Kapitola 2: Další z těch ukradených životů

"Ty mi nebudeš věřit, koho jsem právě potkal." Řekl Speed, když dorazil do laboratoře, kde shodou okolností právě pracoval Delko.

"Dle tvého výrazu v obličeji bych řekl, že to mohla být jedině zpěvačka Beyoncé, někdo z kontrolního úřadu, nebo ta patnáctiletá holka s rovnátky, která se tě snažila sbalit předevčírem v klubu." Odpověděl čile Delko. Jako vždy po ránu probuzený, veselý a naladěný do nového dne, na rozdíl od svého kolegy Tima, který touhle dobou v práci obvykle ještě v duchu spal.

"Moc vtipný," procedil sotva slyšitelně Speedle a došel k prostornému stolu uprostřed místnosti. Tam na něj čekala hromada důkazů naházených v krabici, doufající, že se jí někdo ujme. Nezúčastněně se v ní začal přehrabovat.

"Co to je?" zeptal se jen tak mimochodem.

"Důkazy, které jsi včera jaksi zapomněl roztřídit.", odpověděl úsměvně Eric a dál se věnoval svým vlastním důkazům.

Tim zaúpěl. "Tak nějak jsem doufal, že možná odpochodují a srovnají se samy. Nebo že to za mě někdo udělá." Pomalu a neochotně začal vykládat na stůl jeden důkazní sáček za druhým a roztřiďovat je podle druhu.

"Na mě se nedívej." Opáčil klidně Eric. "Tak co? Byla to Beyoncé? Nebo alespoň Jenifer Lopezová?"

Tim se šibalsky usmál a povytáhl obočí. "Pamatuješ si na Jeanette?"

Delko se rozesmál. "To sakra! Myslíš tu novinářku, co se mě ptala, kolik jsem měl za život holek? Jak pořád chodila v minisukni nebo úplých kalhotách? Vezl jsem ji na letiště, když odlétala. Byla to docela fajn holka. Jak je to dlouho, co tu byla - tři, čtyři roky?"

"Pět." Odpověděl Speedle. Pak se zamračil. "Ona se tě ptala, kolik jsi měl holek?"

"Jo, v rámci toho interview ." Řekl Eric. Jeho tón byl stále veselý.

"Dneska ráno jsem ji potkal." Řekl Speed.

"Tady?" nechápal Delko. "Myslel jsem, že žije v Evropě."

Speedle přikývl. "Během těch pěti let vystudovala kriminalistiku. Dnes k nám nastupuje." Řekl jako by nic. Vyrovnal na stůl několik zkumavek. Eric, který byl právě v pokročilé fázi uklízení laboratoře, se zarazil.

"Vážně? Jak dlouho to víš?"

Tim se zatvářil zamyšleně. V tu chvíli Delkovi bylo jasné, že to myslí spíš ironicky. Ve skutečnosti moc nepřemýšlel. "Asi tak pět… možná deset minut…"

"Páni… Mohli nám říct, že k nám nastupuje někdo nový." Protáhl Eric. Vzápětí se mu rozdrnčel služební telefon. O vteřinu později se ozval i ten Speedlův.

Oběma právě začínal nový pracovní den.

"Dělá na vraždách?" zeptal se Eric, když telefon umlčel.

"Jednatřicítka." Odpověděl Tim. "Myslím, že za chvíli se jí na to budeš moct zeptat sám."

Přerovnávání důkazů i úklid laboratoře musel počkat na později.

"Mimochodem," poznamenal Delko cestou k východu. "Dneska řídím já."

Speedle pokrčil rameny. "Fajn… Klidně. Ale já mám klíče od auta…"

Bylo možná půl osmé ráno, když se náš služební vůz řítil směrem k ulici Ocean Drive. Horatio jen mlčky řídil se svými slunečními brýlemi na očích, díval se před sebe a celou cestu nepromluvil.

Stejně jsem už dlouhou chvíli přemýšlela nad nejvhodnějším způsobem, jak mu říct to, co jsem právě měla na srdci. Něco, co jsem mu v kanceláři říct nestihla.

Položila jsem mu dlaň na paži nataženou k volantu.

Dotkla jsem se ho jen lehce, jen natolik, abych tím intenzivním dotekem zesílila význam slov, která jsem se mu chystala říct.

Nepodíval se na mě, nohama stál na pedálech a očima musel samozřejmě sledovat dění na silnici. I tak jsem ale cítila, jak se mu svaly nepatrně napnuly v místě, kde jsem se ho dotkla.

Napadlo mě, že jsem si možná nevybrala právě nejromantičtější chvíli.

"Horatio, to s tvým bratrem je mi opravdu moc líto…"

Ani tentokrát se ke mně neohlédl. Ale spatřila jsem v jeho tváři nepatrný náznak vděku.

"Jak je to vlastně dlouho?" zeptala jsem se potichu.

"Dnes je to přesně týden." Odpověděl Horatio. Nebyl naštvaný, že se ho na to ptám, ani smutný, že se to stalo.

Rozhodně to alespoň nedával najevo.

Někde v hloubi duše to bodlo. Přesně týden. Přesně před týdnem jsem se stala policistkou. Zatímco já jsem přísahala na svou čest a oddanost, Reymond Caine někde pomalu umíral. Ačkoliv jsem s jeho smrtí samozřejmě neměla absolutně nic společného, přeci jen jsem v sobě pocítila malý náznak viny. Zdálo se mi to až příliš… neuvěřitelné. Hloupá shoda náhod.

Skutečnost, že Horatiovi už se podařilo dostat jeho vraha za mříže, to nijak neulehčovala.

"Neber si to tak, Jeanette."

Jak si mohl všimnout, co se ve mně odehrává, když se celou dobu díval z okna? Buď je opravdu víc, než jen člověk, nebo má mnohem víc smyslů, než jiní policisté.

"Ne, to samozřejmě ne, já s tím nemám nic společného. Já jen… že je to zvláštní náhoda." Odpověděla jsem smutně. Taky mám sourozence… A kdyby se jim něco stalo…!!?

Jak to Horatio vůbec může zvládat?

"Řekl jsi někomu, že tu dnes začínám?" otázala jsem se. Napadlo mě, že změnit téma by teď nemuselo být od věci.

"Neřekl." Odpověděl Caine.

Zajel na Ocean Drive. Už zdálky nám svítila do očí žlutá páska s nápisem CRIME SCENE, DO NOT CROSS. Dost výrazná pro policisty, ale občas nedostačující pro civilisty. Ta páska byla tak známá, ale přesto jsme ji pokaždé podlézali s pocitem, jako by to bylo poprvé…

Každý ten případ byl jiný a jedinečný. Spojovaly je jen ty smutné okolnosti, které jsme zpětně museli nalézt. A také skutečnost, že těm lidem mohlo být dopřáno ještě tolik šťastných let…

"Tak to pro ně budu tak trochu jako atrakce…" usoudila jsem. Atrakce. Něco nového, co tu ještě včera nebylo, na co si budou muset zvykat, co budou neustále okukovat a zkoušet - ačkoliv se budou snažit dělat to tak, abych se necítila hloupě, ale stejně se jim to nepodaří - budou chtít poznat, zda jim budu dobrou spolupracovnicí a budou se hádat, kdo se mnou při polední pauze první poobědvá.

"Proč myslíš?" zeptal se Horatio, když jsem zavírala dvířka od služebního humeru. "Přeci se už znáte."

Ve chvíli, kdy se ozvalo třísknutí zavírajícího auta, jsem měla pocit, že na mě civí snad tisíc očí…

Ve skutečnosti tu ale bylo jen pár osob. Nebožáček, který ležel v zahradě hotelu Aqua Beach Hotel, a u kterého právě klečela Alexx, svou osobnost už před pár hodinami ztratil.

Někdo mu ji násilím vzal.

Kriminální technici už tu byli. Tim s Ericem fotili, nabírali a označovali důkazy z místa činu, Calleigh vyslýchala případné svědky. Několik policistů v uniformách postávalo před páskou, aby odháněli případné zvědavce a zajišťovali, aby na místo činu neproklouzl nikdo cizí.

Byl tu hotový nával. Co je na mrtvém těle tak zajímavého? Běžte si raději zaplavat na pláž, je jen kousek odtud…

Horatio zamířil přímo k oběti. Nezbylo mi, než ho následovat.

Přesně si pamatuji, jaké pocity jsem prožívala, když jsem se tváří v tvář smrti ocitla úplně poprvé. Bylo to na patologii, kde jsem se seznámila s Alexx. Pohled na mrtvé, zuhelnatělé tělo ležící na pitevním stole, byl pro mě tehdy… nechutný. Ano, bylo mi to nepříjemné, k tomu se veřejně přiznávám. Ale můj postoj se během těch let podstatně změnil. Člověk nemůže chtít stát se policistou a přitom se k smrti otáčet zády. Ignorovat ji, nemluvit o ní by nebylo správné, protože ona nás v tuhle chvíli provázela.

Když jsem pohlédla na tělo muže ležící na trávníku - s rozhozenýma rukama, s tváří odvrácenou pryč, s rozsápaným oblečením i tělem, s tím prázdným výrazem ve tváři zalitým rudou krví - cítila jsem spíš lítost nad tím, co se mu stalo, než nechuť.

Někdo ho brutálně zabil. Někdo v sobě našel dost drzosti, aby tomu chudákovi sáhl na život.

Kdo mu k tomu ale dal právo?

Vrahové si nesmí jen tak chodit po ulicích Floridy. To jsem se naučila mnohem dřív, než nám to řekli ve škole.

Chtěla jsem ho pohladit po studené tváři, abych ho alespoň trochu utěšila, abych mu dala najevo, že to tak nenechám. Ale ovládla jsem se. Necítil by, že se ho dotýkám. Ani teď nevěděl, že se pro několik kriminalistů z Miami - Dade stal středem pozornosti.

Horatio - soudě podle výrazu v jeho tváři - prožíval úplně stejné pocity, jako já.

Ačkoliv Alexx Woodsová se snažila tvářit profesionálně, drobné náznaky lítosti a smutku ve svém obličeji ani po těch letech strávených touto prací, skrýt nedokázala.

"Tak kohopak tu máme, Alexx?" zeptal se Horatio.

Soudní lékařka opatrně obrátila hlavu mladého muže, takže jeho mrtvé oči vzhlížely do jejího obličeje. Posvítila mu do očí svítilnou.

Kolem úst měl uschlou krev, která mu z nich ještě před pár hodinami vytékala. Po těle měl několik zakrvácených ran. Bylo jich hodně a vypadaly velmi hluboce, jistě byly smrtelné.

Ten chudáček umíral pěkně dlouho. Musel velmi trpět.

Někdo ho opravdu neměl rád.

"Mladý muž, kolem třiceti let. Žádné průkazy totožnosti jsem nenašla. Má po těle několik bodných ran, napočítala jsem jich zatím osm, ale přesný počet všech zranění budu moci určit až u nás. Má velice rozšířené zorničky, nejspíš z nějaké drogy. Zřejmě sis chvíli před smrtí dost užíval, že broučku…" to, že Alexx promlouvá ke svým obětem, se mi zdálo docela milé. "Kolem nosu má drobná bílá zrníčka." Její hluboké, přísné oči na okamžik zamířily ke mně. Na krátkou chvíli se na mě zadívala, pak sjela pohledem k mému čerstvému odznaku. Nakonec mi skrz tmavé sluneční brýle věnovala jeden zářivý úsměv. "Ráda vás zase vidím, Jeanette."

To opravdu potěší. Už třetí člověk, který si na mě pamatoval a který mi řekl, že mě zase rád vidí. Zřejmě mě tenkrát brali opravdu vážně.

"Nápodobně, doktorko Woodsová."

"Co myslíš, že by to mohlo být, Horatio?" vzhlédla stále ještě klečící lékařka ke svému šéfovi.

Horatiův průzračný zrak vyhledal mou maličkost, zatímco jeho obličej zůstal na místě.

"Detektive?"

Zřejmě chtěl při prvním zásahu vidět mé schopnosti. Zajímalo ho, co si o téhle situaci myslím. Dobrá, poručíku Caine, tohle beru jako vstupní test.

Zaujatě jsem si klekla k mladíkovi, který byl ještě před chvílí jistě velmi pohledný. Kriminálních techniků, kteří se po mně - jak jsem správně předpokládala - co chvíli zvědavě otáčeli, jsem si snažila vůbec nevšímat.

Každý správný kriminalista má vždy u sebe svou vlastní příruční svítilnu a jeden pár latexových rukavic. Natáhla jsem si ty své a sáhla za záda, abych z háčku vyhákla svou maličkatou baterku.

Alexx stále držela mužovu hlavu pootočenou. Rozsvítila jsem svůj malý svítící přístroj a prohlédla si pečlivěji krystalky pod jeho nosem. Pod světlem se hned zdály jasnější.

"Řekla bych, že tohle bude kokain." Seznala jsem. Na ukazováček - samozřejmě schovaný v rukavici - jsem pár zrníček té látky nabrala, abych si ji mohla prohlédnout z všech stran. Nabrala jsem tak málo, aby zbylo na dostačující vzorek do laboratoře, ale zároveň dost na to, abych tu látku mohla identifikovat. Prst jsem si zvedla před oči, prohlédla si látku nejdříve v denním světle a potom ve světle pod baterkou. Nakonec jsem si k tomu malinko přičichla - samozřejmě tak málo, aby ze mě to drobné, nevinné vdechnutí neudělalo feťáka.

"Ano, je to kokain. Možná to bude důvod, proč přišel o život." Řekla jsem znalecky. Pak jsem svou baterku vrátila zpět za opasek a prohlédla si tělo z jiného úhlu - teď už ne jako divák, který si říká, proč se mu to asi stalo, ale jako policista, který se snaží zjistit okolnosti a všechny podstatné detaily.

"To obrovské množství krve svědčí o tom, že vykrvácel z těch hlubokých ran. Vrah jistě zasáhl nějakou tepnu. Podle toho, v jaké pozici jsme ho našli, si myslím, že se ještě několik minut potom svíjel v bolestech. Pokud útočník samozřejmě nezasáhl nějaký důležitý orgán. V době, kdy krvácel, už vrah byl nejspíš pryč. Nejvíce potřísněné má rty a břicho - krev mu tekla i z úst. Řekla bych, že příčinou smrti mohlo být vykrvácení, možná vnitřní." Řekla jsem, když jsem se podívala na mladíka z pohledu policejního. Poté jsem ukázala na jeho ruce. "Jistě se bránil. Ruce má zakrvácené a poškrábané, některé nehty stržené. Snažil se se svým útočníkem prát." Pak jsem natočila hlavu znova a vyvodila poslední logický závěr, který mě napadl. "Ty rány jsou dost hluboké, což vyžaduje hodně velkou sílu. Nemyslím si, že by útočníkem mohla být žena. Leda by byla velice silná." Odvážila jsem se také odsunout kousek z jeho už tak dost rozsápané košile, abych se zblízka podívala na rány. "Sklon ran je zhruba pětačtyřicet stupňů. Všechny směřují zleva doprava. Náš člověk bude na osmdesát procent pravák. Vražedná zbraň byla ostrá a krátká. Mohl by to být kapesní třeba nůž, něco, co měl ten člověk právě po ruce..."

Když jsem skončila, Alexx se na mě obdivně zadívala. "Hm… To vůbec nebylo špatné, zlato. Sama bych to neřekla lépe."

"Výborně, Jeanette." Řekl mi potichu Horatio. A když už ten řekne výborně, pak máte dvakrát větší radost, než kdyby vám to řekl někdo jiný, protože on to nikdy neříká jen tak.

"Co doba úmrtí?" zeptala jsem se.

"Moc dlouho tu neleží…" zakroutila hlavou Woodsová. "Tvoření posmrtných skvrn je zatím v počátečním stádiu a jeho játra mají ještě normální teplotu. Neleží tu déle, než čtyři, pět hodin."

"Takže smrt nastala v době mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno…" zapřemýšlela jsem nahlas. Tenhle kluk měl velice dlouhou noc. Zřejmě si ji hodlal užít. Namísto toho skončil mrtvý.

Ani jsem si nevšimla, že se během té doby, kdy jsem Alexx a Horatia přesvědčovala o svém racionálním myšlení, k tělu přišel podívat i Tim. Nezajímalo ho tělo, ale spíš metry čtvereční okolo něj. Ve chvíli, kdy jsem si ho všimla, právě cosi fotografoval v trávě. Pár cvaknutí a Tim se zase postavil. V ruce držel malý kapesní nůž. Tvarem i velikostí by klidně mohl odpovídat ranám na těle oběti. A byl celý od krve…

"To bude vražedná zbraň."

Prohlížel si věc ze všech stran a z jeho výrazu bylo znát, že se nestačí divit. "Krev je nejen na čepeli, ale i na rukojeti. Najdeme vrahovu DNA. Taky tu jsou dva celkem dobře snímatelné otisky prstů." Usoudil Speedle a pak se otočil od nožíku k nám. "Ten člověk si snad přeje, abychom ho chytili." Přitom nevěřícně zakroutil hlavou.

"Máme tu tělo, hned vedle vražednou zbraň, na ní dva vzorky DNA a otisky prstů…? Vypadá to nějak moc jednoduše." Usoudila jsem. Speedle mezitím odebral otisky prstů a oba důkazy zastrčil do sáčků, které následně důsledně zapečetil.

"Možná nás ten vrah chce zmást." Usoudila Calleigh, která právě vyslechla všechny svědky a chtěla se dozvědět něco z našich nových závěrů. Když mě spatřila, na pozdrav se usmála a nepatrně mi zamávala.

Ráda jsem jí to oplatila.

"Buď to chce na někoho hodit, nebo je mu úplně jedno, že půjde do vězení." Řekl Tim.

"Možná další z těch, kteří pohrdají zákonem?" povytáhla obočí Calleigh.

"Ať už byly jeho záměry jakékoliv," ukončil debatu poručík Caine. "Je načase mu ukázat, že pohrdat naší prací a oklamávat nás je velice špatný nápad…"