Kapitola 3: Noví kolegové

Vzhledem k tomu, že hned potom, co jsem obdržela zbraň i odznak, jsme s Horatiem vyrazili na místo činu, obhlídka mého nového pracovního prostředí musela počkat na potom. Laboranté si roztřídili důkazy a pustili se do analýz, Alexx omyla mrtvého, slíbila mu, že bude něžná a pověděla mu, že nikdo z nich by neměl končit na jejím stole a Horatio se (snad) konečně pustil do té haldy dokumentů, která mu pokrývala stůl.

Vlastně mě napadá, že i ten odznak jsem si měla možná vyzvednout někde tady na komisařství. Ale podvědomě jsem si přála, aby mi ho dal Horatio. A on mé tiché, nevyslovené přání splnil.

Vědomí, že po mém boku stojí člověk jako je on, mi dodávalo potřebnou jistotu, která převyšovala všechnu nervozitu nahromaděnou někde uvnitř mě ve chvíli, kdy jsem vstoupila na komisařství.

Panovalo tu hotové pozdvižení. V místnosti nepopsatelně obrovských rozměrů se nacházelo snad třicet stolů, kancelářských židlí, telefonů, počítačů a dalších druhů vybavení nutného k řádnému vykonávání policejní práce. Krom toho tu pobíhalo možná dvakrát tolik policistů a detektivů, shánějících povolení, podklady, telefonní čísla, adresy nebo jiné potřebné informace.

A k tomu všemu se měla ještě přidat moje maličkost. Připadala jsem si, jako bych vstoupila do jednoho zdánlivého chaosu plného ozubených koleček, která by samostatně nezmohla vůbec nic, ale společně tvořila neoblomný, uspořádaný a důležitý systém.

Prozatím jsem se cítila jako ta nejneužitečnější součástka ze soukolí, bez které by se tento velký mechanizmus klidně mohl obejít.

Směrem ke mně právě šel policista s nazrzlými vlasy, střední výškou a urostlou postavou. V ruce držel otevřený jakýsi spis. Na čele se mu udělala nepatrná vráska, jak si ho zamyšleně prohlížel.

"Promiňte," jemně jsem ho vzala za paži, aby si všiml, že tam vůbec stojím, oči měl jen pro svou složku. Trochu drzé jednání na holku, co je první den v nové práci, nemyslíš, Croftová?, projelo mi hlavou.

Zastavil se a téměř okamžitě se ke mně otočil.

Nebyl vůbec ošklivý, a když se jeho průzračné oči usmály, byl dokonce velmi pohledný.

Milý úsměv jsem mu oplatila.

"Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale jsem tady nová… Nemohl byste mi ukázat, kam mám jít…?"

Nejdřív se podezřele zamračil, jako by zvažoval, zda si z něj neutahuju. Pak si všiml mého odznaku, který se nenápadně zablýskl, když jsem odhrnula sako.

Blik, cvak, příjem.

"Vy jste ta nová policistka?" usmál se. Přikývla jsem. "Jsem detektiv James Hollis, protidrogové." Představil se. Vzápětí mi podal ruku. Jedním prstem druhé ruky si přitom založil složku se spisem, aby nezapomněl, kde se čtením skončil.

"Detektiv Jeanette Croft." Odpověděla jsem a stiskla jeho dlaň. Byla hřejivá a svalnatá, a její stisk důvěřivý a pevný.

"Rád vás poznávám. Omlouvám se, úplně jsem zapomněl, že k nám má dnes přijít někdo nový… Jste z vražd, předpokládám?" povytáhl obočí.

"Ano, ale vyznám se i v drogách a v ganzích." Usmála jsem se. Znovu.

"Pak jste ten typ policisty, kterého tu právě potřebujeme. Pojďte za mnou, ukážu vám váš stůl."

Tak stůl, jo? Ono se to vlastně ani jinak nazvat nedalo. Byla tu spousta těch naprosto stejných, malých prostůrků se stolem a židlí, oddělených tenkou přepážkou, která měla zajišťovat alespoň trochu soukromí.

"Detektiv Sevilla je právě v terénu, tak vám ji představím později. Oficiálně by měla být vaší šéfkou ona." Oznámil mi Hollis, když jsme míjeli kancelář, která podle cedule na dveřích zřejmě patřila Adell Sevillové.

Co asi musím dokázat, abych taky dostala takovou kancelář? Na to ale asi myslím příliš brzo…

Došli jsme ke stolu, který byl až na počítač úplně prázdný. Židle k němu byla poctivě přisunutá, počítač vypnutý, telefon vypojený, zásuvky prázdné.

Tohle místo vypadalo opuštěně. Jeho předchozí majitel ho tak zanechal buď hodně dávno, anebo teprve před pár dny…

"Tohle místo je teď vaše, detektive." Řekl Hollis a na důkaz svých slov mi galantně odsunul židli.

V tom náš rozhovor přerušil jeho mobil.

Povzdechl si.

"Musím jít, mám výslech…" oznámil spíš sám sobě, než mně. Pak se rozhlédl. Jeho oči se zastavily na telefonujícím muži o tři stoly dál, který něco naléhavě sděloval do telefonního sluchátka. Svá tvrzení ještě pro jistotu doprovázel důraznými emocionálními gesty. Jako by ho snad osoba na druhém konci drátu mohla vidět…

"Johne?" zavolal Hollis. Policista jménem John se i se sluchátkem přiloženým k uchu otočil po jeho hlase. Měl široký obličej, ostrou bradu, tmavé vlasy a červená kravata mu zuřivě poskočila, jak se rychle otočil. Nejdříve se podíval, kdo na něj volá, pak letmo pohlédl na mě a nakonec na stůl, u kterého jsme stáli.

Měl smutné oči. Velmi smutné oči. Nevěděla jsem, co se mu stalo, ale podle toho, jak smutně se díval, to muselo být strašné.

"Johne, nemohl bys…" naznačil Hollis. Přitom si netrpělivě poklepával na hodinky. Telefonující policista přikývl, rychle se rozloučil a položil sluchátko.

"Už musím. Uvidíme se později, detektive." Rozloučil se Hollis. Pak se otočil a vzápětí se ztratil v chaosu všech těch pilně pracujících koleček.

Říkali mi: detektive. To znělo hezky.

Policista jménem John ke mně došel loudavým krokem.

"Zdravím," viděla jsem, že ačkoliv se snažil usmívat, smutek ho příliš přemáhal. Ve finále se mu ve tváři objevil jakýsi neidentifikovatelný škleb.

"Vy jste tu nová?"

Podala jsem mu ruku. "Detektiv Jeanette Croft."

Potřásl mi jí trochu neochotně (ten chlap má asi nějaký vážný problém). "John Hagen. Protidrogové." Žádné: Rád vás poznávám, nebo: Tak vás tady vítám. Jeho smutné oči prostě říkaly jenom: Jsem John Hagen a vůbec mě nezajímáš.

"Předpokládám, že víte, co vás čeká?" řekl Hagen.

"Ano, pracuji na jednom případu pro poručíka Cainea. Chtěla jsem využít čas a sepsat hlášení ohledně dnešního rána." Odpověděla jsem.

Tentokrát se nepatrně pousmál. Nejspíš si pomyslel: Uf, naštěstí má práci, alespoň mi nebude viset na krku.

Bylo mi sice líto, že je smutný - ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, já s tím nemám nic společného a jeho přístup by přeci jen mohl být trochu profesionálnější. Nebo snad ne?

"Kdybyste něco potřebovala, zeptejte se mě nebo kohokoliv jiného. Rádi vám pomůžeme."

Nenamáhej se, vím, že to říkáš jen z povinnosti…

"Dobře. Děkuju."

Hagen vrhl ještě jeden lítostivý pohled na prázdný stůl, pak se otočil na podpatku a odešel ke svému. Začal se prohrabovat nějakými papíry. Přitom si bezradně mnul temeno hlavy a točil se na židli (tak proto mají kolečka?).

Rozhodla jsem se seznámit se svým novým počítačem.

Když jsem si sedala do pohodlné židle, povšimla jsem si, jak se na mě několik policistů zaraženě kouká.

Nová kolegyně. Chvilková atrakce.

Počítač naběhl během několika chvilek.

V tu chvíli ve mně hrklo. Systém vyžadoval heslo k účtu na jméno Reymond Caine.

Jedna a jedna jsou dvě, Croftová. Hagen je z protidrogového. Stejně jako byl ještě nedávno Rey. To proto ta smutná kukadla, to proto žádné: Rád tě poznávám.

Byli to parťáci. John a Horatiův bratr.

Ta židle, na které jsem právě seděla, ten stůl, o který jsem se šokovaně opírala, ten počítač i ten vypojený telefon, to všechno bylo ještě před týdnem Reymondovo.

To proto se po mně pořád tak dívají. Před pár dny tady sedával jejich kolega Reymond Caine. Příkladný policista, který obětoval pro svou práci a poslání život. A teď jsem tu najednou seděla já. Já, která jsem před týdnem skončila školu.

Asi bych na jejich místě koukala stejně jako oni.

Někdo na tom počítači zapomněl zrušit jeho účet. A já nemám právo se mu tam vetřít.

Podívala jsem se směrem k Johnovi. Najednou jsem ty jeho smutné oči pochopila. Vlastně jsem mohla být ráda, že ke mně vůbec přišel a že se mi vlastně představil.

Ale co teď? Systém chtěl Reyovo heslo. To já přece nemůžu znát! Neznám ani jeho heslo, nevím, kdo byl, jak pracoval, jak žil, jak umřel.

Takový první den v nové práci vám fakt nepřeju.

Vypnula jsem alespoň monitor, aby mě jeho jméno přestalo tak pronásledovat.

Caine.

Nadskočila jsem, telefon na stole zavibroval. Byl to otřesný zvuk.

"Tady Jeanette…"

"Horatio."

Horatio, můj vysvoboditel z jakékoliv nepříjemné situace.

"Říkal jsem si, zda bysis nechtěla napravit reputaci z té předchozí návštěvy patologie."

Pousmála jsem se. Sladké vzpomínky…

"Mám přijít k pitvě?"

"Je to u nás takový zasvěcovací rituál..." Protáhl poručík tajemně. "Sejdeme se u Alexx."

Na Hagena, ani na nikoho jiného jsem se cestou ven ani nepodívala a opravdu se netěším, až se sem budu zase vracet.

Teď už jsem z márnice měla jiný pocit. Když jsem tu byla naposledy, z těch podivných pachů se mi točila hlava, zápach dezinfekce smíchaný s rozkladem lidských tkání mě doslova praštil do nosu, když jsem vstoupila do místnosti, kde pracovala Alexx a z pohledu na mrtvého se mi zvedal žaludek. Dnes jsem to cítila jinak. Teď už jsem se snažila k tomu přistupovat zodpovědněji. Ani tentokrát sice nebyl zápach nijak moc příjemný, ale už jsem věděla, co mě čeká a bylo mi jasné, že až takovou návštěvu praktikuji po dvacáté, budu vůči němu prakticky imunní.

Dnes už jsem se na márnici nedívala jako na budovu, které by bylo lepší se obloukem vyhýbat. Teď byla pro mou práci její návštěva velice důležitá. Skutečnost, že jsem márnici přijala jako součást svého vyšetřování, způsobila, že i ona se se mnou trochu víc skamarádila. Stěny této temné budovy už mi nepřipomínaly smrt, temnotu a strach, ale klid a pokoj.

Poslední zastávka mrtvých před jejich věčným spánkem. Mrtvých, jejichž smrt jsme si jako kriminalisté vzali na starosti. Zbývá vyřešit okolnosti těchto předčasných zločinů, abychom se jejich duše očistily a mohly se v klidu pohřbít…

Co to plácám? Žádná duše, jež se před svým věčným spánkem ocitne tady, není a nikdy nebude spát v klidu. O to už se postarali ti, které musíme teprve dopadnout.

Horatio stál naproti Alexx, která byla právě ve fázi pitvy našeho mladíka ležícího před ní na stole z nerezové oceli. Teď, když už neměl obličej pokrytý krví a jeho oči nebyly plné děsu, jsem si konečně mohla prohlédnout, jak vypadal. Tenká ústa byla už teď zavřená, stejně jako oči, díky čemuž jeho tvář vypadala klidná a vyrovnaná. Postavu měl atletickou, rysy v obličeji ostře řezané. Tmavě hnědé krátké vlasy mu Alexx poctivě učesala. Strniště, které mu rámovalo bradu skoro až ke tvářím, nechala nedotčené.

Tenhle kluk ještě neměl umřít.

Ačkoliv už nemohl promluvit, jeho tělo nám toho mohlo říct opravdu hodně.

"Byl moc hezký." Řekla jsem potichu, když jsem k němu přišla blíž.

"Ano, to byl." Souhlasila Alexx. Rukou v rukavici pohladila mrtvého po tváři. "A jistě budeš mnoha lidem chybět, miláčku."

"Tak co ti prozradil, Alexx?" řekl Horatio.

"Bylo mu okolo třiceti let. Jeho tělo bylo donedávna jistě velice zdravé, kdyby si ho nezačal ničit drogami. Nenašla jsem stopy po vpichu, což znamená, že si je zatím nezaváděl nitrožilně. Ale má velice poškozenou nosní přepážku. Určitě to pravidelně vdechoval. Část mozkových buněk je už nenávratně zničená, ale zatím to nevypadá na demenci. Jeho mozek by měl velkou šanci se znovu vzchopit, kdyby s tím fetováním přestal."

"Typický feťák." Seznala jsem. Takové případy nám na škole ukazovali prakticky pořád. V první fázi si jen občas 'šlehnou', jen pro dobrý pocit, chtějí se vytáhnout před ostatními nebo si zkrátka jen přivodit chvilkový, příjemný pocit. Ve druhé fázi už jejich fetování začne nabírat určitou pravidelnost. Ve třetí fázi se bez toho svinstva nemůžou obejít. Následují abstinenční příznaky, pokud svou drogu ve stanovený čas nedostanou, snižují se k malým trestným činům - například ke krádežím, aby měli na drogu, nebo ukradnou přímo samotnou drogu. Ve čtvrté fázi už jejich mozek ničí postupná demence. V jistém stádiu už nenávratná. S těmi už skoro není řeč. Jen devět procent feťáků v tomto stadiu si odvykne brát drogu s odbornou pomocí. Jen jedno procento to vydrží a už se k ní nevrátí.

Poslední fází je smrt.

Náš mrtvý byl zřejmě na konci druhé fáze, nebo na počátku třetí. Ještě se z toho klidně mohl dostat.

"Příčina smrti?" zeptal se Horatio.

"Vykrvácení. Podle počtu těch hlubokých ran bych řekla, že to nemohlo trvat déle, než deset minut." Říkala Alexx a přitom ukázala na tři velké rány na jeho těle - dvě na břichu a jedna v hrudi. "I kdyby lékaři včas zasáhli, nic by s tím nezmohli. Ten útočník musel být skutečně zuřivý."

"Však my ho najdeme." Ujistil ji Horatio. "Nějaká další zranění?"

Alexx ukázala na velkou modřinu na mužově tváři. "Velká podlitina pod levým okem. Je starší, než všechna ostatní zranění. Řekla bych, že se nejdřív s někým popral. Ten člověk se pak naštval a vytáhl nůž. Tahle vražda určitě nebyla v plánu. A pokud měli v plánu toho chudáka zabít, rozhodně ne tímto způsobem. Vytrpěl si své."

"Ještě něco zajímavého?"

"Ano." Patoložka uzmula dálkový ovladač a zamířila s ním na velkou obrazovku visící ze stropu. Objevil se na ní snímek z mladíkových zad. Na zádech měl velkou, hlubokou ránu.

"Všimněte si otlačení kolem rány." Upozornila nás Alexx.

"Je zamodralé." Zamračila jsem se. "U ostatních ran se zamodrání ještě nezačalo tvořit."

"Přesně tak. Tahle rána je nejhlubší a nejstarší. Můžu s jistotou říct, že byla zasazená jako první. Do první rány člověk vždy vynaloží největší sílu, protože nic netušící oběť se zatím nevzpírá."

"Takže se nejdřív popral a pak ho napadli zezadu…?" nechápala jsem. "Co ty rány vepředu těla? Copak ještě měl sílu se otočit k vrahovi?" tázavě jsem pohlédla na Horatia.

"Měl mít opravdu velký důvod k tomu, aby se zajímal o to, jak vypadá jeho vrah." Přikývla Alexx.

"Však my to zjistíme." Řekl důrazně Horatio. "Děkuji, Alexx."

"Kdybych ještě něco našla, hned ti zavolám."

Když jsme vycházeli z márnice a ukládali laboratorní pláště - které jsme na patologii prostě museli nosit, tak to vyžadovaly předpisy - Horatio se zastavil.

"Na komisařství bylo všechno v pořádku?"

Nějak jsem věděla, že se mě na to zeptá. To on se zasloužil o to, že tu teď sem a tak se přirozeně staral o to, co se kolem mě děje.

"Ano, dalo by se říct."

Měla jsem mu snad prozradit, že mě trápí skutečnost, že jsem dostala místo po jeho bratrovi?

"Detektiv Sevilla tam nebyla, ale seržant Hollis byl ke mně moc milý. Detektiv Hagen byl sice trochu odtažitý, ale samozřejmě mu to nemůžu zazlívat."

Horatio chápavě přikývl. "Už máš kde pracovat?"

"Ano. Přímo naproti stolu detektiva Hagena."

Něco v Horatiově tváři se pohnulo. Pochopil mou narážku.

"Dali mi místo po tvém bratrovi, Horatio." Sdělila jsem mu potichu "A já nevím, jak si to mám vysvětlit. Ne snad, že by mi to nějak vadilo, to samozřejmě ne, ale… Víš, pochopila jsem to jako provokaci. Vůči tobě…"

"Jeanette," zarazil mě svým klidným, energickým a důstojným hlasem. "Já se o to postarám, ano?"