s kokainem a překupnictvím drog. Ale poptám se v klubu Palermo, zda tam někdo nemá něco společného s naší obětí nebo s tou drogou, kterou jsme u něj našli." Navrhla jsem.

Eric přikývl. "Dobře. Půjdu do toho kasina kousek dál, v kasinech se drogy - krom peněz - točí dost rychle."

V kasinu, kam se šel podívat Eric, se možná točily peníze a drogy, ale v klubu Palermo, kam jsem vstoupila já, se toho točilo daleko víc. Třeba tanečnice u tyčí. Dost hlasitá hudba. A také nelegální zboží, jak jsem usoudila, když jsem letmo přelétla celý lokál.

Vypadalo to tady jako v džungli. Všude rozkvétaly květiny, vrzal nábytek z přírodních materiálů a svítilo sem sluníčko děravou střechou. Řekla bych, že byla děravá naschvál. Mezi všemi těmi dámami v minisukních jsem se cítila ve svých světlých kalhotách trochu výstředně. Ačkoliv si mě zvědavě prohlížely, když jsem vstoupila, nevěnovala jsem jim příliš pozornosti a zamířila přímo k baru. Protože barman je ten, kdo má vždycky nejlepší přehled o návštěvnících. Jestli mi tady s identifikací mrtvého může někdo pomoci, pak to je právě on.

"Co vám můžu nabídnout?" zeptal se mě, když jsem došla k baru.

"Nepotřebuji nic pro potěchu těla ani osvěžení, nýbrž něco pro utěšení duše." Nadhodila jsem záhadně. Jeho tmavě hnědé oči se do mě zabodly. Byl vysoké, urostlé postavy a tmavé pleti. Možná Mexičan? Stejně jako náš tajemný neznámý…

Tmavé, dlouhé vlasy si zastrčil za ucho a strniště ne bradě se mu naježilo.

Vypadal tak trochu jako perský princ.

Něco mi říkalo, že jsem na správné stopě.

Malinko jsem poodhalila odznak schovaný pod tričkem na opasku, to kdyby ho náhodou napadlo mě odpálkovat.

"Nejsem si jistý, zda takové služby můžu nabídnout." Poznamenal. Teď už poněkud chladnějším tónem. Přesně to jsem čekala.

"Potřebuju jistou… informaci."

Neodpovídal. Místo toho vzal čistou sklenici a začal ji přehnaně leštit.

Z kapsy jsem vytáhla fotografii mrtvého.

"Znáte ho?" povytáhla jsem obočí. Přitom jsem dělala, že nevidím ty haldy nelegálního zboží, které ležely na pultě.

Barman na fotografii krátce pohlédl a pak zakroutil hlavou. "Bohužel. Nevím, kdo to je."

To se dalo čekat.

"Našli jsme ho jen pár metrů odtud. Mrtvého. A vy mi chcete tvrdit, že jste ho nikdy v životě neviděl? Jste místní barman. Znáte každého, kdo sem chodí."

Zakroutil hlavou. "Je mi líto."

"Já tady vyšetřuji vraždu. A když nebudete spolupracovat, můžeme si o tom klidně popovídat na policejní stanici…" snažila jsem se vypadat klidně, ale ve skutečnosti jsem pěnila. Ten chlap něco věděl. Jeho oči uhýbaly všemi směry, neustále se díval kamsi za mě, jako by čekal na vysvobození a jednu sklenici leštil už pět minut, jen proto, aby zabavil ruce a zakryl tak, že je nervózní.

Mohl mi pomoct, jenže nechtěl. Koho, sakra, kryje?

"Podívejte se, já toho chlapa neznám. Že si sami neumíte zjistit, kdo to je, to je váš problém. Máte svoje databáze a předepsaný postupy, ne? Já jsem ho v životě neviděl." Odsekl a myslel si kdoví, jak mě neuťal.

No, borče, jak myslíš.

"Dobře… Uděláme to tedy takhle. Vy mi pomůžete s mým problémem a já možná zapomenu, že vy máte problém se zákonem, souhlasíte?" povytáhla jsem obočí. Tentokrát jsem zvolila přísnější tón.

"Nemám žádný problém se zákonem." Odpověděl. Vyleštěnou sklenici odložil a vzal druhou, ačkoliv už se mu hlásilo pár zájemců o pití. Nevšímal si jich. Asi jsem ho trochu rozhodila. Tím líp pro mě.

"Vážně?" usmála jsem se. "Ty kubánské doutníky, které tady nabízíte k prodeji, mě navádějí k myšlence, že mě buď taháte za nos, nebo neznáte zákon. Víte, že jejich převoz na Floridu i jejich následný prodej je nezákonný?"

Čím víc pěnil, tím víc jsem byla klidnější. Asi jsem našla jeho slabou stránku, ty okolnosti, za kterých mi byl ochotný prozradit to, co potřebuju.

Praštil sklenicí o pult, až moje fotka naskočila. Já jsem ale jenom zabodla oči do těch jeho.

"Já ty doutníky přece nepřávážím! Jak já bych asi mohl mít problém?!"

"Prodal jste snad někdy jen jeden jediný doutník z téhle várky?"

Zarazil se. Dobrých pět vteřin byl zticha.

"Možná… Snad jen pár…"

"Pak věřte, že máte problém." Odpověděla jsem. Chvilku jsem si vychutnávala jeho nejistotu. Jedním prstem jsem k němu přisunula fotografii o kousek blíž po barovém pultě.

"Chci to jméno."

Viděla jsem na něm, jak se vší silou vůle drží, aby mě nechytil za límec, případně aby nesebral sklenici z barového pultu a nehodil mi ji na hlavu. Ale skutečnost, že jsem příslušníkem policie, ho asi dost brzdila.

Nechtěla jsem ho sice vydírat, ale musela jsem získat převahu a musela jsem to být já, kdo tenhle rozhovor povede, jestli jsem se chtěla dozvědět ty potřebné informace.

To je jen jedna z mnoha taktických policejních strategií. Vsadím se, že Horatio by na mém místě jednal stejně.

Ve skutečnosti jsem si ani nebyla jistá, zda právě tenhle typ kubánských doutníků je opravdu nelegální. Ale on mi to evidentně věřil.

"Jmenuje se Enrique Cabala. Dělal tu bodyguarda. Víc vám nepovím, protože nic nevím." Řekl nakonec. Vítězoslavně jsem se usmála a fotku uklidila zpět do kapsy.

"No vidíte, že to šlo."

"Teď už jděte. Kazíte mi image. Nemám rád, když se kolem mě motá moc poldů."

Co si myslí???

"Tak v tom případě se vy přestaňte motat kolem zákona." Odsekla jsem a vstala z barové židle. Jenom odsekl něco v tom smyslu, že stejně nemám žádný důkaz.

"Mimochodem," neodpustila jsem si, když jsem byla na odchodu. "S těmi doutníky si to ještě vyřídíme."

Takže Enrique Cabala? Ano, to jméno znělo mexicky. Nebo alespoň exoticky.

Neměla jsem důvod tu déle zůstavat. Opustila jsem podnik Palermo s tím, že už se tu snad nikdy nebudu moci zdržovat a zamířila jsem za Ericem, abych se mu se svými plody pátrání pochlubila.

Když jsem Erica mimo jiné požádala, aby - čistě pro všechny případy - odebral taky vzorek DNA a otisky prstů od barmana z klubu Palermo, bylo mi jasné, že ten chlap bude prskat vzteky.

Takže identifikace mrtvého by byla. Mé další kroky tedy vedly na komisařství, abych se podívala, zda jméno Enrique Cabala už naše databáze nezná.

Rozloučila jsem se s Ericem, který zamířil do laboratoře. Já se otočila ke komisařství.

V tu chvíli vyšel ze dveří. Z té dálky mi trochu připomínal jednoho mého bývalého spolužáka. Přezdívali jsme mu pokrytec. Už od pohledu.

Jak mu mám říkat? Kontrola? Zlomyslný padouch? Šéf? Anebo prostě jen Stetler?

Jakoby nic jsem pokračovala v cestě. První schod, druhý, třetí…

Proč míří přímo ke mně…?

Zastavil mě přesně v půlce toho přepychového schodiště. Jak poetické.

"Detektive. Vidím, že s prací nezahálíte."

"Dobrý policista nikdy nezahálí. Přeji vám dobrý den, pane Stetlere." Řekla jsem sebevědomě. Vzápětí se pousmál a mně bylo hned jasné, že jsem si určitě naběhla.

"V tom případě mě doopravdy překvapuje, proč nemám na stole ještě ani jedno hlášení."

Hlášení.

Ale ne… Chtěla jsem ho napsat, ale když jsem zjistila, že můj počítač patřil ještě před týdnem Reymondu Caineovi, myšlenky na nějakou slohovou práci pro Stetlera mě rychle přešly…

"Chtěla jsem," oponovala jsem, stále se snažíc vystupovat sebevědomě. "Byla jsem u pitvy a potom na výjezdu s detektivem Delkem. Postup ve vyšetřování je pro mě momentálně důležitější, než psaní hlášení. Dokud nechytíme pachatele, životy občanů jsou stále ohroženy." Začala jsem zostra a protestativně překřížila ruce na prsou. Chtěla jsem mu už na začátku dát najevo, že s tímhle jeho přístupem nebudeme kamarádi.

Detail s Reymondovými věcmi jsem mu schválně zamlčela.

"Pak vám radím, abyste si na mě udělala čas, detektive." Odpověděl.

"Do večera to máte na stole. Určitě." Rezignovala jsem nakonec.

"Výborně."

Stetler se otočil a pokračoval v cestě. Ten jeho vypočítavý výraz se mi nelíbil.

Možná jsem hned napoprvé neměla být tak drzá, ale na druhou stranu - jak jinak mu dokážu, že si takové jednání nenechám líbit?

Houby hlášení. Večer najdeš na stole leda tak obálku s výbušninou, usmyslela jsem si, když jsem za sebou zavírala dveře od budovy kriminální stanice.

Celou situaci z povzdálí, pod schody, schován pod stíny palem, pozoroval Horatio. Vynikal vlastností hlubokého pochopení, z jejich výrazů a postojů byl schopný přehrát si celý rozhovor takřka přesně do slova, jako kdyby stál vedle nich. Svého kolegu Ricka totiž znal. Stejně dobře jako věděl, že mladá policistka je mu trnem v oku. A to jen proto, že kdysi nakoukla do jeho laboratoře.

Ačkoliv věděl, že mladá Croftová sebou nenechá cloumat, cítil jakousi otcovskou povinnost držet nad ní ochrannou ruku.

"Právě jsem vás chtěl představit, ale vidím, že jsi to zvládl sám, Ricku."

Stetler, ačkoliv se vždy snažil vypadat sebevědomě a jistě, nemohl zakrýt, že ho náhlý stín vystupující zpoza vysokých stromů překvapil.

"Horatio. Detektiv Croftová, ač byla přijata na základě tvého nejlepšího doporučení, nebyla dosud schopná splnit své základní povinnosti. Když je tak dobrá, jak je to jenom možné?"

Obličej, jakkoliv se snažil vystupovat ledabyle a klidně, uvnitř nervózní a napjatý, snažíc se hledat i ten nejmenší důvod, jak něco svému rivalovi vytknout.

Ten se ale tvářil klidně a vyrovnaně, což nepřítele uvádělo čím dál víc do rozpaků.

"Byla u prvotního ohledání místa činu, hned na místě identifikovala některé důkazy, zúčastnila se pitvy, před chvílí se vrátila z výjezdu, a pokud se nemýlím, právě v tuhle chvíli hledá v databázi případné pozůstalé a nebožtíkovy zločiny z minulosti. Na pracovním výkonu detektiva Croftové nevidím doposud nic nedbalého. Na to, že je tu dnes první den, Ricku."

Rick se nervózně poškrábal na temeni.

"Jistě, ale psaní hlášení považuji za stejně důležité jako všechno ostatní."

Horatio měl i na tohle připravenou odpověď. Pomalu se otočil, postavil se ke kolegovi bokem a zabodl do něj svůj zpytavý zrak.

"Jako její nadřízený bys jí ale měl poskytnout nutné prostředky, pokud chceš, aby své povinnosti splňovala podle tvých představ." Řekl pomalu.

Stetler se zatvářil nechápavě. Horatio se pousmál. Takže mu to musím připomenout…

"Měl jsem za to, že události ohledně mého bratra jsme již uzavřeli společně s vyšetřováním jeho případu."

"Nevím, kam tím míříš." Horatio se dočkal opravdu inteligentní odpovědi. Pousmál se. "Ale jistě, že víš. Ty víš moc dobře, na co tím narážím. A upozorňuji tě, že pokud hodláš tímto způsobem pokračovat, obávám se, že si z ní dříve nebo později tak jako tak uděláš nepřítele." Horatiův tón hlasu byl stále stejný.

"To místo jsem jí vybral náhodou. Bylo volné, protože zbylo od doby Reyovy smrti."

"Fakt, že jsi s jejím přijetím nesouhlasil, dáváš ale očividně až příliš najevo. Chceš-li, aby splňovala, co po ní žádáš, chovej se profesionálně a dej jí prostor."

Rickova tvář se zamračila. "Nechovám se upjatě, a pokud ti to tak připadá, měl by sis raději včas utřídit myšlenky."

"Nic takového neříkám, Ricku," Caine se pohrdavě podíval na siluetu Miami rýsující se za zády jeho kolegy. "A nad mými myšlenkami raději moc nepřemýšlej…" řekl klidně, poté se otočil a začal stoupat po schodech do laboratoře, aby pomohl svému týmu s vyšetřováním.