Kapitola 1: Murphyho zákony

,,Slibuji, že budu čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Policie státu Florida. Své síly a schopnosti vynaložím ve prospěch společnosti tak, abych chránil práva občanů, veřejný pořádek, bezpečnost a ústavní zřízení tohoto státu, a to i s nasazením vlastního života. Při plnění svých služebních povinností se budu vždy řídit zákony a předpisy a v souladu s nimi i rozkazy a pokyny svých nadřízených. Tak přísahám."

Přísahala jsem. Na svou čest, na důvěru a na stát Florida.

Ten den jsem se oficiálně stala policistkou.

Hned týden na to jsem byla přijata na místo detektiva u kriminálky Miami. Možná to byl právě Horatio, kdo ve mně vzbudil ten obrovský zájem, možná to byl Tim Speedle, který mi kdysi zachránil život, možná to byla Calleigh Duquesneová, která mi poprvé dala do ruky zbraň, nebo to byl Eric Delko, který se jednou jen tak mimochodem zmínil, že bych v budoucnu mohla být opravdu dobrá policistka, protože mám v sobě jakýsi potenciál.

Jenže to už je pět let zpátky.

U kriminálky Miami jsem tehdy dva týdny pobývala jako novinářka, která se vydávala za studentku kriminalistiky (vlastně se dodnes divím, že mi na to nikdo nepřišel). O rok později jsem se studentkou kriminalistiky skutečně stala. O dalších pár let později stačilo zvednout telefon, zavolat Horatiovi a zeptat se, zda by pro mě neměl místo ve svém týmu. Tenhle skvělý poručík si mě totiž během toho léta podstatně oblíbil (krom jiných jeho kolegů…), proto s tím neměl žádný problém. Vedení mě taky vzalo bez problému, protože na závěrečné konfrontaci s agenty z FBI - myslím, že jejich jména zněla Audrey Adamsová a Dan Morris - jsem prý také dopadla jako studující kriminalistka dobře. Tak jako tak má na mém přijetí určitě největší podíl Horatio. Ten člověk má na všechny kolem sebe zvláštní vliv. Jednou se ho na to zeptám. Ale už teď je mi jasné, že mi to stejně neprozradí.

Vlastně to celé bylo jedno velké štěstí. Kdybych Horatia jednoho krásného dne nepoprosila, zda by mi jako novinářce neukázal laboratoř zevnitř a on by čistě ze své vlastní dobré vůle nesouhlasil, nikdy bych se se všemi jeho kolegy osobně neseznámila, nikdy bych se jich nezeptala na to, co mají rádi a nikdy by mi nedošlo, že ta jejich práce je možná něco, co bych v budoucnu chtěla dělat.

Za ty dva týdny jsem si na ně tak nějak zvykla. Chránit dobro a trestat zlo je krásné poslání. Když jsem jim mohla pomoct, cítila jsem se poprvé v životě trochu užitečná. V několika posledních dnech dokonce šťastná, ačkoliv jsem byla na jiném světadíle, v jiném státě, kde na mě lidé mluvili jinou řečí.

A teď jsem se najednou měla stát jejich kolegyní.

Díky Horatiově dobré vůli jsem teď mohla nosit svou vlastní služební zbraň a odznak.

Asi mu za to nikdy nepřestanu být vděčná.

Chránit čest a práva občanů státu Florida a města Miami.

Tak přísahám.

Bohužel - ani moje přísaha, ani skutečnost, že už jsem tu jednou byla, nemohly ovlivnit strasti spojené s prvním dnem v práci. Ono se to Miami sice zdálo na první pohled úplně stejné jako tenkrát, ale pár drobných změn by se tu přeci jen našlo. Jednou z nich byl nepřehlédnutelný parkovací automat stojící přímo uprostřed parkoviště.

Se svým malým Fordem jsem tam zajela, vystoupila, zamkla auto.

Takže já mám platit za to, že jsem přijela do práce, jo?

Copak parkovací automaty nejsou dominantou pouze České republiky?

Jako příkladná policistka, která se má vůči občanům chovat vzorově, jsem k němu samozřejmě zamířila. První den s pokutou za neplacené parkování není nejlepší vizitka.

Placené parkování mi k Miami moc nešlo. Poměry se za pět let ale mohly změnit, že…

Přirozeně jsem začala pátrat po nějakém otvoru na mince, ale nikde nic. Místo toho mě okamžitě upoutalo červené tlačítko. Červená na supermoderním, kovovém, moderně sestrojeném, zbrusu novém přístroji? To úplně svádělo ke zmáčknutí…

ZADEJTE KÓD.

V Americe se evidentně používají namísto mincí kódy. Kde mám kód vzít, mi ale ten přechytračelý robot nepověděl.

Stiskla jsem červené tlačítko znova.

Duté pípnutí, jako by mi přístroj chtěl dát najevo, že se mám cítit hloupě. Jako by to doteď snad nestačilo.

ZADEJTE KÓD.

"No co to…!" jen z pocitu čisté přirozenosti jsem do toho drzouna praštila rukou. Tak ty mi chceš odmlouvat? To si opravdu myslíš, že jsi chytřejší než já?!

Povídat si s elektronickými přístroji ale nevypadá zrovna reprezentativně. Ještě, že to bylo jenom v duchu.

Dost, Jeanette, jsi policajtka.

Nešil.

Bylo tu ještě zelené tlačítko. Co mi zbývalo?

NEPLATNÝ KÓD.

Plus další nepříjemné pípnutí. Sakra.

"Slečno, nezlobte se, ale nemohla byste to urychlit? Docela pospíchám. Stojí mi práce." Ozvalo se mi za zády. Další, drzoun, tentokrát z masa a kostí.

"Budete si muset počkat, já jsem tu byla dřív." Zavolala jsem ledabyle za záda, očima stále zírajíc na displej automatu, rukama snažíc se s ním domluvit.

Pak mi došlo, že už jsem ten hlas - sakra - někde slyšela…

Před pěti lety. V laboratoři, na letišti i v jeho ložnici.

Poznala jsem ten hlas, stejně jako zvuk motorky, která před několika chvilkami zaparkovala jen pár metrů od mého fordu.

Přirozeně mi až teď došlo, čí ta motorka asi je.

"Time…?!"

Murphyho zákon číslo jedna: první den v nové práci a já potkám jako první zrovna toho, koho jsem chtěla potkat až jako posledního.

Za tu dobu jsem trochu změnila vzhled i účes, takže mě zezadu samozřejmě nepoznal. Jinak jsem ale byla úplně stejná jako tenkrát…

On se ale nezměnil vůbec.

Nejdřív překvapeně zamrkal, pak se podíval do strany, jako by v okolí hledal nějakou jistotu a očima se zase vrátil ke mně, jako by se chtěl přesvědčit, zda tam pořád stojím, jestli jsem náhodou nebyla jen Fata Morgana. Nakonec se stejně usmál.

Byl víc v šoku, než já.

Srdce mi spadlo do žaludku a přistálo možná ještě níž. To ode mě stál fakt jenom půl metru?

Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy na Miamském letišti. A v těch tmavých slunečních brýlích mu to děsně seklo…

I tak si je sundal ve chvíli, kdy jsem se k němu otočila. Nevím, jestli to bylo ze slušnosti, nebo proto, že mě poznal a nevěřil svým očím.

"Jeanette…?"

Nepatrně jsem přikývla, aby nebyl tolik na vážkách.

Takže si mě pamatuje.

"Je… fajn tě zase vidět…"

"Jo, jen pro mě je to teda dost šok." A to jak pro mě, tak pro něj.

Překvapeně zamrkal. "Souhlasím." Potom rukou ukázal k automatu. "Co to tady vyvádíš?"

Pokrčila jsem rameny. "Snažím se s tím domluvit. Ačkoliv vůbec nevím, k čemu mi to bude." Zamručela jsem.

Timmy se podíval směrem k parkovišti. "Ten malý ford je tvůj?"

"Jo," přikývla jsem. "Jak to víš?"

"Je to jediný auto, které tu normálně nestojí."

Murphyho zákon číslo dvě: logika mi přestala pracovat ve chvíli, kdy jsem ji docela potřebovala. Tohle by napadlo i blbce. A já se ještě jak to pako zeptám: A jak to víš???
Kvůli té železné kravině jsem se před Timem Speedlem totálně znemožnila. Opět. Já už prostě jiná nebudu.

Speed zmáčkl zelené tlačítko a automat najednou přestal pípat. Proč s Timem mluvil a se mnou ne? Asi nejsem technický typ, jak se zdá…

"Musíš tam zadat číslo průkazu a pak poznávací značku svého vozu." Poučil mě můj nový kolega. Přitom na malé klávesnici zadával číselné údaje.

"Dneska ti to napíšu na mě. Až dostaneš odznak, zaregistruješ si tam číslo policejního průkazu."

"Děkuju."

Neuvěřitelné, jak rychle dokáže takové obyčejné slovo vykouzlit na tváři Tima Speedla úsměv.

"Kdo tu blbost vymyslel?" zeptala jsem se ve dveřích do budovy. Beze slova jsme zamířili k výtahu. Když přijel, Tim stiskl příslušné tlačítko (za ten den to už bylo třetí tlačítko!). Vůbec se mě nezeptal, kam jedu. Jako bych tu byla posté a ne poprvé. Musím říct, že tenhle přístup se mi líbil víc, než kdyby mi jako starostlivý tatík postupně ukazoval, kde jsou záchody, kde je šéfova kancelář, kam se chodí na svačinu…

"Tohle je policejní parkoviště. V poslední době se nám tam začali vecpávat civilisté, a my jsme neměli kde parkovat, tak tam zavedli tohle. V počítači se ověří, komu to auto patří. Když nebude patřit nikomu z policistů, dostane botu. Není to placené, je to kvůli kapacitě."

"Opravdu důmyslné." Poznamenala jsem.

"Ani ne. Já už párkrát botu dostal."

Hm, botičku na motorce jsem ještě neviděla…

"Taky ti to zajistí, že když ti ukradnou auto, moc daleko neujede."

Vykulila jsem oči. "Tady se někdy někomu ukradlo auto?"

"Jo, Ericovi."

"Jenom Ericovi? No tak to není zas tak zlý." Na poměry v České republice určitě ne.

"Dvakrát." Dodal Tim.

Pořád málo na mou rodnou zem.

Dveře od výtahu se otevřely. Zatímco Speedle měl nepochybně namířeno do své laboratoře, já měla v plánu navštívit Horatiovu kancelář.

"Předpokládám, že jdeš za mým šéfem?" povytáhl obočí.

"Jdu za naším šéfem. Pro svůj vlastní odznak."

"Naším šéfem." Zopakoval nevěřícně. "Tak vítej v týmu." Usmál se a na důkaz svých slov mě povzbudivě pohladil po ruce. Dělával to často. " Netušil jsem, že se vyznáš v chemii."

"V chemii a v laboratoři se sice moc nevyznám, ale co se týče vyšetřování, ano." Usmála jsem se. "Horatio vám to neřekl?"

"To bych si pamatoval." Řekl důrazně Speed. "Tak zatím, Croftová."

Přikývla jsem, jako že s tím počítám. "Uvidíme se později."

Nervozita trochu ustoupila, když detektiv Speedle zašel do skleněných dveří jedné z laboratoří a zavřel za sebou…

Ještě se trochu profackovat a možná by to bylo dobrý, detektive Croftová.

Horatio stál ve své prosklené kanceláři, díval se z okna, ruce založené v bok. Buď přemýšlel, nebo na něco čekal. Na něco, či na někoho. Nejspíš takhle stál už notnou chvíli, od chvíle, kdy jsem vyšla z výtahu a ušla těch několik málo desítek metrů až ke dveřím jeho kanceláře, svůj postoj prakticky nezměnil.

Když jsem vstoupila, krom Horatia mě na první pohled zaujalo uspořádání jeho kanceláře. Nebyl tu počítač, zarámované fotografie jeho rodiny, nic, co byste v takové normální policejní kanceláři očekávali. Zato tu ale byly papíry. Strašná spousta papírů. Úplně všude. Horatio evidentně čtení hlášení trochu zanedbával.

Ten počítač i ty fotografie tu nakonec možná někde byly. Pod haldou všech těch spisů by se klidně mohla schovat spousta věcí…

"Horatio? Máš opravdu zvláštní způsob uklízení ve své kanceláři." Poznamenala jsem, když jsem za sebou zavřela dveře.

Horatio se neohlédl, ani nezměnil svůj oblíbený postoj. Jen klidně a pomalu prohlásil: "Vždyť je tu jen obyčejný stůl… a telefon."

Na to jsem opravdu neměla co říct. Přišla jsem blíž ke stolu. Všimla jsem si, že se na něm nachází jedna jediná část nepokrytá papíry, záznamy, lejstry či hlášeními. Tam právě teď ležel nablýskaný odznak a stejně nedotčená pistole.

"Líbí se ti?" musel si všimnout, jak toužebně na ty předměty hledím, soudě podle toho, jak zpytavě si mě prohlížel. V odraze od okna, podotýkám.

Trochu jsem zrudla. "No… Já ani nevím… Mám na vybranou?"

"Vždycky máme na vybranou, Jeanette." Odpověděl Horatio filosoficky, načež se konečně otočil. "Jak zatím proběhl tvůj první den v nové práci?"

Pokrčila jsem rameny. "Měla jsem sice trochu problémy s tím přístrojem na parkovišti, ale už je to snad dobré."

"To moc dobře znám." Usmál se Horatio.

"Taky jsi první den v práci nemohl zaparkovat?" povytáhla jsem obočí. Pokud i tak úspěšný policista jako Horatio začínal podobným způsobem, jako já, pak bych to možná taky mohla jednou dotáhnout tak daleko.

"Ne, já jsem se pro změnu o hodinu zpozdil…"

Musela jsem se zasmát. Horatio a zpozdit se? To mi k němu nějak nešlo…

Někdy úplně zapomínám, že poručík Caine je taky jenom člověk. Ale ono se na to zapomíná hrozně snadno.

"Takže teď jsi tedy můj nový šéf?" zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby napjetí v mém hlase nepoznal. Tolik bych si přála říkat Horatiovi 'šéfe'…

"Pokud spolu budeme vést vyšetřování, pak ano. Ale pokud nebudeš zrovna pracovat na případu se mnou, spadáš oficiálně pod agenta Stetlera a jeho lidi. Detektiva Adell Sevillu, detektiva Johna Hagena a dalších." Odpověděl smířlivě. Věděl, pod koho chci spadat a věděl, co se mnou tahle odpověď udělá. Horatio ovšem vedl laboratoř, ne komisařství. A komisařství si vybírá policisty. Nikdy to není obráceně.

Povzdechla jsem si. "Ten Stetler. Věděla jsem, že se do toho bude chtít míchat."

"Tentokrát má výjimečně právo se do toho míchat." Zdůraznil Caine. "Je ale spousta věcí, na které právo nemá. A o těch mě budeš vždycky informovat, ano?"

Přikývla jsem. Nezbývalo mi, než se s tím smířit. Jeho tón hlasu přeci jen dával trochu útěchu.

Laboratoř vedl Caine. Komisařství Stetler. Já jsem komisařka. Čemu se vlastně divím?
Znovu jsem pohlédla k poručíkovu stolu. "Smím…?"

Usmál se. "Jistě. Jsou tvoje."

Naleštěný, blýskavý odznak ve tvaru trojúhelníku s nápisem Detektiv Miami - Dade byl na okrajích ostrý a vyhlížel doopravdy důstojně. Vzala jsem ho do ruky. Odrážel zlatavé odlesky paprsků slunce, které velkým oknem pronikalo do Horatiovy kanceláře, až na jeho stůl. Jako by chtěl, aby si ho dnes někdo přivlastnil.

Rukojeť pistole mi padla do ruky jako ulitá. Tentokrát jsem už ale byla vyškolená na to, jak s ní zacházet, takže jsem se cítila mnohem jistější, než minule. Pouzdro se zbraní jsem si připnula na opasek, hned vedle odznaku. Teď už jsem tedy byla oficiálně policistkou Miami se specializací na vraždy, gangy a drogy.

"Moc ti sluší." Řekl uznale Horatio. Vždyť si ani nezasloužím, aby na mě byl takhle hodný!

"Opatruj je."

To je slib, který moc ráda splním, Horatio, chtělo se mi říct. Ale do řeči mi skočil poručíkův služební telefon. Tázavě jsem na něj pohlédla.

"To je dispečink. Kód 31," řekl klidně Caine. "Tak to vypadá, že máme před sebou náš první společný případ."

Kód 31. To znamenalo jediné - další zmařený, násilím uzmutý život. Postaráme se o to, aby nezůstal nepomstěn.

"Mimochodem," řekl Horatio cestou do výtahu. "Vítejte zpátky, slečno Croftová."